TŘI
Stoupám po svahu přímo vzhůru za intenzivního ranního slunce, kterým se blyští všudypřítomný sníh. Je to bílý svět. Slunce svítí tak jasně, že skoro nevidím. Dala bych cokoli za kšiltovku nebo slu- neční brýle.
Dnes je naštěstí vcelku bezvětří, je tepleji než včera a jak stou- pám vzhůru, slyším kolem sebe tát sníh, ze kterého v malých po- tůčcích stéká voda dolů a skapává ve velkých shlucích z větví borovic. Sníh je také měkčí a jde se mi lépe.
Podívám se přes rameno a koukám na údolí, které se pode mnou rozprostírá, a vidím, že silnice jsou na ranním slunci znovu vidět. To mi dělá starosti, ale v duchu si vynadám a jsem naštvaná, že se ne- chám takhle rozrušit špatnými znameními. Měla bych být silnější. Racionálnější, jako táta.
Nasadila jsem si kapuci a skláním hlavu kvůli větru, který nabírá na síle, čím výše stoupám, a přála bych si na sobě mít svou novou šálu. Dávám ruce k sobě a třu si je, chtěla bych mít i rukavice, a vý- razně přidávám do kroku. Jsem rozhodnutá se tam rychle dostat, prozkoumat chatku, najít toho jelena a pospíchat dolů za Bree. Možná s sebou dolů vezmu několik sklenic džemu, to Bree určitě potěší.
Jdu po svých stopách ze včerejška, které jsou v tajícím sněhu stále zřetelné, a tentokrát je cesta snadnější. Zhruba za dvacet minut jsem tam, kde jsem byla včera a obcházím nejvyšší plošinu.
Jsem si jistá, že je to to samé místo jako včera, ale když hledám chatku, nemůžu ji najít. Je tak dobře schovaná, že ji nemůžu najít ani když vím, kde ji mám hledat. Začínám pochybovat, jestli jsem na správném místě. Pokračuju dál po svých stopách, dokud nedojdu na stejné místo jako včera. Natahuju krk, jak můžu, a konečně si jí všimnu. Jsem ohromená, jak dobře je skrytá a to mi dodává ještě větší odvahu se tu zabydlet.
Stojím a poslouchám. Není slyšet nic, jen zvuk zurčícího po- tůčku. Pečlivě zkoumám sníh a hledám jakékoli známky stop ve- doucích dovnitř nebo ven (kromě mých včerejších). Žádné nevidím.
Jdu ke dveřím, postavím se k průčelí domu a podívám se do všech stran, jestli mezi stromy něco neuvidím, jakékoli známky toho, že tu byl i někdo jiný. Stojím a poslouchám aspoň minutu. Nic. Vůbec nic.
Konečně jsem spokojená a cítím úlevu, že je toto místo opravdu naše a jen naše.
Zatáhnu za těžké vstupní dveře, které blokuje sníh, a uvnitř se roz- lije jasné sluneční světlo. Jak se přikrčím a vcházím dovnitř, ve slu- nečním světle se zdá, jako bych tu byla úplně poprvé. Je to stejně malé a útulné, jak si to pamatuji. Vidím, že podlaha je původní, ze širokých prken, které vypadají nejméně sto let staré. Je tu ticho. Malá otevřená okna na obou stranách dovnitř také pouštějí hodně světla.
Zkoumám místnost ve světle a hledám cokoli, co jsem včera mohla přehlédnout – ale nic takového tu není. Podívám se na pod- lahu a hledám rukojeť padacích dveří, pak si k ní kleknu a škubnu- tím otevřu. Zvedl se oblak prachu a vznáší se ve slunečním světle.
Sešplhám dolů a tentokrát mám díky odraženému světlu o zdejší skrýši mnohem lepší představu. Musejí tu být stovky sklenic. Vší- mám si několik a dalších s malinovým džemem a do každé kapsy si hned jednu nacpu. Bree se zblázní. A Saša taky.
