Vzestup Statečných

Mezi jeho muži zazněl velký křik a Duncan se otočil a uviděl jak všichni jeho muži radostně pokřikovali, jak sledovali hořící lodě, jejich tváře byly černé sazemi a plné únavy z celonoční cesty – a přesto byli všichni opilí vítězstvím. Byl to pokřik úlevy. Pokřik za svobodu. Pokřik, na který čekali celá dlouhá léta.

Ani nedozněl a už zazněl další zvuk – tento byl mnohem hrozivější – byl následován zvukem, ze kterému Duncanovi vstaly chlupy na krku. Otočil se a zabušilo mu srdce, když uviděla, jak se pomalu otevírají ohromné brány kamenných kasáren. Zároveň se mu naskytl děsivý pohled: tisíce pandesianských vojáků, plně vyzbrojených, v perfektních řadách; profesionální armáda, byli v převaze nad jeho muži deset k jednomu a chystali se na ně. Jak se brány otevřely, zazněl výkřik a zaútočili.

Bestie byla ponouknuta. Nyní začne ta skutečná válka.

KAPITOLA ŠESTÁ

Kyra se držela Andorovy hřívy, pádila nocí, vedle ní Deidra, Leo u jejích nohou, všichni hnali přes zasněžené planiny západně od Argosu jako zloději, kteří prchají nocí. Jak jela, hodina míjela hodinu, dunění koní jí hlučelo v uších a Kyra se ztratila ve svém vlastním světě. Představovala si, co jí čeká ve Věži Ur, kdo by mohl být její strýc, co by o ní mohl říci, o její matce a jen ztěží zvládala své vzrušení. A přesto musela přiznat, že se bála. Do Escalonu to byla dlouhá cesta, jakou ještě nikdy nepodstoupila. Viděla, jak se před nimi rýsuje Trnový les. Otevřené planiny končily a brzy se ponoří do stísněného lesa, plného divokých bestií. Věděla, že jak vjedou do lesa, žádná pravidla již neplatí.

Sníh jí bičoval obličej a skučel přes otevřené planiny a Kyra, která měla necitlivé ruce, upustila z rukou pochodeň a uvědomila si, že už dávno vyhasla. Jela tmou, ztracená ve svých myšlenkách, jediný zvuk byl ten od koní, sněhu pod nimi a Andorovo občasné zavrčení. Cítila jeho rozčilení, jeho nezkrotnou náturu, nebyl jako žádné zvíře, na kterém kdy jela. Bylo to jako by se Andor neobával, co bylo před nimi – ale snad dokonce otevřeně doufal v konfrontaci.

Zahalená do svých kožešin, Kyra pocítila další vlnu hladu a když znovu zaslechla, jak Leo zakňučel, věděla, že jejich hlad nemůže už déle ignorovat. Jeli již hodiny a zhltli zmražené kusy masa; příliš pozdě si uvědomila, že si s sebou nevzali dost potravin. V tuto zasněženou noc se neobjevila žádná malá lovná zvěř a to nevěstilo nic dobrého. Musí zastavit a brzy si najít něco k snědku.

Jak se přiblížili okraji lesa, zpomalili, Leo vrčel na potemnělý okraj stromů. Kyra se podívala přes rameno na vlnité planiny, které vedly zpět do Argosu, na poslední otevřené nebe, které již nějakou dobu zase neuvidí. Otočila se zpět a hleděla na les a něco v ní se zdráhalo postupovat dopředu. Znala pověst Trnového lesa a věděla, že toto byl moment, kdy již nebylo návratu.

“Jsi připravená?” zeptala se Dierdra.

Dierdra se zdála nyní být úplně jinou dívkou, než která opustila vězení. Byla silnější, rozhodnější, jako by byla až na samém dnu pekla a zase zpět a byla připravena čelit čemukoli.

“To nejhorší, co se mohlo stát, se mi již stalo,” řekla Deidra, její hlas byl chladný a tvrdý jako les před nimi, hlas, který byl na její věk příliš starý.

Kyra pokývala plná porozumění – a společně vyrazily přes hranici lesa.

Hned jak to udělali, Kyra okamžitě pocítila chlad, dokonce i za této studené noci. Byla zde větší tma, stísněné prostředí, plné prastarých černých stromů, zkroucených větví, které připomínaly trny a tučných, černých listů. Les nevyzařoval mír ale ďábla.

