Prach mlčky seděl, zatímco námořníci naváděli malou veslici ke břehu království. Muži si ho prohlíželi se zjevnou hrůzou a odporem. Prach nemohl přijít na to, zda je to kvůli tomu, že ještě nikdy neviděli člověka s šedou kůží, nebo jestli je znervózňoval šedý háv mrtvých, anebo zda poznali tetování, jež se mu vinulo po obličeji.

Vsedě vyčkával, sledoval mořské ptáky v letu a četl znamení, jež z nich vypozoroval. Znamení se dala najít ve většině jevů; v rytmu plamenů tančících nad ohněm i ve vyhřezlých střevech obětní kozy. Prach možná neovládal vznešenou magii, jakou se mohli pyšnit kněží či mágové, tyhle věci a spoustu dalších ovšem znal.

Tak například také věděl, že se ho námořníci chystají zradit. Ta myšlenka ho nenaplňovala žádným velkým strachem, ačkoli na něj byli tři a Prach u sebe na první pohled neměl žádnou zbraň, žádný meč ani kopí. Nebudilo to v něm však víc než lehké podráždění z toho, jak mohou být lidé hloupí. Přece museli poznat, co je zač, tak proč to riskovat?

„Jsme tu,“ oznámil jeden z námořníků, jako kdyby Prach sám necítil škrábání lodi o písečné dno.

Vyskočil z lodi a námořníci za ním. Prach nevzrušeně uvažoval, jaký si na něj připravili plán. Třeba se od nich přiučí něčemu novému. I když to nejspíš asi ne. Muži jejich druhu měli s pravými způsoby umírání žalostně málo zkušeností. Začali se kolem něj roztahovat, až utvořili nepravidelný trojúhelník.

„Přísahali jsme tvým kamarádíčkům, že tě bezpečně dovezeme na pobřeží,“ prohlásil jeden z mužů. „O tom, co se stane potom, jsme ale nic neříkali.“

Prach ho ignoroval. „Když jsem byl malý, objevili se u našich dveří muži, kteří povraždili celou moji rodinu. Udělali to proto, že magi mého řádu zpozoroval jistá znamení. Odvedli mě k sobě domů a tam mě vychovávali.“

„Copak si myslíš, že nás zajímá tvůj životní příběh, zrovna když tě chceme zabít?“ zeptal se ho druhý námořník.

„Doufáš, že až uslyšíme, jak tě rozmazlovali, rozmyslíme si to?“

„Rozmazlovali?“ zopakoval Prach s úsměvem. „Každý den mě bili. Bolest se stala mým neodlučným společníkem. Sledoval jsem, jak přede mnou věci umírají. Nutili mě trénovat, dokud mi z rukou netekla krev, a učit se, dokud mě nebolela hlava. Vzali mě a vytvořili ze mě angarim. Víte, co to znamená?“

„Nevíme a nezajímá nás to,“ opáčil poslední z námořníků, načež se Prachovi vrhl po zádech, přesně jak to Prach očekával. Když přišlo na způsoby usmrcení, byla většina lidí neskutečně předvídatelná.

Otočil se, naklonil se do strany, aby se útoku vyhnul, a s ošklivým křupnutím dupl chodidlem na mužovo koleno. Útočníkova noha pod tím náporem praskla. Prach už byl mezitím zase v pohybu, prošel přímo dráhou rozmáchnuté sekery, než ho stihla udeřit, a zabořil druhému námořníkovi ztuhlé prsty do hrdla. Zatímco se muž začal dávit, Prach zvedl ruce k jeho lebce a v perfektním úhlu jí škubl do strany. Vzduchem se rozlehlo hlasité lupnutí a ubožák se svezl k zemi se zlomeným vazem.

To už se na Pracha řítil poslední námořník. Prach se sehnul pod širokou čepelí jeho meče, překulil se na zemi a sebral z ní kámen. Nato se znovu vyšvihl na nohy, bleskově se otočil a hodil kamenem po muži, který na něj zaútočil jako první. Udeřil ho do spánku; dalšího místa, kudy si pro člověka může přijít smrt.

