KAPITOLA DESÁTÁ
Merk stál na lesní mýtině, jeden muž u jeho nohou ležel mrtev, a hleděl na zbylých sedm dalších zlodějů, kteří na něj vyjeveně zírali. Nyní měli pohled plný respektu – a strachu – zjevně si uvědomili, že udělali chybu, když ho považovali za pouhého zranitelného pocestného.
“Mám už dost zabíjení,” řekl jim Merk klidně, s úsměvem na tváři, “takže dnes je váš šťastný den. Máte jen jednu jedinou šanci se otočit a utíkat pryč.”
Nastalo dlouhé, napjaté ticho, jak se jeden na druhého podívali, zcela zřejmě promýšleli, co udělat.
“Zabil jsi našeho kamaráda,” zuřil jeden z nich.
“Vašeho bývalého kamaráda,” opravil ho Merk. “A jestli budeš povídat dál, budeš další na řadě.”
Zloděj se zamračil a pozvedl svou hůl.
“Pořád nás zbývá ještě sedm, zatímco ty jsi sám. Polož svůj nůž pomalu na zem, zvedni ruce a možná se rozhodneme tě nenasekat na malé kousky.”
Merkův úsměv se rozšířil. Uvědomil si, že je unavený z odolávání potřeby zabíjet, vzdorování tomu, kým skutečně je. Bylo mnohem jednodušší přestat s tím bojovat a stát se tím starým vrahem, kterým kdysi byl.
“Varoval jsem vás,” řekl a zatřásl hlavou.
Zloděj se na něj vrhnul, pozvedl svou hůl vysoko a zeširoka s ní zamával.
Merk byl překvapen. Na tak velkého muže se rozmáchnul rychleji, než čekal. Ale i přesto byl nemotorný a Merk se pouze schýbnul, vrazil mu dýku do břicha, udělal krok stranou a nechal ho padnout obličejem do špíny.
Vystartoval další zloděj, pozvedl svou dýku, zamířil na Merkovo rameno a Merk ho chytnul za zápěstí, přesměroval ho a vrazil mužovu vlastní dýku do jeho srdce.
Merk uviděl, jak jeden zloděj pozvedl kuš a zamířil, a rychle chytnul jiného zloděje, který na něj vyběhl, zatočil s ním dokola a použil ho jako lidský štít. Jeho rukojmí vykřikl, jak mu šíp propíchl hruď.
Merk potom strčil toho umírajícího muže dopředu, přímo na muže s kuší, zablokoval mu tím výstřel, pak pozvedl svou dýku a hodil ji. Zatočila se dokola, přeletěla mýtinu, až se zabodla do mužova krku a zabila jej.
Tak zbývali jen tři z nich, a nyní hleděli na Merka s nejistotou v obličeji, jako by přemýšleli, jestli na něj zaútočit nebo utíkat pryč.
“My jsme tři a on jen jeden!” jeden z nich vykřikl. “Zaútočme najednou!”
všichni zaútočili najednou a Merk tam stál, trpělivě čekal, byl v klidu. Nebyl ozbrojen a tak si to přál; zjistil, že často bylo nejlepší pokořit svého nepřítele, především když byl v převaze, tím, že se proti němu použila jejich vlastní zbraň.
Merk čekal na to, až se první z nich po něm ožene, takový hňup, který nemotorně zaútočil s mečem, samá síla a žádná technika. Merk ukročil stranou, chytil chlapce za zápěstí, zlomil ho, pak ho odzbrojil a podříznul mu krk. Jak se přiblížil druhý útočník, Merk se otočil vzad a seknul ho napříč hrudníkem. Pak se otočil, čelil třetímu zloději a hodil mečem – to byl pohyb, který žádný muž nečekal. Ten se zatočil a skončil v mužově hrudi, čímž ho položil přímo na záda.
Merk tam stál, díval se kolem sebe na těch osm mrtvých mužů, hodnotil svou práci profesionálním pohledem nájemního vraha. Jak tak hleděl, všimnul si, že jeden z nich – ten s holí – byl stále naživu, svíjel se na břiše. Starý Merk převzal iniciativu a nemohl si pomoci a šel k tomu muži, stále neuspokojen. Nenechávej naživu žádné nepřítele. Nikdy. Nikdy nedovol, aby viděli tvůj obličej.
Merk šel volným krokem ke zloději, napřáhl botu a kopnul do něj, až se složil na záda. Zloděj se na něj podíval, z úst mu tekla krev, jeho oči byly plné strachu.
