Rytíř, Následník, Princ

KAPITOLA ČTVRTÁ

Lucious švihl čepelí nad hlavou a vychutnával si odlesk, kterým zazářila v ranním slunci. Vzápětí sťal hlavu starci, který se mu postavil do cesty. Všude kolem padali rukama Luciových mužů k zemi další obyčejní lidé – ať už ti, kteří se odvážili vzdorovat, nebo ti, kteří byli tak hloupí, že byli na špatném místě ve špatnou dobu.

Zatímco se kolem něj rozléhaly výkřiky, usmíval se. Měl rád, když se vesničané pokoušeli bránit. Poskytovalo to jemu i jeho mužům důvod, aby jim ukázal, jak moc slabí jsou v porovnání s ním. Kolik už jich zabil při nájezdech, jako byl tento? Neobtěžoval se počítáním. Proč by se měl zdržovat tím, že vůči lůze projeví jakýkoli zájem?

Lucious se rozhlédl a sledoval, jak se vesničané rozutíkají. Pokynul několika mužům a ti se vydali je stíhat. Když utíkali, bylo to skoro ještě lepší, než když bojovali. Pak totiž byla výzva ulovit je jako zvěř, kterou stejně byli.

„Přeješ si svého koně, výsosti?“ zeptal se jeden z jeho mužů, který mu přivedl jeho hřebce.

Lucious zavrtěl hlavou. „Raději luk.“

Muž přikývl a podal Luciovi elegantní luk z bílého jasanu prokládaný rohovinou a zdobený stříbrem. Lucious založil šíp, napjal tětivu a vystřelil. V dálce se jeden z vesničanů zhroutil k zemi.

Už nemuseli bojovat, ale to neznamenalo, že tu skončili. Ani zdaleka ne. Vesničané, kteří se skrývali, poskytovali Luciovi téměř stejné množství zábavy jako ti, kteří bojovali nebo se pokoušeli utíkat. Bylo tolik nejrůznějších způsobů, jak mučit ty, kteří vypadali, že mají nějaké zlato. Tolik způsobů, jak popravovat ty, kteří vypadali, že by mohli sympatizovat s rebely. Lámání v kole, oprátka, věznění v kleci… co to bude dnes?

Lucious dal pokyn skupině svých mužů, aby začali vyrážet dveře. Líbilo se mu upalovat ty, kteří se snažili skrývat, ale uvědomoval si, že domy jsou cennější než jejich obyvatelé. Z jednoho domu vyběhla žena. Lucious ji chytil a ledabyle ji odhodil směrem k jednomu z otrokářů, kteří ho následovali, jako žraloci následují velrybářskou loď.

Lucious vešel do vesnického chrámu. Kněz už ležel na podlaze a držel si v dlaních zlomený nos. Luciovi muži sbírali zlaté a stříbrné relikvie do pytlů. Do cesty se mu postavila žena v kněžské róbě, snažila se ho zastavit. Lucious si všiml záblesku plavých vlasů pod kápí a také pohledných rysů, což ho přimělo, aby se zastavil.

„Tohle nemůžeš,“ vyhrkla žena. „Tady jsi v chrámu!“

Lucious ji chytil a strhl jí kápi, aby se na ni mohl lépe podívat. Ani zdaleka nevypadala tak dobře jako Stephania – žádná neurozená žena tak nemohla vypadat – ale vypadala dost podobně na to, aby ho na chvíli zabavila. Než ho začne nudit.

„Vyslal mě tvůj král,“ prohlásil Lucious. „Nezkoušej mi říkat, co můžu a nemůžu!“

Zkoušelo to až moc lidí v jeho životě. Zkoušeli ho omezovat, a přitom právě on byl jedinou osobou v Impériu, která se v ničem omezovat nemusela. Zkoušeli to dokonce i jeho rodiče, ale on bude jednoho dne vládnout. Bude z něj král, ať už je v knihovně napsané cokoli. I když si starý Cosmas myslel, že bude Lucious příliš hloupý na to, aby to pochopil. Thanos zjistí, kde je jeho místo.

