Kapitola dvacátá šestá
Genevieve stála přede dveřmi do Altforovy komnaty. V pevnosti panovalo v tak pozdní noční hodinu naprosté ticho. Vzala za těžké železné klepadlo a zaklepala. Výsledný zvuk zněl na tlustém dubovém dřevě dutě a příliš hlasitě. Bylo to zvláštní stát tady v průvanu na kamenné chodbě před komnatou svého manžela a klepat na dveře, aby ji pustil dovnitř.
V tichosti čekala a srdce jí bušilo jako o závod. Byla hloupá, že to neučinila už dávno. Jen se modlila, aby ještě nebylo příliš pozdě. Co když se za dveřmi v náručí jejího muže choulí dívka z tribuny? Co když Altfor otevře, uvidí ji a přibouchne jí dveře před nosem? Jakou pak bude mít šanci Royce zachránit?
Vyčkávavě stála na chodbě a doufala, že nepromeškala svou jedinou příležitost.
Natáhla se, aby zaklepala ještě jednou, než to však stihla udělat, dveře se se zaskřípěním otevřely. Objevil se v nich Altfor. Kolem těla měl těsně ovinutý hedvábný župan a podezíravě mžoural do chodby. Když na prahu spatřil Genevieve, oči se mu rozšířily překvapením.
Na kratičký okamžik se zarazil ve dveřích a Genevieve se zastavilo srdce.
Prosím, ať ještě není příliš pozdě.
Altfor pomalu ustoupil a k její neskonalé úlevě jí řekl:
„Pojď dál.“
Genevieve vešla dovnitř a Altfor za ní zavřel dveře. Natáhla se, aby je zamkla. Její manžel ji přitom s údivem pozoroval.
Rychle přejela očima po místnosti a v duchu se modlila, aby nenašla žádné stopy po přítomnosti jiné dívky. Ke své spokojenosti skutečně nic nespatřila.
Genevieve se zhluboka nadechla. V místnosti byla jen ona a Altfor. Stáli naproti sobě v matném světle pochodní, zatímco ticho narušovalo pouze jemné praskání ohně v krbu. Okny dovnitř pronikal měsíční svit.
„Je podivné ptát se na to vlastní manželky,“ pronesl příjemným hlasem, „ale proč jsi sem přišla?“
Zahleděla se mu do očí, přistoupila k němu o krok blíž a třesoucíma se rukama mu s divoce tlukoucím srdcem něžně položila ruce na ramena.
„Abych byla s tebou,“ odpověděla rozechvělým hlasem.
Překvapeně vytřeštil oči. Dlouho se na ni jen díval a ona cítila, jak si ji měří pohledem, jako by se snažil přijít na to, zda to myslí vážně.
Nakonec se natáhl a vzal ji za ruku.
„Slib mi ale něco,“ vyhrkla Genevieve.
„Jsi moje žena,“ připomněl jí Altfor. „Už jsem ti složil všechny sliby, na kterých záleží.
„Prosím, Altfore,“ naléhala na něj Genevieve.
Zdálo se, že na okamžik ustoupil.
„Co chceš, abych ti slíbil?“ zeptal se.
„Slib mi, že se budeš k venkovanům chovat slušně,“ prosila. „Vím, jaké to je, být jednou z nich. Minule jsi mi tvrdil, že nejsi jako tvůj bratr, tak mi to slib.“
Přikývl. „Jsi nesobecká žena, Genevieve, a já ti slíbím, co si přeješ. Ale něco mi musíš říct. Řekni mi, že mě chceš.“
Genevieve si dodávala odvahy. Musí to udělat. Musí se proměnit v člověka, co něco takového dokáže udělat.
Naklonila se k němu, aby ho políbila. „Chci tě víc než cokoli na světě.“
Altfor jí stiskl ruku a odvedl ji k posteli.
Genevieve sotva dýchala, nechala se jím však vést, ačkoli jí každý krok působil muka, jako kdyby jí někdo do srdce vrážel nůž. Nechtěla ho. Pro Royce byla ale ochotná udělat cokoliv.
Pomohl jí do postele a začal ji svlékat. Genevieve se před ním ze všech sil snažila skrýt slzy a odvést přitom své myšlenky na cokoliv jiného.
Když potom Altfor přes oba přehodil přikrývku, bleskla jí hlavou jediná poslední myšlenka:
Royci. Odpusť mi.
