Rytíř, Následník, Princ

KAPITOLA DRUHÁ

Berin cítil vzrušení a napětí panující ve vzduchu už od chvíle, kdy vstoupil do tunelů. Procházel s Ankou a Sartem klikatými podzemními chodbami, míjeli společně stráže, které na pozdrav skláněly hlavu. Míjeli další rebely, kteří se hemžili sem a tam. Prošli Strážcovou branou a Berin okamžitě ucítil, že se nálada mezi povstalci změnila.

Teď měli všichni pocit, že by konečně mohli zvítězit.

„Tudy,“ upozornila je Anka a mávla rukou k jednomu ze stanovišť. „Ostatní nás už čekají.“

Procházeli chodbami vytesanými přímo v hrubé skále. Všechny vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Staré Trosky Delosu hluboko v podzemí. Berin přejížděl rukou po holém kameni a obdivoval jeho pevnost tak, jak to dokáže jen kovář. Přemýšlel, jak dlouho už tu tyto chodby jsou a kdo je asi vybudoval. Možná tu byly už v době, kdy se kolem procházeli Prastaří. Mnohem dříve, než kdokoli z živých pamatuje.

S tou myšlenkou se jeho vzpomínky obrátili k dceři, kterou ztratil.

Ceres.

Z přemýšlení ale Berina vytrhlo řinčení kladiv a náhlý závan horka z výhně, který ho zasáhl, když procházeli kolem jedné odbočky. Viděl tam tucet mužů, kteří se pachtili u kovadlin a snažili se vyrábět nové hrudní pláty a krátké meče. Připomnělo mu to jeho starou kovárnu a přiválo zpět vzpomínky na dobu, kdy jeho rodina ještě byla celá a pohromadě.

Zdálo se, že výjev přitáhl i Sartovu pozornost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Berin.

Sartes přikývl.

„Taky mi chybí,“ odpověděl Berin a položil mu ruku na rameno. Bylo mu jasné, že Sartes myslí na Ceres, která se vždy ochomýtala kolem výhně.

„To nám všem,“ vmísila se do hovoru Anka.

Na okamžik tam všichni tři stáli a Berin věděl, že si všichni tři úplně přesně rozumí. Všichni věděli, jak moc pro ně Ceres znamenala.

Anka si povzdechla.

„Všechno, co můžeme dělat, je dál bojovat,“ dodala, „a pokračovat ve výrobě zbraní. Potřebujeme tě, Berine.“

Berin se pokusil vymanit ze zajetí vzpomínek.

„Dělají všechno tak, jak jsem jim vysvětlil?“ zeptal se. „Skutečně dostatečně žhaví kov, než ho zakalí? Pokud ne, nikdy nebude dost tvrdý.“

Anka se usmála.

„Po setkání se o tom budeš moct přesvědčit sám.“

Berin přikývl. Alespoň s tímhle jim mohl trochu pomoci.

***

Sartes šel po boku svého otce, následoval Anku dál kolem kovárny, hlouběji do tunelů. Bylo v nich víc lidí, než by si dokázal představit. Muži a ženy chystali zásoby, cvičili se zbraněmi, procházeli síněmi. Sartes v některých z nich poznával bývalé odvedence osvobozené ze spárů armády.

Nakonec došli do rozlehlého prostoru, ve kterém byly rozmístěny kamenné podstavce. Na těch zřejmě dřív stávaly sochy. Prostor byl osvětlený mihotajícími se svíčkami a Sartes v jejich světle uviděl vůdce povstalců. Už na ně čekali. Hannah, která byla původně proti útoku na armádu, se teď tvářila tak spokojeně, jako by ho sama vymyslela. Oreth, teď už jeden z hlavních Ančiných zástupců, se opíral o stěnu a potutelně se usmíval. Bývalý přístavní dělník Edrin stál téměř mimo dosah světla svíček, zatímco kupecký syn Yeralt se doslova koupal v jejich světle a jeho lesklé ozdoby házely odlesky do všech stran. Působil téměř dojmem, že mezi ně nepatří. Ostatní se mezi sebou bavili a vtipkovali.

