„Co máme dělat?“ zeptal se Thor spěšně Feithgolda.
„Drž se zpátky a dělej co ti řeknu,“ zněla odpověď.
Erec dojel k středovému hrazení. Oba rytíři teď stáli proti sobě, každý na svém konci kolbiště, a dívali se vzájemně jeden na druhého. Jejich koně nervózně tančili. Thorovo srdce se mohlo zbláznit. Sledoval, co se bude dít dále.
Na zaznění rohu se ti dva rozjeli přímo proti sobě.
Thor nemohl uvěřit půvabu, se kterým se Warkfin pohyboval. Bylo to jako sledovat rybu, která vyskočila nad mořskou hladinu. Ten druhý rytíř byl obrovský, Erec na druhé straně ladný a přesný. Proletěl vzduchem jako šipka s hlavou mezi rameny. Jeho postříbřená zbroj, vyleštěnější než to nejlepší zrcadlo, se jen třpytila.
Když se k sobě oba muži přiblížili, Erec zamířil svůj dřevec a vyklonil se do strany. Chtěl protivníka trefit rovnou doprostřed jeho štítu a zároveň se jeho ráně uhnout. Dokonale uspěl.
Obrovský rytíř se překulil přes koně dozadu a těžce dopadl na zem. Bylo to jako by do písku kolbiště dopadla hora.
MacGilský dav jásal radostí, když Erec projížděl kolem. Potom otočil koně a dojel ke sraženému soupeři. Zvedl hledí své helmice a namířil špičkou dřevce přímo na jeho krk.
„Vzdej se!“ zakřičel Erec.
Rytíř si odplivl.
„Nikdy!“
Potom rytíř sáhl do skryté kapsy na svém opasku, vyndal hrst plnou jemného prášku, a než mohl Erec jakkoliv reagoval, mrštil jej Erecovi do tváře.
Erec byl zaskočen, a ve snaze promnout si oči upustil dřevec a spadl z koně.
MacGilský dav nad tou nectností rozhořčeně zahučel, přičemž to hučení přešlo záhy do zděšeného křiku, když Erec spadl na zem, stále si protíraje oči. Rytíř nemeškal ani vteřinu, přispěchal a klekl Erecovi na hrudní plát.
Erec se snažil převrátit. Rytíř mezitím popadl velký kámen, zvedl jej vysoko nad hlavu a už už se chystal s ním rozdrtit Erecovu hlavu.
„NE!“ zaječel Thor a postoupil několik kroků kupředu, naprosto neschopný se ovládat.
Se zděšením potom Thor pozoroval, jak rytíř udeřil kamenem proti Erecově odkryté hlavě. V poslední vteřině se ale Erecovi nějak podařilo odkulit se stranou. Kámen se zabořil hluboko do země přesně v místě, kde ještě před chviličkou byla hlava stříbrného rytíře.
Thor byl ohromen Erecovou obratností. Ten už teď byl dokonce zpátky na nohách, připravený postavit se svému nečestnému soupeři.
„Krátké meče!“ zakřičeli oba králové takřka současně.
Feithgold se rychle otočil a s divoce vykulenýma očima zíral na Thora.
„Podej mi to, rychle!“ křičel.
Thorovo srdce se otřásalo panikou. Zmateně těkal očima po stojanu s Erecovými zbraněmi, zoufale hledaje ten meč. Bylo tu neskutečné množství nejrozmanitějších zbraní. Natáhl se, popadl zbraň a hodil ji Feithgoldovi.
„Blbej kluku! Tohle je střední meč!“ křičel Feithgold.
Thorovi vyschlo v krku. Měl pocit, že se na něj upírají zraky celého království. Jeho zrak byl zakalený úzkostí, která přerůstala v paniku. Neměl nejmenší tušení, pro který meč má sáhnout. Nemohl se vlastně ani pořádně soustředit.
Feithgold přispěchal, odstrčil Thora stranou a rychle popadl krátký meč sám. Potom s ním utíkal na kolbiště.
Thor jej zahanbeně sledoval. Cítil se hrozně. Také si představil, že je to on, kdo tam teď běží, před všemi těmi lidmi. Skoro se mu z té představy roztřásla kolena.
Panoš druhého rytíře byl rychlejší a Erec musel uskočit stranou, aby se vyhnul první ráně svého již ozbrojeného soupeře. Konečně se Feithgold dostal až k Erecovi a vložil mu to nastavené ruky krátký meč. Jakmile to udělal, rytíř na Ereca tvrdě zaútočil. Ale Erec byl mazaný. Počkal si až do posledního momentu, a potom ladně uskočil z cesty.