“Prosím…nedělej to,” žadonil. “Nechal bych tě jít.”
Merk se usmál.
“Opravdu?” zeptal se. “A bylo by to předtím, než bys mě mučil nebo až potom?”
“Prosím!” vykřikl muž a začal brečet. “Řekl jsi, že jsi se zřeknul násilí!”
Merk se zaklonil a přemýšlel o tom.
“Máš pravdu,” řekl.
Muž na něj zamrkal a v očích měl naději.
“Řekl,” Merk dodal. “Ale vy jste ve mně dnes zažehli něco, co bych byl býval raději potlačil.”
“Prosím!” vykřikl muž a vzlykal.
“Zajímalo by mě,” řekl Merk rozmýšlivě, “kolik nevinných žen a dětí jste na této cestě už zabili?”
Muž vzlykal dál.
“ODPOVĚZ MI!” zakřičel Merk.
“Co na tom záleží?” vykřikl muž svou odpověď mezi vzlyky.
Merk snížil špičku svého meče a položil jej na krk muže.
“Mně na tom záleží,” řekl Merk, “a hodně.”
“Dobře, dobře!” vykřikl. “Nevím. Tucet? Stovky? Dělám to celý svůj život.”
Merk o tom přemýšlel; alespoň to byla upřímná odpověď.
“Já osobně jsem zabil mnoho mužů za svůj život,” řekl Merk. “Nejsem na to hrdý – ale mělo to svůj smysl, svůj účel. Někdy jsem byl ošálen a zabil nevinné – ale v takovém případě jsem vždy zabil člověka, který mne najal. Nikdy jsem nezabil ženy a nikdy jsem nezabil děti. Nikdy jsem nevykořisťoval nevinné nebo bezbranné. Nikdy jsem nekradl a nikdy jsem nepodváděl. Hádám, že to ze mne dělá něco jako svatého,” řekl Merk a smál se svému vlastnímu humoru.
Povzdechl si.
“Ale ty,” pokračoval, “ty jsi lůza.”
“Prosím!” vykřikl muž. “Nemůžeš zabít neozbrojeného muže!”
Merk o tom přemýšlel.
“Máš pravdu,” řekl a rozhlédl se. “Vidíš ten meč, který vedle tebe leží? Vezmi ho.”
Muž na něj pohlédl, v očích měl strach.
“Ne,” vykřikl a třásl se.
“Vezmi ho,” řekl Merk a tlačil konec meče do mužova krku, “nebo tě zabiju.”
Zloděl po něm konečně sáhnul, uchopil jílec meče a držel ho třesoucíma rukama.
“Nemůžeš mne zabít!” zakřičel znovu muž. “Slíbil jsi, že už nikdy nezabiješ!”
Merk se zeširoka usmál a v jedném rychlém pohybu vrazil svůj muž do mužovy hrudi.
“Pěkné na tom začínat znovu je to,” řekl Merk, “že vždycky existuje nový zítřek.”
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Kyra se hnala sněhem, odstrkovala tlusté větve, které jí přišly do cesty, nářek draka jí stále zněl v uších, vyběhla na mýtinu, kde najednou zastavila. Nic ji nemohlo připravit na to, co před sebou uviděla.
Vzalo jí to dech – nebylo to tou bouří nebo zimou či větrem – ale tentokrát tím, co uviděla, nebylo to podobné ničemu, co viděla kdy předtím. Slyšela příběhy, noc za nocí v komnatě svého otce, prastaré legendy o dracích, a uvažovala, zda byly pravdivé. Snažila se v duchu si je představit, byla vzhůru po několik bezesných nocí a snažila se vizualizovat si je a i přesto nemohla uvěřit, že to byla pravda.
Až nyní.
Kyra byla omráčená, když stanula tváří v tvář se skutečným dýchajícím drakem, který byl od ní vzdálený ani ne dvacet stop. Bylo to děsivé – a přesto skvostné. Ležel na boku a pištěl, snažil se vstát, ale nemohl, jedním křídlem mával a druhé se zdálo být zlomené. Byl ohromný, obrovský, každá z jeho šarlatových šupin byla tak velká, jako ona. Kyra si všimla tuctu stromů, srovnaných se zemí a uvědomila si, že musel spadnout z nebe a vytvořil tak mýtinu. Ležel na prudkém zasněženém kopci, blízko divoké řeky.