Když k nim dorazil Sartes a ostatní, všichni ztichli. Sartes si všiml změny v jejich chování. Dřív naslouchali Ance téměř nedobrovolně. Teď, po podařeném přepadu, byl v jejich očích vidět respekt. Dokonce i Anka se teď v Sartových očích jevila víc jako vůdce. Kráčela vzpřímeněji a zdálo se, že si víc věří.

„Anka, Anka, Anka!“ začal Oreth a během chvilky se k němu přidali i ostatní, vyvolávali její jméno stejně, jako rebelové po bitvě.

Sartes také začal skandovat její jméno, které se brzy neslo celou rozlehlou jeskyní. Přestali, až když si Anka pokynem ruky vyžádala ticho.

„Vedli jsme si dobře,“ pronesla Anka s úsměvem. Byl to první úsměv, který u ní Sartes po bitvě viděl. Byla příliš vytížená odvážením raněných a padlých z pohřebiště. Měla talent všímat si věcí, které se v průběhu povstání náhle objevovaly.

„Takže?“ zeptal se Edrin. „Rozdrtili jsme je.“

Sartes slyšel plácnutí pěsti do otevřené dlaně, jak Edrin naznačoval, co provedli s imperiální armádou.

„Zničili jsme je,“ souhlasil Yeralt, „díky tvému velení.“

Anka zavrtěla hlavou. „Porazili jsme je všichni společně. Porazili jsme je, protože všichni odvedli svůj díl práce. A protože nám Sartes přinesl jejich plány.“

Sartes cítil, jak ho otec postrkuje kupředu. Tohle nečekal.

„Anka má pravdu,“ pronesl Oreth. „Dlužíme Sartovi naše poděkování. Přinesl nám plány a navíc to byl on, kdo přesvědčil odvedence, aby nebojovali na straně armády. To díky němu teď máme víc lidí.“

„Jen napůl vycvičených odvedenců,“ odporovala Hannah. „Ne skutečných vojáků.“

Sartes se na ni podíval. Vždycky si proti němu něco našla. Neměl ji rád, ale na tom nezáleželo. Oba byli součástí něčeho mnohem většího. Záleželo jen na revoluci.

„Porazili jsme je,“ řekla Anka. „Vyhráli jsme bitvu, ale není to totéž jako svržení Impéria. Pořád nám ještě zbývá pořádný kus práce.“

„A oni mají ještě pořád spoustu vojáků,“ pronesl Yeralt. „Vleklá válka by nás všechny mohla hodně stát.“

„Teď počítáš drobné?“ obořil se na něj Oreth. „Tohle není nějaký obchod, kde by sis spočítal možné náklady a výnosy a teprve pak se rozhodl, co dál.“

Sartes vnímal jejich rozmrzelost. Když se poprvé dostal mezi rebely, čekal, že se bude jednat o jeden velký jednotný organismus, ve kterém každý myslí jen na to, jak porazit Impérium. Místo toho zjistil, že to jsou naprosto obyčejní lidé, kteří mají zcela obyčejné obavy, tužby, sny a naděje. To, že je Anka dokázala udržet i po Rexově smrti pohromadě, ho naplňovalo údivem.

„Naopak, je to největší obchod, kterého bychom se kdy mohli zúčastnit,“ prohlásil Yeralt. „Vkládáme do něj vše, co máme. Riskujeme své životy v naději, že se všechno zlepší. Pokud to nevyjde, jsem ve stejném nebezpečí, jako vy.“

„Vyjde to,“ prohlásil Edrin. „Porazili jsme je jednou, porazíme je zas. Víme, kde a kdy se chystají útočit. Máme možnost si na ně pokaždé počíhat.“

„Můžeme udělat ještě víc než to,“ řekla Hannah. „Ukázali jsme lidem, že armádu dokážeme porazit. Tak proč teď nevyrazit a nevzít si zpět, co je naše?“

„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka. Sartes cítil, že zvažuje její slova.