Zběžně prohlédnu i ostatní sklenice a vidím nejrůznější druhy potravin: okurky, rajčata, olivy, zelí. Také vidím několik dalších druhů džemu, od každé aspoň tucet. Vzadu je jich ještě více, ale nemám čas si je lépe prohlédnout. Tíží mě myšlenka na Bree.
Vydrápu se po žebříku nahoru, zavřu za sebou padací dveře, pospí- chám ven z chatky a zavřu za sebou dveře. Stojím tam a znovu zkou- mám okolí, připravená reagovat na kohokoli, kdo mě mohl sledovat. Stále mám strach, že je to vše příliš dobré, než aby to byla pravda. Ale znovu nic neslyším. Možná jsem prostě jen příliš napjatá.
Namířím si to směrem, kde jsem viděla toho jelena, což je asi tři- cet metrů odtud. Když dorazím na místo, vyndám tátův lovecký nůž a mám ho připravený. Vím, že to může trvat dlouho, než na něj znovu narazím, ale třeba tohle zvíře, stejně jako já, je tvorem s pev- nými zvyky. Ani náhodou nejsem dost rychlá na to, abych se za ním hnala, ani dost hbitá na to, abych po něm skočila – nemám ani pi- stoli nebo nějakou skutečnou loveckou zbraň. Mám ale jednu šanci, a tou je můj nůž. Vždycky jsem byla pyšná na to, že dokážu trefit střed terče na třicet metrů. Vrhání nožem je to jediné, čím jsem na tátu dokázala zapůsobit – nebo alespoň dost na to, aby se mě po- koušel opravit nebo mi poradit. Naopak tvrdil, že je to jeho zásluha, protože ten talent jsem prý zdědila po něm. Ve skutečnosti ale neu- měl vrhat nožem ani zdaleka tak dobře jako já.
Přikrčím se na stejném místě jako včera, schovaná za stromem, hledím na plošinu s nožem v ruce a čekám. A modlím se. Sluším jen zvuk větru.
V duchu si procházím, co udělám, když toho jelena uvidím: po- malu se postavím, zamířím a vrhnu nůž. Nejdřív si říkám, jestli nemám mířit na jeho oči, ale pak se rozhodnu pro jeho krk: pokud minu, stále bude šance, že ho trefím jinam. Moje ruce nejsou příliš zmrzlé a když budu mířit přesně, tak bych ho možná, opravdu možná, mohla zranit. Je mi ale jasné, že to je jen jedno velké „když“.
Plynuly minuty. Zdá se to jako deset, dvacet třicet minut... Vítr ustane a pak se znovu zvedne v prudkých závanech a já při nich cítím, jak mi sněhové vločky sfouknuté ze stromů dopadají na tvář. S přibývajícím časem mi začíná být zima, pomalu přicházím o cit a říkám si, jestli to nebyl špatný nápad. Znovu se ale ozve bolestivá křeč z hladu a já vím, že to musím zkusit. Pokud to stěhování mám zvládnout, budu potřebovat všechny bílkoviny, které najdu – ob- zvláště až budu do svahu tlačit tu motorku.
Čekám už asi hodinu a jsem úplně zmrzlá. Přemýšlím, jestli to nemám vzdát a jít dolů. Možná bych místo toho mohla znovu zku- sit ulovit nějakou rybu.
Rozhodnu se, že se projdu kolem, aby se mi v nohách trochu roz- proudila krev a aby moje ruce zůstaly hbité – kdybych je měla pou- žít teď, byly by k ničemu. Zvedám se na nohy a kolena záda mě bolí, jak jsou ztuhlá. Vydávám se na procházku sněhem a začínám malými krůčky. Zvedám a ohýbám kolena, otáčím trupem doleva a doprava. Nůž zastrčím zpět za opasek a třu si ruce, dýchám na ně a pokouším se v nich obnovit cit.
Náhle zkoprním. V dálce jsem uslyšela křupnutí větvičky a cítím pohyb.
Pomalu se otáčím. Vidím, jak se na vrcholu kopce objevil jelen. Pomalu, váhavě šlape do sněhu, svá kopyta jemně pokládá na zem. Skloní hlavu, žvýká list a udělá další opatrný krok dopředu.