Lucious zajel rukou kněžce do vlasů a pevně je sevřel. I Stephania zjistí, kde je její místo. Jak si mohla dovolit jen tak se provdat za Thana, když měla na dosah prince, po kterém měla toužit? Ne, Lucious si už najde způsob, jak to všechno napravit. Rozdělí Stephanii a Thana tak snadno, jako odděloval hlavy od těl téhle chamradi. Pak si Stephanii vezme. Ať už proto, že nechtěl, aby ji měl Thanos, nebo proto, že bude perfektním doplňkem k jeho pozici. Užije si to. A do té doby mu jako obstojná náhrada poslouží tahle kněžka.

Hodil ji jednomu ze svých mužů, aby ji hlídal, a vyrazil kupředu, aby se podíval, jaká další zábava ho ještě čeká v téhle mizerné vesnici. Když vyšel ven, spatřil dva ze svých mužů, jak ke stromu přivazují jednoho z vesničanů tak, aby měl široce rozpažené ruce.

„Proč jste ho nechali naživu?“ zeptal se Lucious vojáků.

Jeden z nich se usmál. „Tady Tor mi vyprávěl o jedné věci, kterou provádějí seveřané. Říkají tomu Krvavý orel.“

Luciovi se líbilo, jak to zní. Už se chtěl zeptat, jak se to přesně provádí, když zaslechl výkřiky jedné z hlídek, které nechal na stráži pro případ, že by se blížili rebelové. Lucious se podíval směrem, odkud zvuk přicházel, ale místo hordy lůzy spatřil jediného blížícího se jezdce na koni. Okamžitě poznal jeho zbroj.

„Thanos,“ řekl si pro sebe. Luskl prsty. „No, zdá se, že dnešek bude zajímavější, než jsem si myslel. Přineste mi luk.“

***

Thanos pobídl koně ostruhami, protože viděl, co se Lucious chystá udělat. Ať už měl při odchodu od Stephanie jakékoli pochybnosti, teď byly pryč. Zmizely, když viděl mrtvé vesničany, chamtivé otrokáře a bezbranného muže připoutaného ke stromu.

Viděl, jak se Lucious rozkročil a natáhl luk. Thanos na okamžik nevěřil tomu, že to skutečně udělá, ale proč by ne? Lucious se ho přeci snažil zabít už dřív.

Viděl, jak Lucious vypustil šíp, a pozvedl štít právě včas. Uslyšel kovový náraz hrotu a viděl, jak šíp spadl k zemi. Následoval druhý šíp. Ten už štít prorazil a zastavil se jen několik palců od Thanova obličeje.

Thanos pobídl koně do ještě rychlejšího trysku a kolem prosvištěl třetí šíp. Viděl Lucia a jeho muže, jak mu uskakují z cesty, a projel přímo místem, kde ještě před chvílí stáli. Prudce zastavil a tasil meč zrovna ve chvíli, kdy Lucious po úskoku získal rovnováhu.

„Thane, ty máš tedy na spěch. Kdo by si kdy myslel, že se na mě budeš tak těšit.“

Thanos namířil meč na Luciovo srdce. „Okamžitě toho nech, Lucie. Nenechám tě dál zabíjet náš lid.“

„Náš lid?“ obořil se na něj Lucious. „Je to můj lid, Thane. Můj a já si s ním můžu dělat, cokoli se mi zamane. Dovol mi krátkou ukázku.“

Thanos sledoval, jak Lucious tasil meč a vyrazil k muži přivázanému u stromu. Okamžitě si uvědomil, co se jeho nevlastní bratr chystá udělat, a pobídnul koně.

„Zastavte ho,“ nařídil Lucious.

Jeho muži ihned uposlechli. Jeden vykročil směrem k Thanovi a bodl mu kopím směrem k obličeji. Thanos kopí odrazil štítem a navíc ho přeťal mečem. Nakonec ještě skopl muže na zem. Druhého muže, který se ho pokoušel zastavit, bodl do ramene skrz kroužkovou zbroj.

