Czytaj książkę: «Cesta Hrdiny », strona 12

Netvor zařval bolestí. Na Thorovu ruku se vyhrnula horká krev, když ještě nalehl na svůj meč a zabořil jej mezi netvorova žebra až po jílec.

K jeho překvapení však nepřítel neumíral. Zdálo se, že ránu ani nijak zvlášť necítí.

Aniž by ji to jakkoliv zpomalilo, příšera se vrhla do protiútoku a udeřila Thora tak silně, že měl pocit, že mu jistě musela zlomit pár žeber. Rána je poslala do vzduchu. Přeletěl celou mýtinku a na konci se ošklivě srazil s tlustým kmenem stromu. Potom ještě následoval tvrdý pád na zem. Otřesený a s příšernou bolestí hlavy zůstal ležet na zemi.

Potom omámeně otevřel oči a podíval se kolem sebe. Celý svět se s ním točil. Příšera mezitím uchopila Thorův meč a vytáhla si jej z hrudi. Meč vypadal v jejích rukou jako párátko. Příšera jej vzápětí bez námahy odhodila stranou. Meč se zatočil, zlámal pár větví a zmizel v lese.

Veškerá její pozornost teď byla věnována výlučně Thorovi. Příšera se vydala jej dorazit.

Elden stál stále tam, kde stál, zkoprnělý strachem. Když se ale příšera otočila k Thorovi, náhle se probudil. Zaútočil na příšeru zezadu a s rozeběhem jí skočil na záda. To ji zpomalilo natolik, aby se Thor mohl alespoň posadit. Netvor sáhl rukou dozadu, popadl Eldena a mrštil jím proti jinému stromu. Elden se o něj rozbil podobně jako předtím Thor a zřítil se s žuchnutím na zem.

Stále krvácející a nyní i těžčeji dýchající příšera znovu obrátila svou pozornost k Thorovi. Opět zamířila s výhružným vrčením k němu, ukazujíc tlamu plnou ostrých zubů.

Thorovi došly možnosti obrany. Jeho meč byl ztracen a mezi ním a monstrem nebylo nic, co by jej mohlo ochránit. Netvor tvrdě udeřil dolů na Thora, ale ten se stačil v posledním okamžiku překulit stranou. Obrovský pařát místo toho zasáhl strom s takovou silou, že jej vyrval z kořenů.

Takřka zároveň příšera zvedla bližší nohu a silou došlápla proti Thorově hlavě. Tomu se ještě jednou podařilo uhnout do strany. Na místě, kam dopadla obludná noha, zůstal hluboký otisk.

Thor vyskočil na nohy, založil do praku kámen a vší silou vrhl.

Trefil obludu rovnou mezi oči tou nejtvrdší ranou, jaká se mu kdy povedla. Nepřítel zavrávoral a Thor si byl na vteřinu jistý, že tentokrát jej zabil.

Ke svému překvapení ale viděl, že se netvor okamžitě zase sebral a znovu se na něj vrhl.

Thor se snažil ze všech sil probudit svoje síly, ať už byly čímkoliv, teď je zoufale potřeboval. Rozeběhl se proti nestvůře, skočil a vší silou narazil do jejího těla ve snaze srazit ji svou nadlidskou silou k zemi.

Jenže tentokrát se nic nestalo. Žádná síla se neobjevila. Thor byl jenom další z lidí. Křehký, malý človíček, stojící proti tomu monstru.

Netvor se jednoduše sehnul, popadnul Thora za opasek a zvedl jej jako pírko nad hlavu. Thor visel bezmocne ve vzduchu. A potom byl vržen. Proletěl nad mýtinou jako střela a znovu těžce ztroskotal na kmeni stromu.

Ležel na zemi v mrákotách, s rozbitou hlavou a ostrou bolestí v celém těle. Příšera se rozběhla k němu a on dobře věděl, že tentokrát už se na žádný úhybný manévr nezmůže. Netvor zvedl svou rudou, svalnatou nohu, aby Thorovi rozšlápnul hlavu jako meloun. Thor se smířil s faktem, že teď zemře.

Potom ale z nějakého důvodu příšera znehybněla. Thor zamrkal ve snaze pochopit, co se stalo.

Příšera se chytila za krk a Thor si všiml, že v něm vězí šíp. O vteřinu později se monstrum zřítilo k zemi a přestalo se hýbat.

