Noc Odvážných

KAPITOLA ŠESTÁ

Jak odplouvala, Lorna sledovala stále hořící ostrov Knossos, který mizel na horizontu, a její srdce se jí zlomilo. Stála na přídi lodi, držela se zábradlí, Merk byl po jejím boku a flotila ze Ztracených Ostrovů za jejími zády, cítila na sobě všechny oči. Tento milovaný ostrov, domov Hlídačů, statečných bojovníků Knossosu, byl ten tam. V plamenech, jeho velkolepá věž byla zničená, milovaní bojovníci, kteří stáli na stráži o tisíciletí, byli nyní mrtví, zabiti vlnou skřítků a dobiti hejnem draků.

Lorna pocítila pohyb a otočila se, přistoupil k ní Alec, chlapec, který zabil draky, který konečně utišil Zátoku Smrti. Stál tam, díval se stejně otřeseně jako ona, třímal svůj meč a ona mu byla vděčná a také zbrani, kterou držel v ruce. Podívala se na ni, na Nedokončený Meč, krásnou věc, a cítila, jak z ní vychází intenzivní energie. Vzpomněla si na drakovu smrt a věděla, že osud Escalonu je v jeho rukou.

Lorna byla vděčná za to, že je naživu. Věděla, že ona a Merk by se setkali s osudným koncem v Zátoce Smrti, kdyby tito muži ze Ztracených Ostrovů nepřipluli. Ale také pocítila vinu za ty, kteří nepřežili. Co ji bolelo nejvíce bylo, že toto nepředpokládala. Celý život vše předvídala, všechny nečekané zvraty a obraty osudu v jejím osamoceném životě, kdy stála na stráži ve Věže Kosu. Předvídala to, že skřítkové přijdou, očekávala Merkův příchod a dokonce předvídala to, že bude Ohnivý Meč zničen. Předpověděla velkou bitvu na ostrově Knossos – ale přesto nepředpověděla výsledek. Nepředpověděla to, že bude ostrov v plamenech, neviděla draky. Zpochybňovala svou vlastní moc a to ji pálilo ze všeho nejvíce.

Jak se to mohlo stát? přemýšlela. Jedinou odpovědí bylo, že osud Escalonu se měnil okamžik za okamžikem. Co bylo dáno po tisíce let bylo přepsáno. Cítila, že osud Escalonu visí na váhách a nyní byl beztvarý.

Lorna cítila, jak jsou všechny oči na této lodi na ní, všechny čekali na to dozvědět se, co bude dál, jaký osud na ně čeká, zatímco pluli k hořícímu ostrovu. Celý svět chaoticky plápolal a proto od ní všichni očekávali odpověď.

Jak tam Lorna stála, zavřela oči a pomalu cítila, jak se v ní odpověď rodí, říká jí, kde jsou nejvíce potřeba. Něco ale zastřelo její vidění. S překvapením si to uvědomila. Thurn.

Lorna otevřela oči a prohlédla si vodu pod sebou, prohlížela si každé plovoucí tělo, které kolem nich proplulo, moře těl, která narážela na trup lodi. Ostatní námořníci hledali také celé hodiny, prohlíželi si obličeje stejně jako ona, ale nebyli úspěšní.

“Mylady, loď čeká na tvé povely,” pobízel ji jemně Merk.

“Už prohledáváme vodu celé hodiny,” dodal Sovos. “Thurn je mrtev. Musíme ho nechat být.”

Lorna zakroutila hlavou.

“Cítím, že není,” oponovala.

“Víc než kdo jiný si přeji, aby nebyl,” odpověděl Merk. “Dlužím mu svůj život. Zachránil mě před dračími plameny. Ale viděli jsme, jak vzplál a spadl do moře.”

“Ale neviděli jsme, že by zemřel,” odpověděla.

Sovos si povzdychl.

“I kdyby nějak přežil ten pád, mylady,” dodal Sovos, “nemohl ve vodě přežít. Musíme ho nechat být. Naše flotila potřebuje pokyny.”

“Ne,” řekla rozhodně, její hlas zněl autoritativně. Cítila, jak v ní roste zlá předtucha, mravenčení mezi očima. Říkalo jí, že Thurn je někde tam dole naživu, někde mezi troskami, mezi tisícem plovoucích těl.

