V
První měsíc.
Čtvrtého dne po příchodu do trestnice bylo mně poručeno, abych šel na práci. Nezapomenu na tento první den práce, ač se mně v prodlení jeho nepřihodilo pranic neobyčejného, ovšem jestliže nespustíme s mysli, že jinak celé mé postavení vůbec bylo neobyčejné. Ale byl to také jeden z prvních dojmů, a já si všímal v tu dobu ještě dychtivě všeho. Všechny ty první tři dni jsem strávil v nejtrapnějších pocitech. „Hle, konec mé dráhy: jsem v káznici!" opakoval jsem si každou minutu. „Hle, přístav můj na mnohá, dlouhá léta, můj koutek, do něhož vstupuju s takovým nedůvěřivým, s takovým bolestným pocitem. A kdo ví? Snad až mně bude po mnoha letech opouštěti ho, ještě mně ho bude líto!" dodal jsem nikoli bez příměsi onoho škodolibého citu, jenž se zmůže časem na tolik, že má zapotřebí schválně drásati svou vlastní ránu, jako by si přál těšiti se vlastní bolestí, jako by vědomí celé velikosti neštěstí bylo vskutku slastí. Myšlénka, že by mně někdy mohlo býti líto onoho koutku, naplnila mne samého úžasem; již tehdáž jsem tušil, v jak hrozné míře může člověk něčemu přivyknouti. Ale vše to bylo teprv věcí budoucnosti, a prozatím kolem mne bylo všechno mně nepřátelské a strašné… třebas ne všechno, ale, rozumí se, mně se tak zdálo. Ta divá zvědavost, se kterou si mne prohlíželi moji noví soudruhové trestanci, jejich zvýšená přísnost vzhledem k nováčkovi z rodu šlechtického, jenž se neočekávaně objevil v jejich společnosti, přísnost, jež časem přecházela div ne v nenávist – vše to mne tak utýralo, že jsem si sám už přál práce co nejdříve, jen abych honem poznal a zakusil veškeru svou bídu jedním rázem, abych počal žíti týmž životem, jako všichni oni, abych se co nejdříve vpravil do společné koleje se všemi ostatními.
Rozumí se, že jsem tehda nezpozoroval, ba ani nepodezříval mnohé, co jsem měl před samým nosem; mezi okolnostmi nepřátelskými netušil jsem ještě věcí radostných. Ostatně několik přívětivých, laskavých osobností, s nimiž jsem se setkal již za těchto tří dní, dodaly mně prozatím mnoho odvahy. Ze všech nejlaskavějším a nejpřívětivějším byl ke mně Akim Akimyč. Mezi zasmušilými a nenávistnými tvářemi ostatních trestanců nemohlo mně ujiti též několik dobrých a veselých. „Všude jsou lidé zlí, a mezi zlými i dobří," pomyslil jsem si honem pro vlastní útěchu; „kdo ví? snad tito lidé nejsou dokonce v takové míře horší, než ti ostatní, kteří zůstali tam za trestnicí." Myslil jsem si to a sám jsem si kýval hlavou k té myšlénce; ale – můj Bože! – kdybych jen byl věděl tehda, jak pravdivou byla i tato myšlénka!
Byl tu na příklad jistý člověk, jehož jsem teprv po mnoha, mnoha letech poznal úplně; a přece byl se mnou a neustále nedaleko mne skoro po celou dobu mého vězení. Byl to trestanec Sušilov. Jakmile jsem se zmínil nyní o trestancích, kteří nebyli horší než jiní, hned jsem si nevolky vzpomněl na něho. On mně posluhoval. Ostatně měl jsem ještě jiného služebníka. Akim Akimyč odporučil mně hned od samého počátku, v prvních dnech jednoho z trestanců, jménem Osipa, který prý mně bude za třicet kopejek měsíčně vařiti zvláštní stravu, když už se mne tak příčí jídlo komisní, a mám-li prostředky, abych si objednal své zvláštní. Osip byl jeden ze čtyř kuchařů, kteří podle přání trestanců byli komandováni do našich dvou kuchyní, ačkoliv jinak záviselo úplně od jejich vůle, chtí-li přijati nebo odmítnouti tuto volbu; a jestli že ji přijali, mohli se jí třeba hned zítra opět vzdáti. Kuchaři na práci nechodili a povinnost jejich záležela v pečení chleba a vaření ščí. Neříkali jim u nás kuchař, nýbrž kuchařka (v ženském rodě), ale nikoli snad z opovržení, neboť do kuchyně se volil lid rozumný a dle možnosti poctivý – nýbrž jen tak ze žertu a naši kuchaři se proto pranic nemrzeli.
