Spona pro dědice

Kapitola šestá

Sebastian vedl koně mlhou, snažil se co nejpečlivěji sledovat Emeline s Corou a Violet. Každý krok, který kůň udělal, se nesl do ticha. Ještě před několika okamžiky ho děsily zvuky bitvy, ale teď se ho snažil zmocnit jiný strach – strach z neznáma.

Nevěděl, kde jsou jeho nepřátelé. Nevěděl, kolik se jich právě teď může blížit. Vedla je Emeline, využívala svoji moc, aby se vyhnula mužům Nové armády, ale Sebastian si nebyl jistý, jestli se jim podaří vyhnout se všem nepřátelům. Jestli se na ně vzápětí někdo nevrhne.

„Věř jí,“ zamumlala Asha zezadu. „Emeline nás provede skrz.“

Sebastian v jejím hlase slyšel vyčerpání. Když se ohlédl, viděl, že se jí na čele perlí pot a že v ruce stále pevně svírá základní kámen z kruhu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Sebastian. Nebyl si jistý, co by se mohlo stát, kdyby se Asha přestala soustředit a mlha kolem se rozplynula. Kdyby si jich teď všiml Pán vran…

„Vydržím to,“ slíbila mu Asha. Sebastianovi teď ani nevadilo, že mu přečetla myšlenky. „Udržím ji v bezpečí, vydržím to.“

Ji – Violet, jeho dceru. Tu u sebe měla Cora. Violet byla tiše, něco si broukala, ale neplakala, ani nijak jinak nereagovala na násilí kolem. Sebastian by udělal cokoli, hlavně aby ji udržel v bezpečí, ale musel uznat, že ho trochu překvapuje, že je něčeho podobného schopná i Asha.

„S tím, jaký ji čeká osud?“ zeptala se Asha. „Udělala bych cokoli, abych ji ochránila. Zemřela bych, jen aby ona byla v bezpečí.“

Sebastiana ničila myšlenka, že všichni předpokládali, že jeho dceru čeká nějaký dramatický osud, aniž by ona sama měla možnost volby. Právě teď ale bylo těžké něco namítat, když právě díky tomu byla Asha odhodlaná chránit jeho dceru.

Pokračovali v cestě. Mlha zastírala vše kolem. Sebastian měl co dělat, aby rozeznal Coru s Emeline před nimi. Ostatní z Kamenova byli ale jen stíny v mlze, která tlumila i zvuky bitvy. Výkřiky a třeskot oceli zněly z neskutečné dálky.

Náhle ale byly nebezpečně blízko. Když se z mlhy vynořili dva muži, oba byli vojáci Nové armády, měli na sobě okrové uniformy zkropené krví lidí, které už zabili. Vykulili na něj oči – zjevně nevěděli, co si myslet.

Sebastian reagoval okamžitě. Mečem zaútočil na prvního z nich. Asha s Emeline se musely soustředit a Cora hlídala Violet. Zbýval tedy jen on sám. Sekl nejbližšího muže ještě dřív, než stihl pozvednout meč. Cítil, jak se ocel zakusuje do masa, protíná klíční kost a slyšel vzduch unikající z mužových plic. Vytryskla krev a umírající muž svým tělem málem Sebastianovi vyrval meč z ruky.

Druhému muži se podařilo pozvednout mušketu. Sebastian si všiml, že na něj muž míří a vrhl se dolů z koně. Ozval se výstřel a ohlušující rána rezonovala mlhou.

Sebastian narazil do země a na okamžik mu vypadl meč z ruky. Překulil se a vyhnul se tak nepřátelskému útoku bajonetem. Sebastian vykopl a zasáhl muže do kolene. Muž padl k zemi a společně se svíjeli v jednom lidském klubku. Bušili do sebe pěstmi i lokty, dokud se Sebastianovi nepodařilo vyprostit. Natáhl se po meči, ale voják ho kopnul a zabránil mu sebrat ho.

„Pán vran mě odmění, když vás k němu dostanu,“ řekl voják. Chopil se muškety a namířil bajonetem na Sebastiana. „A nejlepší na tom je, že je jedno, jestli budete živí nebo mrtví.“

Sebastian se znovu vrhl k meči a tentokrát se mu podařilo sevřít jílec. Slepě bodl směrem vzhůru a cítil, že někoho zasáhl. Voják tam jen tak stál a zíral na meč trčící mu z těla. Pak padl. Sebastian rozechvěle vstal.

„Rychle!“ vykřikla Emeline. „Blíží se k nám. Nejspíš ho slyšeli.“

Sebastian se vytáhl na koně.

