Pokřik Cti

KAPITOLA DEVÁTÁ

Erec ujížděl temnou nocí po Jižní cestě. Hnal svého koně nejvyšší rychlostí, které byl schopen, a jen tak tak se oba stíhali vyhýbat dírám na cestě. Od okamžiku, kdy se dozvěděl, že Alistair byla prodána do otroctví a odvezena do Kuželky, se ještě nezastavil. Ani na minutu nepřestal sám sobě spílat za svou hloupost a naivitu, když uvěřil, že ten hostinský dodrží své slovo, a po Erecově vítězství na turnaji propustí Alistair ze služby. Erecovo slovo bylo vždy vázáno jeho rytířskou ctí a tak předpokládal, že na sliby ostatních se lze rovněž spolehnout. To byla ale velká chyba. A Alistair musela za jeho hloupost teď platit.

Při té myšlence se rozzuřil ještě více a pobídl koně do trysku. Taková krásná, slušná dívka a nejprve musela trpět v práci pod tím hrubiánem – a teď byla dokonce prodána do otroctví, aby sloužila v nevěstinci. Nemohl si pomoci, aby na tom neviděl svůj díl zodpovědnosti. Říkal si, že kdyby se býval nikdy neobjevil v jejím životě, nikdy nevznesl svou nabídku, že ji odvede pryč, tak by to hostinského nejspíše vůbec nenapadlo.

Řítil se temnou nocí, dusot kopyt a dech jeho koně naplňoval prostor. Už byl na pokraji vyčerpání a Erec měl obavu, že ho možná strhá. Po skončení turnaje jej hnal rovnou do hostince, kde měl jenom maličkou chvíli, aby si odpočinul, a hned potom vyrazili na jih. On sám na tom nebyl se silami o mnoho lépe. Po celodenním turnaji, kde bojoval s mnoha muži, se ani na vteřinu nezastavil, a teď měl vážnou obavu, že už se za chvíli nedokáže ani udržet v sedle. Všemi silami se nutil udržet své oči otevřené a pokračovat nocí dál směrem ke Kuželce.

Celý svůj život o tom místě slýchal vyprávět, ale ještě nikdy jej sám nenavštívil. Město s vysokou věží, která mu dala jméno, bylo známé jako místo hříchu, plné hazardních her, opiových doupat a nevěstinců. Sem se stahovali nešťastníci z celého Prstenu, aby se rozptýlili provozováním všech her a temných zábav, které člověk vynalezl. To místo bylo tedy přesným protikladem Erecovy ryzí osobnosti. On sám se hazardu nikdy neoddával a napil se jenom velmi zřídka. Svůj volný čas trávil téměř výhradně tréninkem a zlepšováním svých schopností. Vlastně vůbec nedokázal pochopit, jaký smysl života mohou leniví a poživační lidé mít. A přesně tyto typy byly v okolí Kuželky nejčastější. Jeho příchod na to místo pravděpodobně nepřinese nic dobrého. Když na to jenom pomyslel, sevřel se mu žaludek. Dobře věděl, že ji musí rychle osvobodit a potom co nejrychleji zmizet tak daleko, jak jen to bude možné, než se stačí strhnout nějaká mela.

Když měsíc ukrojil velkou část své poutě po nočním nebi, začala se kvalita cesty po kopyty jeho koně postupně zlepšovat a Erec záhy poprvé zahlédl ono město. Jeho zdi i domy byly jasně osvětlené nesčetnými pochodněmi. Zdálky vypadalo jako jeden velký táborák. Erec nebyl překvapen. Bylo všeobecně známo, že zdejší obyvatelé zůstávají vzhůru do dlouhých nočních hodin.

Pokračoval dál a město se každou minutou přibližovalo. Nakonec vjel na malý dřevěný most, lemovaný z obou stran pochodněmi. Ospalý strážný, kterému neustále padala hlava na ramena, vyskočil, jako by do něj střelil, když se Erec prohnal kolem něho. Stačil za rytířem jenom zavolat zoufalé: „HEJ!“

Ale Erec ani nezpomalil. Pokud by ten muž někde sebral odvahu, aby jej pronásledoval – o čemž se dalo s klidnou myslí pochybovat – potom by to stejně byl poslední hrdinský čin jeho života.

