Genevieve bloudila hradními chodbami a hledala svého manžela, ačkoli tu chvíli netoužila nijak uspíšit. Nechtěla přiblížit okamžik, kdy se bude muset vydat do Jam a přihlížet všemu tomu násilí. A rozhodně nechtěla urychlit okamžik, kdy pošlou Royce na smrt.

Zároveň se ale ani nechtěla zamýšlet nad tím, co Altfor asi dělá, zatímco ho hledá; ne po jeho výhružkách. Co když ho nemůže najít, protože právě ujíždí do vesnice za její sestrou? Z té představy se jí zvedal žaludek.

„Kde je můj muž?“ zeptala se kolemjdoucí služebné. Nedokázala o ženě uvažovat jako o své služebné. Ona sama svému manželovi patřila zrovna tak jako tenhle hrad. Genevieve byla spíš jeho majetek, než jeho vévodkyně.

Viděla, jak služebná zaváhala, a naplnily ji obavy. „Kde je?“

Žena tentokrát ukázala prstem na pokoj opodál. Genevieve tu komnatu ihned poznala, neboť patřila jediné osobě na hradě, které věřila: Moiře.

Genevieve se rozběhla ke dveřím. Jestli se Altfor nebál ublížit její sestře, aby se jí pomstil, určitě by bez zaváhání ublížil i její kamarádce, třebaže byla provdaná za jednoho z jeho bratrů.

„Ach… Altfore!

Zvuky, které se z pokoje ozývaly, ovšem zdaleka nezněly jako projevy bolesti. Nezněly ani jako žádný zuřivý souboj, či dokonce tiché podřízení, k němuž byla Moira donucena násilím, protože neměla na vybranou. Naléhavou potřebu ochránit svou kamarádku v Genevieve rázem vystřídal nezkrotný vztek. Rozrazila dveře. Napůl je podezřívala, že je nechali odemčené schválně.

A pak je spatřila: její kamarádka a její manžel leželi propletení na Moiřině posteli, zahalení pouze v tenkých pokrývkách. Genevieve mohla být jen vděčná, že se ze sebe za těch pár vteřin, během nichž otvírala dveře, stihli odkulit.

„Moiro?“ oslovila ji a nedokázala v hlase zakrýt bolest. „Jak jsi mohla?“

Nepoložila tu otázku svému manželovi, přestože to on jí složil slib. Položila ji své kamarádce; ženě, která o sobě tvrdila, že je její kamarádka. Jenže v příští chvíli se Moira usmála a Genevieve pochopila, že její přítelkyní ve skutečnosti nikdy nebyla.

„Vždyť jsem ti říkala, že se na tomhle místě musíš naučit předstírat,“ odpověděla Moira. Genevieve se při jejích slovech lámalo srdce. „A tys mi pověděla tolik věcí, co bys žádnému nepříteli neprozradila.“

Tak to tedy ve skutečnosti byla, pomyslela si Genevieve. Ze ženy, již považovala za svou nejvěrnější kamarádku, se jako lusknutím prstů stal nepřítel. Chtěli snad Moira s Altforem, aby je takhle přistihla? Pokud ano, který z nich usoudil, že je to dobrý nápad? Rozhodla se její bývalá přítelkyně, že nastal správný okamžik odhalit jejich spiknutí, nebo její manžel přišel na další způsob, jak jí ublížit?“

„Já tě—“ začala Genevieve a pokročila dopředu.

Altfor jí zadržel ruku ve vzduchu. „Ty nic. Nic neuděláš. Nic neřekneš. Půjdeš hezky na chodbu a tam na mě počkáš, abychom se mohli jít podívat, jak je tvému milému Roycovi konec.“

Genevieve chtěla zakroutit hlavou, Altfor ji ale druhou rukou uchopil za čelist. Vtiskl jí na rty polibek takovou silou, až to bolelo.

„Běž nebo se ještě rozhodnu, že se k nám chceš přidat. A až budu chtít jít, buď nachystaná. Jestli tě budu muset hledat, nebude se ti to líbit.“

Genevieve vyběhla z pokoje, aniž by se odvážila jedinkrát ohlédnout.

Kapitola třicátá třetí

Prach vešel do vesnice a nijak se nepozastavil nad její chudobou, špinavostí ani převládajícím dojmem, že by stačila jedna bídná úroda, aby místo propadlo duchům. Pro něj se duchové nacházeli všude a dnes nadešel den, aby vznikli další. Tak to bylo předpovězeno.

