Kapitola sedmá
Vyšetřovatelka z oddělení vražd města New Yorku, Grace Grantová, otevřela vstupní dveře do Carnegie Hall a okamžitě věděla, že to bude zlé. Dobře znala, jak to vypadá, když se novináři utrhnou ze řetězu, ale většinou to nebyla až takováhle síla. Bylo jich u ní okamžitě přes deset a byli nezvykle agresivní.
„Vyšeřovatelko!“
Opakovaně na ni křičeli, když se objevila ve dveřích a její nejbližší okolí okamžitě naplnily záblesky fotoaparátů.
Když se Grace a její tým detektivů snažil dostat do vstupní haly, novináři jim skoro ani neuvolnili cestu. Ve svých čtyřiceti letech byla Grace, která měla svalnatou postavu, zocelenou celoživotním tréninkem, krátké černé vlasy a oči, zvyklá rozrazit si občas cestu přes ostatní lidi. Ale tentokrát to nebylo vůbec snadné. Novináři dobře věděli, že se tu ukrývá velký příběh a nehodlali se jen tak vzdát. Dost tím ale ztěžovali Graciinu práci.
Mladá mezinárodní pěvecká hvězda byla zavražděna na vrcholku své kariéry. Přímo v Carnegie Hall a rovnou během svého amerického debutu. Tisk byl na místě ještě dřív, než se to stalo, protože už koncert samotný byl dostatečně důležitou událostí. Bez nejmenších pochyb by se zprávy o tomto vystoupení záhy dostaly do novin po celém světě. I kdyby třeba jenom zakopl, upadl, nebo si zvrtnul kotník, okamžitě by z toho byla senzace na prvních stranách světových médií.
A teď tohle. Vražda. Přímo uprostřed zpropadeného vystoupení. Přímo v divadle, kde ještě před pár minutami zpíval. To bylo příliš. Novináři to okamžitě popadli doslova za krk a nehodlali se jen tak nechat setřást.
Několik reportérů najednou ji šermovalo mikrofony před tváří.
„Detektive Grantová! Šíří se zvěsti, že Sergeje zabilo nějaké divoké zvíře. Je to pravda?“
Ignorovala je a lokty si klestila cestu pryč.
„Proč tady v Carnegie Hall nebyla lepší bezpečnostní opatření, vyšetřovatelko?“ zeptal se jiný reportér.
A ještě další zakřičel, „Říká se, že tohle byla jenom jedna vražda z celé série. Nazvali ho ‚Beethovenovský řezník.‘ Můžete to nějak komentovat?“
Když se dostala téměř na konec haly, otočila se k nim.
Dav okamžitě utichl.
„Beethovenovský řezník?“ odpověděla. „To se opravdu nezmůžou na nic lepšího?“
Než se někdo stačil položit další otázku, Grace urychleně opustila místnost.
Našla si cestu ke schodišti vedoucímu do zákulisí Carnegie Hall. Po cestě ji její detektivové bez přestání krmili novými informacemi. Ona je ale téměř neposlouchala. Byla unavená. Minulý týden jí bylo čtyřicet a věděla, že už si nemůže dovolit být pořád takhle zničená. Jenže několik dlouhých březnových nocí si vybralo svou daň a ona si teď ze všeho nejvíc potřebovala odpočinout. Tohle už byla tento měsíc její třetí vražda, sebevraždy nepočítaje. Zoufale toužila po teplém počasí, nějaké té zeleni kolem a horkém písku, který by cítila pod nohama. Anebo aspoň žít někde, kde nikdo nikoho nezabíjel a kde nikoho ani nenapadne pomýšlet na sebevraždu. Přála si mít úplně jiný život.
Když vstoupila do chodby, která spojovala veřejnou část se zákulisím, podívala se na hodinky. Půl jedné ráno. Ani se tam nemusela jít podívat a už jí bylo jasné, že místo činu bude znečištěné. Proč ji sem nezavolali dřív?
Měla se raději ve třiceti vdát, jak jí to radila její matka. Někoho by teď alespoň měla. Třeba by nebyl perfektní, ale stačil by. Jenže ona se dala na kariéru, stejně jako otec. Bylo to to, co si myslela, že si otec přál. Jenže teď byl mrtvý a ona vlastně nikdy nezjistila, co chtěl nejvíc. A byla unavená. A sama.
