Když uzavřeli naši kasárnu, nabyl vnitřek její zvláštního jakéhosi rázu – rázu skutečného obydlí, domácího krbu. Teprve nyní mohl jsem pozorovati trestance, své soudruhy, zcela jako doma. Za dne mohou přijíti každý okamžik do trestnice poddůstojníci, stráže a vůbec představení, a proto se všichni obyvatelé trestnice chovají jinak, jako by nebyli zcela klidni, jako by stále něco očekávali, stále se něčeho obávali. Ale sotva že byla kasárna uzavřena, ihned se všichni klidně uvelebili, každý na svém miste a skoro každý se dal do nějaké ruční práce. Síň se najednou osvětlila. Každý měl svou svíčku a svůj svícen, nejvíce dřevěný. Jeden se pustil do záplatování bot, druhý šil nějaký šat. Dusný vzduch v kasárně stával se každou hodinu těžším.
Houfek hýřilů přisedl v koute na bobečku ke koberci a pustil se do karet. Skoro v každé kasárně nalézal se trestanec, jenž měl pohotově malý, ošumělý, asi loket dlouhý kobereček, svíčku a strašně špinavé, zamaštěné karty. Vše to dohromady se nazývalo „majdan". Majetník dostával od hráčů plat, okolo patnácti kopějek za noc; to byla jeho živnost. Hráči hráli obyčejně v cvik, jedníka a pod. Všechny hry byly hazardní. Každý hráč vysypal před sebou hromádku měďáků – všechno, co měl v kapse, a vstával se země buď, když prohrál všechno do poslední kopějky, anebo když obehrál soudruhy. Hra končila pozdě v noci, někdy trvala až do svítání, do toho okamžiku, kdy se otvíraly kasárny.
V naší síni, jako ve všech ostatních síních v celé trestnici, bývali také vždy žebráci, buď tací, kteří všechno propili a prohráli, anebo žebráci od přírody. Pravím „od přírody" a pronáším slovo to s důrazem. Neboť mezi naším lidem, ať už v jakýchkoli okolnostech a za jakýchkoli podmínek vždycky se vskutku vyskytují a budou vyskytovali některé podivné osobnosti, obyčejně zkroušené, často do konce ne lenivé, kterým jest osudem předurčeno, že na věky věčné zůstanou žebráky. Vždycky zůstanou podruhy, vždy budou otrhaní, vždycky budou vyhlížeti jako zakřiknutí a stísnění a povždy budou u někoho ve službách, budou vykonávati něčí rozkazy, obyčejně rozkazy veselých kumpánů, nebo znenadání zbohatlých a povýšených osob. Jakýkoli podnik, jakákoliv iniciativa je pro ně soužením a obtíží. Jako by se byli už narodili s podmínkou, že sami nic nezačnou a budou jen posluhovati jiným, že nebudou žiti podle své vůle, nýbrž budou tančiti podle cizí píšťalky. Jejich povoláním jest – konati věci, jim cizí. K tomu ke všemu žádná okolnost, žádný převrat je nemůže obohatiti. Zůstanou povždy žebráky. Seznal jsem, že se podobné osoby nacházejí nejen mezi prostým lidem, nýbrž ve všech stavech, společnostech, stranách, časopisech a jednotách. Tak bylo i v každé kasárně, v každé trestnici, a jakmile se sesedl majdan, jeden z nich se hned dostavil k obsluze. Ostatně ani jeden majdan se nemohl obejíti bez sluhy. Najímali ho obyčejně všichni hráči dohromady na celou noc za pět kopejek stříbra a hlavní jeho povinností bylo státi celou noc na stráži. Z větší části mrznul pět nebo šest hodin v předsíni po tmě při třicetistupňovém mraze a dával pozor na každé klepnutí, každé zazvonění, na každý krok po dvoře. Hlavní velitel pevnosti nebo stráže přicházeli do trestnice někdy dosti pozdě v noci, z ticha se přikradli a překvapili hráče, řemeslníky a uviděli přespočetné svíčky, jež bylo možno zpozorovati už ze dvora. Neboť když počal najednou rachotiti zámek u dveří, vedoucích ze síně na dvůr, bylo už pozdě se schovávati, svíčky hasiti a lehati na nary. Ale proto, že placený hlídač dostával po takovém překvapení od hráčů co proto, byly případy takové nehody velice řídký. Pět kopejek je ovšem i na trestnici plat směšně nepatrný; proto mne v trestnici naplňovala vždy podivením přísnost a bezohlednost nájemců, jak v tomto případě, tak i ve všech ostatních. „Dostal jsi peníze, tedy služ!" To byl důvod, jenž nedovoloval nijaké námitky. Za vynaložený groš bral nájemce vše, co mohl vzíti, bral, bylo-li možno, i to, co neměl, a ještě se stavěl, jako by činil milost najatému. Hráč, piják, rozhazující peníze v právo i v levo bez počítání, ošidil pokaždé svého služebného, a to jsem nepozoroval jen v trestnici, nejen u majdanu.