Postupoval stále kupředu i přes odpor Luciových mužů. Lucious se zatím blížil k oběti, kterou si vybral. Thanos švihl mečem po jednom z Luciových pohůnků a snažil se nezastavovat. O okamžik později na něj ale svým mečem zaútočil sám Lucious. Thanos jen tak tak stihl blokovat jeho úder štítem a vzduchem se rozlehl hlasitý třesk kovu o kov.

Lucious chytil Thanův štít.

„Jsi tak předvídatelný, Thane,“ řekl. „Soucit byl vždycky jednou z tvých slabostí.“

Pak zatáhl tak prudce, že strhl Thana ze sedla. Thanos se odkulil právě včas, aby se vyhnul výpadu mečem. Rychle vyprostil ruku z řemení štítu a chytil meč obouruč. Luciovi muži se znovu přibližovali. Thanos viděl, že je jeho kůň v pořádku, ale i tak ztratil výhodu jeho výšky.

„Zabijte ho,“ rozkázal Lucious. „Pak to hodíme na povstalce.“

„V takových pokusech jsi dobrý, že ano?“ vyštěkl Thanos. „Škoda, že nikdy nedokážeš nic dokončit.“

Jeden z Luciových mužů se k němu rozběhl a mával přitom palicí s hroty. Thanos ukročil tak, aby ho muž nemohl zasáhnout, šikmo po něm seknul a pak zavířil mečem, aby si udržel odstup od ostatních.

Snažili se k němu přiblížit rychle a ze všech směrů, jako by věděli, že ani jeden z nich nemá šanci Thana porazit v souboji jeden na jednoho. Thanos ustoupil tak, aby měl za zády stěnu nejbližšího domu a nepřátelé ho nemohli obklíčit. Teď měl poblíž tři muže – jednoho se sekerou, druhého s krátkým mečem a třetího se zbraní připomínající srp.

Thanos nedělal velké výpady, pozorně je sledoval a dával si pozor, aby se ani s jedním z nich nepustil do delší potyčky, díky které by mohli ostatní proklouznout a dostat se mu na tělo.

Muž po Thanově pravici se pokusil o výpad krátkým mečem. Thanos ho částečně vykryl a cítil, jak mu meč sklouzl po brnění. Šestý smysl mu poradil, aby se přikrčil zrovna ve chvíli, kdy mu nad hlavou zasvištěla sekera muže po levici. Thanos máchl mečem ve výšce mužových kotníků a srazil ho na zem. Pak bodnul dozadu a nahoru a uslyšel výkřik muže, který se na něj pokusil zaútočit zblízka.

Muž se zakřivenou čepelí byl opatrnější.

„Zaútočte! Zabijte ho!“ vykřikoval netrpělivě Lucious. „Nebo to radši udělám sám!“

Když se Lucious přidal do boje, zavířil Thanos mečem. Pochyboval, že by se přidal, kdyby neměl ještě dalšího muže, který by mu při útoku pomáhal, a možná ještě další na cestě. Všechno, co Lucious uměl, bylo jen zdržovat a Thanos nechtěl, aby ho nepřátelé přečíslili.

Proto raději nečekal. Místo toho se vrhl do útoku. Prováděl výpad za výpadem, střídal údery proti Luciovi a proti muži, který mu pomáhal. Postupně si vytvořil určitý rytmus. Pak náhle vynechal, muž se srpovitou zbraní ho chtěl zablokovat, ale máchnul přitom jen do vzduchu. Thanos toho využil a čistě mu sťal hlavu.

Pak okamžitě zaútočil na Lucia. Čepel se střetla s čepelí. Lucious po něm kopnul, ale Thanos ukročil stranou. Pak rukou hmátl po Luciovu meči a zachytil ho za záštitu. Prudce škubnul a vyrval mu meč z rukou. Vzápětí sekl z boku. Čepel se odrazila od Luciova hrudního plátu. Lucious tasil dýku a Thanos si přehodil meč v rukách. Teď ho držel za čepel, máchl jím nízko a záštitou ho zachytil jako hákem Luciovi pod kolenem.

Trhnul a Lucious se zřítil na zem. Thanos mu drtivou silou vykopl dýku z rukou.

„Zopakuj mi, že je soucit mojí velkou slabostí,“ pronesl Thanos a přiložil Luciovi špičku meče na krk.

