KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
Ceres nehnutě stála u okna své komnaty a hleděla na Delos. K nebi stoupal zkažený černý kouř z hořících domů. Výkřiky naplněné nevýslovnou bolestí se nesly až k její věži. Sledovala rodiny s maličkými dětmi, jak spěchají po ulicích dole, tváře zkřivené strachem.
Poslední hodinu nedělala nic jiného, než že plakala. Plakala kvůli svým přátelům, kvůli lidem, kteří teď mohli být mrtví, kvůli svým bratrům. A Rexus? Ta nevědomost a rozpolcení na ni bylo víc, než dokázala unést. Ani nechtěla myslet na to, co se mohlo stát.
Nedokázala se na tu hrůzu dívat už ani o chvilku déle, takže přešla k posteli a posadila se na ni. O okamžik později už ale musela vstát a vrátit se k oknu. Představovala si, že když tam nebude stát, zrazuje tak svůj lid.
Tohle? Tohle bylo to, za co Thanos bojoval? Stále ještě se na něj zlobila, že odjel. Nějakým způsobem se mu podařilo dostat se k ní. Našel si cestu do jejího srdce. Přiměl ji, aby se o něj zajímala. Doufala, že bude jiný než všichni ostatní chamtiví, po moci lačnící královští, ale když přišlo na věc, byl stejný, jako oni. Vybral si boj za nespravedlnost a bezpráví, které sužovalo celou zemi.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Anka je otevřela.
K Ceresinu nepříjemnému překvapení vešel dovnitř Thanos.
„Můžu si s tebou promluvit v soukromí?“ zeptal se.
„Ne, nemůžeš,“ odpověděla Ceres a znovu se zahleděla z okna.
„Prosím, je to opravdu důležité,“ řekl.
Ceres chvíli váhala, ale nakonec pokynula Ance, která okamžitě odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Ceres zůstala nehnutě stát u okna, pohled ani na chvíli neodtrhla od ulic dole.
„Ceres,“ řekl Thanos.
Nechtěla se na něj podívat, takže dál hleděla z okna.
„Co chceš,“ zeptala se.
„Chápu, že se zlobíš, protože jsem odešel. Pamatuji si, že jsi řekla, že se mnou už nikdy nepromluvíš. Ale můžeš alespoň na chvíli zapomenout na naši rozepři?“ zeptal se.
Pohlédla na něj koutkem oka, přemýšlela, jestli ho brát vážně.
„Musím s tebou něco probrat,“ řekl. „To, co ti musím říct, může zachránit spoustu životů.“
„Tak dobře,“ řekla konečně.
Přešla k židli před ohništěm a posadila se na ni. Thanos následoval jejího příkladu a posadil se na židli proti ní.
Ceres viděla, že je nervózní. Očima těkal ze strany na stranu, jako by pečlivě zvažoval, co má říct. Neudělal ale nic, co by zmírnilo její hněv. Nedokázala mu zapomenout, že odešel bojovat a že zničil veškerou důvěru, kterou mezi sebou vybudovali.
„No?“ zeptala se, když nějakou dobu nic neříkal.
„Potřebuji, abys poslouchala s otevřenou myslí,“ řekl. „A srdcem.“
Podezřívavě se na něj dívala.
„Právě jsem přišel z jednání s králem a královnou. Myslí si, že je možnost, jak ukončit boje.“
Tím si získal její plnou pozornost, i když se stále zlobila.
„Navrhují sňatek mezi někým z prostého lidu a královským,“ řekl.
Ceres přikývla.
„To by mohlo fungovat,“ řekla.
Thanos se uvolnil a po tváři mu přelétl lehký úsměv.
„Myslíš?“
„Když bude uzavřen svazek mezi prostým lidem a královskými, možná si lidé budou myslet, že přijdou změny.“
Ceres se mu podívala do očí, a i když na něj byla naštvaná, jako ještě nikdy na nikoho jiného, a i když si přála ho uškrtit holýma rukama, zároveň toužila po tom, být mu co nejblíž. Chtěla, aby neseděl tak daleko, aby ji mohl znovu políbit, tak, jako to udělal dřív.
