Alec se ocítil hrubě vzbuzen kopnutím do žeber a otevřel oči, vyčerpaný, dezorientovaný a snažil se dát se do kupy. Vytáhl si z úst slámu, všiml si, že ležel obličejem na zemi a vzpomněl si: kasárna. Byl vzhůru skolo celou noc, hlídal sebe a Marca, protože noc byla plná zvuků chlapeckých rozepří, kteří se plížili ze stínů a zpět do nich a výhrůžně jeden na druhého pokřikovali. Viděl, jak byl nejeden chlapec vytáhnut ven, nohama napřed, mrtev – ale to až poté, co se chlapci vrhli na jeho tělo a prohledávali ho s cílem najít cokoli, co mohli zachránit.

Alec byl znovu nakopnut a tentokrát, již v pozoru, se otočil a byl připraven na cokoli. Vzhlédl a zamrkal do tmy a byl překvapen, že neviděl jiného chlapce, ale dva Pandesiánské vojáky. Kopali všechny chlapce v celé řadě, chytali je, stavěli je na nohy. Alec pod svými pažemi pocítil hrubé ruce, cítil, jak s ním také trhli, poté byl postrčen a pobízen ven z kasáren.

“Co se děje? Co se chystá?” mumlal, stále nejistý, jestli je vůbec zhůru.

“Čas jít do služby,” odsekl voják. “Nejsi tady pro zábavu, chlapče.”

Alec přemítal, kdy bude poslán na stráž Plamenů, ale nikdy ho nenapadlo, že to bude uprostřed noci a tak brzy po tak dlouhé cestě. Klopýtal dopředu, opilý únavou a přemýšlel, jak by to mohl přežít. Nedali jim nic k jídlu od té doby, co přijeli a byl stále slabý z té dlouhé cesty.

Před ním zkolaboval chlapec, snad hladem, snad únavou, to bylo jedno – voják se na něj vrhnul, zuřivě ho kopal, dokud se nepřestal úplně hýbat. Nechali ho tam na zmrzlé zemi, mrtvého a pochodovali dál.

Uvědomil si, že nechtěl skončit jako ten chlapec, Alec se, podpořen svým odhodláním, přinutil úplně se vzpružit. Marco se k němu přidal.

“Spal jsi hodně?” zeptal se Marco s otráveným úsměvem.

Alec zavrtěl sklesle hlavou.

“Neboj,” řekl Marco. “Budeme spát, až budeme mrtví – a mrtví budeme už hodně brzy.”

Zatočili za roh a Alec byl na chvíli oslněn Plameny, sotva padesát yardů vzdálenými, jejich žár byl ohromný i tady.

“Když jimi proběhnou skřítci, zabijte je,” zakřičel říšský voják. “A jinak nezabijte sami sebe. Alespoň ne do rána. Potřebujeme, aby bylo toto místo dobře hlídané.”

Alec byl ještě jednou postrčen a on a celá skupina chlapců, byli ponecháni blízko Plamenů, zatímco se vojáci otočili a odpochodovali. Přemýšlel, proč jim věřili, že budou na stráži a že neutečou – ale pak se otočil a uviděl všude hlídky, obsazené vojáky s kušemi a prsty na spoušti, všichni dychtivě čekali, až některý chlapec začne utíkat.

Alec tam stál, bez brnění, bez zbroje a přemýšlel, jak mohli čekat, že bude dobře strážit. Podíval se a uviděl, že jiní chlapci měli meče.

“Kdes ho vzal?” vykřikl Alec na chlapce, který byl poblíž.

“Když chlapec zemře, vezmi si to od něj,” zakřičel. “Když nebude někdo jiný rychlejší.”

Marco se zamračil.

“Jak od nás mohou očekávat, že budeme strážit bez zbraní?” zeptal se.

Jeden z chlapců, který měl obličej černý od sazí, se zahihňal.

“Nováčci zbraně nedostávají,” řekl. “Čekají, že stejně zemřete. Když tu budete i za pár dnů, pak si najdete způsob, jak se k ní dostat.”

