Altfor vyjel do otevřené krajiny, u pasu se mu pohupoval meč a pod sebou cítil, jak se jeho koni napínají svaly. Nechával se pohánět zuřivostí, jež se v něm téměř nezadržitelně hromadila od chvíle, kdy se jeho žena odvážila vyslovit svá neslýchaná přání. Už svou hloupou laskavostí k venkovanům ho svým způsobem zrazovala, protože to jen dokazovalo, že svůj starý život stále nenechala zcela za sebou. A to i přesto, že ji vytáhl z bláta a vzal si ji za právoplatnou manželku, ačkoli si od ní klidně jen mohl vzít, co chtěl.

Slíbil jí, že se nebude chovat jako jeho bratr, a měl v úmyslu svůj slib dodržet. Manfor byl hlupák. Vůbec nerozuměl tomu, jaké rafinovanosti je zapotřebí, pokud si chce člověk udržet moc. Jistěže si jako urození můžou dělat, co chtějí, i tak se ovšem vyplatilo počkat si na ten správný okamžik.

Altfor se hnal k rodné vesnici své ženy, aby tam našel svůj okamžik.

Pokusila se ho oklamat, byl si tím jistý. Chtěla po něm, aby dal milost bratrům jejího bývalého milého. To bylo skoro, jako kdyby žádala o milost pro něj! Při tom pomyšlení se v Altforovi znovu vzedmula vlna vzteku. Pobídl koně k větší rychlosti a navzdory jeho protestům ho hnal dál a dál.

Konečně dorazil do vesnice. Před sebou spatřil venkovské dítě tak ušmudlané, že se divil, jak něco takového vůbec může chodit po světě.

„Hledám rodinu Genevieve, kterou odsud unesli,“ prohlásil. „Pokud vím, má tu rodiče a sestru jménem Sheila?“

Špindíra, natolik umazaná, že nešlo poznat, zda se jedná o děvče nebo o chlapečka, k němu jen ustrašeně vzhlížela.

Altfor z pochvy povytáhl meč. „Odpověz, jinak mi k ničemu nejsi.“

„Tam,“ hleslo dítě a ukázalo mu směr. „Dům s modrými květy okolo dveří.“

Altfor se dal znovu na cestu a vyhlížel stavení, které by odpovídalo umouněncovu popisu. Brzy opravdu narazil na domek, jenž mezi ostatními vyčníval svými ozdobnými modrými květy. Nic mu nebránilo dojet až k němu a vyrazit dveře, jenže takový způsob by spíš vyhovoval jeho bratrovi. Všem na očích a navíc hloupý. Přitom mohl udělat to samé mnohem mazaněji.

Jen hlupák se na lovu vrhne rovnou na kořist. Pravý lovec ji nejdřív pronásleduje, vyčkává, dává si na čas a vychutnává si každou vteřinu.

Altfor se tedy ukryl mimo dohled a vyčkával, dokud z domu nevyšla žena. Stačil mu jediný pohled a okamžitě věděl, že se musí jednat o Genevievinu sestru. Vypadala úplně stejně, dokonce se i stejným způsobem pohybovala. Nebyla sice tak krásná, jako jeho žena, o to tady ale nešlo. Šlo o to, že mu nic nebránilo. Vládl tomu tady.

Sesedl z koně, vzal ho za otěže a pěšky se dal do pronásledování. Dívka kráčela po stezce do nedalekého lesa. Cesta se postupně zhoršovala, stromů přibývalo, až nad nimi jejich listnaté větve vytvořily přírodní střechu. Pěšinu obyčejně používali obchodníci s dobytkem, jenže další trh se konal až za několik dní, a tak dnes zela prázdnotou.

Tu děvče sešlo z chodníčku a o kousek dál začalo sbírat nějaké rostlinky. Altfor přivázal koně ke stromu a tiše, jako lovec, který si líčí na srnu, se k ní vydal. Připlížil se k ní zezadu a přitom s pobavením konstatoval, že z tohohle úhlu by si ji člověk málem mohl splést s její sestrou.