Lorna si prohlédla vodu, čekala, doufala, poslouchala. To mu dluží a neotočí se ke svému příteli zády. Zátoka Smrti byla děsivě tichá, všichni skřítkové byli mrtví, draci byli pryč; a přesto stále zněl svým zvukem, nepřetržitým naříkáním větru, cákáním tisíců bílých čepiček, sténáním jejich lodi, jak se neustále pohupovala. Poslouchala, jak poryvy větru zesílily.

“Blíží se bouřka, mylady,” řekl konečně Sovos. “Musíme odplout. Potřebujeme pokyny.”

Věděla, že mají pravdu, ale ani tak nemohla přestat.

Právě když Sovos otevřel ústa, aby promluvil, najednou Lorna pocítila nával vzrušení. Naklonila se a něčeho si všimla v dáli, co se pohupovalo na vodě, unášeno proudy směrem k lodi. Pocítila zamrazení v žaludku a věděla, že je to on.

“TÁMHLE!” vykřikla.

Muži přispěchali k zábradlí, pohlédli přes okraj a potom to také spatřili: byl to Thurn, plovoucí na vodě. Lorna neztrácela čas. Udělala dva velké kroky, skočila přes zábradlí a hlavou napřed se vrhla dvacet stop do ledových vod zátoky.

“Lorno!” vykřikl za ní Merk s obavami ve hlase.

Lorna spatřila rudé žraloky, kteří se pod ní hemžili a pochopila, proč se o ni obává. Kroužili kolem Thurna a zatímco do něj dloubali, viděla, že nejsou schopni prokousnout jeho brnění. Thurn měl štěstí, uvědomila si, že má na sobě své brnění, jedinou věc, která mu zachránila život – a ještě větší štěstí, že se drží kusu klády, který ho udržuje nad hladinou. Ale žraloci se nyní hemžili divočeji, byli drzejší a ona věděla, že už nezbývá mnoho času.

Také věděla, že mohou žraloci připlavat k ní, ale ani tak nezaváhala, dokonce i když byl její život v nebezpečí. Dlužila mu to.

Lorna byla v šoku z toho, jak je voda ledová a bez zaváhání kopala a plavala pod hladinou, až k němu doplavala, využila svou sílu, aby plavala rychleji, než žraloci. Objala ho, uchopila ho, cítila, jež je naživu, i když je v bezvědomí. Žraloci začali plavat k ní a ona se připravila udělat cokoli, aby je udržela naživu.

Lorna najednou uviděla, jak kolem ní začaly padat provazy, pevně se chytila a cítila, jak je rychle tažena vpřed, letěla vzduchem. Bylo to právě včas: jeden rudý žralok vyskočil z vody a ohnal se po jejích nohou, ale minul.

Lorna držela Thurna, byla tažena vzduchem, stoupala v mrznoucím větru, divoce se houpala a pak narazili na trup lodi. Za okamžik byli vytaženi posádkou a předtím, než se dostala zpět na palubu, zahlédla jednoho žraloka, který plaval pod nimi, rozzuřený z toho, že ztratil svou kořist.

Lorna s žuchnutím přistála na palubě, Thurn byl v jejím objetí a hned se k němu otočila a prohlédla ho. Polovina jeho tváře byla znetvořená, spálená plameny, ale alespoň přežil. Oči měl zavřené. Alespoň nebyly zvrácené k nebi; to bylo dobré znamení. Položila své ruce na jeho srdce a něco pocítila. I když to bylo slabé, bylo to bušení.

Lorna přiložila dlaně na jeho srdce a okamžitě pocítila nával energie, intenzivní horkost se řinula jejími dlaněmi přímo do něj. Povolala své síly a pobízela Thurna, aby se vrátil k životu.

Thurn najednou otevřel oči, posadil se zpříma, zalapal po vzduchu, zhluboka dýchal, plival vodu. Kašlal a ostatní muži přispěchali a zabalili ho do kožešin, aby se zahřál. Lorna byla bez sebe. Sledovala, jak se mu vrací do tváře barva a věděla, že bude žít.

Lorna náhle pocítila teplou kožešinu, která jí byla přehozena přes ramena, otočila se a spatřila, jak nad ní stojí Merk, usmívá se a pomáhá jí na nohy.

Muži se kolem nich brzy shromáždili a hleděli na ni s úctou.