Pokračoval dále v jízdě skrz velký oblouk, který sloužil jako věčně otevřená brána do města, za níž se již rozkládaly ulice. Všechny byly jasně osvětlené nesčetnými pochodněmi. Domy tu stály nalepené jeden na druhém a uličky byly tak úzké, že měl jeden pocit, že jej celé město chce umačkat. Co bylo ještě horší byl fakt, že ty uličky byly naprosto beznadějně ucpané lidmi a téměř všichni byli opilí. Klopýtali sem a tam, hlasitě vykřikovali a vzájemně se pošťuchovali. Ulice působily dojmem jedné obrovské slavnosti pod širým nebem. A téměř veškeré domy byly hernami nebo hospodami.

Bylo jasné, že je na správném místě. Nevěděl jak, ale byl si jistý, že tu Alistair někde je. Těžce polknul a doufal, že nejede příliš pozdě.

Dojel do centra města a před domem, který vypadal jako poměrně velký hostinec, sesedl z koně. Dovnitř i ven se neustále potácela spousta lidí, ale i tak si říkal, že toto místo bude dobrý začátek.

Drsně si proklestil cestu dovnitř až k hostinskému, který stál za pultem na konci rozlehlé nálevny a zapisoval do knihy jména lidí, kteří mu platili na pokoje. Byl to hubený mužík, který se neustále falešně usmíval, mnul si ruce při přepočítávání peněz a silně se potil. Podíval se na Ereca s umělým úsměvem.

„Přejete si pokoj, sire?“ zeptal se. „Nebo je to dívka, kterou ráčíte hledat?“

Erec zakroutil hlavou a přišel k muži blíže, aby jej v tom rámusu lépe slyšel.

„Hledám jednoho obchodníka,“ řekl Erec. „Obchodníka s otroky. Přijel sem ze Savarie asi tak před půl druhým dnem. Vezl s sebou důležité zboží. Lidské zboží.“

Muž si olízl rty.

„Takže to, co hledáš, je cenná informace,“řekl potom. „Mohu ti ji poskytnout stejně dobře, jako ti mohu pronajmout pokoj.“

Nato muž nastavil dlaň, podíval se na Ereca a usmál se. Z horního rtu mu při tom ukápla kapička potu.

Erec byl znechucen, ale informaci potřeboval a ze všeho nejméně si mohl dovolit plýtvat časem, takže sáhnul do svého měšce a položil na mužovu dlaň velkou zlatou minci.

Jeho oči se rozevřely v údivu, když peníz zkoumal.

„Královské zlato,“ shledal ohromeně.

Potom si Ereca zvědavě, ale i s notnou dávkou respektu, prohlédl od hlavy až k patě.

„To jsi jel celou cestu až z Králova Dvora?“ zeptal se.

„To stačí,“ řekl Erec. „Já tu budu klást otázky. Zaplatil jsem ti. Teď mi pověz, kde je ten kupec.“

Muž si znovu olízl rty a naklonil se blíže.

„Muž, kterého hledáš, se jmenuje Erbot. Projíždí tudy jedenkrát do týdne s novou zásilkou děvek. Potom je prodává v aukci tomu, kdo za ně nabídne nejvíc. Nejspíš ho najdeš v jeho doupěti. Musíš pokračovat dál touhle ulicí až na její konec, a tam už to uvidíš. Ale pokud ta dívka, kterou hledáš, za něco stála, tak už bude nejspíš pryč. Jeho děvky nikdy nevydrží dlouho.“

Erec se otočil, aby se vydal na cestu, když tu pocítil, že jej za zápěstí chytila lepkavá ruka. Otočil se, aby zjistil, že se jej hostinský ještě pokouší zadržet.

„Pokud to, co hledáš, jsou děvky, proč radši nezkusíš jednu z mých? Jsou stejně dobré jako ty jeho a za poloviční cenu.“

Erec se na něho pohoršeně ušklíbl. Kdyby měl víc času, snad by jej i zabil, jenom aby zbavil svět takového škůdce. Už si na něj ale udělal názor a došel k tomu, že nestojí ani za hnutí prstem.

Setřepal jeho ruku a naklonil se těsně k němu.

„Ještě jednou na mě sáhneš,“ varoval ho, „a budeš si přát, abys to byl neudělal. Teď si dej hezky odchod, než najdu dobré využití pro tuhle dýku, která se nudí tady na mém opasku.“

Hostinský vystrašeně sklopil oči k podlaze a odklopýtal o několik kroků zpět.

