Royce spolu s ostatními chlapci napochodoval do Jeskyně šílenství. Krůček po krůčku sestupovali z prudkého kamenitého svahu, dokud je nepohltila téměř dokonalá temnota. Shora sem pronikalo jen pár slabých paprsků slunečního svitu, jež se s každým dalším metrem ztenčovaly, až jim jen stěží dokázaly poskytnout dostatek světla, aby něco viděli. Mark kráčel vedle Royce a společně se oba drželi uprostřed skupiny. Zepředu i zezadu je obklopovali ostatní chlapci. Jako jeden muž se všichni blížili k doupěti nestvůry.

Konečně postupovali jako jedna ucelená jednotka. Pochodovali v uzavřené formaci, drželi se blízko u sebe a v třesoucích se rukou svírali tasené meče. Jejich strach byl skoro hmatatelný. Ohromný tunel, jímž procházeli, se otevíral do šířky zhruba sto metrů a hlasitá ozvěna jejich bot se v něm mísila se zvukem jakési tekutiny, co kapala ze stropu. V temnotě před nimi se cosi mihlo a rychle zase zmizelo. Royce se raději nezamýšlel nad tím, co to asi bylo.

Nejhorší ze všeho byl ten zápach. Smrdělo to tu hnilobou. Pokaždé, když je zasáhla další horká vlna, musel Royce odvrátit hlavu, neboť odporný puch ještě zesílil. Děsila ho představa, odkud asi přichází. Musel to být smrdutý dech netvora, který na ně už čeká. Jen ho to naplnilo ještě větší hrůzou.

Někde v dálce se ozvalo strašlivé zaburácení, jako by tam uhodil hrom. Odráželo se od stěn, až se zdálo, že naplní celý prostor. Royce se otočil k Markovi, jenž na něj zíral s doširoka rozevřenýma očima. Cítil, jak se mu začínají potit ruce. Ať už před nimi leželo cokoliv, v žádném případě to nemohli porazit.

Úplně vepředu kráčel s dvojčaty po boku Rubin a pro změnu po Roycovi nevrhal nenávistné pohledy. Místo toho upíral oči přímo před sebe, jako kdyby mu zkameněly strachem. Příliš se teď soustředil na cestu na vlastní smrt, než aby měl čas trápit ostatní.

Poprvé jich v tom bylo všech dvanáct společně. Přežili jejich hromadnou plavbu lodí, přežili pochod těch, kdo jsou hodni, přežili uplynulých dvanáct měsíců na ostrově a za tu dobu mezi nimi vzniklo jedinečné pouto. Tedy mezi všemi kromě Rubina a dvojčat, kteří se ostatních i nadále stranili. Avšak Royce a ostatních osm chlapců nyní pojil vztah silnější než přátelství; byli si jeden druhému bratrem. Kráčeli na svou smrt společně, jako jedna rodina. Royce by za kteréhokoliv z nich bez váhání položil život a věděl, že oni by položili život za něj. Z nějakého důvodu se tak jejich situace jevila snesitelnější.

Bylo to něco, co Rubin a dvojčata nikdy nepochopili a o co se ochudili.

„Jestli chceme přežít, musíme se držet těsně při sobě.“

Royce se nemusel otáčet, aby poznal, kdo to promluvil; důvěrně ten hlas znal. Patřil Altosovi, jenž kráčel vedle něj. Byl to vysoký a svalnatý chlapec s hladce oholenou tváří, krátkými černými vlasy a černýma očima. Všichni chlapci včetně Royce k němu vzhlíželi a respektovali ho. Altos od začátku vystupoval jako vůdce, vždycky všechno řešil tím nejmorálnějším způsobem a při každé příležitosti se hlásil jako první dobrovolník. Royce s Markem se s ním spřátelili brzy po příjezdu.

„Musíme se té nestvůře postavit jako jeden muž,“ pokračoval.