Pak se ale stalo něco hrozného. Rytíř pokračoval v útoku nezměněným směrem a vrhl se na Feithgolda, který se, ke své smůle, nacházel přímo tam, kde ještě před chvílí stál jeho pán. Rozlícený z toho, že minul hlavní cíl, chytil rytíř panoše oběma rukama za vlasy a neskutečnou silou jej udeřil čelem doprostřed obličeje.
Ozvalo se ošklivé zapraskání. Z Feithgoldova nosu se vyhrnula krev a mladík se bezvládně zhroutil do písku kolbiště.
Thor stál s otevřenou pusou v naprostém šoku. Nemohl tomu uvěřit. Stejně jako tomu nemohl uvěřit dav, který otevřeně dával najevo svou nespokojenost s rytířovými způsoby boje.
Erec ťal svým mečem a jenom o kousek minul svůj cíl. Oba se proti sobě znovu postavili čelem a vyčkávali další akci.
Thor si uvědomil, že odteď je jediným Erecovým panošem. Polknul. Co má dělat? Neměl nejmenší tušení, jaké jsou teď jeho povinnosti, vůbec na tohle nebyl připravený. A celé království se dívalo.
Oba rytíři se do sebe zuřivě pustili. Rána střídala ránu. Bylo jasně patrné, že McCloudský rytíř je mnohem silnější než Erec, ale ten byl naopak lepším šermířem, byl rychlejší a pohyblivější. Úder, sek, odražení. Ani jeden nebyl schopen získat v souboji převahu.
Nakonec se ozval opět hlas krále MacGila.
„Dlouhá kopí!“ zavelel.
Thorovo srdce poskočilo. Věděl, že tohle patřilo jemu. Teď byl v hlavní roli.
Otočil se a podíval na stojan, ze kterého vzápětí vzal zbraň, která se zdála být tou správnou. Když se jeho prsty dotkly kožené rukojeti, modlil se aby byl jeho výběr opravdu přesný.
Potom vystřelil na kolbiště. Na zátylku cítil pohledy tisíců párů očí. Běžel a běžel ze všech sil, které se v něm ukrývaly. Chtěl dosáhnout Ereca tak rychle, jak jen to bylo možné. Za malou chvíli se mu podařilo překonat vzdálenost k rytíři a vložit mu kopí do ruky. Byl pyšný, když viděl, že splnil svůj úkol jako první.
Erec pevně uchopil kopí, zatočil s ním a připravil se do střehu. Jakožto rytíř, který si váží své cti, počkal s útokem až do okamžiku, kdy byl i jeho sok ozbrojen. Thor se okamžitě klidil z cesty, stranou od obou mužů. Za žádnou cenu nechtěl opakovat Feithgoldovo pochybení. Zároveň popadl i bezvládného Feithgolda a táhl jej mimo nejnebezpečnější oblast kolem obou rytířů.
Thor se znovu podíval na zápasící dvojici. Najednou cítil, že něco je špatně. Erecův oponent uchopil své kopí, na krátký okamžik jej sklopil ostřím k sobě a něco prsty nahmatal na jeho hlavici. Byl to pohyb, který do souboje s kopím žádným způsobem nezapadal. Jakmile se to stalo, Thor najednou pocítil obrovskou vlnu soustředění. Něco takového nikdy předtím nepoznal. Náhle zesílená intuice mu řvala do uší, že je něco v nepořádku. Jeho oči se zaryly do hlavice kopí, patřícího McCloudovskému rytíři, a Thor najednou viděl, že je uvoněná. Rytíř se chystal použít hrot svého kopí jako vrhací nůž.
Potom rytíř máchnul kopím do vzduchu. Hlavice se uvolnila a roztočená letěla přímo proti Erecovu srdci. Ve zlomku vteřiny bude Erec mrtvý – nebyla žádná naděje, že by mohl být schopen na toto zareagovat a vyhnout se. Podle vroubkování na ostří se dalo soudit, že je hrot navržený i k proražení plátové zbroje.
Thor pocítil vlnu tepla, která se mu v okamžiku rozlila po celém těle. Teplo bylo následováno jemným brněním, jakoby jím procházely nějaké energetické vlny. Byly to ty stejné pocity, které zažil v Temném lese, když se utkal se Syboldem. Celý svět kolem se náhle zpomalil. Mohl sledovat ostří kopí, které letělo po své dráze a pomaloučku se otáčelo. Mohl cítit teplou energetickou vlnu, která narůstala v jeho těle. Energii, o které nevěděl, že ji v sobě má.