„Máte tu chlapce,“ oslovil prvního muže, jehož uviděl, „se značkou na ruce.“

„To si myslíš, že mám čas se vybavovat s každým cizincem, kterého potkám?“ obořil se na něj muž. „Musím vzít husy na trh.“

Znovu se dal do kroku, Prach mu však zastoupil cestu.

„Uhni,“ poručil mu muž a natáhl se, jako by chtěl Pracha odstrčit stranou. Prach ho za paži popadl a zlomil ji se stejnou lehkostí, s jakou člověk láme obyčejnou větvičku. Mužův křik ignoroval.

„Naučil jsem se spoustu věcí,“ vyprávěl mu Prach. „Ze stovky svazků jsem se naučil, jak přivést smrt. Naučil jsem se, jak v tichosti našlapovat a jak celé dny trpělivě sedět jako kámen, aniž bych něco pozřel. Naučil jsem se číst ze všech věcí znamení. Ta znamení mě přivedla sem. Zeptám se tě ještě jednou. Kde najdu chlapce se značkou na ruce?“

„Myslíš Royce?“ vypravil ze sebe muž mezi bolestivými nádechy. „Jeho rodina… jeho rodina bydlí na farmě na kraji vesnice. Támhle.“

„Děkuji,“ řekl Prach a vydal se na cestu vesnicí. Ze všech stran na něj nyní zírali lidé. Prach měl dojem, že to pro jednou nebude jen kvůli jeho šedé kůži. U kraje cesty se začala shromažďovat skupinka mužů s farmářským náčiním v rukou. Přemýšlel, zdalipak ví něco o znameních, jež lze vyčíst z davu, a o tom, jak může člověk rozeznat jejich úmysly. Nejspíš ne, jinak by totiž věděli, jak jasně jde vidět, že v nich narůstá zlost. Budou tam stát, dokud jeden z nich nesebere odvahu udeřit, a potom se dají do pohybu všichni.

Prach už také viděl, kdo bude první. Všechna znamení ukazovala na muže s kosou, jenž svůj nástroj držel, jako by měl v rukou skutečnou zbraň. Byl ze shromážděných mužů největší a zjevně zvyklý bojovat. Jakmile udeří on, sesypou se na něj i ostatní. To samé ovšem rovněž platilo naopak.

Mezi dvěma údery srdce Prach vyrazil vpřed, pevně kosu popadl, otočil ji a vytrhl ji muži z rukou stejně snadno, jako kdyby ji bral dítěti. Na okamžik se zastavil, aby zbraň potěžkal. Jeho mistři by na to pravděpodobně pohlíželi s nelibostí, neboť muž jako on by měl znát způsob smrti u každé věci.

Svou prodlevu ovšem rychle odčinil v příští vteřině, kdy se otočil a s kovovým zasvištěním se rozmáchl po mužově hrdle. Ustoupil zpět, aby se vyhnul krvi, jež mu vystříkla z krku. Lidé nikdy nechápali, kolik jí může v takovém těle být. Položil si kosu na rameno jako kopí a pokračoval v chůzi.

Lidé teď před ním ustupovali, někteří křičeli a jiní jen nesrozumitelně vřeštěli. Prach je nechal. Jak by ostatně mohli vědět, že je právě nechal žít, protože zabil jediného člověka, kterého musel? Dál kráčel směrem k farmě, dokud k ní nedošel, načež se začal rozhlížet po znameních, která by mu řekla, zda je na správném místě.

Nade dveřmi seděla osamělá straka. Mech na překladu narostl do tvaru čehosi, co se podobalo jednomu ze symbolů enatharis. To byl zase jiný druh znamení.

Prach si kosu trpělivě opřel o zeď a pak kopl do dveří takovou silou, že se rozrazily dokořán a odletovaly z nich třísky.

Uvnitř seděli dva lidé, muž a žena, a pomalu se ze svých míst zvedali. Prach varovně zvedl ruku.

„Stát,“ zarazil je. „Nechci vás zabít.“

Jeho slova je přinejmenším přiměla zpomalit.

„Kde je váš syn?“ chtěl vědět.

Muž vypadal, jako by se ho mohl pokusit napadnout. Prach si najednou přál, aby se předtím nechal potřísnit trochou krve; možná by ho tím zastrašil víc. Místo toho před sebe natáhl ruce na znamení, že přichází v míru.