„Pokud ta obluda zaútočí,“ přidal se Sanos, nebojácný, šlachovitý mladík s ohnivě rudými vlasy, který byl Roycovi a ostatním věrný až za hrob, „musíme pracovat jako tým. Někteří upoutají její pozornost, zatímco zbytek ji napadne.“

„Vy máte svoje strategie, my máme naše,“ vložil se do toho Rubin. Otočil se k nim a probodával je zlostným pohledem. „Nepotřebujeme vás. Já zvládnu bojovat sám. Jestli vy se bojíte, tak si dělejte, co chcete.“

„Klidně si sám bojuj a sám zemři,“ zasyčel na něho Altos. „Já tě oplakávat nebudu.“

Napětí mezi devíti chlapci a Rubinem s dvojčaty se stupňovalo a v Roycovi narůstala nervozita z toho, že se jednotka rozpadá. Věděl, že Altos má pravdu: přežijí, jen pokud budou pracovat společně. A v téhle chvíli společně nepracovali; v téhle chvíli pracovali v jedné skupině devíti a druhé skupině tří.

„Jděte si po svých a my uděláme to samé,“ ozvala se dvojčata. „Uvidíme, kdo přežije.“

Nato se Rubin s dvojčaty od zbytku družiny odpojili a vydali se doprava, hlouběji do jeskyně. Vzdálenost mezi oběma oddíly se zvětšovala.

„Nestvůra půjde beztak po větší skupině – a to jste vy,“ dodal Rubin těsně předtím, než se rozplynul ve tmě. Slyšeli, jak se kdesi vepředu směje.

Royce potřásl hlavou. Spolu s ostatními chlapci se dal znovu do kroku opačným směrem než tři odpadlíci.

„Stejně je to tak lepší,“ poznamenal Mark a nahlas tak vyslovil to, co si v duchu mysleli všichni. „Teď jsme aspoň doopravdy jednotný oddíl.“

Čím hlouběji pronikali do jeskyně, tím divočeji Roycovi bušilo srdce. Sestupovali pořád níž a níž, světlo kolem nyní natolik rozptýlené, že se v něm dalo stěží něco rozeznat. Roycovi najednou něco zakřupalo pod nohama. Sklonil hlavu a mžoural do temnoty pod sebou. S leknutím si uvědomil, že šlape po kostech. Patrně po kostech chlapců, kteří sem přišli před ním.

„Podívejte!“ vyjekl Sanos vyděšeně.

Royce přes rameno sledoval, jak se Sanos shýbá a zvedá meč, jenž před okamžikem vypáčil ze sevření kostnaté ruky. Royce hlasitě polkl. Byl to ten samý meč, jaký sám držel v rukou. Meč chlapce, který sem přišel před nimi, za stejným účelem jako oni.

Royce začal očima přejíždět po zemi a zjistil, že tam zdaleka neležel jen jeden meč – byly jich tam desítky. Nestáli na bitevním poli, nýbrž na pohřebišti.

Sem posílali adepty, aby tu zemřeli.

Royce náhle napadlo, jestli se vůbec někdy někdo vrátil živý.

Skupinka mlčky pokračovala v pochodu. Vzduchem se rozléhalo pouze křupání kostí pod jejich botami a vzdálené burácení netvora, jež ovšem každou vteřinou sílilo. Horko a ohavný puch je nyní málem dusily. Royce cítil, jak z něj teče pot, nedokázal však určit, zda je to z toho nesnesitelného vedra nebo ze strachu.

„Jestli to nepřežiju a ty jo, a jestli se ti někdy podaří vrátit se na pevninu,“ oslovil ho Mark ustrašeným hlasem, „zastav se v mé vesničce, Ondoru, a řekni mé sestře, že ji mám rád.“

Royce se na přítele podíval, ten ale dál upřeně hleděl do temnoty před sebou. Oči měl doširoka rozevřené strachem.

„A taky jí řekni, že je mi líto, že jsem ji zklamal.“

Royce zakroutil hlavou.

„Povíš jí to sám, kamaráde,“ odpověděl. „Dneska neumřeš. A já taky ne.“

Ovšem zatímco pokračoval tunelem, přemýšlel, nakolik svým slovům sám věří.

Tu se najednou jeskyně otřásla strašlivým řevem. Roycovi se hrůzou zježily všechny vlasy v zátylku. Spolu s ostatními se na místě zastavil, a když spatřil, co se před nimi vynořilo z hlubin temnoty, jeho zděšení ještě vzrostlo.