„Žádní svědci,“ řekl jeden z detektivů, který šel spolu s ní. „Forenzní říkal, že se to stalo někde mezi 22:15 a 22:28. A není tam moc stop po boji.“
Grace neměla ráda, když místo činu vypadalo takhle. Už teď bylo ve vyšetřování zapleteno příliš mnoho lidí a hodně z nich už tam bylo před ní. Cokoliv, co kolem toho podnikne, bude někým sledováno. A ve výsledku bude jedno, jak skvělou detektivní práci odvede, protože si zásluhy skoro jistě přivlastní někdo jiný. Už teď v tom bylo zainteresováno příliš mnoho oddělení a to znamenalo i příliš mnoho politiky.
Konečně se prodrala i posledním hloučkem novinářů a vstoupila do bezpečné zóny za policejní páskou, do které měli přístup pouze vyšší šarže. Když potom zahnula do další chodby, okolí se konečně utišilo a ona mohla zase znovu začít pořádně myslet.
Dveře do Sergejovy šatny byly lehce pootevřené. Sáhla od kapsy, našla v ní latexovou rukavici a opatrně si ji nasadila na ruku.
Vídala to po celou svojí, dvacet let trvající, policejní kariéru. Viděla už lidi zavražděné všemi možnými způsoby a někdy i tak, že by si to tak nedokázala vymyslet ani v těch nejhorších nočních můrách. Ale stejně ještě nikdy neviděla takové místo činu, jako bylo toto.
Ne kvůli tomu, že by bylo mimořádně krvavé. Ne proto, že by se tam odehrálo nějaké strašlivé násilí. Bylo to něco jiného. Něco nadpřirozeného. Místo činu působilo příliš spořádaně a tiše. Všechno bylo perfektně na svých místech. Samozřejmě až na to mrtvé tělo. Seděl zhroucený ve svém křesle a jeho krk byl odhalený. Ve světle lampy na něm viděla dvě perfektní jamky, vedoucí přímo do jeho krční tepny.
Žádná krev. Žádné známky boje. Žádné potrhané oblečení. Všechny věci na svých místech. Působilo to, jakoby se od stropu spustil nějaký přízrak, vysál čistě všechnu jeho krev a potom zase odletěl aniž by se čehokoliv dotknul. Působilo to strašidelně. Vlastně spíš děsivě. Kdyby nebyla jeho kůže úplně bílá, myslela by si, že si snad jenom na chvilku zdřímnul. Dokonce se přistihla, že měla nutkání přistoupit k němu a zkusit jestli nemá puls. Ale věděla, že to by byla hloupost.
Sergej Rakov. Byl mladý. A podle toho, co slyšela, to byl také arogantní parchant. Ale stačilo to, aby jej někdo chtěl mít mrtvého?
„Kdo tohle sakra mohl udělat? Přemýšlela. Nějaké zvíře? Člověk? Nějaký nový druh zbraně? Nebo si to udělal sám?
„Úhel útoku vylučuje vlastní zavinění,“ řekl detektiv Ramos, který stál se svým zápisníkem vedle ní a jako vždy jí četl myšlenky.
„Chci všechno co o něm můžeme zjistit,“ řekla. „Chci vědět komu dlužil peníze. Chci znát kdo byli jeho nepřátelé – chci znát jméno jeho ex přítelkyň a jeho nápadnic. Chci úplně všechno. Možná pořádně naštval někoho, kdo není na takové jednání zvyklý.“
„Ano, madam,“ odpověděl Ramos a spěchal ven z místnosti.
Proč si k vraždě vybrali právě takovéhle načasování? Proč přestávka? Nesnažil se někdo náhodou něco sdělit?
Chvíli se po vysokém koberci procházela místností sem a tam a prohlížela si oběť ze všech možných úhlů. Měl dlouhé, černé, lehce zvlněné vlasy a i po smrti byl stále ještě nápadně atraktivní. Taková škoda.
V té chvíli se v místnosti ozval zvuk. Všichni vyšetřovatelé se jako jeden ohlédli po zdroji. Uviděli, že se v rohu rozsvítila malá přenosná televize. Byl v ní záznam večerního představení. Beethovenova Devátá naplnila místnost.
Jeden z detektivů se vydal, aby televizi vypnul.
„Nechte to,“ řekla.
Detektiv se zastavil uprostřed pohybu.