Zbývající útočník si ho prohlížel s vyjeveným výrazem. „Co jsi zač?“

„Jak už jsem říkal, jsem angarim. Ve vaší řeči byste to zřejmě přeložili jako ‚jeden se smrtí‘. Rozumím smrti. Sloužím jí. Byl jsem vycvičen, abych ji přinášel, kde je to třeba, a to jakýmkoli způsobem, rychle či pomalu.“ Prach si sáhl do rukávů a vytáhl odtamtud dvě dlouhé jehly, které svým tvarem připomínaly dýku. „V tvém případě bych se přikláněl k pomalu.“

Jeho sok vyrazil proti němu, Prach už se ale také pohyboval a vrhl po něm nejdřív jednu a potom i druhou jehlu. Zasáhly ho přesně tam, kam zamýšlel; jak by také ne? Muž padl na kolena. Jehly se mu zabodly přímo do nervů pažních pletení, takže mu obě paže bezvládně visely podél těla.

Prach vytasil malý nožík s ostrou čepelí. „Jak se ale zdá, hlupáci si vždycky najdou způsob, jak se připlést do cesty tomu, co je třeba vykonat. Začneme tedy?“

Hlupák se samozřejmě dal do křiku, to však Pracha ani v nejmenším netrápilo. Jeho vnitřnosti mu sice nic zajímavého nevyjevily, nedělal si z toho ovšem žádné velké starosti. Najdou se další znamení. Vždycky se našla.

Na ničem z toho nezáleželo.

Na světě byl jen jeden člověk, kterého musel za každou cenu zabít. Mladík, jehož existence ohrožovala příliš mnoho.

Royce.

Prach se nezastaví před ničím, dokud ho nenajde.

Kapitola osmnáctá

Royce hleděl na skalnatý průsmyk, který se rozkládal před ním a ostatními branci. Měl neblahé tušení, že z toho nevzejde nic dobrého; obzvlášť když si všiml, že každou stranu lemuje řada vojáků s kopími a luky.

Před průsmykem stál velitel Voyt, z jehož gestikulace by člověk soudil, že se je chystá přivítat na nějakém velkém bále.

„Bojovník musí být nejen silný, ale i rychlý a obratný. Musí být schopen čelit nebezpečí s dostatečnou rychlostí, aby ho překonal, avšak zároveň to nepřehánět, aby se nezachoval unáhleně a nevystavil se smrti. Proto poběžíte tímto kaňonem, kde na vás čekají překážky, které vás mohou zabít, a muži, již po vás budou vrhat kopí.“

Royce při tom pohledu hlasitě polkl. Až odsud dokázal rozeznat, jak se hroty zbraní blýskají. Musí být pořádně ostré.

Velitel Voyt však ještě neskončil. „S dostatkem času by se jím proplížil každý obezřetný muž. Jenže vy čas nemáte.“ Ukázal jim velké pískové přesýpací hodiny a otočil je. „Ten, kdo průsmykem proběhne jako poslední, zemře. Každý, kdo z něj nevyběhne dřív, než vyprší čas, zemře. Tak na co čekáte? Na pozvání? Utíkejte.“

Royce se rozběhl spolu s ostatními, kteří se mezi sebou postrkovali, aby získali co nejlepší pozici. Všiml si, že jeden z chlapců klopýtl, a pomohl mu na nohy.

„Nikomu nepomáhej. Když někdo spadne, aspoň víš, že bude poslední,“ poučil ho mladík.

Royce zavrtěl hlavou. Tohle pro výhru udělat nemohl, přestože se tím sám možná ohrožoval. Vyhraje férově, čistě s pomocí vlastní síly a rychlosti.

Znovu se rozběhl. Před sebou zahlédl Marka. Rufus a ostatní ho postrkovali ze strany na stranu.

Tu zpozoroval, že se po něm jeden z vojáků chystá vrhnout kopí, a zrychlil. Odstrčil Marka právě včas. Muž zbraň sice hodil, ta ovšem neškodně zarachotila na opačné straně průsmyku.

„Možná bys měl strávit míň času strkanicemi a víc času během,“ popíchl ho Royce, zatímco se s Markem vzdalovali od ostatních.

„Nemusíš běžet se mnou,“ namítal Mark. „Viděl jsem, jak rychle umíš běhat. Budu tě jen zdržovat.“

„Tvoje smrt je moje smrt,“ připomněl Royce kamarádovi jejich pakt.

Shora se na ně začala snášet další kopí. Royce se jim úspěšně vyhýbal. Zjistil, že pokud se soustředí, dokáže docela snadno odhadnout, kam dopadnou. Uvědomoval si, jak je to nebezpečné, a to mu pomáhalo se mezi zbraněmi hladce proplétat. Ne všichni však měli takové štěstí. Royce spatřil, jak jednoho chlapce propíchlo kopí, zatímco jiného zasáhl šíp, který přiletěl odněkud zepředu.