„Získáme zpět vesnice jednu po druhé,“ pronesla Hannah. „Zbavíme se imperiálních vojáků, kteří v nich jsou, ještě před tím, než se Lucious přiblíží. Ukážeme lidem, jaké mají možnosti. Bude to pro něj pěkně nepříjemné překvapení, když se lidé postaví proti němu.“

„A co když je Lucious a jeho muži povraždí za to, že se mu postavili?“ odporoval Oreth. „Co pak?“

„Pak to jen dokáže, jak krutý je,“ nenechala se přesvědčit Hannah.

„Nebo lidé uvidí, že je nedokážeme ochránit.“

Sartes se rozhlížel a s překvapením si uvědomil, že to ostatní myslí vážně.

„Můžeme ve vesnicích nechat naše lidi, takže Luciovi nepodlehnou,“ navrhoval Yeralt. „Máme teď odvedence.“

„Pokud by na to došlo, proti armádě nemají šanci, nevydrží dlouho,“ odporoval Oreth. „Zemřou, stejně jako vesničané.“

Sartes věděl, že Oreth má pravdu. Odvedenci neměli takový výcvik jako nejdrsnější vojáci v armádě. Co bylo horší, vytrpěli si od vojáků tolik, že by je nejspíš vyděsil už pohled na ně.

Viděl, že si Anka znovu vyžádala ticho. Tentokrát trvalo delší dobu, než se ozvala.

„Oreth má pravdu,“ řekla.

„Samozřejmě, že s ním souhlasíš,“ vyštěkla Hannah.

„Souhlasím s ním, protože má pravdu,“ řekla Anka. „Nemůžeme jen tak přijít do vesnice, prohlásit, že je svobodná, a doufat v nejlepší. Dokonce ani s odvedenci nemáme dost bojovníků. Pokud se shromáždíme na jednom místě, Impérium bude mít nejistou možnost nás rozdrtit. Ale pokud se rozdělíme do jednotlivých vesnic, zcela určitě nás postupně zničí.“

„Pokud bychom přesvědčili dostatek vesnic, aby povstaly, a kdybych přesvědčil otce, aby najal žoldáky…“ ujal se slova Yeralt. Sartes si uvědomil, že nakonec myšlenku nedokončil. Ani kupcův syn neznal skutečné řešení.

„Tak co?“ zeptala se Anka. „Pak nás bude dost? Pokud by to bylo takhle snadné, svrhli bychom Impérium už dávno.“

„Teď máme díky Berinovi lepší zbraně,“ podotkl Edrin. „A díky Sartovi známe plány nepřítele. Máme výhodu! Řekni jí to, Berine. Řekni jí o čepelích, které jsi vyrobil.“

Sartes pohlédl na otce a ten pokrčil rameny.

„Je pravda, že jsem vyrobil dobré meče. A ostatní vyrobili spoustu docela použitelných. Je pravda, že někteří z vás teď budou mít brnění a nebude tak snadné vás zranit nebo zabít. Ale musím vám říct tohle: není to jen o mečích. Je to o rukách, které je drží. Každá ruka je jako čepel. Můžete být silní, jak chcete, ale pokud nejste zocelení uvnitř, při první příležitosti se zlomíte.“

Možná, že kdyby se ostatní nějakou dobu věnovali výrobě zbraní, pochopili by, jak vážně Berin svá slova myslel. Teď ale Sartes viděl, že je nepřesvědčil.

„Co jiného můžeme dělat?“ zeptal se Edrin. „Nemůžeme svoji příležitost jen tak zahodit a čekat. Já říkám, že musíme začít sepisovat seznam vesnic k osvobození. Pokud nemáš lepší nápad, Anko.“

„Já mám,“ ozval se Sartes.

Mluvil tišeji, než by si přál. S bušícím srdcem vykročil kupředu, překvapil sám sebe, že se odvážil promluvit. Až moc dobře si uvědomoval, že byl mnohem mladší než všichni ostatní v místnosti. Sehrál svoji úlohu během bitvy, dokonce už zabíjel, ale jedna jeho část stále měla pocit, že by tu neměl mluvit.

„Takže vyřízeno,“ prohlásila Hannah. „Teď—“

„Řekl jsem, že mám lepší nápad,“ pronesl Sartes, tentokrát již hlasitěji.

Ostatní se na něj podívali.