„To bys neudělal,“ prohlásil Lucious. „Snažíš se mě jen vystrašit.“

„Vystrašit tě?“ zeptal se Thanos. „Pokud bych si myslel, že by to stačilo, vystrašil bych tě k smrti už dávno. Ne, chystám se to celé ukončit.“

„Ukončit?“ zeptal se Lucious. „Tohle nekončí, Thane. Ne, dokud nevyhraju.“

„Tak na to bys čekal hodně dlouho,“ ujistil ho Thanos.

Pozvedl meč. Musel to udělat. Lucia musel někdo zastavit.

„Thane!“

Thanos se ohlédl. Byl to Stephaniin hlas. Ke svému úžasu ji skutečně uviděl. Blížila se k nim, sama na koni v plném trysku. Měla na sobě jednoduchý jezdecký úbor, na hony vzdálený elegantním šatům, které obvykle nosila. Podle neupraveného vzhledu se navíc dalo usuzovat, že se oblékala ve spěchu.

„Thane, nedělej to!“ vykřikla, když se dostala blíž.

Thanos sevřel meč ještě pevněji. „Po tom všem, co udělal, si myslíš, že si to nezaslouží?“

„Nejde o to, co si zaslouží,“ pronesla Stephania a seskočila při tom z koně. „Jde o to, co si zasloužíš ty. Pokud ho zabiješ, zabijí tě za to. Tak to chodí a já tě takhle nechci ztratit.“

„Poslechni ji, Thane,“ ozval se Lucious.

„Buď zticha,“ vyštěkla Stephania. „Nebo ho chceš provokovat, aby tě skutečně zabil?“

„Někdo ho musí zastavit,“ prohlásil Thanos.

„Ale ne takhle,“ trvala na svém Stephania. Thanos cítil dlaň, kterou mu položila na paži. Cítil, že mu tlačí ruku s mečem stranou. „Ne způsobem, při kterém pak zabijí i tebe. Přísahal jsi, že budeš můj po zbytek našich životů. Skutečně bys chtěl, aby to bylo tak krátce?“

„Stephanie—“ začal Thanos, ale ona ho nenechala domluvit.

„A co já?“ zeptala se. „V jakém nebezpečí pak budu já, když můj manžel zabije následníka trůnu? Ne, Thane, přestaň s tím. Nedělej to. Kvůli mně.“

Kdyby ho o to požádal kdokoli jiný, Thanos by to nejspíš přešel. V sázce bylo příliš mnoho. Ale nemohl riskovat Stephaniin život. Bodl. Meč se zabodl do prachu jen palec od Luciovy hlavy. Lucious se v tu chvíli odvalil, vyskočil na nohy a utíkal ke koni.

„Toho budeš litovat!“ zvolal ještě. „Přísahám, že toho budeš litovat!“

KAPITOLA PÁTÁ

Thanos se i se Stephanií vracel domů a už z daleka viděl stráže, které na něj čekaly u městské brány. Zvedl bradu a pokračoval v jízdě. Čekal to. A nechystal se utíkat.

Stephania je samozřejmě viděla taky. Thanos si všiml, jak v sedle náhle ztuhla a během okamžiku změnila výraz z uvolněného ve formální. Bylo to, jako by si nasadila masku. Thanos ji bezděčně vzal za ruku, ve které svírala otěže.

Strážní před nimi zkřížili halapartny, aby nemohli pokračovat v cestě. Thanos zastavil koně. Udržoval ho tak, aby byl mezi strážemi a Stephanií. To pro případ, že je Lucious nějakým způsobem přesvědčil nebo uplatil, aby na ně zaútočili. Viděl, že k nim přistupuje důstojník a salutuje jim na pozdrav.

„Princi Thane, vítej zpátky v Delosu. Já a moji muži máme rozkaz doprovodit tě ke králi.“

„A co když si můj manžel nepřeje váš doprovod?“ zeptala se Stephania tónem, kterým by si mohla podmanit celé Impérium.

„Odpusť, má paní,“ pronesl důstojník, „ale král své rozkazy formuloval dost jasně.“

Thanos pozvedl ruku dřív, než se Stephania stihla znovu ozvat.

