„Co to dělají?“ zeptala se, když si všimla, že jeden z nich vybírá mince do zlatého poháru.
„Každý z nich vlastní bojepána,“ odpověděl Rexus, „a tak sázejí na to, kdo zvítězí.“
Ceres se ušklíbla. Pro ně tohle byla jen hra, uvědomila si. Samozřejmě, že se tahle zkažená mládež nezajímala o válečníky ani o umění boje. Jediné, co chtěli, bylo vidět, jestli jejich bojepán zvítězí. Pro Ceres ale byla tahle událost o cti, odvaze a dovednostech.
Do vzduchu vystoupaly královské praporce, trubky hlasitě zaburácely, a když se na obou koncích Arény otevřely železné brány, vypochodovali z temných průchodů bojepáni. Pochodovali jeden za druhým a jejich kožené a železné zbroje odrážely sluneční paprsky.
Dav zahučel, když bijci vstupovali do arény. Ceres vstala, aby jim zatleskala. Válečníci se uspořádali do kruhu čelem ven ze středu. Sekery, meče, kopí, štíty, trojzubce, biče a další zbraně pozvedli k nebi.
„Ať žije král Claudius,“ zvolali společně.
Znovu zaburácely trumpety a v tu chvíli se jednou z bran vřítil do arény zlatý kočár krále Claudia a královny Athény. Následoval je kočár s korunním princem Aviliem a princeznou Florianou. Za nimi následovala celá záplava kočárů přivážejících ostatní vrchnost. Každý kočár táhlo dvojspřeží sněhobílých koní zdobených drahým kamením a zlatem.
Ceres mezi vrchností spatřila i prince Thana. Pohled na zachmuřený výraz devatenáctiletého chlapce ji znechutil. Čas od času, když doručovala zbraně od otce do paláce, vídala, jak princ Thanos hovoří s bojepány. Vždycky při tom měl kyselý výraz absolutní nadřazenosti. Co se týkalo jeho vzhledu, nepostrádal žádné rysy skutečného válečníka – dokonce by bylo velmi snadné si ho s válečníkem splést – jeho paže se dmuly silnými svaly, měl úzký svalnatý pas a nohy pevné jako kmeny stromů. Ceres ale rozčilovalo, že se neustále tvářil, jako by neměl žádnou úctu ani nadšení pro místo, které ve společnosti zastával.
Královští se konečně odebrali na svá místa na tribuně a trumpety zaburácely do třetice, čímž oznamovaly, že Jatka brzy započnou.
Dav zahučel nadšením, když se většina bojepánů otočila k odchodu a zmizela za železnými branami až na dva, kteří zůstali stát proti sobě ve středu arény.
Jednoho z nich Ceres poznala, byl to Stefanus. Druhého bijce, který byl oděný pouze do bederní roušky zajištěné koženým opaskem a do přilby se sklopeným hledím, ale nepoznávala. Dost možná přicestoval až z daleka jen proto, aby se zúčastnil. Jeho naolejovaná kůže měla barvu úrodné prsti a vlasy měl černé jako nejtemnější noc. Skrz průzor v helmě probleskovaly jeho odhodlané oči. Ceres okamžitě věděla, že Stefanus bude za několik okamžiků mrtvý.
„Neměj strach,“ pronesla Ceres a mrkla na Nesa. „Tvůj meč ti nechám.“
„Zatím ho neporazil,“ odfrkl si Nesos. „Přece by na něj všichni nesázeli, kdyby nebyl nejlepší.“
Když Stefanus pozvedl trojzubec a kryl se za štítem, dav ztichl.
„Stefanus!“ vykřikl jedem z mladíků ze skupinky pod stříškou. Pak pozvedl sevřenou pěst a dodal: „Síla a odvaha!“
Stefanus skupince mladých lidí pokynul hlavou. Dav souhlasně zahučel a Stefanus vzápětí plnou silou zaútočil na cizince. Cizinec bleskově uhnul ze směru Stefanova útoku, obrátil se a sekl po Stefanovi mečem. Minul ho sotva o palec.
Ceres to vyděsilo. Pokud má takové reflexy, Stefanus opravdu dlouho nevydrží.
Cizinec znovu a znovu dorážel na soupeřův štít, děsivě při tom řval a Stefanus mohl jen ustupovat. Konečně se mu zoufalým výpadem podařilo udeřit cizince okrajem štítu do obličeje. Vzduchem proletěla sprška krve a cizinec padl k zemi.