Jak Kyra hleděla, užaslá, snažila se zpracovat to, co před sebou viděla. Draka. Tady, v Escalonu. Ve Volisu, v Trnovém lese. To nebylo možné. Věděla, že draci žili na druhé straně světa a nikdy během svého života, nebo za dob svého otce, nebo za dob jeho otce, nebyl v Escalonu žádný spatřen – a už vůbec ne blízko Volisu. Nedávalo to smysl.
Několikrát zamrkala a protřela si oči, pomyslela si, že to bude klam.
A přesto tam byl a znovu zavřískal, zarýval se svými drápy do sněhu, potřísněného rudou krví. Byl zcela určitě zraněn. A byl to určitě drak.
Kyra věděla, že by se měla otočit a utéci a jedna její část to chtěla udělat; nakonec ji tento drak mohl zabít jediným dechem nebo i jediným seknutím drápů. Slyšela příběhy o tom, jakou škodu drak nadělal, jak nenáviděl lidi, o jejich schopnosti rozcupovat člověka na kousky mrknutím oka nebo srovnat celou vesnici se zemí jediným dechem.
Ale něco v Kyře jí nutilo vytrvat. Nevěděla, zda to byla kuráž nebo pošetilost nebo její vlastní zoufalství – nebo něco hlubšího. Protože v hloubi cítila, ať to znělo sebebláznivěji, pradávné spojení s tímto tvorem, kterému nemohla porozumět.
Pomalu zamrkal a hleděl na ni se stejnou mírou překvapení, jako ona na něj, a co Kyru děsilo nejvíce nebyly jeho tesáky nebo drápy nebo jeho velikost – ale jeho oči. Byly to ohromné, zářivé žluté koule, tak divoké, tak prastaré, tak oduševnělé a hleděly přímo do jejích očí. Na rukou jí vstaly chlupy, když si uvědomila, že to byly přesně ty samé oči, které viděla v odlesku na Jezeru snů.
Kyra se připravila, protože očekávala, že bude zabita – ale drak nezačal plivat oheň. Místo toho se na ni jen díval. Krvácel, jeho krev proudila po zasněženém břehu přímo do řeky a Kyru bolelo tomu přihlížet. Chtěla mu pomoci a co víc, musela mu pomoci. Každý rod v království se musel řídit slibem, posvátným rodinným pravidlem, které museli dodržovat, jinak by riskovali uvalení kletby na svou rodinu. Pravidlo její rodiny, předáváno z generace na generaci, bylo nikdy nezabít zraněné zvíře - a byl to typický znak pro dům jejího otce: rytíř držící vlka. Její rodina s ním po předchozích generacích pokročila dále a sama si z něj utvořila zákon, pomáhat jakémukoli zraněnému zvířeti, na které narazila.
Jak Kyra pozorovala, jak těžce dýchá, lape po dechu, její srdce nad ním pookřálo a vzpomněla si na závazek své rodiny. Věděla, že otočit se k němu zády by znamenalo snést hrůznou kletbu na svou rodinu a byla odhodlána mu pomoci, ať už to bylo jakkoli riskantní.
Jak tam Kyra stála, ochromena, nebyla schopná se hnout, uvědomila si, že ho tu také nemohla zanechat ještě z jednoho důvodu: cítila s touto bestií ještě silnější propojení, než které kdy cítila s jiným zvířetem, které kdy potkala, a to dokonce i s Leem, který byl pro ní jako vlastní bratr. Cítila, jako by se právě znovu shledala s dávno ztraceným přítelem. Cítila drakovu ohromnou sílu a pýchu a urputnost a jenom to, že mu byla nablízku, ji inspirovalo. Cítila se proto jako by byl svět mnohem větší.
Jak Kyra stála na okraji mýtiny, přemítala, jak se zachovat, polekalo ji zapraskání větve, následované smíchem – krutý lidských smích. Podívala se a byla překvapena, když uviděla vojáka, oblečeného v šarlatovém brnění a významných kožešinách Lordových mužů, přišoural se na mýtinu, v ruce třímal kopí a postavil se nad draka.
Kyra sebou trhla, když voják znenadání draka bodnul do hrudníku, ten vykřiknul a stočil se do klubíčka; cítila se jako by byla sama bodnutá. Voják zjevně využil situace, kdy bestie byla zraněna, chystal se ho zabít, ale nejprve ho týrat. Ta myšlenka Kyru naprosto bolela.
“Sekeru, chlapče!” zakřičel voják.
Chlapec, snad třináctiletý, vstoupil opatrně na mýtinu, vedl koně. Vypadal jako panoš a jak se blížil zdálo se, že je vyděšen, obezřetně se na draha díval. Udělal, jak mu bylo poručeno a ze sedla vytáhl dlouhou sekeru a položil ji do ruky svého pána.