„Ty budeš Sheila, viď?“ oslovil ji přívětivě, když k ní dorazil. „Genevievina sestra?“

Viděl, jak sebou trhla a prudce se k němu otočila. Vypadalo to, že chce na jednu stranu utéct, ale na druhou stranu ji překvapilo, že ji zná.

„Můj… můj pane,“ vykoktala. Měla v sobě jakýsi náznak síly, s její sestrou se to ovšem nedalo srovnávat. Škoda. Altfor by v ní tu sílu moc rád zlomil.

„Ano, jsem tvůj pán,“ přisvědčil. Usmál se na ni dravým úsměvem. „Vědělas, že mě tvá sestra požádala, abych se k venkovanům choval slušně?“

„N-ne, můj pane.“

Alftord ji v tu chvíli uhodil, hlavně proto, že mohl. „Neříkej mi ne. Venkované svým pánům nemůžou odporovat, nemám pravdu, děvenko?“

„N… jak říkáš, můj pane,“ odpověděla.

Viděl, jak se ohlédla přes rameno, jako kdyby se rozhodovala, zda se má pokusit o útěk. Jistě, i nahánění mělo něco do sebe, naprostá kontrola však byla zábavnější.

„Jestli budeš utíkat, chytím tě a zabiju,“ pohrozil jí.

Sledoval, jak ztuhla. „Co po mě chcete?“

Altfor se její otázce pousmál. „Ach, všechno možné. Vědělas, že existují věci, které muž se svou ženou nesmí dělat, protože se z ní sňatkem stane urozená? Některé věci se pro urozené považují za příliš ponižující.“

„Já… to jsem nevěděla,“ odvětila Sheila. Znovu se rozhlédla kolem, kudy utéct.

„Jestli budeš utíkat, zabiju tě pomalou smrtí,“ varoval ji. „Ach, co všechno bych ti udělal. Co všechno ti udělám. Ale přežiješ to. Zjistil jsem, že většina lidí snese prakticky cokoliv, jen aby přežili. I poddaní se budou pro svou existenci plahočit a snesou každou krutost jen proto, že v opačném případě by přišli o své životy.“

Třásla se před ním po celém těle a Altfora to trochu zklamalo. Genevieve by ho nejspíš usadila nějakou vzdorovitou poznámkou.

„A co ty?“ zeptal se a potěžkal v ruce meč. „Co uděláš pro přežití ty?“

Dívka zaváhala. Altfor jí v očích viděl strach. Užíval si to.

„Cokoliv, můj pane,“ vypravila ze sebe nakonec. „Udělám cokoliv.“

Alfor se usmál, přiložil čepel svého meče k jejím šatům a cítil, jak se chvěje. Prudkým škubnutím tkaninu rozřízl.

„Ano,“ ujistil ji. „To tedy uděláš.“

* * *

Když s ní byl hotov, Altfor nechal dívku celou potlučenou naříkat na lesním listnatém koberci. Jen ať se domů dopotácí a dovrávorá, jak chce; jeho to nezajímalo. Vrátil se ke svému koni, vyhoupl se mu na hřbet a ujížděl lesem tak plný života, jak se ve svazujících poutech pravidel a slušnosti cítil jen zřídkakdy.

To měl samozřejmě společné s bratrem, jenže Manfor se s tím neuměl rozumně vypořádat. Alfor si věci víc promýšlel, plánoval a nikam se nehnal, když si své potěšení mohl stejně tak dobře užít bez zbytečného rizika. Kopl svého oře do slabin, aby zrychlil, a tryskem uháněl zpátky do hradu.

Tam už na něj přirozeně čekali sluhové. Mačkali se kolem něj a zoufale se na něj snažili zapůsobit, aby si vysloužili slůvko pochvaly nebo uznání. Alfor je však ignoroval a místo toho nespouštěl oči z balkónu, kde spolu rozmlouvaly Genevieve s Moirou. Napadlo ho, jak by jeho žena asi křičela, kdyby jí udělal jen polovinu toho, co udělal její sestře.