Kapitola dvacátá sedmá
Royce stál na přídi lodi, držel se živly prověřeného zábradlí a zadumaně sledoval vlny, jež se tříštily o trup lodi a zkrápěly jeho nový kyrys sprškou slané vody. Přemýšlel, co mu asi přinese budoucnost. Vedle něj stál na jedné straně Mark a na druhé Altos. Všichni tři upírali zrak nad nekonečný oceán. Tolik toho společně prožili. Měsíce úmorného výcviku, plavbu přes oceán a zase zpět, ztrátu nesčetných přátel a spolubojovníků. Vytvořilo se mezi nimi pouto silnější než jakékoli přátelství či bratrství. Stala se z nich rodina. Navzájem si byli vším, co jim na světě zůstalo. A jako jediní na světě dokázali pochopit, čím si každý z nich prošel.
Bylo až k nevíře, že od chvíle, kdy se stovkami dalších chlapců vypluli ze Sevanie na lodi tak plné, že se na ní dalo sotva pohnout, uplynulo již tolik měsíců. A teď se sami vraceli jako jediní přeživší. Svým způsobem měli štěstí. A přesto i je čekala smrt. Dalo se to tedy opravdu považovat za štěstí?
Royce pozoroval převalující se vlny, které jejich lodí pohupovaly nahoru a dolů, a snažil se příliš nemyslet na to, co leží před nimi. Věděl, že ho brzy uvrhnou do Jam. Z umírání už ale dávno strach neměl. Co mu vadilo mnohem víc, bylo to, že ho budou nutit zabíjet další lidi jen tak pro zábavu. To mu jako důvod nestačilo; nikoho tím nechránil, nesloužilo to žádnému šlechetnému účelu ani vyššímu dobru. Navíc se mu nelíbilo, že zemřou i jeho přátelé. Pošlou je na smrt, jako by celý výcvik absolvovali jen proto, aby v aréně vydrželi o chvíli déle.
Royce cítil, jak mu na tvář dopadají kapky mořské vody, a myšlenky se mu stočily k té, na níž mu záleželo víc než na všem ostatním. K Genevieve. To kvůli ní ho koneckonců na ostrov v první řadě poslali. Klidně by to pro ni ale celé podstoupil znovu. Jestlipak na něj čekala? Co se s ní vlastně stalo?
Před očima se mu míhala vidina jejího obličeje a při představě, že by se mu mohlo podařit se s ní opět setkat a setkat se se svou rodinou, se mu srdce rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Nechtěl si však dělat plané naděje. Sice je bude dělit menší zeměpisná vzdálenost a budou se nacházet na stejném kontinentu, nikdo ho k ní ovšem pochopitelně neodvede. Nejspíš se ani nikdy nedozví, že se jí vrátil. Místo toho ho vojáci hodí někam do jámy, aby se rval, dokud neumře. A tak přestože jí bude blíž, paradoxně ji pravděpodobně již nikdy neuvidí. To pomyšlení ho nesmírně rmoutilo.
„Budeš zabíjet?“
Royce se probral ze svého zasnění a zvedl oči. Altos vedle něj rovněž pozoroval moře a v očích se mu zračila stejná nejistota. Byla to prostá otázka, přímočará.
Bude zabíjet?
Bude hrdinně bojovat. Bude bojovat se ctí a hrdostí. Bude bojovat, aby se v souboji ubránil. Samozřejmě, že bude. O ničem z toho nebylo pochyb.
Na to se ale Altos neptal. Otázka zněla: zabil by jiného člověka pro pobavení? Jen proto, že jim to nařídili jejich pánové? Dopřál by jim tu radost?
Pokud bude zabíjet, jen tím tu jejich mašinérii udrží v chodu, přispěje k pobavení svých pánů a nebude o nic lepší než ostatní. Dá tím urozeným přesně to, co chtějí; jednou provždy nad ním získají naprostou kontrolu.
Jenže pokud nezabije, sám se tím odsoudí k smrti. A k tomu bude před zraky svých spoluobčanů vypadat jako zbabělec.
„Nechci zemřít jako slaboch,“ vložil se do hovoru Mark. „Jestli se mě někdo pokusí zabít, nebudu mít na výběr.“
Následovalo dlouhé ticho.
„Jenže když budeme zabíjet,“ navázal Altos, „dáme království přesně to, co chce.“
„Jakou máme jinou možnost?“ namítl Mark.
Royce rukama svíral zábradlí, sledoval, jak vlny mění barvu z modré na zelenou a hlavou mu běžely stejné myšlenky jako jeho bratrům. Ocitli se v neřešitelné situaci. V situaci horší než smrt.