Pokračovali rychlou chůzí, co nejrychleji mohli mezi těmito stromy, sněhem a ledem, který pod jejich zvířaty křupal. Pomalu byl více a více slyšet zvuk zvláštních tvorů, schovaných ve větvích. Otočila se a hledala, odkud zvuk přichází, ale nic nenašla. Cítila, jako by je někdo pozoroval.

Pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, Kyra se snažila zamířit na západ a sever, jak jí to říkal její otec, dokud nedojde až k moři. A jak šli, Leo a Andor vrčeli na schovaná stvoření, která Kyra neviděla, zatímco ona uhýbala větvím, které ji škrábaly. Kyra uvažovala o té dlouhé cestě před sebou. Byla nadšená myšlenkou na svou misi, ale přesto toužila být se svým lidem, bojovat po jejich boku ve válce, kterou začala. A už cítila potřebu se vrátit.

Jak hodina následovala hodinu, Kyra vyhlížela do lesa a přemýšlela, jak ještě dlouho pojedou, než dojedou k moři. Věděla, že jízda v takové tmě je nebezpečná – a přesto věděla, že bylo až příliš nebezpečné tu přenocovat – obzvláště když zaslechla další znepokojivý zvuk.

“Kde je moře?” zeptala se Kyra konečně Dierdry hlavně proto, aby přerušila to ticho.

Z Dierdřiného výrazu usoudila, že ji vyrušila z jejích myšlenek; ani si nedokázala představit, do jakých nočních můr byla ponořená.

Dierdra zakroutila hlavou.

“Kéž bych to věděla,” odpověděla vyprahlým hlasem.

Kyra byla zmatená.

“Nešla jsi tudy, když tě unesli?” zeptala se.

Dierdra pokrčila rameny.

“Byla jsem zamčená v kleci na voze,” odpověděla, “a většinu cesty jsem byla v bezvědomí. Mohli mě vézt kudykoli. Neznám tento les.”

Povzdychla si a pohlédla do temnoty.

“Ale jak se budeme blížit Bílému lesu, rozeznám více.”

Pokračovaly dále a upadli do příjemného mlčení a Kyra si nemohla pomoci a přemýšlela o Dierdřině a své minulosti. Cítila její sílu, a zároveň také její hluboký smutek. Kyra se ocitla pohlcena temnými myšlenkami na tu cestu před sebou, jejich nedostatek jídla, kousavý chlad a divoká stvoření, která na ně čekala a otočila se k Dierdře, aby se rozptýlila.

“Řekni mi o Věži Uru,” řekla Kyra. “Jaká je?”

Dierdra na ni pohlédla, pod očima měla černé kruhy, a pokrčila rameny.

“Nikdy jsem ve věži nebyla,” odpověděla Dierdra. “Jsem z města Ur – a to leží alespoň den jízdy na jih.”

“Pak mi řekni o svém městě,” řekla Kyra a chtěla myslet na cokoli jiného, jen ne na toto místo.

Dierdřiny oči se rozzářily.

“Ur je nádherné místo,” řekla a v jejím hlase zazněla touha. “Město u moře.”

“Na jih od nás je město, které je blízko moře,” řekla Kyra. “Esephus. Je asi den jízdy od Volisu. Kdysi jsem tam jezdívala s mým otcem, když jsem byla malá.”

Dierdra zakroutila hlavou.

“To není moře,” odpověděla.

Kyra byla zmatená.

“Co tím myslíš?”

“To je moře Slz,” odpověděla Dierdra. “Ur leží na moři Smutku. Naše moře je mnohem rozsáhlejší. Na našem východním pobřeží jsou slabé proudy; na našem západním pobřeží má Smutek dvacet stop vysoké vlny, které naráží do našich břehů, a proud, který může v mžiku oka odtáhnout lodě, a co teprve člověka, když je měsíc vysoko. Naše město je jediné v celém Escalonu, kde jsou útesy dostatečně nízko, aby umožnily lodím přistát u pobřeží. Naše má jako jediné pláže v celém Escalonu. Tak proto byl Andros postaven ani ne den cesty na východ od nás.”

Kyra uvažovala o jejich slovech a byla ráda, že byla rozptýlena. Na toto všechno si vzpomínala z nějaké hodiny výuky ze svého dětství, ale nikdy nad ním tak podrobně nepřemýšlela.