Odvrátila pohled. Tyhle myšlenky, tyhle pocity – měla by je vytěsnit tak brzo, jak jen to bude možné. Musí se jich zbavit a zapomenout na to, že je kdy měla.
„A mají na mysli někoho konkrétního?“ zeptala se a napadlo ji, že možná vybrali Anku, o které věděli, že patřila k povstalcům.
„Ano,“ odpověděl.
Vstal a udělal dva dlouhé kroky, náhle stál těsně u ní. Poklekl před ní. Ceres to zmátlo, proč dělal takovou hloupost?
„Něco pro tebe mám,“ řekl.
Z malého váčku u pasu vytáhl zlatý náramek s přívěskem ve tvaru labutě. Podal jí ho a měkce se přitom usmál.
„Patřil mojí matce,“ řekl.
Dokonce, i když se na něj zlobila, nechtěla se ho dotknout a odmítnout dar, který jí zrovna nabízel. Pravděpodobně to byla nejcennější věc, kterou měl. Ale to opravdu čekal, že mu odpustí jen proto, že jí dá nějaký dárek? To ji považoval za tak povrchní? Myslel si, že se jen tak snadno oprostí od svých zásad? Ji si nebylo možné koupit, nikdy.
Otevřela ústa, aby promluvila, ale on ji předběhl.
„Ceres, jsi to ty a já, koho vybrali.“
Ohromeně na něj hleděla.
„Bude mi ctí, když si mě vezmeš,“ dodal.
Nemohla promluvit. Náhle cítila knedlík v krku. Nemohla ani plakat, ne, to nesměla. Mohl by si myslet, že brečí štěstím, a přitom by to byly slzy smutku a nechuti, slzy za ztracenou důvěru a zničené přátelství. Nebylo možné, aby odpověděla ano, to bylo jasné.
Pomyslela na Rexe, bojujícího za svobodu, riskujícího život každý den jen kvůli naději na svobodu pro všechny. Thanos bojoval proti tomu všemu a ona nemohla milovat ani si vzít někoho takového, jako byl on. A teď tu před ní Thanos klečel a žádal ji o ruku jen proto, že král chtěl, aby si lidé mysleli, že konečně přijde spravedlnost. Věděla, že tomu tak nebude.
„Nejsou to dobré podmínky, ale chci, abys věděla, že jsem se do tebe zamiloval ještě před tím, než to navrhli,“ řekl. „To, co jsem řekl na té střeše, jsem myslel vážně. Toužím po tobě víc než po čemkoli jiném. Chci tě.“
Odvrátila pohled. Stále ji to bolelo a nedokázala poručit srdci, aby mu odpustilo.
„Byl jsem tam venku, abych bojoval, ale když na to mělo dojít, nemohl jsem se donutit, abych zabíjel povstalce.“
Pohlédla na něj a pomalu mu začínala věřit. Zlobila se o něco méně.
„Viděl jsem Rexe. Zatáhl jsem ho do uličky a omráčil jsem ho, takže ho imperiální vojáci nenašli a nezabili,“ řekl.
„Opravdu?“ zeptala se.
Souhlasně přikývl.
„Ale je toho ještě víc.“
Ceres přikývla a chtěla, aby pokračoval. Cítila se zahanbeně kvůli tomu, že na něj byla tak tvrdá.
„Viděl jsem tvého bratra, Nesa.“
Chytila ho za ruku a sevřela ji do dlaně.
„Viděl jsi ho?“ zeptala se s nadějí v hlase
„Bojovali jsme na střeše. Nevěděl jsem, že to je on. Já…“
„Co se stalo?“ zeptala se.
Thanos se odmlčel a pohlédl na ni se slzami v očích. Okamžitě věděla, co se stalo. Znala ten pohled. Pohled skrývající hrozivou zprávu o někom blízkém. Pohled bolesti, která bude brzy oboustranná.
„Upadl na vlastní meč, bodl se do břicha. Říkal jsem mu, že mu nechci ublížit, ale on –“
Ceres vstala tak prudce, až židle za ní odletěla. Nemohla se s bolestí vyrovnat jinak, než ji vykřičet. Nebylo místo, kam by se před ní mohla schovat, kam by ji mohla uklidit, najednou byla úplně všude.
„VRAHU!“ zaječela a nedokázala přestat brečet. „BYL TO MŮJ BRATR!“
Omráčeně na ni hleděl.