Ceres si říkala, že to byl docela dobrý tah. Možná, že Stefanus od doby, kdy ho viděla naposledy, pokročil ve výcviku.
„Stefanus! Stefanus! Stefanus!“ skandovali diváci.
Stefanus stál u nohou zraněného válečníka, ale když se ho chystal dorazit trojzubcem, cizinec vykopl a srazil Stefana k zemi. Stefanus dopadl na zadek, ale rychle jako kočka vyskočil zpět na nohy. Cizinec už v tu chvíli stál také.
Oba se upřeně pozorovali a v kruhu se začali opatrně obcházet. Ceres si pomyslela, že nebezpečí je ve vzduchu přímo cítit.
Cizinec zavrčel, rozběhl se na Stefana a pozvedl při tom meč vysoko do vzduchu. Stefanus se rychle stočil stranou a bodl cizince do stehna. Cizinec na oplátku sekl mečem a zasáhl ho do paže.
Oba válečníci zachroptěli bolestí, ale jejich zranění jako by je spíš rozzuřila, než aby je zpomalila. Cizinec si strhl helmu z hlavy a odhodil ji na zem. Jeho černými vousy zarostlá brada byla celá od krve a oko měl oteklé, ale Ceres měla z jeho výrazu pocit, jako by si se Stefanem právě přestal hrát a rozhodl se ho konečně zabít. Jak rychle se mu může podařit Stefana dorazit?
Stefanus vyrazil na cizince a Ceres zalapala po dechu, když se jeho trojzubec střetl s mečem jeho protivníka. Oba válečníci si teď hleděli z očí do očí, tlačili se jeden na druhého, těžce oddechovali a snažili se vzájemně shodit na zem. Na čelech jim vystoupily žíly, svaly pod zpocenou kůží se jen dmuly.
Cizinec se přikrčil, vykroutil se ze smrtícího bloku a k Ceresinu překvapení zavířil kolem Stefana jako tornádo. Jeho meč zasvištěl vzduchem a v mžiku sťal Stefanovi hlavu.
Párkrát se prudce nadechl a pak ve vítězném gestu pozvedl ruku do výše.
Dav byl několik okamžiků naprosto tichý. Dokonce ani Ceres nedokázala nic říct. Podívala se na mladíka, kterému Stefanus patřil. Viděla, že má ústa otevřená překvapením, obočí stažené vztekem.
Chlapec pak zuřivě mrštil svým pohárem do arény a nasupeně odešel pryč. Smrt je velký vyrovnávač, pomyslela si Ceres a potlačila úsměv, který se jí dral na rty.
„August!“ zvolal jeden muž v publiku. „August! August!“
Diváci se jeden po druhém přidávali a během několika chvil duněla celá Aréna jménem vítěze. Cizinec se uklonil králi Claudiovi a pak už z železných bran vyběhli další tři válečníci a vyměnili si s ním místo.
Jak den postupoval, probíhal jeden souboj za druhým. Ceres je všechny sledovala s očima otevřenýma dokořán. Nedokázala se rozhodnout, jestli se jí Jatka líbí, nebo jestli je nenávidí. Na jednu stranu obdivovala dovednosti, strategii a udatnost bojovníků. Na druhou stranu pohrdala tím, že válečníci nebyli nic jiného než pěšáci zabíjení pro zábavu bohatých.
Když přišel poslední souboj prvního kola, bojoval Brennius s jiným válečníkem přímo u místa, kde seděli Rexus, Ceres a její bratři. Při boji postupovali bojovníci stále blíž ke skupině, meče řinčely, vzduchem létaly jiskry. Bylo to strhující.
Ceres sledovala, jak se Sartes naklání přes hrazení, oči upřené na bojovníky.
„Nenakláněj se tolik!“ přikázala mu.
Ale než stihl zareagovat, vyskočil náhle z díry na druhé straně arény pratygr. Ohromná šelma se hladově olízla, zabořila drápy do rudého prachu a vyrazila směrem k válečníkům. Bojepáni si bestie zatím nevšimli a všichni diváci zadrželi dech.
„Brennius je mrtvý,“ zamumlal Nesos.