“A nyní?” zeptal se upřímně, přistoupil vedle ní. Musel téměř křičet, aby překřičel vítr a sténání jejich pohupující se lodi.

Lorna věděla, že mají málo času. Zavřela oči, natáhla své dlaně k nebi a pomalu cítila samotný vesmír. Ohnivý Meč byl zničený, Knossos byl ten tam, draci uprchli, potřebovala vědět, kde jsou v Escalonu nejvíce potřeba v tento čas krize.

Náhle pocítila, jak vedle ní vibruje Nedokončený Meč a hned to věděla. Otočila se a podívala se na Aleca a ten se na ni díval a čekal.

Cítila, jak se v ní rodí jeho zvláštní osud.

“Už nebudeš pronásledovat draky,” řekla. “Ti, kteří uprchli, se k tobě už nevrátí – nyní se tě bojí. A jestli je budeš hledat, nenajdeš je. Vrátili se bojovat do jiné části Escalonu. Mise zničit je nyní náleží někomu jinému.”

“Tak co teď, mylady?” zeptal se překvapeně.

Ona zavřela oči a cítila, jak k ní přichází odpověď.

“Plameny,” odpověděla Lorna a byla si odpovědí jistá. “Musí být obnoveny. Je to jediný způsob, jak zabránit Mardě, aby zničila Escalon. Na tom teď nejvíce záleží.”

Zdálo se, že je Alec zmatený.

“A co to má co do činění se mnou?” zeptal se.

Ona na něj hleděla.

“Nedokončený Meč,” odpověděla. “To je poslední naděje. Jen on může obnovit zeď z Plamenů. Musí být vrácen do svého původního domova. Do té doby nebude Escalon v bezpečí.”

Hleděl na ni s překvapeným obličejem.

“A kde je jeho domov?” zeptal se, zatímco se kolem shromáždili muži, aby poslouchali.

“Na severu,” odpověděla. “Ve Věži v Ur.”

“V Uru?” zeptal se Alec zmateně. “Cožpak ta věž nebyla zničena?”

Lorna pokývala.

“Ano, to byla,” odpověděla. “Ale ne to, co je pod ní.”

Zhluboka se nadechla, zatímco se na ni všichni ohromeně podívali.

“Ve věži je tajná místnost, hluboko pod zemí. Samotná věž nikdy nebyla důležitá – to bylo jen k odvedení pozornosti. Bylo to to, co leží pod ní. Tam najde Nedokončený Meč svůj domov. Až ho vrátíš, země bude v bezpečí, Plameny budou navždy obnoveny.”

Alec se zhluboka nadechl, snažil se vše pochopit.

“Ty chceš, abych se vydal na sever?” zeptal se. “Do věže?”

Ona pokývala.

“Bude to proradná cesta,” odpověděla. “Budeš obklopen nepřáteli. Vezmi si sebou muže ze Ztracených Ostrovů. Pluj po Smutku a nezastavuj se, dokud se nedostaneš do Uru.”

Vykročila vpřed a položila mu ruku na rameno.

“Vrať meč,” přikázala mu. “A zachraň nás.”

“A ty, mylady?” zeptal se Alec.

Zavřela oči a pocítila příšernou bolest a okamžitě věděla, kam se musí vydat.

“Zatímco hovoříme, Duncan umírá,” řekla. “A mohu ho zachránit jen já.”

KAPITOLA SEDMÁ

Aidan jel přes opuštěnou krajinu s Leifallovými muži, Cassandrou na jedné straně, Anvinem na druhé straně, Bílým u nohou a jak uháněli, zvedal se za nimi prach, Aidan se cítil plný radosti z pocitu vítězství a pýchy. Pomohl dosáhnout nemožného, podařilo se mu přesměrovat vodopády, změnit ohromný proud Nekonečného vodopádu a poslat proud jeho vody přes planiny a zaplavit kaňon – a zachránit včas svého otce. Jak se blížil, toužil po tom znovu se setkat se svým otcem, Aidan v dáli viděl otcovy muže, slyšel jejich slavnostní výkřiky dokonce i odtud se dmul pýchou. Podařilo se mu to.

Aidan byl nadšený, že jeho otec a jeho muži přežili, kaňon byl zaplavený a přetékal, tisíce Pandesianů byly mrtví, vyplavily se jim k nohám. Poprvé Aidan pocítil smysl a že někam patří. Skutečně přispěl k cíli jeho otce i přes svůj mladý věk a cítil se jako muž mezi muži. Cítil, že toto je největší okamžik v jeho životě.