V dané situaci se nicméně musel spokojit s jiným druhem krutosti.

„Má žena mě požádala, abych se slitoval nad bratry toho zrádce Royce,“ prohlásil. „Vytáhněte je ze žaláře, vezměte je na šibenici a nechte je pověsit.“

Kapitola třicátá

Royce sešel po prkně z lodi a poprvé po několika týdnech znovu stanul na souši. Zastavil se, zhluboka se nadechl a s úsměvem si vychutnával vůni zdejšího vzduchu. Měl radost, že je znovu na suché zemi, má pevnou půdu pod nohama a vrací se do rodného kraje. Jeho cesta byla u konce. Dokázal to.

Zprvu ho na chvíli přemohl pocit dezorientace; mátlo ho, že se pod ním země již nehoupe, a zmocnila se ho podivná směsice úlevy a neklidu. Na jednu stranu se mu ulevilo, že konečně opustil loď i Rudý ostrov a ocitl se na stejném kontinentu jako Genevieve. Na druhou stranu však pociťoval neklid, neboť jeho příjezd znamenal jediné: nadešel čas stanout v Jamách.

Z obou stran k němu přistoupili Marek, Altos a Rubin, takže stáli všichni čtyři bok po boku, zatímco je obklopily desítky vojáků říše, aby je přivítaly s novými okovy v rukou. Royce se rozhlédl a zjistil, že zakotvili v malé přístavní vesničce, která se hemžila lidmi, jež pobíhali sem a tam a plnili si své každodenní povinnosti. Během pár okamžiků vězela čtveřice kamarádů v okovech bez šance na útěk.

Royce s ostatními stáli uprostřed náměstí a sledovali, jak po nich úkosem pokukují desítky zvědavých vesničanů. Zdálo se mu, že se jeho vlast za ty dlouhé měsíce, co byl pryč, jaksi zaplnila; život tu najednou ubíhal rychleji, hektičtěji a všude se mačkala spousta lidí. Ale možná, že si za tu dobu jen zvykl na prázdnotu a ticho Rudého ostrova. Všechny obličeje mu tady připadaly jako tváře cizinců, až mu skoro ani nepřišlo, že je zase doma.

Spolu s ostatními ho vlekli vesnicí k veliké otevřené kleci, která se moc nelišila od těch, do jakých se většinou zavírali medvědi nebo vlci, než je poslali za návnadou. Už v ní seděli další muži, z nichž většina vypadala zoufale a nebezpečně; byli to tvrdí chlapi a rváči, co neměli co ztratit. Nicméně neabsolvovali výcvik na Rudém ostrově, a Royce se přistihl, že uvažuje, jak dlouho asi vydrží, jakmile se začne bojovat.

Stráže najednou nové zajatce popadly a bez okolků je vhodili do klece. Royce přeletěl pohledem všechny stávající vězně, aby se ujistil, že se na ně nikdo nechystá zaútočit. Většina z nich si však hleděla svého, měla sklopené hlavy nebo vzdorovitě vyhlížela ven, jako by tím mohli odrazit jakékoliv nebezpečí. Royce si našel prázdné místečko v koutě, kam se spolu se svými kamarády usadil. Vytvořili mezi sebou jakýsi nepravidelný čtverec a nespouštěli přitom oči ze zbylých odsouzenců.

„Aspoň jeden z nás by měl vždycky zůstat vzhůru,“ poznamenal Mark.

Altos pokrčil rameny. „Opravdu myslíš, že nás napadnou?“

„Je to možné,“ připustil Royce. „Zoufalí muži jsou schopní čehokoliv.“

„Co v tom případě uděláme my?“ zajímal se Mark.