„Sarte!“ vykřikla Ceres znovu, „řekla jsem, ať se – “
Neměla šanci dokončit větu. Současně se totiž pod Sartem uvolnil jeden z kamenů a než stihl kdokoli zareagovat, Sartes přepadl přes hrazení a se žuchnutím dopadl přímo do arény.
„Sarte!“ vykřikla vyděšená Ceres a okamžitě vyskočila na nohy.
Podívala se dolů a viděla, že je Sartes o deset stop níž, sedí na zemi a opírá se zády o zeď. Dolní ret se mu třásl, ale slzy mu po tvářích zatím nekanuly. Neřekl ani slovo, jen se držel za paži. Vzhlížel vzhůru a tvář měl zkroucenou bolestí.
Když ho Ceres tam dole viděla, bylo to na ni víc, než dokázala snést. Bez rozmýšlení vytrhla meč od Nesova pasu a přeskočila přes zábradlí přímo do arény. Přistála jen kousek od mladšího bratra.
„Ceres!“ vykřikl Rexus.
Vzhlédla vzhůru a viděla, že několik strážných vleče Rexe a Nesa pryč. Chytili je dřív, než stihli skočit za ní.
Ceres stála v aréně, zaplavil ji neskutečný pocit, uvědomila si, že je dole s ostatními bojovníky. Chtěla dostat Sarta pryč, ale na to nebyl čas. Postavila se tedy před něj a byla odhodlaná ho ochránit. Pratygr na ni zavrčel. Přikrčil se a krutýma žlutýma očima upřeně sledoval Ceres. Z pohledu šelmy bylo jasně cítit nebezpečí.
Ceres obouruč sevřela Nesův meč a několikrát jím švihla vzduchem.
„Uteč, děvče!“ vykřikl Brennius.
Bylo už ale příliš pozdě. Pratygr mířil přímo na Ceres a byl od ní už jen pouhých několik stop. Ceres udělala krok směrem k Sartovi a těsně před tím, než na ni pratygr zaútočil, Brennius ze strany sekl a usekl útočícímu zvířeti ucho.
Pratygr se postavil na zadní, purpurová krev mu skropila srst. Zuřivě zařval a prackou odštípl kus zdi kousek od Ceres.
Dav zahučel.
Přiblížil se i druhý bojepán, ale ještě před tím, než stihl zaútočit, švihl po něm pratygr prackou a drápy mu prosekl hrdlo. Válečník si sevřel krk rukama a zhroutil se na zem. Krev mu prýštila mezi prsty a společně s ní z něj postupně vyprchával i život.
Dav žíznil po další krvi a jen spokojeně zaburácel.
Pratygr zavrčel a udeřil Ceres tak silně, až proletěla vzduchem a opodál dopadla na zem. Při dopadu jí vypadl meč z ruky a doklouzal o několik stop dál.
Ceres ležela na zemi s vyraženým dechem, plíce se odmítaly nadechnout a hlava se jí točila. Pokusila se alespoň zvednout na všechny čtyři, ale hned se zase zhroutila.
Bez dechu ležela na zemi, tvář měla přitisknutou k hrubému písku a sledovala, jak se pratygr blíží k Sartovi. Když Ceres viděla, v jakém nebezpečí se její bratr nachází, rozhořel se v ní nový oheň odhodlání. Přinutila se nadechnout a náhle naprosto jasně věděla, co musí udělat, aby svého bratra zachránila.
Ucítila, jak ji zaplavila vlna nové energie. Dodala jí sílu a Ceres se dokázala postavit na nohy. Sebrala meč a vyrazila k šelmě tak rychle, až se jí zdálo, že letí.
Příšerná bestie už od ní byla jen deset stop daleko. Osm. Šest. Čtyři.
Ceres zatnula zuby a vrhla se šelmě na záda, zabořila prsty do její naježené srsti a doufala, že tak odvede pozornost od svého bratra.
Pratygr se postavil na zadní nohy a celý se oklepal, jako když se zvíře snaží vytřást vodu ze srsti. Smýkal Ceres sem a tam, ta se ale držela pevně, její odhodlání a železné sevření bylo silnější než zvířecí pokusy ji shodit.
Když šelma klesla zpět na všechny čtyři, využila Ceres příležitost, pozvedla meč vysoko do vzduchu a bodla zvíře do krku.
Bestie zavřeštěla, postavila se na zadní a dav spokojeně zaduněl.