„Nenávidím tě. Hnusí se mi vše, čím jsi!“ křičela na něj.
Zamrkal a poraženě vydechl. Náramek mu spadl do klína.
„Zmiz mi z očí!“ vykřikla.
„Ceres, prosím, nedělej to,“ prosil.
„Vypadni!“ ječela na něj. „Už tě nikdy nechci vidět! Myslím to vážně!“
Sevřela se jí hruď a nedokázala už vyslovit ani jediné slovo. Také ho milovala, ale věděla, že je to bláznovství. To, co teď řekl, to dokazovalo víc než co jiného.
Vstal a chvíli ji pozoroval smutným pohledem.
„Je mi to líto, Ceres.“
Odešel a dveře nechal otevřené.
Obrátila se zpět k oknu a plakala. Nesos. Její bratr. Navždy pryč. Zármutek ji doslova dusil.
Ztěžka popadla dech, když za sebou zaslechla nějaké zvuky. Obrátila se a předpokládala, že se vrátil Thanos. Už se chystala, že na něj bude křičet, aby šel pryč – Thanos to ale nebyl.
Královna.
Dívala se na ni s povýšeným zlým úsměvem.
„Ahoj Ceres,“ řekla královna a vešla do pokoje. V očích se jí zračila hrozba. „Jak proběhly zásnuby?“
Zašklebila se a přišla blíž.
„Jako Thanova budoucí nevěsta teď patříš k monarchii. Jako tvoje královna mám povinnost dohlédnout na to, že jsi v bezpečí. Pro začátek nebudeš opouštět tuto místnost, pokud ti to nebude povoleno. A prozatím ti to nepovoluji.“
Pak se obrátila, vyšla ven a zabouchla za sebou dveře. Ceres slyšela, jak královna vrazila klíč do zámku.
Rozzuřeně přeběhla ke dveřím a sevřela kliku do dlaní. Tahala vší silou.
Bylo ale příliš pozdě. Královna zamkla a Ceres si uvědomila, že jí nezbývá nic jiného, než se vzdát.
Padla na kolena a nekontrolovatelně se rozvzlykala. Bušila pěstmi do těžké nohy dubového stolu a mumlala si přitom Nesovo jméno.
A mezi vzlyky, aniž si to sama uvědomovala, si občas spletla jeho jméno s Thanovým.
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
Ceres nevěděla, jak dlouho seděla na kamenné podlaze svojí komnaty – mohly to být minuty nebo hodiny – slza za slzou jí kanula po tvářích. Kolem panovalo podivné ticho, nepokoje venku očividně ustaly. Jako by oznámení o jejím sňatku s Thanem zklidnilo vůdce povstalců. Pochybovala o tom, že to bude na dlouho.
Jak moc by si přála, aby Thana nenáviděla. Její srdce ale zrazovalo ji i vše, na čem jí záleželo. Opanoval ji smutek, přitiskla si kolena k hrudi a dál tiše vzlykala.
Zasloužím si to, pomyslela si. Posadila se zpříma a setřela si mokré slzy z tváří hedvábným závěsem. Nevyložila své karty tak, jak měla. Uvědomovala si, že hraje hru plnou intrik s lidmi mocnějšími, než si dokázala představit. Bylo jasné, že pokud má zůstat v paláci a vzít si Thana, bude se muset naučit, jak královské porazit v jejich vlastní hře.
Rozhodla se správně, když Thana odmítla? Myslela si, že ano, ale proč se tedy při vzpomínce na jeho zkroušený výraz, který nasadil, když ho odmítla, cítila, jako že bylo vše špatně?
Z druhé strany dveří se ozvalo zachrastění zámku, někdo strkal klíč do klíčové dírky. Ceres předpokládala, že to bude královna nebo nějaký imperiální voják. Vzdálila se od dveří, jak jen to šlo, a ještě jednou si setřela slzy
Když se dveře otevřely, stála v nich Anka. Vkročila do místnosti a rychle za sebou zavřela.
Ceres vyskočila na nohy a zaplavila ji naděje. Doběhla k Ance a vrhla se jí do náručí. Pevně ji sevřela.
