Slavná Přísaha

KAPITOLA ŠESTÁ

Thor se probudil za úsvitu a první co spatřil byly jemné vlny Tartuvianu všude kolem jejich lodi. Moře se třpytilo v paprscích právě vycházejícího slunce. Nad nažloutlou vodou se vznášely chomáče mlhy. Loď se poklidně kolébala na vlnách a jediný zvuk široko daleko bylo narážení vln o její boky.

Posadil se a rozhlédl. Jeho tělo bylo stále těžké z únavy předchozího dne. Měl pocit, že takhle zničený snad ještě nikdy předtím nebyl. Už byli na cestě mnoho dlouhých dní a ve vzduchu už bylo jasně cítit, že se nacházejí v jiné části světa. Ovzduší bylo vlhké a teplota mnohem vyšší než v Prstenu během nejvyššího léta. Bylo to jako kdyby neustále dýchali horkou vodní páru. Tělo se v takovém počasí zdálo těžké a každý pohyb byl vykupován mnoha krůpějemi potu, jenž se z nich řinul i v noci. Jako by se opět vrátilo léto, ale s dvojnásobnou intenzitou.

Jeho přátelé, kteří normálně vstávali podle armádních zvyklostí za úsvitu, stále ještě leželi ochable na palubě a spali. Dokonce i Krohn byl ještě stočený do klubka a nezdálo se, že se hodlá pohybovat. Těžké tropické klima mělo vliv i něj. Nikdo z legionářů se už ani nesnažil stát za kormidlem a jejich loď někam vést. Zdálo se to stejně k ničemu. Jednoduše kormidlo uvázali, aby se loď netočila v kruzích, a nechali se unášet dál a dál. Naštěstí vál celou dobu silný západní vítr a proudy v této části světa rovněž tekly neustále pryč od Prstenu, a tak měli jistotu, že jsou na dobré cestě. Moře je neslo stále jedním směrem, i když se před několika dny snažili odkormidlovat trochu více na sever. Bylo to k ničemu. Tartuvian je nesl tam, kam sám chtěl.

Stejně nevěděli kde přesně mají v Impériu hledat a Impérium bylo všude. Ti muži odpluli ze stejného pobřeží, takže je tyhle proudy strhly s největší pravděpodobností též. Dokud je moře ponese k nějakému břehu, bude to vždycky dobře.

Krohn se protáhl, zazíval, odkrývaje přitom řadu impozantních zubů, a došel k Thorovi, aby se s ním přivítal. Thor sáhnul do jeho pytle, který už byl téměř prázdný, a podal mu kus sušeného masa. Leopard po nabízené snídani ale k Thorovu překvapení nechňapl tak jako pokaždé. Namísto toho se jenom podíval na maso, potom na téměř prázdný pytel a následně věnoval smutný pohled svému pánovi. Zdráhal se jíst a Thor si uvědomil, že se asi bojí, že by mu snědl poslední kousek masa.

To gesto jej dojalo, ale stejně potom Krohna přinutil, aby nabízené sousto sežral. Věděl, že už jim brzo dojdou zásoby a modlil se, aby už brzy spatřili na obzoru alespoň nějaký ostrov. Neměli nejmenší ponětí, jak dlouho může jejich cesta trvat. Co když to trvá celé měsíce se tam dostat? Co budou jíst?

Slunce tu vycházelo velmi rychle a od samého počátku bylo velmi silné. Thor se během cesty na příď začal okamžitě silně potit.

Když tam došel, rozhlédl se po obzoru a mlhách, které se kolem lodě v sílícím slunci už rychle ztrácely. Dlouhou dobu potom hleděl s rukou opřenou o čelo na vzdálený horizont a pátral po čemkoliv, co by mohlo naznačovat blížící se pevninu. A potom jeho pulz zrychlil. Země! To přece byla země!

Měla velmi podivný tvar, dva dlouhé a úzké poloostrovy, které vyčnívaly daleko do moře a sbíhaly se vzájemně k sobě, takže tvořily jakési obrovské vidle. Mlha po chvíli zmizela a Thor si s úžasem uvědomil, že do vidlí dokonce už vjeli. Po obou stranách lodi se teď táhly dva dlouhé, úzké pruhy země. Proudy je nesly dovnitř nějaké zátoky.