„Budeme muset vyrazit rychleji,“ řekla Emeline. „Držte se pohromadě.“

Sebastian viděl, jak pobídla koně kupředu a měl co dělat, aby ji neztratil v mlze. Prudce totiž zahýbala a kličkovala. Emeline měla výhodu – cítila myšlenky mužů Nové armády. On mohl jen jet za ní a využívat přitom všechny jezdecké dovednosti, které se naučil v královské jízdárně.

Kamenná zídka Kamenova stála přímo před nimi a Sebastian viděl, že ji Emelinin a Cořin kůň přeskočil. Kopyty se otřel o její horní okraj.

„Drž se!“ upozornil Sebastian Ashu a pak pobídl jejich koně ke skoku. Ten poslechl a Sebastian cítil, že kopyty srazil několik kamenů z vrcholku zdi. Měl co dělat, aby koně po dopadu zvládl. Ten se naštěstí udržel na nohou. Podařilo se jim dostat se do vřesovišť za městečkem.

„Teď pomalu,“ upozornila je Emeline. Okamžik nebo dva trvalo, než ji zase spatřili. „Coro, ať je Violet tiše.“

Místo zběsilého úprku se teď v podstatě plížili kolem. Nejhorší na tom bylo, že Sebastian nevěděl proč. Věděl, že tam určitě jsou vojáci, kteří hlídají přístupové cesty. Možná po nich dokonce pátrají, ale netušil, kde jsou. Zbývalo mu jen držet meč v pohotovosti a doufat, že žádný ze stínů, které viděli v mlze, se nepřiblíží.

Jak dlouho už takhle putovali? Možná hodiny? Nedalo se to odhadnout. Mlha totiž znemožňovala určit, jak daleko už doputovalo slunce na nebi. Napětí, které Sebastian cítil, vzrůstalo každým okamžikem. Měl pocit, že putují celou věčnost. Provedli své koně skrz to, co se zdálo být hlavní uskupení Nové armády, ven do vřesovišť a pak stále dál.

„Bojuje s tím,“ pronesla Asha zezadu. „Jeho ptáci… se snaží rozehnat… mlhu.“

Zněla jako někdo, kdo se snaží udržet dveře, které se z druhé strany snaží otevřít celá armáda.

„Musíš vydržet,“ řekl Sebastian. „Můžu ti nějak pomoct?“

Asha se zasmála. „Ne… nemůžeš nic. Ale já vydržím… kvůli ní.“

Nic dalšího neřekla. Sebastian tedy vedl koně dál. Cítil, jak se ho jednou rukou drží kolem pasu a viděl její druhou ruku, kterou držela nataženou a svírala v ní zářící kámen. Když její objetí kolem jeho pasu povolilo, chytil ji za ruku a držel ji, aby nespadla.

Po další hodině, když se propracovávali rašeliništěm, které bylo příliš měkké, aby uneslo jejich váhu, spadla Asha ze sedla.

Sebastian zastavil a seskočil k ní. Emeline s Corou sesedly a rychle se k nim vrátily. Sebastian poklekl vedle Ashy a nabídl jí lok vody z lahve. Skoro nezareagovala.

„Ještě… tam… nejsme,“ zamumlala.

„Dostala jsi nás už dost daleko,“ pronesl Sebastian. „Jsme v bezpečí, díky tobě.“

„Violet… je…“

Odmlčela se a Sebastian viděl okamžik, kdy základní kámen z Kamenova zmatněl. Položil jí prst na krk, ale nenahmatal pulz. Mlha kolem nich začala řídnout, protože už ji neposilovala Ashina moc.

„Je mrtvá,“ oznámil Sebastian. Nedokázal se přimět cítit zármutek kvůli někomu, kdo v sobě měl tolik zášti a hněvu jako Asha, ale přesto cítil vděčnost a respekt za vše, co pro ně udělala.

„To ne,“ vydechla Emeline. „Asha by do kamene nevložila tolik moci na to, aby ji to zabilo. Kvůli nám by se všeho určitě nevzdala. Tohle by neudělala kvůli nikomu.“

Sebastian se zadíval na svoji dceru a věděl, že to není pravda. Asha obětovala vše, aby se postarala, že bude Violet v bezpečí. Nechala se spálit zevnitř, aby využila magii potřebnou k ochraně jeho dcery až do poslední kapky. Tohle vše kvůli nějaké vizi. Sebastian si nebyl jistý, jestli je to obdivuhodné nebo děsivé.