„Nechte mého syna promluvit,“ ozval se Berin. „Sami jste prohlásili, že vám pomohl k jednomu vítězství. Možná, že vám teď pomůže zachránit si život.“

„Jaký je tvůj nápad, Sarte?“ zeptala se Anka.

Všichni na něj upřeli pohledy a Sartes se přinutil mluvit hlasitěji. Říkal si, jak by asi promluvila Ceres. Také si vzpomněl na důvěru, kterou v něj Anka vložila už dřív.

„Nemůžeme vyrazit do vesnic,“ pronesl Sartes. „Přesně to od nás čekají. Nemůžeme jen tak spoléhat na mapy, které jsem přinesl. Pokud si ještě neuvědomili, že známe jejich plány, uvědomí si to velmi brzy. Budou se nás snažit vylákat ven.“

„Tohle všechno už víme,“ řekl Yeralt. „Říkal jsi, že máš nějaký plán.“

Sartes se nenechal odradit.

„Co kdyby tu byl způsob, jak zasáhnout Impérium na místě, na kterém to nečekají, a získat přitom nejlepší bojovníky? Co kdybychom dokázali lid přimět k povstání symbolickým vítězstvím, které by bylo mnohem větší než ochrana jedné vesnice?“

„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka.

„Musíme osvobodit bojepány z Arény,“ odpověděl Sartes.

Následovalo dlouhé ticho. Všichni kolem na něj zírali, jeho nápad jim vyrazil dech. Sartes v jejich očích viděl pochybnosti a věděl, že musí mluvit dál.

„Přemýšlejte nad tím,“ řekl. „Téměř všichni bojepáni jsou otroci. Šlechta je nechává umírat, jako by o nic nešlo. Většina z nich bude vděčná za možnost dostat se pryč. A navíc umí bojovat lépe než jakýkoli voják.“

„To je šílenost,“ odporovala Hannah. „Zaútočit jen tak uprostřed města… Všude budou stráže.“

„Mně se to líbí,“ prohlásila Anka.

Ostatní se na ni zadívali a Sartes cítil příval vděčnosti za její podporu.

„Nebudou to čekat,“ dodala.

V místnosti znovu zavládlo ticho.

„A pak bychom nepotřebovali žoldáky,“ ozval se po chvíli Yeralt a zamnul si bradu.

„Lidé povstanou,“ dodal Edrin.

„Budeme to muset udělat v době Jatek,“ podotkl Oreth. „Jen v tu dobu jsou všichni bojepáni na jednom místě a uvidí to tak nejvíc lidí.“

„Před Měsíčním festivalem žádná Jatka nebudou,“ pronesl Berin. „To je za šest týdnů. A během šesti týdnů dokážu vyrobit spoustu zbraní.“

Tentokrát Hannah zůstala zticha. Pravděpodobně cítila, že ostatní mění názor.

„Takže domluveno?“ zeptala se Anka. „Osvobodíme bojepány během Měsíčního festivalu?“

Sartes sledoval, jak jeden po druhém přikyvují. Nakonec přikývla i Hannah. Ucítil otcovu ruku na rameni. V jeho očích viděl záblesk souhlasu. To bylo vše, co potřeboval.

Jen se modlil, aby je jeho plán všechny nezavedl do záhuby.

KAPITOLA TŘETÍ

Ceres snila a ve svých snech viděla střetnutí ohromných armád. Viděla sebe samu, jak bojuje v jejich čele oděná do zbroje zářící ve slunečním světle. Viděla sebe samu, jak vede ohromný národ ve válce, která rozhodne o osudu celého lidstva.

Při tom všem ale také viděla sebe samu, jak se rozhlíží a hledá svoji matku. Sáhla po meči a uvědomila si, že žádný nemá.

S trhnutím se probudila. Byla noc, nekonečné moře, které se před ní rozprostíralo, bylo krásně ozářené měsícem. Zatímco se i s loďkou houpala na vlnách, neviděla nikde žádnou pevnou zemi. Jen hvězdy na nebi jí prozrazovaly, že pluje stále ve správném kurzu.