Thor zapískal, aby probudil ostatní. Všichni se neochotně vyškrábali na nohy, pospíšili si k němu na příď a rozhlíželi se kolem.

Beze slov zírali na břehy pokryté neprostupnou džunglí, na stromy, které máčely své kořeny přímo ve vodě a vytvářely hradbu tak hustou, že vůbec nebylo vidět, co je za nimi. Nejspíš spousta dalších propletených stromů. Byly tam obrovské, dobré tři metry vysoké kapradiny, jejichž konce sahaly až do vody a žluté a rudé stromy, vypínající se do výše jakoby snad chtěly dosáhnout na samotnou oblohu. Odevšad se ozývaly zvuky tropického ptactva, ale i zvláštní bzukot všelijakého hmyzu a čas od času přetínal tento koncert řev neznámých šelem.

Thor polkl naprázdno. Zdálo se, že vstupují do neproniknutelného tropického království zvířat. Úplně všechno se tu zdálo být jiné, i vzduch byl jinak cítit. Skoro nic z toho, co viděli, nijak nepřipomínalo domovský Prsten. Vyměnili si pohledy, ve kterých se mísily obavy s nadšením. Thor v jejich očích dobře viděl, že nevědí, co si o tom mají myslet. Všichni si říkali, co na ně v tak divokém lese může asi čekat.

Ne tedy, že by měli na výběr. Proud je sem donesl a bylo víc než jisté, že právě u těchto břehů budou muset svoje putování po Impériu začít.

„Támhle!“ zakřičel O’Connor.

Přeběhli k němu na druhou stranu přídě a podívali se za jeho prstem, který ukazoval kamsi do vody. Tam plaval velikánský, fialově světélkující brouk. Měl stovky nohou a určitě měřil víc než pět metrů. Obluda probleskovala mezi vlnami, potom se celá vynořila, rozepjala stovky malých křidélek a s bzučením se vznesla nad hladinu. A potom se zase rychle potopila. Celý proces se takto několikrát opakoval.

Jednou se však vznesla o poznání výše, až na úroveň, kde byla jejich paluba, a zelenýma očima si je zvědavě prohlížela. Když potom zasyčela, všichni uskočili od zábradlí a mimoděk sáhli po mečích.

Elden dokonce i tasil a skočil zpět k zábradlí, aby tvora sekl, ale v momentě, kdy jeho čepel proletěla vzduchem, byl brouk už zase zpátky ve vodě.

A v tom okamžiku najeli na břeh. Nečekaný náraz je všechny srazil na palubu.

Thorovo srdce se rozbušilo, když znovu vyhlédl zpoza zábradlí a zjistil, že se jejich loď zabořila do úzké pláže, tvořené malými, světle fialovými oblázky.

Země. Dokázali to.

Elden došel ke kotevní kouli, s námahou ji zvedl přes okraj a shodil ji na pláž. Všichni potom po jejím řetězu slezli na břeh. Thor nejprve podal Krohna Eldenovi, než se sám spustil po řetězu dolů.

Jakmile se jeho nohy dotkly země, vydechl úlevou. Dotýkat se pevniny bylo tak příjemné. Země, suchá, nehoupající se země. Kdyby se už nikdy v životě nemusel plavit na žádné lodi, vůbec by mu to nevadilo.

Všichni se potom chopili lan a vytáhli s vypětím všech sil loď ještě o něco více na břeh.

„Myslíš, že ji odnese voda?“ zeptal se Reece.

Thor se na loď podíval. Zdálo se, že sedí na pláži docela pevně.

„S tou koulí na zemi snad ne,“ odpověděl místo něj Elden.

„Moře ji snad neodnese,“ řekl O’Connor. „Otázka zní, jestli to neudělá někdo jiný.“

Thor se znovu dlouze zadíval na jejich loď a musel mu dát za pravdu. I kdyby snad Meč Osudu našli a podařilo se jej získat zpět, můžou se docela klidně vrátit na prázdný břeh.

„A jak se potom vrátíme zpátky?“ zeptal se Conval.

Thor nechtěl říkat nahlas, že má pocit, že každý krok, který udělají, v něm vyvolává pocit, jako by spálili další most na cestě vedoucí zpátky domů.