Royce mu na jeho otázku nedokázal odpovědět. On i ostatní sice ovládali dovednosti z Rudého ostrova a neměli o nic menší důvod pokusit se osvobodit, než ostatní, jenže v tuhle chvíli neměli žádnou naději na úspěch. Ne v téhle kleci.

„Počkáme si,“ řekl nakonec. „Vyspíme se a budeme doufat, že to bude stačit.“

Vzápětí k nim přistoupil jeden ze strážců. Došel tak blízko, že by ho Royce mohl popadnout a přitáhnout k mřížím, kdyby chtěl.

„To se na vás podívejme,“ prohlásil muž se smíchem. „Ti nejlepší z Rudého ostrova? Jste obyčejná smečka štěňat.“

„Jestli si myslíš, že jsme tak slabí,“ opáčil Royce, „co kdybys zkusil své štěstí? Pusť mě z téhle klece, hoď mi meč a uvidíme, jak se předvedeš.“

Na kratičký okamžik si už myslel, že se mužovy hrdosti dotkl natolik, že ho poslechne, voják však místo toho jen tupým koncem své halapartny udeřil do mříží, až od nich Royce odskočil.

„Dávej si pozor, kluku, jak mluvíš s výše postavenými, jinak dostaneš výprask ještě předtím, než půjdeš do boje. Ne že by to něco změnilo. Co vás čeká zítra, stejně nikdo z vás nepřežije. Budu se z pohodlí tribuny dívat, jak tam tebe i tvé kamarádíčky vykuchají.“

* * *

Genevieve zahlédla Altforův návrat jedním z oken ve svých komnatách a připravila se kolem sebe vztyčit zdi přetvářky, které jí pomáhaly zakrýt, co skutečně cítí. Udusila v sobě všechen svůj odpor a strach a nahradila ho maskou štěstí, ba dokonce lásky, jakou od ní její muž očekával.

„Neměla bys to dělat tak okatě,“ napomenula ji Moira.

„To tys mi říkala, že mám předstírat, že jsem něčím, čím nejsem,“ namítla Genevieve.

„Jenže to nebude fungovat, pokud na tobě všichni uvidí, že to jen předstíráš. Jestli tak rychle přejdeš od nenávisti k lásce, bude každému jasné, že je to jen maska.“ Moira pokrčila rameny a zamířila ke dveřím. „Možná, že to Altforovi nedojde. Ned taky není nejbystřejší.“

Genevieve tu možnost okamžitě zavrhla. Altfor měl spoustu vlastností, hloupost mezi ně ale nepatřila. Bude si muset dát větší pozor.

„Copak ty tu nezůstaneš?“ zeptala se Moiry. Její přítomnost by jí to usnadnila.

„Mám něco na práci,“ odpověděla její švagrová. „Však ty budeš v pořádku.“

Vyklouzla ze dveří, než stihla říct Genevieve cokoliv dalšího. Genevieve se tedy posadila a pokoušela se lépe připravit. Moira měla pravdu. Jestli bude najednou celá zamilovaná do manžela, k němuž dosud netajila svou nenávist, bude to podezřelé.

Altforovi se ve tváři zračilo… štěstí, ale to nebylo to správné slovo. Spíš uspokojení. Když se podíval jejím směrem, objevil se mu v obličeji hladový výraz, z něhož se Genevieve stahoval žaludek.

„Ahoj, ženo,“ pozdravil ji a ona věděla, že ji tak oslovil schválně, aby jí připomněl, že je jeho a nemůže s tím nic dělat. „Doufám, že ses tu měla dobře?“

„Víceméně,“ odvětila Genevieve, která se rozhodla uposlechnout Moiřinu radu a neskrývat úplně všechny své city. „Chceš, abych pro tebe předstírala, že jsem šťastná?“

Altforův výraz se poněkud zatvrdil. „Předstírej si nebo ne, jak chceš. Nic to nemění na tom, že patříš mně a já si s tebou můžu dělat, co chci.“

Genevieve spolkla kousavou odpověď, protože si uvědomovala, že jestli se s ním teď bude hádat, jen si to sama pro sebe ztíží. Místo toho sklopila zrak a snažila se vypadat ostýchavě.