Kyra s pocitem hrůzy přihlížela, jak se voják přiblížil, ostří se v měsíčním svitu blyštělo.
“Řekl bych, že to bude pěkná trofej,” řekl, zjevně byl na sebe pyšný. “Budou mě opěvovat po generace, toto je úlovek všech úlovků.”
“Ale Vy jste ho nezabil!” protestoval panoš. “Našel jste ho již zraněného!”
Voják se otočil a výhrůžně pozvedl ostří k chlapcově krku.
“Já jsem ho zabil, chlapče, rozumíš?”
Chlapec polknul a pomalu pokýval.
Voják se obrátil zpět k bestii, pozvedl svou sekeru a prohlížel si drakův odhalený krk. Drak se pokusil o útěk, nadzvedl se, ale byl bezradný.
Drak se najednou otočil a podíval se přímo na Kyru, jako by si ji pamatoval, jeho žluté oči zářily a ona cítila, jak ji žádá o pomoc.
Kyra už to nemohla dál vydržet.
“NE!” vykřikla.
Bez přemýšlení vběhla Kyra na mýtinu, spěchala z kopce dolů, smekala se po sněhu, Leo po jejím boku. Nepozastavila se nad tím, že konfrontovat Lordova muže byl čin trestaný smrtí nebo že zde byla úplně sama, nechráněná, že její činy by ji mohly zabít. Jen myslela na záchranu drakova života, ochranu nevinného.
Jak spěchala kupředu, instinktivně z ramene stáhla luk, vložila do něj šíp a zamířila na Lordova muže.
Voják hleděl upřímně ohromeným pohledem, další osobu zde, uprostřed ničeho, nečekal – a o to více dívku, která na něj mířila lukem. Stál a třímal svou sekeru ve vzduchu, potom ji pomalu dal dolu a otočil se k ní čelem.
Kyře se třásly ruce, jak držela tětivu a mířila na mužovu hruď, nechtěla vystřelit, dokud opravdu nemusela. Nikdy předtím nezabila člověka a nebyla si jistá, zda by to dokázala.
“Polož svou sekeru,” rozkázala, snažila se přitom použít svůj nejkrutější hlas. V tento moment si přála, aby měla hluboký, rozkazovačný hlas svého otce.
“A kdo mi tak káže?” zavolal na ni muž posměšným hlasem, zdálo se, že je pobaven.
“Jsem Kyra,” zavolala, “dcera Duncana, velitele Volisu.” To poslední zdůraznila, doufajíc, že ho to přiměje ustoupit.
Ale on se ještě víc doširoka usmál.
“Bezvýznamný titul,” oponoval. “Jste nevolníci Pandesie, stějně tak jako zbytek Escalonu. Zodpovídáte se Lordu Guvernérovi – stejně jako všichni ostatní.”
Prohlédl si ji odshora dolů a olízl si rty, potom udělal výhružný krok směrem k ní, zjevně beze strachu.
“Víš, jaký je trest za to, že míříš zbraň na Lordova muže, dívenko? Mohl bych tebe a tvého otce a všechny jeho lidi za tohle uvrhnout do vězení.”
Drak začal najednou zhluboka dýchat, těžce lapal po dechu, voják si na něj rozpomněl, otočil se pohlédl na něj. Zjevně se snažil vydechnout oheň, ale nešlo mu to.
Voják se podíval opět na Kyru.
“Mám práci!” ohradil se nervózně. “Toto je tvůj šťastný den. Uteč hned teď, zpět ke svému otci a děkuj Bohu, že jsem tě nechal naživu. A teď vypadni!”
Otočil se k ní pohrdavě zády, úplně ji ignoroval, jako by byla neškodná. Znovu pozvedl svou sekeru, udělal krok dopředu a přiložil ho na drakův krk.
Kyra cítila, jak zrudla zlostí.
“Nebudu tě znovu varovat!” vykřikla, její hlas byl nyní hlubší, plný významu, až ji to samotnou překvapilo.
Ještě více si natáhla luk a voják se otočil, aby se na ni podíval a tentokrát už se neusmíval, protože si uvědomil, že to myslí vážně. Kyru zmátlo, když uviděla, jak se dívá přes její rameno, jako by hleděl na něco za ní. A v ten moment si v rohu oka najednou všimla pohybu – ale už bylo příliš pozdě.