„Budem si už muset nějakou cestu najít,“ řekl nahlas. „Řekl bych, že tohle určitě není jediná loď kotvící u imperiálních břehů, co myslíte?“

Thor se snažil, aby jeho hlas zněl sebejistě a dodal tak trochu odvahy i svým přátelům. Ale hluboko uvnitř si tím nebyl jistý ani trošku. Celá tahle výprava působila čím dál zlověstněji.

Všichni se zadívali do neprostupné džungle před nimi. Byla to učiněná zeď z větví, listí a lián, za kterou nebylo vidět nic než temnota. Odevšad se ozývaly zvuky všemožných zvířat, z nichž některé byly tak strašně hlasité a náhlé, že bylo zatěžko i normálně přemýšlet. Člověk měl pocit, že jsou tam snad všechny příšery z celého světa a teď je vítají.

Anebo to možná mělo být varování.

*

Thor a ostatní kráčeli opatrně hustým tropickým porostem, drželi se pospolu a klestili si cestu svými meči. Všude kolem nich se odehrávalo neuvěřitelně rozmanité hudební představení zvuků všemožných zvířat i hmyzu. Pokaždé když se za zvuky ohlédli, nespatřili mezi větvemi nic než nehybné šero.

Krohn šel kousek za Thorem a téměř neustále byl naježený. Thor jej snad ještě nikdy neviděl takhle našpicovaného. Jeho bratři na tom ale vlastně nebyli o mnoho lépe. Každý z nich se v jednomu kuse rozhlížel a pravou ruku měl neustále připravenou na meči.

Už kráčeli džunglí několik hodin, ale bylo jenom ztěží možné odhadnout, jestli se dostali alespoň trochu daleko. Vzduch byl čím dál těžší a vlhčí a dýchání jim činilo stále větší problémy. Po čase ale našli něco, co dříve mohla být vyšlapaná stezka, a tak se jim od té chvíle šlo o poznání lehčeji. Několikrát si také všimli, že jsou na stezce poměrně nedávno polámané větve, což dokazovalo, že tudy někdo procházel. Thor v sobě živil tajnou naději, že by to třeba mohla být skupina jejich zlodějů.

Chvíli co chvíli se přistihl, že si s úžasem prohlíží okolní přírodu. Všechnu tu bylo přerostlé do obrovských proporcí. Jednou dokonce spatřil list, který byl stejně velký jako on sám. Připadal si tu jako nějaký brouk v říši obrů. Také se mu čas od času zdálo, že v porostu za nimi slyší nějaké šustění a nemohl se zbavit pocitu, že jsou sledováni.

Problém nastal v okamžiku, kdy jejich stezka zčistajasna končila zdí z hustě propletených lián. Všichni se zastavili a vyměnili si zmatené pohledy.

„Ta cesta přece nemůže jen tak zmizet,“ řekl O’Connor zkroušeně.

„Taky že ne,“ řekl na to Reece a prohlížel si zelenou stěnu. „Džungle prostě jenom znovu obsazuje ztracené pozice.“

„Takže kudy teď?“ zeptal se Conval.

Thor se rozhlédl do všech stran a přemýšlel o tom samém. Ve všech směrech se rozkládala jen a pouze neprostupná džungle a zdálo se, že jediná cesta, která odsud vede je ta, po které přišli. Začínal mít pocit, že jsou beznadějně ztraceni.

Potom jej ale přece jenom něco napadlo.

„Krohne,“ podíval se na leoparda, poklekl k němu a něco mu pošeptal do ucha. „Vylez na ten strom a podívej se. Povíš nám, kudy se máme vydat.“

Krohn se na něj podíval svýma hlubokýma očima a Thor jasně cítil, že mu zvíře opravdu rozumí.

Okamžitě se rozběhl k jednomu tlustému stromu, vyskočil do výšky vzrostlého muže a zatnul drápy do kmene. Potom začal šplhat vzhůru. Během chviličky už byl v koruně na jedné z jeho nejvyšších větví. S naprostou bravurou došel po tenké větvi téměř na její konec, napřímil uši a rozhlížel se. Thor měl vždycky pocit, že mu Krohn z nějakého důvodu dokáže skutečně rozumět a teď to viděl přímo před sebou. Možná to mělo co do činění s jeho druidskými silami.