„Nechci se s vámi prát. Kde je váš syn?“

„Který syn?“ zeptala se žena naříkavě. „Royce odvezli na Rudý ostrov, aby ho poslali zemřít do Jam. Naše zbylé syny… uvrhl vévoda do žaláře a až bude mít příležitost, zabije je.“

Prach chápal, jak jí musí být. Během svých studií zjistil, že většina lidí považuje smrt za zarmucující. Jeho mistři ho dokonce přiměli naučit se pohřební rituály na stovkách míst. Lidé tyto obřady používali ke zmírnění bolesti či smíření s osudem; sloužily jako uzavření jak pro živé, tak pro mrtvé.

On měl nicméně svůj úkol.

„Který syn má na ruce značku?“ vyptával se. „Prorokové, kteří mě poslali, hovořili pouze o jednom chlapci.“

„Co od Royce chceš?“ zajímal se muž.

„Má nebezpečný osud,“ odvětil Prach, jelikož neviděl důvod, proč lhát. „Poslali mě, abych ho zabil.“

„Ty… to má být nějaký vtip?“ rozohnil se muž. Vrhl se ke kamnům a najednou měl v ruce meč. „To si myslíš, že tě nechám ublížit svému chlapci?“

Prach se zlehka uklonil. „Odpusť mi, ale nemůžeš mi v tom zabránit. Oba tu dnes zemřete.“

„Já myslela, že jsi říkal, že nás nechceš zabít,“ namítla žena.

„To nechci,“ přisvědčil Prach. Rozhlédl se kolem pro případ, že by někde našel nějaké znamení, co by vyvrátilo ta, která viděl, žádná však nespatřil. „Nicméně nad vašimi dveřmi bylo znamení smrti a já musím konat, jak si žádá osud.“

„Jsi zrůda,“ obvinila ho žena.

Muž na to šel víc zhurta. Vrhl se na Pracha. Prach se naklonil ke straně a zcela jeho čepel ignoroval. Udeřil muže do krku, přičemž mu prsty rozdrtil chrupavku a zlomil kost. O krok ustoupil, aby nechal mužovo tělo dopadnout na podlahu. Tělo bez vzduchu je mrtvé tělo.

Překročil ho, aby se dostal k ženě, téměř něžně ji objal kolem hlavy a jejího křiku si nevšímal.

„Pronesu nad tvým tělem modlitbu,“ slíbil jí, „a odevzdám ho smrti. Pak najdu vašeho syna. Jestli vás to aspoň trochu utěší, i někteří mudrci věří, že se lidé po smrti znovu shledají, takže ho možná ještě uvidíte.“

Nepřestávala křičet. Prach ten zvuk odjakživa považoval za krajně nepříjemný. Nebyl k ničemu dobrý, tak proč se obtěžovat? Ostře trhl a zlomil jí vaz. Její naříkání ustalo. Položil ji na zem a začal odříkávat jednu z kratších modliteb za mrtvé, kterou znal. Měl před sebou tolik práce, že na delší neměl čas.

Jejich syna poslali do Jam.

Tam tedy bude muset zamířit i on.

Kapitola třicátá čtvrtá

Roycovi se zdálo o místě, které nikdy nenavštívil. Stál vysoko nad bojištěm, na němž se v hrozivé změti oceli a dřeva a násilí bilo snad sto tisíc lidí. On sám to sledoval shora, od mohutného stromu, jenž byl celý zčernalý, patrně od ohně. Vedle něj stál muž v bílém brnění, které ho zakrývalo od hlavy až k patě. Byl vysoký a hrdý, jako kdysi nejspíš býval i strom za ním. Roycovi nemusel nikdo říkat, o koho se jedná, sám to intuitivně poznal.

„Otče?“

Rytíř v bílé zbroji se k němu otočil. „A ty jsi Royce, chlapec, jenž byl předurčen osudem.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal Royce.

„Vidíš je dole?“

Royce se zadíval na zdánlivě nekonečný střet armád. Bojovali tam muži odění po zvyku rytířů, ale i lidé v podivnějších, starších úborech, od šupinatých výzbrojí prvních osadníků až po muže, již na sobě neměli o moc víc, než barvou načmárané ochranné talismany.

„Vidím,“ přisvědčil Royce.