Kyra ze strany pocítila ránu. Odletěla do strany a upustila svůj luk, jeho šíp bez újmy vystřelil do vzduchu, jak na ní přistálo těžké tělo a zalehlo ji k zemi. Přistála ve sněhu tak hluboko, že mohla sotva dýchat.
Kyra se, dezorientovaná, snažila dostat znovu na povrch jen aby zjistila, že ji zalehnul voják, který jí držel u země. Uviděla čtyři Lordovy muže, jak nad ní stojí a uvědomila si: bylo jich víc a schovávali se v lese. Uvědomila si, jak byla hloupá, že se domnívala, že je voják sám. Tito muži určitě celou tu dobu číhali. Tak proto, byl voják od začátku tak bezostyšný, dokonce i když proti němu natáhla luk.
Dva z mužů ji hrubě postavili na nohy, zatímco ti ostatní dva přistoupili blíže. Zle vyhlíželi, neurvalými obličeji, neoholení, dychtiví po krvi – nebo snad po něčem horším. Jeden z nich si začal rozepínat pásek.
“Tak ty jsi dívenka s malým lukem?” zeptal se jeden s úšklebkem.
“Měla jsi zůstat doma, v tvrzi svého otce,” řekl druhý.
Barley přestal hovořit, když najednou zaznělo vrčení – a Leo vyskočil ze sněhu, skočil na jednoho z nich a přitlačil ho k zemi.
Jiný z mužů se otočil a kopl do Lea, ale Leo se ohnal a kousnul ho do kotníku, až muž spadl. Leo potom běhal tam a zpět mezi dvěma vojáky, vrčel a kousal, jak do něj oba v obraně kopali.
Dva z vojáků se ale stále zaobírali Kyrou a jelikož byl Leo zaměstnán jinde, pocítila najednou paniku. Bylo to ale zvláštní, protože i přes tu situaci si uvědomila, že nepanikaří kvůli sobě, ale kvůli drakovi. Po očku si všimla, že první voják znovu pozvedl vysoko svou sekyru, otočil se a přiblížil se k bestii a ona věděla, že bude za chvilku mrtev.
Kyra zareagovala instinktivně. Jak jeden z vojáků na chvilku povolil stisk její paže, zaskočen Leem, sáhla za sebe a z pouzdra v obalu na svých zádech vytáhla hůl a ze strany s ní zamířila rychlostí blesku. Jednoho z nich perfektně zasáhla do tlakového bodu na spánku, až se skácel, ještě než mohl zareagovat.
Potom se se svou holí zase stáhla, stiskem ruky sklouzla až na její konec, aby ji mohla použít na útok na blízko a druhého vojáka praštila do nosní kosti. Vykřikl, krev z něj stříkala, a upadl na kolena.
Kyra věděla, že toto byla její šance s oběma muži skoncovat. Byli nyní zranitelní a Leo měl ty druhé dva pod kontrolou, přišpendlené k zemi a v nesnázích.
Ale její srdce bylo stále zaměřeno na draka – nemohla myslet na nic jiného – a věděla, že už nezbývá moc času. Místo toho si běžela pro luk, zvedla ho, dala do něj šíp a ani o tom neměla čas přemýšlet, natož zamířit, připravila se rovnou vystřelit. Věděla, že má jeden jediný výstřel a že se musí trefit. Byl by to první výstřel, který v boji vystřelí, v opravdovém souboji, ve tmě, v oslňujícím sněhu a ve větru, mezi stromy a větvemi a s cílem vzdáleným dvacet yardů. Bude to první výstřel, který vystřelila v ohrožení svého života.
Kyra čerpala ze svého předchozího tréninku, všech těch dlouhých dnů a nocí, kdy se učila střílet, ze všeho, co v sobě měla, a vpravila se do úplného soustředění. Přinutila se splynout se svou zbraní v jedno.
Kyra natáhla tětivu a pustila ji, čas se zpomalil, jak sledovala na šíp, jak letí, slyšela, jak sviští a nebyla si jistá, zda zasáhne. Ve hře bylo příliš mnoho faktorů, od poryvů větru, větví v pohybu, její zmrzlé ruce, až po vlastní pohyb vojáka.
Kyra uslyšela uklidňující zadunění šípu, který se zabodl do svého terče a slyšela, jak voják vykřikl. Sledovala jeho obličej v měsíčním svitu, pokřiveném bolestí a dívala se, jak, aniž by způsobil škodu, upustil sekeru po svém boku a zhroutil se, mrtev.