Alec hleděl do Plamenů, silně praskaly, horko ho hřálo v obličeji a snažil se nemyslet na to, co je na druhé straně, co se chystá sem vpadnout.

“A co budeme dělat?” zeptal se. “Když vyběhne skřítek?”

Jeden chlapec se zasmál.

“Zabijte ho vlastníma rukama!” vykřikl. “Možná to přežijete – ale vlastně možná, že ne. Bude hořet a pravděpodobně shoříte s ním.”

Ostatní chlapci se otočili zády a rozešli se, každý odešel na své vlastní stanoviště a Alec, neozbrojený, se otočil a pohlédl na Plameny s pocitem beznaděje.

“Přišli jsme si pro smrt,” řekl Marcovi.

Marco, vzdálený asi dvacet stop od něj, hleděl do Plamenů a vypadal rozčarovaně.

“Udržovat Plameny bývalo něco ušlechtilého,” řekl zachmuřeným hlasem. “Ještě předtím, než sem vtrhli Pandesiané. Dozorců si kdysi vážili, byli dobře ozbrojeni a dobře vybaveni. Proto jsem šel dobrovolně. Ale nyní...zdá se, že je to něco úplně jiného. Pandesiané nechtějí, aby sem přišli skřítci – ale nepoužívají své vlastní muže. Chtějí, abychom hlídali my – a nechávají nás zde umírat.”

“Snad bychom je tedy měli nechat projít,” řekl Alec, “a nechat je, ať je všechny pobijí.”

“To bychom mohli,” řekl Marco. “Ale oni by napadli Escalon a zabili také naše rodiny.”

Zmlkli, oba tam stáli a hleděli do Plamenů. Alec nevěděl, kolik času uběhlo od té doby, co začali a přemítal. Nemohl si pomoci, cítil, jako by hleděl do tváře své vlastní smrti. Co dělalal jeho rodina právě nyní? přemýšlel. Mysleli na něj? Záleželo jim na něm vůbec?

Alec si uvědomil, že se ztrácí v ponurých myšlenkách a věděl, že si musí změnit náladu. Přinutil se podívat se jinam, pohlédnout přes rameno a prohlížet si tmavý okraj lesa. Les byl úplně černý, hrozivý, vojáci ve strážných věžích se neobtěžovali ho hlídat. Místo toho měli zrak upřený na rekruty, do Plamenů.

“Mají strach sami hlídat,” povšimnul si Alec a pohlédl vzhůru na vojáky. “A přesto nechtějí, abychom odešli. To je zbabělé.”

Sotva Alec ta slova vyslovil, když najednou pocítil strašnou bolest v zádech, kvůli které zavrávoral. Než si uvědomil, co se dělo, pocítil, jak se mu do žeber zabodla hůl a upadl obličejem na zem.

Uslyšel zlověstný hlas, který poznal:

“Řekl jsem, že tě najdu, chlapečku.”

Ještě, než stačil zareagovat, Alec ucítil, jak ho zezadu chytily hrubé ruce a táhly ho vpřed, směrem do Plamenů. Byli dva – chlapec z vozu a jeho kamarád – a Alec se snažil se bránit, ale bylo to k ničemu. Jejich stisk byl přliš pevný a oni ho nesli blíž a blíž, až na obličeji pocítil intenzivní žár Plamenů.

Alec se bránil a pohlédl za sebe a byl překvapen, když viděl, že Marco je zamotán ve svých řemenech, dva jiní chlapci ho drželi ze zadu a na místě. Dobře si to naplánovali. Opravdu ho chtěli mrtvého.

Alec bojoval, ale nemohl získat převahu. A oni ho táhli, stále blíž a blíž do Plamenů, už ani ne deset kroků daleko, žár byl tak silný, že už cítil tu bolest, cítil, jako by se mu měl rozpustit obličej. Věděl, že už jen pár kroků a bude do konce života znetvořený – neumře-li.

