VII
Nové známosti. Petrov.
Ale čas utíkal a já ponenáhlu přivykal. S každým dnem vždy méně a méně mne zarážely všední zjevy mého nového života. Oči záhy přivykly různým příhodám, okolnostem, lidem. Smířiti se s oním životem bylo nemožno, ale dávno už bylo na čase, abych jej uznal za hotovou událost. Všechny pochybnosti, jež zůstávaly ještě ve mně, zatajil jsem ve svém nitru co možná nejhloub. Nepotloukal jsem se už po káznici jako zbloudilý a neprozrazoval jsem svůj stesk. Divoce zvědavé pohledy trestanců neupíraly se na mne již tak často, nepronásledovaly mne s jakousi promyšlenou vyzývavostí. Přivykli ke mně patrně i oni, čemuž jsem byl velice rád. Procházel jsem se již po trestnici jako doma, znal jsem své místo na narách a přivyk'jsem patrně i k takovým věcem, k nimž jsem myslil že po celý život nepřivyknu. Pravidelně každý týden dával jsem si holiti polovinu hlavy. Za tím účelem volali nás každou sobotu po práci jednoho po druhém z trestnice na strážnici (kdo by nebyl býval oholen, odpovídal za sebe sám), a tam vojenští holiči mydlili studeným mýdlem naše hlavy a necitelně je dřely nejtupějšími břitvami, takže mně i nyní přechází mráz po kůži, když si vzpomenu na ono mučení.
Ostatně brzy se vynašel lék; Akim Akimyč mně ukázal na jednoho trestance z oddělení vojenského, jenž za kopějku holil svou vlastní břitvou každého, kdo za to požádal a tím si vydělával peníze. Mnozí trestanci chodili k němu, aby se vyhnuli erárním holičům, a nebyli to přec lidé choulostiví. Našeho trestance holiče nazývali majorem, ač nevím proč a také nemohu říci, čím by byl připomínal majora. Když to nyní píšu, vidím před sebou onoho majora, vysokého, hubeného a nehovorného chlapíka, dosti přihlouplého, stále zahloubaného do svého zaměstnání a vždy s řemenem v ruce, na němž dnem i nocí potahoval svou břitvu, jež byla již nad míru vybroušena, a zdálo se, že byl celý pohroužen v toto zaměstnání, jež pokládal bez pochyby za úkol svého života. Bylť opravdu neobyčejně spokojen, když byla břitva v pořádku a někdo přišel se dát oholiti; mýdlo měl teplé, ruku lehkou, holil jako aksamítem. Jeho umění mu působilo patrně radost a honosil se jím, vydělanou kopějku přijímal nedbale, jako by šlo opravdu jen o umění a ne o kopějku.
Náš A…v dostal jednou co proto od místního velitele majora, když za svých denunciací o káznici připomenul kdysi jméno našeho trestnického holiče a z nedopatření ho nazval majorem. Místní velitel se rozvzteklil a urazil se v nejvyšší míře. „Víš-li pak, ty padouchu, co to je major?" křičel s pěnou na rtech, vypláceje A…va svým způsobem; „rozumíš ty, co je major? A najednou se vyskytne nějaký padouch šibeničný, a ty se můžeš opovážiti jmenovati ho majorem mně do očí, v mé přítomnosti?" Jenom A…v se mohl snášeti s takovým člověkem.