Nad hlavou jí zářila známá souhvězdí. Viděla Dračí ocas přímo pod měsícem nízko nad obzorem. Pak také Prastaré oko, v jehož středu zářila jedna z nejjasnějších hvězd celé černé oblohy. Zdálo se, že loď, kterou jí lesní lidé napůl postavili a napůl nechali vyrůst, se nikdy neodchýlila od kurzu, dokonce ani když se Ceres zrovna nemohla věnovat kormidlu a odpočívala nebo jedla.

Ceres si všimla podivných světel ve vodě na pravoboku. Vedle lodi se vodou vznášely světélkující medúzy jako nějaké podvodní mraky. Ceres spatřila rychle se pohybující obrys nějaké šípovitě tvarované ryby, která proplouvala hejnem a pokaždé chňapla po medúze a zmizela v hlubinách dřív, než se jí stihly ostatní dotknout svými žahavými úponky. Ceres je sledovala, dokud hejno nezmizelo v dálce.

Snědla kousek sladkého, šťavnatého ovoce, kterým jí ostrované naplnili loď. Když odplouvala, zdálo se, že ho má dost na několik týdnů, ale teď už se jí zásoby nezdály tak velké. Uvědomila si, že myslí na vůdce lesních lidí, který jí od prvního okamžiku připadal svým zvláštním způsobem tak pohledný. A to i navzdory kletbě, kvůli které měl některé části kůže mechově zelené a jiné hrubé jako kůru stromu. Jestlipak zrovna teď na ostrově hraje svoji podivnou hudbu a myslí na ni?

Všude kolem se začala z vody zvedat mlha, stále hustší a hustší. Odrážela zbytky měsíčního světla a současně blokovala výhled na noční nebe. Vířila a vlnila se kolem lodi, jako by se její chapadla přímo sápala po Ceres. Vzpomínky na Eoina neúprosně vedly ke vzpomínkám na Thana. Thana, který zemřel na pobřeží Haylonu ještě dřív, než mu Ceres stihla říct, že svá prohlášení nemyslela tak vážně. Když byla sama v lodi, nedokázala se odpoutat od myšlenek na to, jak moc jí chybí. Láska, kterou k němu cítila, jí připadala jako dlouhá nit poutající ji k Delosu a táhnoucí ji zpět, i když Thanos už tam nebyl.

Myšlenky na Thana ji bolely. Vzpomínka na něj jí připadala jako rána, která se nikdy nezhojí. Bylo toho tolik, co musela ještě udělat, ale nic z toho jí ho nevrátí. Bylo tolik věcí, které by mu řekla, kdyby tu byl s ní, ale on tu nebyl. Byla tu jen prázdnota vířící mlhy.

Mlha se dál svíjela kolem lodi a Ceres si všimla ostrých kamenů trčících z vody. Některé byly jako noc černé a jako břitva ostré čediče, jiné hrály všemi barvami duhy a působily jako obrovské drahokamy zasazené do rozčeřeného modrého oceánu. Některé na sobě měly rýhy, které se po jejich obvodu vlnily ve spirálách, a Ceres si nebyla jistá, jestli jsou přírodního původu, nebo je vytvořila ruka nějakého dávného umělce.

Je její matka někde za těmi kameny?

Ta myšlenka naplnila Ceres vzrušením, zavířila v ní stejně jako mlha, která se vlnila kolem lodi. Konečně uvidí svoji matku. Svoji skutečnou matku. Ne tu, která ji vždy nenáviděla a která ji při první příležitosti prodala otrokáři. Ceres nevěděla, jaká to bude žena, ale i tak ji myšlenka na ni naplňovala vzrušením, zatímco naváděla loď mezi kameny.

Loďky se zmocnily silné proudy a hrozily, že Ceres vytrhnou kormidlo z rukou. Kdyby neměla sílu, která pramenila z její vnitřní moci, zřejmě by kurz neudržela. Stáhla kormidlo ke straně a loďka zareagovala s téměř živoucí ladností. Proplula kolem jednoho kamene tak blízko, že se ho téměř dotkla.

Proplouvala mezi kameny a s každým, kolem kterého proplula, stále víc myslela na to, jak se blíží ke své skutečné matce. Jaká asi bude? V Ceresiných představách byla jako zastřená v mlze, ale i tak měla Ceres své představy a naděje. Možná, že bude laskavá a něžná, milující. Bude mít všechny vlastnosti, které neměla její rádoby matka v Delosu.