“A tvůj lid?” zeptala se Kyra. “Jaký je?”

Dierdra si povzdychla.

“Jsou to pyšní lidé,” odpověděla, “jako všichni ostatní v Escalonu. Ale jsou také jiní. Říkají, že lidé v Uru mají jedno oko na Escalonu a jedno na moři. Díváme se na horizont. Jsme méně venkovští, než ostatní – snad proto na naše pobřeží přijíždí tolik cizinců. Muži Uru byli kdysi slavní bojovníci, můj otec byl z nich nejlepší. Nyní jsme jen poddaní, jako všichni ostatní.”

Povzdychla si a na dlouho se odmlčela. Kyra byla překvapená, když znovu začala mluvit.

“Naše město je protkáno vodními kanály,” pokračovala Dierdra. “Když jsem vyrůstala, sedávala jsem na hřebenu hory a celé hodiny, někdy i dny, jsem pozorovala, jak připlouvají a odplouvají lodě. Připlouvaly k nám z celého světa, plápolaly na nich různé prapory, plachty a barvy. Přivážely koření, hedvábí, zbraně a různé lahůdky – někdy dokonce i zvířata. Dívala jsem se na přicházející a odcházející lidi a přemýšlela jsem o jejich životech. Zoufale jsem se chtěla stát jedním z nich.”

Usmála se, což bylo neobvyklé, oči ji zářily jak si jasně rozpomínala.

“Mívala jsem sen,” řekla Dierdra. “Až dospěji, nastoupím na jednu z těch lodí a odpluji někam do cizí země. Najdu svého prince a budeme žít někde na velkém ostrově a ve velkém hradu. Kdekoli jinde, jen ne v Escalonu.”

Kyra pohlédla na Dierdru a uviděla, že se usmívá.

“A teď?” zeptala se Kyra.

Dierdřina tvář poklesla, jak se podívala dolů na sníh a její výraz se najednou naplnil smutkem. Jen zakroutila hlavou.

“Už je příliš pozdě,” řekla Dierdra. “Potom, co mi udělali.”

“Nikdy není příliš pozdě,” řekla Kyra, která ji chtěla utěšit.

Ale Dierdra jen zakroutila hlavou.

“To byly sny nevinné dívky,” řekl a její hlas byl plný výčitek svědomí. “Ta dívka už je dávno pryč.”

Kyra ke své přítelkyni pocítila smutek a pokračovaly v tichosti, hlouběji a hlouběji do lesa. Chtěla jí odlehčit od bolesti, ale nevěděla jak. Přemýšlela o bolesti, s jakou někteří lidé žili. Cože jí to jednou řekl její otec? Nenech se zmást lidskými tvářemi. Všichni žijeme životy tichého zoufalství. Někteří to ukrývají lépe než jiní. Pociťuj ke všem soucit, i když neuvidíš žádný důvod, který by byl zvenku viditelný.

“Nejhorší den v mém životě,” pokračovala Dierdra, “byl, kdy můj otec přijal pandesianské právo, kdy dovolil těm lodím vplout do našich průplavů a nechal ty muže, ať sníží naše vlajky. Byl to dokonce ještě smutnější den, než když jim dovolil, aby si mě vzali.”

Kyra to moc dobře chápala. Chápala tu bolest, kterou Dierdra prošla, ten pocit zrady.

“A až se vrátíš?” zeptala se Kyra. “Navštívíš svého otce?”

Dierdra sklopila bolestně zrak. Potom konečně řekla: “Stále je to můj otec. Udělal chybu. Jsem si jistá, že si neuvědomil, co se se mnou stane. Myslím, že už nikdy nebude stejný, až se dozví, co se stalo. Chci mu to říci. Z očí do očí. Chci, aby pochopil tu bolest, kterou jsem cítila. Jeho zradu. Musí pochopit, co se stane, když muži rozhodnou o osudu žen.” Otřela si slzu. “Kdysi býval mým hrdinou. Nerozumím, jak mě mohl dát jen tak pryč.”

“A nyní?” zeptala se Kyra.

Dierdra zakroutila hlavou.

“Už ne. Už jsem skoncovala s tím vidět muže jako hrdiny. Najdu si jiné hrdiny.”

“A co ty?” zeptala se Kyra.

Dierdra se na ni zmateně podívala.

“Co tím myslíš?”