Nakročil kupředu a najednou věděl, že je mocnější než to letící ostří. V duchu se rozhodl jej zastavit. Ba co více, jeho mysl poroučela tomu ostří, aby se zastavilo. Nedokázal unést představu, že by se Erecovi mělo něco stát. A obzvláště ne tímto způsobem.
„NE!“ zaječel Thor.
Udělal další krok a napřáhl svou dlaň přímo na letící hrot a…
…ten se uprostřed pohybu zastavil a zůstal viset ve vzduchu kousek před Erecovou hrudí.
Potom neškodně spadl na zem.
Oba rytíři se užasle podívali na Thora – stejně jako oba králové a stejně jako tisíce diváků. Cítil, že se na něj právě dívá celý svět a uvědomil si, že všichni viděli to, co právě udělal. Všichni viděli, že to nebylo normální, že použil nějakou prazvláštní sílu, kterou ovlivnil průběh souboje, zachránil Erecovi život – a možná tím i změnil osud celého království.
Thor zůstal stát jako přimražený, sám překvapený tím, co se právě stalo.
Teď si mohl být opravdu jistý, že není stejný jako všichni ti lidé tady kolem. Byl jiný.
Ale kdo tedy byl?
KAPITOLA DEVÁTÁ
Thor zjistil, že je odváděn davem pryč. Ten kdo jej vedl byl Reece, nejmladší králův syn a jeho nový parťák pro výcvik. Všechno, co se odehrálo po klání, měl silně rozmazané. Ať už to, co tam provedl, bylo cokoliv, ať už použil jakoukoliv sílu k zastavení hlavice letící na Ereca, jedna věc byla nad slunce jasnější – všiml si toho snad každý v celém království. Souboj byl okamžitě přerušen, oba králové jej ve shodě odvolali a provolali příměří. Potom se vrátili na své strany tribuny, davy diváků propukly ve vzrušené dohady a Thor byl Reecem okamžitě odváděn pryč.
Jednou z postranních cest byl svým královským doprovodem odváděn přímo skrz masy lidí. Reece jej po celou dobu držel pevně za paži. Thorovo tělo se po událostech celého toho dlouhého dne celé třáslo. Nedokázal pochopit, co všechno se dnes už událo. A jak se mu povedl ten kousek na kolbišti. Jediné, co si přál, bylo být jedním z mnoha králových mužů, sloužících v Legii. Nikdy si nepřál být centrem pozornosti všech.
Co bylo horší, neměl ponětí kam je odváděn a jestli nebude potrestán za to, že se do souboje vmísil. Samozřejmě, zachránil Erecovi život, ale také se zapletl do rytířského klání, což byla věc, kterou měli panošové přísně zakázánu. Neměl pražádné ponětí o tom, jestli bude za svůj čin odměněn, anebo postaven na pranýř.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Reece, když jej táhl dál a dál. Thor jej slepě následoval. Jak procházeli, nejbližší lidé na něj zírali, jako kdyby byl nějaký blázen.
„Já nevím,“ odpověděl Thor pravdivě. „Jenom jsem mu chtěl pomoct a…stalo se to.“
Reece zakroutil hlavou.
„Zachránil jsi Erecovi život. Uvědomuješ si to? Je to náš nejslavnější rytíř. A ty jsi ho zachránil.“
Thor pocítil úlevu, když si Reecova slova v hlavě poskládal. Reece se mu líbil od prvního okamžiku, kdy jej potkal. Měl onu uklidňující vlastnost, vždycky věděl co má říct a kdy to říct. Jak tak přemýšlel, napadlo ho, že ho možná vůbec nečeká žádné potrestání. Možná, že v něm teď ostatní uvidí něco jako hrdinu.
„O nic jsem se nesnažil,“ řekl Thor. „Jenom jsem chtěl aby zůstal naživu. Bylo to…přirozené. Nebylo to nic zvláštního.“
„Nic zvláštního?“ řekl na to Reece. „Já bych to nedokázal. Nikdo z nás by to nedokázal.“
Zahnuli za roh a Thor před nimi najednou uviděl královský hrad. Rozložitou stavbu tak vysokou, že se zdálo, že se snad dotýká oblohy. Byl vskutku monumentální. Královská garda stála v pozoru podél cesty, dlážděné kočičími hlavami, která vedla k padacímu mostu a udržovala dav lidí pod kontrolou. Když Reece s Thorem procházeli, ustoupili, aby jim uvolnili cestu.
Oba potom pokračovali po cestě, z obou stran lemované vojáky, k těžké bráně, pokryté železnými hroty. Čtyři zbrojnoši otevřeli bránu, ustoupili stranou a znovu se postavili do pozoru. Thor nemohl uvěřit jednání, kterého se mu dostávalo. Cítil se, jako by byl členem královské rodiny.