Šelma sekla prackou po Ceres a zasáhla ji svými drápy do zad. Ceres vykřikla bolestí. Zvířecí drápy se jí zasekly do masa jako dlouhé dýky. Pratygr ji zachytil a vrhnul jí proti zdi. Ceres přistála několik stop od Sarta.
„Ceres!“ vykřikl Sartes.
Ceres zvonilo v uších, snažila se posadit. Cítila pulzování vzadu na hlavě a po krku jí stékala teplá tekutina. Nebyl čas zjišťovat, jak moc vážné je její zranění. Pratygr se znovu řítil přímo proti ní.
Když se šelma přikrčila, neměla už Ceres možnost cokoli udělat. Bez přemýšlení pozvedla ruku, otevřela dlaň a hřbetem ruky si přikryla oči. Myslela si, že to bude poslední věc, kterou kdy uvidí.
Ale ve chvíli, kdy se pratygr odrazil a vyskočil, přepadl Ceres zvláštní pocit, jako by jí v hrudi zaplála ohnivá koule. Náhle cítila, že jí z dlaně vystřelila koule neznámé energie.
Zvíře uprostřed skoku ochablo.
Dopadlo na zem a sklouzlo se po předních nohách. Ceres napůl očekávala, že se zvíře znovu zvedne a dorazí ji. Sledovala ho se zadrženým dechem.
Ale stvoření se nepohnulo.
Ceres se zmateně podívala na svoji dlaň. Diváci neviděli, co se stalo, takže si pravděpodobně mysleli, že šelmu smrtelně zranila Nesovým mečem už v průběhu souboje. Ale Ceres věděla, že tak to nebylo. Nějaká záhadná moc vystřelila z její dlaně a během okamžiku bestii zabila. Co to bylo za sílu? Ceres se nikdy dřív nic podobného nestalo a sama pořádně nevěděla, co si o tom má myslet.
Co byla zač, že má takovou moc?
S obavami spustila ruku zpátky do písku.
Váhavě zvedla oči a sledovala ztichlé lidi v hledišti.
Nedokázala se ubránit úvahám o tom, jestli to také viděli.
KAPITOLA DRUHÁ
Na okamžik, který se zdál jako věčnost, cítila Ceres, že se na ni upírají všechny oči kolem. Seděla na zemi ztuhlá bolestí a nevěřila tomu, co se zrovna stalo. Víc než následků, které měly přijít, se bála nadpřirozené síly, která se v ní skrývala a která zabila pratygra. Víc než všech lidí kolem se bála postavit se sobě samotné – svému já, které neznala.
Dav, který šokovaně mlčel, náhle propukl v nadšený řev. Ceres chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji oslavují.
Nadšený křik proťal hlas zpovzdálí.
„Ceres!“ zvolal Sartes. „Jsi v pořádku?“
Ceres se ohlédla na svého bratra. Docházel jí dech a cítila se, jako by měla omdlít. Uvažovala, jestli viděl, co se skutečně stalo. Nevěděla, jestli to viděli ostatní, ale ze vzdálenosti, ve které byl on, by to byl zázrak, kdyby si ničeho nevšiml.
Ceres zaslechla kroky a náhle ji dvě silné ruce postavily na nohy.
„Okamžitě vypadni!“ zavrčel Brennius a tlačil ji k otevřené bráně po jejich levici.
Rány v zádech ji nesnesitelně bolely, ale přinutila se jasně uvažovat. Chytila Sarta a vytáhla ho na nohy. Společně vyrazili k východu a snažili se uniknout oslavnému hlaholu davů kolem.
Brzy dorazili k úzkému temnému tunelu. Ceres si uvnitř všimla tuctu bojepánů čekajících na svůj okamžik slávy v aréně. Někteří seděli na lavicích a meditovali, jiní si protahovali svaly a mnuli si ruce, zatímco chodili sem a tam. Jiní si zase připravovali zbraně na blížící se krvavou lázeň. Všichni, kteří sledovali předcházející boj v aréně, si ji prohlíželi se zvědavostí v očích.
Ceres spěchala podzemními chodbami lemovanými pochodněmi, které poskytovaly šedým cihlám teplý nádech. Procházela kolem všech možných druhů zbraní opřených o zdi a snažila se nevnímat bolest v zádech, což bylo skutečně obtížné, protože se hrubá látka jejích šatů při každém kroku otírala o otevřená zranění. Pratygrovy drápy byly jako dýky, možná i horší než dýky. Ceres cítila nesnesitelnou bolest pulzující v každém šrámu.