Pravil jsem již, že v kasárně přisedl skoro každý k nějakému zaměstnání, vyjma hráče; jen asi pět osob nezaměstnávalo se ničím; ti hned lehli spat. Mé místo na narách bylo hned u dveří. V druhém pořadí nar ležel naproti mně Akim Akimyč tak, že jsme se dotýkali hlavami. On pracoval asi do deseti nebo jedenácti hodin; lepil jakousi různobarevnou svítilnu, na kterou obdržel ze města objednávku za dosti slušný peníz. V hotovení svítilen byl mistrem; pracoval methodicky, nedávaje se vytrhovati. Když byl s prací hotov, všechno pořádně uklidil, rozestlal svou matraci, pomodlil se a slušně si ulehl na svou postel. Slušnosti a pořádku dbal podle všeho pedantsky až do nejmenších podrobností; pokládalť se patrně za neobyčejně rozumného člověka, jako vůbec všichni tupí a obmezení lidé. Nelíbil se mně hned prvního dne, ačkoli se pamatuju, že jsem onoho prvního dne mnoho o něm přemýšlel, a nejvíce se divil tomu, že taková osobnost, místo aby se těšila všemožnému úspěchu na světě, octla se v trestnici. O Akimovi Akimyči budu ještě častěji mluviti.
Zatím však popíšu krátce stav celé naší kasárny. Čekal mne v ní mnoholetý pobyt a to byli samí moji budoucí spolubydlitelé a soudruhové. Pochopitelno, že jsem je zpytoval s lačnou zvědavostí. Na levo od mého místa, na narách, bylo umístěno několik horalů z Kavkazu, kteří sem byli posláni většinou za loupež a sice na různé lhůty. Byli to dva Lezginci, jeden Čečenec a tři dágestanští Tataři. Čečenec byl zasmušilý, mrzutý člověk; skoro s nikým nemluvil a po svém okolí pohlížel stále s nenávistí, zamračeně a s jízlivým, zlostně posměvačným úsměvem. Z Lezginců jeden byl už stařec s dlouhým, tenkým, hrbatým nosem, hotový loupežník na první pohled, Za to druhý, Nurra, způsobil na mne hned prvního dne velmi potěšitelný, milý dojem. Byl to ještě mladý člověk, postavy nevysoké, zavalitý jako Herkules, plavovlasý s jasně modrýma očima, s tupým nosem, s obličejem jako Čuchonka, a s nohama zkřivenýma od stálé druhdy jízdy na koni. Celé jeho tělo bylo sesekáno a zraněno bodáky a kulkami. Patřil k pokojným obyvatelům Kavkazu; ale neustále potají odjížděl k válčícím horalům a spolu s nimi přepadal Rusy. V trestnici všichni ho měli rádi. Byl vždycky veselý, ke všem přívětivý, pracoval bez reptání, byl spokojený, jasného vzezření, ačkoli s opovržením často pohlížel na ošklivost a nečistotu života v trestnici a býval rozhořčen až do hněvu každým zlodějstvím, podvodem, opilstvím a vůbec vším, co bylo nečestné. Svárů však nepůsobil; jen se odvracel s opovržením. Sám on za celou dobu svého pobytu v trestnici neukradl ničeho, nedopustil se ani jediného potupného skutku.