Když vstoupili do hradu a dveře se za nimi zavřely, Thor byl unešen pohledem, který se mu naskytl. Vnitřní prostory byly obrovské. Stopu tlusté, mohutné kamenné zdi se tyčily do výše a obklopovaly otevřený prostor. Před ním stály stovky dvořanů, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali. Když vstoupil, vzduch naplnilo rozčílené očekávání. Všechny oči se otočily směrem k němu. Stál tam, ohromen, ve středu pozornosti všech.
Každý natahoval krk a zíral na ně, když Thor s Reecem procházeli hradem. Thor nikdy neviděl tolik lidí oblečených do takového přepychu. Viděl desítky dívek, mladých i starších, oblečených v komplikovaně zdobených šatech, které se vzájemně držely za paže, šeptaly si do uší a chichotaly se, když procházel kolem. Naplňovalo ho to sebevědomím. Nemohl ale ani s jistotou říci, jestli jej obdivují, anebo jestli se mu spíše vysmívají. Nebyl zvyklý být centrem pozornosti – a k tomu u královského dvora – a tak stěží tušil, jak by měl na takové chování reagovat.
„Proč se mi smějou?“ zeptal se Thor Reece.
Reece se na něj podíval a zachechtal se. „Nesmějou se ti,“ řekl. „Líbíš se jim. Jsi slavný.“
„Slavný?“ zeptal se ohromeně. „Co tím myslíš? Zrovna jsem sem přišel.“
Reece se zasmál a poplácal ho po rameni. Byl z Thorova údivu očividně velmi pobavený.
„Zprávy se u dvora šíří rychleji než bys čekal. A nově příchozí jako ty – no, to se opravdu nestává každý den.“
„Kam jdeme?“ zeptal se Thor, který si uvědomil, že vlastně neví, kam jej přítel vede.
„Můj otec se s tebou chce setkat,“ řekl Reece, když zahnuli do další chodby.
Thor polknul.
„Tvůj otec? Myslíš…král?“ okamžitě na něj padla nervozita. „Proč by mě měl chtít vidět? Jsi si jistý?“
Reece se smál.
„Jsem si docela jistý. Nebuď nervózní. Je to jenom můj táta.“
„Jenom tvůj táta?“ řekl Thor nedůvěřivě. „Vždyť je to král!“
„Není tak hrozný. Mám takový pocit, že to bude veselá audience. Koneckonců, zachránil jsi přece Erecovi život.“
Thor znovu polknul a zatnul zpocené dlaně v pěsti, když se před nimi otevřely další těžké dveře a oni vstoupili do rozlehlé síně. V úžasu se podíval na klenutý strop, zdobený množstvím detailů a vypínajícím se do výšin. Ve zdech byla vsazená velká okna s barevnými vitrážemi a, i když se mu to zdálo nemožné, bylo v tomto sále snad ještě víc lidí než v tom prvním. Muselo jich tu být minimálně tisíc. Místnost byla doslova nacpaná. Kolem zdí, kam až oko dohlédlo, stály stoly s jídlem. Lidé seděli na předlouhých lavicích kolem stolů a hodovali. Středem místnosti vedla volná ulička s dlouhým rudým kobercem, na jejímž konci se na několika schodech zvedal královský trůn. Hosté obklopili uličku z obou stran, když Thor s Reecem kráčeli vstříc králi.
„Kam si myslíš, že ho vedeš?“ ozval se nepřátelský, nosový hlas.
Thor se podíval a uviděl muže, který jim zastoupil cestu. Byl oděný v královských barvách, evidentně to byl princ. Nebyl o mnoho starší než Thor.
„Dělám to na otcův příkaz,“ odsekl Reece. „Radši se nám kliď z cesty, pokud se tedy nechceš vzpírat královskému slovu.“
Princ se ze svého místa nepohnul ani o píď. Zamračeně si Thora prohlížel. Jeho obličej vypadal, jakoby právě snědl něco zkaženého. Thorovi se ani za mák nelíbil. Něco na tomto mladíkovi nebylo v pořádku. Nelíbil se mu způsob jeho držení jeho těla, nepříjemné rysy obličeje a neklidné oči, které neustále těkaly sem a tam.
„Toto není síň pro poddané,“ odpověděl princ. „Měl jsi toho vidláka nechat venku odkud taky přišel.“
Thorovi se sevřela hruď. Ten muž jej očividně nenáviděl, ale Thor neměl ponětí proč.
„Mám sdělit otci, co jsi právě řekl?“ bránil se Reece a také neustupoval.