„Chci si to poslechnout.“
Potom tam stála, dívala se na Sergeje a poslouchala jeho zpěv. Ještě před několika málo hodinami to byl hlas živého člověka. Bylo to strašidelné.
Grace se prošla místností ještě jednou. Tentokrát i poklekla.
„Už jsme to tu kompletně prohledali, šéfová,“ řekl jeden z přítomných agentů FBI netrpělivě.
Ona si koutkem oka však něčeho všimla. Natáhla se hluboko pod jednu z polstrovaných židlí. Musela se hodně nahnout, skrčit hlavu mezi ramena a skoro si vyvrátit ruku, ale nakonec dosáhla tam, kam potřebovala.
Konečně nahmatala to, co předtím zahlédla. Znovu se, s tváří zrudlou úsilím, postavila a v ruce třímala malý kousek papíru.
Všichni detektivové se na ní dívali.
„Útržek vstupenky,“ řekla a zkoumala lístek rukou v rukavici. „Pravý mezanin, sedadlo číslo tři. Je to z dnešního koncertu.“
Vyčítavě se podívala na všechny vyšetřovatele kolem. Oni její pohled bez výrazu opětovali.
„Myslíte, že to patřilo vrahovi?“ zeptal se jeden z nich.
„No jedna věc je jistá,“ řekla a znovu se podívala na mrtvou hvězdu ruské opery. „Jeho ten lístek není.“
*
Kyle procházel chodbou s rudým kobercem a i on si razil cestu davem lidí. Byl znechucený, jako vždycky. Nesnášel davy a nesnášel Carnegie Hall. Byl tu na jednom koncertě v devadesátých letech devatenáctého století a tehdy to neskončilo vůbec dobře. Ale nenechával na sobě nic znát.
Ve své černé košili s vysokými límci, které mu zakrývaly krk, kráčel síní a lidé mu uhýbali z cesty. Policisté, ochranka, novináři – všichni se rozestupovali, aby mohl projít.
Je tak snadné lidi ovládat, pomyslel si. Stačí jenom trošku zapůsobit na jejich podvědomí a hned se klidí z cesty jako stádo vyplašených ovcí.
Upír patřící k sabatu Černého přílivu, Kyle, sledoval tohle chování už déle než tři tisíce let. Byl u toho, když lidé zabili Krista. Viděl i francouzskou revoluci. Pamatoval si, jak se černé neštovice šířily po Evropě a dokonce s jejich šířením i trochu pomáhal. Nebylo už nic, co by jej na tomhle světě dokázalo překvapit.
Jenže tato noc jej překvapila. A on nesnášel překvapení.
Normálně by nechal prostě a jednoduše promluvit vliv svého zevnějšku na podvědomí lidí a udělal si tak cestu napříč davem. Nehledě na to, kolik mu bylo, stále vypadal mladý a pohledný, a lidé se mu obyčejně klidili z cesty. Ale téhle noci neměl ani špetku trpělivosti, obzvláště ne za takových okolností. V jeho mysli hořela spousta otázek, které musely nalézt urychleně své odpovědi.
Který toulavý upír by mohl být tak smělý, aby takhle otevřeně zabil člověka? Proč si vybral takovou významnou událost a neudělal nic proti tomu, aby bylo tělo oběti poté nalezeno? Bylo to proti všem zákonům jejich rasy. Nezáleželo jestli stál na světlé nebo temné straně, byla tu jasná hranice, za kterou nikdo nezacházel. Nikdo neměl zájem, aby se k jejich rase upínala jakákoliv pozornost. Bylo to porušením nejsvětějšího kréda, které mělo pouze jedinou možnost potrestání: smrt. Dlouhou a mučivou smrt.
Kdo by mohl být tak drzý, aby se o tohle pokusil? Přitáhnout tolik nevítané pozornosti tisku, politiků i policie? A co hůř, udělat to na území Kyleova sabatu? Vrhalo to špatné světlo na celý jeho klan – vlastně mnohem horší než jenom špatné. Vypadali kvůli tomu bezbranní a neschopní. Celá upíří rasa se mohla spojit a pohnat je k zodpovědnosti. Pokud toho tuláka rychle nenajdou, mohlo by to znamenat otevřenou válku. Válku v okamžiku, kdy si jí v žádném případě nemohou dovolit. Zrovna v okamžiku, kdy se chystali uskutečnit svůj geniální plán.