Srdce se mi rozbuší vzrušením. Málokdy mám pocit, že je táta se mnou, ale dnes ano. Jako bych teď slyšela jeho hlas: Klid. Dýchej pomalu. Nenech ho si všimnout, že jsi tu. Soustřeď se. Pokud se mi podaří tohle zvíře skolit, bude to znamenat jídlo – skutečné jídlo pro Bree, Sašu a mě aspoň na týden. Potřebujeme to.
Udělá dalších několik kroků na mýtinu a můžu si ho lépe pro- hlédnout: je to velký jelen a je zhruba třicet metrů ode mě. Kdyby to bylo deset metrů, nebo možná i dvacet, byla bych si mnohem ji- stější. Nevím, jestli ho na tuhle vzdálenost trefím. Kdyby bylo tep- leji a kdyby se nehýbal, tak ano. Moje ruce jsou však ztuhlé, jelen se hýbe a v cestě je spousta stromů. Já prostě nevím. Vím však, že jestli minu, tak už sem nikdy znovu nepřijde.
Čekám a prohlížím si ho, mám strach, že ho vyplaším. Bude muset přijít blíž. Ale zdá se, že nechce. Přemýšlím, co dělat. Můžu se k němu rozeběhnout a přiblížit se k němu co nejvíc, a pak vrhnout nožem. To by ale bylo hloupé: uběhnu sotva metr a on uteče. Říkám si, jestli bych se k němu neměla připlížit. Pochybuju ale, že by to fungovalo. Stačí jen ten nejmenší zvuk a práskne do bot.
Takže tu stojím a přemýšlím. Udělám malý krok dopředu a pře- souvám se do pozice pro vrhnutí nožem, pokud bude třeba. A ten jeden krok byla chyba.
Pod nohou mi praskla větvička a jelen okamžitě obrátil hlavu mým směrem. Díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mě vidí a vím, že za chvilku uteče. Srdce se mi rozbuší, protože je mi jasné, že tohle je moje jediná šance. Mozek se mi zastavil.
Pak jako bych vybuchla. Sáhnu k opasku, vezmu nůž, udělám velký krok dopředu, posbírám všechen svůj um, napřáhnu se zamí- řím na jeho krk a vhrnu nožem´.
Tátův těžký mariňácký nůž se otáčí ve vzduchu a já se modlím, aby netrefil některý ze stromů. Dívám se, jak se převrací a leskne se ve slunci, je to nádherný pohled. V ten samý okamžik vidím, jak se jelen otáčí a začíná běžet.
Jsem moc daleko na to, abych viděla, co přesně se stalo, ale o chvíli později bych mohla přísahat, že jsem slyšela zvuk nože za- ťatého do masa. Jelen ale utekl a nedokážu říct, jestli je zraněný.
Rozběhla jsem se za ním. Dobíhám k místu, kde stál, a k mému překvapení vidím ve sněhu stopu jasně červené krve. Srdce mi po- skočilo radostí.
Jdu po krvavé stopě, běžím a běžím, skáču před kameny a po zhruba padesáti metrech ho vidím: leží na boku ve sněhu a nohy se mu škubou. Nůž má zabodnutý v krku. Přesně v místě, kam jsem mířila.
Jelen je ale stále naživu a já nevím, jak ho mám zbavit trápení. Cítím, jak trpí a je to hrozný pocit. Chci mu dopřát rychlou a bez- bolestnou smrt, ale nevím jak.
Kleknu si k němu vyndám mu z krku svůj nůž, skloním se nad něj a jedním rychlým pohybem říznu hluboko po celém krku a doufám, že to zabere. Za okamžik se z rány začne řinout krev a za deset dal- ších vteřin se jeho nohy konečně přestaly škubat. I jeho oči se pře- staly hýbat a já konečně vím, že je mrtvý.