Leopard začal hlasitě příst, načež se zase rychle spouštěl ze stromu k zemi a ihned vyrazil v jednom směru do džungle. Všichni se na sebe podívali a začali leoparda urychleně následovat. Meči si klestili cestu v místech, kde se štíhlá šelma bez problémů protáhla.

Po několika minutách narazili na stezku a již známé stopy v podobě polámaných větví. Thor podrbal Krohna vydatně za uchem.

„Nevím, co bychom si bez něj počali,“ řekl Reece.

„Ani já ne,“ reagoval Thor.

Krohn jenom spokojeně předl.

Potom pokračovali dál do džungle po křivolaké pěšině, když tu se jejich okolí pozvolna změnilo. Všude kolem nich byly obrovské květy, největší skoro stejně velké jako oni samotní. Hrály všemi barvami. Na jiných stromech viselo jakési podivné ovoce, velké jako menší balvany.

Všichni se v úžasu zastavili, Conval došel k jednomu z těch plodů, byl zářivě červený, a natáhl se, aby se jej dotknul.

Tu se najednou ozvalo hluboké zavrčení.

Conval uskočil zpátky jako když mu střelí pod nohy a vytrhl meč z pochvy. Ostatní se na sebe poděšeně podívali.

„Co to bylo?“ zeptal se Conval.

„Přišlo to odtamtud,“ odpověděl Reece a ukazoval jedním směrem.

Všichni se tam nějakou chvíli dívali. Neviděli však nic než další a další zeleň. Krohn byl však celý naježený a temně mručel.

Potom se vrčivý zvuk ozval znovu a tentokrát byl mnohem silnější. A pak se větvě opodál začaly pohybovat. Všichni ustoupili o několik kroků dozadu, tasili meče a připravovali se na nejhorší.

To, co se záhy vynořilo z džungle, překonalo Thorovy nejhorší představy. Objevil se před nimi obrovský hmyz. Byl snad pětkrát větší než Thor, nápadně připomínal kudlanku nábožnou, měl dvě zadní a dvě přední nohy, které zvedal do výše spíše jako ruce. Na jejich koncích byly dlouhé pařáty. Jeho tělo zeleně fosforeskovalo, bylo pokryté šupinami a na zádech mělo malá křídla, která v jednom kuse vibrovala a vydávala bzučivé zvuky. Na vršku hlavy měl brouk dvě oči, ale na špičce čumáku mu sedělo ještě třetí. Když se obluda napřímila, viděli, že na krku má ještě další malé nožičky plné ostrých drápů. Krk se chvíli co chvíli roztřásl a přitom vydával onen vrčivý zvuk.

Tyčil se nad nimi jako věž a nechával o sobě vědět, když tu najednou jedna z jeho dlouhých končetin vystřelila rychlostí blesku kupředu a lapla O’Connora za paži. Její tři drápy se ovinuly kolem jeho ruky a potom jej zdánlivě bez námahy zvedly celého do vzduchu.

O’Connor po pařátu seknul mečem, ale ani zdaleko to nebylo včas. Příšera s ním několikrát hrubě zacloumala ve vzduchu, potom otevřela tlamu plnou nestvůrných zubů a začala jej přibližovat k ústům.

O’Connor se rozeřval při představě blízké mučivé smrti.

Thor vyrazil kupředu. Bez přemýšlení založil do praku kámen, zamířil a vrhl na prostřední netvorovo oko.

S muškou nikdy nemíval problémy. Příšera odporně zařvala hlasem, kterým by se daly kácet stromy, a upustila O’Connora na zem. Ten s žuchnutím dopadl na bok do měkké pralesní podestýlky.

Brouk se rozzuřeně otočil k Thorovi.

Ten si říkal, že zůstat tady a postavit se té obludě by bylo nejspíš marné. Někdo by určitě minimálně přišel ke zranění, ba možná i hůře, a Krohn by se jistě neudržel a zaútočil by přímo, což by se mu jistě také stalo osudným. Sám by ji možná dokázal porazit, ale zase by tím vyčerpal spoustu energie, kterou může brzy potřebovat jinde. Říkal si, že nejspíš narušili teritorium toho tvora a když se pokusí co nejrychleji zmizet, třeba mu to bude stačit.