Alec sebou mlátil, ale drželi ho tak pevně, že se mu nedařilo vymanit se.

“NE!” křičel.

“Čas na odplatu,” zasyčel mu hlas u ucha.

Najednou uslyšel příšerný jekot a Alec byl překvapen, když si uvědomil, že to nebyl on. Stisk na jeho pažích se uvolnil a on se okamžitě odtáhl od Plamenů. V ten samý okamžik uviděl nával světla, pozoroval ho, ochromen, jak z Plamenů vyběhlo stvoření, hořelo a najednou přistálo na chlapci vedle něj a přitlačilo ho k zemi.

Skřítek, který stále hořel, se s tím chlapcem válel po zemi, tesáky měl zaryté do jeho krku. Chlapec zapištěl a okamžitě zemřel.

Skřítek se otočil a rozhlédl se, v záchvatu běsnění a jeho oči, velké a rudé, se setkaly s Alecovými. Alec byl vyděšen. Stále v plamenech, dýchal tlamou, jeho dlouhé tesáky byly pokryté krví a vypadal dychtivý po úlovku, jako divoká bestie.

Alec tam stál, zmražený strachem, nemohl se pohnout, ikdyž chtěl.

Druhý chlapec utíkal a skřítek, který zpozoroval pohyb, se otočil a k Alecově velké úlevě, se na něj vrhnul. Jediným skokem ho položil na zem, zatímco stále hořel a zaťal mu tesáky do zátylku. Jak ho vraždil, chlapec křičel.

Marco setřásl ochromené chlapce, popadl jejich řetězy a zakroužil jimi, jednoho zasáhl do obličeje a toho druhého mezi nohy, oba padli k zemi.

Začaly zvonět zvony a ve strážných věžích následoval chaos. Chlapci přibíhali ze všech stran kolem Plamenů, aby se utkali se skřítkem. Zabodli do něj kopí, ale většina z těch nezkušených se bála příliš se přiblížit. Skřítek se natáhl, popadl kopí a přitáhl si chlapce, pevně ho držel a chlapec křičel, zatímco začal hořet.

“Nyní je řada na tobě,” zasyčel naléhavý hlas.

Alec se otočil a uviděl, jak k němu Marco přiběhl.

“Teď jsou všichni zaneprázdněni. Toto může být naše jediná šance.”

Marco se rozhlédl a Alec jeho pohled následoval: podíval se na les. Chtěl utéci. Černý a zlověstný okraj lesa dával neblahé tušení. Alec věděl, že tam číhá mnohem větší nebezpečí, ale věděl, že Marco má pravdu: byla to jejich šance. A nic, než smrt, je tu nečekalo.

Alec kývnul a bez dalšího slova se dali do rychlého běhu, běželi dále a dále od Plamenů, směrem k lesu.

Alecovi bušilo v hrudi srdce, protože každou chvíli čekal, že bude střelen kuší do zad a běžel, jak nejrychleji uměl. Ale když se podíval přes rameno, viděl, jak jsou všichni shromážděni kolem skřítka, zaneprázdněni.

Za chvilku vběhli do lesa, pohlceni černotou, věděl, že vstoupili do světa mnohem většího nebezpečí, než si vůbec dokázali představit. Věděl, že tu pravděpodobně zemře. Ale alespoň byl konečně volný.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Kyra stála před branami Volisu, jak padal sníh, prohlížela si zimní krajinu, nebe bylo protkané šarlatem, jak se slunce snažilo prodrat se skrz a ona se naklonila přes nově stavěnou zeď, ztěžka dýchala, když shodila další kámen. Kyra se přidala k ostatním, kteří shromažďovali ty ohromné kameny z řeky, aby vystavěli další zeď kolem perimetru Volisu. Jak vedle ní zedník roztíral omítku, házela dolů jeden kámen za druhým. Nyní se jí už třásly ruce, potřebovala si odpočinout.