V této části údolí byla zem posetá balvany a někteří chlapci začali přebíhat od jednoho ke druhému, aby jich využili jako úkrytu před šípy. Roycovi to ovšem připadalo jako velice pomalý proces, zvlášť když v duchu nepřestával myslet na vytrvale přesívaný písek v hodinách. Pochyboval, že mají dostatek času jít na to tak oklikou.

„Věř mi,“ zavolal na Marka a vrhl se kupředu.

Odhadovat, kam poletí šípy, bylo obtížnější, než určovat dráhu kopí. Řítily se na ně rychleji a útočníci se při jejich vypouštění nemuseli tolik napřahovat. Royce to s řádným soustředěním přesto dokázal a bezpečně vystihl chvíle, kdy se skokem schovat za balvan a kdy se rychle pohnout vpřed.

Zanedlouho dorazili k dalšímu ohybu a nyní před sebou spatřili nastražené překážky. Cestu jim zahrazovaly zdi s hroty, příkopy, na jejichž dně žhnul oheň, a propletené dráty, mezi nimiž se museli protáhnout.

„Proč to všechno dělají?“ přemítal Royce nahlas. „Proč nás takovýmhle věcem podrobují, když nakonec stejně umřeme v Jámách?“

Přišlo mu naprosto odporné, že je sem všechny dovezou a málem strhají k smrti, jen aby je později nechali zemřít o něco zábavnějším způsobem. Teď ale nebyl čas nad tím dumat; teď záleželo jen na cestě před nimi.

„Připravený?“ zeptal se Royce. Mark kývl na souhlas a společně vyrazili vpřed. Nejprve stanuli před jednou ze zdí s ostny. Kdyby byl sám, Royce by se nejspíš pokusil se přes ni přehoupnout a s největší pravděpodobností by skončil nabodnutý na hroty. Místo toho ale nejdřív vyzvedl Marka, který pak na oplátku shora pomohl jemu. Oba seskočili na druhé straně a zamířili k hořícím příkopům.

Royce věděl, že na ně musí být nějaká finta. Na to, aby je jen tak přeskočili, byly příkopy příliš široké, takže to muselo jít jinak. Vzápětí spatřil opodál hromadu tlustých, vodou nasáklých kůží. Člověk musel mít kuráž, aby se na ně spolehl, a zároveň dostatek rozumu, aby se příkop nepokoušel přeskočit bez nich. Royce si vzal jednu pro sebe a další hodil Markovi.

Rozběhl se k příkopu. Sotva se k němu přiblížil, vyšlehly plameny ještě výš, on se však přesto odrazil a záhy mu pod nohama zakřupala hlína na opačné straně. Mark přistál vedle něho a usilovně se pokoušel udržet rovnováhu. Royce se po něm natáhl a odtáhl ho dál od okraje.

Před příkopem se nyní zastavil další chlapec a po jejich vzoru se zabalil do jedné z kůží. V příštím okamžiku se za ním ovšem vynořil Rubin, kůži mu vytrhl a mladíka odstrčil stranou. Ten na zlomek vteřiny vrávoral na pokraji příkopu a poté se do něj s hlasitým křikem zřítil. Hrozivé zvuky jeho umírání byly na Royce příliš. Nezbylo mu, než se odvrátit, neboť věděl, že s tím nemůže nic udělat, a písek v hodinách se dál neúprosně přesýpal.

Od cíle je dělily už jen dráty. Royce si nebyl jistý, kolik jim na jejich zdolání zbývá času. Pokusil se si skrze ně krůček po krůčku naplánovat cestu.

Mnozí chlapci v nich již na různých místech zemřeli. Zachytili se o jednotlivé dráty, načež se jim do těla zaryly ostny nebo po nich sekly čepele. V jednom případě jejich pochybení dokonce otevřelo klec, v níž číhala k útoku připravená zmije.

Royce si uvědomil, že nemůže riskovat ani jediný dotek. Pozorně si dráty prohlížel a snažil se v nich najít nějaký smysl. Najednou měl dojem, že v nich rozluštil jistý vzorec. Ten, kdo je chystal, to prováděl s jasnou představou o jejich rozvržení a Roycovi se podařilo odhalit v jejich výtvoru mezery.

„Tudy,“ zavelel a začal se rychle a mrštně pohybovat z jedné mezery do druhé. Provedl je bezpečně celou konstrukcí, zatímco Mark se mu držel v patách.

Jakmile zdolali dráty, spěšně se dopotáceli na druhý konec údolí. Velitel Voyt tam na ně už čekal. Nějakým způsobem se tam dostal dřív než oni.