Na mýtině se objevil Erec a hned za ním i Reece a O’Connor. Thor viděl, jak jej Erec prohlíží, slyšel, jak se ptá, jestli je v pořádku a víc než cokoliv jiného si přál, aby mu dokázal odpovědět. Ale za žádnou cenu ze sebe nemohl dostat ani slovo. O vteřinu později se mu oči zavřely a celý okolní svět pohltila tma.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Thor pomalu otevřel oči a snažil se zjistit, kde je. Točila se mu hlava. Ležel na slaměné matraci a na chviličku si pomyslel, že je zpátky v kasárnách. Zvednul se na jednom lokti, aby se mohl rozhlédnout po ostatních.

Jenže zjistil , že je někde jinde. Místnost, ve které se nacházel, byla velmi dobře vybavena a obklopena kamennými zdmi. Zdálo se, že musí být uvnitř nějakého hradu. Bohatého hradu.

Než mohl té záhadě přijít na kloub, těžké dubové dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Reece. Z povzdálí mohl Thor slyšet tlumené hlasy a zvuky většího počtu lidí.

„No konečně, je živej,“ oznámil Reece s úsměvem, přispěchal k Thorovi, chytil jej za ruku a pomohl mu na nohy.

Thor se chytil za hlavu ve snaze zahnat šílenou bolest hlavy, která se jej zmocnila když vstal.

„Pospěš si, jdeme, všichni na tebe čekají,“ urgoval Reece a strkal do Thora.

„Počkej prosím chvilku,“ řekl Thor a snažil se dát se dohromady. „Kde to jsem? Co se stalo?“

„Jsme zpátky v Králově Dvoře a ty budeš oslavován jako hrdina!“ řekl Reece vesele, když společně mířili ke dveřím.

„Hrdina? Co tím myslíš? A…jak jsem se sem dostal?“ zeptal se a snažil se vzpomenout.

„Ta obuda tě srazila na zem. Byl jsi docela dlouhý čas mimo. Museli jsme tě nést zpátky přes most. Docela drama. Nečekal jsem, že se budeš vracet na naší stranu zrovna takhle!“ řekl se smíchem.

Když procházeli spletitými chodbami hradu, Thor viděl všude spousty lidí – ženy, muži, panoši, strážní, rytíři – a všichni do jednoho se na něj dívali, jakoby čekali právě na to až se probudí. Také v jejich očích zahlédl něco zvláštního, nového. Možná, že to byl respekt. Bylo to asi vůbec poprvé, co to viděl. Až do teď pro něj měli všichni spíše opovržlivé pohledy. Teď na něj však patřili, jako by byl jedním z nich.

„Co se přesně stalo?“ snažil se Thor vzpomenout.

„To si vážně nepamatuješ vůbec nic?“ zeptal se Reece.

Thor se snažil přemýšlet.

„Pamatuju se, že jsem běžel do lesa. Že jsem bojoval s tou obludou. A potom…“ odmlčel se.

„Zachránil jsi Eldenovi život,“ řekl Reece. „Běžel jsi nebojácně do lesa úplně sám. Do teď nechápu, proč jsi plýtval silami na záchranu toho pitomce. Ale udělal jsi to. Král z tebe má velkou, velikou radost. Ne tedy proto, že by se jakkoliv zajímal o Eldenův život. Co ho však zajímá velice, je statečnost. Miluje, když ji může oslavovat. Je pro něj důležité oceňovat podobné skutky, protože to dává příklad ostatním. A také to staví do skvělého světla jeho samotného i Legii. Chce to pořádně oslavit. Jsi tady, protože se tě chystá odměnit.

„Odměnit mě?“ zeptal se zaraženě Thor. „Ale vždyť jsem nic neudělal!“

„Zachránil jsi Eldenův život.“

„Jenom jsem reagoval. Dělal jsem jenom to, co bylo potřeba.“

„A to je přesně důvod, proč tě král chce odměnit.“

Thor byl v rozpacích. Nemyslel si, že by jeho čin zasluhoval jakoukoli odměnu. Koneckonců, nebýt Ereca, tak by teď byl přece mrtvý. Thor si na to vzpomněl a jeho srdce znovu naplnila vděčnost k onomu rytíři. Doufal, že mu to jednoho dne bude moci oplatit.

„Ale co naše hlídková povinnost?“ zeptal se Thor. „Přece jsme ji nedokončili.“

Reece mu v uklidňujícím gestu položil ruku na rameno.

„Kamaráde, zachránil jsi tomu klukovi život. A ten kluk je členem Legie. To je mnohem důležitější než naše hlídka.“ smál se Reece. „A pak, že se na první hlídce nikdy nic nestane!“ dodal.