Kyle procházel kolem nějaké vyšetřovatelky, když ta se najednou otočila a vrazila do něj. Ba co hůř, zůstala na něj zírat. Překvapilo ho to. Žádný další člověk v tomhle davu neměl ani tolik duševní síly, aby si byť jenom uvědomil jeho přítomnost. Tahle žena musela být silnější než ostatní. Buď to, anebo začínal být příliš laxní ve svém krytí.
Zdvojnásobil sílu své mysli a namířil ji přímo na ní. Konečně nakonec zatřepala hlavou, otočila se a pokračovala v chůzi. Bude si ji muset zapamatovat. Podíval se na jmenovku, kterou měla na hrudi. Detektiv Grace Grantová. Tahle by mohla dělat problémy.
Kyle pokračoval dál chodbou kolem několika dalších reportérů, za policejní pásku a nakonec kolem skupinky agentů FBI. Vstoupil do pootevřených dveří a nahlédl do místnosti. Uvnitř bylo několik dalších detektivů. A také tam byl jeden muž v drahém obleku. Podle způsobu jednání a ambiciózního vzhledu Kyle usoudil, že je to politik.
„Ruská ambasáda není ani trochu spokojená,“ vyštěkl na jednoho z vyšetřovatelů. „Uvědomujete si vůbec, že tohle není jenom věc newyorské policie, nebo americké vlády. Sergej byl hvězdou mezi světovými vokalisty. Jeho vražda nutně vrhá stín na renomé celé naší země…“
Kyle zvedl dlaň a nasměroval sílu své vůle na politika. Nesnášel, když musel poslouchat řeči politiků a od tohoto právě slyšel už přespříliš. Také nesnášel Rusy. Vlastně nesnášel velkou většinu věcí. Ale toho večera jeho nesnášenlivost vykvetla na úplně novou úroveň. A netrpělivost kráčela jenom malý krůček za ní.
Nezdálo se, že by si kdokoliv v místnosti uvědomil, že byl politik umlčen, nejspíš ani ten panák samotný si toho nevšiml. Nebo možná byli všichni kolem vděční, že mlčí. Kyleovi to bylo jedno, ustoupil stranou a použil znovu sílu své mysli, aby přinutil všechny přítomné vyjít z místnosti na chodbu.
„Já říkám, abysme si všichni dali na pár minut pauzu a vypili si kafe,“ řekl jeden z agentů najednou. „Vyčistí nám to trochu myšlenky.“
Všichni souhlasně přikývli a rychle opustili místnost, jako by to byl v takové situaci naprosto přirozený postup. Jako třešinku na dortu je Kyle nechal, aby za sebou tiše zavřeli dveře. Nenáviděl zvuk lidských hlasů a obzvláště teď měl pramalou chuť nějaké poslouchat.
Zhluboka se nadechl. Když byl konečně sám, mohl všechny své myšlenky věnovat onomu člověku na židli. Přiblížil se k němu a odhrnul mu límec, aby odhalil kousanec. Potom k oběma ranám přiblížil dva bledé, studené prsty. Držel je chvíli na ranou a měřil vzdálenost mezi kousanci.
Bylo to menší kousnutí, než by čekal. Je to ona. Ta tulácká upírka je žena. A je mladá, protože zuby nepronikly nijak hluboko.
Vložil prsty do rány a zavřel oči. Pokusil se rozpoznat esenci oné krve a také esenci upíra, který kousanec způsobil. Nakonec šokovaně otevřel oči dokořán. Rychle vytáhl prsty z rány ven. Vůbec se mu nelíbilo to, co pocítil. Nedokázal ji totiž poznat. Bez nejmenších pochyb to byla tulačka. Ne však z jeho klanu a ani z žádného jiného, který znal. Co bylo ještě horší, bylo to, že nedokázal ani určit, z jaké upírské rasy pocházela. Za tři tisíce let se mu tohle ještě nikdy nestalo.
Přiložil si prsty k ústům a olízl je. Její vůně jej ohromila. Obyčejně by tohle stačilo, aby okamžitě věděl, kde ji najde. Jenže tentokrát zůstával i nadále ztracený. Něco zastíralo jeho schopnost ji odhalit.
Zamračil se. V tomhle případě nebudou mít na výběr. Budou se muset spolehnout na lidskou policii, aby ji našla. Jeho nadřízení z toho nebudou mít radost.