Na to se princ znechuceně odvrátil a rychle odkráčel pryč.
„Kdo to byl?“ zeptal se Thor Reece, když pokračovali kupředu.
„Nevšímej si ho,“ odpověděl Reece. „To je jenom starší bratr – jeden z nich. Gareth. Nejstarší z nás. No, vlastně ne úplně nejstarší – jenom nejstarší legitimní. Kendrick, kterého jsi dneska viděl na kolbišti a aréně – to je skutečný nejstarší bratr.“
„Ale proč mě Gareth nenávidí? Vždyť ho ani neznám.“
„Nedělej si s tím starosti – v tomhle nejsi zdaleka sám. On totiž nenávidí úplně každého. A kohokoliv, kdo se přiblíží k rodině, automaticky chápe jako hrozbu. Prostě na něj nemysli. Jsi jenom jedním z mnoha.“
Jak pokračovali v chůzi, Thor cítil, že je Reecovi nesmírně vděčný. Očividně se z nich stávali skuteční přátelé.
„Proč jsi mě bránil?“ zeptal se Thor zvědavě.
Reece pokrčil rameny.
„Dostal jsem rozkaz, abych tě přivedl k otci. Navíc, jsi můj parťák pro výcvik. A taky už je to dost dlouho, kdy sem přišel někdo mladší než jsem já, a o kom si myslím, že je hoden tu být.“
„A díky čemu jsem toho hoden?“ zeptal se Thor.
„Máš duši bojovníka. To se nedá předstírat.“
Jak tak pokračovali dále směrem ke králi, Thor měl najednou pocit, jako by Reece znal už dlouho. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem cítil, jakoby Reece byl jeho vlastní bratr. Nikdy bratra neměl – tedy alespoň ne takového, který by se tak i choval – a ten pocit se mu nesmírně zamlouval.
„Ostatní moji bratři nejsou jako on, žádný strach,“ řekl Reece. Lidé se tlačili kolem koberce, ve snaze vidět na Thora co nejlépe.
„Můj bratr Kendrick, ten, kterého už jsi viděl, je z nás nejlepší. Je to jenom nevlastní bratr, ale pro mě znamená rodinu víc, než Gareth. Kendrick je pro mě něco jako druhý otec. A k tobě se bude chovat stejně, jsem si tím naprosto jistý. Není nic, co by pro mě neudělal, nebo pro kohokoliv z nás. Z celé rodiny je taky nejvíce oblíbený mezi lidmi. Je obrovská škoda, že kvůli svému původu nemůže být příštím králem.“
„Řekl jsi ‚bratři‘. Máš tedy ještě další bratry?“ zeptal se Thor.
Reece se zhluboka nadechl.
„Ano, mám ještě jednoho. Ale nejsme si tak blízcí. Jmenuje se Godfrey. Bohužel promrhává všechen svůj čas v putykách s poddanými. Není to bojovník jako my ostatní. Nezajímá ho… No vlastně ho nezajímá vůbec nic. Až na pivo – a holky.“
Najednou se oba zarazili, protože se před nimi objevila nějaká dívka a zahradila jim cestu. Thor zůstal stát jako přikovaný. Byla možná o pár let starší než on, měla modré mandlové oči, perfektní pleť a dlouhé rusé vlasy. Na sobě měla bílé saténové šaty, zdobené krajkou. Její oči uličnicky a radostně zářily. Zahleděla se mu přímo do očí a Thor ztratil přehled o tom, co se děje kolem. Kdyby se býval chtěl pohnout, tak by to stejně nedokázal. Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy spatřil.
Usmála se, čímž odhalila dvě řady perfektně bílých zubů. Kdyby nebyl už teď omráčený tím co vidí, její úsměv by jistě dílo dokonal. Jeho srdce bylo náhle lehké jako pírko. Nikdy podobný pocit ještě nezažil.
Thor stál před ní, neschopen řeči. Nebyl vlastně schopen ani pravidelně dýchat. Běžně se mu podobná setkání nestávala.
„Nechtěl bys mě náhodou představit?“ zeptala se dívka Reece. Její hlas dokonal dílo. Byl ještě sladší než dívčin vzhled.
Reece si povzdechl.
„Tak toto je moje sestra,“ řekl s úsměvem. „Gwen toto je Thor. Thore, Gwen.“
Gwen se půvabně zhoupla v kolenou.
„Jak se máš?“ zeptala se s úsměvem.
Thor stál jako přimražený. Po chvíli se Gwen rozesmála.
„Prosím, ne tolik slov najednou,“ řekla.
Thor cítil, jak mu rudnou tváře. Odkašlal si.