„Pokud někoho zabijeme jen pro zábavu,“ pokračoval Altos po další dlouhé odmlce, „stane se nám něco mnohem horšího, než kdybychom padli v boji. Zabijeme tím svou duši.“
Royce musel s Altosem souhlasit. Ohlédl se přes rameno na vojáky, kteří loď hlídali, a znovu uvažoval, zda neexistuje nějaký způsob, jak odsud uniknout. Kolem zábradlí však stály desítky stráží s připravenými zbraněmi. A na pobřeží je budou čekat desítky dalších.
„A kdyby se ti podařilo utéct?“ vyptával se Mark, který zachytil jeho pohled a zjevně z něj dokázal vyčíst, co se mu honí hlavou. „Co bys udělal?“
„Osvobodil bych Genevieve,“ odpověděl Royce bez váhání.
Mark souhlasně přikývl.
„Jak bys ji osvobodil?“ zajímal se Altos.
„Zabil bych každého vojáka, co by se mi připletl do cesty, a odvedl bych si ji.“
„Takže bys zabil,“ konstatoval Altos a ušklíbl se.
Royce zavrtěl hlavou.
„Zabíjení pro spravedlnost není zabíjení pro zábavu,“ protestoval.
Znovu se mezi nimi rozhostilo dlouhé ticho. Loď se s nimi na vlnách jemně zvedala a zase klesala. Nakonec promluvil Mark.
„Třeba nás dají dohromady,“ nadhodil Mark. „Třeba nás hodí do stejné jámy a budeme bojovat bok po boku.“
Altos zakroutil hlavou.
„Nechají nás bojovat každého zvlášť. Nebudou chtít riskovat, že bychom vyhráli. Jde jim jen o to, abychom jim před smrtí předvedli pořádnou show.“
Z toho pomyšlení se Roycovi dělalo úzko.
„Pojďme si něco slíbit,“ navrhl Altos. „Jestli se některému z nás podaří osvobodit, vyhledá ostatní a všichni tři se pokusíme uniknout společně.“
Natáhl před sebe ruku, Mark na ni položil tu svou a Royce se k nim přidal. Uzavřeli bratrský pakt a Royce moc dobře věděl, že neexistuje nic svatějšího.
* * *
O mnoho hodin později, když už se nad mořem rozprostřela hluboká noc, stál Royce stále ještě u zábradlí, nyní již sám. Ostatní už dávno spali. On však nehybně vzhlížel k měsíci a na moře, sledoval, jak se vlny vzdouvají a zase padají, a jinak okolní svět vůbec nevnímal. Měl dojem, jako by se odpočítávaly poslední minuty jeho života, a myšlenky se mu neustále vracely k Genevieve. Přemýšlel, zda je i ona ještě vzhůru a jestli pozoruje ten samý měsíc. Uvažoval, zda by své schopnosti dokázal využít k tomu, aby přemohl své věznitele. Ne, bylo to příliš nejisté. Jeho bojové instinkty se podle všeho objevovaly a mizely, jak se jim zachtělo, a tady na lodi, by si tím stejně příliš nepomohl.
Royce pořád upíral oči do noci, když vtom za zády uslyšel tiché zavrzání. Okamžitě zbystřel, protože si v tu ránu vzpomněl na Rubina. Pohyboval se přece také někde po lodi. S taseným mečem se otočil, připraven se bránit.
Před sebou opravdu spatřil Rubina. Stál o pár metrů dál a ruce měl zdvižené nad hlavou na znamení, že nepřichází ve zlém. Pomalu se k němu začal blížit.
„Nejsem tu, abych se s tebou pral,“ vysvětloval. Oči přitom zahanbeně klopil k zemi. „Jen ti chci poděkovat.“
Royce si ho změřil pohledem a neušlo mu, že Rubin vypadá jako jiný muž. Působil jaksi zlomeně, pokořeně.
Royce váhavě zasunul meč zpátky do pochvy a znovu si Rubina pořádně prohlédl.
„Zachránil jsi mi život,“ prohlásil Rubin nevěřícně. „I když jsi nemusel. I když jsi měl milion důvodů to neudělat. Nemůžu na to přestat myslet. Přišel jsem se tě zeptat proč.“
Royce na něj vytřeštěně zíral. Tohle by ho ani ve snu nenapadlo očekávat.