„Počkejte tady,“ nařídil jim a ukázal prstem, kde má na mysli.

Royce ho uposlechl. Z údolí sem postupně přibíhalo víc a víc chlapců, až se zdálo, že většina těch, co by si s nástrahami dokázala poradit, už je na místě. Velitel Voyt stál mezi nimi, nespouštěl oči z přesýpacích hodin a vyčkával, dokud se nepřesypalo i to nejposlednější zrníčko. Royce viděl, jak k nim údolím stále míří pár dalších chlapců.

Velitel Voyt spustil paži a vojáci Rudého ostrova přešli k východu z kaňonu s tasenými meči. Z údolí se hrnuli opozdilí mladíci, strážci však ani jedinkrát nezaváhali; sekali meči ve výšce hlavy, přetínali krky a k nohám jim padala bezvládná těla. Royce mezi nešťastníky poznával chlapce z lodi, kteří na pohled působili mile a z nichž se časem mohli stát jeho přátelé. Jedna Roycova část ho nutila vrhnout se dopředu a tomu masakru učinit přítrž, Mark mu ale položil ruku na paži.

„Nemůžeme s tím nic dělat,“ zašeptal kamarádovi do ucha.

Velitel Voyt se k nim otočil čelem. „Někteří z vás to přežili. Překvapili jste mě. Doufal jsem, že to nikdo nezvládne.“

Royce si jeho slova převaloval v hlavě a přemítal, zda to myslel vážně.

Kapitola devatenáctá

Genevieve seděla ve svých komnatách a pokoušela se přijít na to, co má vlastně taková manželka šlechtice dělat. Svým způsobem to již věděla: má mu dát syny a to je v podstatě její jediná životní úloha. Nedokázala se k tomu však přinutit. Ne s Altforem a ne když ví, že Royce je pořád někde tam venku.

„Myslela jsem, že tě tu najdu,“ prohlásila Moira, její nová švagrová, která vstoupila, aniž by čekala na pozvání. Ne že by si Genevieve na takové věci normálně potrpěla, ale tady to působilo, jako kdyby jí dávali najevo, že jí ani tahle komnata, tohle malinké místečko ve skutečnosti nepatří.

„Kam jinam bych chodila?“ opáčila Genevieve, ani se nesnažila zakrýt svou nespokojenost.

„Nesmíš dovolit, aby si Altfor třeba jen myslel, že chceš někam jít,“ zdůraznila Moira a vrtěla přitom hlavou. Přešla k toaletnímu stolku a nalila jí ze džbánku pohár vína. „Na, vypij to.“

Genevieve od ní pohár přijala a trochu upila, zdaleka však ne všechno. Moira si také nalila a přihnula si o poznání víc.

„To je od tebe rozumné, nepřehánět to s pitím,“ poznamenala Moira. „Musíš si pamatovat, že odteď budou lidi soudit všechno, co uděláš nebo řekneš nebo i to, čím jsi. Pokud to nebude soudit Altfor, budou to soudit jeho přátelé nebo prostý lid.“

„Já k prostému lidu patřím.“

„Patřilas,“ odsekla Moira. „Ve chvíli, kdys přijala za manžela vévodu, stala ses něčím víc. Nikdo, kdo tě znával dřív, se na tebe nebude dívat stejnýma očima.“

„Moje rodina ano,“ trvala na svém Genevieve. „Pořád mám vlastní rodiče a sestry. Sheila by se na mě nikdy nedívala jako na ženu vévody.“

„Ne,“ připustila Moira. „Žárlila by, že se jí nenaskytla příležitost, dostat se na tvé místo, nebo by děkovala bohu, že se to nestalo jí, anebo by se bála, že pokud za ní přijdeš, vystavíš ji nebezpečí.“

Genevieve potřásla hlavou. „Nic o Sheile nevíš. Nemáš ponětí, jak by zareagovala.“

Moira se posadila na židli u boční stěny pokoje. „Tak mi to řekni.“

Genevieve zaváhala a pak si šla sednout za ní. „Jen si ze mě chceš dělat legraci.“

„Vůbec ne,“ protestovala Moira. „Vím, jaké to je, být tu zalezlá a nemít co dělat. Ned tráví polovinu času na lovu a druhou polovinu tím, že se snaží přesvědčit chrámy, aby ho prohlásily za Bohem vyvoleného. Takže mně nezbývá nic než hudba, vyšívání, hra na dvorné svádění…“

„Moiro!“ zvolala Genevieve. Překvapilo ji, že by o tom její švagrová vůbec žertovala.

