Raymond se odjakživa považoval za nejchytřejšího. Byl ze čtyř bratrů nejstarší a netrpěl ani Lofenovou tendencí pouštět se do roztržek, ani Garetovou impulzivitou. Co se Royce týče… no, Royce byl prostě jiný. To by přece poznal každý trouba.

„Já potřebuju vědět,“ prohlásil Raymond, zatímco se trmáceli přes vřesoviště za jejich vesnicí, „jak z toho všichni vyvázneme živí.“

„Musíme shromáždit všechny muže z naší rodiny a společně dobýt hrad,“ mínil Lofen.

Raymond se jeho návrhu hořce zasmál. „Pokud jsem se na poslední slavnosti šeredně nepřepočítal, nemáme v rodu ani tolik mužů, abychom dobyli jezevčí noru, natož takovou pevnost.“

S tím se mu smiřovalo nejhůř. Bojovali na hradě jako lvi, aby odvedli pozornost strážců, Royce se jim však zachránit nepodařilo a sami sotva vyvázli životem. Pokoušeli se ho podpořit u soudu, vmísili se do davů v přístavu, ovšem při obou příležitostech se to kolem hemžilo příliš mnoha muži, příliš mnoha strážci, než aby měli šanci pro něj udělat víc, než zemřít v boji o jeho záchranu.

„V tom případě musíme domů,“ konstatoval Garet. Dalo se čekat, že se nejmladší sourozenec bude chtít běžet schovat za máminy sukně. Část Raymonda chtěla úplně to samé, jenže věděl, že to tak nefunguje.

„Jestli se vrátíme domů, budou tam na nás čekat rytíři,“ namítl Raymond. „Musíme se odtamtud držet dál, dokud se situace trochu neuklidní. Najdeme si nějaké bezpečné místo v kopcích a pokusíme se vymyslet co dál.“

Budou muset uprchnout za moře? Vydají se do dalekých, divokých zákoutí země, o nichž se vyprávělo, že tam stále pobývají Picti z dob před příchodem skutečných mužů? Jak dlouho vydrží utíkat? Jak dlouho se jim podaří skrývat?

Kdepak, pomyslel si Raymond, jeho bratři měli navzdory všemu pravdu. Museli přijít na způsob, jak Roycovi pomoct. Kdyby se jim podařilo posbírat dostatek sil a dopravit je na místo, kam Royce odvezli, na Rudý ostrov, pak by ho možná dokázali osvobodit a společně s ním by se možná zmohli i na víc.

„Kolik bratranců a přátel vlastně máme?“ otázal se Raymond svých bratrů.

Začali je vypočítávat na prstech.

„Kluci od tetičky Willy,“ odříkával Garet, „a možná bychom mohli svolat schůzi, nalákat víc chlapů.“

„To můžeme rovnou poslat pozvánku vévodově armádě,“ podotkl Lofen. „Zato já mám kamarády, co by si dobrý boj nenechali ujít…“

Mladíky, co se oháněli pěstmi, nikoli muže s meči. V tomhle případě byl ale Raymond ochotný přijmout veškerou pomoc, jaká se jim nabídla.

„Budeme to muset do vesnice risknout,“ oznámil bratrům. „Nabereme tam muže, najdeme někoho s lodí. Na dobytí hradu to sice stačit nebude, ale vsadím se, že na to, abychom bratra propašovali z ostrova, se nás spolčí dost.“

Zamířili tedy k vesnici, drželi se při zemi, a pokud to šlo, vyhýbali se silnici. Raymond už v dálce rozeznával obrysy vesnice a doufal, že se jim tam podaří získat potřebnou podporu. Nemohli přece Royce ponechat jeho osudu.

Bude ovšem možné dojet do vesnice a naverbovat pomoc, aniž by přitom narazili na potíže? V odpověď uslyšel dusot kopyt na vlhké půdě.

„Utíkejte!“ zařval Raymond, ani nečekal, až jezdce uvidí. Byl jich nejméně tucet, někteří praví rytíři, jiní ozbrojení strážci.