Na konci další dlouhé chodby jim dva strážní otevřeli těžké dveře. Thor zamrkal a zjistil, že se nachází v královské síni. Musela tam být snad stovka rytířů, stojících v místnosti zdobené vitrážovanými okny, vysokými stropními oblouky, zbraněmi, brněními a všemožnými trofejemi, které visely všude po stěnách. Rytířská síň. To bylo to místo, kde se všichni slavní válečníci setkávali, všichni bojovníci z řad Stříbrných. Thorovo srdce bilo jako o závod, když si prohlížel všechny ty úžasné zbraně a brnění, které dříve patřily legendárním hrdinům. Thor slýchával pověsti o tomto místě celý svůj život a tajně snil o tom, že by to jednou mohl vidět na vlastní oči. Běžně sem panoši ale nesměli vstoupit. Nikdo kromě Stříbrných.

Co jej udivilo ještě víc, bylo, že jakmile vstoupil, pohledy všech rytířů se upřely přímo k němu. K němu! A ve všech mohl číst obdiv. Thor nikdy předtím neviděl tolik rytířů najednou a také nikdy necítil, jaké je to být takto respektován. Bylo to, jakoby se nacházel v tom nejsladším snu. Obzvláště proto, že se ještě ani nedokázal pořádně probrat ze snu opravdového.

Reece si všimnul Thorovy ohromené tváře.

„Nejlepší ze Stříbrných se shromáždili, aby ti vzdali hold.“

Thor cítil na jednu stranu hrdost a na druhou tomu nemohl uvěřit. „Vzdát mi hold? Ale vždyť jsem nic neudělal.“

„Špatně,“ ozval se hlas.

Thor se otočil a pocítil těžkou ruku, která mu dopadla na rameno. Erec se na něj přátelsky ušklíbl.

„Prokázal jsi hrdinství, čest a kuráž, která zdaleka přesáhla to, co od tebe bylo očekáváno. Málem jsi položil vlastní život, abys zachránil život jednoho z tvých bratří. A to je něco, čeho si v Legii obzvláště ceníme. A ceníme si toho stejnou měrou i mezi Stříbrnými.

„Ty jsi zachránil můj život,“ řekl Thor Erecovi. „Kdybys tam nebyl, ta příšera by mě zabila. Nevím jak ti mám poděkovat.“

Erec se jenom ušklíbl.

„Už jsi to udělal,“ odpověděl. „Nevzpomínáš si na klání? Myslím, že teď jsme vyrovnaní.“

Thor šel po koberci, který vedl směrem na konec sálu k trůnu krále MacGila. S Reecem, kráčejícím po jednom boku a Erecem na straně druhé. Cítil, že se k němu upírají stovky očí a měl pocit, že mu to snad opravdu jenom zdá.

Kolem krále stál tucet rádců, společně s jeho nejstarším synem, Kendrickem. Když Thor přicházel, jeho srdce za zalykalo hrdostí. Nemohl uvěřit, že mu král znovu uděluje audienci a že se shromáždilo tolik důležitých mužů, aby byli při tom.

Dorazili ke královskému trůnu. MacGil vstal. Síní proběhlo tlumené zašumění. MacGilova vážná tvář se proměnila v široký úsměv, když sešel ze tří schodů svého trůnu a objal překvapeného Thora.

Místností se rozlehl obrovský jásot.

Odtáhl se, stále však držel Thora pevně za obě ramena, a vesele se na něj šklebil.

„Sloužil jsi Legii opravdu výtečně,“ řekl.

Sluha podal králi pohár a ten jej okamžitě pozvednul. Zvučným hlasem provolal:

„NA STATEČNOST!“

„NA STATEČNOST!“ naplnila místnost odpověď stovky mužů, přešla do chvilkového šumu a potom opět zavládlo ticho.

„Na počest tvých činů,“ prohlásil král, „ti hodlám darovat veliký dar.“

Vzápětí dal král znamení sluhovi, který předstoupil. Na jedné ruce měl navlečenu dlouhou koženou rukavici, na níž seděl nádherný sokol. Ten otočil hlavu a díval se na Thora – jako by ho již znal.

Thorovi to naprosto vzalo dech. Byl to přesně stejný sokol, kterého viděl ve svém snu. Měl stříbrné tělo a jediný černý pruh, který se táhl po hlavě až k zobáku.