Od prvního dne svého pobytu v káznici počal jsem již blouzniti o svobodě. Počítání na tisícerý způsob a v nejrůznějších poměrech, kdy skončí má trestnická léta, stalo se mým zamilovaným zaměstnáním. Ba nemohl jsem ani přemýšleti o ničem jinak a jsem přesvědčen, že tak činí každý, kdo je zbaven svobody na jistou dobu. Nevím, zdali trestanci uvažovali a počítali také tak, jako já, ale podivuhodná lehkomyslnost jejich nadějí mne překvapila hned při prvním vkročení. Naděje vězně, zbaveného svobody, jest dcela jiná, než naděje člověka, žijícího pravidelným způsobem. Svobodný člověk ovšem doufá (na příklad ve změnu osudu, ve zdar nějakého podniku) ale při tom žije, jedná; skutečný život zcela ho uchvacuje svým vírem. Jinak u vězně. I tam je sice život – pevnostní, vězeňský. Ale ať si je trestanec kdokoli, a ať si jest odsouzen na lhůtu jakoukoli, rozhodně, instinktivně nemůže uznávati svůj osud za něco kladného, za poslední odstavec svého věku, za část skutečného života. Každý trestanec pociťuje, že tu není doma, nýbrž jen jako by na návštěvě. Na dvacet let hledí jako na dvě léta, a jest úplně ubezpečen, že v padesátipěti letech, až vyjde z káznice, bude právě takovým chlapíkem, jako nyní v třicetipěti. „Ještě užijeme světa!" myslí si a důsledně odhání od sebe všeliké pochybnosti a jiné obtížné myšlénky. Ba i ti, co byli odsouzeni doživotně, trestanci „zvláštního oddělení", i ti se nadáli někdy, že přijde neočekávaně z Pitěra14 rozhodnutí: „Poslat ho do Nerčinska do dolů na určitou dobu." Pak bude dobře. Především do Nerčinska bude div ne půl roku co jíti, a táhnouti ve skupině trestanců je nepoměrně příjemnější, než býti v trestnici. Pak zbývá se jen dočkati, až vyprší v Nerčinsku lhůta a potom… A vězte, že tak počítává i leckterý šedovlasý člověk!
V Tobolsku jsem viděl vězně, přikovaného ke zdi. Sedel na řetěze asi sáh dlouhém; tamtéž se nalézalo i jeho lože. Přikovali ho za cosi neobyčejně strašného, čeho se dopustil už na Sibiři. Vězňové tací sedí po pěti letech, sedí i po deseti. Jsou to většinou vražedníci. Jen jednoho jsem viděl mezi nimi, jenž býval jaksi pánem; býval kdesi úředníkem. Mluvil tichounce, trochu šišlavě; na ústech slaďounký úsměv. Ukazoval nám svůj řetěz, ukazoval, jak se má lehati na lože, aby bylo pohodlnější. Musil to býti povedený ptáček! Chovají se ve vězení vůbec všichni tiše a zdají se spokojenými a přece každý z nich baží po tom, aby co nejdříve odseděl svou lhůtu. A proč? mohlo by se zdáti. Inu, vyjde pak z dusné, provlhlé komůrky s nízkou cihlovou klenbou a projde se po dvoře trestnice a … dost. Z trestnice ho už nevypustí nikdy. Ví sám, že vězňové, puštění se řetězu, zůstávají na vždy v trestnici, až do samé smrti a při tom spoutaní železy. Ví to, a přece se mu strašně chce odbyti honem lhůtu, kterou musí proseděti na řetěze. Vždyť by bez oné touhy nemohl člověk proseděti pět nebo šest let na řetěze, aby buď neumřel, nebo nepozbyl rozumu. Ba jest otázka, seděl-li by vůbec.
Věděl jsem, že práce mne může zachrániti, může upevniti mé zdraví, tělo. Stálý duševní nepokoj, podráždění nervů, zatchlý vzduch v kasárně mohly by úplně porušiti můj organismus. Býti co možná často na vzduchu, každý den se unaviti, přivykati k nošení břemen – tak aspoň se zachráním – rozumoval jsem – sesílím, vyjdu na svobodu zdráv, bodrý, silný, nesestárlý. A nemýlil jsem se, práce a pohyb byly mně velmi užitečný. S úžasem patří val jsem na jednoho ze svých soudruhů, původu šlechtického jak hasl v trestnici jako svíčka. Přišel tam zároveň se mnou, mladý, krásný, bodrý a vyšel polozničený, šedý, neschopný chůze a se zádechem. Nikoliv, myslíval jsem si, hledě na něho: Já chci býti živ a budu živ!