Osipa volili skoro pokaždé a tak byl po několik let skoro bez ustání „kuchařkou". Povinnosti té vzdával se jenom na krátký čas, když se mu již mnoho zastesklo a spolu se v něm vzmohla touha po pašování vodky. Byl to člověk vzácné poctivosti a tichosti, ač se dostal clo trestnice pro podloudnictví. Byl to týž podloudník, týž vysoký, silný chlapík, o kterém jsem se už zmínil; všeho se bál, zejména metly, byl zkroušený, pokorný, ke všem laskavý, s nikým se nikdy nepohádal, ale nebyl s to, aby nepašoval vodku přes všechnu svoji zbabělost; bylť vášnivým podloudníkem. Spolu s ostatními kuchaři měl také zavedený obchod s vodkou, ač ne v takých rozměrech, jako Gazin, protože neměl smělosti, aby vložil do obchodu tak veliký kapitál.
S tímto Osipem žil jsem vždy v míru. Co pak se týče prostředků, aby člověk mohl míti svou zvláštní stravu, k tomu jich nebylo příliš mnoho zapotřebí. Nechybím, řeknu-li, že měsíční výdaje na mou stravu obnášely všeho všudy rubl stříbra, rozumí se kromě chleba, jenž byl komisní, a někdy kromě ščí, měl-li jsem už příliš veliký hlad, neboť se mně ošklivily, což ostatně skoro úplně přestalo později. Obyčejně jsem si kupoval kousek masa, libru na den. V zimě bylo u nás maso po půl kopějce. Pro maso na trh chodil některý z invalidů, z nichž byl v každé kasárně jeden pro udržování pořádku, a kteří sami dobrovolně vzali na sebe povinnost, choditi každodenně na trh kupovat čeho třeba pro trestance, a nebrali za to skoro nijakého platu, leda tak nějakou maličkost. Činili to pro svůj vlastní pokoj, neboť jinak by s trestanci nevydrželi. Takým způsobem přinášeli tabák, cihlový čaj, maso, preclíky a jiné a jiné, vyjma snad jen vodku. Vodky na nich nežádali, ač je časem vodkou uctívali
Osip mně upravoval po několik let stále jedno a totéž, kousek pečeného masa. Jak bylo upečeno, to jest ovšem jiná otázka, ale o to nešlo. Pozoruhodno je to, že jsem s Osipem v prodlení několika let nepromluvil skoro ani dvou slov. Mnohokrát jsem se s ním dával do řeči, ale on jako by nebyl způsobilým k rozmluvě: pousměje se, nebo řekne ano či ne a dost. Bylo až podivno patřiti na toho Herkula s povahou sedmiletého dítěte.
Ale kromě Osipa posluhoval mně ještě Sušilov. Nenajímal jsem ho a nevyhledával jsem ho. Sám jaksi mne vyhledal a oddal se mně k službám; ani se nepamatuju, kdy a jak se to přihodilo. Počal mně práti prádlo. Za kasárnami, schválně za tím účelem, byla zřízena veliká jáma na pomeje. Nad jamou v erárních korytech se pralo prádlo trestanců. Kromě toho vynalézal si Sušilov sám tisícerý různé povinnosti, aby se mně zavděčil: opatřoval můj čajník vařící vodou, vyřizoval různá poručení, shledával pro mne, čeho bylo třeba, nosil mou kazajku do správy, mazal mně boty čtyřikrát za měsíc; vše to vykonával bedlivě, spěšně, jako by na něm ležely Bůh ví jaké povinnosti – slovem připoutal úplně svůj osud k mému a všechny mé starosti přijal na sebe. Nikdy na příklad neříkal: „Máte tolik a tolik košil, vaše kazajka je roztržena" a pod., nýbrž vždycky: „Máme nyní tolik a tolik košil, naše kazajka je roztržena." Sledoval zrovna každý můj pohled a zdá se, že to pokládal za hlavní úkol svého života. Řemesla, čili jak trestanci říkají, rukomesla neměl nijakého, a zdá se, že jen ode mne si vydělal nějakou tu kopejku. Platil jsem mu, mnoho-li jsem mohl, tedy babkami, a přece byl vždy úplně spokojen. Nebyl s to, aby někomu neposluhoval, a myslím, že si zvolil mne hlavně proto, že se mnou bylo snáze se srovnati a že jsem platil poctivěji. Byl jedním z těch, kteří nikdy nemohli zbohatnouti a zlepšiti své postavení, kteří se dávali najímati k hlídání majdanů, stojíce celé noci v předsíni na mraze, dávajíce pozor na každý šelest na dvoře pro případ, kdyby přišel velitel pevnosti a dostávali za to po pěti kopějkách stříbra div ne za celou noc, a po případě, když prozívali a dali se překvapiti prohlídkou, přicházeli o všechno a odpovídali svými zády! Však jsem už o nich vypravoval. Charakteristickým pro ony lidi bylo, že pokořovali do nejvyšší míry svou osobnost vždycky, všude a div ne přede všemi, a při společných záležitostech hrávali ani ne druhé, nýbrž teprve třetí úlohy. Všechno to leželo už jaksi v jejich povaze.