Nic podobného v životě neviděl. Obluda měla huňatý hnědý kožich jako medvěd, byla ovšem desetkrát větší a v hlavě jí rudě žhnulo jediné oko. Z každé strany hlavy jí vyrůstal dlouhý roh a na prackách měla ostré žluté drápy. Stála na zadních, tyčila se nad nimi do nedozírné výše a vrčela a řvala, až z toho Roycovi málem praskaly ušní bubínky.

Všechen ten rachot se od stěn odrážel s takovou silou, že Royce stěží dokázal vnímat vlastní myšlenky. Vzápětí kromě řevu uslyšeli i jakýsi pištivý zvuk, a když Royce zvedl oči, uviděl tisíce malých stvoření podobných netopýrům, která se v jednom obřím hejnu snažila co nejrychleji dostat z dosahu nestvůry.

Opodál, za zády netvora, se blýskal Křišťálový meč, ona drahocenná zbraň, již odsud měli vysvobodit. Roycovi se při pohledu na něj divoce rozbušilo srdce. Zároveň si uvědomil, že je naprosto nemožné ho získat. Neexistovala nejmenší šance, že by se jim podařilo nestvůru obejít, natož aby přitom ještě přežili.

Zničehonic za sebou zaslechl křupání, a když se otočil, s překvapením zjistil, že Leithna propadl panice a dal se na útěk. Royce jeho zbabělství znechutilo. Kdyby však od někoho čekal, že vezme nohy na ramena, byl by to právě tenhle mladík; jen tak tak se mu podařilo přežít výcvik až do konce. Dalo se to pochopit. Obluda vypadala natolik děsivě, že by zasela strach i do srdce toho nejneohroženějšího bojovníka.

Royce s hrůzou sledoval, jak se netvor vrhá kupředu. Na svou velikost byl neuvěřitelně rychlý. Jeho jediné oko spočinulo na prchajícím Leithnovi. Několika málo skoky ho doběhl, máchl po něm svými dlouhými tlapami a žlutými drápy mu rozsekl záda vejpůl.

Leithna zařval a skácel se k zemi. Dopadl na obličej do rychle se šířící kaluže krve. Obluda na nic nečekala, popadla ho do spárů a hodila si ho do tlamy. Celého ho spolkla jako malinu.

„Útok!“ zavelel Altos.

Nebojácně se se zdviženým mečem rozběhl vpřed. Royce s ostatními se k němu okamžitě přidali a s meči nad hlavou a bojovým pokřikem se na nestvůru společně vrhli jako jeden muž. Roycovi tlouklo srdce jako o závod, pokračoval však v běhu, dokud nedorazil až k obludě, načež ji bodl do stehna. To už k ní doběhli i Mark a ostatní chlapci a rovněž ji začali sekat a bodat do noh a holení a všude, kam dosáhli. Altos po netvorovi vrhl svůj meč, který se několikrát otočil ve vzduchu a nakonec se mu zaryl hluboko do horní části nohy.

Příšera se zaklonila a zařvala bolestí. Royce vzhledem ke všem těm přesným ranám, jež utržila, čekal, že se zapotácí a upadne. Koneckonců si svůj útok perfektně načasovali a opřeli se do ní ze všech sil. Royce byl na své bratry hrdý. Bojovali teď jako opravdová, dobře sehraná jednotka.

Jenže obluda se k Roycovu zděšení jen předklonila, jednou tlapou popadla Altose a zdvihla si ho před obličej připravená strčit si ho do tlamy. Sevřela pracku v pěst a Royce uslyšel hrozivé zapraštění. Vzápětí mu došlo, že to praskají Altosova žebra. Chlapec vřeštěl bolestí.

Royce se dal rychle do pohybu. Věděl, že jestli chce svého kamaráda zachránit, nemá času nazbyt. Pevně se rozkročil, napřáhl se s mečem dozadu, zamířil a vrhl ho po nestvůře.

S napětím pozoroval, jak se meč otáčí, letí vzduchem a zabodává se přímo do netvorova oka.

Příšera se rozeřvala a pustila Altose ze svých spárů. Mladík se šest metrů řítil volným pádem, dokud tvrdě nedopadl na zem, kde zůstal s hlasitým sténáním ležet. Náraz mu zřejmě polámal dalších pár žeber. Přinejmenším byl ale naživu.