Za to však jsem dostával z počátku od trestanců za svou lásku k práci a dlouho si mne dobírali posměchem a urážkami. Ale neohlížel jsem se na nikoho a vesele jsem chodil kamkoli, třebas na př. pálit a tlouci alabastr, k jedné z nejprvnějšich to prací, s nimiž jsem se seznámil. Byla to práce lehká. Ženijní důstojníci rádi ulevovali v práci, pokud bylo možno, šlechticům, což nebylo snad nespravedlivou úlevou, nýbrž oprávněnou. Bylo by podivno, aby se žádalo na člověku, jenž je dvakrát slabší, a nikdy se hrubou prací nezabýval, téhož výkonu, který se požadoval na skutečném dělníkovi. Ale takové lehčí práce, jež se vykonávaly jako by kradmo, nebylo vždy možno ukládati; na to se přísně hledělo s jiné strany. Dosti často byli jsme nuceni konati též práci těžkou, a tu šlechtici snášeli ovšem útrapy dvakrát takové, jako ostatní dělníci.
Na alabastr posýlali obyčejně dvě nebo tři osoby, starce nebo slabé lidi, a ovšem mimo jiné i nás; kromě toho přidělovali k nám ještě jednoho opravdového dělníka, jenž věci rozuměl. Obyčejně chodil stále tentýž; tak po několik let chodíval s námi Almazov, přísný, snědý, hubený člověk, již letitý, nehovorný a mrzutý. Nás přezíral hluboce. Ale jeho nelibost k řeči byla tak veliká, že byl i leniv na nás bručeti.
Kůlna, kde jsme pálili a tloukli alabastr, stála také na pustém, krutém břehu řeky. V zimě, zvláště za pošmourného dne, bylo nepříjemno pohlížeti na řeku a na protější, daleký břeh. Cosi teskného, srdce rvoucího bylo v té divoké, pusté krajině. Ale snad ještě tíže bylo, když po nekonečné, bílé pleně sněhové jasně zářilo slunce; hned bych uletěl někam na step, která počínala na druhém břehu, a prostírala se na jih bez přestání jako ubrus na půl druhého tisíce verst. —
Almazov se dával obyčejně mlčky a s přísným vzezřením do práce; my jsme se vskutku styděli, že mu nemůžeme náležitým způsobem pomáhati, on pak schválně na nás nijaké pomoci nevyžadoval, jako by proto, abychom cítili veškeru svou vinu před ním a káli se vědomím své vlastní nepotřebnosti. Celá práce však záležela v topení peci, aby se vypálil složený v ní alabastr, jejž jsme mu nezřídka nanosili my. Druhého dne, když byl alabastr již úplně vypálen, počalo jeho vybírání z peci. Každý z nás vzal těžkou paličku, naložil si do zvláštního truhlíku alabastru a počal jej tlouci. Byla to velmi milá práce. Křehký alabastr se měnil v bílý, lesklý prach; tak lehce, tak dobře se drobil. Prali jsme těžkými palicemi a působili jsme takový hřmot, až jsme sami měli radost. Umdlévali jsme na konec a zároveň nám bývalo příjemno; tváře se rozpálily, krev obíhala bystřeji. Tu i Almazov počínal na nás hleděti shovívavěji, jako se pohlížívá na malé děti; shovívavě pokuřoval ze své dýmky, ale přece se nemohl zdržeti aby si nezábručel, když už musil promluviti. Ostatně choval se tak i ke všem ostatním, a jinak, zdá se, že byl hodný člověk. —
Jiná práce, na kterou mne posýlali, bylo točiti v dílně kolem u soustruhu. Kolo bylo veliké, těžké. Točení vyžadovalo nemalého napjetí sil, zvláště když soustružník, některý z ženijních řemeslníků, vytáčel něco většího, jako sloupek ke schodišti, nebo nohu od velkého stolu z erárního nábytku pro některého úředníka, k čemuž bylo zapotřebí div ne celého břevna. Jeden člověk v takém případě nebyl by s to, aby roztočil soustruh a proto nás posýlali obyčejně dva, mne a ještě jednoho bývalého šlechtice, jakéhosi B. Tato práce ležela pak v prodlení několika let výhradně na nás, jakmile vůbec bylo zapotřebí práce soustružnické. B. byl slabý, úzkoprsý člověk, ještě mladý, ale churavý na prsa. Přišel do káznice rok přede mnou spolu se dvěma jinými svými soudruhy – jedním starcem, jenž se po celou dobu svého vězení ve dne v noci modlil, začež si ho trestanci velice vážili, a jenž při mně zemřel; s druhým pak ještě velmi mladým člověkem, svěžím, červeným, silným, smělým, jenž cestou nesl umdlévajícího B. každodenně půl cesty, a sice po celých sedm set verst. Měli jste vidět, jací to byli přátelé. B. byl člověk znamenitě vzdělaný, šlechetný, povahy velkomyslné, ale pokažené a rozdrážděné nemocí. Kolem jsme točili spolu a to nás částečně i zajímalo. Tato práce mně poskytovala výtečný pohyb.