Ke Kyře si přidaly další stovky lidí, seřazené podél zdi, všichni ji stavěli ještě vyšší a ještě širší, kolem náspu přidávaly další hradby. Ostatní lidé za zdí pracovali s lopatami a kopali nové příkopy, zatímco jiní stále kopali hroby zesnulým. Kyra věděla, že všechno toto bylo zbytečné, že to nezastaví ohromnou Pandesiánskou armádu, až přijde, ať už udělají cokoli, všichni tady zemřou. Oni to také věděli. Ale i tak stavěli. Dávalo jim to něco, jako pocit kontroly, zatímco se dívali smrti přímo do tváře.

Jak si šla Kyra odpočinout, opřela se o zeď a pohlédla do krajiny a přemýšlela. Všude byl ještě sníh, tlumil všechen hluk, jako by ve světě nebylo nic než mír. Ale věděla, že to je jinak; věděla, že Pandesiané tam někde jsou a připravují se. Věděla, že se vrátí s ohlušujícím duněním a zničí vše, co jí bylo vzácné. Co uviděla před sebou byla iluze: bylo to ticho před bouří. Bylo těžké porozumět, jak může být svět v jeden moment tak klidný, tak dokonalý – a za chvíli zase tak plný ničení a chaosu.

Kyra se podívala přes rameno a uviděla, jak její lid končí pro tento den s prací, pokládali zednické lopatky a lopaty, protože se začala blížit noc a prodírali se zpátky do svých domovů. Z komínů stoupal dým, svíčky v oknech se zapalovaly a Volis vypadal tak útulně, tak chráněn, jako by nemohl být zbytkem světa vůbec dotčen. Nad tou iluzí se podivovala.

Jak tam stála, nemohla si pomoci a slyšela otcova slova, jak jí zvoní v uších, jeho žádost, aby okamžitě odešla. Pomyslela na svého strýce, kterého nikdy nepotkala, na cestu, kterou by musela podstoupit, přes Escalon, skrz Bílý les, celou cestu až k Věži Uru. Myslela na svou matku, na tajemství, které před ní bylo ukryto. Myslela na školení od strýce, aby se stala ještě mocnější – a to vše ji vzrušovalo.

A přesto, když se otočila a pohlédla na svůj lid, věděla, že je nemůže v době sváru opustit, i kdyby to znamenalo zachránit si život. Taková prostě nebyla.

Najednou zazněla hluboce a jemně trubka, která dávala znamení, že pracovní den skončil.

“Přichází noc,” řekl zedník, který vedle ní stál a pokládal svou zednickou lopatku. “Po tmě toho nemůžeme moc dělat. Naši lidé se jdou najíst. Pojď už,” řekl, jak se celé řady lidí otočily a mířily zpět přes most a skrz brány.

“Přijdu za chvilku,” řekla, nebyla ještě připravená, chtěla mít více času, aby si vychutnala ten mír, to ticho. Vždy byla nejšťastnější sama, venku.

Leo zakňučel a olízl se.

“Vem Lea s sebou – má hlad.”

Leo musel porozumět, protože už vyběhl za zedníkem, zatímco ona ještě mluvila a zedník se smál a vrátil se s ní do tvrze.

Kyra stála před tvrzí, před hlukem zavírala oči a ztrácela se ve svých myšlenkách. Konečně se zvuk kladiv zastavil. Konečně měla skutečný klid.

Vyhlédla a prohlížela si horizont, potemňující kraj lesa, zvlněné šedé mraky, které zakrývaly šarlatovou barvu, a přemýšlela. Kdy přijdou? Jak velké vojsko přivedou? Jak bude jejich armáda vypadat?

Jak vyhlížela, byla překvapená, když v dáli spatřila pohyb. Něco ji zaujalo a jak to pozorovala, uviděla, jak se osamocený jezdec vynořil z lesa a hlavní cestou si to zamířil k tvrzi. Kyra podvědomě sáhla po svém luku, připravila se a přemýšlela, jestli to byl posel, který byl předzvěstí blížící se armády.