Nurra byl velice nábožný. Modlitby konal svatě. V postní dni před mohamedánskými svátky postil se jako fanatik, a celé noci proklečel na modlitbách. Všichni ho měli rádi a věřili v jeho poctivost. „Nurra je lev," říkali trestanci; tak mu i zůstalo příjmení „lev". Byl zcela přesvědčen, že až si odbude svůj trest v káznici, dovolí mu vrátiti se na Kavkaz, a žil tou jedinou nadějí. Mám za to, že by zemřel, kdyby byl zbaven své naděje.
Upoutal mou pozornost hned prvního dne mého pobytu v trestnici. Nebylo možná nevšimnouti si jeho dobré, sympatické tváře mezi zlými, zasmušilými a posměvačnými tvářemi ostatních trestanců. V první půl hodině, hned jak jsem přibyl do trestnice, jda kolem mne, poklepal mi na rameno a dobrosrdečně se mí usmál do očí. Nemohl jsem z počátku pochopíti, co by to znamenalo. Mluvilť po rusky velmi špatně. Brzy na to opět ke mně přistoupil, a opět, usmívaje se, udeřil mě přátelsky na rameno. Pak zas a zas, a tak to trvalo tři dni. To znamenalo s jeho strany, jak jsem se dovtípil a jak jsem později též zvěděl, že jemu mne líto, že cítí, jak mne těžko seznamovati se s káznicí, že mně chce prokázati své přátelství, dodati mně síly a ubezpečiti mne své ochrany. Dobrý a naivný Nurra!
Dagestanští Tataři byli tři, všichni byli vlastní bratří. Dva z nich byli už starší, ale třetímu, Aleji, nebyly více než dvacet dva roky, a na pohled byl ještě mladší. Na narách měl místo právě vedle mne. Jeho krásná, otevřená, rozumná a spolu dobrosrdečná tvář poutala k sobe mé srdce hned od prvního setkání, i byl jsem velice, rád, že mne dal osud za souseda jeho a ne někoho jiného. Celá jeho duše se zračila na jeho krásném, ano možno říci překrásném obličeji. Úsměv jeho byl tak důvěrný, tak dětsky dobrosrdečný; velké černé oči byly tak měkké, tak laskavé, že jsem pokaždé pocítil zvláštní radost, ba útěchu v zármutku a tesklivosti, kdykoli jsem pohlédl na něho. Mluvím bez nadsazování. Jeden ze starších bratří – měl starších bratří pět; dva byli posláni z trestu do jakéhosi závodu – poručil mu kdysi, aby vzal šašku,12 sedl na koně a jel s ním na jakousi výpravu. Úcta k starším je v rodinách horalů tak veliká, že se chlapec nejen neodvážil, aby se optal, kam pojedou, nýbrž ani mu nepřišla podobná otázka na mysl. Starší pak měli za zbytečno, aby mu to sdělovali. Tak vyjeli na loupež, majíce v úmyslu vyčkati u cesty a oloupiti bohatého arménského kupce. A tak se skutečně stalo: povraždili vojenský průvod, zabili Arména a zmocnili se jeho zboží. Ale věc se vyzradila, vzali do vazby všech šestero, zavedli vyšetřování, dokázali jim zločin, odsoudili a poslali je na Sibiř na nucenou práci. Jedinou milostí, kterou dal soud Alejoví, bylo, že mu zkrátil lhůtu trestu: byl poslán na Sibiř na čtyři léta. Bratří ho milovali velice a sice spíše jakousi otcovskou láskou, než bratrskou. Byl jim útěchou ve vyhnanství, a jakkoli byli z pravidla zasmušilí a mrzutí, vždycky se usmáli, když na něho pohlédli, a když se s ním dali do řeči (což se stávalo zřídka a krátce, jako by ho pořád ještě pokládali za chlapce, s nímž nelze mluviti o vážných věcech), tu přísné jich tváře se vyjasnily a já se dovtipoval, že s ním rozprávěli o něčem žertovném, skoro dětském; aspoň po každé na sebe pohlédli a dobromyslně se usmáli, když vyslechli jeho odpověď. Sám on se však skoro ani neodvažoval dáti se s nimi do řeči: tak veliká byla jeho k nim úcta.