Velmi rád jsem také prohazoval sníh. Bývalo to obyčejně po sněhových bouřích, a sice dosti často v zimě. Po bouři, jež trvala den i noc, byl některý dům zavát do polovice oken a jiný byl zanesen skoro celý. Když už bouře přestávala a ukázalo se slunce, vyháněli nás velikými houfy, někdy třebas celou trestnici, abychom odhazovali sněhové závěje u erárních budov. Každý dostal lopatu, všem dohromady uložili jistý úkol, někdy takový, že bylo ku podivu, jak jej bylo možná vykonati, a všichni se dali živě do práce. Kyprý, sotva ulehlý a svrchu zlehka umrzlý sníh nabíral se pohodlně na lopatu ohromnými hrudami a rozhazoval se kolem, rozsypávaje se ještě ve vzduchu v třpytivý prach. Lopata sama se zařezávala do bílé, na slunci se lesknoucí massy. Trestanci konávali tuto práci skoro vždycky vesele. Čerstvý zimní vzduch a pohyb je rozehřívaly. Všichni se stávali veselejšími: ozýval se smích, výkřiky, vtipy. Počali po sobě házeti hroudami a za minutu ovšem se počali ozývati vážnější trestanci, jimž se protivily smích a veselost a všeobecná zábava končila obyčejně nadávkami.
Ponenáhlu počal jsem také rozšiřovati kruh svých známých. Ostatně sám jsem se o známosti nestaral: byl jsem pořád ještě nespokojen, zasmušilý a nedůvěřivý. Mé známosti počínaly samy sebou. Jedním z prvních, kdo mne počali navštěvovali, byl trestanec Petrov. Pravím navštěvovati a kladuna slovo to zvláštní důraz. Petrov bydlel ve zvláštním oddělení a sice v nejvíce od nás vzdálené kasárně. Styků tedy nemohlo mezi námi býti nijakých; společného také jsme rozhodně nic neměli a míti nemohli. A přece za těch prvních dob Petrov jako by byl pokládal za svou povinnost div ne každodenně zajiti ke mně do kasárny, anebo se za doby odpočinku zastaviti se mnou za kasárnami, když jsem se procházíval co možná dále od cizích očí. Z počátku mně to bylo nepříjemno. Ale on uměl věc jaksi tak navléknouti, že mne jeho návštěvy brzy počaly baviti, ač to byl člověk daleko ne sdílný a hovorný.
Na pohled byl to člověk prostřední postavy, silného složení těla, obratný, pohyblivý, s dosti příjemným obličejem, bledý s širokými lícními kostmi, smělým vzhledem, bílými, hustými a drobnými zuby, a stále držel štipec rozetřeného tabáku za spodním rtem. Držeti za rtem tabák bylo zvykem velmi mnohých trestanců. Zdál se mladším, než byl skutečně. Bylo mu čtyřicet let, ale zdálo se, že je mu pouze třicet. Rozmlouval se mnou vždy nad míru nenuceně, choval se ke mně tak, jako já k němu, t. j. neobyčejně slušně a delikátně. Zpozorova-li na příklad, že si přeju býti o samotě, pohovořil se mnou dvě minuty a hned se vzdálil, poděkovav pokaždé za pozornost, čehož ovšem nečiníval nikdy a nikomu z celé káznice.