„Ti všichni se svého času handrkovali o to, kdo je nejsilnější, nejrychlejší nebo nejlepší. Ti všichni se chtěli stát králem, protože si mysleli, že mohou svou sílu využít k tomu, aby ovládali ostatní. Zato ty… ty opravdu jsi tak silný, jak si oni o sobě mysleli. Budeš ten nejlepší z nás.“

„Já…“ Royce nevěděl, co na to říct. „Jak, když mě každou chvílí hodí do Jámy, abych tam sám zemřel?“

„Copak myslíš, že jsi sám, když máš za sebou tyhle všechny?“ odvětil jeho otec. „Budu tam s tebou. Máš před sebou velký osud.“

„Jaký osud?“ chtěl vědět Royce. „Co mám udělat?“

Nedostalo se mu však žádné odpovědi kromě tlukotu v jeho vlastní hrudi, který najednou zněl hlasitěji, než veškeré třískání oceli na bojišti. Royce cítil, jak na něj ten tlukot dotírá, zatímco křik a povyk bojovníků se náhle proměnil v jiný druh řevu…

„…probuď se nebo tě zmrskám, dokud nevstaneš,“ vyštěkl na něj voják a chystal se do Royce znovu kopnout. Royce mu rychle uhnul a mrštně se vyšvihl na nohy. Možná právě to, s jakou elegancí to dokázal, přimělo strážce přehodnotit, zda mu chce uštědřit další kopanec. Místo toho se na něj ošklivě usmál.

„Jsi na řadě, kluku. Všichni důležití lidi se přijdou podívat, jak umíráš.“

Spolu s ostatními strážci Royce vytáhl z klece a znovu mu přes hlavu přetáhli zápasnickou masku Jam. Royce prošel vesnicí stejným způsobem jako prve, až uslyšel jásot a bučení diváků kolem Jámy.

Sen se mu stále jako mrak vznášel v hlavě. Přemýšlel, zda byl skutečný nebo zda se jednalo o nějaký toužebný výplod jeho fantazie.

Zastavil se na stejném místě jako minule. Než měl vůbec možnost se pořádně zorientovat, uslyšel cinkání kovu a o vteřinu později ucítil, jak mu sundávají okovy.

Rozhlížel se kolem sebe, zda uvidí Marka, a modlil se, ať je ještě naživu.

„Je Mark naživu?“

Místo odpovědi se ovšem dočkal jen postrčení.

Najednou letěl vzduchem. Sevřel se mu žaludek. Volným pádem se zřítil z přinejmenším šestimetrové výšky, až nakonec s vyraženým dechem dopadl na rozblácenou zem.

V davu to zahučelo a Royce se dezorientovaně vyškrábal na nohy, tělo celé umazané od bláta. Pokoušel se co nejrychleji vzpamatovat. Vzhlédl a ihned spatřil, že stěny jsou příliš příkré a bahnité, než aby se po nich dalo vyšplhat. A i kdyby se mu to povedlo, okraj jámy lemovaly stovky lidí, kteří v rukou svírali vidle a jen čekali, až ho budou moct postrčit zpátky dolů. Ocitl se ve smrtelné pasti.

Royce se s divoce bušícím srdcem rozhlédl kolem a uvažoval, proč je tady dole sám. Vtom ovšem obecenstvo vybuchlo nadšením. Zvedl oči a zachytil nějaký rozmazaný pohyb. Vojáci něco shodili do jámy. Sotva to přistálo na dně naproti Roycovi, diváci zajásali.

Royce zůstal šokovaně zírat. Očekával dalšího bojovníka. Jenže před ním žádný bojovník nestál.

Sotva šest metrů od něj se zvedala příšera. Podobala se tygrovi, měla však dvě hlavy, dlouhé tesáky a mohutné drápy. S vrčením na něj upírala ohnivě rudé oči.

Royce zaslechl horečné cinkání kovu, a když se podíval na tribuny, zjistil, že si mezi sebou vesničané vyměňují váčky zlata. Sázeli na jeho osud.

Nestvůra zvedla hlavu, obnažila tesáky a z plna hrdla zařvala. Zjevně se připravovala k útoku. Royce začal ustupovat, brzy však narazil zády na bahnitou stěnu. Nebylo úniku.

Neměl se ani čím bránit. Příšera se rozběhla a on se připravil na nejhorší.