Těžko pochopiti, jak si mohl tento chlapec po celou dobu svého vězení zachovati takovou měkkost srdce, jak si mohl vypracovati takovou přísnou čestnost, takovou upřímnost, příchylnost a nezhrubnul a nezkazil se. Byla to ostatně pevná, stabilní povaha, přes to, že se na pohled zdála měkkou. Později jsem to poznal důkladně. Byl cudný, jako nevinná panenka, a číkoliv ošklivé, cynické, špinavé nebo nespravedlivé, násilné jednání v trestnici rozněcovalo oheň nelibosti v jeho krásných očích, jež se pří tom stávaly ještě krásnějšími. Avšak hádkám a sporům se vyhýbal, ač nebyl jinak z těch, kdo by si dal ublížiti beztrestně a dovedl si zjednati právo. Avšak jak praveno, neměl s nikým sporů; všichni ho měli rádi a byli k němu laskaví.
Ke mně byl Alej z počátku pouze zdvořilý. Ale pomalu jsem s ním počal rozmlouvati; naučil se za několik měsíců výborně mluviti po rusky, čeho nedocílili jeho bratří za celou dobu svého vězení. Shledal jsem v něm neobyčejně rozumného hocha, neobyčejně skromného a zdvořilého, jenž také už mnoho přemýšlel. Vůbec řeknu hned z předu: pokládám Aleje za člověka daleko ne obyčejného, a na své setkání s ním vzpomínám jako na jedno z nejpříjemnějších setkání za svého života. Jsou povahy již od přírody tak krásné, tak velice Bohem nadané, že pouhá myšlénka, že by se někdy mohly změniti ve svůj neprospěch, se vám zdá nemožnou. O ně se nikdy nebojíte. Nebojím se ani teď o Aleje. Kde as je nyní?..
Kdysi, již dosti dlouho po mém příchodu do trestnice, ležel jsem na narách a těžké myšlénky mne kroužily hlavou. Alej, vždycky pilný a pracovitý, nebyl právě ničím zaměstnán, ač bylo ještě záhy spát. Měli právě svůj mohamedánský svátek a proto nepracovali. Ležel s rukama pod hlavou a také o něčem přemýšlel. Najednou se mne optá:
„Co, je ti velmi těžko nyní?"
Pohlédl jsem na něho pln zvědavosti, a tato nenadálá, přímá otázka zdála se mně podivnou od Aleje, vždy tak jemnocitného, vždy opatrného, vždy rozumného v srdci; ale když jsem si ho všimnul pozorněji, shledal jsem v jeho tváři tolik tesklivosti, tolik zármutku, způsobeného vzpomínkami, že jsem ihned poznal, že jemu samému bylo nad míru těžko, a sice právě v týž okamžik. Sdělil jsem mu, čeho jsem se domyslil. Alej si vzdychnul a truchlivě se pousmál. Mně se líbil jeho úsměv, vždy něžný a srdečný. Kromě toho, když se pousmál, odkrýval dvě řady zubů jako perly, jichž kráse by mohla záviděti první krasavice celého světa.