„Protože každý život stojí za záchranu,“ odpověděl. „I život nepřítele. I život tyrana, který bez ustání šikanuje ostatní.“
Rubin na něj pohlížel se zjevným překvapením a nakonec lehce pokývl hlavou.
„Dlužím ti za svůj život,“ řekl. „Když jsi mě zachránil, něco se ve mně změnilo. Uvědomil jsem si…“
Uprostřed věty se odmlčel, přistoupil k zábradlí vedle Royce a sevřel ho tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Zahleděl se na moře. Dlouhou chvíli nepromluvil.
„Uvědomil jsem si… jak špatně jsem se choval. Jaký jsem byl hlupák. Jak strašně se stydím. Stal se ze mě nový muž. Vím, že od tebe nemůžu čekat odpuštění, i tak tě o něj ale chci požádat.“
Jeho slova Royce naprosto šokovala. Tohle nikdy nepředvídal. Dlouho si Rubina prohlížel, nakonec ovšem došel k závěru, že to myslí vážně.
„To, co jsem dělal a jak jsem se ke všem choval,“ pokračoval Rubin, „to bylo proto, že… že jsem se bál. Bál jsem, že se tak ostatní budou chovat ke mně. Bránil jsem se tím. Vyrůstal jsem s otcem, který mě každý večer bil. Matka nás opustila, když jsem byl ještě malý. Moji bratři mě neustále trápili. Takže trápení… bylo to jediné, co jsem kdy poznal.“
Povzdechl si.
„Teprve teď, když jsi ušetřil můj život, jsem pochopil, že se k sobě lidé mohou chovat i jinak. To tys mě zachránil. Ne celý ten ostrov, ne všechny ty měsíce výcviku. Zachránil mě tvůj milostivý čin.“
Zhluboka se nadechl a zadíval se Roycovi do očí.
„Já vím, že si tvé odpuštění nezasloužím,“ dodal, „ale stejně tě o něj musím poprosit.“
Royce mu pohled oplácel a nevěděl, co má říct. V Rubinovi se očividně udála zásadní změna.
Nakonec přikývl.
„Nechovám vůči tobě žádnou zášť,“ odpověděl Royce. „Neměl bys ale prosit o prominutí jenom mě. Potrápil jsi hezkou řádku chlapců. Včetně Altose a Marka.“
Rubin souhlasně kýval hlavou.
„Odprosím je všechny. Změnil jsem se. Musíš mi to věřit.“
Royce se na něj důkladněji zadíval a cítil, že mluví pravdu.
„Věřím ti,“ odpověděl.
Rubin přistoupil blíž.
„Chci, abys věděl, že budu nadosmrti tvým přítelem,“ dodal a podal Roycovi ruku.
Ten na okamžik zaváhal, zda se nejedná o nějakou léčku, pak se ovšem Rubinovi zahleděl do očí a spatřil tam jen ryzí upřímnost. Z Rubina se opravdu stal nový muž. Zlomený muž. Muž, jenž se ocitl tváří v tvář smrti a nečekal, že z toho vyvázne.
Royce se natáhl, stiskl nabízenou ruku a ve stejné chvíli si uvědomil, že na tom nejnepravděpodobnějším místě na světě a v tom nejnepravděpodobnějším člověku právě našel přítele na život a na smrt.
Kapitola dvacátá osmá
Genevieve se zavěšená do Altforova rámě pomalu procházela po širokém mramorovém prostranství uprostřed hradních zahrad a prohlížela si ten velkolepý svět hojnosti, který se kolem ní rozkládal. Kam až oko dohlédlo, všude se rozprostíral mramor, jenž ustupoval jen okrasným zahradám, bublajícím fontánám a rozkvetlým sadům. Byla to dokonalá přehlídka opulentnosti a všeho, co bylo jejím lidem po věky upíráno. Přinutilo ji to podívat se sama na sebe. Oděná v nejjemnějším hedvábí a ověšená drahými šperky si s překvapením uvědomila, že je nyní od urozených takřka k nerozeznání. Nenáviděla se kvůli tomu ještě víc.
Co se to z ní stalo?
Od té osudné noci, kdy ulehla do Altforovy postele, aby se mu nabídla, přestala mu vzdorovat a přijala svou roli manželky, se její život radikálně změnil. Zahrnovali ji vším, po čem mohla zatoužit, a ještě víc. Obdarovali ji těžkými šperky, které nyní nosila kolem krku. Dovolili jí opustit budovu hradu a procházet se, kde si usmyslela. Dostávalo se jí veškeré úcty a to nejen od Altfora, ale i od celé královské rodiny až po hradní stráže. Všichni se na ni dívali jako na jednu ze svých řad.