„Musíš zmizet, než zjistí, že ti pomáhám,“ řekla Anka. „Jdi a najdi Rexe. Nový hlavní stan povstalců je u zálivu rybářů – v Přístavní jeskyni.“
Ceres tu jeskyni dobře znala, nesčetněkrát si tam jako malá hrála s bratry. Zahleděla se na Anku, tak malou a příjemnou bytost. Nedokázala si představit, že by ji nechala samotnou ve vlčím doupěti.
„Pojď se mnou,“ řekla Ceres a vzala ji za ruku.
„Nemůžu. Musím tu zůstat, než splním svůj úkol,“ odporovala Anka. „Ale vezmi si tohle.“
Pak si sňala šedivou kápi a přehodila ji Ceres přes ramena.
„Jak se ti jen odvděčím?“ zašeptala Ceres a objala ji.
„Nic mi nedlužíš,“ pronesla Anka s úsměvem.
Ceres přikývla, vzpomněla si, že přesně stejná slova Ance řekla, když ji zachránila před otrokářem.
„Na druhou stranu,“ rozmyslela se Anka, „přidej se k rebelům a přinuť královské, aby zaplatili za každého chudáka, kterého přinutili otročit.“
„To udělám,“ řekla Ceres.
Ještě než Ceres odešla, vytáhla zpod postele meč a připevnila si pochvu k opasku. Přehodila si kápi přes hlavu a vyrazila dolů po schodech. Měla radost, že se konečně bude moct přidat k povstalcům, bude bojovat po Rexově boku a společně s ním kráčet ke svobodě.
Proběhla chodbou, oči i uši otevřené, srdce jí divoce bušilo. Věděla přesně, kde stojí strážní na hlídce, a procházela palácem tak, aby se všem takovým místům vyhnula. Postupovala rychle, tiše a hlavně ve stínech, takže byla téměř neviditelná. Dostala se až ke kuchyni, prošla mezi bednami s jídlem a těsně kolem kuchařů a kuchtíků zabraných do přípravy dalšího královského pokrmu.
Vyšla na nádvoří a protáhla se za bednami s vínem a vozy s jídlem, kolem otroků a imperiálních vojáků, kteří se soustředili na jiné věci.
Jakmile prošla branou, uviděla imperiálního vojáka držícího svitek a promlouvajícího k davu z vyvýšeného pódia před palácem. Kolem se tísnily tucty obyvatel města.
„Vyhlašuje se, že se princ Thanos ožení s prostou ženou, Ceres. Tímto spojením se král Claudius a povstalci dohodli na příměří. Všichni lidé jsou tímto vyzýváni, aby se vzdali jakéhokoli odporu proti Impériu, což zahrnuje…“
Jeho hlas zanikl v hučení davu, zatímco Ceres zmizela za rohem další budovy.
Na několik okamžiků to Ceres vyrazilo dech, doslova ji to omráčilo. Srdce jí bušilo až v krku. Svatba byla veřejně oznámena, i když s ní nesouhlasila.
Běžela tak rychle, jak jen dokázala, spěchala ulicí. Lapala po dechu a plíce ji pálily. Proběhla kolem zmasakrovaných těl a zničených domů směrem na jih k oceánu. Mořský větřík jí vál naproti. Opatrně postupovala po cestě vedoucí do zálivu.
Po kamenitém pobřeží se jí běželo obtížně, ale Ceres i tak pospíchala co nejrychleji k Rexově jeskyni. Běžela stále dál, přeskakovala větší balvany, malé zašlapávala, slunce jako ohnivý kotouč jí viselo nad hlavou a způsobovalo, že se silně potila. I když si nohy přály, aby zastavila a v ústech měla sucho, pokračovala dál. Proběhla kolem rybářů a jejich lodí. Nad hlavou jí křičeli prolétající rackové.
Odpočinu si, až dorazím do jeskyně, říkala si. S každým krokem její vzrušení narůstalo do stále větších rozměrů. Tak moc se toho změnilo od doby, kdy naposledy Rexe viděla. A i když to bylo jen několik dní, připadalo jí to jako několik měsíců. Bude všechno stejné jako dřív? Potřebovala se podělit o zármutek nad ztrátou bratra s někým jiným. S někým, kdo jí bude rozumět.