„UTEČTE!“ křikl na ostatní.

Bez váhání poslechli a dali se na útěk – a brouk se okamžitě vydal za nimi.

Za sebou slyšeli jeho kroky, které dusaly v měkké pralesní půdě jenom pár metrů za nimi. Potom se brouk v běhu natáhl, sekl pařátem po Thorovi a jenom o fousek jej minul. Thora posypala sprcha spadaného listí, jak se broukovy pařáty namísto do něj zabořily do země. Utíkali seč jim síly stačily. Thor doufal, že když se jim podaří mezi ně a pronásledovatele položit nějakou rozumnou vzdálenost, snad se potom někde ukryjí. A pokud ani to nepomůže, budou se mu muset postavit.

Jenže Reece, běžící vedle něj, najednou zakopl o nějaký kořen a upadl. Bylo jasné, že nedokáže vstát včas. Thor se zastavil, tasil meč a postavil se mezi Reece a obludu.

„UTÍKEJTE DÁL!“ křikl přes rameno na ostatní a sám se připravoval na srážku.

Brouk se na něj okamžitě obořil a sekl pařátem proti Thorově tváři. Ten se sehnul a zároveň seknul mečem. Obluda strašlivě zařvala. Thor uťal jeden z jejích pařátů. Okamžitě jej pokropila sprcha zelené lepkavé tekutiny a on vykulil oči děsem. Důvodem nebyla tekutina, ale fakt, že pařát začal okamžitě přímo před jeho očima dorůstat. Za pár vteřin už byla obluda v původní kondici, jako kdyby ji Thor vůbec nezranil.

Polkl naprázdno. Tohle se přece nedá zabít. Jenom ho tou ranou rozezlil.

Příšera na nic nečekala, nově dorostlou paží Thora tvrdě udeřila do břicha a poslala jej do vzduchu o několik metrů dál, kde přistál do spletitého křoví. S napřaženými drápy se potom vydala jej dorazit. Thor věděl, že má potíže.

V tu chvíli se na scéně znovu objevil Elden, O’Connor a dvojčata. O’Connor vystřelil šíp, kterým se broukovi trefil přímo do chřtánu. Šíp se zabodl zevnitř do krku a obluda znovu bolestně zařvala. Elden mezitím vší silou zabořil svou bojovou sekeru do zad toho tvora, zatímco Conven a Conval vrhli každý svůj oštěp a rovněž trefili krk. Reece měl mezitím už také dost času se dostat zpátky na nohy a teď až po jílec zabořil svůj meč nestvůře do břicha. Thor sekl mečem po další paži a znovu ji čistě usekl, zatímco Krohn se na scéně objevil jako poslední, vyskočil broukovi na hřebet a mocně se mu zakousl zezadu do krku.

Příšela řvala bolestí i panikou a snažila se ze sebe všechny setřást. Způsobili jí tím hromadným útokem strašlivá zranění a bylo naprosto neuvěřitelné, že stále ještě stála na nohách a její křídla nadále energicky vibrovala. Netvor jednoduše nehodlal zemřít.

S děsem potom sledovali, jak si obluda vytahovala z krku oštěpy jeden po druhém, setřásla ze zad sekyru a vytáhla meč z břicha. Rány, které po zbraních zůstaly se přímo před jejich očima začaly zacelovat.

Ten brouk byl neporazitelný.

Narovnal se do výše a zařval. Legionáři se na něj dívali s opravdovou hrůzou. Už udělali všechno, čeho byli schopní, a přitom nepřítele vlastně ani neškrábli.

Nestvůra se na ně chystala znovu udeřit drápy. Thora napadlo, že už tady nic víc asi nezmůžou a nejspíš všichni ještě téhož dne zemřou.

„Z CESTY!“ ozval se na najednou výkřik.

Hlas přicházel někde zpoza Thora a zněl velmi mladě. Když se podívali tím směrem, spatřili malého kluka, mohlo mu být tak jedenáct, který běžel k nim a nesl něco, co vypadalo jako džbán plný tekutiny. Thor se sehnal a chlapec přes něj na brouka vychrstl obsah džbánu.