Jenže čím více jí toho dávali, čím více respektu jí projevovali, tím byla Genevieve smutnější. Nic z toho ji nezajímalo. Chtěla jen svého Royce.
Byl to zvláštní pocit. Celý život strávila jako prostá venkovanka, stejně jako všichni ostatní, s nimiž vyrostla. Teď se jí lidé najednou klaněli, kudy chodila. Bylo jí to nepříjemné. Nedokázala se ubránit pocitu, že si ji pletou s někým jiným.
Úplně nejpodivnější na tom ale bylo kráčet ruku v ruce s Altforem s plným vědomím, že je to její manžel. To slovo ji naplňovalo hrůzou. Měla dojem, jako by s každým dalším krokem zavrhovala Royce. Znovu a znovu si připomínala, že to dělá pro něj. Neustále se musela přesvědčovat, že tudy vede cesta k moci a k jedinému způsobu, jak Royce i svůj lid zachránit. Kdyby dál vzdorovala, nikomu by tím nepomohla.
Rozumově to naprosto chápala; to jen srdce jí kvůli tomu den co den soužila nesmírná bolest. Hnusilo se jí, že musí předstírat lásku k jinému. Příčilo se to celé její povaze i způsobu, jakým dosud žila. Jenže pokud chtěla Royce zachránit, neměla na výběr.
Nejhorší ze všeho bylo, že ačkoli se jí to nechtělo přiznávat, nedalo se říct, že by se v Altforově náručí cítila úplně nepříjemně. Jakmile si na život v manželství začala zvykat, nedokázala si nevšimnout, jak je to jednoduché, jak se má dobře a jak je na ni Altfor hodný. Dokonce i jeho dotek byl laskavý. Ze všech sil se snažil, aby byla šťastná. Skutečně ji miloval.
I z toho měla zvláštní pocit. Nechtěla, aby ji miloval. Chtěla, aby ji nenáviděl. Bylo by to tak pro ni mnohem snazší.
A přestože ona ho nemilovala, musela také přiznat, že k němu ani nechová nenávist. Na světě existovali mnohem horší lidé. Sama sobě se však kvůli tomu pocitu protivila.
„Vidíš to?“ zeptal se Altfor.
Vzhlédla, vytržená z vlastních myšlenek, a zjistila, že Altfor ukazuje na krajinu před nimi. Chvíli se tou vyhlídkou kochala, ohromená její krásou. Ocitli se na konci kamenného prostranství. Genevieve se opřela o mramorové zábradlí a přes západní sady spatřila, jak se před ní rozprostírá celý venkov. Nemohla se toho pohledu nabažit. Dívala se na vlnité kopce Sevanie, na nichž se ve slunečním svitu rýsovaly malebné farmy a vinice. Lemovala je pestrobarevná pole, na nichž farmáři okopávali půdu a sbírali květiny.
Genevieve přimhouřila oči a s úsilím dokázala rozeznat jednu ze vzdálených vesniček na obzoru – její vesničku. Ta vidina ji naplnila nostalgií. Moc se jí po jejím lidu stýskalo. Chyběl jí její starý, prostý život. V mžiku by se vší téhle nádhery vzdala, jen aby si mohla ušpinit ruce na farmě. Zlatá klícka jí nepřinášela žádnou radost. Jediné, co ji mohlo rozveselit, byla svoboda.
„To všechno je teď tvoje,“ pokračoval Altfor a otočil se k ní se spokojeným úsměvem. „Můj otec mě dnes jmenoval vévodou Západních zemí. Což znamená, že ty se jako má žena stáváš vévodkyní a společně se mnou nyní vlastníš celý tenhle kraj. Vše, co před sebou vidíš, celé Západní země, tímto dávám tobě.“
Překvapeně se na něj podívala. Pouhými pár slovy jí právě daroval více půdy, než kolik by její předkové dokázali obdělat za celý život.
„Je to tak,“ usmíval se na ni. „Můj otec mi ten titul udělil dnes ráno. Jsem nyní jeho vyvolený syn. To já budu jednou všemu panovat.“
Na obličeji mu dál zářil úsměv. Něžně jí z očí odhrnul zatoulaný pramínek vlasů a přejel jí prsty po tváři. Přála si, aby neměl tak jemné prsty a nedotýkal se jí tak láskyplným způsobem. Přála si, aby se jí hnusil. A nenáviděla se za to, že tomu tak není.