„Já… já…se…omlouvám,“ řekl potom. „Já jsem Thor.“
Gwen se znovu zachichotala.
„To už vím,“ řekla a otočila se zpátky k bratrovi. „Tvůj přítel skutečně vládne slovem.“
„Otec s ním chce mluvit,“ odpověděl Reece netrpělivě. „Přijdeme pozdě.“
Thor s ní chtěl mluvit. Chtěl jí povědět, jak je krásná, jak je šťastný, že ji poznává a jak je rád, že se u nich zastavila. Ale jeho jazyk byl naprosto svázaný. Takže namísto toho jenom slyšel sám sebe jak říká:
„Díky.“
Gwen vyprskla smíchy.
„Díky za co?“ zeptala se s rozzářenýma očima. Bezevší pochybnosti si to náramně užívala.
Thor cítil, že rudne víc a víc.
„Mmm…já nevím,“ zamumlal.
Gwen propukla v další smích a Thor cítil naprosté ponížení. Reece do něj strčil loktem a ukázal mu, že musejí pokračovat dál. Po několika krocích se Thor ještě ohlédl přes rameno. Gwen tam stále stála a dívala se na něj.
Thor cítil jak mu buší srdce. Chtěl s ní promluvit a zjistit o ní úplně všechno. Bylo mu trapně, že ztratil řeč v momentě, kdy to mohl udělat. Jenže on se vlastně nikdy předtím v jejich malé vesnici s dívkami pořádně nebavil. A rozhodně ne s žádnou takhle krásnou. Nikdo ho ani nikdy nenaučil, co by jim měl vlastně říkat.
„Ona mluví pořád,“ řekl Reece, když se blížili ke králi. „Nemysli na ní.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Thor.
Reece se na něj pobaveně podíval. „Právě ti to řekla,“ řekl se smíchem.
„Omlouvám se…já…no…zapomněl jsem,“ odpověděl Thor zahanbeně.
„Jmenuje se Gwendolyn. Ale všichni jí říkají Gwen.“
Gwendolyn. Thor převracel v duchu její jméno znovu a znovu. Gwendolyn. Gwen. Nechtěl ho znovu zapomenout. Chtěl si ho vrýt do paměti. Přemýšlel jestli někdy bude mít šanci ji znovu potkat. Pravděpobně asi ne, byl přece poddaný. To uvědomění ho pálilo.
Zástup dvořanů se utišil. Thor se rozhlédl a zjistil, že už jsou téměř u krále. Král MacGil seděl na svém trůně. Oblečený v královském purpurovém kabátci a zlatou korunou na hlavě, vypadal impozantně.
Reece před ním poklekl, načež se tlumený hovor v davu kolem utišil. Thor následoval Reecova příkladu. V sále se rozhostilo naprosté ticho.
Král si odkašlal. Potom promluvil hlubokým, srdečným hlasem, který se nesl napříč sálem.
„Thorgrin z nížin Jižní provincie Západního království,“ začal.
„Uvědomuješ si, že jsi dnes úmyslně zasáhl do královského rytířského klání?“
Thor cítil jak mu vyschlo v krku. Neměl ponětí jak teď reagovat. Nezačínalo to vůbec dobře. Přemýšlel, jakým způsobem bude potrestán.
„Omlouvám se, výsosti,“ řekl konečně. „Já jsem nechtěl.“
MacGil se naklonil kupředu a zvednul levé obočí.
„Ty jsi nechtěl? Říkáš tedy, že jsi nechtěl zachránit Erecův život?“
Thorovu mysl zachvátil zmatek. Došlo mu, že právě udělal věci ještě horší.
„Ne, výsosti. Já jsem nechtěl…“
„Takže jsi tedy nechtěl zasahovat do klání?“
Thor cítil srdce až v krku. Co má teď odpovědět?
„Omlouvám se, výsosti. Já jsem jenom…chtěl pomoct.“
„Chtěl pomoct?“ MacGil vybuchl smíchy a zvrátil se zpátky do trůnu.
„Ty jsi chtěl pomoct! Erecovi! Našemu největšímu a nejslavnějšímu rytíři!“
Místnost se otřásala smíchy a Thor cítil, že jeho tváře opět rudnou. Pokolikáte to už dnes vlastně bylo? To s tím nemohl nic dělat?
„Postav se a pojď blíž, chlapče,“ poručil MacGil.
Thor vzhlédl a ke svému překvapení uviděl v králově tváři úsměv. MacGil si jej zvědavě prohlížel a pak pokračoval:
„Vidím v tvé tváři urozenost. Ty nejsi obyčejný chlapec. Ne, nejsi vůbec obyčejný…“
MacGil si odkašlal.