Jest pozoruhodno, že takový poměr trval mezi námi nejen za prvních dnů, nýbrž v prodlení několika let po sobě, a skoro nikdy se nestal těsnějším, ačkoli mně byl Petrov opravdově oddán. Nemohu ani nyní určitě říci, čeho si vlastně přál ode mne, proč přicházel ke mně každý den? Přiházívalo se sice později, že mi ledacos ukradl, ale on kradl jaksi maní; o peníze mne skoro nikdy nežádal, z čehož vysvítá, že nepřicházel vůbec pro peníze, nýbrž že měl nějaký jiný účel.
Také nevím, proč to bylo, ale zdávalo se mně vždycky, jako by nepřebýval zároveň se mnou v káznici, nýbrž kdesi daleko v jiném domě, ve městě, a káznici navštěvoval jen tak mimochodem, aby se dověděl, co jest nového, aby mne navštívil a podíval se, jak se nám všem daří. Vždycky míval na spěch, jako by byl někde někoho nechal státi a ten na něho čeká, anebo jako by měl dokončiti nějakou práci. Ale při tom zase jako by příliš nechvátal. I pohled jeho byl jaksi podivný: upřený, s odstínem smělosti a jakéhosi sarkasmu, ale při tom zíral jaksi do dálky, přes vlastní předmět; zdálo se, jako by se snažil skrze předmět, jejž měl u nosu, prohlédnouti jakýsi jiný, vzdálenější předmět. To mu dodávalo vzezření roztržitého. Schválně jsem se někdy díval, kam půjde Petrov ode mne, kde to na něho čekají? Ale ode mne se ubíral spěšně buď někam do kasárny, nebo do kuchyně, tam si sedl vedle někoho z rozmlouvajících, pozorně poslouchal, sám se někdy dával do řeči a sice dosti ohnivě, ale najednou přetrhne další řeč a umlkne. Ale aťsi rozmlouval, nebo seděl mlčky, vždy bylo viděti, že je tu jen tak mimochodem, a kdesi jinde má své pravé zaměstnání, tam že ho čekají.
Ale nejpodivnější je to, že zaměstnání neměl nikdy žádného; trávil svůj svobodný čas úplně bez zaměstnání (kromě práce komisní, rozumí se). Řemeslo neuměl žádné a také peněz skoro nikdy nemíval. Ale ani si hrubě nestýskal na peníze. A o čem tak se mnou rozprávíval? Jeho rozhovor byl taktéž podivný, jako on sám. Zpozoruje na příklad, že se procházím někde o samotě za trestnicí a náhle zaměří přímo ke mně. Chodil vždy rychle, obracel se vždy náhle. Jde krokem a zdá se, jako by byl přiběhl.
„Zdrávstvujte!"
„Zdrávstvujte!"
„Nevytrhuji vás?"
„Ne."
„ Vidíte, chtěl jsem se vás přeptati na Napoleona. On je příbuzný, není-liž pravda, toho, co byl v Rusku roku dvanáctého?" (Petrov pocházel z vojenské školy a byl grámotný.)
„Je příbuzný."
„Prosím vás, co to je, jak o něm říkají, president?"
Ptával se vždy na rychlo, úsečně, jako by mu záleželo na tom, aby se to dověděl co možná nejrychleji; jako by se byl přišel přeptat na nějakou vysoce důležitou věc, jež netrpí sebe menšího odkladu.
Vysvětlil jsem mu, jakým je presidentem, a dodal jsem, že snad co nevidět bude císařem.
„Jak. to?"
Vysvětlil jsem mu dle možnosti i to. Petrov pozorně poslouchal, úplně mně rozuměl a rychle chápal, při čemž i ucho obrátil v mou stranu.
„Hm! A hleďte, chtěl jsem se vás optat, Alexandře Petroviči, je- li pravda, jak se povídá, že jsou takové opice, které mají ruce až k patám, a při tom jsou tak veliké, jako největší člověk?"
„Ano, jsou takové."
„A které?"
Vysvětlil jsem mu i to, nakolik jsem sám věděl.
„A kdež se zdržují?"
„V horkých zemích. Na ostrově Sumatře jsou."
„To je v Americe, či kde? Povídá se, že prý tam lidé chodí po hlavě?"
„Po hlavě nechodí. To se chcete ptáti na antipody." I vysvětlil jsem mu, co je Amerika a podle možnosti též, co jsou antipodi. Poslouchal taktéž pozorně, jako by byl přišel právě k vůli antipodům.