“Proč hledat někde jinde, než u sebe?” zeptala se Kyra. “Cožpak nemůžeš být sama sobě hrdinou?”

Dierdra se zasmála.

“A proč bych měla?”

“Ty jsi pro mě hrdina,” řekla Kyra. “Co sis tam vytrpěla – to bych já nedokázala. Tys přežila. A co víc – jsi zpět na nohou a dokonce se ti daří. To z tebe v mých očích dělá hrdinku.”

Zdálo se, že Dierdře o jejích slovech přemýšlí a pak pokračovali v tichosti.

“A ty Kyro?” zeptala se konečně Dierdra. “Řekni mi něco o sobě.”

Kyra pokrčila rameny a přemýšlela.

“A co bys chtěla vědět?”

Dierdra si odkašlala.

“Řekni mi o tom drakovi. Co se tam stalo? Nikdy jsem nic takového neviděla. Proč za tebou přišel?” Zaváhala. “Kdo jsi?”

Kyra byla překvapená, když v hlase své přítelkyně zaslechla strach. Rozmýšlela se nad svými slovy, chtěla odpovědět pravdivě a přála si, aby tu odpověď znala.

“Já nevím,” nakonec pravdivě odpověděla. “Předpokládám že to je to, co teprve zjistím.”

“Ty nevíš?” naléhala Dierdra. “Drak se vrhne střemhlav z nebe, aby za tebe bojoval a ty nevíš proč?”

Kyra přemýšlela nad tím, jak bláznivě to znělo, ale přesto nemohla než zavrtět hlavou. Reflexivně se podívala na nebe a mezi zkroucenými větvemi doufala, že zahlédne známku Thea.

Ale neviděla nic než přítmí. Nezaslechla žádného draka a její pocit samoty se prohloubil.

“Ty víš, že jsi jiná, že ano?” naléhala Dierdra.

Kyra pokrčila rameny, hořely jí tváře a cítila se v rozpacích. Přemýšlela, zda se na ni její přítelkyně dívá jako na nějakého podivína.

“Kdysi jsem si bývala vším tak jistá,” odpověděla Kyra. “Ale nyní…já už skutečně nevím.”

Pokračovali v jízdě další dlouhé hodiny, opět se ponořily do příjemného mlčení, někdy cválaly, když se les otevřel, jindy byl les tak hustý, že musely seskočit z koně a svá zvířata vést. Kyra se cítila celou dobu napjatá. Cítila se jako by mohly být kdykoli napadeny, nikdy se v tomto lese nemohla uvolnit. Nevěděla, co ji bolelo více: zima nebo hlad, z kterého jí kručelo v břiše. Její svaly bolely a necítila své rty. Cítila se mizerně. Jen stěží si byla schopná představit, že jejich mise teprve začala.

Po několika hodinách začal Leo kňučet. Byl to zvláštní zvuk – ne jeho obvyklé kňučení, ale takové, které vydával, když cítil jídlo. V ten okamžik Kyra také něco ucítila – a Dierdra se otočila tím samým směrem a hleděla.

Kyra vyhlížela lesem, ale neviděla nic. Jak zastavili a poslouchali, začala slyšet slabounký zvuk někde před sebou.

Kyra byla vzrušená nejen kvůli té vůni, ale byla také nervózní kvůli tomu, co to mohlo znamenat: někdo další byl v tomto lese s nimi. Vzpomněla si na otcovo varování a poslední, co si přála, byla konfrontace. Ne tady a ne nyní.

Dierdra na ni pohlédla.

“Umírám hlady,” řekla Dierdra.

Kyra také pociťovala záchvat hladu.

“Ať je to v takovou noc kdokoli,” odpověděla Kyra, “mám pocit, že se nebudou chtít dělit.”

“Máme dostatek zlata,” řekla Dierdra. “Třeba nám něco prodají.”

Ale Kyra zakroutila hlavou, měla nepříjemný pocit, zatímco Leo kňučel a olizoval se, bylo jasné, že byl také vyhladovělý.

“Nemyslím si, že je to rozumné,” řekla Kyra i přes ty bolesti v žaludku. “Měli bychom se držet své cesty.”

“A když nenajdeme nic k jídlu?” trvala Dierdra. “Můžeme tu všichni zahynout hlady. A naši koně také. Může to trvat celé dny a toto může být naše jediná šance. A kromě toho se můžeme obávat jen máločeho. Ty máš své zbraně, já mám své, a máme Lea a Andora. Bude-li to nutné, můžeš někoho prostřelit třemi šípy ještě, než mrkne – a pak už můžeme být ty tam.”