Když dorazila k jeskyni, slunce už zapadalo a sluj vypadala jako ohromná černá díra ve skalní stěně. Obklopovaly ji zakroucené šlahouny a slizký mech. Krom několika hlídek, které ji sledovaly ukryté za kameny a keři, se okolí zdálo opuštěné.
Ceres zastavila ve chvíli, kdy se před ní do země zabořil hořící šíp. Rozzlobeně vzhlédla. Jak to, že ji nepoznali?
„Jsem tu za Rexem. Nesos a Sartes jsou mí bratři! Jsem s povstalci!“ vykřikla.
Dva strážní sešplhali po skalní stěně, šípy stále připravené k výstřelu. Pomalu se k ní přiblížili.
„Musím tě prohledat, jestli nemáš zbraně,“ řekl jeden.
„Mám meč, ale ten si nenechám vzít,“ pronesla pevným hlasem a ukázala meč, který jí daroval otec.
„Pak tě dovnitř nepustíme,“ řekl
Copak jí nerozuměl?
„Moje jméno je Ceres a mí bratři, Nesos a Sartes, jsou s vámi,“ pronesla podrážděně. „I já jsem s vámi. Rexus mě odeslal s úkolem do paláce a teď jsem tady, abych se mu ohlásila. Jdi a zeptej se ho. Nechá mě vstoupit.“
„Jsi děvče, které se má vdát za prince Thana,“ pronesl posměšně druhý strážný.
Ceres nehodlala ztrácet čas vysvětlováním, že si prince opravdu vzít nehodlá a že ho odmítla. Rexus to pochopí, jakmile si s ním promluví.
„Jdi a řekni Rexovi, že jsem tu s hlášením,“ řekla napjatým hlasem.
Jeden ze strážných odešel do jeskyně, zatímco druhý na ni nepřestával mířit. Po několika minutách se strážný vrátil.
„Rexus se s tebou nesetká. Řekl mi, abych tě poslal za tvým okouzlujícím princem, a aby ses držela od povstalců dál,“ řekl.
Ceres zalapala po dechu. Jeho slova ji ranila, ale také rozzlobila. Nechce se s ní setkat? Myslel si, že si vezme prince Thana?
„Žádám o setkání s ním!“ vykřikla a celá se napjala.
„Ztrať se,“ poručil jí jeden ze strážných a pokynul jí hrotem šípu.
Ceres si uvědomila, že když tu bude stát a dohadovat se, k ničemu to nepovede.
Prudce se zatočila a podrazila strážnému nohy. Ten se žuchnutím dopadl na kameny a než stačil kdokoli zareagovat, tasila meč a omráčila ho úderem jílce do hlavy.
Během okamžiku začaly kolem pršet šípy. Ceres na nic nečekala a vyrazila do jeskyně. Vběhla do temnoty, oči upřené ke světlu pochodní v dálce. Opatrně zastrčila meč zpátky do pochvy.
„Stůj!“
Za ní se ozývaly výkřiky, ale ona zastavit nehodlala. Musí vidět Rexe a dostat šanci, aby mu vše vysvětlila. Rexus pak jistě pochopí, že ho miluje. Že ho miluje mnohem víc než Thana, víc než kohokoli jiného.
„Rexi!“ křičela a klopýtala po kluzkých kamenech.
Doběhla na konec úzké chodby a dostala se do rozlehlého prostoru, kde byly stovky lidí. Výhružné pohledy způsobily, že by nejraději zmizela.
„Chopte se jí!“ vykřikl někdo.
„Musím mluvit s Rexem!“ zaječela.
Shromáždil se kolem ní dav lidí, který ji zastavil. Někteří ji chytili za ruce. Někdo jí sebral meč a zmizel.
„Rexi!“ zaječela znovu.
Dav se rozestoupil a přímo před ní se objevil Rexus. Světlé vlasy mu zářily ve světle pochodní. Vypadá tak nešťastně, pomyslela si Ceres.
„Rexi,“ pronesla se slzami v očích.
Vytrhla se lidem, kteří jí svírali paže, a vrhla se Rexovi kolem krku. Objímala ho tak silně, až zalapal po dechu.