„Jsi moje žena,“ řekl. „Cokoliv si přeješ, cokoliv tě napadne, to bude tvoje. Támhleta vinice, ten sad, domky těch lidí, celá ta vesnice. Cokoliv si budeš přát. Můžu ti nechat postavit hrad, který budeš mít jen a jen pro sebe. Můžu poslat poddané do všech zlatých dolů v Sevanii a nechat ti vyrobit ty nejkrásnější šperky, jaké jsi kdy viděla. Žijeme v bohatém kraji a ten ti teď celý leží u nohou.“
Ústa se mu roztáhla v ještě větším úsměvu. Zjevně byl přesvědčený, že to na ni udělá dojem.
Ona však necítila nic než odpor. Nic z toho nechtěla. Ta půda, o níž mluvil, jako by to byla jeho soukromá hračka, byla její půda, půda jejího lidu. To ona ji holýma rukama obdělávala a podílela se na tom, co z ní vzešlo, ne on. Co mu dávalo právo dělat si na ni nějaký nárok? Co dávalo kterémukoli urozenému právo dělat si na ni nárok?
V hloubi duše to v ní vřelo vzteky. Donutila se však držet jazyk za zuby. Připomínala si, že se jí tím jen snaží vyjádřit svou lásku. Nechápal, jak to na ni působí. Navíc věděla, že hádat se s ním teď nemá cenu. Přinutila se myslet na to, o co jí ve skutečnosti šlo: o Royce, o její lid, o její svobodu.
„Tak pověz,“ naléhal, „co by sis přála?“
Genevieve se zhluboka, pomalu a smutně nadechla, otočila se a prohlížela si krajinu před sebou. Byl to tak krásný kraj, ale taková škoda, že mu vládlo jen pár vybraných. Přála si, aby mohli být tamější lidé svobodní.
„Žádám jen o jediné,“ pronesla nakonec tichým, něžným hlasem.
„Pověz, lásko, co bys chtěla?“ pobízel ji a tiskl jí ruce. „Cokoliv.“
Znovu se zhluboka nadechla.
„Chci své rodině a vesnici vrátit, co jim náleží. Chci, aby mohli vlastnit svou půdu a neplatit desátky šlechtě. Teď se musí vzdávat většiny toho, co mají, a často zůstávají o hladu. Obzvlášť děti. Dovol jim, aby si nechali svou úrodu.“
Altfor několikrát ohromeně zamrkal.
„Tvé nezištné přání by mě mělo překvapit,“ odpověděl, „ale nepřekvapuje. Odpovídá tvé povaze. Tvoje srdce je skutečně čisté. Nikdy jsem nikoho, jako jsi ty, nepotkal.“
Usmál se a přikývl.
„Tvé přání bude splněno. Tví lidé si mohou ponechat, co budou chtít.“
Genevieve zaplavila obrovská vlna úlevy. Užasla nad tím, že se jí právě podařilo dosáhnout většího vítězství, než na jaké by se zmohla celá armáda. Moira měla nejspíš přece jen pravdu.
„A co ty?“ nenechal se odbýt. „Co mohu dát tobě?“
Zavrtěla hlavou.
„Já nic nechci.“
Vzal ji za ruce.
„Určitě se najde aspoň jedna věc,“ přemlouval ji.
Tu ji něco napadlo. Jedna věc by se opravdu našla.
„Ano,“ přiznala. „Roycovi bratři. Ještě pořád jsou zavření v žaláři. Přitom však nikomu neublížili. Ráda bych, aby je propustili.“
Altforova tvář pozvolna potemněla, jako kdyby se po letní obloze přehnal bouřkový mrak.
„Ty na něj pořád myslíš, že ano?“ zeptal, jeho hlas najednou o poznání tvrdší. Znělo to jako obvinění.
Odvrátila zrak a doufala, že nezachytí její výraz.
Jeho obličej potemněl ještě víc. Následovalo dlouhé ticho, načež pevně stiskl čelist.
„Ne,“ vyrazil přísně.
S tím jediným slovem se otočil a odkráčel pryč. Genevieve viděla, jak strašně ho rozhněvala a naplnil ji nový pocit hrůzy. Přemítala, jak se jí asi pomstí.
Co když je nechá zabít?
Royci, pomyslela si a zatímco upírala oči k obzoru, skanula jí po tváři slza, vrať se mi.