„Řekni mně, Aleji; viď že's přemýšlel právě o tom, jak slaví u vás v Dagestaně dnešní svátek? Tam je asi veselo?"
„Ano," odvětil s nadšením a oči jeho zazářily. „Ale jak to víš, že jsem přemýšlel právě o tom?"
„Jak bych nevěděl! Co, je tam lépe než zde?"
„Ach, proč to říkáš …"
„Jaké květy u vás nyní kvetou, hotový ráj !"
„ O – ach! Raději nevzpomínej." On byl velice rozčilen.
„Poslechni, Aleji! Měl jsi sestru?"
„Měl, proč se ptáš?"
„Musí býti krasavicí, je-li podobna k tobě."
„Co já! Ona je taká krasavice, že v celém Dagestanu není krásnější. Ach jak krásna je moje sestra! Neviděl jsi takové krásy! I moje máť byla krasavice."
„A ráda tě měla matička?"
„Ach, co to mluvíš! Ona dojista zemřela nyní hořem pro mne. Já byl její zamilovaný syn. Milovala mne víc než sestru, více než všechny ostatní… Dnes ve snách ke mně přišla a plakala nade mnou."
Alej umlk' a ten večer nepromluvil už ani slova více. Ale od té doby vyhledával pokaždé příležitost, aby si mohl pohovořiti se mnou, ačkoli z úcty, kterou choval ke mně nevím proč, nikdy nezačínal mluviti první. Ale byl velmi rád, když jsem ho oslovil. Vyptával jsem se ho na Kavkaz, na jeho dosavadní život. Bratří mu nepřekáželi, aby se mnou hovořil, ano bylo jim to i příjemno. Ba, když pozorovali, že si čím dále, tím více oblibuju Aleje, sami se stávali ke mně laskavějšími.
Alej mně pomáhal při práci, posloužil mně, čím mohl, v kasárnách, a bylo viděti, že mu působí potěšení, mohl-li mně aspoň v něčem uleviti, nebo se mně něčím zavděčiti. V této jeho snaze, zavděčiti se, nebylo ani sebe menšího ponížení, ani vyhledávání jaké výhody, nýbrž byl to vřelý, přátelský cit, s nímž se přede mnou již netajil. On měl mimo jiné značné vlohy k různým mechanickým pracím; naučil se řádně prádlo šíti, boty spravovati, a později se přiučil, na kolik bylo možno, řemeslu truhlářskému. Bratří ho chválili a byli na něho hrdi.
„Poslouchej, Aleji," pravil jsem mu kdysi; „proč se nenaučíš čisti a psáti po rusky? Víš, jak se ti to může později hoditi zde v Sibiři?"
„Velmi rád bych. Ale u koho se mám učiti?"
„Což je zde málo gramotných? Chceš-li, já sám tě naučím!"
„Ach, nauč, buď tak dobrý!" Zdvihl se při tom dokonce na narách a prosebně složil ruce, pohlížeje na mne.
Dali jsme se do učení hned následujícího večera. Měl jsem ruský překlad Nového Zákona, knihu to, jež v trestnici nebyla zapovězena. Bez slabikáře, pouze z této knihy, naučil se Alej za několik neděl velmi dobře čísti. Za tři měsíce už rozuměl úplně spisovnému jazyku. Učil se ohnivě, náruživě.
Jednou jsme spolu přečetli celé „kázání na hoře". Zpozoroval jsem, že Alej některá místa onoho kázání vyslovuje jaksi se zvláštním citem.
Optal jsem se ho, líbí-li se mu, co četl?
Vzhlédl bystře na mne a ruměnec mu zbarvil tváře.
„Ó ano!" odpověděl. „Isa je svatý prorok, Isa mluvil boží slova! Jak je to krásné!"
„A co se ti nejvíce líbí?"
„To, kde praví: odpouštěj, miluj, neubližuj, a nepřátele miluj.