Po chvíli si uvědomila, že Rexus má ruce stále volně svěšené, neopětoval její obětí. Maličko se odtáhla a pohlédla do jeho nádherné tváře. Byla chladná a tvrdá jako led.
„Neposlal jsem tě do paláce, aby sis vzala prince Thana. Poslal jsem tě tam, aby sis získala důvěru královských,“ řekl a v očích mu zaplála nenávist.
„Svatbu s princem jsem odmítla. To královna ji nechala ohlásit, i přes můj nesouhlas!“ bránila se Ceres.
„Co vedlo prince k tomu, aby si myslel, že si ho chceš vzít? Nepomohla jsi mu tak trochu?“
Dav ztichl, všichni čekali na její odpověď.
„Můžeme jít někam, kde si budeme moct v klidu promluvit?“ zeptala se Ceres.
„Ne, chci, aby to všichni slyšeli.“
„Rexi, znáš mě. Znáš mě roky! Proč mi tohle děláš?“ zeptala se.
„Něco ho muselo vést k tomu, aby tě požádal o ruku.“
„Cože? Rexi, já jsem ho odmítla!“ vykřikla Ceres.
„Ze všech lidí, kteří mě mohli zradit… nikdy bych nečekal, že to budeš právě ty.“
„Ale já –“ začala Ceres.
„Jedna z palácových princezen mě vyhledala a prozradila mi, že tě viděla s Thanem v zahradách u knihovny. Líbali jste se,“ řekl Rexus.
„Stephania?“ zeptala se Ceres.
Rexovi zaplály oči. Vzápětí jeho pohled změkl a Ceres si pomyslela, že ji konečně vyslechne.
„Takže to není pravda?“ zeptal se a ve tváři se mu objevil náznak úlevy.
„To Stephania si měla Thana vzít, ale když král a královna viděli šanci přinést Impériu mír, zrušili jejich zasnoubení a…“
„Odpověz mi na otázku. Líbala ses s ním?“ zatlačil na ni Rexus.
Nemohla mu lhát, ale mohla mu to vysvětlit. Nebo to alespoň zkusit.
„Ano. Ale –“
„A bylo to z tvojí vlastní vůle, byla to tvoje volba?“ pokračoval.
Na to nedokázala odpovědět. Prostě z mnoha důvodů nemohla.
Rexus vědoucně pokývl hlavou, zhluboka se nadechl a znovu nasadil tvrdý výraz.
„Tak jak ti mám věřit, že jsi odmítla sňatek s ním? Možná že tě sem dokonce poslali jako špeha,“ řekl.
„Ne!“
„Zmiz odsud. A nechť všichni povstalci vědí, že Ceres je z našich řad navždy vykázána!“ vykřikl Rexus.
Prudce se obrátil, pak se ale zastavil a naposledy přes rameno pohlédl na Ceres. V obličeji se mu zračilo rozrušení.
„A možná bys chtěla vědět tohle: Nesos bojoval až do konce. Položil život za revoluci, zatímco si jeho sestra pohrávala s nepřítelem.“
Ceres se zhroutila na zem. Zármutek jí sevřel srdce tak silně, že nemohla dýchat. Kvůli slzám, které se jí draly do očí, ani nic neviděla.
Zatímco ji povstalci táhli ven z jeskyně, volala znovu a znovu jméno svého bratra. Teď už přišla opravdu o vše.
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
„Můžu na slovíčko?“ zeptal se Thanos Cosma v knihovně. Ruce se mu třásly jako listí ve větru.
Cosmas vzhlédl od svitku, který zrovna četl, a nasadil ustaraný, ale milující výraz.
„Samozřejmě.“
Společně vyšli do palácových zahrad a posadili se na lavici před mramorovou fontánou. Na nebi nad nimi se zatím stahovala mračna.
„S čím ti mohu pomoci, synu?“ zeptal se Cosmas.
Thanos si odfrkl.
„Král s královnou nařídili mě a Ceres, abychom se vzali. Aby tak zajistili mír v zemi,“ odpověděl.
„To jsem slyšel.“
„Odmítla mě.“
„Aha, to jsem také slyšel.“
Thanos si zhluboka oddechl.
„Zamiloval jsem se do Ceres, ale ona si myslí, že jsem ji požádal o ruku jen proto, že mi to nařídili.“
Cosmas pokývl, odmlčel se a zamnul si bradu.