Uháněli, co jim nohy stačili, ale ani s veškerým vypětím sil, ani s lepší znalostí terénu nemohli závodit s koňmi. Skupinka pronásledovatelů je obklíčila a kroužila kolem nich, jako by se připravovali na souboj.

„Jeho lordstvo nařídilo, abychom vás přivedli živé,“ zavolal na ně jeden z rytířů. „Vzdejte se a my vás necháme žít.“

Raymond tasil svůj meč. Sice s bratry nebyli žádní vznešení bojovníci, každý den ale cvičili.

„Jestli nás chcete, budete si pro nás muset přijít,“ odpověděl.

Rytíři se na ně vrhli, tupou stranou svých kopí přitom mávali, jako by se oháněli palicemi. Raymonda netížila žádná potřeba se tak zdráhat. Zaútočil na jednoho z vojáků a cítil, jak mu meč sjel po jeho brnění.

Viděl, jak Garetovi uštědřili rozmáchlou ránu kopím, a tím ho odrovnali jako prvního. Lofen se na nohou udržel o trošku déle, dokonce se mu i povedlo stáhnout jednoho jezdce z koně, vzápětí však zjistil, že se na něj ženou tři další.

Raymond se mu rozběhl na pomoc. Mečem se ohnal po nejbližším muži. Zasáhl ho tvrdým úderem, při němž se čepel zabořila hluboko do jezdcova těla. Otočil se, aby se postavil dalšímu útočníkovi, odrazil jeho ránu, obratem mu ji oplatil a znovu ucítil, jak vojákovi ostří jeho meče proniká do masa.

V příštím okamžiku za sebou uslyšel dusot kopyt a začal se opět otáčet, tentokrát byl ovšem příliš pomalý. Za ucho ho udeřila násada kopí, až se mu otřásla hlava, svět se začal rozplývat a Raymond padl na kolena. Meč mu vypadl z rukou. Odněkud ho popadly hrubé ruce, škubly mu pažemi za záda a tam je svázaly. Tou dobou už ale Raymonda opouštělo vědomí…

* * *

Raymond se potácel na hranici vědomí a bezvědomí a sem tam pocítil houpavé pohyby koně, přes kterého ho přehodili. Ve chvílích, kdy byl při sobě, dokázal rozeznat omráčená těla obou bratrů, jež se v obdobné poloze nesla na hřbetech dalších dvou ořů.

Před nimi se rýsoval lordův hrad, mříž otevřená, padací most spuštěný, aby po něm mohli vejít. Sotva koně prošli bránou, popadli rytíři Raymonda za ruce a stáhli ho ze zvířete, jež ho sem doneslo. Spolu s ostatními ho odtáhli k železem vyztuženým dveřím zasazeným do zdi při úpatí schodiště. Na stoličce tam seděl strážný a v prstech třímal klíče.

„Tak jste je chytili,“ poznamenal. „Jeho lordstvo říkalo, ať je hodíte do hlavní hladomorny, prý uvidíme, jestli je někdo zapíchne.“

Rytíř, který držel Raymonda, přikývl. „Takoví pohlední mládenci budou mít štěstí, jestli se jim nestane nic horšího.“

Žalářník jim otevřel dveře a rytíři zavedli Raymonda i s jeho bratry do temnoty, jež se za nimi skrývala. U vstupu se nacházely samostatné cely, některé obsazené, spolu s místností, odkud se zpoza dveří ozývaly výkřiky, ze kterých Raymondovi běhal mráz po zádech.

Opodál byly ve stěně další dveře. Tyto žalářník otevřel s mimořádnou opatrností a záhy ustoupil, jako by čekal, že odtamtud někdo vyběhne. Průchodem šlo vidět schody sestupující do neosvětleného prostoru.

„Sem hážeme lidi, na které chceme zapomenout,“ vysvětlil žalářník. „Užijte si to. Zaručuju vám, že oni si užijí vás.“

Rytíři dovnitř vhodili Gareta s Lofenem a pak přišla řada na Raymonda. Přeťali mu pouta na rukou a postrčili ho do neznáma za dveřmi. Napůl seběhl, napůl se skutálel ze schodů, dokud nepřistál na zemi pod nimi.