Ale jak se blížil, zase stisk povolila a uvolnila se, protože ho poznala: byl to jeden z otcových mužů. Maltren. A jak pádil, vedl vedle sebe v otěžích koně bez jezdce. Velmi zvláštní pohled.

Matren najednou před ní zastavil a naléhavě na ni pohlédl, zdálo se, že je vyděšen; nerozuměla, co se stalo.

Co se stalo?” řekla, vyděšená. “Přichází Pandesiané?”

Seděl tam, zhluboka dýchal a kroutil hlavou.

“Tvůj bratr,” řekl. “Aidan.”

Kyře při zmínce jména jejího bratra poskočilo srdce, osoba, kterou milovala nejvíce na světě. Okamžitě byla jak na trní.

“Co se stalo?” dožadovala se. “Co se mu přihodilo?”

Maltren popadl dech.

“Byl zle zraněn,” řekl. “Potřebuje pomoc.”

Kyře se rozbušilo srdce. Aidan? Zraněn? V její mysli se točily hrůzostrašné myšlenky – ale ze všeho nejvíc zmatek.

“Jak?” dožadovala se. “Co dělal v lese? Myslela jsem, že je v tvrzi a připravuje se na hostinu?”

Maltren zakroutil hlavou.

“Šel ven se svými bratry,” řekl. “Na lov. Špatně upadl z koně – má zlomené nohy.”

Kyra pocítila, jak jí projel záblesk odhodlání. Byla plná adrenalinu, ani se nezastavila, aby o tom pečlivě popřemýšlela, vyběhla a naskočila na volného koně.

Kdyby měla jen chvilku nazbyt, aby zkontrolovala tvrz, zjistila by, že Aidan byl v pořádku uvnitř. Ale byla nabitá naléhavou potřebou a nezdržela se ani, aby Maltrena zpochybnila.

“Veď mě k němu,” řekla.

Oba, nepravděpodobná dvojice, spolu odcválali, pryč od Volisu a jak padala noc, směrem k potemnělému lesu.

Kyra a Maltren cválali po cestě, přes vlnité kopce, směrem k lesu, ona ztěžka dýchala, jak zarývala paty do svého koně, nervózní, aby zachránila Aidana. Milión nočních můr se jí vyrojilo v hlavě. Jak si mohl Aidan zlomit nohy? Proč šli bratři na lov před soumrakem, když všichni otcovi lidé měli zakázáno tvrz opustit? Nic z toho nedávalo smysl.

Dojeli na okraj lesa a Kyra se připravila do něj vjet, byla zmatená, když najednou uviděla, jak Matren před ním svého koně zastavil. Náhle zastavila vedle něj a pozorovala, jak seskočil. Také seskočila, oba koně byli zadýchaní a ona zmateně ho následovala, jak zastavil na okraji lesa.

“Proč jsi zastavil?” zeptala se a ztěžka dýchala. “Myslela jsem, že Aidan je v lese?”

Kyra se rozhlédla kolem sebe a jak to udělala, najednou ucítila, že něco nesedělo – když najednou, ke svému úděsu viděla, jak z lesa vyšel sám Lord Guvernér, po stranách měl dva tucty mužů. Slyšela, jak za ní křupe sníh a otočila se a uviděla další tucet mužů, který ji obstoupil, všichni na ni mířili kušemi, jeden z nich uchopil otěže jejího koně. Její krev ztuhla, když si uvědomila, že padla do léčky.

Pohlédla rozzuřeně na Maltrena a uvědomila si, že ji podvedl.

“Proč?” zeptala se, při pohledu na něj byla zhnusená. “Jsi muž mého otce. Proč bys udělal něco takového?”

Lord Guvernér přešel k Maltrenovi a do ruky mu vložil velký pytek zlata, zatímco Maltren odvrátil pohled plný viny.