Jak uháněli, slunce pálilo, Aidan se nemohl dočkat okamžiku, až spatří svého otce, bude mít pýchu v očích, bude vděčný a ze všeho nejvíce se bude dívat s úctou. Byl si jistý, že jeho otec na něj nyní bude hledět jako na sobě rovného, jako na jednoho z nich, skutečného bojovníka. To bylo vše, co si Aidan kdy přál.

Aidan jel dál, dunivý zvuk koní měl v uších, byl celý špinavý, spálený z dlouhé cesty a jak konečně vystoupali na kopec a sbíhali z něj dolů, uviděl poslední kus cesty před sebou. Pohlédl na skupinu otcových mužů, srdce mu bušilo očekáváním – když si najednou uvědomil, že je něco v nepořádku.

V dáli uviděl, jak se otcovi muži rozestupují a mezi nimi uviděl jedinou osobu, která sama kráčela pouští. Dívku.

To nedávalo smysl. Co tam dělá osamocená dívka, která kráčí k jeho otci. Proč se všichni muži zastavili a nechávali ji projít? Aidan nevěděl přesně, co je špatně, ale z toho, jak mu bušilo srdce věděl, že mu něco uvnitř říká, že je to problém.

Co bylo ještě zvláštnější, jak se Aidan blížil, uzemnilo ho, když rozpoznal dívčin jedinečný vzhled. Uviděl její semišový a kožený kabát, její vysoké, černé boty, hůl po jejím boku, její světlé blond vlasy, její pyšný obličej a rysy a zmateně zamrkal.

Kyra.

Jeho zmatení se ještě prohloubilo. Jak sledoval, jak kráčí, uviděl způsob jejího držení těla, způsob, jakým držela ramena, věděl, že něco není úplně v pořádku. Vypadala jako ona, ale nebyla to ona. To nebyla sestra, se kterou celý život žil, se kterou strávil tolik hodin, když jí seděl v klíně a četli knihy.

Stále sto yardů daleko, Aidanovo srdce se rozbušilo a cítil zesilující zlou předtuchu. Sklonil hlavu, kopl svého koně a ponoukl ho zrychlit, hnal se tak rychle, že nemohl ani dýchat. Měl neblahé tušení, cítil naléhavou beznaděj, když viděl, jak se dívka blíží k Duncanovi.

“OTČE!” vykřikl.

Ale jeho výkřiky byly pohlceny větrem.

Aidan se hnal ještě rychleji, předjel svou skupinu a hnal se s hory dolů. Sledoval bezmocně, jak se dívka natáhla, aby objala jeho otce.

“NE, OTČE!” vykřikl.

Byl padesát yardů daleko, potom čtyřicet, potom třicet – ale stále příliš daleko, aby mohl udělat něco, než jen přihlížet.

“BÍLÝ, UTÍKEJ!” přikázal.

Bílý vystřelil a běžel ještě rychleji, než kůň. Ale i tak Aidan věděl, že není čas.

A pak sledoval, jak se to stalo. K Aidanově zděšení se dívka natáhla a zabodla dýku do otcovy hrudi. Otcovy oči se doširoka otevřely, zatímco padl na kolena.

Aidan cítil, jako by byl také probodnutý. Cítil, jak se mu uvnitř zhroutilo celé tělo, nikdy se v životě necítil tak bezmocný. Vše se událo tak rychle, otcovi muži tam stáli, zmatení, oněmělí. Nikdo nevěděl, co se děje. Ale Aidan to věděl. Hned si to uvědomil.

Stále dvacet yardů daleko, Aidan byl zoufalý, natáhl se k pasu, tasil dýku, kterou mu dal Motley, napřáhl se a hodil jí.

Dýka letěla vzduchem, točila se, leskla se ve světle a mířila na dívku. Ta vytáhla dýku, šklebila se a připravovala se Duncana znovu bodnout – když náhle Aidanova dýka našla svůj cíl. Aidanovi se alespoň ulevilo, když sledoval, že jí pronikla hřbetem ruky, viděl, jak vykřikla a pustila svou zbraň. Byl to pozemský křik, ale určitě ne Kyřin. Ať to byl kdokoli, Aidan ji odhalil.