Erec se zatím otočil a razil si cestu zpátky na ulici. Snad ještě nikdy nebyl lidmi kolem sebe tak znechucený.

Znovu nasedl na koně, který se nervózně vzpínal a frkal pod náporem opilců, kteří jej zvědavě okukovali a pošťuchovali ve snaze zjistit, jestli by bylo možné jej ukrást. Erec si říkal, jestli by se o to ti blázni opravdu pokusili, kdyby se včas nevrátil. Uvědomil si, že příště musí Warkfina uvázat svědomitějším způsobem. Stále se musel divit špatnosti tohoto města. Ne tedy, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Hřebec byl skvěle trénovaný válečný kůň, který by každého, kdo by se ho pokusil ukrást, během chvíle zadupal do země.

Teď jej jeho pán pobídnul, společně se vydali dále tou křivolakou uličkou a ze všech se snažili vyhýbat se všem těm potácejícím se lidem. Už bylo hodně pozdě v noci, ale ulice se zdály čím dál plnější. Lidé všech ras se neustále mísili mezi sebou a proudili sem a tam. Několik opilců se na něj rozkřiklo, když je těsně minul v poměrně vysoké rychlosti, ale bylo mu to jedno. Cítil, že Alistair už je na dosah a nehodlal se zastavovat, dokud ji nebude mít zpátky.

Ulice brzy končila kamennou zdí, přičemž poslední dům po pravé straně vypadal jako další hostinec s bílými hliněnými zdmi a doškovou střechou. Už za sebou rozhodně měl i lepší časy. Podle toho, jak vypadali lidé, kteří proudili ven i dovnitř, Erec usoudil, že je na správném místě.

Sesedl, uvázal Warkfina bezpečně k zábradlí a vrazil do krčmy. Jakmile byl uvnitř, zaraženě se zastavil.

To místo bylo jenom spoře osvětlené, na rozlehlou místnost tu bylo jenom několik málo blikotajících pochodní a v jednom rohu zkomíral oheň ve velkém kamenném krbu. Všude po zemi byly pokladeny koberce, na nichž ležely spoře oděné ženy, svázané provazy vzájemně jedna ke druhé a to vše potom k velkému mosaznému kruhu na zdi. Zdálo se, že jsou všechny něčím omámené. Erec záhy ve zvláštní vůni, vznášející se ve vzduchu, poznal opium. V místnosti bylo ještě několik dobře oblečených mužů, kteří se procházeli kolem, a tu a tam šťouchli špičkou boty do některé z dívek. Počínali si jako obchodníci, kteří přebírají nabízené zboží a rozhodují se, které kusy bude nejlépe odkoupit.

Ve vzdáleném rohu místnosti seděl na jediné sametové židli muž, oblečený v sametové róbě. Po jeho boku byly přikovány dvě krasavice. Za ním stáli dva vysocí hromotluci se zjizvenými tvářemi. Oba byli vyšší a rozložitější než Erec a zdálo se, že se jenom třesou, aby mohli někoho ztrestat.

Bylo jasné, o co tu kráčí. Tohle místo byl nevěstinec, spoutané dívky byly na prodej, zatímco ten muž v rohu byl majitel, ten samý, který koupil Alistair a nejspíše i všechny ostatní dívky kolem. Vlastně by tu Alistair mohla být i teď, uvědomil si.

Okamžitě se pustil do akce. Rozběhl se k hloučkům dívek a prohlížel si jejich tváře jednu po druhé. Bylo jich tu několik desítek, některé omdlely a navíc tu bylo tak šero, že rozeznávání rysů tváře byla těžká a pomalá práce. Prohlížel pozorně jednu za druhou, řadu po řadě, když mu najednou na rameno dopadla velká a těžká ruka.

„Už máš zaplaceno?“ ozval se hrubý hlas.

Nad Erecem se tyčil vysoký muž a mračil se jak peklo samo.

„Jestli se chceš dívat na holky, tak musíš zaplatit,“ zavrčel na něj hlubokým hlasem. „Taková tu máme pravidla.“

Erec se na něj ušklíbl a měl co dělat, aby se ovládl. Nakonec se ale rozhodl, že to nebude třeba. Rychleji než by ten druhý stačil mrknout, vystřelila Erecova ruka vzhůru a udeřila jej hřbetem dlaně těsně pod ohryzek.