Ale Kyra váhala, nebyla přesvědčená.

“Navíc pochybuji, že lovec s rožní nám nějak ublíží,” dodala Dierdra.

Kyra cítila, jak mají všichni hlad a jak po tom touží a nemohla už déle odolat.

“Nelíbí se mi to,” řekla. “Půjdeme pomalu a uvidíme, kdo to je. Pokud budeme mít podezření, musíš souhlasit, že odejdeme ještě než se přiblížíme.”

Dierdra pokývala hlavou.

“Máš můj slib,” odpověděla.

Všichni se vydali na cestu, jeli rychlou chůzí skrze lesy. Jak ta vůně sílila, Kyra před sebou uviděla tlumenou zář a jak k ní mířila, její srdce bilo rychleji a ona přemýšlela, kdo tam tak může být.

Jak se přiblížili, zpomalili, jeli obezřetněji, proplétali se mezi stromy. Záře byla jasnější a zvuk hlasitější, rozruch byl větší a Kyra cítila, že jsou nedaleko velké skupiny lidí.

Dierdra byla méně obezřetná a nechala svůj hlad, ať ji ovládne, jela rychleji, byla vpředu a měla předstih.

“Dierdro!” zasyčela Kyra a snažila se ji dostat zpět.

Ale Dierdra jela dál jako by byla ovládnutá svým hladem.

Kyra se ji snažila dohonit a záře byla jasnější, až Dierdra zastavila na okraji mýtiny. Jak Kyra zastavila vedle ní, pohlédla přes ní na lesní mýtina a byla šokována tím, co uviděla.

Na mýtině se na roštu pekl tucet prasat, ohromné ohně osvětlovaly noc. Ta vůně byla okouzlující. Na mýtině byl také tucet mužů a jak Kyra zamžourala, skleslo jí srdce, když uviděla, že to byli pandesianští vojáci. Byla překvapená, že je zde vidí sedět kolem ohně, smát se, dloubat jeden do druhého, držet vaky vína a plné ruce kusů masa.

Kyře poskočilo srdce, když na druhém konci mýtiny uviděla shluk železných vozů s mřížemi. Tucet vyzáblých tváří hladově hledělo, obličeje chlapců a mužů, všichni zoufalí, všichni zajatci. Kyra si okamžitě uvědomila, co to je.

“Plameny,” zasyčela na Dierdra. “Vezou je k Plamenům.”

Dierdre, stále dobrých patnáct stop před ní, se ani neotočila, její oči visely na pečících se prasatech.

“Dierdro!” zasyčela Kyra a pociťovala zděšení. “Musíme odtud okamžitě odejít!”

Dierdra ale stále neposlouchala a Kyra se lehkomyslně vrhla kupředu, aby ji uchopila.

Ječště než se k ní dostala, uviděla Kyra koutkem oka pohyb. V tu chvíli Leo a Andor zavrčeli – ale bylo příliš pozdě. Z lesa se najednou vynořila skupina pandesianských vojáků a hodili před ně ohromnou síť.

Kyra se otočila a instinktivně sáhla za sebe, aby vytáhla svou hůl, ale už nezbyl čas. Ještě než si mohla uvědomit, co se dělo, Kyra ucítila, jak na ni padá síť, svazuje jí ruce, a s pokleslým srdcem si uvědomila, že nyní byli všichni otroky Pandesie.

KAPITOLA SEDMÁ

Alec kolem sebe mlátil, jak upadl vzad, cítil studený poryv větru, jak padal k zemi ke smečce Wilvoxů pod sebou, znervózněl. Před očima mu probleskl celý jeho život. Utekl jedovatému kousnutí stvůry nad ním, jen aby spadl vstříc jisé smrti. Vedle něj sebou Marco také házel, oba padali spolu. Byla to malá útěcha. Alec také nechtěl vidět zemřít svého přítele.

Alec pocítil, jak na něco spadl, v zádech ho tupě zabolelo a on čekal, že ucítí, jak se mu do kůže zaklesnou tesáky. Ale byl překvapen, když si uvědomil, že se pod ním svíjí svalnaté tělo Wilvoxu. Spadl tak rychle, že Wilvox neměl čas zareagovat a on přistál na jeho zádech, což zmírnilo jeho pád a připláclo ho to k zemi.