Stojím nad ním s nožem v ruce, hledím na něj a cítím se neuvě- řitelně provinile. Zabít tak krásné, bezbranné zvíře – přijdu si jako barbar. V tuhle chvíli je pro mě těžké myslet na to, jak nutně tohle jídlo potřebujeme a jaké jsem měla štěstí, že jsem ho vůbec ulovila. Myslím jen na to, že před několika minutami byl živý a dýchal, jako já. A teď je mrtvý. Znovu se na něj podívám, jak leží ve sněhu, s dokonalým klidem, a proti své vůli se stydím.
V ten okamžik ho zaslechnu poprvé. Nejdříve si ho nevšímám a domnívám se, že mám halucinace, protože to prostě není možné. Za několik okamžiků však zesílí a je slyšet jasněji a já vím, že je skutečný. Srdce se mi rozbuší jako splašené. Je to zvuk, který jsem tady nahoře slyšela jen jednou. Kvílení motoru. Automobilového motoru.
Stojím tam, úplně v šoku, a nemohu se ani pohnout. Motor je sly- šet čím dál jasněji a hlasitěji a já vím, že to může znamenat jen je- diné. Otrokáři. Nikdo jiný by se neodvážil vyjet tak vysoko a ani by k tomu neměl důvod.
Rozběhnu se, a nechávám jelena jelenem, běžím mezi stromy, kolem chatky a dolů po svahu. Neběžím dost rychle. Myslím na Bree, jak tam sedí doma samotná a slyší zvuk blížících se motorů. Snažím se běžet rychleji, přímo dolů po zasněženém svahu, klopý- tám a zakopávám a srdce mám až v krku.
Běžím tak rychle, že padám obličejem do sněhu, odřela jsem si koleno a loket a na chvíli ztrácím dech. Snažím se se znovu posta- vit na nohy a všimnu si krve na svém kolenu a ruce, ale je mi to jedno. Nutím se zpět do běhu a pak do sprintu.
Pořád mi to klouže, ale nakonec doběhnu na plošinu, ze které vidím až na náš dům. Srdce mi zaskočí v krku: ve sněhu vidím zře- telné stopy pneumatik, vedou přímo k našemu domu. Venkovní dveře jsou otevřené. A co je nejhorší, neslyším Sašu štěkat.
Běžím dál a dál dolů a při tom se pořádně prohlédnu dvě auta za- parkovaná u našeho domu: patří otrokářům. Jsou nízko posazená, celá černá, s obrovskými pneumatikami a černými tyčemi přes okna a vypadají jako sportovní auta na steroidech. Na kapotě mají znak Arény 1, je vidět až odsud – diamant se šakalem uprostřed. Jsou tu, aby nakrmili arénu.
Běžím dál po svahu. Jsem příliš těžká. Sáhnu do kapes, vytáhnu sklenice s džemem a hodím s nimi o zem. Slyším za sebou zvuk roz- tříštěného skla, ale ani ho nevnímám. Teď už na ničem jiném nezáleží.
Jsem sotva sto metrů od domu, když vidím, jak auta startují a od- jíždějí. Míří zpět dolů po klikaté silnici. Když si uvědomím, co se stalo, je mi do pláče.
O třicet vteřin později dobíhám k domu, míjím ho, mířím přímo k silnici a doufám, že je dostihnu. Je mi jasné, že dům je prázdný. Příliš pozdě. Stopy aut hovoří jasně. Dívám se ze srázu u silnice a vidím je, mají už aspoň půl míle náskok a nabírají rychlost. Pěšky je nemám šanci dohnat.
Běžím zpátky k domu, jen pro případ, že by se snad Bree něja- kým zázrakem dokázala schovat nebo že by ji nevzali s sebou. Roz- razím venkovní dveře a naskytne se mi hrůzostrašný pohled: všude kolem je krev. Na zemi leží mrtvý otrokář, oblečený celý v černé uniformě, a z krku mu teče krev. Vedle něj leží na boku Saša, je mrtvá. Na boku má zřejmě střelnou ránu, ze které jí vytéká krev. Zuby má stále zakousnuté v krku té mrtvoly. Je jasné, co se stalo: Saša se určitě pokusila Bree bránit a vrhla se na toho muže, když vešel dovnitř, a zakousla se mu do krku. Ostatní ji museli střelit. Ona však nepustila.