„Nenáviděla všechny, kdo jsou jako my,“ řekla Cora, „ale položila za nás život.“

„Doufejme, že to bude stačit,“ řekl Sebastian, když se mlha nepřestávala zvedat. Byli už dost daleko od Kamenova, aby v okolí nebyli žádní muži Pána vran, ale bylo jasné, že to o ničem nevypovídá. Téměř jakýkoli pták na nebi je mohl nahlásit svému pánovi.

„Já se o to postarám,“ řekla Emeline a natáhla se po kameni. „Když to zvládla Asha, tak já—“

Sebastian viděl, jak ji Cora chytila za zápěstí. „To ani nezkoušej. Ne, pokud by tě to mělo zabít.“

Sebastian s ní souhlasil. „Kdybych věděl, že při tom Asha opravdu zemře, nedovolil bych jí to. Tohle je příliš nebezpečné.“

Nechtěl riskovat a brát kámen holou rukou. Místo toho kámen nacpal do prázdného měšce. Skryl ho tak před světem. Kámen byl příliš mocný na to, aby ho tu nechali Pánovi vran.

„Pohřbíme ji?“ zeptala se Cora lehce se chvějícím hlasem. Snažila se držet Violet tak, aby na tělo neviděla. Jako by ji chránila i před tímhle.

„Na to není čas,“ pronesl Sebastian a nenáviděl se za to. Nechtěl nechat Ashu vránám. Zadíval se na rašeliniště. „Emeline, pomoz mi s ní.“

Slyšel, jak si Emeline povzdechla. „Tohle není zrovna pěkný konec.“

„Je to lepší, než aby Pán vran hodoval na její moci,“ zavrtěl hlavou Sebastian. „A já myslím, že i ona by chtěla, abychom to udělali co nejrychleji. To, že unikneme, je nejlepší způsob, jak ji uctít.“

Emeline přikývla. „Asi máš pravdu.“

Společně zvedli Ashino tělo a položili ho na měkkou rašelinu. Sledovali, jak do ní pomalu klesá. Sebastian čekal, dokud nezmizela pod hladinou a vzpomínal přitom na to, jak pomohla zachránit Ashton a jak moc jí dluží za záchranu dcery.

„Musíme jít,“ upozornila ho Emeline. „Chráním nás před magií, ale pokud se objeví vrány nebo vojáci, bude to k ničemu. Musíme si pospíšit.“

Sebastian přikývl. „Tak tedy do Monthys.“

„Do Monthys,“ souhlasila Emeline.

Sebastian si nebyl jistý, co tam najdou. Jen doufal, že tam bude něco, cokoli, co by jim pomohlo přežít Pána vran.

Kapitola sedmá

Sophia nevěděla, co dělat, ani co říct. Celou tu dobu hledala své rodiče, konečně je našla, ale hned je zase navěky ztratila. Viděla, že i Kate s Lucasem jsou stejně šokovaní z jejich smrti. Ani jeden se nehnul, ani jeden z nich nenaznačil, že by tušili něco víc než Sophia.

Té se pomalu zmocňoval smutek. Jako by nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

„Nemůžu…“ pronesla Kate. „Nevím, co budeme dělat.“

„Já vím,“ řekla Sophia a objala ji.

Lucas se k nim přidal. Nejspíš poprvé od chvíle, co ho potkala, viděla Sophia, že se mu po tvářích kutálejí slzy.

„Kdybych je nezačal hledat, nic z toho by se nestalo,“ řekl. „Ten jed by se sem nedostal.“

„Ale pak bychom se s nimi nikdy nesetkali, ani s tebou,“ řekla Sophia. Něco takového jí připadalo nepředstavitelné. Svět, ve kterém by nikdy nepotkala svého bratra, pro ni byl nereálný.

I tak ale věděla, jak se její sourozenci cítí. Sdílela jejich smutek, protože clony, které by za normálních okolností chránily jejich mysli, byly kvůli smutku pryč. Cítila tak Katin vztek, Lucasovu záhadnost a svoje vlastní přání, aby svoje rodiče poznali už dávno. A nad tím vším se vznášel hluboký pocit smutku, který zaplňoval celý jejich svět.

Všichni tři tam tiše stáli, když do místnosti vešly postavy v duhově zbarveném hedvábí a zamířily k místu, kde seděli jejich rodiče.

„Co jste zač?“ obořila se na ně Sophia. Kate si nebrala servítky a prostě se postavila mezi příchozí a rodiče.