Sušilov byl velice politování hodný člověk, naprosto pokorný a ponížený, skoro zastrašený, ač ho nikdo u nás nebil; byl už od přírody jaksi zastrašený. Bývalo mně ho vždy velice líto. Ba nemohl jsem na něho ani pohlédnouti bez lítosti. Ale proč mně ho bylo líto – sám bych nemohl odpovéděti. Rozmlouvati také jsem s ním nemohl; také neuměl rozprávěti. Bylo patrno, že mu to působí velikou obtíž a teprve tehda oživoval, když jsem mu, chtěje učiniti konec řeči, dal něco na práci, nebo jsem ho požádal, aby došel, aby doběhl někam. Byl jsem posléze přesvědčen, že mu tím působím radost. Nebyl ani vysoké, ani malé postavy, nebyl ani hezký ani šeredný, ani hloupý ani chytrý, ani mladý ani starý, trochu důlkovitý, trochu plavovlasý. Něco příliš určitého nebylo nikdy lze o něm říci. Leda jediné: jak se mně zdá a jak jsem se mohl dovtípiti, náležel k té skupině, jako Sirotkin, a náležel k ní jedině pro svou zastrašenost a pokornost. Trestanci se mu někdy posmívali a sice proto, že cestou, ubíraje se v zástupu trestanců na Sibiř, směnil se a sice směnil se za červenou košili a za rubl stříbra. Pro tuto nepatrnou cenu, za kterou se prodal, se mu trestanci právě smáli. „Směniti se" znamená zaměniti si s někým jméno a následovně i jeho osud. Jakkoli podivným se zdá něco takového, jest to přec jen holá pravda a za mých dob mezi trestanci, ubírajícími se na Sibiř, byl obyčej ten ještě v plné síle, byl posvěcen podáním a určitými, známými formálnostmi. Zprva jsem tomu nikterak nemohl uvěřiti, ale konečně mně nezbylo, než uvěřiti hotové události.
Děje se to následujícím způsobem. Na Sibiř táhne na příklad skupina trestanců. Jdou tu všelijací: i do káznice, i do dolů, i prostě tací, kteří se z přinucení usadí na Sibiři: všichni jdou společně. Někde cestou, dejme tomu v Permské gubernii, některý z deportovaných si přeje, směniti se s jiným. Na příklad nějaký Michajlov, odsouzený pro vraždu nebo pro jiný těžký zločin, má za nevýhodné, aby se dal zavříti na dlouhá léta do káznice. Dejme tomu, že je chlapík zchytralý, prohnaný, ví co a jak; nuže tento Michajlov si vyhlídne z téže skupiny někoho sprostnějšího, přihlouplejšího, pokornějšího, jemuž je vyměřen trest poměrně lehký, na příklad do dolů na málo let, nebo nucené usazení v Sibiři, anebo třebas také do káznice, ale s kratší lhůtou. Konečně vypátrá Sušilova. Sušilov pochází z panské čeledi a je poslán pouze za osadníka. Prošel už půldruhého tisíce verst, rozumí se, je bez kopějky peněz, protože Sušilov nikdy nemůže míti ani kopějky, jde celý vysílený, znavený, živě se pouze komisní stravou, a nemaje jediného sladšího sousta, třebas jen občas; jde v pouhém komisním obleku, přisluhuje všem za nepatrný peníz. Michajlov se dá se Sušilovem do řeči, seznámí se s ním, třeba i spřátelí, a konečně na některé stanici ho uctí vodkou. Posléze mu učiní návrh: nechce-li se sním směniti? Že prý on, Michajlov, tak a tak, je odsouzen vlastně ani ne do káznice, nýbrž do jakéhosi „zvláštního oddělení". Je to sice také káznice, ale zvláštní, tedy něco lepšího.
O „zvláštním oddělení", dokud ještě trvalo, nevěděli ani všichni úředníci, jako na příklad v Petrohradě. Byl to takový od jiných odloučený a zvláštní koutek v jednom Sibiřském koutě, a tak málo obydlený (za mne bylo v něm asi sedmdesát osob), že bylo těžko vypátrati jeho stopu. Setkával jsem se později s lidmi, kteří sloužili v Sibiři a znali ji, a kteří zvěděli o „zvláštním oddělení" ponejprv ode mne. Ve „Svodě zákonů" napsáno o něm všeho všudy šest řádek: „Zařizuje se při té a té káznici Zvláštní oddělení pro odsouzené za nejtěžší zločiny a sice na dobu, dokud nebude v Sibiři zřízena káznice s nejtěžšími pracemi." Ba ani trestanci z tohoto „Oddělení" nevěděli, na čem jsou; jsou-li v něm „na věky" nebo jen na čas? Lhůta se neurčovala; řečeno: do té doby, dokud nebude zřízena káznice s nejtěžšími pracemi a dost; tedy z káznice do káznice.