„Máš strach, že mě popraví za to, že říkám něco nepatřičného?“ culila se Moira. „Tak mi pověz o své rodině a zachráníš nás obě.“

„Nevím, co říct,“ přiznala Genevieve. „Žijeme… žili jsme vesměs prostý život. Sheila je moje nejstarší sestra a já ji odjakživa považovala i za tu nejpěknější. Mí rodiče byli vždycky připravení mi pomoct, ať jsem potřebovala cokoliv, i když jsme toho mezi sebou moc neměli.“

„Zní to, že ses tam měla moc dobře,“ nadhodila Moira. „Pokaždé, když to tady pro tebe začne být moc těžké, vzpomeň si na svůj život na venkově. Musíš z něj čerpat sílu.“

Genevieve na ní viděla, že ví, o čem mluví, jenže ona v té chvíli dokázala čerpat sílu jedině z myšlenky na to, jak to skoncovat. Buď Altforovou smrtí, nebo její. Udělá to, ať to stojí, co to stojí. Nezáleželo jí na tom, zda se tím odsoudí ke vlastní zkáze, jen když se jí podaří urozenému zabránit, aby od ní dostal, co chtěl. Je možná jeho manželka, ale nikdy nebude jeho.

I kdyby ji to mělo zabít.

Kapitola dvacátá

O šest měsíců později

Royce udělal prudký výpad a sekl po Markovi. Naháněli se sem a tam po letních polích, zatímco vzduch naplňoval klapot jejich dřevěných mečů. Royce si nemohl nevšimnout, o kolik jsou oba silnější, rychlejší, zocelenější a hlavně, jací jsou z nich lepší bojovníci. Ani jeden nedokázal nad tím druhým získat výraznou převahu.

Oháněli se po sobě a vyměňovali si údery jako dobře namazaný stroj, zkoušeli a prověřovali své slabé stránky a s každou ránou se zdokonalovali; ostatně tak jako za posledních šest měsíců každý den. Trénovali tak často, že si navzájem skoro dokázali číst myšlenky, a ať se Royce na Marka vrhal sebevíckrát, jeho kamarád jeho výpady neomylně předvídal a odrážel nebo jim na poslední chvíli uhýbal. Markovi se ovšem Royce nedařilo nachytat o nic lépe.

Všude kolem nich se ozýval křik a povzbuzování a Royce si matně uvědomoval, že je obklopuje zhruba tucet mladíků. Ještě před půl rokem jich bylo několik desítek. Posledních pár měsíců je však podrobilo tak krutým podmínkám, že jejich řady povážlivě prořídly. O druhy je připravil hlad, třeskutá zima, souboje, utopení, zápasy se zvířaty, boje s autoritou, ale i nelítostný výcvik, který byl tak namáhavý, že se někteří chlapci jednoduše skáceli mrtví, kde stáli.

Přesně, jak je Voyt varoval, ti nejslabší den po dni padali jako mouchy.

Royce se znovu ohnal mečem a snažil se přitom z mysli vytěsnit vzpomínku na zatím poslední smrt jednoho ze svých spolubojovníků, kterého pohřbili teprve toho rána. Byla to pochmurná událost, při níž se loučili s chlapcem, jenž se utopil, když se snažil přeplavat Velký průliv. Jednalo se o poslední část celodenního tréninku. Silné proudy se ho zmocnily sotva pár metrů od břehu, vojáci ovšem na jeho zoufalé volání o pomoc nereagovali. Stejně tak odmítli dovolit, aby pro něj doplaval Royce nebo někdo z ostatních. Prý je to součást tréninku.

Royce se ten obrázek snažil vypudit z hlavy, v uších mu však stále zněla ozvěna mladíkových výkřiků.

Ze zamyšlení ho vytrhla ostrá bolest. Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak mu Mark uštědřil pořádnou ránu do paže. Než stihl udělat cokoliv dalšího, Mark bleskově švihl mečem a odzbrojil ho. Roycův meč odlétl stranou a zanechal ho zcela bez obrany.

Royce se navzdory překvapení rozběhl proti svému kamarádovi a srazil ho k zemi. Chvíli tam zápasili, dokud se Roycovi nepodařilo Marka znehybnit. Popadl ho za ramena a přišpendlil pod sebe.

„Vzdej se!“ vyzýval ho.

„Ani náhodou!“ odpověděl Mark.