Pokud to bylo možné, byl teď Kyle ještě více znechucený než předtím. Díval se Sergeje a přemýšlel, co s ním udělat. Za pár hodin se vzbudí a bude z něj další z nižších upírů na útěku. Mohl by ho zabít rovnou teď a jednou pro vždy se ho zbavit. Vlastně by si to i docela užil. Rasa upírů jen stěží mohla potřebovat další přírůstek.
Jenže tím by dal Sergejovi obrovský dar. Nemusel by trpět nesmrtelností, tisíce let přežívání a beznaděje. A nekonečných nocí. Ne, to by bylo příliš laskavé. Proč místo toho raději nenechat Sergeje, aby trpěl spolu s ním?
Přemýšlel o tom. Operní zpěvák. Ano. To by jeho sabat vlastně mohlo docela bavit. Tenhle ruský chlapec by je mohl zabavit kdykoliv by si usmysleli. Mohl by ho přivést zpátky. Přeměnit ho. A získat tak dalšího sluhu.
Především však Sergej přece mohl pomoci najít ji. Její pach je teď i v něm. Dovede je k ní. A potom jí společně přinutí trpět.
Kapitola osmá
Caitlin se probudila palčivou bolestí. Cítila, jako by její kůže byla v jednom ohni, a když se pokusila otevřít oči, bodavá bolest jí přinutila je okamžitě zase zavřít. A potom explodovala dál do hlavy.
Nechala oči zavřené a namísto toho použila hmatu, aby zjistila, kde se nachází. Ležela na něčem. Bylo to hladké, ale tvrdé. Nepravidelný povrch. To nemohla být matrace. Prsty zkoumala své okolí dál. Zdálo se, že je to nějaký plast.
Caitlin znovu otevřela oči, tentokrát opatrně a pomalu. Podívala se ke svým rukám. Igelit. Černý igelit. A ten puch. Co to bylo? Otočila mírně hlavou a otevřela oči trochu více, a potom to konečně pochopila. Ležela rozvalená na zádech na hromadě pytlů s odpadky a když otočila krkem, zjistila, že je navíc i uvnitř popelnice.
Rychle se posadila. Bolest znovu explodovala a rvala její hlavu a krk na kusy. Puch kolem byl nesnesitelný. Rozhlédla se kolem, tentokrát již s plně otevřenýma očima, a byla zděšená. Jak se sem sakra dostala?
Promnula si spánky ve snaze poskládat si včerejší události, které ji dostaly až sem. Zdálo se, že bude muset začít od samého počátku. Pokoušela se vzpomenout si na včerejší noc. Použila všechny síly, aby vyvolala své vzpomínky. A po chvíli to skutečně začalo pomaloučku vyplouvat…
Hádala se s matkou. Metro. Setkání s Jonahem. Carnegie Hall. Koncert. A potom…potom…
Hlad. Touha. Ano, touha. Opuštění Jonaha a útěk. Divoký běh chodbami. A potom…Prázdno. Nic.
Kam to šla? Co tam dělala? A jak pro všechna místa na světě mohla skončit právě tady? Neomámil jí snad Jonah nějak? Nebyl to nakonec jeho plán jak ji dostat a potom ji nechat tady na té skládce?
Ne, to si nemyslela. Nedokázala si představit, že by byl ten typ. V posledním okamžiku, na který si vzpomínala, když probíhala chodbami, byla přece už sama. Jonah zůstal někde daleko za ní. Ne. On za tohle určitě nemůže.
Jenže jak se to tedy stalo?
Caitlin se posadila do kleku. Jedna noha jí při tom zajela mezi odpadky někam hluboko ke dnu kontejneru. V úleku trhla nohou a rychle našla pevný bod, o který se mohla znovu opřít. Plastikové lahve hlasitě zapraskaly.
Podívala se nahoru a zjistila, že kovový poklop velkého kontejneru je otevřený. Neotevřela si ho náhodou v noci sama a nevlezla sem? Proč by to ale dělala? Natáhla se vzhůru a jenom stěží dosáhla na kovové madlo pod otvorem. Zapochybovala, jestli vůbec bude mít dost síly, aby se dokázala vytáhnout nahoru a potom z kontejneru uniknout.