Drak pohlédl na Kyru a jejich oči se setkaly. Jeho ohromné žluté oči, zářily dokonce i ve tmě, zdálo se, že si cení toho, co pro něj udělala a v ten moment ucítila, jako by věděl, že ho zachránila a že právě vytvořili společné pouto na celý život.
Kyra tam stála v šoku, sotva mohla uvěřit, co právě udělala. Opravdu toho muže zabila? A nejen obyčejného muže, ale Lordova muže. Porušila svatý zákon Escalonu. Byl to čin, ze kterého už nebylo úniku – čin, který mohl vyvolat válku a zaplést do ní všechen její lid. Co to jen provedla?
A přesto neměla žádné výčitky, žádné pochybnosti, kvůli tomu, co udělala. Cítila, jako by vstoupila do svého osudu.
Vyrušila ji z toho až pronikavá bolest v čelisti a Kyře se udělalo špatně, mozolnaté klouby se jí zarazily do kůže. Její svět se zaplnil bolestí z úderu do obličeje a zavrávorala, pak upadla do sněhu na všechny čtyři, viděla hvězdičky, točil se jí před očima celý svět. Ještě předtím, než se mohla vzpamatovat, ucítila kopnutí do žeber, poté ucítila útok druhého vojáka, jak se na ni vrhl a zatlačil jí obličej do sněhu.
Kyra zalapala po dechu, jak s ní voják škubnul a postavil ji na nohy. Stála tam, čelem k oběma mužům, které nechala naživu. Leo vrčel, ale měl ještě spoustu práce se zbylými dvěma muži. Jednomu muži tekla krev z nosu a druhému ze spánku a Kyra si uvědomila, že mohla zabít oba dva, když měla příležitost. Snažila se ze všech sil se uvolnit z jejich sevření, ale bez úspěchu. V jejich očích viděla pohled smrti.
Jeden z nich se podíval na jeho mrtvého velitele, potom přistoupil blíže a ušklíbl se.
“Gratuluji,” zasyčel. “Ráno budou tvoje tvrz a tvůj lid srovnáni se zemí.”
Obouruč ji udeřil a její obličej se zalil bolestí, jak zavrávorala.
Druhý z vojáků ji pevně chytnul a zaryl jí dýku do krku, zatímco ten druhý sáhl po sponě svého opasku.
“Ještě než zemřeš, si nás dobře vryješ do paměti,” řekl. “Bude to poslední vzpomínka v tvém krátkém životě.”
Kyra uslyšel kňučení, podívala se přes rameno a uviděla, jak jeden z vojáků bodnul do Lea. Zamrkala, jako by bodl ji, i když se Leo beze strachu otočil a zaryl své zuby do vojákova zápěstí.
Kyra na svém krku pocítila ostří a věděla, že je úplně sama. Ale přesto místo strachu pocítila svobodu. Hluboko uvnitř úocítila zlobu, touhu po odplatě vůči Lordovým mužům. A tito muži byli perfektním cílem. Možná bude poražena, ale nebude poražena bez boje.
Počkala až do posledního momentu, než se voják přiblížil, chytnul ji za oblečení – potom nastrčila jednu nohu, zaklonila se a využila své ohebnosti, aby ho pořádně nakopla, vší svou silou.
Kyra ucítila, jak její chodidlo koplo ohromnou silou mezi mužovy nohy a sledovala, jak vykřikl a padl na kolena, viděla, že to byl perfektní zásah. V ten samý moment se podařilo Leovi setřást své útočníky, otočil se a zaútočil na muže, kterého skolila, vyskočil a zaťal mu do krku zuby.
Otočila se k druhému vojákovi, poslednímu, který ještě zůstal, a on tasil meč a postavil se k ní čelem. Kyra ze sněhu pozvedla svou hůl, aby se mu postavila – a on se smál.
“Hůl proti meči,” posmíval se. “To bude lepší se hned vzdát – tvoje smrt nebude aspoň tak bolestivá.”
Zaútočil a mávnul mečem a jak to udělal, převzal iniciativu Kyřin instinkt; představila si sebe na cvičišti. Jak mávnul mečem, uhnula doleva a doprava, využila své rychlosti ke své výhodě. Voják byl velký a silný a třímal těžký meč – ale ona byla lehoučká a neobtěžkaná a jak přišel obzvláště silný úder, který měl za cíl jí rozseknout vejpůl, ukročila stranou a vyvedla ho z rovnováhy; zatočila kolem něj svou holí a švihla ho přes zápěstí, až pustil meč, který se ztratil ve sněhu.