„Erec je náš nejlepší rytíř. To, co jsi dnes udělal, je úžasný čin. Úžasný čin v očích nás všech. Jako odměnu za to, co jsi dokázal, tě ode dneška beru pod svá ochranná křídla. Nyní jsi součástí mé rodiny a budeš požívat stejného respektu a cti, které jsou prokazovány mým synům.“
Král se napřímil a zahřměl: „Nechte to vyhlásit!“
Obrovský jásot a dupání nohou o podlahu se rozlehlo celým sálem.
Thor se neklidně rozhlédl kolem sebe ve snaze pochopit, co se to právě stalo. Součást královské rodiny. To dalece přesahovalo všechny jeho nejšílenější plány. Všechno co chtěl, byla trocha uznání a místo u Legie. A teď tohle. Byl naprosto ohromen vděčnou radostí. A vůbec nevěděl, jak se má zachovat.
Než mohl jakkoliv odpovědět, v místnosti propuklo veselí. Ozvala se hudba a všichni kolem začali tančit. Byl to naprostý zmatek. Podíval se na krále a v jeho očích spatřil náklonnost a uznání. Uvědomil si, že takovýhle pohled mu jeho vlastní otec nikdy nevěnoval. A teď tu stál a dostávalo se mu ho vrchovatě, a to ne od jen tak ledajakého muže, ale přímo od samotného krále. V jednom jediném dni se jeho život obrátil vzhůru nohama. Thor si přál, aby se mu to jenom nezdálo.
*
Gwendolyn se proplétala davem, ve snaze zahlédnout toho chlapce ještě předtím, než bude odveden od dvora. Thor. Její srdce bilo rychleji, když na něj pomyslela a neustále si musela jeho jméno převracet v hlavě. Od okamžiku, kdy se s ním setkala, na něj nemohla přestat myslet. Byl mladší než ona, ale ne o moc víc než o jeden nebo dva roky. A navíc, něco v jeho tváři způsobovalo, že vypadal starší, více dospělý než někteří její vrstevníci. Od prvního momentu, kdy jej spatřila, měla pocit, že ho zná. Usmála se, když si vzpomněla, jak se spolu potkali a jak byl z toho setkání celý v rozpacích. Z očí mu mohla číst, že ona na něj zapůsobila minimálně stejně jako on na ni.
Samozřejmě, že toho chlapce vůbec neznala. Ale na vlastní oči viděla, co udělal na kolbišti a také jí neuniklo, jak moc si jej oblíbil její mladší bratr. Od té chvíle jej sledovala a všímala si, že je kolem něho něco zvláštního, něco co, jej dělalo jiným než byli ostatní. A setkání s ním to jen a pouze potvrdilo. Byl úplně jiný než všichni ti panáci od dvora, kteří se tu narodili a žili celý svůj život. Bylo na něm něco zajímavého, původního a osvěžujícího. Nebyl zdejší. A byl to poddaný. Ale kupodivu s královskými způsoby. Zdálo se, že i on sám je pyšný na to, kým je.
Gwen si proklestila cestu na okraj horního balkónu a přehlédla sál. Pod ní se rozprostíral královský dvůr. Letmo se jí podařilo spatřit Thora, jak je odváděn pryč. Vedle něj šel její bratr Reece. Bezpochyby měli namířeno do kasáren, aby pokračovali v tréninku s ostatními chlapci. Pocítila zklamání a okamžitě začala přemýšlet, jak by to navlékla, aby se s ním mohla znovu potkat.
Gwen se rozhodla, že se o něm musí dovědět více. Musela někde sehnat informace. A pro něco takového bylo nejlepší jít si promluvit s jednou ženou, která věděla všechno o všech a o všem, co se v království zrovna dělo. Musela jít za svou matkou.
Gwen se otočila a klestila si zpátky cestu davem, a potom dále spletí chodeb vnitřního hradu, které znala jako své vlastní boty. Točila se jí hlava. Byl to dlouhý den plný vzrušujících událostí. Nejprve ranní setkání s otcem, na kterém se dověděla, že si přeje, aby jednou převzala vládu nad jeho královstvím. Byla tím rozhodnutím naprosto zaskočena, nikdy by neočekávala, že by volba mohla padnout na ni. Ani teď tomu vlastně ještě nedokázala pořádně uvěřit. Neuměla si představit, že by se sama měla postavit do čela takového kolosu, jakým jejich království bylo. Snažila se proto na celou záležitost prostě nemyslet a doufat, že ten den, kdy bude muset usednout na trůn, třeba nikdy ani nepřijde. Koneckonců, její otec byl zdravý, silný a ona si více než cokoliv jiného přála, aby byl ještě dlouho živ. Aby byl tady s ní. Aby byl šťastný.