„Sokol je symbolem našeho království a také panovnického rodu,“ zahřměl MacGil. „Je to chrabrý a statečný pták. Je však také lstivý. Je loajální a zároveň nezkrotný, čímž vyniká mezi všemi ostatními zvířaty. Sokol je také svaté zvíře. Říká se, že ten, kdo vlastní sokola, je zároveň jedním sokolem vlastněn. Povede tě na všech tvých cestách. Opustí tě, ale jenom proto, aby se později zase vrátil. Odteď je tento pták tvůj.“

Sokolník předstoupil k Thorovi a vsunul těžkou rukavici na jeho ruku a předloktí. Potom na ni opatrně přesunul sokola. Když jej ucítil na ruce, zjistil, že se s ptákem může stěží pohybovat. Byl šokovaný jeho vahou. Když se pták ošíval na rukavici, bylo těžké dokonce jenom držet ruku zpříma. Cítil, jak se jeho drápy zarývají do tvrzené kůže rukavice, která naštěstí bránila, aby Thor cítil něco víc než pouze mírný tlak na jeho paži. Pták se otočil, zadíval se na něj a vykřikl. Thor se mu díval do očí a cítil jakési mystické spojení mezi ním a tímto zvířetem. Najednou si byl jistý, že s ním sokol bude už napořád.

„A jak ji pojmenuješ?“ prolomil král ticho rytířského sálu.

Thor horečně přemýšlel. Jeho mozek byl příliš přeplněný spádem událostí, než aby mu teď dokázal dobře sloužit.

Zkoušel rychle na něco přijít. Přemílal si v hlavě všechna jména všech slavných válečníků království, která znal. Otočil se a prohlížel si stěny, které pokrývaly plakety s rozličnými jmény rytířů, bitev, ale i důležitých míst v království. Jeho pohled se zastavil na jedné z nich. Bylo to místo uvnitř Prstenu, na kterém nikdy předtím nebyl, ale o kterém slýchával mnoho pověstí, jež jej popisovaly jako místo tajuplné a plné zvláštní síly. Okamžitě se mu to jméno zalíbilo.

„Budu jí říkat Estopheles,“ provolal Thor.

„Estopheles!“ opakovali spokojeně ostatní.

Sokol zakřičel v odpověď.

Najednou Estopheles mávla křídly a vylétla vysoko pod klenbu místnosti a potom otevřeným oknem ven. Thor se za ní díval.

„Nedělej si starosti,” řekl sokolník, „vždycky se k tobě zase vrátí.“

Thor se otočil a podíval se na krále. Nikdy v životě nedostal žádný dar a rozhodně ne takového formátu. Nevěděl, co by na to měl odpovědět a jak poděkovat. Byl dokonale zaskočen.

„Můj pane,“ řekl a sklonil hlavu. „Nevím, jak bych ti poděkoval.“

„Právě jsi to udělal,“ řekl MacGil.

Dav zajásal a veškeré napětí v sále polevilo. Mezi muži se rozproudila živá konverzace a mnozí z rytířů přišli k Thorovi prohodit několik slov, takže ani nevěděl, na koho se otočit nejdříve.

„Toto je Algod z Jižní provincie,“ představil Reece jednoho z nich.

„A tohle je Kamera z Blat…A toto je Basikold ze Severních Hradů…“

Jména se brzy rozmazala jedno do druhého. Thor nestačil všechna pojmout. Stále nemohl uvěřit, že všichni tito skvělí rytíři jej přišli pozdravit. Nikdy v životě se necítil tolik uznáván a měl pocit, že den, jako je tento, je jenom jednou za život. Poprvé ve svém životě si byl skutečně jistý, že není zbytečný.

Ale také nemohl přestat myslel na Estopheles.

Thor se otáčel do všech stran a zdravil se s rytíři, jejichž jména vzápětí zapomínal. Jakoby odnikud se najednou mezi rytíři objevil poslíček, který nesl malý srolovaný kousek papíru a vzápětí jej vtisknul Thorovi do dlaně.

Thor roličku rozbalil a objevil úhledným písmem napsaný vzkaz:

Setkáme se na zadním nádvoří. Za branou.

Z růžového lístečku se linula jemná vůně. Thor přemýšlel, od koho by to psaní asi mohlo být. Vzkaz nebyl nikým podepsán.

Reece se mu podíval přes rameno, přečetl si lístek a začal se smát.

„Zdá se, že na tebe moje sestra nezapomněla,“ řekl a usmíval se. „Být tebou, tak bych tam šel. Nemá ráda, když jí někdo nechává čekat.“

Thor cítil, že rudne.

„Na zadní nádvoří se dostaneš támhle těmi dveřmi. Rychle. Je schopná si to každou chvíli rozmyslet.“

Reece se smál a díval se na Thora. „A já budu víc než rád, když přibudeš do rodiny.“

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Thor se snažil držet se Reecových pokynů, když si razil cestu přeplněným hradem, ale nebylo to nijak jednoduché. Chodby hradu měly spousty zatáček, odboček a křižovatek, množství tajných vchodů a skrytých schodišť, a příliš mnoho dlouhých chodeb, které se zdály, že vedou jenom do dalších dlouhých chodeb.