„Krvácí ti záda,“ pronesl Sartes s hrůzou v hlase.
„Budu v pořádku. Musíme najít Nesa a Rexe. Jak je na tom tvoje ruka?“
„Bolí.“
Když dorazili k východu, rozletěly se dveře a objevili se dva imperiální vojáci.
„Sarte!“
Než stihla Ceres zareagovat, chytil jeden z vojáků jejího bratra a druhý voják se chopil jí. Nemělo smysl se bránit. Voják si ji přehodil přes rameno, jako kdyby byla jen pytel obilí, a odnášel ji pryč. Ceres se bála, že ji zatkli a marně tloukla vojáka pěstmi do zad.
Jakmile vyšli ven z Arény, shodil ji voják na zem. Sartes přistál vedle ní. Několik lidí se postavilo do půlkruhu a čekalo, co se bude dít. Zdálo se, že touží po tom, aby vojáci prolili její krev.
„Ještě jednou vkročíte do Arény,“ zavrčel voják, „a budete viset.“
K jejímu překvapení se pak vojáci otočili a bez dalšího slova zmizeli v davu.
„Ceres!“ vykřikl hluboký hlas přes hučení přihlížejících lidí.
Ceres vzhlédla a k nesmírné úlevě spatřila Rexe a Nesa, jak se k ní prodírají skrz dav. Když ji Rexus objal, zalapala po dechu. Odtáhl se od ní a v očích se mu zračily obavy.
„Budu v pořádku,“ řekla.
Davy lidí se vyhrnuly z Arény a Ceres s ostatními se zamíchala mezi ně. Spěchali, aby se ztratili v uličkách, chtěli se vyhnout dalším nepříjemným střetnutím. Cestou na Fontánové náměstí si stále ještě otřesená Ceres přehrávala všechno, co se stalo. Všimla si, že po ní bratři po očku pokukují. Uvažovala, co si asi myslí. Všimli si jejích schopností? Pravděpodobně ne. Pratygr byl příliš blízko. Přesto na ni ale koukali s novým respektem. Ceres toužila jim říct, co se stalo. Přesto věděla, že nemůže. Sama si totiž nebyla jistá, o co šlo.
Mezi nimi bylo hodně nevyřčeného, uprostřed davu lidí ale nebyl ten správný čas to řešit. Nejprve se museli bezpečně dostat domů.
Čím dál od Arény byli, tím byly ulice prázdnější. Rexus, který kráčel po jejím boku, ji vzal za ruku a propletl své prsty s jejími.
„Jsem na tebe hrdý,“ řekl. „Zachránila jsi svému bratrovi život. Nejsem si jistý, kolik sester by to dokázalo.“
V jeho soucitných očích se zračil dobrácký úsměv.
„Ta zranění vypadají, že jsou dost hluboká,“ poznamenal při pohledu na její záda.
„Budu v pořádku,“ zamumlala.
Byla to lež. Vůbec si nebyla jistá, jestli bude v pořádku. Nebyla si ani jistá, jestli dokáže dojít domů. Z velké ztráty krve se cítila jako opilá. Kručení v žaludku ani spalující slunce, kvůli kterému jí stékaly po zádech kapky potu, jejímu stavu také nepomáhaly.
Konečně dorazili na Fontánové náměstí. Když procházeli kolem stánků, dohnal je obchodník a nabízel jim velký koš jídla za poloviční cenu.
Sartes se usmál od ucha k uchu – což, jak si Ceres pomyslela, bylo docela divné – a pak zdravou rukou ukázal měděnou minci.
„Myslím, že ti dlužím trochu jídla,“ řekl.
Ceres na něj šokovaně hleděla. „Kde jsi to sebral?“
„Ta bohatá holka ze zlatého kočáru vyhodila dvě mince, ne jen jednu. Všichni se ale tak soustředili na bitku těch dvou chlapů, že si druhé nikdo ani nevšiml,“ odpověděl s úsměvem Sartes.
Ceres se rozzlobila a už se chystala zabavit Sartovi minci a zahodit ji. Pro ni to byly krvavé peníze a oni od boháčů nic nepotřebovali.