„Tak vida! A poslechněte, minulého roku jsem četl o hraběnce Lavaliére, Arefjev přinesl takovou knížku od adjutanta. Je to pravda, či jen tak smyšlénka? Skládal to Dumas."
„Toť víte, že smyšlénka."
„Nu, poroučím se. Děkuju pěkně."
A s tím Petrov odešel. Vlastně nikdy jsme ani jinak spolu nerozprávěli, než na takový způsob.
Počal jsem se na něho vyptávati. M., zvěděv o této mé známosti, počal mne dokonce varovati. Pravil mně, že mnozí z trestanců v něm budili úžas, zejména z počátku, za prvých dní vězení, ale ani jeden z nich, ba ani Gazin nepůsobil na něho tak hrozného dojmu, jako tento Petrov.
„To je nejodhodlanější, nejsmělejší ze všech trestanců," sděloval se mnou M. „Je všeho schopen; jeho pranic nezdrží, přijde-li mu něco do hlavy. I vás zavraždí, napadne-li ho, a sice zavraždí tak prostě beze všeho, bez lítosti a ani při tom nemrkne. Mně se skoro zdá, že není při dobrém rozumu."
Toto mínění mne velice zaujalo. Ale M. mně nemohl nikterak náležitě vysvetliti, proč se mu tak zdálo. A podivná věc: znal jsem potom Petrova ještě několik let po sobě, mluvil jsem s ním skoro každodenně; po celou tu dobu byl mně upřímně oddán, ačkoliv opravdu nevím, proč, a po celých těch několik let, ačkoli se v káznici choval rozumně a nespáchal praničeho hrozného, přece jsem pokaždé, když jsem na něho pohlédl a dal se s ním do řeči, nabýval přesvědčení, že M. měl pravdu, že Petrov může býti nejodhodlanějším a nejsmělejším člověkem, jenž nezná nijaké vlády nad sebou. Proč se mně to tak zdálo, také nedovedu vysvetliti.
Připomínám při této příležitosti, že Petrov to byl, jenž chtěl zabiti místního velitele, když ho vyvedli k potrestání a před nímž se major zachránil jako zázrakem, jak tvrdili trestanci, odejev ze strážnice před samým počátkem trestu. Jindy, když ještě nebyl v káznici, se přihodilo, že ho plukovník uhodil při cvičení. Býval asi i před tím mnohokrát bit; ale tentokrát si umínil, že trestu nesnese a probodl svého plukovníka veřejně za bílého dne, před očima celého šiku vojáků. Ostatně neznám dopodrobna celou tu historii; sám on mně ji nevypravoval.
Vše to byly ovšem jen okamžité výbuchy, když se povaha jeho projevovala náhle ve své celosti. Ale výbuchy takové byly u něho velice řídké. Choval se opravdu rozumně, ba možno říci, tiše. Vášně se v něm skrývaly a to silné, ohnivé vášně; ale žhavé jich uhle byly stále posypány popelem a zvolna doutnaly. Nikdy jsem v něm nezpozoroval ani stínu furiantství nebo ješitnosti, jako na příklad u jiných.
Přel a hádal se zřídka, za to s nikým také nebyl obzvlášť spřátelen, vyjma jediného Sirotkina, a to jen když ho potřeboval. Jednou ovšem jsem viděl, jak se opravdově rozzlobil. Vzali mu něco, předmět nějaký; vůbec rozzlobili ho něčím. Hádal se s ním jistý silák, vysoké postavy, zlý, rýpal, poštěvač a daleko ne zbabělec, jménem Vasilij Antonov, trestanec z oddělení občanského. Dlouho již křičeli a já měl za to, že spor skončí nanejvýš několika štulci, neboť Petrov zřídka sice, ale přece se časem prával a nadával jako nejposlednější z trestanců.