Otočila se a podívala se na něj a v ten okamžik se Aidan z hrůzou díval, jak se její tvář změnila. Dívčina podoba byla nahrazena groteskní mužskou tváří, která se stále zvětšovala, byla větší, než oni všichni. Aidanovi se v hrůze otevřely oči doširoka. To nebyla jeho sestra. Nebyl to nikdo jiný, než Velký a Svatý Ra.

Duncanovi muži také šokovaně hleděli. Dýka, která mu pronikla rukou, nějak přeměnila jeho podobu, rozbila magické kouzlo, které použil, aby podvedl Duncana.

Ve stejný okamžik Bílý vyskočil vpřed, letěl vzduchem a přistál na hrudi Ra svými ohromnými drápy, až padl nazad. Vrčel, pes se mu zabořil do krku a škrábal ho. Drápal ho do obličeje, úplně Ra překvapil a zabránil, aby znovu na Duncana zaútočil.

Ra bojoval na zemi, díval se k nebi a křičel slova jazykem, kterému Aidan nerozuměl, musel prohlašovat nějaké staré zaříkadlo.

A pak Ra náhle zmizel v obláčku prachu.

Vše, co z jeho těla zůstalo, byla zkrvavělá dýka, která padla na zem.

A tam v kaluži krvi ležel bez hnutí Aidanův otec.

KAPITOLA OSMÁ

Vesuvius jel na sever krajinou, cválal na hřbetě koně, kterého ukradl poté, co zavraždil skupinu pandesianských vojáků – a od té doby řádil, ani se nezpomalil, když se hnal vesnicí za vesnicí, vraždil nevinné ženy a děti. V některých případech prošel vesnicí kvůli jídlu a zbraním; v jiných jen z radosti ze zabíjení. Doširoka se usmíval, když si vzpomněl na to, jak pálil vesnici za vesnicí. Pálil je na prach. Na Escalonu zanechá svůj otisk ať už půjde kamkoli.

Jak vyjížděl z poslední vesnice, Vesuvius zasténal a odhodil hořící pochodeň, s uspokojením sledoval, jak přistála na další střeše a zapálila další vesnici. Vystřelil z ní se škodolibou radostí. Byla to třetí vesnice, kterou během hodiny spálil. Kdyby mohl, všechny by je vypálil, kdyby mohl – ale měl něco urgentního na práci. Zabořil paty do třísel koně, odhodlaný setkat se se svými skřítky a vést je na poslední cestě jejich invaze. Nyní ho potřebovali víc než kdy předtím.

Vesuvius jel dál a dál, přešel velké planiny a vstoupil na sever Escalonu. Cítil, že se kůň pod ním unavuje, ale to ho jen přinutilo do něj hlouběji zabořit své paty. Bylo mu jedno, jestli ho užene k smrti – a vlastně doufal, že se mu to podaří.

Jak se slunce na nebi prodloužilo, Vesuvius cítil, že se blíží ke svému národu skřítků, který ho čekal; cítil to ve vzduchu. Velmi ho potěšilo, když pomyslel na své lidi zde v Escalonu, kteří byli konečně na této straně Plamenů. Ale přesto jak jel, přemýšlel, proč jeho skřítkové nyní nebyli více na jihu, nedrancují celou krajinu. Co je zastavilo? Byli jeho generálové tak nekompetentní, že bez něj ničeho nedosáhli?

Vesuvius konečně vyjel z dlouhého táhlého lesa a v ten okamžik mu poskočilo srdce, když viděl své jednotky, které byly rozprostřené po planinách Uru. Desítky tisíc skřítků se shromažďovaly, byl nadšený, kdy viděl. Ale i tak byl zmatený: místo aby vyhlíželi vítězně, tito skřítkové vypadali poraženě, zoufale. Jak to?

Jak Vesuvius sledoval jeho lidi, kteří tam jen tak stáli s rozčarovanými obličeji. Bez něj se všichni zdáli být demoralizovaní, bojovnost je opustila. Nakonec Plameny byly dole a Escalon byl jejich. Na co čekali?

Vesuvius se k nim konečně dostal a jak vjel do davu, cválal mezi nimi, sledoval, jak se všichni otočili překvapeně a ve strachu a potom se na něj v naději podívali. Všichni ztuhli a hleděli. Vždy na ně měl tento vliv.