I ve tmě cítil, jak na něm ulpívají nesčetné páry očí, a věděl, že jestli s bratry nezůstanou pohromadě, čeká je smrt se stejnou jistotou, jako kdyby je popravili.

Kapitola desátá

Royce seděl v podpalubí lodi, schoulený do klubíčka v temném koutě, a oběma rukama si objímal kolena. Pomaloučku otevřel oči. Právě se probudil z neklidného spánku, okamžitě se však začal ostražitě rozhlížet kolem sebe. Vlastně se nepřestával mít na pozoru od té chvíle, co ho sem hodili. Jeho oči postupně přivykly temnotě a odhalily před ním místnost plnou smrti a chaosu.

Když to spatřil, přál si, aby se raději nikdy neprobudil. Ponuřejší podívaná se mu už naskytnout nemohla. Mrtvých zde nyní bylo více než živých; podlahu pokrývala bezvládná těla obsypaná boláky a potřísněná zvratky. Zvedal se z nich takový puch, že se tam málem nedalo dýchat. Užasl nad tím, že sem stále shazují další a další chlapce, jako by jejich řady neměly konce. Podpalubí muselo sloužit jako odpadiště, buď pro ty, co se nahoře nějak provinili, nebo zkrátka pro ty, co měli smůlu.

Ve všech houpacích sítích se choulily děti. Některé bedlivě sledovaly okolí, jiné pochrupovaly a ostatní bezvýrazně hleděly do stropu. Všechny se ale ve svých hamakách pohupovaly mnohem divočeji než obvykle a i Royce cítil, jak do trupu lodi naráží prudké vlny. Na okamžik zatoužil, aby měl pro sebe také síť. Dávno však zjistil, že je lepší se jí vzdát a spokojit se s podlahou. Viděl příliš mnoho mladíků, kteří zemřeli právě kvůli tomu, že si ustlali v jedné ze sítí, neboť se vždycky našel někdo, kdo byl ochotný pro místo v hamace zabíjet. Ubožáci zamotaní v síti ani nedostali šanci se bránit. Royce se tedy brzy naučil vzít zavděk podlahou, zalezl si do nejtemnějšího kouta, jaký se mu podařilo najít, a tam se ukládal ke spánku s pažemi kolem kolenou a se zády opřenými o zeď, aby na něj nikdo nemohl zaútočit. Bylo to tak bezpečnější.

Jednou za den otevřeli strážci palubní otvor a vpustili dovnitř závan mořského vzduchu a několik paprsků denního světla. Royce si nejprve myslel, že je pustí nahoru, aby si mohli trochu protáhnout údy. Pak ovšem uviděl, jak posádka otvírá obrovské pytle a hází je dolů, načež uslyšel něco, co znělo jako by na zem dopadala hromada písku. Když se k ní vzápětí všichni chlapci vrhli jako divoká zvěř a hladově si plnili hrsti, Royecovi došlo, že se nejedná o písek, nýbrž o zrní. Nastal čas krmení.

Zajatci si jím nenasytně nacpávali ústa, postrkovali se a uštědřovali si políčky i pořádné rány, až obilí zalévala jejich krev. Byl to brutální boj o přežití, který se konal přesně jednou denně. Strážci nechali palubní otvor vždycky otevřený, dokud je nepřestalo bavit zubit se té podívané, a pak ho zase zaklapli.

Royce si zpočátku sliboval, že se té vřavy nikdy nezúčastní. Jenže už po dni ho přemohl hlad a on se na příděl vrhl spolu s ostatními. Sotva si pro sebe uzmul plnou hrst zrní, už se po něm sápal jiný mladík a snažil se mu ho vypáčit z rukou. Oba chlapci mezi sebou svedli krátký zápas, dokud se Roycovi nepodařilo svému protivníkovi vyškubnout, čímž ho přiměl, aby se po jídle poohlédl někde jinde. Royce bleskurychle zhltl celou porci naráz. Zrní mu skřípalo mezi zuby, nemělo žádnou chuť a hlad mu také nezahnalo. Ale bylo to alespoň něco. Navíc se poučil pro příště – nazítří se pokusí nabrat dvě hrsti a jednu si nechat na později.