„Škoda, žes se mnou nemohla být před chvílí,“ poznamenal Altfor. „Viděla bys moc zajímavé věci. Seznámil jsem se s tvojí sestrou.“

Když spatřila Altforův úsměv, cítila Genevieve, jak jí v žilách tuhne krev. „S mojí sestrou? Cos jí provedl?“

Altfor se dál usmíval. „Jen jsem si chtěl popovídat s rodinou mé ženy, povědět jim, jak moc si tě cením.“

Genevieve na něj dál zírala a v duchu se snažila pochopit, co přesně se stalo. Zároveň se však ani neodvažovala na to pomyslet.

„Cos jí provedl?“ naléhala na něj.

Altfor se i tentokrát vyhnul přímé odpovědi. Místo toho si šel nalít víno a pomalu upíjel. Zjevně si užíval, jak je rozrušená.

„Odpověz mi, Altfore!“

Její manžel mrštil svou sklenicí o stěnu, až se rozlétla na tisíc kousků. Genevieve při tom zvuku poskočila.

„Ty mi nemáš co rozkazovat. Rozkazy tady dávám já tobě a ty je plníš.“

„Ale má sestra…“ začala Genevieve.

„Tvá sestra je poddaná a neprovdaná,“ odsekl Altfor. „Mám plné právo.“

Genevieve přemohlo nevyslovitelné zděšení, když pochopila, co její manžel udělal.

„Proč?“ chtěla vědět.

„Pokaždé, když mě rozzlobíš, najdu si způsob, jak ti ublížit. Někdy ti ublížím přímo a budu si to užívat. Jindy ublížím těm, o nichž tvrdíš, že je máš ráda, abych ti připomněl, že jsi moje.“

„Ne,“ hlesla Genevieve. Cítila, jak se jí z očí začínají valit slzy, a vší silou se je snažila zadržet, aby je neviděl. „Ne.“

Altfor se v jejím utrpení očividně vyžíval. „Vím, že tě mrzí, že jsi zmeškala takovou významnou chvíli. Ale možná, že si spolu zítra můžeme užít další významnou chvíli, až se půjdeme podívat do Jam.“

Genevieve si nebyla jistá, co na to říct. Napadal ji jen jediný důvod, proč by Altfor chtěl, aby s ním šla zápasení sledovat. A to byla snad jediná věc, která mohla její nynější situaci ještě zhoršit.

„Royce? Ty chceš, abych se s tebou šla podívat, jak Royce zápasí, že ano?“

„Já chci, aby ses se mnou šla podívat, jak umírá,“ odvětil Altfor.

Genevieve zavrtěla hlavou. Věděla, že má předstírat, že je s Altforem šťastná, a chovat se, jak od ní očekává, jenže v tomhle okamžiku ji hrozivost toho všeho málem přemohla.

„Ne, to neudělám,“ zaprotestovala.

Altfor k ní v mžiku přiskočil a popadl ji za vlasy. „Uděláš přesně to, co ti řeknu. Nemáš na výběr.“

„Nemůžeš mě k tomu donutit,“ odporovala Genevieve.

„Můžu tě donutit, k čemu se mi zachce. Momentálně nemám v plánu tvou sestru znovu navštívit. Momentálně je tvá sestra naživu. Chceš, aby se to změnilo?“

Genevieve se od něj pokusila odvrátit pohled, on jí to však nedovolil.

„Takže vlastně máš na výběr. Půjdeš se mnou do Jam zítra nebo až pozítří, abychom viděli zemřít tvou sestru?“

Neschopná slova se kousla do rtu.

Altfor ji od sebe odstrčil.