Nato se prudce překulil a odhodil Royce stranou. Přihlížející nadšeně jásali. Oba chlapci svižně vyskočili na nohy, chopili se svých mečů a tváří v tvář čekali na vhodnou příležitost zaútočit.

„Konec!“ zahřměl něčí hlas.

Royce s Markem se otočili směrem, odkud přicházel, a uviděli, jak k nim kráčí Voyt s dřevěným mečem v ruce. Zamračil se na ně.

„Oba jste bojovali jako holky,“ zhodnotil. „Pokračujte tímto způsobem a zabijou vás v Jámách jedna dvě.“

Jeho slova Royce nijak nepřekvapila. Od okamžiku, kdy se na ostrově vylodili, Voyt neutrousil ani jediné slůvko pochvaly. Royce však v hloubi duše věděl, že se zlepšil – velice zlepšil – a cítil, že ho Voyt do jisté míry obdivuje.

Nad hlavami se jim rozlehlo dunění rohu následované výkřiky a pak už se na cvičiště nahrnuli i ostatní chlapci a pustili se do boje. Najednou bylo opět slyšet jen klapání dřevěných zbraní, které na tomto ostrově takřka neustávalo.

Pokračovalo dál a dál, tak jako každý dosavadní den, hodinu za hodinou.

„Royci!“ proťal tu vřavu hlasitý výkřik.

Royce se otočil a zjistil, že se nad ním tyčí Voyt s rukama založenýma v bok.

„Pojď se mnou.“

Royce střelil pohledem po Markovi, který se na něj také nervózně podíval. Voyt si ještě nikdy nikoho nezavolal. Royce si nedokázal představit, že by to věstilo něco dobrého.

Otočil se a rychle se vydal za velitelem, aby ho dohnal. Všichni ostatní chlapci je zvědavě sledovali očima. Zjevně je rovněž zajímalo, co se asi mohlo stát.

„Pořád dokolečka prohráváš kvůli tomu, jak držíš meč a jak držíš svého tělo,“ pokáral ho Voyt zklamaně. Neustával v chůzi a zrak měl upřený přímo před sebe.

Royce se zamračil.

„Ale já jsem neprohrál,“ namítl. „Byla to remíza.“

Voyt si odfrkl.

„Remíza je porážka,“ napomenul ho. „Nevyhrát znamená prohrát. Pokud v Jámách nevyhraješ, jsi mrtvý.“

Dál pokračovali v tichosti, mlčky kráčeli nahoru a dolů po vlnitých kopcích. V Roycovi narůstaly obavy. Nic z toho na něj nepůsobilo dobrým dojmem. Čeká ho smrt?

Nakonec došli k velikému ohořelému stromu, jehož větve se vzpínaly vysoko k nebi. Voyt se zastavil na plošině pod ním.

Otočil se k Roycovi tváří, pak zpoza opasku vytasil dva opravdové meče, jeden si nechal a druhý hodil svému oponentovi.

Royce ho zručně chytil uprostřed letu. Překvapilo ho, jak je těžký. Zvedl si ho před obličej a obdivoval jeho masivní kovový jílec i silnou dvousečnou čepel. Obrátil oči k Voytovi, jehož meč se v odpoledním slunci nebezpečně blýskal, a cítil, jak se v něm vzdouvá vlna strachu. Bylo to poprvé, co měli v rukou skutečné zbraně.

„Udělal jsem něco, co jsem neměl?“ chtěl vědět Royce. „Zabiješ mě?“

Voyt se usmál, což na něm Royce dosud nikdy nespatřil. Vypadalo to spíš jako škleb. Jeho obrovská, zastrašující postava vrhala na celou skupinku, jak vojáky, tak chlapce, mohutný stín.

„Pokud nebudeš dostatečně rychlý, tak možná ano.“

Voyt se zničehonic vrhl kupředu, zvedl meč a zaútočil. Royce v poslední vteřině čistě instinktivně pozvedl svou vlastní zbraň a těžkou ránu zablokoval. Vzduch prořízl ostrý kovový řinkot a kolem se rozlétly jiskry. Náraz rozbrněl Roycovi celou spodní polovinu paže až po loket. Užasl nad velitelovou ohromující silou a rychlostí a nechápal, jak se s ním může měřit.

Voyt se ani nezastavil, otočil meč a jediným rychlým pohybem sekl po Roycově čepeli. Ozvalo se pronikavé skřípění oceli o ocel, načež Roycovi meč vyletěl z ruky.

Mladík bezmocně sledoval, jak odlétá stranou a přistává na zemi o pár kroků dál. Voyt přiložil špičku svého meče Roycovi ke krku a ten před ním stál naprosto bezbranný a ponížený.