Takový byl strastiplný život v podpalubí. Royce se den za dnem snažil přežít, nedočkavě vyhlížel, až se otevře palubní otvor, zmocnil se tolika jídla, kolik jen unesl, a vrátil se zpět do svého kouta. Viděl umírat příliš mnoho chlapců a příliš dlouho musel snášet jejich neodbytný zápach. Sledoval, jak podpalubím jako dravé šelmy krouží hrubiáni a číhají na ty, kterým již nezbývá dostatek sil, aby se bránili, pak na ně útočí a obírají je i o to málo, co u sebe ještě měli. Nepřestávalo ho to znepokojovat.

Royce skoro nespal. Neustále ho pronásledovaly hrozivé noční můry, v nichž se viděl, jak ho bodají a jak pluje v rakvi po krvavém moři, dokud ho nepohltí rozbouřené oceánské vlny. Do toho se mu před očima objevovaly obrazy Genevieve, kterou na hradě znásilňují urození, a on přichází příliš pozdě na to, aby ji mohl zachránit. Zdálo se mu i o bratrech a o rodině doma, o tom, že jejich dům i pole shořely na popel, takže se všichni museli odstěhovat a mezitím na něj dávno zapomněli.

Každý den se budil zbrocený studeným potem. Nebyl si jistý, co je teď vlastně horší, jestli spát nebo bdít.

Když se ovšem Royce probudil dnes, hned vycítil, že je něco jinak. Žaludek se mu svíral ještě víc než obvykle, vlny narážely do paluby s větší vervou, shora se ozývalo pištivé skučení větru. Nebylo pochyb, že venku zuří bouře. A ne jen tak ledajaká, nýbrž bouře, která může všechno změnit.

Odněkud vysoko nad sebou uslyšel vyděšený křik a dusot těžkých bot, které najednou po palubě pobíhaly jaksi naléhavěji než předtím. O okamžik později se k Roycovu údivu rozlétl dokořán palubní otvor. Takhle brzy ho ještě nikdy neotevřeli.

Napřímil se v očekávání toho, co se bude dít.

Něco bylo špatně.

Upíral zrak na otevřené nebe, což mu po dlouhých dnech v podpalubí připadalo jako hotový luxus. Na nebi však visela hustá, temná mračna, plula po něm neobyčejnou rychlostí a snášel se z nich déšť tak silný, až to vypadalo, že padá vodorovně. Vlastně se ani nemusel dívat, už podle zvuku věděl, co se stalo. Zvedl oči k otevřenému poklopu, po svalnatých pažích, které ho zpravidla otevíraly, nebylo ovšem nikde ani stopy. Odklopil se sám – nejspíš silným poryvem větru.

Royce s úžasem pozoroval, jak se ten padesátikilový dřevěný kryt najednou znovu sám od sebe zvedl, chvíli se divoce kymácel a nakonec se vznesl a odletěl jako list papíru. Royce hlasitě polkl. Jestli ta vichřice dokázala jen tak odfouknout něco tak těžkého, co by potom asi udělala s člověkem?

Kvílení větru brzy přehlušilo všechny ostatní zvuky. Bylo tak silné, že mu nahánělo hrůzu i hluboko v podpalubí. Znělo to, jako kdyby se jejich loď měla každou chvíli rozpadnout na kusy. Průzorem spatřil, jak vzduchem proletělo dřevěné prkno, vyrvané přímo ze samotné paluby.

Vtom se celá loď propadla vzduchem a o okamžik později jí do trupu narazila mohutná vlna. Roycovi se zhoupl žaludek. Měl dojem, že museli padat nejmíň patnáct metrů. Ohromilo ho, že se nepřevrátili.

Royce se rozhlédl po ostatních, jejichž obličeje nyní v denním světle výjimečně dokázal rozeznat. Tváře jim zářily nadějí z toho, že zase vidí nebe, zároveň se jim na nich však zračilo hotové zděšení z běsnící bouře. Svobodu měli konečně přímo před nosem, stačilo se z tohohle pekla vyškrábat nahoru na palubu.

Nikdo se ale neodvážil ani pohnout. Hrůza z bouřky je všechny přimrazila na místě.