„Rozumím,“ řekl. „Půjdu s vámi.“

Strážní mu uvolnili cestu a k jejich cti je nutno dodat, že skutečně vypadali jako doprovod, kterým tvrdili, že mají být. Vedli je skrz Delos a Thanos si uvědomil, že cesta, kterou šli, byla jednou z nejkrásnějších ve městě. Drželi se ulic lemovaných stromy a honosnými domy šlechticů. Vyhýbali se nejhorším částem města, i když by tudy byla cesta kratší. Možná se chtěli pohybovat v bezpečnějších oblastech. Nebo si možná mysleli, že královští, jako jsou Thanos a Stephania, nechtějí vidět bídu ostatních lidí.

Brzy se dostali až ke hradu. Strážní je provedli skrz brány a stájníci pak převzali jejich koně. Společná cesta hradem byla více omezující. Byla kolem nich spousta stráží a v úzkých chodbách bylo těsno. Stephania vzala Thana za ruku a ten ji jemně stisknul, aby ji ujistil, že je stále s ní.

Když dorazili ke královským komnatám, postavili se jim do cesty příslušníci královy tělesné stráže.

„Král si přeje mluvit s princem Thanem o samotě,“ pronesl jeden z nich.

„Jsem jeho žena,“ pronesla Stephania tónem, o kterém Thanos předpokládal, že by kohokoli donutil uskočit Stephanii z cesty.

Nezdálo se ale, že by měl jakýkoli vliv na královu osobní stráž. „I přesto.“

„Bude to v pořádku,“ řekl Thanos.

Když vstoupil do komnaty, král už na něj čekal. Sám král Claudius. Stál opřený o meč, jehož jílec tvořila spletená chapadla obrovského krakena. Meč byl tak dlouhý, že králi sahal téměř k hrudi. Thanos nepochyboval, že čepel je ostrá jako břitva. Pak uslyšel klapnutí zavíraných dveří.

„Lucious mi řekl, co jsi udělal,“ řekl král.

„Je mi jasné, že běžel rovnou za tebou,“ odpověděl Thanos. „Řekl ti taky, co tou dobou dělal on?“

„Dělal to, co měl nařízeno,“ vyštěkl král, „aby se vypořádal s rebelií. Přesto jsi vyrazil za ním a zaútočil na něj. Zabil jsi jeho muže. Prý jsi ho porazil díky nějakému špinavému triku a zabil bys ho, kdyby se neobjevila a nezasáhla Stephania.“

„Jak masakrování vesničanů zastaví rebely?“ odporoval Thanos.

„Zajímáš se víc o vesničany než o své vlastní činy,“ pronesl král Claudius. Pozvedl meč, jako by ho chtěl potěžkat. „Útok na králova syna je zrada.“

„Já jsem králův syn,“ připomněl mu Thanos. „Nepopravil jsi Lucia, když se mě pokusil zabít.“

„Tvůj původ je také jediným důvodem, proč jsi stále naživu,“ odpověděl král. „Jsi můj syn, ale to je i Lucious. Přestaň mu vyhrožovat.“

V Thanovi se vzedmula vlna hněvu. „Nikdy nic nedostanu. Nemůžu ani přiznat, kdo jsem.“

V rohu místnosti stály sochy znázorňující slavné předky z královského rodokmenu. Byly stranou, téměř jako kdyby byly schválně schované. Jako by si král nechtěl připomínat, odkud pochází. Přesto na ně Thanos ukázal.

„Lucious se na ně může podívat a nárokovat si díky nim postavení sahající až do doby, kdy Impérium vzniklo,“ pronesl. „Může si nárokovat postavení díky všem, kteří získali trůn v době, když Prastaří opustili Delos. A co mám já? Nejasné drby o mém původu? Napůl zapomenuté vzpomínky na rodiče, o kterých ani nevím, jestli jsou skutečné?“

Král Claudius přešel na druhou stranu místnosti, kde měl své křeslo. Posadil se do něj a položil si meč na kolena.

„Máš čestné místo u dvora,“ řekl.