„Jsem rád, že si rozumíme. Až se vrátím, buď nachystaná v posteli. A tentokrát předstírej lépe, že mě miluješ, jinak přijdu na jiný způsob, jak tě potrestat.“

Kapitola třicátá první

Royce cítil na zápěstích studený kov svých nových okovů a věděl, že se nachází na rozcestí. Při pohledu na obličeje svých přátel se mu žaludek sevřel nervozitou. Uvědomoval si, že je to nejspíš naposled, co je vidí naživu.

Mark pokročil vpřed a podařilo se mu natáhnout k Roycovi ruku. Než mu v tom vojáci mohli zabránit, stiskl mu paži.

„Byl jsi mi dobrým přítelem,“ prohlásil. „Doufám, že ti to jednoho dne budu moci oplatit.“

Roycovi proběhlo hlavou všechno, čím si společně prošli, stiskl kamarádovi paži nazpět a přikývl.

„Už jsi oplatil,“ odpověděl.

Altos mu také přišel podat ruku.

„Nezapomeň na mě,“ řekl významně.

A potom k Roycovi k jeho překvapení přikročil i Rubin a než jím vojáci škubli zpátky, krátce ho chytil za paži. Smutně na něj kývl a Royce přitom v jeho tváři spatřil úctu, jakou by od něj nikdy nečekal.

„Hodlám své slovo dodržet,“ zavolal na něj Rubin. „Jednou ti svůj dluh splatím.“

To už vojáci začali hrubě škubat Roycovými okovy a táhnout ho davem pryč. Někdo další mu přitom na hlavu narazil koženou masku. Byly v ní jen úzké otvory pro oči a pro ústa, jinak mu zcela zakrývala obličej. Tak zřejmě krášlili všechny zápasníky v Jámách.

Záhy Royce provedli rušnou vesnicí. Jakmile ho dav zpozoroval, začal se kolem něj stahovat a ze všech stran se ozývaly výkřiky a povyk. Všichni si ho prohlíželi jako nějaké zvířátko v zoologické zahradě, které přišli ukázat do ulic. Vůbec se mu to nelíbilo. Někteří vesničané ho plácali po zádech a jiní se mu posmívali.

Royce jejich reakce chápal. Většina lidí, jež do Jam posílali, byli drsní padouši, kteří tam skončili za vraždu či horší zločiny. Dav tedy přirozeně usoudil, že to je i jeho případ. Kdyby jen věděli, pomyslel si Royce, že je tam jen proto, že se pokusil zachránit svou ukradenou nevěstu. Zdalipak by ho vítali stejným způsobem?

Strkali ho a pošťuchovali středem vesnice, zatímco křik lidí dosahoval ohlušujícího vrcholu. Slyšel, jak v něm jaksi narůstá napětí, jako kdyby ho vedli k nějakému cíli.

Konečně se zastavili a dav se rozestoupil. Royce šokovaně shlížel na obraz před sebou.

U nohou se mu rozprostírala obrovská jáma, šest metrů v průměru a šest metrů hluboká. Podél okrajů stály stovky diváků, které se hlasitě rozjásaly, když ho spatřily.

Vojáci ho za okovy připoutali k železnému kruhu u kraje jámy a nechali ho tam čekat, zatímco pod ním začal první souboj.

Royce viděl, jak do jámy hází Altose a proti němu se staví trojice protivníků. Všechny tři poznával z klecí. Každý z nich měl v ruce dlouhý nůž, který by ovšem proti Altosově meči neměl představovat žádný problém. Nicméně jakmile se muži kolem Altose začali roztahovat, Royce si uvědomil, v jakém je jeho kamarád nebezpečí.

Obklopovali ho ze všech stran, jako vlci, co se stahují okolo své kořisti. Nemohl na žádného z nich udeřit, aniž by ho mezitím zbývající dva zabili. A co hůř, Royce náhle nabyl dojmu, že se Altos nechce o obranu ani pokusit. Jen tam stál, a zatímco se k němu jeho tři soupeři blížili, netečně vzhlížel k Roycovi a ostatním.