Muž zalapal po dechu, vykulil oči, potom dokonce klesl na kolena a držel se za krk. Vzápětí se jeho spánek důvěrně seznámil s Erecovým loktem. Muž odpadl bezvládně stranou.

Erec potom pokračoval ve svém pátrání a prohlížel si jednu tvář za druhou v zoufalé snaze najít Alistair, ale nikde ji neviděl. Nebyla tam.

Jeho srdce divoce tlouklo zlostí, když se vydal rázným krokem ke staršímu muži, který seděl ve svém křesle v rohu a na všechno dohlížel.

„Našel jsi některou, která se ti zalíbila?“ zeptal se muž. „Chceš podat nabídku?“

„Hledám jednu ženu,“ začal Erec a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, „a to, co teď řeknu, nebudu opakovat. Je vysoká, má dlouhé blond vlasy a modrozelené oči. Jmenuje se Alistair. Byla odvezena ze Savarie ani ne před dvěma dny. Řekli mi, že byla zavlečena sem. Je to pravda?“

Muž pomaloučku zakroutil hlavou a potutelně se šklebil.

„Obávám se, že ten kus, který hledáš, byl už prodán,“ řekl muž. „Vskutku fajnový exemplář. Máš dobrý vkus. Vyber si jinou, dám ti slevu.“

Erec se zamračil a opět cítil, že se jej zmocňuje neovladatelný vztek. Bylo to zvláštní, se sebeovládáním nikdy předtím problémy nemíval.

„Kdo ji koupil?“ zavrčel.

Muž se usmál.

„Zdá se, že ses upnul na jednu konkrétní otrokyni.“

„Ona není žádná otrokyně,“ zahřměl Erec. „Je to moje manželka.“

Muž se na něj šokovaně podíval. Potom najednou zaklonil hlavu a vybuchl smíchy.

„Tvoje manželka! To je pěkné. No, už není, můj příteli. Teď už je to hračka někoho jiného.“

Mužova tvář potemněla a objevil se na ní ďábelský škleb, přičemž zároveň posunkem ukázal svým vyhazovačům, že se mají pustit do práce.

„Zbavte mě toho otrapy,“ dodal.

Obě gorily se daly do pohybu a rychlostí, která Ereca překvapila, se oba začali sápat po jeho zápěstích.

Jenže ani oni docela dobře neodhadli s kým mají tu čest. Erec byl rychlejší než oni dva dohromady, ustoupil do strany, chytil za zápěstí bližšího z nich a prudce trhnul dozadu, takže se habán svalil jak široký tak dlouhý na záda. Téměř ve stejný moment dopadl Erecův loket na krk druhého muže. Hned nato učinil krok kupředu a hrubě nakopl prvního muže do obličeje, čímž jej vyřadil z další akce. Druhý muž, který se jenom stačil chytit v úžasu za krk, dostal následně přímý zásah Erecovým čelem do vlastního nosu a se zakrvácenou tváří se zhroutil vedle svého parťáka.

Oba hromotluci leželi během dvou vteřin v bezvědomí na zemi. Erec je překročil a přiblížil se k jejich šéfovi, který se teď ve svém polstrovaném křesle třásl strachy.

Hrubě jej chytil za prošedivělé vlasy, škubnul jimi a zároveň přiložil nůž na mužův krk.

„Řekni mi kde je a já tě možná ušetřím,“ zařval mu do ucha.

Muž se rozkoktal.

„Povím ti to, ale plýtváš jenom svým časem,“ odpověděl. „Prodal jsem ji jeho lordstvu. Má svou vlastní jednotku rytířů a vlastní hrad. Je to velmi mocný muž. Jeho hrad nikdy nikdo nedobyl. Je velmi bohatý a má armádu žoldáků, kteří za něj bojují kdykoliv to potřebuje. Každou dívku, kterou si koupí, si už také ponechá. Nemáš nejmenší naději, že bys ji mohl osvobodit. Takže se raději vrať odkud jsi přišel. Ona je prostě pryč.“

Erec přitiskl čepel na mužův krk tak silně, až se objevilo pár kapek krve. Muž vykvikl jako podsvinče.

„Kde žije ten lord?“ zavrčel Erec netrpělivě.