Natáhla se, aby minci sebrala, když se před ní náhle objevila stará žena a zablokovala jí ruku.
„Ty!“ pronesla a ukázala na Ceres. Mluvila tak hlasitě, až se Ceres zdálo, že její hlas prochází přímo skrz ni.
Pleť té ženy byla hladká, ale podivně průsvitná. Její perfektně klenuté rty byly zbarvené do zelena. Dlouhé husté černé vlasy měla zdobené žaludy a mechem. Dlouhé hnědé šaty jí ladily s hnědýma očima. Na pohled byla velice krásná, pomyslela si Ceres. Tak krásná, až ji to na okamžik ohromilo.
Ceres omráčeně zamrkala, byla si jistá, že tuto ženu nikdy neviděla.
„Ty mě znáš?“
Jejich oči se setkaly, a když k ní žena přistoupila, uvědomila si Ceres, že z ní silně cítí myrhu.
„Z hvězd,“ odpověděla přízračným hlasem žena.
Když pak žena pozvedla ruku v půvabném gestu, spatřila Ceres na jejím zápěstí značku triquetry. Čarodějnice. Podle božské vůně možná taková, která dokázala předvídat budoucnost.
Žena vzala do prstů pramen Ceresiných vlasů a přivoněla si.
„Meč ti není cizí,“ pronesla. „Trůn ti není cizí. Tvůj osud je vskutku veliký. Veliká změna nastane.“
Žena se náhle obrátila a spěchala pryč. Během chvilky zmizela za stánkem a Ceres zůstala jen ohromeně stát. Cítila, že ženina slova pronikla až hluboko do její duše. Cítila, že ta slova byla víc než jen pouhá náhodně pronesená poznámka. Ta slova byla proroctví. Veliká. Změna. Trůn. Osud. To byla slova, která v souvislosti se sebou nikdy nevyslovila.
Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?
Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.
Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.
Čekala na ni budoucnost.
Osud.
*
Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.
Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.
Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.
Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.
Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.
Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.
„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.
Ceres si všimla, že má zarudlé oči.
„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.
„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“
Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.
Usmál se.
„Jdi za otcem,“ řekl. „Já zatím spálím tvoje šaty.“
Nevěděla, jak matce vysvětlí, že jsou její šaty náhle pryč, ale bylo jasné, že je skutečně musí spálit. Pokud by je matka viděla v současném stavu – zakrvácené a plné děr – nedokázala by Ceres ani domyslet, jak krutý trest by následoval.
Ceres vyšla ven a vydala se po cestičce ušlapané trávy k přístřešku za domem. Na jejich skromném pozemku už zbýval jen poslední strom – ostatní už pokáceli a spálili v krbu kvůli teplu za dlouhých zimních nocí. Jeho větve se teď rozkládaly nad domem jako ochranná síť. Kdykoli ho Ceres viděla, vzpomněla si na svoji babičku, která zemřela před dvěma lety. Právě její babička totiž tento strom zasadila, když byla ještě malá. Pro Ceres byl strom něčím, jako její vlastní chrám. A stejně tak i pro jejího otce. Když už to vypadalo, že život je nesnesitelně těžký, lehli si spolu poblíž babiččina stromu pod hvězdné nebe a otevřeli si navzájem svá srdce, jako by milovaná babička byla stále naživu.
Ceres vstoupila do přístřešku a s úsměvem pozdravila svého otce. Ke svému překvapení si uvědomila, že většina věcí z pracovního stolu byla pryč a že ve výhni nečekal na kovářské kladivo žádný meč. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy viděla podlahu tak umetenou nebo zdi a strop bez nářadí.
Modré oči jejího otce se rozzářily přesně tak, jako vždy, když ji viděl.
„Ceres,“ řekl a vstal.
V uplynulém roce prorostly jeho vlasy a krátká bradka šedinami. Kruhy pod jeho milujícíma očima se zdvojnásobily. Dříve byl mohutný a téměř tak svalnatý jako Nesos. Nedávno si ale Ceres všimla, že začal ubývat na váze a jeho kdysi bezchybná postava ochabovala.
Došel k ní ke dveřím a položil jí mozolnatou ruku na záda.
„Pojď se mnou.“
Ceres se sevřela hruď. Když chtěl otec mluvit a současně jít, znamenalo to, že se s ní chce podělit o něco důležitého.