Není divu, že ani Sušilov ani kdo jiný v celé skupině neměl o tom ponětí, nevyjímaje ani samého Michajlova, jenž mohl míti jakýs takýs pojem o zvláštním oddělení leda z porovnání se svým neobyčejně těžkým zločinem, za který už sebral, běhaje ulicí, tři nebo čtyři tisíce ran. Dovtípil se tedy, že ho na pohodlné místo asi neposýlají. Sušilov však odsouzen, aby se stal z přinucení osadníkem; čeho si může ještě přáti? „Nechtěl bys se směniti se mnou?" navrhuje mu Michajlov. Sušilov je nachmelen; duše je prosťoučké, je pln vděčnosti k Michajlovu za jeho laskavost a proto se bojí něčeho mu odepříti. Mimo to slyšel od trestanců, že je možno se směniti, že i jiní si vyměňují jména, následovně že to není pranic neobyčejného a neslýchaného. Shodnou se.
Nesvědomitý Michajlov, těže z neobyčejné prostoty Sušilova, koupí si u něho jméno za červenou košili a za rubl stříbra, což mu doručí ihned před svědky. Druhého dne Sušilov vystřízliví, ale Michajlov ho opojí znova; a pak těžko bráti slovo zpět: přijatý rubl stříbra jest už propit a červená košile v krátce na to také. Nechceš býti Michajlovem, tedy vrať peníze. A kde má vzíti Sušilov celý rubl stříbra? Nevrátí-li však, ostatní trestanci ho přinutí, aby vrátil: na to se v artělích hledí přísně. A mimo to, když slíbil, ať dostojí slovu – i na tom bude artěl státi. Sic ho utýrají. Sbijou ho, snad dokonce zabijou; aspoň mu tím vyhrožují.
A opravdu, kdyby artěl dopustila třebas jen jednou nezdržení slova v podobné záležitosti, přestal by zvyk směny jmen. Bude-li možno se odříci daného slibu, a zrušiti uzavřený trh i tehdy, když peníze byly vyplaceny – kdož pak bude potom plniti převzatou povinnost? Slovem – to je záležitost společná, artělní a proto jsou trestanci v těchto věcech velice přísni. Sušilov vidí konečně, že není více možná se zříci a odhodlá se, že bude se vším souhlasiti. Věc se oznámí celé skupině; je-li třeba koho umlčeti dárky, učiní se, podobně, je-li třeba koho uctiti vodkou. Ostatním trestancům jest ovšem lhostejno, půjde-li Michajlov nebo Sušilov k čertu na rohy; a pak vodka je vypita, uhostili je, budou tedy mlčet.
Na nejbližší stanici se na příklad vyvolávají jména; přijde řada na Michajlova: „Michajlov!" Sušilov se ozve: „Já!" – „Sušilov!" Michajlov zvolá: „Já!" a jdou dále. Nikdo o tom více již nepromluví. V Tobolsku trestance třídí; Michajlova pošlou za osadníka do některé vsi a Sušilova za zvýšeného dozoru vedou do zvláštního oddělení. Dále není už nijaký protest možný; a mimo to jakým způsobem by se podaly důkazy? Kolik let by trvalo vyšetřování? Co by dostal za tento podvod? A kde jsou konečně svědkové? Zaprou, kdyby se i našli. Konec konců bude tedy, že Sušilov za rubl stříbra a za červenou košili přijde do „zvláštního oddělení".
Trestanci se Sušilovu posmívali ne proto, že se směnil (ačkoli k osobám, jež se z lehčí práce směnily k těžší, chovají vždy opovržení, jako vůbec ke všem hlupákům, kteří si zadali), nýbrž proto, že vzal za to jen červenou košili a rubl stříbra; plat přec jen příliš nepatrný. Obyčejně se dějí směny za větší sumy, ovšem jen poměrné. Platívá se až několik desítek rublů. Ale Sušilov byl tak zkroušený, tak pokorný a nicotný v očích všech, že ho jaksi neuznávali ani za hodna, aby se mu posmívali.