Obluda dál rozzuřeně vyřvávala, mezitím se jí však podařilo vytrhnout si meč z oka a nyní kolem sebe dupala jako šílená ve snaze zabít, co jí přijde pod nohy.

Roycovi bratři se rozutekli a ze všech sil se pokoušeli uniknout netvorovým obřím tlapám, kterými bušil do země jako kladivy, až v ní dělal hluboké krátery. Royce s hrůzou sledoval, jak to pět členů družiny nestihlo a skončili mrtví a rozdrcení pod chodidly nestvůry. Sevřelo se mu hrdlo, když mezi nešťastníky spatřil svého nového kamaráda Sanose, jehož obluda zarazila do země.

Tím se jejich ztráty zvýšily na šest mrtvých. Altos byl zraněný. Bojeschopní tedy zůstali jen Royce a Mark. Royce tomu nemohl uvěřit. Stačilo pouhých pár okamžiků a všichni ti stateční mladí bojovníci, s nimiž dlouhé měsíce žil a trénoval, byli mrtví.

Nyní, jako kdyby ve tmě vycítil jejich přítomnost, se netvor otočil k nim.

Royce náhle koutkem oka zachytil pohyb a vzápětí spatřil Rubina s dvojčaty, jak se pokradmu plíží ve stínu. Teprve teď, když nestvůra ztratila zrak, pozvedli meče, vrhnuli se na ni a zabořili jí své zbraně hluboko do masitých chodidel, čímž ji přišpendlili k zemi.

Obluda znovu zařvala, vzteky bez sebe, že se nemůže hýbat.

Royce už začínal věřit, že zůstane uvízlá na místě, k jeho překvapení se jí však podařilo odlepit ze země nejdřív jednu nohu a pak druhou. Netvor sevřel ruce v pěst, rozmáchl se jimi vysoko nad hlavu a poté jednou poslepu udeřil pod sebe. Seth zděšeně zvedl oči, to už se ale obrovská pěst snášela přímo na něj a zarazila ho do země.

Příšera ze sebe vyrazila hrdelní řev. Nějakým způsobem dokázala vycítit, kde stojí Sylvan, protože bleskově hrábla před sebe, jediným rychlým pohybem ho vyhodila do vzduchu a zaživa ho spolkla. Ještě pořád slyšeli jeho slábnoucí křik, když za ním zavřela tlamu.

Zůstávali tedy již jen Royce, Mark, Altos – který stále ležel nehybně na zemi – a Rubin. Rubin zjevně postřehl příležitost, neboť se náhle rozběhl ke Křišťálovému meči na opačném konci jeskyně. Royce si s rozhořčením uvědomil, že chce sám popadnout meč a utéct z jeskyně, zatímco ostatní nechá napospas osudu.

A taky že ano. Rubin k meči skutečně doběhl, sebral ho a připravil se na útěk, vtom si ho ovšem nestvůra všimla. Otočila se, rozehnala se svými obrovskými drápy a zvedla Rubina ze země. Přitáhla si ho k hlavě, jako kdyby se ho chystala sníst.

Royce věděl, že si Rubin zaslouží zemřít; i tak to ale nedokázal dopustit. Přestože se k ostatním choval příšerně a celkově to byl otřesný člověk, přece jen pořád patřil do jejich družiny. Royce navíc neměl v povaze jen tak sedět a přihlížet, jak jeho spolubojovník umírá, třebaže by si to zasloužil.

Hlasitě proto vykřikl, a plný odhodlání se vrhl dopředu. Na vlastní bezpečí přitom ani nepomyslel. Za běhu sebral ze země jeden z odhozených mečů a vyskočil do vzduchu. Sotva se odrazil od země, cítil, jak se mu tělem rozlévá nesmírné teplo a celého ho prostupuje povědomá síla. Najednou mu došlo, že ho jeho výskok vynáší výš a výš, pět, deset metrů nad zem. Bylo to neuvěřitelné. Připadal si, jako by létal.

Royce v letu oběma rukama zvednul meč. Dlaně mu pulzovaly energií. Zarazil zbraň obludě přímo do hrudi a zatlačil ji, co nejhlouběji dokázal.