Tu se najednou palubním otvorem sneslo těžké lano a jeho konec s žuchnutím přistál na podlaze jako stočený had. Vzápětí se nahoře objevila hlava jednoho z vojáků, který se jako o život držel trámu na palubě a se zamračením nahlédl dovnitř.

„Všichni na palubu!“ zařval na ně, přičemž se musel snažit, aby ho přes skučení větru vůbec bylo slyšet. „Všichni navrch! Hned!“

Nikdo se ani nehnul.

Strážci se stáhla tvář hněvem.

„Honem nebo si tam pro vás přijdu a jednoho po druhém vás osobně pozabíjím!“

Chlapci na něj dál nehnutě zírali.

O vteřinu později vzduchem prolétlo kopí a k Roycově zděšení se zapíchlo přímo do hrudi mladíka, který seděl vedle něj. Přišpendlilo ho k podlaze, takže stihl jen vykřiknout a byl na místě mrtev.

V příštím okamžiku dolů seskočili dva strážci, pozvedli své meče, popadli první vězně, co jim přišli pod ruku, a bez váhání je bodli do hrudi.

Zatímco se oba mladíci bezvládně skáceli k zemi, strážci se otočili a přejeli pohledem po ostatních.

Všichni zajatci najednou vyskočili na nohy, rozběhli se k lanům a rychle po nich šplhali na palubu. Royce se k nim přidal. Sice tam na něj jistojistě čekala smrt, přinejmenším to ale bude čistší smrt než tady v té díře. Třeba bude mít štěstí, nějaká vlna ho smete do moře a on bude mít tuhle noční můru konečně za sebou.

Royce zaklonil hlavu a pozoroval, jak se první z chlapců s vypětím všech sil škrábe nahoru. Byl zesláblý podvýživou. Když se konečně vyšplhal až k palubnímu otvoru, chytil se zábradlí, vytáhl se nahoru a přelezl přes okraj. Počínal si přitom velice neohrabaně s nohama zdviženýma do vzduchu. Royce s hrůzou sledoval, jak mladíkovi sklouzla ruka ze zábradlí, načež se ho zmocnil prudký poryv větru a vynesl ho do vzduchu jako kus dřeva. Točil se kolem dokola a jeho úpěnlivý křik zanikal v burácení vichřice, která ho záhy vrhla přes zábradlí přímo do moře.

V Roycovi narůstala nervozita. Konečně na něj přišla řada. Pevně uchopil lano a centimetr po centimetru se začal pomaličku sunout vzhůru. Cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. Vítr kolem něj kvílel čím dál tím hlasitěji. Nakonec však přece jen prostrčil hlavu otvorem na palubě a třesoucíma se rukama se zachytil jeho okraje.

Sotva poprvé za dlouhé týdny opustil podpalubí a opatrně se vysoukal nahoru, udeřil ho do uší ohlušující řev větru a zrak mu zahalila clona deště. Viditelnost tu byla téměř nulová. Přestože se Royce držel jako o život, ruka mu sklouzla a jeho tělo se chvíli bezmocně vezlo po palubě, než se mu podařilo znovu najít úchyt. Poučil se z chyb svých předchůdců a dával si pozor, aby zůstal tělem co nejníž. Přitisknutý k palubě se tedy plížil kupředu.

Sevřel dlaň okolo kolíku, který byl pevně připevněný k palubě, a plazil se proti větru. Musel bojovat o každý kousíček, dokud konečně nenašel místo, kde se mohl zapřít. Schoval se za vysoký stěžeň, každou rukou se chytil za jeden kolík a nohama se zaklínil o dva kolíky za sebou. Podařilo se mu tak zaujmout relativně stabilní pozici, v níž se dokázal udržet i přesto, že se všude kolem něj rozbíjely mohutné vlny a celá loď se nepřestávala zuřivě kymácet, stoupat a zase klesat na rozbouřeném moři.

„Skasej tu plachtu!“ zařval na něj jeden z vojáků ve snaze přehlušit vichřici.