Ale tentokrát přijal spor jiný obrat. Petrov náhle zblednul, rty se mu zachvěly a zmodraly; dech se mu sevřel. Vstal s místa a pomalu, velmi pomalu se přiblížil k Antonovu svými tichými kroky. Bylť bos, neboť v létě velmi rád chodíval bos. V kasárně, plné hluku a křiku, najednou, okamžitě umlkli; mouchu by bylo slyšeti, Všichni očekávali, co bude. Antonov mu vyskočil vstříc; byl bledý jako smrt…
Nesnesl jsem toho a odešel jsem z kasárny. Očekával jsem, že nevyjdu ani ze dveří a již uslyším výkřik zavražděného člověka. Ale spor skončil i tentokrát bez horších následků. Petrov nedošel ještě k Antonovu a tento mu již mlčky a honem hodil věc, o niž se hádali. Šlo o jakýsi zcela nepatrný hadřík, o nějaké onuce. Rozumí se, že po nějakých dvou minutách Antonov mu přece ještě předhodil nějakou nadávku, ovšem jen z lehka, jen aby měl svědomí čisté, jen ze slušnosti, aby ukázal, že přece není taková baba. Ale nadávky si Petrov nevšímal; ani neodpověděl. Nešlo mu o nadávky, nýbrž o spornou záležitost a spor ten vyhrál on. Vzal si svůj hadřík a byl zcela spokojen. Za čtvrt hodiny chodil už zase po káznici jako obyčejně s výrazem úplné nečinnosti a jako by pátral, nevede-li se někde zajímavá rozprávka, aby tam mohl přistrčiti také svůj nos a poslouchati. Zdálo se, že ho zajímá všechno, ale pak se ukázalo, že zůstával z větší části ke všemu lhostejným, a chodil jen tak s místa na místo po káznici, kam ho náhoda přinesla.
Jeho též bylo možno přirovnati k dělníkovi, k silnému dělníkovi, před nímž se práce zatřese, ale jemuž dosud nedávají práce a on tedy zatím sedí a hraje si s malinkými dětmi. Také jsem nechápal, proč zůstává v káznici a neuteče? Jemu by útěk nezpůsobil starostí, jen kdyby se mu ho silně zachtělo. Rozum vládne nad takovými lidmi, jako Petrov, jen potud, dokavad se jim něčeho nezachce. Pak už se na celé zemi nenajde překážky jejich přání. I jsem přesvědčen, že by dovedl obratně utéci, všechny by podvedl, celý týden by dovedl seděti bez chleba někde v lese nebo v rákosí u řeky. Ale nenatknul se patrně ještě na takovou myšlénku, snaha taková se v něm ještě nevyskytla.
Velkých schopností rozumových a zvláště zdravého smyslu, jsem v něm nikdy nepozoroval. Tací lidé se již rodí s jednou idejí, která jimi po celý život bezděčně hýbe sem a tam. Tak běhají po celý život s místa na místo, dokud si nenajdou zaměstnání, jež by jim úplně vyhovovalo. Budé-li je to státi hlavu, na tom jim nesejde. Divíval jsem se, jak člověk, jenž svého představeného probodl za to, že ho udeřil, dává se u nás tak bez reptání bíti holí. Býval vskutku bit, když ho chytli s vodkou. Jako všichni trestanci, kteří se nezabývali řemeslem, pouštěl se časem do pašování vodky. Ale Petrov si lehal i na lavici jaksi jako z vlastní vůle, t. j. jako by souhlasil, že si toho zasloužil; jinak by se nepoložil za nic na světě, třebas by ho zabili.
Bylo mně divné na něho též to, že mne okrádal, ačkoli mně patrně byl oddán. Sedalo to na něho jistými dobami. To on mně ukradl bibli, kterou jsem mu dal přenésti s jednoho místa na druhé. Cesty bylo jen několik kroků, ale i na té cestě se mu podařilo nalézti kupce, prodal bibli a peníze ihned propil. Bezpochyby se mu silně zachtělo se napiti, a čeho se mu silně zachtělo, to musilo býti splněno. Právě takový člověk vraždí jiného pro čtvrt ruble, aby mohl za ten čtvrt ruble vypiti láhev vodky, ač si jindy nevšimnul člověka se stotisíci. Večer mně sám oznámil, že bibli ukradl, ale bez jakýchkoli rozpaků a bez lítosti, tak zcela lhostejně, jako nějakou zcela obyčejnoupříhodu. Zkusil jsem ho pořádně pokárati, neboť mně bylo líto mé bible. On poslouchal, aniž ho má slova dráždila; ano byl i skroušený; seznával, že bible jest velice užitečná kniha, opravdově litoval, že jí nyní nemám, ale proto, že ji ukradl, mu svědomí nečinilo výčitek; hleděl na mne s takovým přesvědčením, že jsem ihned přestal ho kárati. Mé pokárání snášel pak bezpochyby proto, že uvážil, že je kárání nevyhnutelnou věcí, když se dopustil takového skutku; proto tedy ať má duše pokoj, ať se potěší, ať se vyvadí; ale že je to vlastně všechno jen hloupost, taková hloupost, že rozumný člověk by se styděl o tom mluviti.