Znovu si v duchu prošel Reecovy instrukce, když sešel z nízkého schodiště, zahnul do další chodby a konečně stanul před malými dřevěnými dvířky s červenou klikou, o kterých mu Reece říkal. Vzal za kliku a otevřel je.

Silné denní světlo jej oslepilo, ale byl to skvělý pocit, být zase venku z toho přecpaného hradu, dýchat svěží vzduch a cítit na tváři sluneční paprsky. Přimhouřil oči a nechal je, aby si přivykly na nové podmínky. Potom se rozhlédl. Před ním se rozprostíraly královské zahrady. Kam až oko dohlédlo, byly keře perfektně střižené do všemožných tvarů, které vytvářely upravené řady, mezi nimiž se vinuly vymetené cestičky. Byly tam fontány, nezvyklé druhy stromů, sady plné jarního ovoce a záhony květin všech tvarů a barev. Ten pohled mu doslova sebral dech. Bylo to jako by se procházel uprostřed obrazu.

Thor se rozhlížel do všech stran, ve snaze spatřit Gwendolin. Jeho srdce se roztlouklo jako o závod. Zadní nádvoří bylo prázdné a podle vysokých kamenných zdí kolem dokola Thor usoudil, že je pravděpodobně přístupné pouze členům královské rodiny. Ať se díval, kam se díval, nemohl princeznu najít.

Začal si říkat, že celý ten vzkaz je možná podvod. To bylo nejspíš ono. Nejspíš si z toho vesnického balíka jenom vystřelila a teď se baví tím, jak ji hledá. Koneckonců, jak by někdo jejího postavení mohl mít sebemenší zájem na jeho osobě?

Thor se znovu podíval na vzkaz a potom jej zahanbeně sroloval. Vystřelila si z něj. Co byl za blázna, když si dělal jakékoliv naděje. Teď ho to hluboce mrzelo.

Thor se otočil a sklopil hlavu, připravený vydat se zpátky do hradu. Zrovna když sahal na kliku, ozval se hlas.

„A kam ty ses vydal?“ Hlas zněl vesele. Skoro jako ptačí zpěv.

Thora napadlo, jestli se mu to jenom nezdálo. Otočil se, díval se kolem, a nakonec ji spatřil. Seděla na lavičce ve stínu pod kamennou zdí. Byla oblečená v šatech z bílého saténu, doplněného růžovými lemy. Smála se na něj a vypadala krásnější, než jak si ji zapamatoval.

Byla to ona. Gwendolyn. Dívka, o které Thor snil od okamžiku, kdy se potkali. O jejích modrých, mandlových očích a dlouhých rusých vlasech, o úsměvu, který rozsvěcoval její obličej. Na hlavě měla široký bílo růžový klobouk, který zastiňoval její obličej před přímým sluncem, a pod kterým se třipytily její oči. Na kratičkou chvíli měl pocit, že se musí otočit a ujistit, že princezna nemluví na někoho, kdo třeba stojí za ním.

„Ehm…“ začal Thor. „Já…ehm…nevím. Já…ehm…jsem šel do hradu.“

Znovu zjistil, že když je s ní, je naprosto neschopný posbírat svoje myšlenky a vytvořit z nich srozumitelnou větu.

Začala se smát a byl ten nejkrásnější smích, jaký dosud slyšel.

„A proč jsi to chtěl udělat?“ zeptala se hravě. „Vždyť jsi zrovna přišel.“

Thorův jazyk byl jako z kamene.

„Já…ehm…jsem tě nemohl najít,“ řekl zahanbeně.

Znovu se rozesmála.

„Nuže, jsem přímo tady. Odvážíš se ke mně přiblížit?“

Natáhla k němu ruku. Thor si pospíšil k ní, sklonil se a vzal její ruku do své dlaně. Dotyk její pokožky jej elektrizoval. Její ruka byla tak hladká, jemná, křehká a zároveň perfektně pasovala do té jeho. Podívala se na něj a nechala ruku na krátký moment v jeho, potom ji pomalu zase odtáhla. Thor si okamžitě zamiloval pocit, který vyvolávaly konečky jejích prstů v jeho dlani a doufal, že to nebylo naposledy.