„Nechceme vám uškodit,“ pronesla jedna z příchozích. Byla menší než Sophia, měla tmavé vlasy a opálenou pleť. „Já jsem Aia. Lady Christina a lord Alfred čekali, že se tohle stane a zařídili se podle toho. Pokud potřebujete víc času, počkáme. Máme ale pokyny vám říct…“ Odmlčela se. „Mám vám říct, že vás měli velice rádi, ale vaše úkoly nepočkají. Není čas truchlit. Věří… věřili ve vás a—“ Zarazila se, když Kate tasila meč.

„Kate,“ pronesla Sophia jemně. „Taky mě to bolí, ale ona se nám jen snaží říct to, co nám rodiče říct nemohli.“

„Já to nechci slyšet,“ štěkla Kate. Sophia cítila, jak moc ji to bolí, ale přesto viděla, jak Kate ustupuje, napřimuje se a připravuje na to, co přijde. „Tak dobrá. Uděláme to. Čím dřív začneme, tím dřív zabiju toho parchanta, který za tohle všechno může.“

Rozčiluje se, aby nemusela cítit nic jiného, poslal Lucas myšlenku Sophii.

Sophia by si přála, aby to bylo tak prosté. Předpokládala, že se Kate rozčiluje kvůli tomu, že v Domě nechtěných byly city považovány za slabost, kterou vždy někdo využil. A když nebylo možné cítit nic jiného, byl vtek dobrou volbou.

„Už jsme provedli přípravy,“ pronesla Aia. „Pokud jste připravení vyrazit—“

„Jsme,“ štěkla Kate. Očividně nehodlala dál debatovat.

Sophia si částečně přála, aby tam mohli zůstat a podílet se na pohřbu nebo jakémkoli jiném rituálu, který měl následovat, ale věděla, že Kate tam nezůstane. Navíc, podle sdělení, které jim rodiče zanechali, se zdálo, že nesmějí ztrácet čas. Ať se ve světě dělo cokoli, zdálo se, že musejí jednat rychle, ať už se cítili jakkoli.

Pohřeb vašich rodičů bude velice uctivý, poslala jí Aia myšlenku. Sophii to překvapilo.

„Ty vládneš magií?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ přikývla Aia. „Tohle je Zapomenuté město. Prosím, následujte mě všichni k bráně.“

Otočila se a Sophia se vydala za ní. Sienne vyrazila vedle ní. Sophia ji pohladila a snažila se přitom potlačit vzlyky, které se jí draly do hrdla. Musela být silná. Kvůli svojí sestře, kvůli bratrovi i kvůli celému světu.

Hlavně nezapomeň, že i my jsme tu pro tebe, upozornil ji Lucas.

„Jenže ne na dlouho,“ pronesla Sophia a ta slova ji bolela skoro stejně jako ztráta rodičů. Putovali spolu, aby našli Zapomenuté město a teď se zase museli rozdělit a najít tři základní kameny.

Sophia následovala Aiu skrz město až k místu, kde stála brána. Cestu teď lemovali stojící lidé se skloněnými hlavami. Všichni se tvářili zdrceně, jako by slyšeli zprávu o smrti Sophiiných rodičů a hluboce se jich dotkla.

„Alespoň, že se společně vrátíme do Morgassy,“ řekl Lucas.

Aia zavrtěla hlavou. „Brána nás dostane tam, kam se potřebujeme dostat. Není čas.“

Lucasova ruka na Sophiině rameni bylo to jediné, co jí teď bránilo propuknout v pláč. Chvíli jí trvalo si uvědomit, co Aia řekla.

„Nás?“ nechápala.

Aia přikývla a z davu vystoupilo několik lidí. Bylo jich celkem jedenáct, muži i ženy a všichni na sobě měli zbroje, které působily podivně staromódně. Zlatě zářily ve slunečním světle. Všechny postavy byly zbrojemi dokonale chráněné a všichni měli různé zbraně. Jako by si každý z nich vzal tu, se kterou byl nejzkušenější. Někteří měli kopí a zahnuté meče, jiní zas meče rovné, vrhací nože a kovové hole. Překvapivě ale nikdo neměl mušketu nebo luk.

Jedna postava přinesla další kus zlaté zbroje. Tu si na sebe oblékla Aia, takže byla stejně dobře chráněná jako všichni ostatní. V ruce teď svírala oboustranné kopí.

„Vaši rodiče nám řekli, co se děje ve světě,“ oznámila Aia. „Našli se lidé, podle kterých se nás to nijak netýká, ale některé události jsou tak významné, že se jejich ozvěny donesou i sem.“

Pronesla to tak hlasitě, až měla Sophia pocit, že to říká i kvůli některým lidem v davu.