Dlouho jsem bydlel společně se Sušilovem, několik let již. Ponenáhlu ke mně přilnul neobyčejně; nemohl jsem toho ovšem nepozorovati, a proto jsem i já k němu přivykl. Ale jednou – nikdy si toho nemohu odpustiti – nesplnil jakési mé prosby, ačkoli si právě před tím u mne vypůjčil peníze a já byl tak bezcitným, že jsem mu to vytknul: „Vidíte, Sušilove, peníze brát umíte, ale sloužiti nechcete." Sušilov ani nemukl, doběhl pro mou záležitost, ale stal se najednou jaksi truchlivým. Minuly dva dni. Myslím si, není možná, aby to bylo následkem mé výtky.
Věděl jsem, že jakýsi trestanec, Anton Vasiljev, důtklivě ho upomínal o jakýsi nepatrný dluh. „Nemá dojista peněz, a mne se bojí požádat," myslil jsem si. Třetího dne mu tedy pravím: „Sušilove, vy jste mne chtěl tuším požádati za peníze pro Antona Vasiljeva? Tu máte." Seděl jsem tehdá na narách a Sušilov stál přede mnou. Byl, jak se zdálo, velice překvapen, že jsem mu sám nabídl peněz, že jsem si sám vzpomněl na jeho peněžité nesnáze, a sice tím více, že si za poslední doby vybral, jak se mu asi zdálo, příliš mnoho ode mne, tak že si ani nemohl činiti naději, že bych mu dal ještě něco. Pohleděl tedy na peníze, pak na mne, najednou se však obrátil a odešel.
Všechno to mne velice překvapilo. Šel jsem za ním a našel jsem ho za kasárnami. Stál u ohrady tváří k týnu, s hlavou přitisknutou k břevnu, o něž se opíral loktem. „Sušilove, co je vám?" ptám se ho. Nehleděl na mne a já ku svému podivení spozoroval, že je mu do pláče. „Vy si Alexandře … Petroviči… myslíte.." počal přerývaným hlasem, snaže se při tom hleděti stranou, „že vám… za peníze… ale já… já… ech!" Tu se obrátil opět k týnu, až o něj udeřil čelem a jak tu zavzlyká!.. Poprvé jsem viděl tehda v káznici plačícího člověka. S namáháním jsem ho uspokojil, a ačkoli mně od té doby počal sloužiti možno-li, ještě bedlivěji a ještě více si mne všímal, přece jsem pozoroval dle některých jedva patrných příznaků, že srdce jeho nikdy mně nemohlo odpustiti mé výtky. A zatím ostatní se mu posmíval!, vtipy na něho skládali za každé příležitosti, nadávali mu někdy od plic, a přece žil s nimi v míru a v přátelství a nikdy se na ně nemrzel. Ba ano, velmi těžko bývá poznati člověka i po mnoholeté známosti!
Hle, to jsou příčiny, proč se mně káznice nemohla hned na první pohled představiti v té pravé podobě, jak se mně představila později. Proto jsem pravil, že ačkoli jsem si všímal všeho s dychtivou, usilovnou pozorností, přece jsem nemohl spozorovati mnohou věc, kterou jsem měl před samým nosem. Je přirozeno, že mne překvapovaly zprvu zjevy mohutné, ostře vynikající, ale i ty jsem snad pojímal nesprávně a proto zůstavovaly v mé duši jen těžký, beznadějně truchlivý dojem. Velmi k tomu napomáhalo mé setkání s A…vem, také trestancem, jenž přibyl do trestnice nedlouho přede mnou, a překvapil mne obzvláště trapným dojmem za prvých dnů po mém příchodu do káznice. Ostatně věděl jsem ještě dříve, než jsem do káznice přišel, že se tam setkám s A…vem. On mně otrávil onu první těžkou dobu a zvýšil má duševní muka. Nemohu ho obejíti mlčením.
Byl to nejhnusnější příklad, jak hluboko může klesnouti, jak podlým se může státi člověk, a v jaké míře může v sobě zahlušiti všeliký mravní cit bez jakéhokoli namáhání a bez hryzení svědomí. A…v byl mladý člověk původu šlechtického, o němž jsem se už z části zmínil, když jsem vypravoval, že donášel našemu místnímu veliteli majoru všechno, co se dělo v trestnici, a že se přátelil s jeho sluhou Feďkou. Zde máte v krátce jeho historii: Nedostudovav nikde a znesnadiv se v Moskvě s příbuznými, kteří se zhrozili jeho prostopášného života, odebral se do Petrohradu, a aby si opatřil peněz, odhodlal se k jistému podlému udání, t. j. odhodlal se prodati krev desíti lidí, jen aby bez prodlení mohl vyhověti své neukojitelné lačnosti po nejhrubších a nejzhýralejších slastech, k nimž se následkem svůdnosti Petrohradu, jeho cukráren a Měšťanských ulic13 stal v takové míře náchylným, že ač byl člověkem nehloupým, odvážil se na věc šílenou, nesmyslnou. V brzku byl usvědčen. Do svého udání zapletl nevinné osoby, jiné podvedl a za to byl poslán na deset let na Sibiř do naší káznice.