„Jeho hrad leží na západ od města. Dej se západní branou a pokračuj po cestě až na její konec. Hrad uvidíš už z dálky. Je to ale jenom ztráta času. Zaplatil za ni dobrou cenu – mnohem víc, než za kolik ve skutečnosti stála.“

Erec toho měl dost. Bez váhání podřízl otrokářovi krk. Z rány se vyhrnula čerstvá krev a muž ochabl ve svém křesle.

Podíval se na to bezvládné tělo, potom ještě na omráčené hromotluky a cítil bytostné znechucení celým tím místem. Nedokázal uvěřit, že vůbec mohlo existovat.

Potom přešel místnost a začal přeřezávat provazy, které svazovaly dívky dohromady, a osvobozovat je. Mnohé vyskočily okamžitě na nohy a hrnuly se ke dveřím. Další je následovaly po chvilkovém zaváhání. Brzy celá místnost vybuchla akcí a každý se chtěl dostat ven nejrychleji, jak jen to bylo možné. Ty, které byly příliš omámené, aby mohly jít samy, byly podpírány ostatními.

„Ať už jsi kdokoliv,“ řekla jedna z nich Erecovi, když se zastavila ve dveřích, „buď požehnáno tvé jméno. A kamkoliv se chystáš vyrazit, Bůh tě provázej.“

Erec ocenil alespoň tu trochu vděčnosti a požehnání. Měl neblahé tušení, že tam, kam se chystal vypravit, bude potřebovat i takovou pomoc.

KAPITOLA DESÁTÁ

Malými okénky Illepriina domku se začalo pomalu vkrádat jasné světlo úsvitu. Našlo si cestu i na Gwenina víčka. Matná oranžová barva prvního slunce ji laskala a pomalu začala probouzet. V sousedství bylo v tuto hodinu ještě skoro úplné ticho. Gwen několikrát zamrkala, nejprve působila trochu dezorientovaně a nevěděla, kde je. Potom si ale vzpomněla:

Godfrey.

Včerejší noci usnula jenom tak na podlaze vedle jeho postele. Pod hlavou měla trochu slámy. Illepria spala přímo vedle nemocného. Pro všechny tři to byla velmi dlouhá noc. Godfrey neustále sténal bolestí, v jednom kuse se převaloval a Illepria s ním byla neustále vzhůru a kontrolovala jej. Gwen se snažila pomáhat jakkoliv to bylo možné. Připravovala chladivé obklady, kladla je Godfreymu na čelo, podávala Illeprii všemožné byliny a masti, o které si léčitelka stále říkala. Během té nekonečné noci Godfrey mnohokrát křičel bolestí a Gwen si pokaždé byla jistá, že přišla jeho poslední hodinka. Několikrát také v poblouznění volal otcovo jméno. Gwen při tom pokaždé zamrazilo. Také měla pocit, jako by tam otec byl s nimi. Nevěděla ale, jestli by si byl přál Godfreyho zachránit nebo ne – jejich vztah byl odjakživa komplikovaný.

V domku zůstala přes noc i z dalšího důvodu. Nevěděla, kam jinam by se měla vydat. Vrátit se do hradu bylo příliš nebezpečné. Pod stejnou střechou s Garethem by se necítila ani trochu dobře. Tady s Illepriou, a také s Akorthem a Fultonem, kteří hlídali dveře, to bylo mnohem bezpečnější. Nikdo nejspíš ani nevěděl že tu je, a to jí naprosto vyhovovalo. Navíc, za poslední měsíce se s Godfreym velmi sblížila, objevila v něm bratra, který se dříve skrýval pod pláštěm opilého budižkničemu, a nedokázala jej v tak těžkou dobu opustit.

Vyskočila na nohy a okamžitě se rozběhla ke Godfreyově posteli. Její srdce divoce tlouklo. Snad ze strachu, že by bratr už nemusel být mezi živými. Z nějakého důvodu věřila, že pokud se ráno probere, bude to znamení, že svůj boj s jedem vyhraje. A pokud ne, bude to naopak znamenat to druhé. Illepria vstala a jala se Godfreyho zkontrolovat též. Někde nad ránem musela na chvilku rovněž usnout. Gwen ji nemohla nic vyčítat.

Obě poklekly u jeho postele, zatímco místnost zalilo ranní světlo. Gwen položila svou ruku na bratrovo zápěstí a jemně jím zatřásla. Illepria mu přiložila dlaň na čelo. Zavřela oči a zhluboka dýchala – a Godfrey najednou doširoka otevřel oči. Illepria ucukla překvapením.