V šoku se na ni podíval, potom se ušklíbnul a zaútočil na ni holýma rukama, jako by si ji chtěl podat. Kyra čekala a potom se na poslední chvíli skrčila a špičkou hole zamířila přímo nahoru, až zasáhla jeho bradu. Úderem se mu krk vyvrátil a upadl přímo na záda, bez dalšího pohnutí. Leo na něj vyskočil a zaťal mu tesáky přímo do krku, aby se ujistil, že je mrtev.
Kyra, která si myslela, že už jsou všichni útočníci mrtví, byla zmatená, když za sebou uslyšela pohyb. Otočila se a uviděla jednoho z těch dvou vojáků, kterému se znovu podařilo postavit se, a který teď kulhal směrem ke svému koni a ze sedla tasil meč. Voják se hrnul na Lea, který měl stále zuby zaťaté v krku druhého vojáka a stál nyní otočený zády k němu.
Kyře v hrudi zabušilo srdce; byla od něj příliš daleko, aby doběhla včas.
“LEO!” vykřikla.
Ale Leo ji v zuřivém vrčení neslyšel.
Kyra věděla, že musí udělat radikální krok, jinak by byl Leo zabit přímo před jejíma očima. Její luk byl stále ve sněhu, byl od ní příliš daleko.
Rychle přemýšlela. Pozvedla svou hůl a přes koleno ji zlomila na dvě části. Vzala jednu část, její konec byl zubatý, zamířila, zaklonila se a mrštila s ním jako s kopím.
Zasvištěl vzduchem a ona se modlila, aby zasáhl svůj cíl.
Kyra si oddechla, když viděla, jak propíchnul vojákův krk těsně předtím, než sáhnul po Leovi. Muž zavrávoral a padnul před Leovýma nohama, mrtev.
Kyra tam stála v tichosti, ztěžka dýchala a viděla všude kolem sebe to krveprolití, pět Lordových mužů rozvalených ve sněhu, obarvujících ho do ruda, a mohla jen těžko uvěřit, co udělala. Ale ještě předtím, než to všechno mohla vstřebat, najednou uviděla v koutě oka pohyb. Otočila se a uviděla páže, jak běží ke svému koni.
“Počkej!” vykřikla Kyra.
Věděla, že ho musí zastavit. Kdyby se dostal až k Lordu Guvernérovi, řekl by jim, co se stalo. Věděli by, že to byla ona, kdo to udělal a její otec a její lid by byli zabiti.
Kyra zvedla svůj luk, zamířila a čekala, až bude mít čistý výstřel. Konečně se chlapec dostal na mýtinu a jak se oblaka otevřela a posvítil měsíc, naskytla se jí vhodná příležitost.
Ale nemohla vystřelit. Ten chlapec přece nic neudělal a něco v ní jí prostě nedovolilo zabít nevinného chlapce.
Kyra dala luk dolů a s třesoucíma se rukama pozorovala, jak odjíždí, bylo jí zle, věděla, že byla odsouzena k smrti. Bylo jisté, že z toho vznikne válka.
S páženem na útěku Kyra věděla, že měla jen málo času. Mohla běžet zpět skrz les až do tvrze jejího otce a všechny varovat o tom, co se přihodilo. Potřebovali by čas, aby se na válku připravili, zajistit tvrz – a nebo utéci pryč. Pocítila příšerný pocit viny a zároveň povinnosti.
A přesto nemohla jít Kyra nikam. Místo toho tam stála a hleděla, uchvácena, jak drak zamával svým zdravým křídlem a hleděl přitom na ni. Cítila, že mu musí být po boku.
Kyra šla rychle sněhem, dolů po břehu, směrem k řinoucí se řece, až stála před drakem. Trochu zvedl svůj krk a hleděl na ni, jejich oči se setkaly a drak na ni hlěděl poučným pohledem. Kyra si pomyslela, že v jeho pohledu zahlédla vděčnost – a zároveň vztek. Nerozuměla tomu.
Kyra přistoupila blíže, Leo vedle ní vrčel, až stála ani ne pár kroků od něj. Její dech jí váznul v krku. Jen ztěží mohla uvěřit, že stojí tak blízko tak skvostnému stvoření. Věděla, jak je nebezpečný, věděla, že tento drak ji mohl každou chvíli zabýt, kdyby chtěl.