Brouk se rozeřval a z jeho obličeje začala stoupat pára. Pařáty si začal drásat tvář, ale jenom ji tím trhal na kusy a spolu s ní i své oči a celou hlavu. Řval hlasem tak strašlivým, že měl Thor pocit, že mu asi prasknou bubínky. Museli si dlaněmi přikrýt uši.

Potom se brouk konečně dal na útěk zpátky do džungle a brzy zmizel v porostu.

Vděčně se na toho malého kluka podívali. Byl oblečený do nuzných hadrů, měl dlouhé hnědé vlasy, světle zelené inteligentní oči a byl celý špinavý. Zdálo se, že je v téhle džungli doma.

Thor snad nikdy nebyl nikomu tak vděčný.

„Zbraně na Gathoru nepůsobí,“ řekl chlapec a zakoulel uličnicky očima. „Máte kliku, že jsem ho slyšel a byl jsem poblíž. Kdybych nedošel, tak už by bylo po vás. To nevíte, že tyhle obludy nemáte dráždit?“

Thor se podíval na ostatní a viděl, že i oni ztratili řeč.

„My jsme ho nedráždili,“ řekl Elden, který se jako první vzpamatoval. „To on na nás zaútočil.“

„Což by neudělal,“ řekl kluk drze, „kdybyste mu nevlezli na jeho území.“

„Co jsme měli dělat?“ zeptal se Reece.

„No, zaprvé se mu nikdy nedívat do očí,“ odpověděl kluk. „A pokud i tak zaútočí, tak si musíš lehnout tváří k zemi a nehýbat se dokud ho to nepřestane bavit. A ze všeho nejdůležitější je nezačít utíkat.“

Thor přistoupil k chlapci a přátelsky ho poplácal po rameni.

„Zachránils nám život,“ řekl. „Jsme tvoji dlužníci.“

Kluk jenom pokrčil rameny.

„Nevypadáte moc jako imperiální jednotky,“ řekl. „Vlastně vůbec nevypadáte jako někdo, kdo je odsud. Takže proč bych vám neměl pomoct? Přijdete mi podobní jako ta grupa, která se tu objevila před pár dny.“

Thor si s ostatními vyměnil významné pohledy a potom se obrátil zpátky k chlapci.

„Víš kam šli?“ zeptal se.

Kluk pokrčil rameny.

„Bylo jich hodně a nesli nějakou zbraň. Vypadalo to pořádně těžký, museli to nést úplně všichni. Pár dní jsem je sledoval. Bylo to hrozně snadný. Pohybovali se pomalu jako slimáci. A taky nebyli vůbec opatrní. Věděl jsem, že nejdou k našemu domu a tak jsem je sledoval jenom kousek. Můžu vás dovést tam, kde jsem toho nechal a ukázat vám správný směr jestli chcete. Ale ne dneska.“

Zmateně se na sebe podívali.

„A proč ne dneska?“ zeptal se Thor.

„Za pár hodin padne noc a to mi teda věřte, že nechcete bejt venku, až se to tu setmí.“

„Ale proč?“ zeptal se Reece.

Kluk se na něj podíval jako by ho považoval za blázna.

„Ethabugové,“ řekl.

Thor se na něj pozorně zadíval. Už teď se mu ten kluk zamlouval. Byl chytrý, nebojácný a zdálo se, že má dobré srdce.

„Nevíš, kde bychom se mohli na noc schovat?“

Kluk se ohlédnul a pak nejistě pokrčil rameny. Zdálo se, že nad něčím váhá.

„Myslím, že vás nemůžu vzít s sebou,“ řekl potom. „Děda by se zlobil.“

Vtom se zpoza Thora vynořil Krohn a vyrazil přímo k chlapci, jehož oči zazářily nadšením.

„Jé!“ vydechl.

Krohn mu nejprve zkusmo olízl ruku a potom se postavil na zadní a pokračoval s tváří. Chlapec se rozesmál a začal leoparda hladit po hlavě. Potom poklekl, zahodil svoje primitivní kopí a Krohna objal. Ten si položil packy na jeho ramena, jako kdyby mu objetí chtěl opětovat a vyvolal tím další vlnu chlapcova smíchu.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se. „A co vlastně je?“

„Jeho jméno je Krohn,“ řekl Thor s úsměvem, „a je to vzácný bílý leopard. Pochází z druhé strany oceánu. Z Prstenu. Stejně jako my. Líbíš se mu.“

Chlapec Krohna několikrát políbil, než se konečně zase postavil a podíval na Thora.