Probíhám celým domem a křičím Breeino jméno a sama ve svém hlase slyším zoufalství. Už to není ten hlas, který znám: je to hlas ší- lence.
Všechny dveře jsou ale dokořán a všechno je prázdné. Otrokáři mi vzali sestru.
ČTYŘI
Stojím tam, v obývacím pokoji chaty svého táty, úplně v šoku. Na jednu stranu jsem se vždy bála, že to jednou přijde, ale teď, když to při- šlo, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Zmocnil se mě strašný pocit viny. Pro- zradil nás včerejší oheň? Nebo viděli kouř? Proč jsem nebyla opatrnější?
Taky se nenávidím za to, že jsem Bree dnes ráno nechala samot- nou – zvlášť po těch našich zlých snech. Vidím její tvář, jak křičí a prosí mě, abych neodcházela. Proč jsem ji neposlechla? Měla jsem věřit svým instinktům? Když se zamyslím, tak mě táta asi přeci jen opravdu varoval. Proč jsem tomu nevěnovala pozornost?
Nic z toho teď ale není důležité a zastavila jsem se jen na chvilku. Jsem v akčním režimu a v žádném případě nejsem připravená se vzdát a nechat to být. Už teď pobíhám po domě a nemíním ztrácet drahocenný čas, musím dostihnout ty otrokáře a zachránit Bree.
Přiběhnu k mrtvole otrokáře a zběžně si ho prohlédnu: má na sobě jejich klasickou vojenskou uniformu, celou černou, s černými vojenskými botami a černým trikem s dlouhými rukávy, přes který má oblečenou přiléhavou černou vojenskou bundu. Pořád má na sobě černou masku se znakem Arény 1 – poznávací znamení otro- káře – a také má malou černou helmu. To mu moc nepomohlo: Saše se stejně podařilo mu zaseknout zuby do krku. Podívám se na Sašu a skoro se začnu dusit. Jsem jí tak vděčná za to, že se tak statečně bila. Cítím se provinile, že jsem tu nechala samotnou i ji. Znovu se podívám na její mrtvolu a přísahám si, že až dostanu Bree zpátky, řádně Sašu pohřbím.
Rychle z mrtvoly otrokáře sundám všechno, co by se mohlo hodit. Začnu jeho opaskem, který si připnu kolem pasu a pevně utáhnu. Je na něm pouzdro a v něm pistole, kterou rychle vytáhnu a prohlédnu: je plná munice a zdá se, že funguje bez problémů. Je to jako najít zlato – a teď je moje. V opasku je také několik zásobníků s municí.
Sundám mu helmu a vidím jeho obličej: překvapuje mě, že je o dost mladší, než jsem čekala. Nebude mu víc než 18 let. Ne všichni otrokáři jsou nemilosrdní lovci odměn. Někteří k tomu byli přinu- ceni a slouží provozovatelům arén, kteří drží skutečnou moc. I pře- sto mi ho není líto. Koneckonců, ať už ho k tomu někdo donutil nebo ne, přijel sem, aby mi vzal sestru – a mě by vzal taky.
Chci jednoduše vyběhnout ven a běžet za nimi, ale pokárám se a nejdříve se pokusím zachránit, co se dá. Vím, že ty věci budu po-třebovat, a na další minutě nebo dvou už nesejde. Vezmu do rukou jeho helmu a zkusím si ji nasadit a s úlevou zjišťuji, že mi padne. Černý průzor se hodí, nebude mě oslepovat sníh. Dále si vezmu jeho oblečení, které zoufale potřebuju. Beru si jeho rukavice, vyrobené z ultra lehkého materiálu s vycpávkou, a naštěstí mi dokonale pad- nou. Kamarádi si mě kvůli mým velkým rukám často dobírali – ale teď jsem za ně pro změnu ráda. Beru si jeho bundu a také mi padne, i když je mi trochu velká. Dívám se na něj, jak je hubený, a říkám si, že mám štěstí.