V té chvíli se mohl vrhnout do boje a na všechny na ně zaútočit. Bojovat. Místo toho však zůstal nehnutě stát, i když ho první z mužů bodl svým dlouhým nožem do zad.

Druhý protivník mu rychlým seknutím prořízl hrdlo a třetí se držel zpátky, jako kdyby pořád čekal, že bude mít Altos dost síly ho zabít. Royce tam mohl jen klečet a sledovat, jak jeho kamarád umírá odvážnější smrtí, než jaké si myslel, že by byl sám schopen.

Davem projelo hlasité zabučení, zjevně si od boje slibovali víc.

„Tak za tohle platí Rudému ostrovu takové peníze?“ zamumlal jeden ze strážců. „Mají přece trénovat proto, aby byli lepší.“

„Možná, že jestli jsme tak slabí,“ nadhodil Rubin, „radši byste nás zabili sami?“

„Nebo vás tam jen musíme hodit víc zaráz, aby se davy dočkaly pořádného představení,“ opáčil voják. Spolu s ostatními sundal Rubinovi a Markovi pouta a oba je postrčil do jámy. Jejich zbraně hodil za nimi.

„A co já?“ zeptal se Royce. Jestli měl zemřít, chtěl, aby se tak stalo v boji po boku jeho přátel. A možná, jen možná, by se jim společně mohlo podařit najít způsob, jak odtamtud vyváznout živí.

„Dva stačí,“ odsekl voják a praštil Royce ze strany do hlavy. Nechal ho připoutaného. „Uvidíme, jestli tví kamarádi budou bojovat nebo jestli taky chcípnou jako zbabělci.“

Mark s Rubinem bojovali. A jak. Na Rudém ostrově neměli jeden druhého vůbec v lásce, nyní si však krátce podali ruce a vrhli se na tři odsouzence. Následoval tak krátký souboj, že měl Royce podezření, že si diváci ani nestihli uvědomit, jak zručně si jeho přátelé počínali. Mark předstíral výpad na jednoho muže, jen aby se na poslední chvíli obrátil k jinému, zatímco Rubin využil mezery v obraně prvního, kterou mu odkryl Markův falešný útok. Jeho meč prolétl kolem mužova chrániče a zabořil se mu hluboko do tepny v noze. Mark svou zbraň mezitím zabořil do hrudi druhého muže. Následně se oba otočili právě včas, aby se vypořádali s posledním trestancem a Mark zablokoval jeho nůž, zatímco Rubin muže zespodu sekl pod žebra.

Dav zajásal. Roycovi ovšem bylo jasné, že jásají kvůli prolité krvi, nikoli na počest jeho kamarádů.

„Teď toho starce,“ vyštěkl jeden z vojáků.

„Počkat, to je necháte bojovat znovu?“ užasl Royce.

Voják se na něj zamračil. „Jste tu, abyste zemřeli, kluku, ne abyste si užívali nějakého velkolepého života. Tví kamarádi budou bojovat a bojovat, dokud nepřestanou bavit dav, neumřou nebo nám nedojdou protivníci. A teď buď zticha.“

Royce seděl celý rozzlobený na kraji jámy a doufal, že se jeho přátelům podaří to nějakým způsobem přežít. Když spatřil jejich nového soupeře, málem vydechl úlevou: byl to starý muž, ani na sobě neměl zápasnickou masku. Kolem nezakrytého obličeje se mu ježily bílé vlasy. Místo toho na sobě ovšem měl potlučené brnění, které vypadalo, že už si zažilo svoje, a v obou rukách svíral meč. Jeho špičku za sebou vláčel po zemi. Stanul před Markem a Rubinem a zřejmě čekal, až zaútočí.

A oni zaútočili, i když zpočátku váhavě, jako by nemohli uvěřit, že tenhle stařec představuje nějakou hrozbu. Jejich opatrnost je pro tu chvíli zachránila, neboť muž kolem sebe začal svým dlouhým mečem mávat ve vražedných obloucích. Jeden z nich zanechal na Markově paži krvavý šrám.