Kyra pomalu pozvedla ruku, dokonce i když se zdálo, že se drak mračí, srdce jí bušilo strachy, vztáhla ruku a dotkla se jeho šupin. Jeho kůže byla hrubá, tak tlustá, tak pravěká – bylo to jako by se dotýkala počátků světa. Její ruka se třásla, když ho hladila konečky prstů, a nebylo to zimou.
Jeho přítomnost zde byla taková záhada a její myslí se prohánělo milión otázek.
“Co tě zranilo?” zeptala se Kyra a hladila ho po šupinách. “Co děláš v této části světa?”
Vtom hluboko z jeho krku vyšel zvuk podobný zavrčení a Kyra odtáhla svou ruku, v obavách. Nerozuměla této bestii a i když mu právě zachránila život, Kyra najednou pocítila, že to nebyl dobrý nápad, být u něj tak blízko.
Drak se podíval na Kyru a pomalu pozvedl ostrý dráp, až se dotknul Kyřina krku. Kyra tam stála, zmražená, vyděšená a přemítala, zda jí krk podřízne.
Něco mu zablýskalo v očích a zdálo se, že si to rozmyslel. Dal pryč svůj dráp a poté, k jejímu překvapení, se v jednom rychlém pohybu ohnal.
Kyra pocítila palčivou bolest na svém obličeji a vykřikla, jak jí dráp škrábnul do tváře, až jí tekla krev. Bylo to jenom škrábnutí, ale to stačilo a Kyra věděla, že jí zůstane jizva.
Kyra pozvedla ruku a dotkla se zranění, na rukou uviděla čerstvou krev a pocítila hluboký pocit zrady a zmatení. Podívala se zpět do drakových zářivých žlutých očí, plných odporu a byla v rozpacích, jak tomu stvoření porozumět. Nenáviděl ji? Udělala chybu tím, že mu zachránila život? Proč ji jenom poškrábal, když ji mohl zabít?
“Kdo jsi?” jemně se zeptala, plná obav.
Uslyšela hlas, prastarý hlas, který zahřměl ve své představivosti:
Theos.
Byla v šoku. Byla si jistá tím, že to byl hlas draka.
Kyra čekala, doufajíc, že jí řekne víc – ale najednou, bez varování, přerušil Theos ticho svým křikem, vztyčil svou hlavu a bez úspěchu se od ní snažil dostat pryč. Zamával křídly, divoce se zatočil, zoufale se snažil se vznést.
Kyra nemohla pochopit, proč.
“Počkej!” vykřikla Kyra. “Jsi zraněný! Dovol, abych ti pomohla!”
Bolelo ji vidět ho, jak moc mával křídly, z jeho zranění kapala krev, nebyl schopen rozfungovat své druhé křídlo. Byl tak ohromný, že každé mávnutí pozvedlo oblaka sněhu, roztřáslo zemí, až země zaduněla a otřásla poklidem této sněžné noci. Tak těžko se snažil se vznést do vzduchu, ale nemohl.
“Kampak chceš jít?” vykřikla Kyra.
Theos znovu zapleskal křídly a tentokrát se skutálel z příkrého, zasněženého břehu, znovu a znovu se kutálel, až nebyl schopen se sám zastavit. Kutálel se přímo k burácejícím peřejím.
Kyra s hrůzou přihlížela, bezmocná, jak sebou drak plácnul do rozbouřené vody řeky.
“NE!” vykřikla a spěchala k němu.
Ale nemohla nic udělat. Velké peřeje odnášely Thea, který sebou mlátil, pištěl, po proudu řeky, klikatící se lesem, až za roh, z dohledu.
Kyra pozorovala, jak mizí a když byl pryč, uvnitř se jí zlomilo srdce. Obětovala vše, svůj život, osud svého lidu, aby toto stvoření zachránila – a nyní byl pryč. K čemu to všechno bylo? Bylo něco z toho vůbec skutečné?
Kyra se otočila a rozhlédla se a uviděla pět mrtvých mužů, jak stále leží ve sněhu, uviděla vedle sebe zraněného Lea; sáhla si na tvář a pocítila bodnutí, uviděla krev – a hned věděla, že to vše bylo skutečné. Přežila setkání s drakem. Zabila pět Lordových mužů.
Věděla, že po dnešní noci její život nebude už nikdy stejný.
Kyra si všimla stezky pro koně, která se linula lesem a vzpomněla si na chlapce, který spěchal, aby varoval své lidi. Věděla, že po ní Lordovi muži půjdou.
Kyra se otočila a běžela do lesa, Leo po jejím boku, odhodlána dostat se zpět do Volisu a varovat svého otce a všechen její lid – jestli už nebylo pozdě.