Ach, jak krásně mluví!"
I obrátil se k bratřím, kteří poslouchali náš rozhovor a počal jim horlivě cosi vypravovati. Rozmlouvali dlouho a vážně mezi sebou a kývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se obrátili ke mně s vážně milostivým, to jest čistě musulmanským úsměvem, jejž velice miluju, a sice právě pro jeho vážnost, a dotvrdili, že Isa byl boží prorok a že činil veliké zázraky; že vytvořil ze hlíny ptáče, dechnul na ně a ptáče se dalo do letu… a že to i v jejich knihách napsáno. Mluvíce to, byli zcela přesvědčeni, že mně činí velikou radost, chválí-li Isu, Alej pak byl nad míru šťasten, že se bratří odhodlali a učinili mně onu radost,
Psaní také šlo neobyčejně dobře. Alej si opatřil papír – mně nedovolil, abych jej koupil za své peníze – péra, černidlo a za nějaké dva měsíce se naučil výborně psáti. To překvapilo dokonce i jeho bratry. Hrdost a spokojenost jejich neznaly mezí. Oni nevěděli, čím se mně mají odvděčiti. Při robotě, jestliže jsme náhodou pracovali pohromadě, jeden přes druhého mně pomáhali a pokládali si to za štěstí. O Alejoví ani nemluvím. Miloval mne snad tolik, jako bratry. Nikdy nezapomenu, jak odcházel z káznice. Odvedl mne za kásárnu, tam se mně vrhnul na krk a dal se do pláče. Do té doby nikdy mne nelíbal a neplakal. „Ty's učinil pro mne tolik, tolik jsi učinil," pravil, „že by otec můj, matka by pro mne tolik neučinila; ty's mne učinil člověkem, Bůh ti odplatí, a já na tebe nikdy nezapomenu…"
Kde as, kde je nyní můj dobrý, milý, milý Alej!
Kromě Čerkesů byla v našich kasárnách ještě celá skupina Poláků, tvořících zcela zvláštní rodinu, nikterak se skoro nestýkající s ostatními trestanci. Pravil jsem již, že pro své stranění se ostatních, pro svou nenávist k trestancům ruským byli sami také ode všech nenáviděni. Byly to povahy utýrané, choré; bylo jich celkem šest. Někteří z nich byli lidé vzdělaní; o nich promluvím zvlášť a podrobně později. Od těchto jsem za posledních let svého pobytu v káznici dostával časem nějaké knihy. První kniha, kterou jsem přečetl, způsobila na mne hluboký, podivný, zvláštní dojem. O těch dojmech budu vypravovali někdy zvlášť. Pro mne byly příliš zajímavý, ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým budou zhola nepochopitelný. Avšak nezkusil-li člověk některých věcí, nemůže o nich souditi. Povím jen, že ujma v potřebách mravných působí hůře, než všeliké útrapy fysické. Prostý člověk, přijde-li do káznice, přijde do své společnosti, snad dokonce do společnosti pokročilejší, než je sám. Ztratil ovšem mnoho – rodný kraj, rodinu, všechno – ale společnost zůstává pro něho tatáž. Člověk vzdělaný, jemuž se podle zákona přisuzuje týž trest, jako člověku prostému, ztrácí často nepoměrně více, než tento. On musí potlačiti v sobě všechny své potřeby, všechny návyky; musí vstoupiti do společnosti, která mu nedostačuje, musí si přivykati dýchati jiným vzduchem… On je rybou, vytaženou z vody na písek … A proto často trest, vyměřený všem stejně po zákonu, stává se pro něho desateronásobně trapnějším. Toť pravda… ba i v tom případě, kdyby se vše týkalo pouze hmotných návyků, jichž se musí v trestnici vzdáti.