Ale zkusila to a okamžitě byla překvapená, jak snadné to bylo. Jeden ladný pohyb a už přehazovala nohy přes okraj kontejneru, odrážela se do skoku a záhy přistála na betonu. Ke svému dalšímu překvapení navíc přistála s takovou mrštností, že ten náraz skoro ani nepocítila. Co se to s ní dělo?
Zrovna v okamžiku, kdy Caitlin přistála na neworský chodník, procházel kolem toho místa jeden velice dobře oblečený pár. Zůstala na ně zaskočeně zírat. Oni se otočili, zastavili a rovněž se na ní dívali. Zdálo se, že nechápou, co tahle mladá dívka asi tak mohla dělat v tom ohromném kontejneru na odpadky. Věnovali ji zděšený pohled a potom rychle přidali do kroku, aby z toho podivného místa už už byli co nejdál pryč.
Caitlin jim to nezazlívala. Být na jejich místě, pravděpodobně by udělala to samé. Podívala se na sebe a zjistila, že na sobě stále ještě má oděv ze včerejšího večera. Teď byl ale strašlivě špinavý a pokrytý kousky odpadků. Navíc silně zaváněla. Pokusila se alespoň trochu se očistit.
Když to dělala, zabrousily její ruce také ke kapsám. Zjistila, že nemá telefon. Horečně si snažila vzpomenout, jestli si ho vůbec včera vzala, když opouštěla byt.
Ne. Určitě ho nechala ve svém pokoji na psacím stole. Chtěla si ho vzít, ale potom byla tak rozrušená, že na to úplně zapomněla. Doprdele. Také tam nechala svůj deník. Obě věci zoufale potřebovala. A také potřebovala sprchu a převléct se.
Caitlin se podívala na zápěstí, aby zjistila, že i její hodinky jsou pryč. Během včerejší noci je musela někde ztratit. Vyšla z postranní uličky na chodník hlavní ulice. Sluneční světlo ji udeřilo přímo do tváře. Bolest projela její hlavou jako nůž.
Rychle ustoupila zpátky do stínu budovy. Nedokázala pochopit, co se to děje. Naštěstí už bylo pozdní odpoledne. Doufala, že ta kocovina, nebo co to vlastně bylo, rychle zase přejde.
Zkoušela přemýšlet. Kam by teď měla jít? Chtěla zavolat Jonahovi. Bylo to šílené, protože ho vlastně skoro neznala. A po včerejším večeru si navíc mohla být jistá, že ji už nikdy nebude chtít znovu vidět. Ale stejně byl první, kdo jí přišel na mysl. Chtěla slyšet jeho hlas a být s ním. Když nic, tak potřebovala alespoň, aby jí pomohl vyplnit prázdná místa v paměti. Zoufale s ním chtěla mluvit. A k tomu potřebovala svůj telefon.
Možná by se ještě naposled mohla stavit doma, vzít si telefon a deník a rychle zase vypadnout. Modlila se, aby matka nebyla doma. Možná, že jednou jedinkrát bude štěstěna stát na její straně.
*
Caitlin stála před jejich domem a dívala se s obavami vzhůru. Slunce už zapadalo a jeho paprsky už ji tolik neobtěžovaly. Ve skutečnosti se vlastně s každou další hodinou, kdy se blížil večer, cítila stále silnější a silnější.
Pět poschodí zdolala tak rychle, že ji to samotnou překvapilo. Brala schody po třech a její nohy se ani nestačily unavit. Nedokázala říct, co se to s jejím tělem děje. Ale ať už to bylo cokoliv, moc se jí to líbilo.
Její dobrá nálada ale rychle vybledla, když se přiblížila k jejich dveřím. Srdce se jí rozbušilo při představě, že je matka doma. Co si počne?
Když sáhla na kliku, zjistila, že dveře jsou pootevřené. Zmocnila se jí zlá předtucha. Proč je otevřeno?
Vešla zkoumavě do bytu. Pod nohama jí zapraskaly staré parkety. Pomalu prošla předsíní a vstoupila do obývacího pokoje.
Potom otočila hlavu a hned na to si zakryla rukama ústa v šokovaném úžasu. Z toho, co uviděla, se jí udělalo špatně. Otočila se a zvracela.
Byla tam její matka. Ležela bezvládně na zemi s očima široce otevřenýma. Mrtvá. Její matka. Mrtvá. Ale jak?