„Býval to šampion jednoho z místních lordů,“ prohodil voják, když si všiml Roycova šokovaného výrazu. „Jenže zabil syna špatného muže.“

Stařec se rozhodně pohyboval se smrtonosností dlouhých let zkušeností. Mark a Rubin se ho pokoušeli obkroužit, avšak pokaždé, když už se zdálo, že ho mají mezi sebou, muž zaútočil na jednoho nebo na druhého a důmyslně přitom změnil pozici.

Na druhou stranu se zdálo, že se rychle unavuje. Čím déle boj pokračoval, tím byly jeho kroky rozvleklejší. Na chviličku to dokonce vypadalo, že se zapotácel, když na hliněném dně jámy klopýtl. Royce v tom okamžitě rozpoznal léčku a snažil se na své kamarády zavolat, ti jej ale přes ohlušující křik davu neměli šanci zaslechnout.

Mark se vrhl dopředu, aby využil příležitosti, a rozmáchl se po starci svým mečem. Zbraň mu však vzápětí neškodně sjela po jeho brnění a Royce sledoval, jak se jeho kamarád zarazil, zatímco jeho protivník bodl nožem ve směru Markovy hrudi.

Mark se jen tak tak vyhnul smrtelné ráně.

Nestihl ovšem uniknout vážnému zranění.

Meč se mu zabořil do boku, naštěstí ne příliš hluboko. Mohlo to být horší – ale taky to mohlo být mnohem lepší.

Mark se skácel k zemi, kde zůstal nehybně ležet, a nevypadalo to, že se ještě postaví.

Royce zalapal po dechu. Najednou se mu nedostávalo vzduchu.

Jeho nejlepší přítel na světě před ním ležel poražený.

Tvoje smrt je moje smrt.

Ta slova se mu rozléhala hlavou jako ozvěna.

Royce si v tu chvíli připadal, jako by bodli jeho.

„Ne.“

Rubin zasypal soupeře sérií zuřivých seků a úderů. Většina z nich se muži bez újmy odrazila od brnění, pár jich však zasáhlo cíl. Rytíři se nicméně ještě podařilo otočit a rozmáchnout se dýkou. Royce viděl, jak kolem vystříkla krev, a během několika vteřin ležela na zemi v jámě tři bezvládná těla.

V následujícím okamžiku dav vybuchl jásotem.

Royce seděl na místě a z toho, co se dělo kolem něj, se ho zmocňovala hrůza a odpor. Nemohl uvěřit, že jen tak, jakoby nic, zabili jednoho z jeho přátel, a dost možná i druhého. Otupěle se snažil v takovém plýtvání životy najít nějaký smysl.

„Marku!“ zařval z plných plic.

Jeho kamarád se ale ani nepohnul.

Voják se na něj zazubil. „Vypadá to, že máš štěstí, kluku. Zůstaneš naživu o trochu déle. Pojď, dáme tě zpátky do klece, než ti najdeme někoho, s kým se utkat.“

Royce se na něj chtěl rozkřičet, chtěl s ním bojovat. Chtěl ho zabít. Jenže takhle v okovech nemohl v nic z toho ani doufat. Strážci se ho chopili a odvlekli ho zpět na náměstí, kde stála klec. Vhodili ho do ní za ostatními zločinci a násilníky.

Jak dlouho, než si pro něj znovu přijdou? Hledají snad i v téhle chvíli něco, co by ho mohlo zabít? Royce se rozhlédl po mužích v kleci a přemítal, proč s ním do jámy nehodili někoho z nich. Možná že potom, co viděli, jak udatně bojovali Rubin s Markem, měli strach, že by na něj tihle lidé nebyli dost nebezpeční.

Royce se posadil do rohu klece a pokoušel se usnout, neboť věděl, že jestli chce přežít, bude potřebovat co nejvíc odpočinku.