Jemně vymanila svou ruku z jeho a zaklesla se do jeho rámě. Potom se jej jala vést sérií klikatých uliček v zahradě. Procházeli se po malé dlážděné cestičce a za chvíli se ocitli v labyrintu z živého plotu, schovaní před pohledy okolí.

Thor byl nervózní. Možná že se, jakožto poddaný, může dostat do potíží, když se prochází s princeznou. Cítil, že se lehce potí na čele, ale nebyl si jistý, jestli jsou důvodem jeho obavy, horké počasí anebo její dotek.

Nebyl si jistý, co by měl říci.

„Způsobil jsi tu docela rozruch, že?“ řekla s úsměvem. Thor byl rád, že prolomila trapné ticho.

„Omlouvám se. Neměl jsem to v úmyslu,“ pokrčil rameny.

Zasmála se. „Proč bys neměl chtít? Není to snad dobře, když někdo působí rozruch?“

Thor nevěděl, co by na to měl odpovědět. Přišlo mu, že cokoliv řekl bylo vždy a pouze špatně.

„Tohle místo je každopádně pořádně nudné,“ řekla. „Je fajn, když se tu objeví někdo nový. Zdá se, že si tě můj otec docela oblíbil. A stejně tak můj bratr.“

„Ehm…díky,“ řekl Thor.

Nejradši by si byl nafackoval. Věděl, že by měl říci více a chtěl to udělat, ale prostě nevěděl co by to mělo být.

„A tobě…“ začal ze sebe soukat, „…se tu líbí?“

Mírně se zaklonila a vesele se zasmála.

„Jestli se mi tu líbí?“ zeptala se. „Mělo by. Přece tu bydlím!“

Znovu se rozesmála a Thor cítil jak rudne. Bylo víc než jisté, že tohle opravdu nezvládá. Jenže s děvčaty nikdy nevyrůstal a v rodné vesnici se nikdy s žádnou nestýkal. Jednoduše neznal, jak by se měl v přítomnosti dívky chovat a co by měl říkat. Na co by se jí měl zeptat? Odkud jsi? To už přece věděl odkud je. Je odsud. Začínal si říkat, proč se s ním vůbec obtěžuje. Bylo to prostě kvůli pobavení?

„Proč se ti líbím?“ zeptal se.

Podívala se na něj a pobaveně se uchechtla.

„Ty máš teda sebevědomí,“ řekla stále ve smíchu. „Kdo řekl, že se mi líbíš?“ zeptala a její úsměv ještě rozšířil. Očividně jí bavilo naprosto cokoliv, co řekl.

Teď měl Thor pocit, že se sám dostal do ještě větších problémů než předtím.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem to říct. Jenom mě napadlo. Chci říct…ehm…Já vím, že se ti nelíbím.“

Její smích smích dostával stále novou a novou energii.

„Jsi zábavný, to musím uznat. Předpokládám, že jsi nikdy neměl přítelkyni, že?“

Thor se podíval k zemi a poníženě zakroutil hlavou.

„Řekla bych, že ani žádné sestry, je to tak?“ ptala se dál.

Thor znovu zakroutil hlavou.

„Mám tři bratry,“ vyhrkl potom. Konečně se mu podařilo říct něco, co znělo alespoň trochu normálně.

„Vážně?“ zeptala se. „A kde jsou? Zůstali ve tvé vesnici?“

Thor zakroutil hlavou. „Ne, jsou tady, v Legii, stejně jako já.“

„Aha, to musíš být rád.“

Thor zakroutil hlavou.

„Ne. Nemají mě rádi. Přáli by si, abych tu vůbec nebyl.“

Poprvé toho dne se z její tváře ztratil úsměv.

„Nemají tě rádi?“ zeptala se zaraženě. „Tvoji vlastní bratři?

Thor pokrčil rameny. „Taky bych tomu rád rozuměl.“

Nějakou chvíli potom kráčeli mlčky. Thor se zalekl, že tím tématem zničil jejich dobrou náladu.

„Ale žádný strach, není to takový problém. Vždycky to tak bylo. A tady jsem potkal pár dobrých kamarádů. Vlastně tu teď mám lepší přátele, než jsem měl kdy předtím doma.“

„Můj bratr? Reece?“ zeptala se.

Thor přikývl.