* * *
Genevieve se spěšně proplétala hradními uličkami. Měla před sebou naléhavý úkol. Všichni vesničané, které míjela, se jí poslušně klaněli, jako kdyby byla královna. Ani jí nedošlo, jaké má na sobě elegantní šaty, dokud nespatřila výrazy lidí, jež jí uhýbali z cesty, skláněli hlavy a ze všech stran ji zdravili „má paní“. Ještě nedávno by se takhle rychle klidila z cesty urozených i ona. Nelíbilo se jí to. Byla by mnohem radši, kdyby se na ni takhle nedívali. Přála si, aby ji zkrátka považovali za jednu z nich tak jako předtím.
Svižným krokem je minula a snažila se veškerou jejich pozornost ignorovat. Musela se soustředit na svůj cíl. Sotva na něj však pomyslela, sevřel se jí žaludek úzkostí. Bylo velmi pravděpodobné, že to nevyjde. Už jen tím, že se o to vůbec hodlala pokusit, riskovala příliš.
Ve snaze uniknout většině pohledů přešla se sklopenou hlavou hradní nádvoří, plné lidí, koní, psů a kuřat a na druhé straně prošla pod nízkým kamenným obloukem. Zatočila do otevřené chodby a na jejím konci se zastavila před mohutnými dubovými dveřmi.
Před nimi stáli dva strážní, kteří jí věnovali tázavé pohledy.
„Má paní,“ pozdravili oba dva.
Genevieve jim na pozdrav kývla hlavou. Srdce jí bušilo až v krku, navenek se však snažila působit naprosto nevzrušeně. Přes rameno se jim zahleděla na vchod do žaláře.
„Jdu za Roycovými bratry,“ oznámila jim.
Pochybovačně se na ni podívali.
„Na čí rozkaz?“ zeptal se jeden.
„Vévodův,“ zalhala.
Mezi vojáky se rozhostilo dlouhé, napjaté mlčení. Genevieve málem nedýchala, jak jí zmítaly obavy. Co když jí vstup zakážou? Co když o tom poví vévodovi?
Strážní si naposledy vyměnili pohledy a pak k její nesmírné úlevě konečně ustoupili stranou a otevřeli dveře. Uvnitř si zhluboka oddechla. Její zevnějšek, šaty a šperky měly očividně větší váhu, než dopis od samotného krále. Nepřestávala žasnout nad tím, jak lidé všechno soudí podle vzhledu.
Genevieve prošla dveřmi s divoce bušícím srdcem. Věděla, že se s každým dalším krokem dostává do větších a větších potíží. Koneckonců se přímo vzepřela vévodově rozkazu. Mohla jen doufat, že se o tom nedoslechne.
Za dveřmi panovalo přítmí, chlad a vlhko. Genevieve cítila, jak se chvěje, zatímco ji jeden ze strážců vedl holými kamennými chodbami dolů. Sestoupila za ním po točitém schodišti, a čím níž se ocitli, tím černější a tísnivější temnota je obklopovala. Zanedlouho už jim na cestu svítila jen jeho blikotající pochodeň.
Když sešli až do nejnižšího patra, uslyšela Genevieve v temnotě pištět krysy. Voják ji provedl další kamennou chodbou, až konečně stanuli před těžkou železnou bránou. V tu chvíli se její průvodce otočil na patě a dal se na odchod a ona zůstala ve společnosti nových dvou strážců.
Ti jí celu bez okolků odemkli a ustoupili, aby mohla Genevieve vejít dovnitř. Bodalo ji u srdce, když pomyslela na to, jak se tady Roycovým bratrům – kteří pro ni byli jako její vlastní bratři – musí žít. Pomalu a opatrně kráčela dál kolem temných cel, z nichž na ni zkroušeně poulily oči zoufalé obličeje.
Nakonec se zastavila před poslední celou. Otočila se a nahlížela dovnitř, dokud nespatřila všechny tři Roycovy bratry, jak sklíčeně sedí na studené kamenné podlaze. Při tom pohledu jí vyschlo v hrdle. Zvedli k ní zrak jako zvířata zahnaná do kouta a vzápětí překvapeně vytřeštili oči. Najednou byli na nohách a pospíchali za ní.
„Genevieve!“ vyjekl Raymond.