Příšera se rozeřvala. Slepým okem se snažila podívat na svou hruď, jako by nemohla uvěřit, co se stalo. Upustila Rubina, který se zřítil na zem. Místo toho se natáhla po Roycovi a sevřela ho v jedné z mohutných tlap.

Jenže Royce se vší silou držel meče, dál ho netvorovi zarýval do hrudi a odmítal se ho pustit, i když kolem něj obluda ovinula své drápy. Ty se kolem něj začaly stahovat, až měl dojem, že se z něj snaží vymáčknout duši. Royce netušil, jak dlouho dokáže tlaku vzdorovat, než ho rozdrtí napadrť. Věděl, že každou chvílí zemře.

Jedním rozhodným pohybem se prohnul, vymanil se z nestvůřina sevření, strhl ze sebe její pracky a konečně se mohl zase nadechnout. Pak ze sebe vyrazil hlasitý bojový pokřik, vytáhl meč z netvorovy hrudi, máchl jím a usekl bestii hlavu.

Obluda se svalila jako letitý strom a Royce se na ní snažil udržet, dokud nedopadla na zem. Náraz ho shodil, takže jí přistál vleže na hrudi.

Konečně byla mrtvá.

Royce se na její hrudi postavil, v ruce stále třímal meč, ztěžka oddechoval a dlaně mu z úderu dosud brněly. Pomalu se otočil a rozhlédl se kolem sebe.

V přítmí jeskyně spatřil Marka, Altose a Rubina, poslední tři přeživší, jak na něj zírají s očima plnýma údivu. Vlastně to bylo víc než údiv. Ve tváři se jim zračila posvátná úcta. Dívali se na Royce, jako kdyby před nimi stál bůh.

Royce sám stál na místě, ruce se mu třásly a mozek dokázal jen stěží uvěřit tomu, co právě udělal.

Ještě víc mu však v hlavě hlodala otázka, kdo vlastně je.

Kapitola dvacátá pátá

Royce stál před plápolajícím ohněm, jehož praskání bylo slyšet i přes skučení větru, který neúnavně bičoval skalnaté pobřeží Rudého ostrova. Hleděl do plamenů a uvědomoval si, jak je neuvěřitelné, že je stále naživu. Po jednom boku měl Marka a po druhém Altose, jenž si léčil svá zlomená žebra. Rubin stál vedle něj. Společně tvořili jedinou čtveřici přeživších z celé jejich původní skupiny. Stáli uprostřed širokého kruhu vojáků, zatímco zpovzdálí přihlíželi další mladíci, zřejmě adepti, kteří svůj výcvik dokončili před nimi. Byla to vítězná noc, ve vzduchu však panovala ponurá atmosféra. Royce kolem sebe cítil duše všech svých zesnulých bratrů.

Zvedl oči a prohlížel si zatvrzelé tváře mužů kolem sebe. Byli to nejdrsnější chlapi, jaké kdy poznal, drsní jako tohle místo. A on k nim choval větší úctu, než ke komukoli jinému na světě. Jen stěží dokázal uvěřit, že se jedná o ty samé muže, kteří ho tu před dvanácti měsíci přivítali, když na ostrov poprvé dorazil. Opravdu se za tu dobu tak změnili? Nebo se změnil on?

Royce sklopil zrak k čepeli Křišťálového meče, jejž držel v rukou, a zíral na ni v němém úžasu. Kolik chlapců muselo kvůli tomuto meči asi zemřít? Kolik let ho ta příšera střežila?

Viděl, jak si ho ostatní muži s Voytem ve svém středu rovněž prohlíží, a věděl, že na ně nakonec přece jen udělal dojem. Hleděli na něj nyní s novou úctou. Již na ně nepohlíželi jako na chlapce, nýbrž na muže. Na válečníky. Na bojovníky, kteří jsou připraveni z tohoto ostrova odejít a vydat se do Jam.

Při té myšlence se zarazil. To už před ně ale předstoupil Voyt. V ruce svíral několik stébel. Natáhl ji před sebe, jako kdyby na ně chtěl namířit zbraní.