„Čestné místo u dvora?“ odpověděl Thanos. „Mám místo náhradního prince, o které nikdo nestojí. Lucious se mě na Haylonu možná pokusil zabít, ale byl jsi to v první řadě ty, kdo mě tam poslal.“

„Rebelie musí být potlačena, ať se rozhoří kdekoli,“ nedal se král. Thanos ho sledoval, jak přejíždí palcem po ostří meče na kolenou. „To sis musel uvědomit.“

„Já si toho uvědomil,“ prohlásil Thanos a přešel po místnosti, aby se zastavil před svým otcem. „Uvědomil jsem si, že by ses mě raději zbavil, než aby ses ke mně znal. Jsem tvůj nejstarší syn. Dle zákonů království bych měl být tvým následníkem. Nejstarší syn byl dědicem trůnu už od prvních dnů Delosu.“

„Nejstarší žijící syn,“ pronesl král tiše. „Myslíš si, že bys přežil, kdyby to lidé věděli?“

„Nesnaž se předstírat, že jsi mě chránil,“ odpověděl Thanos. „Chránil jsi jen sám sebe.“

„Raději to, než bojovat celý život za lidi, kteří si to ani nezaslouží,“ řekl král. „Víš, jak to vypadá, když pobíháš kolem a snažíš se chránit vesničany, kteří by měli znát své místo?“

„Vypadá to tak, jako že se o ně někdo stará!“ vykřikl Thanos. Nemohl si pomoct a musel zvýšit hlas. Zdálo se, že je to jediná možnost, jak přinutit otce, aby se nad tím zamyslel. Možná, že ho pak pochopí, možná, že se pak Impérium změní k lepšímu. „Vypadá to, jako že jejich vládci nejsou nepřátelé, kteří je touží vyvraždit, ale jsou to lidé, které by měli respektovat. Vypadá to, jako by pro nás jejich životy něco znamenaly, a že pro nás nejsou jen hračky na naše oslavy!“

Když Thanos domluvil, byl král dlouhou dobu zticha. Thanos v jeho očích viděl zuřivost. To bylo v pořádku. Téměř se to vyrovnalo hněvu, který cítil Thanos.

„Poklekni,“ pronesl král nakonec.

Thanos zaváhal jen na okamžik, ale i to očividně stačilo.

„Poklekni!“ vykřikl král. „Nebo chceš, abych tě k tomu přinutil? Ještě pořád jsem tu králem já!“

Thanos poklekl na tvrdou kamennou podlahu před královým křeslem. Sledoval, jak král s obtížemi zvedá meč. Jako by už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy to dělal naposledy.

Thanos myšlenkami zabloudil k meči, který měl u svého boku. Nepochyboval, že kdyby došlo na souboj mezi ním a králem, zvítězil by. Byl mladší, silnější a trénoval s těmi nejlepšími bojovníky, kteří kdy stanuli v Aréně. Znamenalo by to ale zabít svého otce. Víc než to, skutečně by to byla zrada.

„V životě jsem se naučil hodně věcí,“ pronesl král stále s mečem v rukách. „Když jsem byl ve tvém věku, byl jsem stejný jako ty. Byl jsem mladý, byl jsem silný. Bojoval jsem a bojoval jsem dobře. Zabíjel jsem muže v bitvách, zabíjel jsem muže v soubojích v Aréně. Snažil jsem se bojovat za všechno, o čem jsem si myslel, že je správné.“

„Co se s tebou stalo?“ zeptal se Thanos.

Král zkřivil rty do úšklebku. „Poučil jsem se. Zjistil jsem, že když jim dáš možnost, lidé k tobě nepřijdou, aby ti pomohli vstát. Místo toho tě roztrhají na kusy. Zkoušel jsem prokazovat soucit a pravdou je, že to nebylo nic víc než bláznovství. Když se ti někdo postaví, musíš ho zničit. Protože pokud ho nezničíš, zničí on tebe.“

„Nebo z něj uděláš svého přítele,“ řekl Thanos, „a on ti pomůže udělat svět lepším.“

„Přítele?“ zeptal se král a zvedl meč o kousek výš. „Mocní lidé nemají přátele. Mají spojence, služebníky a patolízaly, ale ani na chvilku si nemysli, že se k tobě nemohou obrátit zády. Rozumný člověk je udržuje na místě, na které patří, jinak je bude sledovat, jak proti němu povstanou.“

„Lidé si zaslouží víc než to,“ nedal se Thanos.