Aia se uklonila. „Naše dvanáctka je nejsilnější z celého Zapomenutého města. Jsme válečníci a všichni vládneme magií. Jsme ti k službám, Sophie. Uděláme, co budeme muset, abychom tě ochránili.“

Sophia si nebyla jistá, co si o tom myslet. Dělo se toho až moc a až příliš rychle.

Aia jí položila ruku na rameno. „Nemusíš říkat nic. Rozluč se se svými sourozenci. Já připravím bránu.“

Sophia se obrátila k Lucasovi a Kate.

„Já… tohle jsem vážně nečekala,“ řekla. „Nechci o vás přijít. Ne teď.“

„Takhle je to pořád,“ řekla Kate. „Svět nás neustále odděluje.“

„Zase se ale shledáme,“ slíbil jim Lucas. „Už jednou jsem vás našel a dokážu to zas. Půjdu na místo duše a Kate získá zpátky svoji sílu na místě stínů. Zvládneme to.“

Objal Sophii a pak Kate, každou z nich držel v objetí několik chvil.

„Máš připravenou bránu,“ upozornila ho Aia a Lucas vykročil. Sophia cítila jeho napjaté nervy i zármutek. Současně z něj ale cítila potřebu udělat vše, co se od něj žádá. Pak udělal Lucas další krok a byl pryč.

„Pro tebe bude připravená za okamžik,“ řekla Aia Kate. Ta neodpověděla.

„Kate,“ vydechla Sophia a vzala sestru za ruce. „Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem v pořádku,“ odpověděla Kate. „Moji rodiče jsou mrtví, Will je mrtvý a teď musím na nějakou pitomou výpravu, abych zastavila zlo, které se chystá zabít celé království a já chci, aby to skončilo!“

„Nemusíš to dělat,“ řekla Sophia. „Můžeš zůstat tady nebo jít se mnou—“

„Ne,“ zavrtěla Kate hlavou. „Musím to udělat. Chci být užitečná a jsou lidé, které musím zabít za to, co udělali!“

Zadívala se na Aiu a ta skoro ani nestihla přikývnout, když Kate proskočila bránou.

Sophia zůstala sama.

„Brána nás dostane do Morgassy,“ řekla Aia. „Až budeš připravená, vyrazíme a najdeme základní kámen ohně, který byl odnesen z našeho města.“

Připravená. Kdy bude připravená opustit místo, kde zemřeli její rodiče? Kdy bude připravená na cokoli z toho, co ji čekalo? Od chvíle, kdy to všechno začalo, měla pocit, jako by nic nestíhala, jako by jí vše docházelo až se zpožděním. Jenže jediný způsob, jak se vrátit ke svému dítěti, byl tohle vše dokončit. Musela v Morgasse najít základní kámen ohně a zajistit tak pro svoji dceru bezpečný svět.

Zadívala se na Sienne. „Jsi připravená?“ zeptala se lesní kočky, která se jí místo odpovědi otřela o nohy. „Já asi jsem.“

Vykročila k bráně. Viděla skrz ni něco, co vypadalo jako morgasské tržiště. V jednom jeho koutě dokonce viděla povědomou tvář obchodníka N’Ka.

„Jakmile projdeš, budeme tě následovat,“ slíbila jí Aia.

Sophia ještě chvilku nehnutě stála a pak prošla bránou do slunečních paprsků Morgassy. Okamžitě se k ní upřely tucty párů očí. Sienne, která šla po jejím boku, přitahovala další pohledy. Přesto bylo snadné odhadnout, kdy z brány vyšel tucet válečníků v duhových zbrojích, protože všichni kolem otevřeli překvapeně ústa a Sophia cítila jejich překvapení.

Ohlédla se a viděla, že brána zmizela z dohledu. Její oblouk se zatřepotal a vypařil se jako fata morgána. Sophia to trochu očekávala. Každopádně na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby se vrátila k dceři.

Nejdřív ale musela najít základní kámen.

Sophia procházela tržištěm. Sledovala přitom povědomé myšlenky, dokud nenarazila na obchodníka N’Ka. Ten teď urychleně sbíral mince a snažil se je nacpat do měšce. Zdálo se, že přemýšlí, jak rychle se odsud zvládne dostat.

„Nejvyšší obchodníku N’Ka,“ pozdravila ho Sophia, „ráda tě zase vidím.“

„Já tebe taky, královno Sophie,“ řekl s nepřesvědčivým úsměvem.