Gwen se lekla také. Nedoufala, že by mohla nastat tak razantní změna. Podíval se přímo na ni.

„Godfrey?“ zeptala se.

Zamžoural, zavřel na delší chvíli oči, aby je zase znovu otevřel a potom, k jejímu překvapení, se vlastními silami nadzvedl na loktech a podíval se na ně.

„Kolik je hodin?“ zeptal se. „Kde to jsem?“

Jeho hlas zněl zdravě a Gwen snad nikdy necítila takové uvolnění. Na tváři obou jeho ošetřovatelek se objevil široký úsměv.

Gwen se k němu vrhnula a z radostí jej objala.

„Ty žiješ!“ vydechla.

„No jistě,“ řekl. „Proč bych neměl žít? Kdopak je tohle?“

Druhá otázka byla adresována Illeprii.

„Žena, která ti zachránila život,“ řekla Gwen.

„Zachránila život?“

Illepria jenom skromně klopila zrak k podlaze.

„Jenom jsem maličko pomohla,“ řekla potom plaše.

„Co se mnou bylo?“ zeptal se Gwen zmateně. „Poslední na co si vzpomínám bylo, že jsem pil v hospodě a potom…“

„Byl jsi otráven,“ řekla Illepria. „Velmi vzácným a silným jedem. Nesetkala jsem se s ním už dlouhé roky. Měl jsi obrovské štěstí, že jsi to přežil. Vlastně jsi jediný, koho jsem kdy viděla to přežít. Někdo nad tebou musel držet ochrannou ruku.“

Gwen při jejích slovech okamžitě pomyslela na otce. Paprsky slunce, pronikající sem oknem, náhle nabraly na síle a ona měla pocit, že jim otec opravdu dává znamení. Snad si vážně přál, aby Godfrey žil.

„Dostal jsi, co jsi zasloužil,“ řekla Gwen s úsměvem. „Pivo jsi měl přece zakázané. Teď se podívej, co se kvůli tomu stalo.“

Podíval se na ni a usmál se. Do tváří se mu už opět vrátila zdravější barva. Gwen byla bez sebe radostí. Godfrey byl zpátky.

„Zachránilas mi život,“ řekl vážným hlasem.

Potom se podíval i na Illepriu.

„Vy obě,“ dodal. „Nevím, jak se vám odvděčím.“

Když se podíval na Illepriu, Gwen přišlo, že je v tom pohledu ještě něco víc, než jenom vděčnost. Jakmile potom zkontrolovala i její tvář, zjistila, že se ošetřovatelka červená a klopí zrak k zemi. Zdálo se, že našli jeden v druhém zalíbení.

Illepria se rychle otočila a odkvačila ke svému ponku, kde překotně začala míchat nějaký lektvar.

Godfrey se otočil zpátky ke Gwen.

„Gareth?“ zeptal se.

Gwen kývla.

„Máš štěstí, že nejsi mrtvý,“ řekla. „Firth takové neměl.“

„Firth?“ Godfreyho hlas zbarvilo překvapení. „Je mrtvý? Jak?“

„Nechal ho pověsit,“ odpověděla. „Tys měl být další.“

„A ty?“ zeptal se.

Pokrčila rameny.

„Má v plánu mě provdat. Prodal mě Nevaruncům. Prý už jsou na cestě sem, aby si mě odvedli.“

Godfrey se pobouřeně posadil.

„To nikdy nedovolím!“ vykřikl.

„Ani já ne,“ odpověděla. „Najdu cestu jak se z toho vyvlíknout.“

„Ale bez Firtha nemáme žádné důkazy,“ řekl. „Teď už ho nemůžeme usvědčit. Gareth unikne trestu.“

„Něco vymyslíme,“ odpověděla. „Najdeme…“

Najednou domek zaplavilo sluneční světlo, protože se dveře prudce otevřely a dovnitř nakráčeli Akorth s Fultonem.

„Má paní…“ začal Akorth, ale hned se zarazil, když uviděl Godfreyho.

„Ty starej parchante!“ vykřikl radostně. „Já to věděl. Tak jako jsi v životě dokázal ošidit všechny a všechno, tak se ti nakonec povedlo vytahat za fusekli i samotnou zubatou!“

„Bylo jasný, že žádnej korbel s pivem tě přece nemůže položit do hrobu,“ přidal si Fulton.