“Pro spoustu zlata,” otočil se Lord Guvernér a řekl jí, v obličeji měl nadutý úsměv, “zjistíš, že muži udělají cokoli si přeješ. Tady Maltren bude navždy bohatý, bohatší, než byl kdy tvůj otec, a bude ušetřen z rýsující se smrti v tvé tvrzi.”

Kyra se na Maltrena zamračila, jen stěží to mohla pochopit.

“Jsi zrádce,” řekla.

Zamračil se na ni.

“Jsem zachránce,” odpověděl. “Díky tobě by všechny naše lidi zabili. Díky mě bude Volis zachráněn. Udělali jsme dohodu. Můžeš mi za jejich životy děkovat.” Spokojeně se usmál. “Když si pomyslím, že vše, co jsem musel udělat, bylo tě předat.”

Kyra ucítila, jak ji najednou zezadu chňaply hrubé ruce a byla vynesena do výšky. Házela sebou a zmítala se, ale nemohla se jich zbavit, jak byly její zápěstí a kotníky svazovány, pak byla hozena dozadu do vozu.

Za chvíli se za ní zavřely železné mříže a vůz se dal do pohybu, drncal krajinou. Věděla, že, ať ji brali kamkoli, už o ní nikdo neuslyší a nikdo už ji neuvidí. A jak vjeli do lesa, zastínil přicházející tmu a ona věděla, že její život, jak ho znala, skončil.

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Obr ležel u Vesuviových nohou, svázán tisíci provazy, přidržován stem skřítků a nad ním stál Vesuvius, tak blízko k jeho tesákům, a v úžasu ho sledoval. Bestie natáhla krk, zuřivě zavrčela a snažila se na něj dosáhnout a zabít ho – ale nemohla se pohnout.

Vesuvius se zašklebil, nadšen. Byl pyšný, když mohl vládnout bezmocným a víc než cokoli miloval, jak svázaní trpí.

Vidět zde tohoto obra, zpět ve své jeskyni, v jeho vlastním teritoriu, ho vzrušovalo. Moci stát tak blízko mu dávalo pocit síly, dávoalo mu to pocit, jako by ve světě nebylo nic, co by mohl dobýt. Konečně se, po tolika letech, jeho sen splnil. Konečně bude moci dosáhnout svého celoživotního snu, vytvořit tunel, který provede jeho lid pod Plameny, až na Západ.

Vesuvius se na stvoření pohrdavě podíval.

“Vidíš, nejsi tak silný, jako já,” řekl a stál nad ním. “Nikdo není tak silný, jako já.”

Bestie zařvala hrůzostrašným zvukem a marně se vzpírala. Jak se snažila, skřítkové, kteří ji drželi, se houpali doleva a doprava, provazy se hýbaly, ale nepouštěly ji. Vesuvius věděl, že neměli moc času. Jestli toto měli dokončit, pak to museli udělat nyní.

Vesuvius se otočil a prohlédl si jeskyni: tisíce dělníků přestaly pracovat a dívaly se na obra. Úplně na samotném konci byl nedokončený tunel a Vesuvius věděl, že tato část nebude snadná. Musí obra zapojit do práce. Nějakým způsobem ho musí vyprovokovat, aby vešel do tunelu a rozbil skálu. Ale jak?

Vesuvius tam stál, trýznil svůj mozek, až ho napadla myšlenka.

Otočil se k obrovi a tasil svůj meč, který zářil v plamenech jeskyně.

“Přesekám provazy,” řekl Vesuvius bestii, “protože z tebe nemám strach. Budeš volný a uděláš, co ti řeknu. Probiješ se skálou v tomto tunelu a nepřestaneš, dokud se nepodhrabeš pod Plameny Escalonu.”

Obr vydal výkřik odporu.

Vesuvius se otočil a prohlédl si svou armádu skřítků, kteří čekali na jeho rozkaz.

“Až seknu mečem,” vykřikl hřmoucím hlasem, “přeříznete najednou všechny provazy. Potom ho budete svými zbraněmi pobízet, dokud nedojde až k tunelu.”