„Zvlášť, když potřebuji tvoji pomoc,“ pokračovala Sophia. „Vezmi mě ke králi Akarovi. Hned.“

Kapitola osmá

Sophia předpokládala, že naléhavá řeč nejvyššího obchodníka N’Ka sice měla vliv na palácové stráže i na to, jak rychle ustoupily, ale větší vliv zřejmě měly postavy ve zlaté zbroji, které ji doprovázely. Na každém kroku si je všechny prohlíželi sloužící a zdálo se, že přemýšlejí, co se to děje. Vzduchem se nesl vzrušený šepot.

„Slyšeli legendy o válečnících ze Zapomenutého města,“ zamumlala Aia. „Myslí si, že náš příchod znamená jejich svobodu a pád krále Akara.“

„Nejsem tu, abych odstartovala revoluci,“ řekla Sophia. Prsty pohladila Sienninu srst. „Budeme se bránit, pokud na nás zaútočí, ale nic jiného.“

„Někteří z nich si myslí, že tohle bylo předurčeno,“ upozornila ji Aia.

Sophia zavrtěla hlavou. „Vždy záleží na našich rozhodnutích. Pojďme, N’Ka získává náskok.“

Pochodovali palácem, až došli do trůnního sálu, na který si Sophia pamatovala z minula. Když se ale rozhlédla, ztuhla.

Na kůlech tam byla naražená těla. Některá z nich zřejmě čerstvě, protože se stále pohybovala. Lidé umírali Sophii přímo před očima. Nedokázali už křičet o pomoc, ale Sophia stále v duchu slyšela jejich postupně vyhasínající prosby. Vyprchávaly stejně jako jejich životy. Nejhorší na tom bylo, že Sophia ty lidi na kůlech znala. Viděla jejich obličeje a cítila jejich myšlenky už dřív – cestou do Zapomenutého města. To ale nedávalo smysl. Vždyť to bylo jen několik hodin.

Na obou stranách brány plyne čas jinou rychlostí, poslala jí Aia myšlenku. Je to déle, než si myslíš.

I tak se ale museli všichni obrátit na cestu zpět hned, co zjistili, že je Sophia a její sourozenci opustili. A jejich odměnou za to, že se vrátili, bylo… tohle. Tolik jich tu zemřelo. Sophia viděla překladatelku Lani, jak stojí mezi dvěma strážnými a čeká, až ji narazí na další kůl. Zdálo se, že je poslední naživu.

Král Akar seděl uprostřed a vypadalo to, že si tu krutost vychutnává. Sophia posmutněla. Uvědomila si, že ho špatně odhadla.

„Podvedl jsi mě,“ řekla a předstoupila před něj.

Ve chvíli, kdy do sálu vstoupil tucet válečníků v duhových zbrojích, vynořili se ze všech koutů místnosti vojáci s kopími a mušketami. Muselo jich být snad třicet. Rozhodně dost na to, aby přemohli tucet válečníků.

Král Akar promluvil a Aia jeho slova tlumočila.

„Chránil jsem své království,“ pronesl král Akar. „Já jsem zdejší král a ty sis myslela, že můžeš jen tak přijít a vzít si, co se ti zamane?“

„Proč jsi zabil všechny ty lidi?“ obořila se na něj Sophia. Pokynula přitom rukou k přehlídce mrtvol na kůlech kolem trůnního sálu. „Byli to tví poddaní.“

„Jak jsi řekla, byli moji a zklamali mne,“ pronesl král Akar Ainým prostřednictvím. „Měli ti zabránit v tom, aby ses toulala kolem. Měli ti ukázat trosky Zapomenutého města a postarat se, že nic neukradneš.“

„Ty jsi mi ani nechtěl ukázat skutečné Zapomenuté město, že?“ obořila se na něj Sophia.

„Nevím, jestli vůbec tuší, kde to město je,“ upozornila ji Aia. „Nebyl to tenhle král, který nám sebral základní kámen. Možná to byl jeden z jeho předků. Hodlal ti ukázat místo, kde stávalo obchodní městečko před jednou z našich starých bran. Nejspíš by tvrdil, že to je ono.“

„Co ty víš o Zapomenutém městě našeho království?“ obořil se na ni král Akar.