Slyšela v jeho hlase nesmírnou úlevu. S bratry v patách se vrhl k mřížím a ovinul kolem nich ruce. Jejich obličeje pomalu zaplavovala naděje. Když je viděla, okamžitě si vzpomněla na Royce a náhle ji přemohla vlna emocí, div že se nerozplakala. Poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, pocítila také záblesk naděje. Zároveň si však připadala provinile. Spílala si, že sem nepřišla dřív, třebaže jí teprve dnes dovolili volně se pohybovat po okolí.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Raymond.
„Kde je náš bratr?“ vyptával se Lofen.
„Je v pořádku?“ naléhal Garet. „Slyšelas o něm něco?“
To jim bylo podobné. Oni tu sedí zavření v žaláři, ale jediné co je zajímá, je bezpečí jejich bratra. Genevieve kvůli tomu posmutněla ještě víc a ještě víc se nenáviděla. Zatímco všichni tihle dobří muži trpěli, ona si užívala přepychového života na hradě a navíc v náručí nepřítele. Toho samého nepřítele, před nímž se ji za cenu vlastních životů snažili zachránit.
„Nic jsem o něm neslyšela,“ odpověděla a po tváři se jí přitom skanula slza.
Jejich tváře povadly zklamáním.
„Modlím se za něj každý den,“ dodala. „A každou noc ho vyhlížím.“
Výraz Raymondovy tváře se najednou změnil. Pomalu si ji prohlížel od hlavy k patě, jako by si teprve teď všiml, jak je oblečená. V očích se mu zableskl nesouhlas a hned nato podezření.
„A přitom máš na sobě šaty urozených,“ pronesl temným, tvrdým hlasem.
Zbylí dva bratři si ji také začali prohlížet a ona bezmocně sledovala, jak se i jejich obličeje stahují odporem.
„Tos na našeho bratra tak rychle zapomněla?“ zeptal se Garet.
Jeho slova ji zabolela na hrudi.
„Miluji vašeho bratra celou svou bytostí,“ odpověděla.
„Tvoje šaty ovšem vypovídají o něčem jiném,“ namítl Lofen. „Provdala ses za někoho z nich?“
Všichni ji probodávali zhrozenými pohledy a ona nevěděla, co jim na to říct.
„Měla jsem snad na výběr?“ vypravila ze sebe nakonec. „Unesli mě, jestli si vzpomínáte.“
„Vzpomínáme si moc dobře,“ opáčil Raymond. „Náš bratr ten den přišel o život – my všichni jsme přišli o život.“
„Co jsem podle vás měla dělat?“ chtěla vědět.
„Stát se obětí únosu je jedna věc,“ poznamenal Lofen. „Provdat se za někoho věc druhá.“
Zatřásla hlavou ve snaze dostat ze sebe ta správná slova, jenže nevěděla, co říct. Problém byl v tom, že sdílela jejich pocity – i ona se nenáviděla.
„Není to tak, jak si myslíte,“ začala konečně vysvětlovat, aniž by pořádně věděla, kde začít.
Ale jak tam tak stála, viděla jim na obličejích, že se ve svém přesvědčení jen zatvrzují. Všichni tři ji začínali nenávidět. Udělali si o ní svůj vlastní obrázek. Genevieve pochopila, že ať řekne cokoli, jejich názor to nezmění.
„Přišla jsem si za vámi promluvit,“ hájila se jako o překot. „Chtěla jsem zjistit, jestli vám nemůžu nějak pomoct. Pokusit se vás osvobodit. Pokusit se najít způsob, jak—“
„My od tebe nic nechceme,“ odplivl si Raymond.
Jeho jedovatý tón ji bodal do srdce.
„Je vidět, co se z tebe stalo,“ pokračoval. „Obrátila ses k Roycovi zády a všechny jsi nás zradila.“
„To ne!“ vykřikla.
Oni se od ní však jeden po druhém odvrátili a odšourali se na opačný konec cely. Odmítali se na ni znovu podívat.
Genevieve se usedavě rozplakala. Nevěděla, co dalšího jim povědět, jak jim to všechno vysvětlit. Chtěla je ujistit, že by za ně položila život, za každého z nich. Nedokázala ze sebe už ovšem vypravit ani slovo, jen vzlyky.
Postupně si uvědomila, že stejně neexistuje nic, co by jim mohla říct, čím by se ještě dalo něco změnit. Udělala strašlivou chybu, že sem vůbec přišla.
Neodkázala již dál přemáhat své city, a tak se otočila a s pláčem utíkala pryč. Uvažovala přitom, zda se jí někdy ještě podaří získat zpátky svůj starý život.