A co si o ní asi její matka pomyslí? Nad tím Ceres přemýšlela celou dobu, co kormidlovala loď skrz mlhu. Nevěděla, co ji čeká. Možná, že se na ni matka bude dívat jako na někoho, kdo neuspěl v Aréně. Na někoho, kdo nebyl ničím jiným než otrokem Impéria. Na někoho, kdo přišel o všechny, na kterých mu záleželo. Co když ji matka zavrhne? Co když bude hrubá, krutá nebo nenávistná?

Nebo možná, jen možná, bude hrdá.

Mlha kolem lodi zmizela tak prudce, jako by se zvedla opona, a moře kolem bylo náhle hladké jako sklo. Kolem nebyly už žádné kameny. Ceres okamžitě zjistila, že něco je jinak. Světlo měsíce bylo náhle mnohem jasnější, a navíc se kolem něj otáčela barevná mlhovina. Dokonce i hvězdy jako by se změnily. Ceres už neviděla známá souhvězdí na místech, kde čekala, že je spatří. Přes obzor se řítila kometa a prozařovala ho ohnivě rudou barvou smíchanou se žlutou a dalšími barvami, které na světě neměly obdoby.

A co bylo ještě zvláštnější, Ceres cítila, jak jí s krví v těle pulzuje i moc. Jako by reagovala na místo, na kterém se zrovna nacházela. Jako by se v ní rozpínala, otevírala a umožňovala jí poznat nové místo stovkami nových způsobů, o kterých předtím neměla ani tušení.

Ceres viděla, jak se z vody vynořuje obrys. Něco dlouhého, hadovitého se zvedlo do vzduchu a vzápětí se to zřítilo zpět do vln, přičemž to rozstříklo obrovský gejzír vody. Stvoření se ještě na okamžik objevilo a Ceres měla dojem, že kolem proplouvá něco obrovského. Nakonec stvoření zmizelo pod hladinou. A z tvorů, kteří Ceres připadali jako ptáci vznášející se v měsíčním světle, se při bližším pohledu staly obrovské stříbřité můry, které byly větší než její hlava.

Náhle Ceres ztěžkla víčka. Rychle proto upevnila kormidlo, lehla si a nechala spánek, aby ji přemohl.

***

Probudila se za zvuku ptačího křiku. Zamrkala do slunečního světla a posadila se. Zjistila, že to nejsou ptáci. Dvě stvoření s těly velkých koček se jí vznášela nad hlavou za pomoci orlích křídel. Rozevírala podivné tlamy a vydávala nezvyklé zvuky. Nezdálo se ale, že se chtějí přiblížit. Kroužila kolem lodi, a nakonec zmizela v dálce.

Ceres je sledovala a pohledem přitom zavadila o nízký obrys pevniny na obzoru, ke kterému stvoření mířila. Co nejrychleji vyskočila, napjala malou plachtu a snažila se zachytit vítr tak, aby ji hnal směrem k ostrovu.

Obrys byl stále větší a větší, a když se Ceres přiblížila, zjistila, že jsou to zase kameny vystupující z moře. Nebyly ale stejné jako ty v mlze. Tyhle byly hranaté, vyrobené z duhového mramoru. Některé z nich vypadaly jako věže velkých staveb, které už dávno klesly do vln.

Z vody trčel tak velký oblouk, že si Ceres nedokázala představit, co pod ním asi mohlo procházet. Když se podívala přes bok lodi, byla voda tak čistá, že viděla až na mořské dno. Moře tu nebylo hluboké a Ceres pod sebou viděla trosky dávno ztracených budov. Byly tak blízko, že by k nim Ceres mohla doplavat, kdyby na chvíli zadržela dech. Nakonec to ale neudělala. Jednak kvůli stvořením, které v poslední době viděla, a také kvůli tomu, co na ni čekalo dál.

Tohle bylo ono. Ostrov, kde konečně najde odpovědi, které potřebovala. Místo, kde se naučí ovládat svoji sílu.

A kde se konečně setká se svojí matkou.