Na to odpověděla Sophia. „Aia a ostatní z něj pocházejí. Z místa, kde se ukrývali moji rodiče. Pokoušel ses mě zastavit na každém kroku, králi Akare. Pokoušel ses zapírat, pokoušel ses mě svést na scestí, špehoval jsi mě. Byla jsem ochotná ti to odpustit, protože jsem si myslela, že ti opravdu záleží na tvém království. Ale tohle?“

Obrátila svoji pozornost zpátky k mrtvým. Nedokázala si představit, jaký vládce tohle mohl udělat svým poddaným a to, že to vše udělal přímo v trůnním sále, že si to zřejmě užíval, bylo ještě horší. Opravdu ho Sophia odhadla tak špatně?

Král Akar řekl něco, co způsobilo, že se Aia odmlčela. „Já jsem tu král. Nikdo není výš než já. Nikdo nerozhoduje o životě a smrti tak jako já. Dosadili mě bohové! Kdo jsi, abys mě soudila?“

Sophia chvíli mlčela a chtěla diplomaticky vyjednávat. Tohle byla cizí země s jinými obyčeji.

„Já jsem královna svého království,“ řekla. „Nechci, aby mezi našimi zeměmi panovalo něco jiného než přátelství. Můžeme si toho vzájemně hodně nabídnout.“

„Možná,“ odvětil král Akar.

Nebylo to moc, ale alespoň nějaký začátek.

„Ráda bych, abys s tímhle přestal. Udělej přátelské gesto,“ dodala Sophia a čekala, až to Aia přeloží. „Tvoji lidé tě nezklamali. Se sourozenci jsme jim utekli. Není lehké nás zastavit.“

„Slyšel jsem, co jste cestou udělali,“ přikývl král Akar. „Připadá mi to směšné. Tvrdíš, že jste našli Zapomenuté město?“

„Skutečné Zapomenuté město,“ pronesla Sophia a pamatovala na to, co jí řekla Aia.

„A našla jsi svoje rodiče?“ zeptal se Ainým prostřednictvím.

Při těch slovech ucítila Sophia bolest. Všechno to bylo příliš čerstvé. Zemřeli teprve nedávno. Sophia si přála, aby s nimi mohla zůstat déle, aby je mohla uctivě pohřbít.

Uctíš je tím, co tu děláš, poslala jí Aia myšlenku.

„Moji rodiče zemřeli, když jsem byla ve městě,“ odpověděla Sophia.

„To mě mrzí,“ prohlásil král Akar. Sophia pochybovala, že to myslí upřímně.

„Ještě předtím nám ale dali úkol,“ pokračovala Sophia. „Řekli nám, že se blíží velké zlo a abychom se před ním uchránili, musíme získat pět kamenů ze sídla jejich prvků. Zapomenuté město kdysi ukrývalo základní kámen ohně, ale ten je prý teď ve tvých rukách.“

Král Akar se zatvářil šokovaně, ale pak si sáhl na korunu. Zašmátral mezi diamanty a vyjmul ohnivě rudý rubín. Zdálo se, že je zdobený rytinami výjevů z pouště. Bylo jich tolik a byly tak jemné, že Sophia předpokládala, že i kdyby ho někdo studoval celé hodiny, nespatřil by všechno, co na něm je.

Král si s Aiou vyměnil pohled, kterému Sophia nerozuměla. Král Akar se zasmál a vstal. Tyčil se teď nad Aiou i Sophií.

„A jak mám vědět, že těchhle dvanáct je opravdu tím, za co se vydávají?“ Aia překládala jeho slova. „Myslím, že stačí trocha barvy a máme stejné brnění, jako mají oni. To se jen kvůli tomuhle mám vzdát nejdražšího pokladu mého království?“

Na několik okamžiků se odmlčel. Sophia toho využila a zadívala se mu do myšlenek. Musela při tom pohledu zatnout pěsti. Měla před sebou muže, který se zlobil kvůli minulosti, ale současně cítil hrdost, že zachoval nezávislost svého království. Království, na které útočila královna vdova i další jí podobní. Současně nebylo pochyb, že jde o krutého muže, který svým lidem vládl železnou pěstí. Představoval si, co provede Sophii, až ji zajme i to, jak bude sledovat smrt ostatních z její družiny.

„Kvůli přátelství mezi našimi královstvími,“ řekla Sophia, „nežádám tě, abys mi ten rubín dal. Žádám tě, abys sehrál svoji roli v boji s tím, co se blíží. Pojď s námi. Umísti ten kámen na jeho místo. Vezmi svoji armádu a pomoz nám bojovat.“

Král chvíli mlčel a pak promluvil jazykem vdovina království. Nepotřeboval překladatele.