Bok po boku se vydali směrem za přístřešek na malé pole. Nedaleko se na nebi formovaly temné mraky, povíval teplý, rozechvělý vánek. Ceres doufala, že mraky přinesou déšť, tolik potřebný pro ukončení období sucha, které se teď zdálo nekonečné. Jejich příslib však mohl vyjít na prázdno, jako už tolikrát předtím.
Země pod nohama jim zapraskala. Půda byla vyschlá, rostliny zežloutlé, hnědé a mrtvé. Kousek země za jejich pozemky náležel králi Claudiovi. Už roky na něm ale nikdo nic nepěstoval.
Vystoupali na kopec za políčkem, kde zastavili. Otec se rozhlížel po krajině a mlčel. Ruce držel složené za zády. Pak se zahleděl na nebe a Ceresin strach se ještě prohloubil. Takhle se otec nikdy nechoval.
Nakonec promluvil. Zdálo se, že pečlivě volí slova.
„Někdy si nemůžeme dopřát ten luxus, abychom si zvolili svoji cestu,“ pronesl. „Musíme obětovat všechna naše přání kvůli našim milovaným. Někdy dokonce i sami sebe, když je to nutné.“
Povzdechl si a v dlouhém tichu, které rušil jen vanoucí vítr, slyšela Ceres i bušení vlastního srdce. Přemýšlela, kam tím otec míří.
„Co bych za to dal, abys mohla navždy zůstat dítětem,“ dodal s pohledem upřeným do nebes. Tvář se mu na chvíli zkroutila nevyslovenou bolestí, ale vzápětí se zase uvolnila.
„Co se děje?“ zeptala se Ceres a položila mu ruku na paži.
„Na chvíli budu muset odejít,“ odpověděl.
Ceres měla pocit, jako by se nemohla nadechnout.
„Odejít?“
Obrátil se k ní a pohlédl jí do očí.
„Víš dobře, že letošní zima a jaro byly obzvlášť tvrdé. Minulých několik let sucha také ničemu nepomohlo. Nevydělali jsme dost peněz na to, abychom přežili další zimu, a pokud nepůjdu, vyhladovíme k smrti. Vybral si mě jiný král, mám se stát jeho hlavním zbrojířem. Vydělám tak hodně peněz.“
„Ale vezmeš mě s sebou, že ano?“ vyhrkla rozhořčená Ceres.
Zachmuřeně zavrtěl hlavou.
„Musíš zůstat tady a pomáhat svojí matce a bratrům.“
To pomyšlení ji vyděsilo.
„Nemůžeš mě tu nechat s matkou,“ řekla. „To bys mi neudělal.“
„Promluvil jsem si s ní. Postará se o tebe. Bude hodná.“
Ceres si dupla, až kolem zavířil prach.
„Ne!“
Z očí se jí vyřinuly slzy a kutálely se jí po tvářích.
Otec se k ní o krůček přiblížil.
„Poslouchej mě dobře, Ceres. Palác pořád čas od času potřebuje meče. Ztratil jsem za tebe slovo, a pokud budeš dělat meče stejně dobře, jako jsem tě to učil, můžeš si sama něco vydělat.“
Kdyby něco vydělala sama pro sebe, byla by svobodnější. Zjistila, že se její drobné lehké ruce hodí, když je potřeba ozdobit ostří či jílce jemnými rytinami. Ruce jejího otce byly široké, prsty tuhé a neohrabané. Jen několik málo dalších lidí mělo stejně šikovné ruce jako Ceres.
Ale i tak zavrtěla hlavou.
„Nechci pracovat jako kovář,“ řekla.
„Máš to v krvi, Ceres. Máš ten dar.“
Zpupně zavrtěla hlavou.
„Já chci se zbraněmi bojovat,“ řekla, „ne je vyrábět.“
Sotva ta slova vypustila z úst, už jich litovala.
Otec se zamračil.
„Ty chceš být bojovnice? Bojepán?“ zavrtěl hlavou.
„Jednoho dne možná budou ženy moct bojovat,“ řekla. „Víš, že jsem cvičila.“
Obočí se mu starostlivě stáhlo.
„Ne,“ pronesl pevným hlasem. „To není tvoje cesta.“
Ceres pocítila zklamání. Cítila, jak se její naděje a sny o tom, že by se stala bojovnicí, při jeho slovech rozplývají. Věděla, že nechce být zlý – nikdy nebyl zlý. Byl to prostě fakt. A proto, aby přežili, musela i ona obětovat svoje sny.