Royce vzhlédl a uviděl, jak mu vysoko nad hlavou divoce plápolá plachta, která svou vahou prohýbá stěžeň na pokraj zlomu. Tu ho do zad šťouchlo vojákovo kopí a on věděl, že jestli rychle nehýbne kostrou, zemře jiným způsobem.

Nezbylo mu tedy, než se postavit a vší silou stěžeň obejmout rukama. Pak se jednou rukou natáhl po pohupujícím se laně a zatáhl za něj. Hrubý, promoklý provaz mu rukou jen hladce proklouzl. Vzápětí se k němu však přidali další chlapci, které k tomu rovněž přimělo pošťuchování vojáků. Společným škubáním za lano se jim podařilo plachtu kousíček po kousíčku spustit. Jakmile byla dole, tlustý stěžeň se přestal prohýbat, loď se narovnala a začala sebou kymácet o poznání méně.

Po palubě se prohnal ostrý poryv větru. Royce se pevně přitiskl ke stěžni. Chlapec vedle něj tak rychle zareagovat nestačil. Než se mu podařilo se něčeho pořádně zachytit, ztratil rovnováhu, pozpátku se zapotácel a dopadl zády na podlahu. Do trupu udeřila ohromná vlna, loď se naklonila na bok a Royce mohl jen bezmocně přihlížet, jak chlapec s tuctem dalších zajatců klouže přes celou palubu a na druhém konci všichni s křikem padají do moře.

Royce se rozhlédl kolem. Kam jen oko dohlédlo, čeřila moře armáda rozběsněných vln. Věděl, že ztracené mladíky už nikdy neuvidí. Cloumalo jím čím dál tím větší zděšení a narůstalo v něm přesvědčení, že nemá šanci přežít.

„Uvažte tu plachtu!“ ozval se další voják.

Royce si uvědomil, že mu nad hlavou pořád nebezpečně pleská plachta a natáhl se, aby ji přitiskl ke stěžni a uvázal. Proklouzávala mu mezi prsty, nakonec se mu ovšem přece podařilo ji přidržet paží. Popadl lano, které tam také povlávalo ve větru, několikrát ho omotal kolem plachty a pevně ji přivázal ke stěžni.

Loď se najednou znovu otřásla a naklonila na bok, takže se Royce musel zuby nehty držet, aby nespadl. Před očima mu přitom projelo několik dalších chlapců, které to odnášelo na druhou stranu k zábradlí. Rozpoznal mezi nimi i toho mladíka s černými vlnitými vlasy, jenž ho před mnoha týdny zachránil před ušlapáním. Marka. Klouzal po palubě a zoufale se snažil něčeho zachytit, avšak bez úspěchu. Nepotrvá dlouho a zmizí pod hladinou.

Royce nemohl dopustit, aby zemřel.

Bez ohledu na to, jakému se tím vystavoval nebezpečí, se Royce jednou rukou pustil stěžně a natáhl ji ke svému spoluvězni.

„TADY!“ zakřičel na něj z plných plic.

Mark se ohlédl, natáhl ruku, a když projížděl kolem něj, podařilo se mu tak tak uchopit Roycovu paži. Křečovitě ji svíral a upíral na Royce pohled plný hrůzy a zoufalství, ze všeho nejvíc však vděčnosti. Royce ho držel, co mu síly stačily, aby nezačal znovu klouzat opačným směrem. Loď teď málem ležela na boku. Ostatním chlapcům ovšem nebylo pomoci, a ti s řevem přepadli přes palubu.

Royce cítil, jak se mu ruce třesou námahou. Měl dojem, že se mu každou chvílí přetrhnou svaly, a modlil se, aby se loď co nejdřív narovnala. Ruka na stěžni mu milimetr po milimetru sjížděla, takže se na něm jen stěží dokázal udržet. Věděl, že za okamžik poletí přes palubu i on.

„Pusť mě!“ křičel Mark. „Nezvládneš to!“

Royce ale umíněně zakroutil hlavou. Musel ho zachránit. Dlužil mu to.

V tu chvíli se loď konečně zase narovnala. Mark se rozběhl ke stěžni a chytil se ho vedle Royce. Ten cítil, jak se mu uvolňují svaly. Oba mladíci stáli vedle sebe, rukama objímali stěžeň a ztěžka oddechovali.