A…v byl ještě velmi mlád, život jeho teprve začínal. Zdálo by se, že ho taková strašná proměna osudu musí sraziti, že musí v povaze jeho vzbuditi odpor, musí ji tak nebo onak zlomiti. Ale A…v přijal nový svůj osud bez sebe menšího otřesení, ba i bez sebe menší nelibosti, nepocítil před ním mravní ošklivosti, nelekal se v něm ničeho, kromě snad toho, že bude nucen pracovati a bude musit se rozloučiti s cukrárnami a všemi Měšťanskými ulicemi. Zdálo se mu dokonce, že titul trestance mu poskytuje tím větší možnost páchati podlosti a darebáctví. „ Jsem-li trestancem, tedy ať jsem trestancem; jako trestanec mohu býti podlým a nemusím se za to styděti." To bylo do slova jeho mínění. Vzpomínám si na onu hnusnou bytost, jako na fenomen. Strávil jsem několik let mezi vrahy, prostopášníky a uznanými zlosyny, ale pravím zcela určitě, že jsem nikdy za svého života neshledal takového úplného mravního úpadku, takové rozhodné skleslosti a takového drzého padoušství, jako u A…va.
Byl u nás otcovrah, rodem šlechtic; zmínil jsem se již o něm. Ale přesvědčil jsem se z mnohých črt a událostí, že i ten byl nepoměrně šlechetnější a lidštější, než A…v. V mých očích byl A…v po celou dobu mého pobytu v káznicí jakýmsi kusem masa se zuby a s žaludkem a s neukojitelnou žízní po nejhrubších, co nejvíce zvířecích tělesných slastech, a pro dosažení sebe menší a sebe marnivější z těchto slastí byl hotov zcela chladnokrevně někoho zabiti, zařezati, slovem byl hotov ke všemu, jen dala-li se stopa zločinu zastříti. Nenadsazuju v ničem; poznal jsem A-va dobře. Byl to příklad, kam může dospěti samotná tělesná stránka člověka, není-li zdržována uvnitř nijakou normou, nijakou zákonitostí.
A jak mně protivno bylo patřiti na jeho věčně posměšný úsměv! To byl netvor, mravní Quasimodo. Dodejte k tomu, že byl zchytralý a nehloupý, hezké tváře, ba i vzdělán trochu, měl vlohy. Nikoliv, raději požár, raději mor a hlad, než takového člověka ve společnosti lidské!
Pravil jsem již, že se v káznici tak všechno zkazilo mravně, že vyzvědačství a udavačství kvetlo a trestanci ani se pro to nehoršili. Naopak, s A…vem byli všichni za dobře a chovali se k němu nepoměrně přátelštěji, než k nám. Kromě toho milosti, jež mu prokazoval náš opilý major, dodávaly mu v jejich očích významu a váhy. On mimo jiné namluvil majorovi, že umí kresliti podobizny, (trestancům tvrdil, že býval poručíkem v gardě;) a major si vyžádal, aby ho posýlali na práci k němu do domu, rozumí se, že za tím účelem, aby kreslil majorovu podobiznu. Tu se spřátelil s majorovým sluhou Feďkou, jenž měl neobyčejný vliv na svého pána a následkem toho na ostatní i na všechno v trestnici.
A…v slídil za námi na žádost samého majora, ale tento, když se napil a tloukl A…va po tvářích, spílal mu vyzvědačů a udavačů. Stávalo se, a to dosti často, že hned na to, když ho major sbil, sedal na stolici a poroučel mu, aby kreslil dále podobiznu. Náš major, zdá se, věřil opravdu, že A…v byl znamenitým umělcem, div ne druhý Brjulov, o němž i on slýchal, ale proto přece měl sebe za oprávněna, bíti ho po tvářích, proto prý, že nyní, třebas zůstal týmž umělcem, je přec jen trestancem, „a kdybys byl třebas Brjulovem, jsem přece tvým představeným, a proto cokoli se mi zachce, mohu s tebou dělat." Mimo jiné nutil A…va, aby mu zouval boty a vynášel z ložnice různé vázy a přece se dlouho nemohl zbaviti myšlénky, že A…v jest veliký umělec.