Oba se rozběhli ke Godfreymu, který pomalu vstal z postele, aby se s kamarády objal.

Potom se Akorth obrátil ke Gwen a jeho tvář zvážněla.

„Má paní, je mi líto, že tě vyrušuju, ale uviděli jsme na obzoru vojenskou jednotku. Řítí se na město a jsou čím dál blíž.“

Gwen se na něj poděšeně podívala a potom okamžitě vyběhla ven. Všichni ostatní jí byli v patách, drali se ven a mžourali v ostrém ranním slunci.

Dívala se na obzor a ke svému ulehčení poznala, že tou skupinou jezdců jsou Stříbrní. Bylo jich jenom deset a řítili se po cestě vedoucí kolem domku plnou rychlostí. Bylo jasné, že za chvíli budou projíždět kolem nich.

Godfrey tasil svůj meč, ale Gwen mu okamžitě položila ruku na zápěstí a přiměla jej zasunout čepel zpátky do pochvy.

„Tohle nejsou Garethovi muži. Tihle patří Kendrickovi. Jsem si jistá, že nemají zlé úmysly.“

Jezdci dojeli až k nim a když je uviděli, okamžitě zarazili koně a seskočili. Potom jeden jako druhý poklekli před Gwendolyn.

„Má paní,“ řekl jejich velitel. „Přinášíme skvělé zprávy. Odrazili jsme McCloudy! Tvůj bratr Kendrick je v pořádku a posílá ti zprávu: Thor je živ a zdráv.“

Gwen při těch zprávách vytryskly slzy. Její nadšení a úleva byly tak obrovské, že musela obejmout Godfreye, aby neomdlela. Všechno, čeho se předešlé noci tak obávala, nakonec dobře dopadlo.

„Všichni se vrátí ještě dnes,“ pokračoval posel, „a ve městě bude na počest vítězství uspořádána velká oslava.“

„To jsou skvělé zprávy!“ vydechla Gwen.

„Má paní,“ ozval se další, hlubší hlas muže, v němž Gwen poznala jednoho z vysokých lordů, Sroga. Byl oblečený v typických rudých barvách západu. Znala jej odmalička. Byli si s otcem velmi blízcí. Teď došel k ní, poklekl a hluboce se uklonil. Gwen se náhle cítila nepatřičně.

„Prosím, sire,“ řekla, „vstaň, nekleč přede mnou.“

Byl to jeden z nejmocnějších mužů království, sám velel tisícům vojáků a celé město Silesia bylo jeho lénem. Byla to neobyčejně silná pevnost, vybudovaná přímo na okraji Kaňonu. Téměř nedobytná. Lord Srog byl jedním z mála mužů, kterým její otec bez výhrad důvěřoval.

„Přijel jsem s těmito muži, protože se mi donesly zprávy o změnách v Králově Dvoře,“ řekl. „Trůn je nestabilní. Musí na něj být dosazen nový vládce a měl by být silný a spravedlivý. Doneslo se mi, že přáním tvého otce bylo, abys novou vládkyní byla ty. Tvůj otec mi byl bratrem a jeho přání je mým úkolem. Pokud si to přál on, přeji si to i já. Přijel jsem, abych ti pověděl, že pokud se rozhodneš ujmout se vlády, moji muži ti budou s radostí přísahat věrnost. Já sám bych ti doporučoval jednat v tomto co nejrychleji. Události posledních dní jenom dokázaly, jak zoufale potřebuje Králův Dvůr lepšího vládce.“

Gwen se na něj zaraženě dívala a stěží věděla, jak na takový projev oddanosti reagovat. Cítila zároveň stud i hrdost, ale obojího na ni bylo příliš.

„Děkuji ti, můj pane,“ řekla. „Jsem ti vděčná za tvá oddaná a laskavá slova i tvou nabídku. Budu o ní uvažovat. Ale pro teď si přeji pouze uvítat doma svého bratra – a Thora.“

Srog se jí uklonil téměř zároveň se zvukem válečných rohů, které se ozvaly na obzoru. Všichni se podívali tím směrem. Spatřili velký oblak prachu, který zvěstoval návrat armády. Gwen si zaclonila rukou oči a její srdce zaplesalo. I odtud mohla vidět, že to byli Stříbrní a celý zbytek královské armády.

V jejich čele jel Kendrick. A hned za ním jeho panoš Thor.