Z jejího krku vytékala krev a tvořila na podlaze malou vlhkou kaluž. V žádném případě si něco takového nemohla udělat sama. Někdo ji zabil. Zavraždil. Ale jak? A kdo? I když matku skutečně nenáviděla, nikdy by si nepřála, aby jednou skončila takhle.
Krev byla stále ještě čerstvá a Caitlin si uvědomila, že se to muselo stát před chvílí. Ty dveře. Že by se sem někdo vloupal?
Rychle se otočila kolem dokola s vlasy vstávajícími hrůzou a pocitem, že v bytě je ještě někdo další.
Jako okamžitá odpověď na její nevyřčenou otázku se z druhé místnosti vynořily tři postavy oblečené od hlavy až k patě v černém. Klidně nakráčely do místnosti a směřovaly přímo ke Caitlin. Tři muži. Bylo těžké odhadnout, jak staří asi mohli být – jejich tváře bylo těžko zařadit –
možná něco mezi dvaceti a třiceti. Všichni byli dobře stavění. Svalnatí. Ani na jednom nebyl snad ani kilogram tuku. Vypadali pečlivě upravení. A velmi, velmi bledí.
Jeden z nich předstoupil před ostatní.
Caitlin vystrašeně o krok ustoupila. Hned na to ji zaplavil nový pocit, děs. Nevěděla proč, ale dokázala teď cítit jejich energii. A ta byla velmi, velmi zlá.
„Takže,“ řekl jejich velitel temným, zlověstným hlasem. „klec, zdá se, spadla docela rychle.“
„Kdo jste?“ zeptala se Caitlin a ustupovala. Horečně si prohlížela místnost, ve snaze najít nějakou zbraň. Možná nějakou trubku, nebo baseballovou pálku. Také přemýšlela o možnostech úniku. Okno za ní. Je za ním požární žebřík?
„Rádi bychom ti položili pár otázek,“ řekl jejich velitel. „Tvá lidská přítelkyně na ně bohužel neměla žádné odpovědi,“ řekl a ukázal na matčino tělo. „Doufejme, že ty je mít budeš.“
Lidská? Kdo to před ní stál?
Caitlin ustoupila o několik dalších kroků zpět. Teď už jí nezbývalo moc místa, kam mohla ustupovat dál. Byla už téměř natlačená zády ke zdi. Najednou si vzpomněla. Okno, které bylo za ní, skutečně vedlo k nouzovému požárnímu žebříku. Vzpomněla si, že tam seděla v první den, kdy se sem přistěhovali. Žebřík byl zrezivělý. A vratký. Ale zdálo se, že je stále ještě použitelný.
„To byla teda pořádná akce včera v Carnegie Hall,“ řekl. Všichni tři se k ní mezitím přiblížili o další krok. „Velmi dramatické.“
Caitlin se usilovně snažila vzpomenout.
Akce? Ať se snažila jak chtěla, neměla ponětí o čem to mluví.
„Proč během přestávky?“ zeptal se. „Co jsi tím sledovala?“
Teď už byla na zdi a neměla kam uniknout. Opět se o krok přiblížili. Byla si jistá, že jí zabijí, pokud jim nepoví to, co chtěli slyšet.
Usilovně přemýšlela. Co čím sledovala? Přestávka? Vybavil se jí znovu běh chodbami s koberci a probíhání z jedné místnosti do druhé. Hledala. Ano, začínalo se jí toho pomalu objevovat víc. Byly tam otevřené dveře. Nějaká šatna. A uvnitř muž. Podíval se na ní. V jeho očích se zračil strach. A potom…
„Byla jsi na našem území,“ řekl. „a víš dobře, jaká jsou pravidla. Budeš se z toho zodpovídat.“
Přiblížili se o další krok.
Ozvala se rána.
V tom okamžiku se dveře do bytu rozletěly dokořán a dovnitř vpadlo několik uniformovaných policistů se zbraněmi připravenými k použití.
„Ani hnout, vy sráči!“ zahulákal policista.
Všichni tři se otočili a podívali se na nově příchozí.
Potom se pomaloučku vydali k nim. Bez jediné známky strachu.
„Řekl jsem ANI HNOUT!“
Velitel černých pokračoval v chůzi a policista vystřelil. Zvuk výstřelu byl v uzavřeném bytě naprosto ohlušující.