„Promluvil sis s ní, otevřel jsi své srdce a řekl jí, jak se cítíš?“ zeptal se Cosmas.
„Řekl jsem jí toho hodně, ale neřekl jsem jí, jak moc ji miluji,“ přiznal Thanos.
„Nebesa, proč ne?“
Tolik se na něj zlobila, to si pamatoval, ale to nebyl důvod, proč se držel zpátky.
„Když jsem plnil úkol, který mi dal král, bojoval jsem s jejím bratrem. On upadl na vlastní meč a zemřel. Řekl jsem Ceres, co se stalo, ale ona se na mě tolik zlobí, že se zdálo, jako by si myslela, že jsem ho zabil já.“
Cosmas přikývl a uvažoval dál.
„Řekl jsi jí pravdu. Ona se bude nějakou dobu cítit ublíženě, bude se zlobit. Kdybys mlčel a ona na to přišla sama, nikdy by ti neodpustila. Udělal jsi správnou věc.“
„Ale ona mě teď nenávidí. Dokonce, i když jsem se jejího bratra pokusil zachránit,“ odporoval Thanos.
„Znám tě celý život, Thane. Jsi dobrý člověk.“
Thanos zaúpěl.
„Jak můžu být dobrý člověk, když jsem připraven utéct a všechno opustit?“
„Když utečeš, budeš možná moct začít znovu, ale brzy by tě dohnali duchové z minulosti,“ řekl Cosmas. „Musíš si s ní promluvit a ona pak rozhodne.“
„Nebude se se mnou bavit.“ Pak ho ale něco napadlo. „Mohl by sis s ní promluvit a zkusit jí to vysvětlit?“ požádal Cosma.
Cosmovo obočí ztěžklo a on se zakabonil.
„Dobrá tedy, ale jen, když mi slíbíš, že jí řekneš, jak moc ji miluješ.“
Thanos přikývl. „Přísahám.“
*
Ceres uháněla palácem, schody brala po třech. Proběhla kolem imperiálních vojáků, kteří se ji pokusili zadržet, a mířila přímo k Thanově komnatě. Nohy jí kmitaly tak rychle, že se téměř ani nedotýkala mramorové podlahy. Věděla, že teď už jí může pomoci jen Thanos. Pokud odmítne, odvleče ho do Přístavní jeskyně třeba v poutech, pokud to bude nutné. Thanos musel Rexovi říct, že opravdu odmítla jeho nabídku, musí jí dát šanci přidat se znovu k revoluci.
Když vrazila do Thanovy komnaty, zklamalo ji zjištění, že je prázdná.
Rozhodla se podívat se do palácových zahrad, nahlédla i na cvičiště a dokonce se podívala i ke kováři. Ale nikde ho nemohla najít. Bylo to, jako by se Thanos rozplynul ve vzduchu.
Knihovna, samozřejmě! pomyslela si.
Když zahnula zpět přes zahrady, všimla si královny stojící na balkoně. Probodávala ji všetečnýma očima a na rtech jí hrál potměšilý úsměv. V okamžiku se zpoza stromů a keřů objevili čtyři imperiální vojáci a Ceres chytili. Sevřeli ji tak pevně, až to bolelo.
„Thane!“ volala a ze všech sil kolem sebe kopala. „Thane!“
Thanos ale nepřišel.
Imperiální vojáci ji odtáhli po schodech nahoru do královniny komnaty a pohodili ji na mramorovou podlahu ke královniným nohám. Dva se postavili ke dveřím, aby Ceres zabránili v případném útěku, a zbývající dva prošli kolem sochy objímajících se milenců ven na balkon.
„Pojď se mnou,“ vyzvala královna Ceres.
Královna vyšla ven skrz vlající purpurové závěsy a zahleděla se na oceán. Ceres byla sice otřesená, ale podařilo se jí vstát a následovala ji.
„Stále ještě nevím, jak se ti podařilo dostat z pokoje,“ řekla královna a ocelový pohled upírala do dálky. V ruce sevřela zlatý pohár s vínem. „Nejdřív jsem si myslela, že jsi našla způsob, jak vylézt oknem a sešplhat po zdi věže. Ale taková možnost není. Spadla bys a zabila se.“
Ceres sevřela rty. Rozhodně nehodlala prozradit, že jí pomohla Anka.