Vedle něj to zadunělo a Alec se podíval a uviděl, jak Marco přistál na jiném Wilvoxovi, kterého také rozmáčknul, alespoň dostatečně dlouho na to, aby se vyvaroval jeho chňapavých čelistí. Tak zůstali k boji jen dva Wilvoxové. Jeden z nich se vrhnul do útoku a nasměroval svou čelist na Alecovo vystavené břicho.

Alec, který byl stále na zádech a Wilvoxe měl pod sebou, dovolil svým instinktům převzít iniciativu a jak se na něj ta bestie vrhla, zaklonil se, zvedl boty a přikryl si s nimi na ochranu svou hlavu. Bestie na nich přistála a v ten okamžik Alec kopnul nohama a odkopnul ji od sebe.

Přistála ve sněhu několik stop od něj, čímž získal Alec vzácný čas – a druhou šanci.

V ten samý okamžik Alec pocítil, jak se pod něm bestie kroutí. Připravila se na něj zaútočit a Alec zareagoval. Otočil se tak rychle, jednu ruku pevně stisknul kolem jejího krku v dusivém hmatu, držel ji dostatečně blízko, aby ho nemohla kousnout, a tiskl jak nejvíce mohl. Stvoření se pod jeho stiskem svíjelo jako šílené a zoufale se snažilo ho kousnout a Aleca to stálo všechny jeho síly, aby se mu podařilo ji udržet. A nějak se mu to podařilo. Tisknul pevněji a pevněji, bestie sebou cukala, točila se a válela ve sněhu, a Alec ji držel a válel se s ní.

Koutkem oka uviděl Alec další bestii, která se chystala zaútočit na jeho nyní nechráněná záda, a očekával, že ucítí, jak se mu do kůže zaryjí tesáky. Neměl čas reagovat, tak jednal proti své intuici: zatímco stále držel Wilvoxe, přetočil se na záda, podržel jej před sebou, jeho záda byla na jeho břiše a nohy mu kopaly do vzduchu. Druhá bestie letěla již vzduchem a přistála s vyceněnými tesáky – a místo toho, aby se jejím cílem stal Alec, tak tesáky zajely do obnaženého břicha druhé bestie. Alec se držel pevně a použil ji jako svůj štít, jak vřískala a svíjela se. Konečně ucítil, jak v jeho rukou ochabla a její horká krev po něm všude stékala.

Byl to pro něj jak okamžik vítězství, tak i velkého smutku: Alec nikdy předtím nezabil živou bytost. Nelovil jako většina jeho přátel a nevěřil v zabíjení. I když věděl, že by ho ta bestie určitě zabila, i tak jej bolelo vidět ji zemřít.

Alec najednou pocítil prudkou bolest v noze a vykřikl a podíval se dolů a uviděl, jak ho jiný Wilvox kouše. Setřásl ho z nohy ještě předtím, než se do něj mohly jeho tesáky zarýt ještě hlouběji a okamžitě začal jednat. Setřásl ze sebe mrtvou bestii a jak na něj další Wilvox skočil, snažil se přemýšlet. Cítil, jak jej do břicha tlačí studená ocel a vzpomněl si: jeho dýka. Byla malá – ale i tak může posloužit. V posledním aktu zoufalství chytil Alec dýku, paže mu ztuhla a trčel ji před sebou.

Wilvox poklesnul, na Aleca měl otevřenou tlamu a jeho krk byl napíchnutý na ostří. Vydal hrůzostrašný jekot, jak Alec držel pevně a ostří se celé zabořilo. Jeho krev tekla všude po Alecovi a konečně zhadrovatěl, jeho tesáky ostré jako břitva byly od jeho obličeje jen několik centimetrů daleko a jeho mrtvé tělo na něm leželo.

Alec tam ležel, srdce mu bušilo a nebyl si jistý, zda je živý nebo mrtvý, byl pokrytý černotou od slepených chlupů bestie, které mi uvízly na obličeji. Cítil jak mu pulzuje v noze tam, kde byl kousnutý a slyšel sám sebe jak dýchá a pak si uvědomil, že to nějak přežil.

Najednou se nocí ozval výkřik a Alec se vzpamatoval a vzpomněl si: Marco.