Vesuvius seskočil z koně a bez zaváhání pozvedl vysoko svou halapartnu, zatočil se a usekl hlavu svému koni. Kůň tam ještě chvíli stál bez hlavy a potom padl k zemi mrtev.

Vesuvius si pomyslel, že to je za to, že nejel dost rychle.

A kromě toho vždy rád zabil něco, když někam dorazil.

Vesuvius uviděl strach v očích svých skřítků a mašíroval k nim v rozhořčení, dožadoval se odpovědí.

“Kdo vede tyto muže?” dožadoval se.

“Já, mylorde.”

Vesuvius se otočil a spatřil silného, velkého skřítka, Suvese, jeho zástupce v Mardě, který se na něj díval s desítky tisíci skřítky za sebou. Vesuvius si říkal, že Suves se snaží vypadat pyšně, ale přesto se v jeho pohledu ukrýval strach.

“My jsme mysleli, že jsi mrtev, mylorde,” dodal, jako by to vysvětloval.

Vesuvius se zamračil.

“Já neumírám,” odsekl. “Umírání je pro zbabělce.”

Skřítkové se všichni dívali se strachem a v tichosti, jak Vesuvius pevně uchopil a zase uvolnil svůj stisk na halapartně.

“A proč jste zastavili tady?” dožadoval se. “Proč jste nezničili celý Escalon?”

Suves se díval ve strachu střídavě na své muže a na Vesuvia.

“Byli jsme zastaveni, můj pane,” dodal konečně.

Vesuvius pocítil nával zuřivosti.

“Zastaveni!?” odsekl. “Kým?”

Suves zaváhal.

“Ten, který se jmenuje Alva,” řekl konečně.

Alva. To jméno hluboko rezonovalo ve Vesuviově duši. Největší čaroděj Escalonu. Možná ten, který má více moci, než on.

“Vytvořil díru v zemi,” vysvětlil Suves. “Kaňon, který jsme nemohli přejít. Oddělil jih od severu. Příliš mnoho z nás při snaze přejít zemřelo. Já jsem útok odvolal, zachránil všechny skřítky, které dnes vidíš. Mně můžeš poděkovat za to, že byly jejich vzácné životy zachráněny. Já jsem zachránil náš národ. A za to, můj pane, tě žádám, abys mě povýšil a dal mi mé vlastní velení. Nakonec, tento národ ke mě nyní vzhlíží jako k vůdci.”

Vesuvius cítil, jak začíná zuřit, až málem vybuchl. Ruce se mu třásly, udělal dva rychlé kroky, zeširoka se rozmáchl svou halapartnou a odsekl Suvesovi hlavu.

Suves zkolaboval na zem, zatímco se na něj zbytek skřítků díval v šoku a ve strachu.

“Tady,” odpověděl Vesuvius mrtvému skřítkovi, “máš své velení.”

Vesuvius si prohlédl svůj národ skřítků s hnusem. Obešel si své linie tam a zpět, díval se do jejich tváří, vyvolával v nich strach a paniku tak, jak ho to bavilo.

Nakonec promluvil a jeho hlas zněl spíš jako zavrčení.

“Před vámi leží velký jih,” zazněl svým temným hlasem, plný zuřivosti. “Ta země byla jednou naše, rabována našimi praotci. Ta země byla jednou Mardou. Ukradli to, co bylo naše.”

Vesuvius se zhluboka nadechl.

“Pro ty z vás, kdo se bojíte zaútočit, vyberu vaše jména a jména vašich rodin a pomalu budu každého z vás mučit, jednoho za druhým, a potom vás pošlu zemřít v jámě v Mardě. Ty z vás, kteří si přejete bojovat, zachránit své životy, získat zpět to, co vlastnili jednou vaši praotci, se ke mě nyní přidejte. Kdo je se mnou?” zakřičel.

Zaznělo mocné skandování, hlasitý hřmot mezi řadami, jednou řadou za druhou, kam až dohlédl, skřítkové, kteří zvedali své halapartny a skandovali jeho jméno.

“VESUVIUS! VESUVIUS! VESUVIUS!”

Vesuvius válečně vykřikl, otočil se a utíkal na jih. Za sebou slyšel zahřmění jako hrom, hřmění tisíců skřítků, kteří ho následovali, velký národ, odhodlaný skoncovat jednou provždy s Escalonem.