„Budeš se muset snažit mnohem víc,“ pokáral ho velitel. „Copak ses za posledních šest měsíců nic nenaučil?“

Royce zahanbeně sklopil oči a cítil, jak se mu do tváří hrne krev.

„Proč jsi mě sem přivedl?“ zeptal se.

Na okamžik mezi nimi zavládlo tíživé ticho. Voyt k němu přistoupil o krok blíž a pod botami mu zaskřípal štěrk. Royce se v duchu připravil na konečnou ránu.

„Abych tě naučil, jak zůstat naživu,“ odpověděl nakonec velitel svým hlubokým hlasem.

Royce se na něj překvapeně podíval. Teprve nyní mu došlo, že ho sem Voyt nepřišel zabít; ba naopak, něčím velitele zaujal. Přemítal, jak se mu to povedlo.

„Proč já?“ chtěl vědět. „Proč teď?“

Voyt sklonil meč.

„Máš v sobě něco, co ostatní nemají,“ vysvětlil. „Máš přirozený cit pro válku. Dokážeš v nepřítelově obraně najít trhliny a jsi v pohybu, než na tebe stihne zaútočit. Možná že bych tě rád viděl přežít o trochu déle. Možná ale taky ne. Teď seber svůj meč a přestaň se vyptávat.“

Royce bleskurychle skočil po své zbrani a zvedl ji ze země. Tentokrát ji sevřel pevněji a přísahal si, že už o ni nepřijde.

Voyt se opět pustil do útoku, se zavrčením se na něj vrhl, a Royce jeho úder odrazil. Oba je zasypala sprška jisker.

„Obě ruce!“ zahřímal Voyt. „Člověk drží meč jednou rukou, jen pokud s tou druhá dělá něco užitečného. Pokud máš štít, nůž nebo plášť, klidně si používej jednu ruku. V ostatních případech využij všechnu svou sílu!“

Royce uchopil jílec pevněji. Voyt po něm sekl mečem takovou silou, že by to i strom rozťalo vedví. Royce úder pod další fontánou jisker odrazil, až se mu otřáslo celé tělo.

„Musíš se naučit lekcím válečníka. Proměň silné stránky svého protivníka v jeho slabiny. Použij proti němu jeho vlastní velikost. Využij jeho nedostatečné rychlosti. Právě tam, kde si myslí, že je nejnebezpečnější, najdeš vždycky i praskliny. Neváhej.“

Voyt na něj útočil znovu a znovu, rozmachoval se mečem ze strany na stranu a zatlačoval Royce přes celé prostranství pod pokrouceným stromem. Roycovi se však pokaždé podařilo ránu odrazit. Byl sice zbrocený potem a paže se mu třásly, ale držel se. Shora na něj bez ustání padaly jiskry a on Voytově nadlidské síle jen stěží dokázal vzdorovat.

„Jsi pomalý,“ zakřičel Voyt a opět po něm sekl. „Jako kachna v blátě. To proto, že hýbeš rukama, místo boky, jak bys měl. Síla začíná u tvých chodidel, ne v ramenou. Bojuj svými chodidly a zbytek těla se jednoduše přidá.“

Než si Royce stihl ta slova pořádně přebrat, Voyt se po něm náhle ohnal kopem a podrazil mu nohy.

Royce se svalil do bláta s vyraženým dechem a mžouravě vzhlížel k Voytovi, který se nad ním tyčil jako skála a nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Příliš se soustředíš na zbraň svého protivníka,“ vyčinil mu. „Každý bojovník má spoustu zbraní. Meč, samozřejmě. Ale i ruce a nohy.“

Royce se vyškrábal na nohy a znovu se postavil naproti Voytovi. Za těžkého oddechování si z očí vytíral pot. To už se na něj ovšem Voyt znovu rozběhl a Royce se musel bránit.

Voyt ho opět rychle zahnal na ústup, Royce se však tentokrát pokoušel dávat si pozor na to, co se naučil. Zaměřil se na své nohy a vzápětí cítil, že se pohybuje rychleji a o něco obratněji. Voyt měl pravdu. Tímhle způsobem se mu podařilo vyhnout dvěma úderům, které by ho jinak zasáhly.

„Lepší,“ okomentoval jeho snažení velitel, ohnal se po něm a jen těsně minul jeho ruku. „Ale pořád moc pomalý.“

„“Je to tu samé bahno,“ hájil se Royce, který právě uklouzl. „To mě na tom brzdí.“

Voyt se uchechtl.