Stejně se jí ale nedařilo zcela se od myšlenek na to setkání oprostit. Někde uvnitř se uchytilo semínko, a to teď pomalu zapouštělo klíček myšlenky, že jednoho dne, lhostejno jestli ten den přijde brzy nebo ne, bude ona tou další. Ona bude jeho nástupkyní. Žádný z jejích bratrů. Ona. Ta myšlenka ji děsila, ale zároveň ji i dodávala pocit důležitosti, sebevědomí silnějšího, než to, které jako královská dcera znala od předtím. Otec si myslí, že se pro vládu hodí nejlépe a bude podle něj nejmoudřejší ze všech. Přemýšlela, kdy by k tomu asi tak mělo dojít.
Čím více na to myslela, tím větší jí to činilo starosti. Předpokládala, že to zvedne velkou vlnu nevole a závisti. Ona, dívka, a má nastoupit na královský trůn. Už teď mohla jasně cítit Garethovu závist. A to ji děsilo ze všeho nejvíc. Dávno věděla, že její bratr je manipulátor a že nikdy nikomu nic neodpustí. Nezastaví se před ničím, aby dostal to co chce, a ona teď stála mezi ním a něčím co chtěl ze všeho nejvíce. Pokusila se s ním po audienci promluvit, ale on ji nevěnoval ani kratičký pohled.
Gwen seběhla dolů po točitém schodišti, vytvářejíc klapotem podpadků o kámen hlasitou ozvěnu. Zahnula do další chodby, prošla zadní kaplí, potom dalšími dveřmi a dále skrz několik hlídek strážných dorazila do soukromých komnat královské rodiny. Musela mluvit s matkou a věděla, že ji tu jistě zastihne. Její matka nezbožňovala zdlouhavé ceremonie a společenské události u dvora. Ráda se naopak zavřela ve svých soukromých komnatách, kde odpočívala.
Gwen minula další hlídku, prošla další síní až nakonec stanula před dveřmi do šatny své matky. Už je chtěla otevřít, když tu se zarazila. Za dveřmi slyšela tlumené hlasy, jejichž tóny však stále sílily. Cítila, že něco není v pořádku. Byl to matčin hlas, který teď slyšela. Zaposlouchala se pozorněji a za chvíli uslyšela i hlas svého otce. Hádali se. Ale proč?
Gwen věděla, že by tu neměla poslouchat, ale nemohla si nijak pomoci. Natáhla ruku, uchopila kliku a jemně těžké dubové dveře otevřela. Vlastně je jenom pootevřela, aby mohla lépe slyšet, co se v komnatě děje.
„V mém domě nezůstane,“ vyštěkla její matka.
„Vynášíš ukvapené rozsudky, a přitom sis ještě ani neposlechla celý příběh.“
„Já ten příběh znám,“ odporovala. „Už mi to stačilo.“
Matčin hlas zněl jako jed. Gwen byla zaskočena. Málokdy se stalo, že by slyšela, že se její rodiče o něčem hádají. Jenom v několika málo případech během celého jejího života. A nikdy předtím neslyšela matčin hlas takhle rozrušený. Nemohla pochopit, jaký je důvod toho všeho.
„Zůstane v kasárnách s ostatními chlapci. Pod svojí vlastní střechou ho nestrpím. Rozumíš?“ tlačila matka.
„Tohle je velký hrad,“ odsekl otec zpět. „Vůbec si jeho přítomnosti nevšimneš.“
„Mě nezajímá, jestli bude vidět nebo ne. Já ho tu nechci. Je to tvůj problém. Ty ses rozhodl, že ho sem vezmeš.“
„Ty také nejsi úplně nevinná,“ odsekl otec.
Potom Gwen uslyšela kroky a viděla otce, jak přerázoval komnatu do dveří na protější straně, které za sebou zabouchl tak hrubě, že se místnost celá otřásla. Její matka stála uprostřed místnosti a zdálo se, že se brzy dá do pláče.
Gwen se cítila hrozně. Nevěděla, co si má počít. Na jednu stranu jí přišlo, že bude nejlepší, když se potichu vytratí. Ale na stranu druhou tu nedokázala matku teď jenom tak nechat. Také nechápala, proč se ti dva vlastně tak pohádali. Předpokládala, že to nejspíše bylo kvůli Thorovi. Ale proč? Proč by to matku mělo jakkoliv trápit? V hradu s nimi přece žily desítky dalších lidí.