Poláci tedy tvořili zvláštní, uzavřenou skupinu. Bylo jich šest, a bydleli pohromadě. Ze všech trestanců naší kasárny měli rádi pouze jednoho žida, a to snad jen proto, že je bavil. Našeho židáčka měli ostatně rádi též jiní trestanci, ačkoli se mu rozhodně všichni bez výjimky posmívali. Byl sám jediný mezi námi a já si ani nyní ještě nemohu na něho vzpomenouti, abych se nemusil smáti. Pokaždé, když jsem na něho vzhlédl, přicházel mné na mysl Gogolův židáček Jankel z Tarasa Bulby, který když se svlekl, ubíraje se se svou židovkou na lože do jakési bedny, byl vždy hrozně podoben kuřeti. Isaj Fomič, náš židáček, podobal se oškubanému kuřeti, jako dvě kapky vody. Byl to člověk už ne mladý, mohlo mu býti okolo padesáti let, byl nízké postavy, slaboučký, lstivý, ale zároveň rozhodně hloupý. Byl drzý a vypínavý, ale při tom strašně bojácný. Byl samá vráska; na čele a na tvářích měl znamení, jež mu kat vypálil na pranýři. Nikterak jsem nemohl pochopiti, jak mohl vydržeti šedesát ran důtkami. Přišel do káznice pro vraždu.
Měl schovaný recept, jejž mu od lékaře opatřili jeho souvěrci hned po pranýři. Dle toho receptu mohl si dát, upraviti mast, po které by za dvě neděle zmizela vypálená znamení. V káznici však nesměl oné masti použiti, a proto čekal, až uplyne jeho dvanáctiletá lhůta vězení, načež, až vyjde z káznice a bude internován v Sibiři, měl v úmyslu použiti svého receptu. „Jinak bych se nemohl oženit," vysvětloval mně při jisté příležitosti; „já se chci na každý způsob oženit."
Byli jsme spolu dobří přátelé. Býval vždy v nejlepší míře. V káznici se mu žilo lehce. Byl vyučen zlatnickému řemeslu, a poněvadž ve městě zlatníka nebylo, měl neustále plno objednávek, následkem čehož byl zbaven těžké práce. Rozumí se, že byl zároveň i lichvářem a půjčoval na úroky a na zástavy peníze celé trestnici. Přišel do káznice dříve než já, a jeden Polák mně vylíčil jeho příchod podrobně. Je to velice směšná historie, ale povím ji až později, neboť o Isaji Fomičovi budu mluviti nejednou ještě.
Ostatní lid v naší kasárně záležel ze čtyř starověrců, starců a písmáků, k nimž patřil i kmet ze Starodubských osad; dále ze dvou nebo tří Malorusů, lidí zasmušilých; z mlaďoučkého trestance s jemnou tváří a tenounkým nosem, dvacet tři léta starého, ale zahubivšího už osm duší; z hloučku penězokazů, z nichž jeden bavil svými šprýmy celou naši kasárnu; konečně z několika pošmourných, zasmušilých osobností, oholených a zohavených, mlčelivých a závistivých, hledících s nenávistí z pod obrví kolem sebe a odhodlaných hleděti tak, mračiti se, mlčeti a nenáviděti ještě dlouhá léta – celou dobu svého vezení.
Vše to jen se přede mnou mihnulo onoho prvního, smutného večera mého nového života – mihnulo se uprostřed dýmu a kouře, za nadávek a nevýslovného cynismu, v nesnesitelně zapáchajícím vzduchu, za řinčení okovu, za proklínání a nestydatého smíchu. Ulehl jsem na holá prkna, složiv si pod hlavu své šaty – podušky jsem ještě neměl – přikryl se kožichem, ale dlouho jsem nemohl usnouti, ač jsem byl celý utýrán a zkrušen všelikými hrůznými a neočekávanými dojmy tohoto prvního dne. Ale nový život můj teprve začínal. Mnoho mne ještě v budoucnosti očekávalo takových věcí, na něž jsem si nikdy nepomyslil, jichž jsem netušil…