„Takže ti někdo z paláce musel odemknout. A až zjistím, kdo to byl, osobně ho stáhnu z kůže,“ pronesla královna plochým, ale přísným hlasem.
„Není tak těžké odemknout dveře zevnitř,“ řekla Ceres a doufala, že jí královna uvěří, že vše dokázala sama.
Královna se na ni podívala a přimhouřila oči.
„Pochybuji, že se ti to podařilo,“ řekla.
Pak znovu upřela pohled na oceán.
„Když jsem byla ve tvém věku, také jsem si myslela, že můžu dělat, co se mi zlíbí. Mládí způsobuje, že jednáme naivně a bez rozmyslu,“ řekla.
„Nejsem naivní a nejednám bez rozmyslu,“ odporovala Ceres.
Královna polkla hlt vína.
„Ale samozřejmě, že ano, zlatíčko. To, že ses vrátila do paláce, to jen dokazuje. Měla jsi zůstat tak daleko, jak jen to bylo možné, Ceres. My jsme ti tu už naplánovali celý tvůj život. A tobě se to nebude líbit.“
„Nevezmu si Thana, pokud je to to, co máš na mysli,“ řekla Ceres.
„Ale ano, vezmeš. A jako nová princezna budeš mít jedinou povinnost. Rodit děti. Spousty a spousty dětí. Nikdo tě už neuvidí, nikdo tě už neuslyší. Tvoje děti tě nepoznají. Jakmile je porodíš, seberou ti je z náručí a vychová je kojná, daleko, předaleko od tebe.“
„Thana si nevezmu.“
„Nemáš na vybranou, Ceres. Vezmeš si ho, a jakmile porodíš dost dětí, zemřeš. Nahradí tě jiná dívka, žena s královskou krví, někdo, kdo si zaslouží titul princezny.“
„Tohle Thanos nikdy nedopustí. Není jako vy ostatní, barbaři.“
Královna se uchechtla.
„Opravdu si myslíš, že mu na tobě záleží?“ sykla. „Ty chudinko. Jsi ještě naivnější, než jsem si myslela.“
Ceres se při královniných slovech napjala. Že by svoji nenávist k rodině a královským jen předstíral, aby se jí zalíbil? Prokazoval jí náklonost jen proto, aby mu podlehla, a ve skutečnosti se o ni vůbec nezajímal? Ne, tomu nevěřila. Jeho doteky a jeho rty říkaly něco jiného. Bylo to příliš skutečné, nepředstírané.
„Thanos mi prozradil tajemství a musím ti říct, že je ještě mnohem barbarštější než zbytek z nás,“ pronesla královna.
„O tom pochybuji,“ odporovala Ceres a čekala, co se dozví dál.
„Předpokládám, že ti neřekl, že to byl on, kdo vyhledal a zabil tvého bratra Nesa?“ pronesla královna s krutým úšklebkem na rtech.
Ceres se vší silou snažila zadržet slzy, snažila se udržet netečnou tvář. Nechtěla královně dopřát potěšení z vlastního utrpení. Ale nedokázala se udržet. Zhroutila se a rozvzlykala.
„Proč… proč mi to děláš?“ zeptala se Ceres nakřáplým hlasem. „Jak mě můžeš tolik nenávidět, když mě ani neznáš?“
Královna došla až k ní a přišlápla jí přitom špinavé šaty.
„Nepotřebuju tě znát, abych poznala, že jsi dobrou figurkou pro Impérium,“ řekla.
„Nejsem figurka. Tvoje ani nikoho jiného,“ zasyčela Ceres.
Královna si její poznámky nevšímala.
„Díky tvému sňatku zavládne v zemi mír a Impérium si upevní své postavení a moc. A když splníš svůj úkol, a o tom nepochybuj, zbavíme se tě.“
Královna pokynula dvěma imperiálním vojákům stojícím opodál. Ti se chopili Ceres a vytáhli ji na nohy.
„Odveďte ji zpět do jejího pokoje,“ řekla královna. „A než od ní odejdete, zajistěte, aby měla spoutané ruce i nohy.“