Srdce mu bilo jako o závod a on věděl, že nemá, kam utéct. Odevzdal se tedy svým instinktům. Klekl si na jedno koleno a připomněl si svůj výcvik, lekce, jež mu vštěpoval velitel Voyt:

Proměň silné stránky svého protivníka v jeho slabiny.

Použij proti němu jeho vlastní velikost.

Využij jeho nedostatečné rychlosti.

Neváhej.

Royce byl pro tohle vycvičen. Vzpomněl si na dny, kdy ho spolu s jeho bratry házeli do jámy a posílali proti nim zvířata, netvory, všechno možné pod sluncem.

Soustředil se. Schoulil se do klubíčka a zvedl ruce nad hlavu. Jakmile po něm nestvůra skočila, prudce se jí rukama opřel do měkkého břicha, vší silou zatlačil a odrazil se nohama.

Přehodil si tak netvora přes hlavu, až odletěl na opačný konec jámy, kde narazil do blátivé stěny.

Diváci jásali.

Příšera ovšem přistála na nohou a rychleji, než Royce očekával, se k němu znovu otočila, připravená k novému útoku. Royce si uvědomoval, že beze zbraně má velmi omezené možnosti. Byl koneckonců neozbrojený a neměl, kam utéct. Může se sice nestvůře vyhýbat, nikdy ji ale neporazí.

Možná by ji však mohl unavit.

Použij proti ní její vlastní sílu.

Royce se začal horečně rozhlížet po celé jámě, dokud na opačné straně rozblácené stěny nezahlédl vyčnívající kořeny. Tryskem se tam rozběhl, a když se k němu obluda znovu vyřítila, vrhl se po nich a skočil.

Chytil se jednoho z kořenů a vší silou se přitáhl nahoru. Brzy visel metr, metr a půl, dva metry nad zemí. Modlil se, aby ho kořen udržel.

Nestvůra po něm skočila a Royce ve stejné chvíli zvedl nohy a stočil se do klubíčka. Jeho protivník ho těsně minul, jen ho lehce škrábl na chodidle, a tvrdě narazil do stěny.

Přihlížející se znovu dali do křiku. Zjevně nečekali, že to Royce přežije.

Ten se zuby nehty držel svého kořínku, šplhal výš a výš, příšera vrčela a diváci jásali nad jeho vynalézavostí. Brzy se dostal mimo dosah nepřítele.

Royce měl dojem, že mu srdce vyskočí z hrudi. Díval se dolů a ztěžka oddechoval. Byl sice rád za své dočasné útočiště, zároveň ale přemýšlel, jak se mu kdy podaří vyhrát. Obrátil pohled vzhůru, kořen však nesahal o moc výš a on beztak věděl, že by nemělo cenu lézt až ke kraji jámy, jelikož se to tam hemžilo vesničany, kteří by ho s radostí shodili zpátky.

Ještě ani nestihl dokončit myšlenku, když náhle uslyšel strašlivý praskavý zvuk. Vzápětí zažil nejhorší pocit v životě: kořen se pomalu odtrhával od rozbahněné stěny. Royce začal padat a neměl svůj pád jak zastavit.

Kapitola třicátá pátá

Raymond a jeho bratři v žaláři sice nadále přežívali, zároveň si však čím dál tím víc připadali, jako by k tomu měli daleko. Hlad sužoval Raymonda každou vteřinu každého dne, přestože se jim dařilo uzmout si svůj podíl chleba pokaždé, když jim ho stráže hodily mezi mřížemi. Celým tělem mu projížděla bolest kvůli rvačkám, jimiž to místo jen hýřilo, a jeho mysl… jeho mysl nedokázala ignorovat výkřiky, jež přicházely odněkud ze stínů.

„Ten vůz už je tam zas,“ oznámil Lofen, který stál na Garetových ramenou a vyhlížel z okna.

„Ukaž,“ odvětil Raymond, jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl, jestli ho sám uvidí nebo ne. Jeho bratr nicméně přesto slezl, aby ho nechal se přesvědčit. Raymond zaujal jeho místo.

Popravčí vůz tam opravdu stál, připravený odvézt na smrt nějakého dalšího ubožáka; a pokud ne na smrt, tak aspoň na něco tak strašného, že se odtamtud nikdy nikdo nevrátil. Kolik lidí už viděli vojáky z cel vyvléct? Zdálo se, že v tom ani není žádný řád či logika. Někdy brali lidi, co vypadali, že tam jsou nejdéle; jindy ty, co sotva dorazili. Někdy brali ty nejvíc zlomené; jindy ty, co si zachovali jistou představu o tom, kým byli venku.