„A ty myslíš, že já bojuju na vodě?“ opáčil. „Stojíme na stejné zemi.“

Nato zavrčel a zasypal Royce zuřivou kombinací ran, jež jako by se na něj snesly ze všech stran zároveň. Royce měl co dělat, aby je zvládl všechny odvrátit.

„Proč si myslíš, že jsem tě sem přivedl?“ štěkl po něm velitel. „Myslíš snad, že tvůj protivník bude bojovat na jiné půdě než ty? Myslíš, že jen on má na své straně výhodu? Myslíš, že Jámy jsou jen tráva a štěrk? Budeš se prát v bahně. Zřejmě v bahně taky zemřeš. A jak to vypadá, budeš si u toho ještě celou dobu stěžovat.“

Voyt ze sebe vyrazil hrdelní výkřik a rozběhl se na něj. Royce se ráně tentokrát vyhnul úkrokem a jen těsně jí unikl, takže se velitel prohnal kolem něj.

Royce samotného překvapilo, jak mrštně se mu vyhnul.

Voyt se zastavil a otočil se k němu čelem.

„Rychlé,“ připustil. „Ale udělals další chybu. Nechal sis ujít příležitost. Když se ocitneš takhle blízko, zapomeň na zbraň a použij ruce. Jak jsem kolem tebe probíhal, měl jsi mě popadnout a odhodit.“

Sotva ta slova dořekl, jediným rychlým pohybem udělal otočku a loktem Royce udeřil do zad.

Mladík se zapotácel a padl tváří do bahna. Mezi lopatkami mu vystřelila oslepující bolest, která mu vyrazila dech. Měl pocit, jako by ho do zad praštilo obří kladivo. Nedokázal pochopit, jak je možné, aby měl jeden člověk takovou sílu.

O vteřinu později ho uchopily svalnaté ruce a vytáhly ho zpátky na nohy.

Royce zůstal sklíčeně a zahanbeně stát, kam ho postavily. Tvář měl celou černou od bahna.

„Počkej tu na mě zítra před úsvitem,“ poručil mu Voyt. „Než se vzbudí ostatní. Zkusíme to znovu.“

Royce k němu vzhlédl, zaskočený, jaké se mu dostalo cti. Navzdory vší bolesti ho prostoupila nesmírná vděčnost.

„Proč já?“ zopakoval svou dřívější otázku.

Zahleděl se do Voytova obličeje a zjistil, že se ztrácí v temných očích zabijáka. Zároveň to však byly oči statečného a udatného bojovníka, jehož Royce obdivoval víc, než by dokázal vypovědět.

„Protože v tobě vidím kousek sebe,“ odvětil Voyt, „a taky vidím, co by se z tebe mohlo stát.“

Royce přemýšlel, jak je to možné. Voyt byl nejlepší bojovník, jakého kdy poznal. A skutečný vůdce svých mužů.

„Jestli má z téhle várky někdo šanci na přežití, tak jsi to ty. Ostatní jsou v mých očích už po smrti.“

Roycovi ten kompliment udělal radost. Vůbec ho nenapadalo, jak si vysloužil Voytovu pozornost, když na něj velitel dosud vždy pohlížel s pohrdáním. Na druhou stranu ho ale bodlo u srdce, protože si nedokázal představit, že by s ním nepřežil i Mark.

Upřeně si Voyta prohlížel.

„Opravdu si myslíš, že bych mohl přežít?“ zajímal se.

Voyt mu pohled oplatil se smrtelně vážným výrazem.

„Nejspíš ne,“ odpověděl. „Ne nadlouho. Ale jestli se mi podaří tvůj život aspoň o chvilku prodloužit, bude to stačit.“

Royce tomu tajemnému muži vůbec nerozuměl.

„Ale proč?“ vyptával se. „Proč to pro mě děláš?“

Voyt se zahleděl kamsi dolů a Royce si uvědomil, že se dívá na vypálenou značku na jeho předloktí. Vzápětí zvedl oči zpátky k Roycovu obličeji.

„Kvůli tvému otci.“

Royce stál jako přimražený a nic mu nedávalo smysl.

„Mému otci?“ zopakoval po něm. „Můj otec je prostý sedlák z malé vesničky. Jak by takový velký válečník jako ty znal mého otce?“

Voyt pomaloučku a velice vážně zakroutil hlavou.

„Tvůj otec je jediný člověk, který mě kdy porazil. A jediný bojovník, kterého jsem kdy měl opravdu rád.“