Jeho skřítkové na něj nervózně pohlédli, byli zjevně vyděšeni myšlenkou ho osvobodit. Vesuvius se toho také bál, ale nikdy by to nedal znát. A přesto věděl, že žádný jiný způsob neexistuje – tento okamžik musel nastat.

Vesuvius neplýtval časem. Rozhodně přistoupil, pozvedl svůj meč a přeříznul první z tlustých provazů, které svazovaly obrův krk.

V ten okamžik přistoupily stovky vojáků, své meče pozvedly vysoko a přesekly provazy a zvuk praskajících provazů zaplnil prostor.

Vesuvius se rychle stáhl, ucouvnul, ale ne příliš nápadně, nechtěl, aby jeho muži viděli strach. Vklouznul zpět za řady svých mužů, do stínu skály, mimo dosah bestie poté, co se postaví na nohy. Nejprve si počká, co se bude dít.

Děsivý řev zaplnil kaňon a obr se postavil na nohy, rozzuřen, a neplýtval ani vteřinu a zamával svými drápy na všechny strany. Nabral čtyři skřítky do každé ruky, zvedl je nad hlavu a hodil jimi. Skřítkové letěli vzduchem přes celou jeskyni, až narazili do zdi na konci a zkolabovali a bezvládně se sesuli dolů, mrtví.

Obr zaťal ruce v pěsti, pozvedl je vysoko a najednou jimi udeřil o zem, použil je jako kladivo, mířil na skřítky, kteří spěchali kolem. Skřítkové utíkali jako o život, ale nestihli to. Rozmačkal je jako mravence a s každou ránou se jeskyně zatřásla.

Jak se skřítkové snažili proběhnout mu mezi nohama, obr zvednul nohy a dupnul, a tím rozmačkal ostatní.

Rozzuřen, zabíjel skřítky každým směrem. Zdálo se, že jeho hněvu nemůže nikdo utéct.

Vesuvius to sledoval s rostoucí hrůzou. Dal znamení svému veliteli a okamžitě zazněla trubka.

Na signál připochodovaly ze stínů stovky jeho vojáků, v rukou měly dlouhá kopí a biče, všichni se připoravovali bestii postrčit a ponouknout. Obkroužili ji, sbíhali se ze všech směrů a dělali, co mohli, aby ji pobídli směrem k tunelu.

Ale Vesuvius, zděšen, pozoroval jak mu jeho plán kolabuje před očima. Bestie se opřela a odkopla tucet vojáků najednou; potom dokola zamávala předloktím a rozplácla dalších padesát vojáků, rozmáčkla je o stěnu, spolu s jejich kopím. Podupala ostatní, kteří drželi biče, tolik jich tak rychle zabila, že se k ní nikdo nemohl přiblížit. Proti tomuto stvoření byli nepoužitelní, dokonce i v takovém počtu a se všemi svými zbraněmi. Vesuviova armáda se mu rozpadala před očima.

Vesuvius rychle přemýšlel. Nemohl tu bestii zabít – potřeboval ji živou a potřeboval spoutat její sílu. A přesto potřeboval, aby ho poslouchala. Ale jak? Jak ji mohl vyprovokovat jít do tunelu?

Najednou dostal nápad: když ji nemohl pobídnout dovnitř, pak ji snad mohl nalákat.

Otočil se a chytnul skřítka, který byl vedle něj.

“Ty,” zavelel. “Utíkej do tunelu. Ujisti se, že tě obr vidí.”

Voják na něj hleděl, oči měl rozšířené strachem.

“Ale, můj Lorde a Králi, co když půjde za mnou?”

Vesuvius se zašklebil.

“To je přesně to, o co se snažím.”

Voják tam stál, plný paniky, příliš se bál na to, aby uposlech – a Vesuvius mu propíchnul srdce. Potem přikročil k dalšímu vojákovi a přidržel mu u krku dýku.