Podobizna se táhla bez konce, skoro celý rok. Konečně se major dovtípil, že ho má A…v za blázna a když se úplně přesvědčil, že se kresba podobizny nechýlí ku konci, nýbrž den ode dne se stává více k němu nepodobnou, rozzlobil se, stloukl umělce a poslal ho z treste do káznice na hrubou práci. A…vu toho bylo patrně líto, bylo mu těžko odříci se prázdných dnů, odříci se zbytků od majorova oběda, od přítele Feďky a ode všech radostí, jež si spolu vymýšleli v kuchyni u majora. Major alespoň od té doby, co byl A…v vzdálen, přestal pronásledovati M… trestance, na něhož mu A…v neustále žaloval, a sice z následující příčiny. M… byl v tu dobu, když A…v přišel do trestnice, sám. Bylo mu velice teskno; nemělť ničeho společného s ostatními trestanci, pohlížel na ně s úžasem a s ošklivostí, nepozoroval a propásl na nich vše, co by mohlo působiti na něho uspokojivě a nevstupoval s nimi v bližší styk. Ti mu odpláceli toutéž nenávistí. Vůbec postavení lidí, podobných M..ovi, je v káznici úžasné.
Příčina, proč se A…v dostal do káznice, byla M…ovi nepovědoma. A…v naopak, dovtípiv se, s kým má co činiti, namluvil mu ihned, že je poslán na Sibiř pro zločin, zcela protivný udavačství, tedy asi za totéž, zač byl deportován i M. Tento se velice zaradoval, že bude míti soudruha, přítele. Ošetřoval ho, těšil ho za prvních dnů vězení, domnívaje se, že A…v asi hrozně strádá; dal mu poslední své peníze, stravoval ho, rozdělil se s ním o nejnevyhnutelnější věci. Ale A…v pojal k němu ihned nenávist, a sice proto, že M… byl šlechetný, proto že s takým úžasem pohlížel na všelikou podlost, tedy proto hlavně, že byl zcela nepodoben jemu, a všechno, co mu M… v prvních rozmluvách sdělil o káznici a majorovi, vše to pochvátl si A…v při první příležitosti tajně udati majorovi.
Major pojal proto strašnou nenávist k M… utlačoval ho, a kdyby nebylo vlivu hlavního velitele, uvedl by ho do něštěstí. A A…v nejen že se nermoutil když M… později zvěděl o jeho padoušství, nýbrž rád se s ním setkával a posměšně se mu díval do očí. To mu patrné působilo potěšení. Sám M… mne několikráte na to upozorňoval. Toto podlé stvoření uprchlo potom s jedním trestancem a s vojenskými průvodčím; ale o tom útěku budu vypravovati později. Z počátku lichotil se velice i ke mně, domnívaje se, že mně jeho historie není známa. Opakuju, že otrávil první dny mé vazby ještě větší teskností. Zhrozil jsem se té strašné podlosti a skleslosti, do níž mne uvrhli, uprostřed níž jsem se nyní octnul. Myslil jsem, že je zde všechno tak podlé a nízké. Ale mýlil jsem se; soudil jsem dle A…va o všech.
V ty tři dni přecházel jsem v tesklivosti po káznici, ležel jsem na svých narách, dal jsem si šíti spolehlivému trestanci, na něhož mně ukázal Akim Akimyč, z vydaného mně komisního plátna košile, ovšem za plat, (po několika kopějkách za košili), pořídil jsem si na naléhavou radu Akima Akimyče skládací matraci z plsti, obšité plátnem, neobyčejně tenkou, jako lívanec, a podušku, nacpanou srstí, velice tvrdou, pokud jsem nepřivykl. Akim Akimyč se velice činil při zařizování všech těchto věcí, sám se ho účastnil, vlastnoručně mne sešil pokrývku z kousku starého komisního sukna, shromážděného z roztrhaných kalhot a kazajek, jež jsem skoupil od druhých trestanců. Komisní věci, když uplynula lhůta, na kterou byly vydány, ponechávaly se trestancům jako jejich majetek; tito je ihned prodávali zde v trestnici, a ať si byla věc sebe více vetchá, přece bylo možná se nadíti, že se najde na ni kupec za jistou cenu.
Všemu tomu velice jsem se zpočátku obdivoval. Byla to vůbec doba mých prvních styků s prostým lidem. Sám jsem se stal najednou takýmž prostým člověkem, takýmž trestancem, jako oni. Jejich zvyky, ponětí, mínění, obyčeje staly se jaksi též mými, aspoň dle formy, dle zákona, ač jsem jich ve skutečnosti s nimi nesdílel. Byl jsem překvapen a zaražen, zrovna jako bych byl dříve ničeho podobného ani netušil a ničeho o tom neslýchal, ač jsem věděl o tom a slýchal. Ale skutečnost působí zcela jiný dojem, než vědění a pověst. Bylo-li možno, abych na příklad třebas jen někdy před tím tušil, že takové věci, takové staré hadry se mohou pokládati také za věci? A přece jsem si z těch starých hadrů pořídil pokrývku! Těžko bylo sobě představiti, jakého druhu bylo sukno, určené na trestnické obleky. Na pohled vskutku jako by se bylo podobalo k suknu, tlustému, komisnímu suknu. Ale jakmile se trochu jen obnosilo, převracelo se v jakousi rybářskou síť a trhalo se pro ostudu. Soukenný oblek se dával na jeden rok, ale i do té lhůty těžko bylo s ním vydržeti. Trestanec pracuje, nosí na sobě břemena; šat se otírá a rychle se při tom trhá. Pláště však se vydávaly na tři léta a sloužily po celou tu dobu obyčejně i za oblek, i za pokrývku při spaní, i za poslamku na narách. Ale pláště byly pevné, ač také nebylo vzácností viděti koncem třetího roku, t. j. koncem ustanovené lhůty, na některém trestanci plášť spravovaný prostým režným plátnem. Ale přes to i takové pláště, jež byly silné obnošené, prodávaly se po uplynutí vyměřené jim lhůty za čtyřicet kopějek stříbra. Některé, jež byly lépe zachovány, šly na odbyt za šedesát až sedmdesát kopějek stříbra, což byla suma v káznici veliká.