Alec se podíval a uviděl Marca, jak je v úzkých: zápasil s Wilvoxem, váleli se ve sněhu, on po něm lapal a Marco jen tak tak držel jeho čelist z dosahu. Jak po něm bestie znovu chňapla, Marcovy ruce, celé od krve, uklouzly a tesáky bestie se přiblížily a poškrábaly mu rameno.

Marco znovu vykřikl a Alec viděl, že už nezbývalo mnoho času. Ten druhý Wilvox na Marca také zaútočil a chystal se ho zabít, Marco tam ležel na břiše, záda měl nechráněná.

Alec začal jednat a nezamyslil se, zda riskuje svůj vlastní život, aby zachránil svého kamaráda. Vší silou běžel k Marcovi, modlil se k Bohu, aby tam byl dřív, než ta bestie, oba byli asi deset stop daleko. Oba ve stejný čas vyskočili do vzduchu, Wilvox aby Marca rozcupoval a Alec aby bestii zaclonil cestu a aby byl místo toho zraněn sám.

Alecovi se to podařilo včas a najednou ucítil příšernou bolest, jak mu Wilvoxovy tesáky zajely do jeho paže, místo Marcovy. Dosáhl svého, ušetřil Marca od smrtelného kousnutí, ale místo toho byl sám hrozivě pokousán, ta bolest byla příšerná.

Alec se skutálel s bestií, odhodil ji od sebe a chytnul se za bolavou paži. Sáhnul si k pásku po dýce, ale nemohl ji najít – a pak si vzpomněl, ale už příliš pozdě, že ji nechal vrytou do krku té druhé bestie.

Alec ležel na zádech a měl co dělat, aby Wilvoxe udržel, ten stál na všech čtyřech na jeho hrudi a Alec cítil, jak ztrácí sílu. Byl vyčerpán zraněním a bojem a byl příliš slabý na to, aby nad tímto stvořením vyhrál, bylo samý sval a bylo odhodláno zabít. Jak se k němu naklánělo, blíž a blíž, jeho sliny kapaly na Alecův obličej a Alecovi už nezbývalo mnoho možností.

Alec se ohlížel po Marcově pomoci, ale viděl svého přítele, jak stále bojuje s jiným Wilvoxem a také už ztrácel síly. Oba tu zemřou, uvědomil si Alec, ve sněhu jeden vedle druhého.

Wilvox, který byl na něm, nahrbil záda a připravil se zarýt své tesáky do Alecovy hrudi jedním posledním útokem, a Alec věděl, že už je příliš slabý na to, aby odolal – a pak najednou ztuhnul. Byl zmatený, jak tam dál nehnutě stál, pak vydal příšerný bolestný výkřik a bezvládně padnul na Aleca.

Byl mrtev.

Alec byl vyveden z míry. Byl střelen do zad šípem? Ale kým?

Jak se posadil, aby to zjistil, najednou Alec ucítil něco hrozného a studeného a slizkého, co se mu klouzalo po noze – dokonce studenějšího, než sníh. Jeho srdce mu zabušilo a on se podíval dolů a uvědomil si, že to je had. Musel se odplazit ze stromu a zaútočit na Wilvoxe a zabít ho svým smrtelným jedem. Paradoxně tím zachránil Aleca.

To stvoření, které vypadalo jako had, se pomalu plazilo a střídavě lezlo po nohou jako mnohonožka, kolem mrtvého Wilvoxe, točilo se kolem jeho těla, a Alec pocítil ještě větší hrůzu, než kterou cítil, když na něm stál Wilvox. Spěchal se jí vymanit a byl dychtivý utéct, zatímco byla hadova pozornost odvedena.

Alec se vyškrábal na všechny čtyři a vyhrnul se kupředu a zaútočil na Wilvoxe, který stále držel Marca u země. Kopnul do něj co možná nejvíce, jeho žebra mu zakřupala a pak se odvalil z jeho přítele ještě předtím, než jej mohl pokousat. Bestie zakňučela a válela se ve sněhu, byla zjevně překvapená.

Alec vytáhl Marca na nohy a Marco se otočil a zaútočil na tu bestii, kopal ji, protože se snažila znovu vstát, znovu a znovu ji kopal do žeber. Bestie se odválela o několik stop dole ze zasněženého kopce, dokud nebyla z dohledu.

“Jdeme!” naléhal Alec.