„Váš výcvik je u konce,“ pronesl, „a nyní jste hodni toho, abyste si ve světě našli své místo. Rudý ostrov je považován za místo, které trénuje muže, aby mohli v Jámách zemřít s větší ctí. Aby mohli zločinci umírat. Ovšem někteří z vás, jen velice málo výjimek, jeden z tuctu skupinek, má šanci stát se někým významnějším. Jelikož se to nedá určit žádným pravidlem a pro všechny místo nemáme, budete se muset spolehnout na své štěstí. Až k vám přijdu, vytáhněte si jedno stéblo a doufejte, že trefíte to dlouhé.“

Začal obcházet řady chlapců, kteří úspěšně prošli výcvikem, jak z jejich oddílu, tak i z ostatních. Royce sledoval, jak si mladíci jeden po druhém vytahují krátká stébla a následně zklamaně vzdychají a křiví obličeje. Rubin si rovněž vytáhl krátké stéblo a znechuceně ho odhodil na zem.

Pak přišla řada na Royce. Měl pocit… z nějakého důvodu měl pocit, jako by byl tenhle okamžik něčím zásadní, jako by k němu mělo odjakživa dojít. Royce pomyslel na jizvu, kterou měl na ruce, na tu, co při tréninku zpozoroval Voyt. Možná, že právě teď nastal okamžik, kdy se ukáže, že má nějaký větší význam. Poslepu natáhl ruku, nechal se vést čistě svým instinktem a vytáhl z Voytovy ruky jedno stéblo.

Vzápětí uslyšel, jak velitel zklamaně vydechl. Vybral si krátké stéblo.

„Myslel jsem… Doufal jsem…“

„Doufal jsi, že co?“ chtěl vědět Royce. Napadlo ho, že má možná poslední šanci se něco dozvědět.

Voyt ho hrubě popadl, skoro jako kdyby mu chtěl vyhrožovat, když však promluvil, nebyla v jeho slovech ani známka jedovatosti, ba naopak, zněla téměř laskavě.

„Na Rudém ostrově se trénuje a nejenom do Jam. Využíváme ho také jako zástěrku k nalezení mužů, kteří by vytvořili stráž, jež je hodná krále.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Ale ty sis vytáhl krátké stéblo. Tvůj osud leží někde jinde.“

Voyt ho pustil a vrátil se k rozdávání stébel. Nikdo z chlapců si tentokrát dlouhé nevytáhl a Roycovi neušlo, jak se nad celou skupinkou jako bouřkový mrak vznáší zklamání. Jejich výcvik konečně skončil, ale co teď?

Voyt se postavil čelem ke shromážděným.

„A teď nás opustíte,“ pronesl temným, zádumčivým hlasem. „Čekají vás Jámy. Stanete se zábavou království.“

Povzdechl si a Royce v tom zvuku postřehl známku smutku.

„Ale pro nás,“ pokračoval, „nebudete nikdy jen předmětem pobavení. Stali jste se členy našeho bratrstva. Vzpomeňte si na to vždy, když budete bojovat. Až budete čelit bojovníkům ze všech koutů světa, vzpomeňte si, co jste se tu naučili. Vzpomeňte si na tento ostrov, vzpomeňte si na své ztracené bratry a bojujte nejen za sebe, ale i za ně. A až zemřete, pamatujte, že jste si tu obrovskou čest vydobyli. Protože příležitost zemřít slavnou smrtí je jedna z největších ctí, jaké se muži může dostat.“

Voyt ustoupil stranou a sotva tak udělal, spatřil Royce v dálce uprostřed černé noci malé světýlko. Matně zářilo, vlastně spíš pomrkávalo a jemu teprve po pár vteřinách došlo, že se dívá na lucernu a že se pohupuje na lodi. Byla to malá dřevěná loď a kotvila v neklidných vodách u pobřeží. Royce se překvapeně podíval na Voyta, který s vědoucným výrazem přikývl.

„Nadešel čas odejít,“ přisvědčil.

Royce si nedokázal pomoct; mísily se v něm pocity triumfu i žalu. Na jednu stranu toužil po tom, vrátit se domů, ale při myšlence na smrt, která ho tam čeká, se ho zmocňovalo zoufalství. Přestože tento ostrov nenáviděl, stal se tu z něj bojovník a zjistil tady o sobě víc, než chtěl kdy vědět. Jedné jeho části se ani trochu nelíbilo, že musí odejít. Voyt byl sice přísný, zároveň se pro něj ovšem stal jakousi otcovskou postavou. Byl tím nejbližším, co Royce k otci měl. Najednou si uvědomil, že mu velitel bude chybět.