„Jsem tvým dlužníkem,“ zavolal na něj Mark.

Royce zavrtěl hlavou.

„Jsme vyrovnaní.“

Někde za sebou uslyšel křik, a tak se ohlédl, aby zjistil, co se děje. Jeden z podpalubních rváčů zvedl nad hlavu dýku a bodl jí nějakého nic netušícího nebožáka do zad. Pak z jeho mrtvého těla strhl váček, který měl připnutý u pasu, a přivázal si ho k vlastnímu opasku. Royce nad tím jen potřásl hlavou. Nechápal, že těmhle těm predátorům stojí za to napadat lidi i za takové bouře.

O vteřinu později se ovšem přes loď převalila další mohutná vlna a smetla útočníka z paluby přímo do moře.

Royce úplně promočila. Na okamžik se ocitl zcela ponořený v ledové vodě, načež vlna zmizela stejně rychle, jako se objevila, a on se s prskáním pokoušel popadnout dech. Zamrkal a snažil se z očí a z vlasů vytřít vodu. S úlevou spatřil, že i Mark se vedle něj stále drží stěžně. V životě mu nebyla taková zima, když se však rozhlédl po rozbouřeném moři před sebou a neviděl nic než napěněné vrcholky vln, došlo mu, že to bude jenom horší. Náhle si uvědomil, že pokud zůstanou na palubě, bude to pro ně znamenat jistou smrt.

„Nepřežijeme to tady!“ zakřičel na Marka.

Než však mohl pokračovat, přehnala se přes ně další obrovská vlna. I tentokrát se jim podařilo se udržet, i tentokrát ovšem Royce zpozoroval, jak si s sebou voda odnáší několik mužů – mezi nimi i vojáka, který je dosud hlídal.

„Musíme zpátky dolů!“ rozkřičel se znovu.

Rozhlédl se po zbývajících strážných a zjistil, že mají plné ruce práce s tím, aby sami zůstali naživu. Pochyboval, že by si všimli, kdyby zmizel, nebo že by měli čas ho jít hledat do podpalubí.

„Tak pojďme!“ zavolal na něj Mark.

Oba najednou se pustili stěžně a vrhli se zpátky k otvoru vedoucímu do podpalubí. Jenže sotva to udělali, opět se na ně zřítila obří vlna. Rozplácli se na dřevěné palubě, a jak se loď začala otáčet na bok, klouzali po ní dolů. Royce sebou pod vodou zmítal ve snaze otočit se a plavat směrem k otevřenému průchodu a vzápětí s nesmírnou úlevou ucítil, jak do něj po hlavě padá, když vlna konečně ustoupila. Slyšel, jak vedle něj dopadlo další tělo, a pochopil, že Markovi se rovněž podařilo uniknout.

Royce ovšem nepřistál na tvrdé dřevěné podlaze, jak očekával, nýbrž ve vodě, která sahala do výšky dobrých pár desítek centimetrů. S hrůzou si uvědomil, že se trup plní vodou.

Royce vyskočil na nohy a zjistil, že mu voda sahá po stehna a neklidně se převaluje sem a tam. Něco kolem něj proplulo a narazilo mu to do nohy. Když sklonil hlavu, spatřil, že je to mrtvola jednoho z chlapců, kteří zemřeli v podpalubí. Přejel pohledem po zbytku prostoru a k vlastnímu zděšení shledal, že se voda mrtvými těly jen hemží. Uvědomil si, že i tady jsou jejich šance na přežití mizivé. Nahoře však byly nulové.

Voda stoupala čím dál tím výš, až ji měl brzy u pasu. Royce věděl, že jakmile vystoupá až po strop, vyplaví je zpět na palubu a jeho život bude u konce.

Natáhl se, jednou rukou se chytil kolíku na stěně a druhou lana staré houpací sítě, aby se zapřel. Mark následoval jeho příkladu. Pak tam společně stáli a čekali, sledovali, jak se kolem nich zvedá voda a Royce se při pohledu na všechnu tu smrt nedokázal ubránit myšlenkám, jak asi zemře on.