„Myslíš si, že lidé dostávají to, co si zaslouží?“ vykřikl král Claudius. „Dostanou to, co si vezmou! Mluvíš, jako by sis myslel, že lůza je nám rovná. Není. Už od narození jsme vychováváni tak, abychom jim vládli. Jsme vzdělanější, silnější, ve všech směrech lepší. Chtěl bys ubytovat prasečkáře ve svém sousedství, zatímco já jim chci ukázat, že patří do svých chlívků. Lucious to pochopil.“

„Lucious chápe pouze krutost,“ pronesl Thanos.

„A právě krutost je potřeba k vládnutí!“

Thanos pak sledoval, jak král máchl mečem. Možná se měl přikrčit. Možná by dokonce stihl sáhnout po svém meči. Místo toho ale zůstal klečet a sledoval, jak meč opsal široký oblouk směrem k jeho krku a ve slunečním světle se přitom leskl.

Zastavil se ještě před tím, než mu přesekl krk, ale ne příliš daleko. Thanos cítil štípnutí, když se ostří dotklo jeho kůže, ale ani se nepohnul, i když chtěl.

„Ani ses nezachvěl,“ konstatoval král. „Málem jsi ani nemrknul. Lucious by se pohnul. Pravděpodobně by škemral o život. To je jeho slabost. Ale Lucious má sílu dělat to, co je nutné, aby si udržel v rukou vládu. To proto je následníkem trůnu on. Dokud nevytěsníš slabost ze svého srdce, nepřijmu tě jako svého syna. Neprohlásím tě za vlastního. A pokud znovu napadneš mého právoplatného syna, přijdeš o hlavu. Rozumíš?“

Thanos vstal. Měl dost klečení před tímhle mužem. „Rozumím, otče. Naprosto ti rozumím.“

Obrátil se a vyrazil ke dveřím. Nečekal na královo svolení. Co by asi tak jeho otec mohl udělat? Kdyby ho zavolal zpátky, vypadal by kvůli tomu jako slaboch. Thanos vykročil ven, Stephania tam na něj stále čekala. Vypadala, že si kvůli okolostojícím strážím stále udržela svůj netečný výraz, ale když Thanos vyšel ven, přiběhla k němu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho a položila mu ruku na tvář. Pak jí sklouzla níž, a nakonec ji odtáhla. Thanos si všiml, že na ní má krev. „Thane, ty krvácíš!“

„To je jen škrábnutí,“ ujistil ji Thanos. „Z předchozího boje mám nejspíš horší.“

„Co se tam stalo?“ zeptala se Stephania.

Thanos se přinutil k úsměvu, ale ten byl kyselejší, než zamýšlel. „Jeho výsost se rozhodla, že mi připomene moje místo. Že ať už jsem princ nebo ne, zdaleka pro něj nemám takovou hodnotu jako Lucious.“

Stephania mu položila ruce na ramena. „Říkala jsem ti to, Thane. Byla to chyba. Nemůžeš tolik riskovat. Musíš mi slíbit, že mi budeš věřit, a že už nikdy neuděláš podobnou hloupost. Slib mi to.“

Souhlasně přikývl.

„Kvůli tobě, má lásko. Slibuji.“

Myslel to vážně. Jen tak vyrazit za Luciem a bojovat s ním nebyla správná strategie. Nedosáhl toho, co potřeboval. Lucious nebyl problém. Celé Impérium bylo problém. Na chvíli doufal, že by mohl krále přesvědčit, aby změnil jeho uspořádání, ale pravdou bylo, že jeho otec nechtěl nic měnit.

Ne, jedinou možností, kterou teď měl, byla pomoc rebelům. Nejen rebelům na Haylonu, ale všem rebelům v Impériu. Sám o sobě toho Thanos nemohl moc dokázat, ale společně by se jim mohlo podařit Impérium svrhnout.