„Reece je fajn,“ řekla. „Svým způsobem ho mám taky nejradši. Já mám čtyři bratry, víš. Tři jsou vlastní a jeden ne. Nejstaršího má otec s jinou ženou. Můj nevlastní bratr. Znáš ho, že? Kendricka?“

Thor přikývl. „Jsem mu velmi zavázán. Jenom díky němu mám své místo u Legie. Je to dobrý muž.“

„To je pravda. Je jeden z nejlepších v celém království. Mám ho ráda úplně stejně, jako by byl můj skutečný bratr. A potom je tu právě Reece, kterého mám ráda taky tak. Druzí dva…no…znáš to, jak to v rodinách chodí. Ne každý se snese s každým. Někdy si říkám, jak jsme my všichni mohli vzejít ze stejných rodičů.“

Thora popadla zvědavost. Chtěl se dovědět jací druzí dva bratři jsou, jaké ona s nimi má vztahy a proč si nejsou tak blízcí. Chtěl se zeptat, ale také nechtěl být dotěrný. A zdálo se, že ani ona se v tom nechce více přebírat. Zdálo se, že je jednou z těch lidí, kteří se raději soustředí na ty lepší věci, které kolem sebe mají.

Když prošli labyrintem, nádvoří se před nimi otevřelo do úplně nové zahrady, kde byla tráva perfektně zastřižená do různých tvarů. Vypadalo to jako jakási ohromná hrací deska, která se rozkládala minimálně patnáct metrů do obou směrů, skrz na skrz posetá velkými dřevěnými sloupky, vyššími než Thor sám.

Gwen potěšeně vykřikla.

„Chceš si zahrát?“ zeptala se.

„Co to je?“ zeptal se Thor.

Otočila se k němu s překvapením v široce otevřených očích.

„Ty jsi nikdy nehrál sloupky?“ zeptala se.

Thor se zastyděl a zakroutil hlavou. Cítil se teď jako vesnický balík ještě víc než kdykoliv předtím.

„Je to ta nejlepší hra!“ vykřikla radostně.

Potom oběma rukama chytila ty jeho a táhla ho doprostřed hracího pole. Vypadala spokojeně, skoro jako malé dítě. Thor si nemohl pomoct a musel se sám pro sebe usmát. Více než cokoliv jiného, než toto hrací pole, více než celé to nádherné místo kolem, jej uchvacoval sametový dotek jejích rukou. A také pocit, že na něm někomu záleží. Jí teď záleželo na tom aby šel s ní. Záleželo jí na tom, aby s ní teď trávil čas. Proč by na něm ale mělo někomu záležet? A obzvláště někomu, jako byla ona? Pořád měl ještě pocit, že to není možné, a že se mu to nejspíše celé jenom zdá.

„Postav se tady,“ řekla. „Za tenhle sloupek. Musíš ho přemístit a máš na to jenom deset vteřin.“

„Co tím myslíš, přemístit ho?“ zeptal se Thor.

„Rychle, vyber si směr!“ vykřikla.

Thor uchopil ten obrovský dřevěný sloupek a zjistil, že zdaleka není tak těžký, jak se na pohled zdá. Pár kroků jej poponesl a položil na dalším čtverci.

Gwen bez váhání převrhla svůj sloupek, který narazil přesně do toho Thorova a porazil jej na zem.

Zasmála se radostí.

„To byl špatný tah!“ řekla. „Vlezl jsi mi rovnou do rány! Prohrál jsi!“

Thor se díval na oba na zemi ležící sloupky a za mák tomu nerozuměl. Vůbec tuhle hru nepochopil.

Smála se, když jej znovu brala za paži a vedla dále po cestách.

„To nevadí, já tě to naučím,“ řekla.

Jeho srdce zaplesalo. Bude ho učit. To znamenalo, že ho chce vidět znovu. Že s ním chce znovu být. Nevymýšlí si Thor ale tohle všechno jenom ve své hlavě?

„Pověz mi, co si myslíš o tomhle místě?“ zeptala se, když jej vedla další sérií labyrintů. Ten, kterým procházeli teď, byl zdobený dva metry vysokými květinami, které hrály všemi barvami. Kolem jejich květů bzučeli jacísi Thorovi neznámí brouci.

„Je to to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl Thor popravdě.

„A proč se chceš stát členem Legie?“

„Je to všechno, o čem jsem kdy snil,“ řekl.

„Ale proč?“ ptala se dál. „Protože chceš sloužit mému otci?“

Thor se musel zamyslet. Nikdy o tomhle vlastně sám předtím nepřemýšlel. Prostě se vždy viděl v Legii a to bylo celé.

„Ano,“ odpověděl. „To chci. A také Prstenu.“

„Ale co život?“ zeptala se. „Nechceš mít rodinu? Panství? Manželku?“

Na to se zastavila a podívala se na něj. Dokonale jej zaskočila. O těchto věcech nikdy předtím nepřemýšlel a teď nevěděl, co na to říct. Její oči zajiskřily, když se na něj dívala.