Peníze však, jak jsem už pravil, měly v káznici strašný význam, moc. Možno s jistotou říci, že trestanec, jenž měl ve vězení aspoň trochu peněz, trpěl desetkrát méně, než ten, jenž jich vůbec neměl, ačkoliv i tento byl opatřen vším od eráru, a mohlo by se zdáti, nač ještě potřebuje peněz? Toho mínění bylo i naše představenstvo. Ale opakuju opětně, kdyby trestanci byli úplně zbaveni možnosti, aby měli své peníze, buď by pozbyli rozumu, nebo by mřeli jako mouchy přes to, že byli vším potřebným zaopatřeni, anebo by se na konec dopouštěli neslýchaných zločinů, jedni z tesklivosti, druzí, aby byli co možno nejdřív odpraveni a zničeni, anebo se dočkali nějaké „změny ve svém osudu" – to byl technický výraz.
Jestli že však trestanec, vydělav si skoro krvavým potem svou kopejku, anebo odhodlav se pro získání této kopějky k neobyčejnému chytráctví, spojenému často s krádeží a podvodem, přece je tak nerozvážně, tak dětsky nesmyslně utrácí, není to ještě důkazem, že si jich neváží, ač by se to mohlo zdáti na první pohled. Po penězích baží trestanec křečovitě, až do zatmění smyslň, a rozhazuje-li je opravdu jako třísky, když se dá do hýření, rozhazuje je za takovou věc, která se mu zdá ještě o jeden stupeň vzácnější, než peníze. Co může býti pro vězné vzácnějším než peníze? Svoboda, aneb aspoň jakési blouznění o svobodě. A trestanci jsou velicí blouznílkové. Vrátím se ještě k tomuto předmětu, ale když tak o tom mluvím: Uvěří mně kdo, že jsem viděl odsouzené na dvacet let, kteří v rozmluvě se mnou užívali na příklad zcela klidně takové fráze: „Ale počkej, až, dá pánbůh, uplyne má lhůta, potom …"
Vlastně smysl slova „vězeň" značí člověka bez vůle; utrácí-li peníze, jedná však již podle své vůle. Přese všechna znamení, vypálená na čele, přes okovy a nenáviděná břevna trestnické ohrady, jež mu zaclání boží svět a omezuje ho jako dravé zvíře v kleci, přece si může opatřiti vodku, t. j. strašně zapovězenou rozkoš, může se setkati s krásným pohlavím, může dokonce někdy (ač ne vždycky) podplatili své nejbližší představené, invalidy, ba i poddůstojníka, kteří se budou dívati zkrze prsty nato, jak on přestupuje zákon a disciplinu; může si kromě toho všeho dovoliti zafuriantit na účet těchto představených, a trestanec si hrozně rád zafuriantí, t. j. rád se staví před svými soudruhy, ba i sebe rád přesvědčí aspoň na chvíli, že má vůle a moci nepoměrně více, než se zdá, slovem tedy může si vyhoditi z kopýtka, může natropiti hluku, uraziti někoho do nejhlubšího stupně a dokázati mu, že všechno to může, že všechno je „v jeho moci", tedy může sebe přesvědčiti o věci, na niž si ubohý nesmí ani pomysliti. Hle, proč se mezi trestanci, i když jsou střízliví, může pozorovati všeobecná náklonnost k furiantství, k honošení se, ke komickému a vysoce naivnímu zveličování své vlastní osoby, třebas by věděli, že nikoho nechytnou na lep. A konečně každé takové vyhození z kopýtka vyžaduje jistou odvahu – je tedy v tom ve všem aspoň jakási podoba opravdového života, jakýsi, byt i velice vzdálený přeludsvobody. A co nedá člověk za svobodu? Který milionář, když by mu zadrhli krk petlicí, nedal by všechny své miliony za jediný doušek vzduchu?