Zadívala se do dálky na nebe, které pročísl blesk. O tři údery srdce později zaduněl hrom.
Že by si nevšimla, jak zoufalá byla jejich situace? Vždy předpokládala, že společně, jako rodina, vše zvládnou. Tohle ale vše měnilo. Teď tu nebude mít otce, na kterého se mohla spolehnout. Nikdo se nepostaví mezi ni a matku.
Po tvářích jí kanuly slzy a jedna po druhé padaly na vyprahlou půdu. Nehnutě stála na místě a přemýšlela. Měla by se řídit otcovou radou a vzdát se svých snů?
Náhle otec zpoza zad něco vytáhl, a když se Ceres podívala, co to je, viděla v jeho rukách meč. Přistoupil k ní blíž, aby si ho mohla prohlédnout.
Byl to úchvatný meč. Jílec byl z ryzího zlata, zdobila ho rytina hada. Čepel byla oboustranně broušená a vypadala, že je ukutá z nejkvalitnější oceli. I když Ceres nevěděla, kdo meč vyrobil, dokázala okamžitě říct, že se jedná o velmi kvalitní zbraň. Na čepeli byl vyrytý nápis.
Když se spojí meč se srdcem, přijde vítězství.
Ohromeně zírala na meč, ten pohled jí vyrazil dech.
„To jsi vykoval ty?“ zeptala se s očima přilepenýma k meči.
Přikývl.
„Podle seveřanského způsobu,“ odpověděl. „Ladil jsem ho tři roky. Jen samotná čepel má takovou cenu, že by nás všechny nasytila na celý rok.“
Pohlédla na něj.
„Tak proč ho neprodáš?“
Důrazně zavrtěl hlavou.
„To není důvod, proč jsem ho vytvořil.“
Přistoupil ještě blíž a k Ceresinu úžasu jí meč nabídl.
„Vyrobil jsem ho pro tebe.“
Ceres si údivem přitiskla ruku k ústům.
„Pro mě?“ zeptala se ohromeně.
Otec se široce usmál.
„Opravdu si myslíš, že bych zapomněl na tvé osmnácté narozeniny?“ odpověděl.
Cítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Nikdy dřív nebyla tak dojatá.
Ale když si vzpomněla na to, co řekl dřív, o tom, že nechce, aby bojovala, cítila se zmateně.
„Ale stejně jsi tvrdil,“ přemýšlela, „že nechceš, abych cvičila.“
„Nechci, abys zemřela,“ vysvětloval. „Ale vidím, kam tě táhne srdce. A to je věc, kterou nemůžu změnit.“
Chytil ji za bradu a natočil jí hlavu tak, až se jejich oči setkali.
„Jsem za to na tebe hrdý.“
Podal jí meč, a když Ceres ucítila chladný kov v dlani, zdálo se jí, jako by se z meče stala součást jejího těla. Byl těžký tak akorát, jílec seděl v dlani, jako by podle ní byl vytvarován.
Všechny naděje, které v ní vyhasly, se teď znovu probudily k životu.
„Neříkej o něm matce,“ varoval ji otec. „Schovej ho někam, kde ho nenajde, jinak ho prodá.“
Ceres přikývla.
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Pokusím se vás navštívit ještě, než napadne první sníh.“
„Ale to jsou měsíce!“ vyhrkla Ceres a o krok ustoupila.
„Je to něco, co musím udělat, abych –“
„Ne! Prodej meč. Zůstaň tu!“
Položil jí dlaň na tvář.
„Když prodám meč, pomůže nám to letos. A možná ještě napřesrok. Ale co pak?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, potřebujeme dlouhodobé řešení.“
Dlouhodobé? Ceres si náhle uvědomila, že tahle otcova práce nebude jen na pár měsíců. Možná bude na celé roky.
Její sklíčenost se ještě prohloubila.
Přistoupil k ní, jako by to cítil, a objal ji.
Ceres si uvědomila, že mu vzlyká do ramene.
„Budeš mi chybět, Ceres,“ řekl jí přes rameno. „Jsi jiná než všichni ostatní. Každý den se budu dívat na nebe a budu vědět, že pod stejnými hvězdami jsi i ty. Budeš to dělat stejně?“