Marco nepotřeboval pobízet. Oba se vydali na cestu, hnali lesem, had byl stále stočený kolem Wilvoxe, syčel a lapal po nich, jak se pohybovali a jen taktak se netrefil. Alec uháněl, jeho srdce mu bušilo v hrudi, chtěl se odtud dostat co nejdále to bylo jen možné.

Běželi o život, naráželi do stromů a Alec se díval přes rameno, chtěl se ujistit, že je nikdo nepronásledoval, pak uviděl něco a téměř se mu zastavilo srdce: poslední Wilvox. To nebralo konce. Znovu se vyškrábal po zasněženém kopci a už se za nimi hnal, jeho čelisti se otevíraly, byl více odhodlán než kdy předtím.

Alec pohlédl dopředu a uviděl něco před sebou: dva balvany, které byly vyšší než on, byly od sebe několik stop a mezi nimi byla úzká trhlina. Najednou ho něco napadlo.

“Následuj mě!” vykřikl Alec.

Alec běžel ke kamenům a Wilvox se za nimi přibližoval. Slyšel, jak za ním ve sněhu supí a věděl, že má jen jednu šanci a musí se mu to povést. Modlil se, aby jeho plán vyšel.

Alec přeskočil přes balvany a přistál na druhé straně ve sněhu, Marco udělala totéž a byl přímo za ním. Ve sněhu zavrávoral, pak se otočil a pozoroval, jak je Wilvox následuje. Také skočil a jak doufal, nebyla bestie schopná se vyšplhat a uklouzla na kameni a zasekla se v úzké štěrbině mezi dvěma kameny.

Kroutila se a snažila se uvolnit, ale nemohla. Konečně byla lapená.

Alec se otočil a bestii si prohlížel, zhluboka dýchal a zaplavil ho pocit úlevy. Cítil bolest, byl poškrábány a malé kousnutí na noze ho bolelo a velké kousnutí na paži ho trýznilo, Alec si konečně uvědomil, že noční můra skončila. Byli naživu. Nějak se jim podařilo přežít.

Marco pohlédl na Aleca očima plnými obdivu.

“Tys to dokázal,” řekl Marco. “Úlovek je tvůj.”

Alec tam stál, nebyl ani stopu vzdálený od bezmocné bestie, která vrčela a chtěla je roztrhat. Věděl, že k němu nemá cítit nic než nenávist. Ale místo toho ji litoval. Bylo to přeci jen živé stvoření a bylo lapené a bezmocné.

Alec zaváhal.

Marco se sehnul a zvednul zubatý kámen a podal mu jej. Alec ho držel, byl ostrý a těžký, a věděl, že jeden rozhodný úder může toto stvoření zabít. Držel ten kámen a cítil jeho chladnou váhu ve své dlani, a jeho ruka se začala třást. Nemohl se přimět to udělat.

Nakonec ji pustil do sněhu.

“Co se děje?” zeptal se Marco.

“Nemůžu,” řekl Alec. “Nemohu zabít něco bezbranného. Pojďme. Nyní nám nemůže ublížit.”

Marco na něj překvapeně hleděl.

“Ale on se osvobodí!” zvolal.

Alec pokýval.

“Osvobodí. Ale to už odtud budeme daleko.”

Marco svraštil obočí.

“Nerozumím,” řekl. “Snažil se tě zabít. Zranil tebe - i mě.”

Alec si přál, aby byl schopen to vysvětlit, ale ani on sám tomu úplně nerozuměl. Nakonec si povzdychnul.

“Jednou mi můj bratr řekl,” řekl Alec. “Když něco zabiješ, zabiješ malou součást světa.”

Alec se otočil na Marca.

“Pojďme,” řekl Alec.

Alec se otočil, že půjde, ale Merco napřáhl ruku a přistoupil.

“Ty jsi mi zachránil život,” řekl Marco se zbožnou úctou v hlase. “To zranění, které máš na paži máš kvůli mě. Kdyby nebylo tebe, byl bych tam zemřel. Dlužím ti.”

“Nic mi nedlužíš,” odpověděl Alec.

“Riskoval jsi pro mě svůj život,” řekl Marco.

Alec si povzdychl.

“Kdo bych byl, kdybych neriskoval svůj život pro druhé?” řekl Alec.

Sepjali ruce a Alec věděl, že ať se stane cokoli, ať už před nimi leží jakákoli nebezpečí, nyní měl vedle sebe bratra na celý život.