„Inu,“ řekl nejistě, „myslím, že vás k nám zkusím dovést. Snad to nebude dědovi moc vadit. Pokud ano, tak máte smůlu. Za mnou. Musíme sebou hnout. Brzy bude tma jako v pytli.“

Hned nato se otočil a rychle se vydal džunglí. Thor s ostatními jej následovali a nedokázali se přestat divit chlapcově obratnosti s jakou se proplétal hustým porostem, který očividně dobře znal. Bylo těžké s ním udržet krok.

„Lidé tudy občas procházejí,“ řekl za chůze. „Oceán a jeho proudy je přinesou přímo do přístavu. Někteří tudy jenom projdou a pokračují někam dál, ale většina to stejně nezvládne. Něco je sežere na téhle straně džungle, anebo o kus dál. Vy máte zatraceně štěstí. Je tu spousta horších věcí než Gathora.“

Thor polkl na prázdno.

„Horší než tamto? Co například?“

Kluk jenom zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi.

„To snad ani radši nechtějte vědět. Viděl jsem tu už dost pěkně hnusných kreatur.“

„Jak dlouho tu už jsi?“ zeptal se Thor zvědavě.

„Celý život,“ odpověděl chlapec. „Můj děda se sem přestěhoval, když jsem byl ještě úplně malej.“

„Ale proč zrovna na takovéhle místo? Jistě musejí být nějaká vhodnější pro život.“

„Ty toho o Impériu moc nevíš, co?“ zeptal se kluk. „Jejich vojáci jsou všude. Není vůbec lehký zůstat mimo jejich dohled. Kdyby nás chytili, okamžitě by z nás nadělali otroky. Sem ale chodí jenom zřídka a takhle hluboko do džungle skoro nikdy.“

Jak tak procházeli hustým porostem, Thor se v jednom okamžiku natáhl, aby prsty pohladil načechranou kapradinu, která rostla opodál, ale chlapec se v ten moment otočil a zakřičel na něj:

„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“

Všichni se na místě zarazili a Thor se pozorněji zadíval na list, kterého se již téměř dotkl. Byl veliký, nažloutlý a vypadal naprosto neškodně.

Chlapec k němu došel a lehoučce se jej na jednom místě dotkl špičkou prstu. Kapradina se okamžitě sbalila sama kolem sebe. Bylo to nevěřitelně rychlé a jakmile se tak stalo, ozvalo se zasyčení a z rostliny se vyřinulo pár kapek kouřících trávicích šťav.

Thor byl v šoku.

„Masožravka,“ řekl chlapec. „Pěkná mrcha. Kdyby ses jí dotkl, už bys neměl prst.“

Thor se rostlinu podíval a potom ji s respektem obešel. Znovu si uvědomil jaké měli obrovské štěstí, že toho kluka potkali.

Pokračovali dál a dávali si velký pozor, aby se příliš neotírali o okolní rostliny. Najednou věnovali plnou pozornost tomu, kam přesně šlapou, a co je kolem nich.

„Teď se držte blízko u sebe a šlapejte přesně tak, kam já,“ řekl chlapec. „Ničeho se nedotýkejte. Nezkoušejte jíst žádné ovoce, které tu uvidíte. Ani radši nečichejte ke květinám jestli se nechcete probudit za měsíc anebo vůbec.“

„Hej, co je tohle?“ řekl O’Connor jako by ho ani neposlouchal a díval se na veliký plod, který visel z nedaleké větve. Byl podlouhlý a žlutavě světélkoval. O’Connor popošel kupředu a natáhl se pro něj.“

„NE!“ vykřikl jejich průvodce.

Ale už bylo pozdě. Dotkl se plodu a v tom okamžiku půda pokrytá listím všude kolem nich explodovala a potom se propadla. Thor ztratil pevnou zem pod nohama a vzápětí si uvědomil, že klouže dolů. Všichni byli najednou na široké bahnité klouzačce a velkou rychlostí se řítili z kopce. Nebylo čeho se chytit ani jak jinak se zastavit.

Všichni křičeli a řítili se desítky metrů z příkrého svahu do džungle, na kterou už padala noc.