“Můžeš zemřít přímo tady,” řekl, “na ostří mého nože – nebo můžeš utíkat do tunelu a mít šanci na přežití. Vyber si.”

Vesuvius zatlačil dýku do jeho krku a skřítek, který si uvědomil, co to znamená, se otočil a vyběhl.

Vesuvius sledoval, jak běžel skrz jeskyni, kličkoval mezi tím chaosem, mezi umírajícími vojáky, mezi nohama bestie a směřoval ke vstupu do tunelu.

Obr si ho všimnul, plesknul po něm a netrefil ho. Jak Vesuvius doufal, v rozzuření ho obr, přitahován tím vojákem, který od něj utíkal, okamžitě následoval. Utíkal skrz jeskyni, s každým krokem se třásla zem i stěny.

Skřítek běžel jak o život a konečně vběhl do ohromného tunelu. I když byl tunel široký a vysoký, byl mělký, končil po necelých padesáti yardech i přes tu letitou práci a jak skřítek vběhl dovnitř, brzy se dostal do slepé ulice, zdi ze skály.

Obr, rozzuřen, se za ním vrhnul a ani nezpomalil. Jak sáhnul po skřítkovi, mávnul po něm svou ohromnou pěstí a drápy. Skřítek se ohnul a obr místo toho udeřil do skály. Země se otřásla, následovalo ohromné dunění a Vesuvius sledoval v úžasu, jak se zeď drolí, jako by se z ohromného mraku prachu vynořila lavina z kamení.

Vesuviovo srdce zrychlilo. To bylo ono. To bylo přesně, o čem vždy snil, přesně to, co potřeboval, co si představoval ode dne, kdy se odhodlal tuto bestii najít. Znovu zamávala a vylomila další kus skály a odstranila alespoň padesát stop jedním jediným mávnutím – více, než byli Vesuviovi otroci schopni udělat za celý rok kopání.

Vesuvius byl plný radosti, uvědomoval si, že to fungovalo.

Ale pak obr našel skřítka, chytil ho, zvedl ho do vzduchu a ukousnul mu hlavu.

“ZAVŘETE TUNEL!” nařídil Vesuvius, spěchal kupředu a řídil své vojáky.

Stovky skřítků, kteří vyčkávali, spěchali dopředu a začali tlačit fošnu z Altusianské skály, kterou Vesuvius nechal umístit před vstup do tunelu, skálu tak pevnou, že ji žádná bestie, ani toto stvoření, nemohlo rozbít. Zvuk kamene drhnoucího o kámen zaplnil vzduch a Vesuvius sledoval, jak se tunel pomalu uzavírá.

Obr, když viděl, jak se vstup zavírá, se otočil a vyrazil k němu.

Ale vstup se uzavřel chvíli předtím, než k němu obr dorazil. Celá jeskyně se zatřásla, jak do ní narazil – ale naštěstí kámen držel.

Vesuvius se usmál; obr byl lapen. Byl přesně tam, kde ho chtěl mít.

“Pusťte dovnitř dalšího!” nařídil Vesuvius.

Lidský otrok byl dokopán dopředu, bičován svými zajatci, znovu a znovu, směrem k malému otvoru v kamenné fošně. Člověk, když si uvědomil, co se chystá, odmítl jít, kopal a bránil se; ale oni ho krutě bili, až se jim konečně podařilo ho procpat otvorem a posledním postrčením ho protlačili dovnitř.

Zevnitř se ozvaly tlumené výkřiky otroka, který zjevně utíkal o život, snažil se od obra se dostat pryč. Vesuvius tam stál a poslouchal se škodolibou radostí, jak uslyšel zvuky rozlíceného obra, chyceného, plácajícího kolem sebe a drtícího skálu, čímž pro něj kopal tunel.

Jedno mávnutí po druhém, jeho tunel byl probouráván – věděl, že každým mávnutím ho více přibližuje Plamenům, až k Escalonu. Z lidí udělá národ otroků.

Konečně mohlo být vítězství jeho.