Nemýlím-li se, pokládal mne za jakéhosi chlapce, div ne za dítě, jež nerozumí nejprostším věcem na světě. Jestli že jsem se na příklad sám s ním dal do řeči o něčem jiném, než o naukách a o knihách, odpovídal mně ovšem, ale jen jaksi ze zdvořilosti, přestávaje na nejkratších odpovědech. Často jsem se tázával sám sebe, co ho zajímá na těch naučných věcech, o nichž se mne ptával? Stávalo se, že jsem za takové řeči s ním mimovolky pohlédl na něho se strany, neposmíváli se mi snad? Ale ne; obyčejně poslouchal vážně, ač ne příliš, a tato poslední okolnost mne někdy mrzívala. Otázky mně dával určitě, precisně, ale jaksi nepříliš se divil zprávám, jichž se mu dostávalo ode mne, a přijímal je dokonce jaksi roztržitě… Také se mně zdálo, že si bez dlouhého přemítání utvořil o mně přesvědčení, že se se mnou nedá mluviti, jako s jinými lidmi, že kromě rozprávky o knihách jinému ničemu bych nerozuměl, ano že nemám ani schopností, abych mohl porozuměti, a že by tedy bylo marné mně tím vytrhovati.
Jsem přesvědčen, že mne měl dokonce i rád, a to mne velice překvapovalo. Pokládal-li mne snad za člověka nedospělého, tedy necelého, pociťoval-li snad ke mně onen zvláštní soucit, jejž instinktivně pociťuje každý silnější tvor k slabšímu, za jakého mne uznal – to nevím. A ačkoliv mu to všechno nepřekáželo, aby mne okrádal, jsem přece přesvědčen, že i když mne okrádal, litoval mne. „Eh!" myslíval si snad, když sáhal rukou na můj majetek, „coje to za člověka, jenž nedovede brániti ani svého statku!" Ale právě za to snad mne měl rád. Řekl mně kdysi jaksi z nenadání, že jsem přílišný dobrák a tak prosťoučký, že jest mu mne až líto. „Ale, Alexandře Petroviči, nehoršete se proto na mne," dodal za okamžik; „pravil jsem vám to tak od duše."
Takým lidem se přiházívá někdy v jich životě, že náhle ostře a v značných rozměrech projevují a vyjadřují svou povahu za příležitosti nějakého příkrého skutku nebo převratu, majícího všeobecný význam, a takovým způsobem přímo se vpravují do vlastního prostředí své působnosti. Nejsou to lidé od slova; proto nemohou býti podněcovateli a hlavními vůdci nějakého podniku; jsou však jeho hlavními vykonavateli a první začínají. Začínají prostě, bez zvláštního ohlašování, za to však první bez rozpaků přeskakují přes hlavní překážku, neznají strachu, jdou do boje přímo na nože – a za nimi hrnou se všichni, hrnou se slepě jdou až do nejposlednější přehrady, kde obyčejně složí své hlavy.
Nevěřím, aby Petrov skončil dobře. Jednou za jediný okamžik učiní všemu konec, a jestli že nepřišel na zmar dosavad, je to jen důkazem, že jeho chvíle dosud nenadešla. A ostatně, kdož ví? Snad se dočká i šedin, a umře klidně sešlostí věkem, potloukaje se bez účelu sem a tam. Ale přec jen se mně zdá, že M. měl pravdu, když pravil, že to byl nejodvážlivější člověk z celé káznice.