„Kvůli přátelství jsi mne dnes požádala už o dvě věci,“ řekl. „Jednu ti zařídím. Za právo obchodu s tvým královstvím se s tebou vydám na cestu a použiju svůj kámen tak, jak musí být použit. Moji lidé konečně uvidí, že jsem opravdový hrdina.“

Sophii se na okamžik ulevilo, ale vzápětí si uvědomila, co byla druhá věc, o kterou žádala.

„Požádala jsem tě, abys přestal se zabíjením. Abys ušetřil Lani,“ řekla.

„Tak se ta holka jmenuje?“ zeptal se král Akar. Pokrčil rameny. „Zklamala mne. Budeš sledovat její popravu a pak budeme spojenci, ano?“

Sophia viděla, že se jí dívá přímo do očí. Když se ponořila do jeho mysli, viděla, že čeká na její slabost. Že se vzdá kamene výměnou za jednu služebnou. Nebo ještě lépe, dá mu záminku, aby zajmul ji i její družinu. Věřil, že jeho třicet vojáků bude stačit…

Kdyby netruchlila, možná by Sophia vymyslela nějaký diplomatický způsob, jak tohle vše zvládnout. Možná by krále přesvědčila pomocí slov nebo magie. Možná by potlačila svoje znechucení z věcí, které jí chtěl udělat, kdyby se postavila na odpor. Možná by ignorovala i to, že si to všechno užíval.

„Dám ti jednu možnost,“ řekla. Natáhla ruku. „Dej mi ten kámen. Propusť Lani. Udělej to teď hned a budeš žít.“

Rozesmál se. Smál se hlasitě a dlouho. „Až budeš v řetězech, užiju si to.“

Sophia sklonila zrak k Sienne. „Zabij ho.“

Lesní kočka se zavrčením vyskočila a vrhla se na krále. Třicet mužů kolem mu chtělo pomoct, ale tucet obrněných válečníků jim vyrazilo v ústrety rychleji než jakýkoli normální člověk. Jejich zbroje vypadaly příliš zdobené na to, aby byly užitečné. Příliš těžké na to, aby bylo možné se v nich plynule pohybovat. Přesto se ale jejich nositelé pohybovali s neskutečnou ladností a kule z mušket jako by se jich ani nedotkly.

Zbraně tuctu válečníků si vybíraly hrozivou daň.

Válečníci ze Zapomenutého města sekali kolem sebe, jejich různorodé zbraně zabíjely královy strážné, kteří sice byli všude kolem, ale válečníci jako by znali každý jejich pohyb dřív, než ho udělali. Vzduchem létaly odseknuté končetiny. Sophia stála uprostřed toho všeho a sledovala tryskající krev. Viděla vojáka, který se chystal napadnout Aiu zezadu, vyslala myšlenku a zamotala vojákovi hlavu. Aia se otočila a muže zabila.

Celá potyčka trvala několik sekund. V každém okamžiku umíralo několik lidí. V jednu chvíli bylo vidět muže nabodnutého na kopí, jiného jak uhýbá před výpadem široké sekery a další odrážel útok mečem. Ve zlatě oděný válečník odkopl nepřítele, jiný se přikrčil před širokým máchnutím mečem a vykuchal nepřítele jediným plynulým pohybem. Je možné, že se tihle lidé nevyrovnali Lucasovi nebo Kate, když byla v nejlepší formě, ale i tak byli neskutečně smrtící.

Než se Sophia vzpamatovala, leželo na podlaze třicet těl. Král Akar seděl před trůnem a krvácel ze stovky ran. Držel kámen, jako by ho ten snad mohl nějak ochránit.

„Tady! Vezmi si ho!“ vykřikl. „Vezmi si ho, démonko. Nech mě žít!“

Sophia se natáhla a vzala si od něj kámen. Ponořila se mu do myšlenek a viděla, že dokonce i teď přemýšlí, kolik mužů by mohl přivolat. Kolik by jich muselo být, aby pobili tucet válečníků.

„Tady je jeden kůl, který je prázdný,“ pronesla Sophia.

„Cože? Ne, to nemůžeš!“

„Můžu,“ řekla Sophia. „Chtěla jsem s tebou jednat spravedlivě. A teď… teď jsem spravedlivá.“

Použila svoji moc, aby zavinula jeho mysl a odřízla ji od jeho těla. Necítil, jak ho její válečníci zvedají a narážejí na poslední kůl. Viděla, jak ji Lani vyděšeně pozoruje.

„Nemusíš se mě bát,“ pokynula jí Sophia a natáhla k ní ruku. „Dobře. Teď bychom měli jít. Něco mi říká, že v Morgasse už nejsme vítaní.“