„Zákony nám nařizují, abychom vás spoutali,“ ujal se slova znovu Voyt. „Ale já to neudělám. V očích království možná svobodní nejste, ale v našich očích ano. Neboť všichni praví válečníci jsou svobodní. Plujte zpátky, bojujte, zemřete slavnou smrtí a dejte nám důvod být hrdí.“

Muži se jeden po druhém začali rozcházet. Royce a jeho společníci se vydali směrem k pobřeží a k lodi, která na ně čekala v temnotě. Na sobě měli nové kyrysy a v rukou třímali své nové meče. Royce se zařadil na konec zástupu. Po několika krocích vedle sebe uslyšel skřípání kamínků, a když vzhlédl, s údivem zjistil, že mu po boku kráčí Voyt.

„Doprovodím tě,“ řekl velitel. Royce měl dojem, že v jeho hlase zaslechl žal.

Dlouho se po skalnatém ostrově ubírali v naprosté tichosti. Royce přemítal, co mu chce jeho mentor asi říct, jestli vůbec něco. Třeba urazí celou cestu mlčky.

„Brzy k nám po vlnách dopluje další várka chlapců,“ prohlásil nakonec Voyt zamyšleně. „A i tito chlapci začnou brzy umírat.“

Royce k němu vzhlédl, velitel však upíral oči přímo před sebe, jako kdyby na potemnělém oceánu hledal něco, co tam nemůže najít.

„Jsi jiný než ostatní,“ dodal.

Royce se nad jeho slovy zamyslel a snažil se rozluštit, co mají znamenat. Vzpomněl si na svou tajemnou moc, na to, jak měl vždycky dojem, že se na něj všichni dívají úkosem. Jak se mu koneckonců podařilo přemoct tu příšeru? Jak se mu podařilo tolik dalších věcí, které se měly vymykat jeho silám?

Royce zalétl pohledem k vypálené jizvě na své ruce a pozorně si ji v měsíčním světle prohlížel. Konečně se odhodlal položit Voytovi otázku, na niž se ho celou tu dobu, co tu strávil, bál zeptat.

„Můj otec,“ pronesl Royce nervózně rozechvělým hlasem. „Nikdy jsi mi o něm nic neřekl.“

Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že se Royce smířil s tím, že mu Voyt nikdy neodpoví. Dál kráčeli k pobřeží.

Potom si ale velitel povzdechl.

„Ještě nenadešel ten správný čas,“ řekl. „Nejsi připravený. Můžu ti říct jen to, že máš za sebou velký odkaz. A před sebou velký osud.“

Mezitím dorazili k lodi a Voyt Royce najednou pevně popadl za paži. Zatímco ostatní vycházeli po lávce na palubu, velitel stál a probodával Royce svýma pronikavýma očima. Royce v těch očích viděl smrt. Byly to oči zabijáka.

„Až nadejde čas,“ promlouval k němu naléhavě, „budeš vědět, co dělat. Říše na tebe spoléhá. Nesmíš svého otce zklamat.“

Royce na něj zůstal zmateně zírat, Voyt se však otočil na patě a spěšně zamířil pustým ostrovem zpátky ke vzdálenému planoucímu ohni a svým mužům. Co tím chtěl říct?

Royce se obrátil k lodi a zjistil, že na něj jeho tři společníci čekají na dlouhém prkně na palubu. Rychle se k nim připojil a celá čtveřice společně nastoupila na vlnami zmítanou loď.

Sotva tak učinili, posádka vytáhla lávku a voják na břehu přesekl lano. Loď vyplula do noci, zmocnila se jí voda a unášela ji na širé moře. Royce stál na zádi a pozoroval, jak mu Rudý ostrov mizí před očima. Jen stěží dokázal uvěřit, že ho opravdu opouští. Ostrov jim mnohé dal, ale ještě více si od nich vyžádal za oběť. Ze všech z nich nyní byli uštvaní muži.

Loď brzy nabrala rychlost. Royce věděl, že na ně někde v dálce čeká pevnina a srdce mu poskočilo vzrušením.

Genevieve, pomyslel si s pohledem upřeným do noci. Jdu si pro tebe.