Ale černý se kupodivu ani nezastavil. Naopak, usmíval se a v ruce najednou držel kulku, kterou předtím jednoduše chytil rovnou ze vzduchu. Caitlin byla v šoku, když viděla jak střelu holou dlaní zastavil a jak ji potom zmáčkl v pěsti, aby jí vzápětí teatrálně vysypal na zem v podobě jemného prášku.
Policisté na celou scénu také zírali s ústy dokořán.
Velitel se usmál ještě více, natáhl se po policistově brokovnici a sebral mu ji. Potom s ní policistu nekompromisně udeřil přes tvář. Ten byl ranou odražen zpátky na své kolegy.
Caitlin už viděla dost.
Bez dalšího váhání se otočila, otevřela okno a vylezla ven. Skočila na požární schodiště a rychle začala sbíhat po zrezavělých, vratkých schodech.
Běžela tak rychle, jak jen jí to síly dovolily. Tohle nouzové schodiště nejspíš nebylo používané dlouhé roky a když zahnula do zatáčky, jeden ze schodů se uvolnil. Uklouzla a zaječela, ale potom se jí nakonec podařilo udržet balanc. Celá konstrukce se třásla a vrzala, ale stále se ještě držela na svém místě.
Už sestoupila o tři patra, když tu za sebou uslyšela zvuk. Podívala se vzhůru a uviděla ty tři muže, jak také skáčou na schodiště. Pustili se za ní neuvěřitelnou rychlostí. Mnohem rychleji, než běžela ona sama. Přidala do kroku.
Když se dostala do prvního patra, zjistila, že dál už není kudy pokračovat. Odtud už musela zbývajících pět metrů prostě skočit. Otočila se a viděla, že se její pronásledovatelé rychle blíží. Potom se podívala zpátky pod sebe. Neměla na výběr. Skočila.
V duchu se připravila na náraz, protože bylo jasné, že to bude síla. K vlastnímu překvapení ale přistála na obě nohy lehounce jako kočka a skoro ani necítila žádný náraz. Okamžitě vyrazila do sprintu. Věřila, že teď už se jí podaří nechat své pronásledovatele daleko za sebou.
Když se dostala na roh ulice, překvapená tím, jak rychle celou vzdálenost překonala, ohlédla se v očekávání, že je uvidí až někde na druhé straně ulice.
Jenže oni byli jenom několik málo metrů za ní. Jak tohle bylo možné?
Než si mohla podat jakoukoliv odpověď, ucítila na sobě tři těžká těla. V mžiku ji srazili a přišpendlili k zemi.
Caitlin potřebovala všechnu svou nově nabytou sílu, aby se s útočníky pustila do křížku. Jednomu z nich zasadila ránu loktem a s úlevou viděla, že jej tím odhodila několik metrů stranou. Pozvubuzena tímto úspěchem se otočila, druhým loktem zasadila ránu dalšímu a opět se s ulehčením mohla podívat, jak letí stranou.
Jejich vůdce však ležel celou vahou těla na ní a teď ji začal škrtit. Byl silnější než ti druzí dva. Podívala se do jeho velkých očí, černých jako uhel, a bylo to stejné, jako by hleděla do očí žraloka. Jako by za nimi nebyla žádná duše. Jako pohled do tváře smrti.
Caitlin použila veškerou svou zbývající sílu a nakonec se jí podařilo překulit se a odhodit ho stranou. Ihned potom vyskočila na nohy a znovu se dala na útěk.
Nedostala se ale nijak daleko a už ji hlavní pronásledovatel zase měl. Jak mohl být tak rychlý? Vždyť ho zrovna hodila na druhou stranu uličky.
Než s ním ale mohla začít zápasit, ucítila úder do tváře, protože jí mezitím předběhl a hřbetem pěsti ji prudce srazil k zemi. Svět se zatočil. Ihned se z rány vzpamatovala, a chystala se ji opětovat, ale najednou zjistila, že druzí dva je již dostihli také a oba teď na ní nalehli a znovu jí nedovolovali vstát. Jejich velitel vyndal z kapsy šátek.
Než dokázala reagovat, šátek byl pevně přitsknut na její ústa a nos.
Jakmile se nadechla, svět se roztočil a potom ho zahalila mlha.
Než se mlha propadla do černoty, přísahala by, že ještě zaslechla, jak někdo říká: „A teď jsi naše.“