„Ehm…já…já nevím. Nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlel.“

„A co si o tom myslí tvá matka?“ zeptala se hravě.

Thorův úsměv povadl.

„Já žádnou matku nemám,“ řekl.

Její úsměv zmizel docela.

„Co se jí přihodilo?“ zeptala se.

Thor chtěl odpovědět. Chtěl říct úplně všechno. Bylo by to poprvé v jeho životě, kdy by o matce takto otevřeně s někým mluvil. Připadalo mu to zvláštní, ale vážně jí to chtěl říct. Zoufale si přál se jí otevřít a povědět jí všechno o svém životě, svých pocitech i plánech.

Když ale otevřel pusu aby začal, odněkud se ozval hrubý a vysoký hlas.

„Gwendolyn!“ zaječel ten hlas.

Oba se otočili, aby spatřili její matku, královnu, oblečenou v dvorních šatech a následovanou jejími služebnými, která se teď nervózním krokem ubírala přímo ke své dceři. Ve tváři se jí zračil vztek.

Královna došla přímo ke Gwen, hrubě ji chytila za paži a odtáhla od Thora.

„Okamžitě se vrať do hradu. Co jsem ti řekla? Nechci tě už nikdy vidět, jak s ním mluvíš. Rozumíš, co ti povídám?“

Gwenina tvář zrudla a potom se celá proměnila tím, jak na dívku působil vztek a uražená pýcha.

„Nech mě být!“ zakřičela na matku. Ohlédla se zpátky k Thorovi se zoufalým, smutným a zároveň omluvným pohledem.

Thor ten pocit dobře znal. Cítil úplně to samé. Chtělo se mu řvát a jeho srdce sevřela úzkost, když se díval, jak ji odvádějí pryč. Bylo to jako sledovat vlastní možnou budoucnost, kterou někdo právě vzal a odnáší ji někam do neznáma.

Stál tam přimražený tak dlouho, dokud mu nezmizela z dohledu. Rozčilením se celý zadýchal. Nechtěl jen tak odejít, nechat to celé plavat a jít si po svých.

A ze všeho nejvíc si nechtěl připustit představu, že by ji už nikdy v životě neměl znovu spatřit.

*

Když se Thor loudal zpátky do hradu, stále přemýšlející o svém setkání s Gwen, skoro vůbec si nevšímal svého okolí. Jeho mysl byla plně zaměstnána myšlenkami na ni a jeho oči neustále viděly obraz její tváře. Byla tak úžasná. Nejkrásnější, nejmilejší, nejsladší, nejjemnější a nejzábavnější osoba, kterou znal. Musel ji znovu vidět. Už teď cítil, že mu princezna chybí. Tyhle pocity pro něj byly naprosto nové, což jej zároveň i naplňovalo bázní. Sotva ji znal, ale i tak si byl už teď jistý, že bez ní nemůže být.

Zároveň musel myslet na královnu, která ji odvedla pryč. Žaludek se mu sevřel, když si uvědomil, jak mocná síla se staví mezi něj a Gwen. Síla, která si nepřeje, aby byli pohromadě.

Když se snažil tomu přijít na kloub, ucítil náhle dotek ruky na své hrudi. Někdo jej hrubě zastavil uprostřed kroku.

Vzhlédl a uviděl chlapce možná o pár let staršího, než byl Thor sám. Byl vysoký, hubený, oblečený v těch nejdražších šatech, jaké kdy viděl – dvorský purpur se zeleným a šarlatovým hedvábím a na hlavě klobouk ozdobený peřím. Mračil se na něj. Vypadal jako rozmazlený kluk, který nikdy nepoznal nic jiného než luxus, který měl jemné ruce a vysoce klenutá obočí, jež jeho obličeji dodávala opovržlivý výraz.

„Říkají mi Alton,“ začal chlapec. „Jsem synem lorda Altona, prvního bratrance samotného krále. Náš klan vládne říši po sedm století. Což ze mě činí vévodu. Ty jsi, abychom do rozhovoru vnesli trochu kontrastu, poddaný,“ řekl uštěpačně. „Královský dvůr je pro urozené. Pro muže určité hodnosti a vážnosti. Ne pro takové jako jsi ty.“

Thor tam stál a neměl nejmenší tušení, čím si mohl tohoto chlapce proti sobě popudit.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se Thor.

Alton se uchechtl.

„Samozřejmě, že to nevíš. Ty nejspíš nevíš vůbec nic, že? Jak si jenom dovoluješ předstírat, že jsi jeden z nás!“ vyplivl na Thora.

„Já nic nepředstírám,“ řekl Thor.