Raymond ztěžka seskočil dolů. Lofen soudil, že jejich namátkové vybírání je jen rafinovaná forma mučení. Garet měl podezření, že v tom ve skutečnosti nějaký pořádek je, jen se jim nepodařilo přijít na to jaký. A Raymond měl za to, že záleží čistě na tom, kdy si vládci na někoho odsud vzpomenou a rozhodnou se, že je načase udělit jim konečný trest.

Nebyla to moc příjemná myšlenka, zvlášť když před nimi zaskřípaly dveře a narazily do stěny.

„Musíme být připraveni probojovat si cestu ven,“ zašeptal Raymond.

„Proč?“ chtěl vědět Lofen. „Já myslel, že je nejlepší nepřitahovat k sobě pozornost.“

„Jako kdybychom se tomu mohli vyhnout,“ namítl Garet.

„Ticho tam!“ okřikl je jeden ze strážných, co vešel dovnitř. „Všichni dozadu ke stěně!“

Raymond ustoupil ke stěně, tak jako vždycky, když si pro někoho přišli. Spolu s bratry se drželi ve stínu a ani nedutali. Strážců chodilo příliš mnoho na to, aby mohli riskovat něco jiného. Navíc teď byli příliš zesláblí, aby se mohli pokoušet—

„Vy tři!“ vyštěkl voják a ukázal svou palicí. Raymondovi se propadlo srdce až do kalhot. Palice mířila přímo na něj. „Vypadá to, že váš čas vypršel. Vévodovy příkazy.“

„Ne,“ protestoval Raymond a snažil se přemýšlet; snažil se přijít na nějaký způsob, jak z té šlamastyky sebe a své bratry dostat.

„Ano,“ ujistil ho strážce. „A teď předstupte nebo si tam pro vás přijdeme.“

Raymond se rozhlédl po ostatních vězních, sám ale nevěděl, proč to dělá. Nenajde u nich žádnou pomoc. Nikomu se nikdy nedostalo žádné pomoci, ani když sám zůstával ve stínech. Ve svém zoufalství se na vojáka vrhl s tím, že zemřít v rovném boji bude alespoň lepší, než cokoliv, co si pro ně naplánovali oni. Zahlédl, jak ho Lofen a Garet následují, a hlavou mu bleskla myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby se jim povedlo přesvědčit ostatní vězně, aby se k nim přidali; kdyby se tady nerodila taková nedůvěra, že se nikdo nikdy k nikomu nepřidával.

Jenže za daných okolností se Raymond dočkal jen jednoho tupého úderu palicí za druhým. Jeden ho zasáhl hluboko do žaludku, až se předklonil a snažil se nezvracet. Další ho přetáhl přes lopatky. Údery nepřestávaly a Raymond najednou slyšel svůj vlastní hlas, jak je žadoní, aby ho nechali být.

Konečně ho poslechli, škubli mu pažemi za záda a spoutali mu je hrubými řetězy.

„Vstávat,“ nařídil jim voják, který ostatním podle všeho velel. „A buďte rádi, že vás radši uvidím umírat na k tomu určeném místě!“

Raymondovi se podařilo vyškrábat na nohy, zatímco jeho bratři se snažili o to samé. Strážní je vyvlekli z cely. Po tak dlouhé době strávené v temnotě kobky jim světlo vehnalo slzy do očí. Raymond si alespoň namlouval, že je to světlem.

Vojáci je táhli směrem k vozu a Raymond už v sobě neměl ani dostatek energie k chůzi. Museli ho tedy doslova táhnout; patami dřel o zem pod sebou, dokud ho nehodili na povoz.

„Budete žadonit o své životy, chlapci?“ vyptával se hlavní strážný a vyhoupl se na sedadlo řidiče. Z druhé strany si k němu přisedl další voják. „Ne? Všichni nakonec žadoní, abyste věděli, i ti největší drsňáci. A co toho naslibují. Ne že by tím mohli cokoliv změnit.“

Vydal jazykem klapavý zvuk a tažní koně před vozem se dali do pohybu s minimálním nadšením, jež vypovídalo o tom, jak dlouho už takhle slouží. Raymondovi vůbec nevadilo, jestli jim to bude trvat dlouho, protože ho na konci téhle cesty čekalo jediné:

Smrt.