Máme skoro stejnou velikost. Bunda je tlustá a vycpávaná něčím podobným prachovému peří. V životě jsem na sobě něco tak vel- kého a luxusního neměla a jsem za ni strašně vděčná. Teď se ko- nečně můžu vydat do zimy.
Podívám se na něj a vím, že bych si mohla vzít i jeho triko – to ale nedokážu. Tak nějak je to příliš osobní.
Porovnám jeho nohy s mýma a celá šťastná vidím, že máme stej- nou velikost. Při zouvání svých starých, ošuntělých, malých bot ne- ztrácím žádný čas, stejně tak při obouvání těch jeho. Postavím se. Dokonale mi padnou a chodí se v nich skvěle. Ty černé vojenské boty s kovovou špičkou a kožešinou uvnitř mi sahají až na holeň. Jsou tisíckrát teplejší – pohodlnější – než moje staré boty.
Ve svých nových botách, bundě, rukavicích a s opaskem se zbraní a municí se cítím jako znovu zrozená, připravená na boj. Podívám se znovu na mrtvolu Saši a nedaleko vidím Breeina nového med- vídka, celého od krve. Snažím se potlačit slzy. Chtěla bych tomu ot- rokářovi plivnout do obličeje než odejdu ven, ale jen se otočím a vybíhám z domu.
Počínala jsem si rychle, svlékla jsem ho a oblékla jsem se ani ne za minutu a teď běžím z domu hlava nehlava, abych nahnala ztra- cený čas. Když jsem vyběhla ze dveří, bylo vzdálené kvílení jejich motorů ještě slyšet. Nemůžou na mě mít víc než míli a jsem roz- hodnutá tu vzdálenost zkrátit. Potřebuju jen trochu štěstí – aby se za- sekli v nějaké závěji nebo aby špatně odbočili – a potom je možná, jenom možná, dokážu dohonit. A s tou pistolí a municí bych je mohla hezky zaskočit. Pokud ne, nedostanou mě bez boje. Neexis- tuje absolutně žádná šance, že bych se sem vrátila bez Bree.
Běžím do kopce a pak do lesa, co nejrychleji dovedu, a mám na- mířeno k tátově motorce. Ohlédnu se a vidím, že dveře od garáže jsou otevřené. Otrokáři ji určitě prohledali. Jsem tak vděčná za to, že jsem před těmi lety měla ten rozum a schovala ji.
Drápu se do kopce v tajícím sněhu a pospíchám ke křoví, kde je schovaná motorka. Ty nové vycpávané rukavice se hodí: pichlavé větve a trnité křoví jednoduše odstrčím. Za několik okamžiků je cesta k motorce čistá. Ulevilo se mi, že je pořád tady, dobře chráněná před všemi živly. Bez zaváhání si utáhnou svou novou helmu, vy- táhnu klíček ze skrýše v paprsku kola a naskočím na motorku. Oto- čím klíčkem v zapalování a nakopnu plyn.
Motor se roztočil ale nechytl. Mám pocit, jako bych spadla obličejem na zem. Motorku jsem nestartovala už několik let. Že by už byla nepo- jízdná? Znovu a znovu ji zkouším kopat a startovat. Už dělá ten správný zvuk, čím dál jasněji, ale pořád nic. Začínám panikařit. Pokud tenhle stroj nenastartuju, tak nemám žádnou šanci je chytit. A Bree ztratím navždy.
„No tak, NO TAK!“ křičím a celá se třesu.
Znovu a znovu ji nakopávám. Pokaždé dělá víc a víc hluku a cítím, že se to už blíží.
Obrátím hlavu k obloze.
„TATI!“ zakřičím. „PROSÍM TĚ!“
Znovu ji nakopnu a tentokrát chytla. Úplně se mi ulevilo. Pár- krát protočím motor, víc a víc, a z výfuku začnou vycházet malé černé obláčky zplodin.
Teď mám aspoň malou šanci.
*
Otočím těžkými řídítky a jdu s motorkou několik stop dozadu. Váží skoro víc, než zvládnu utlačit. Znovu otočím řídítka a přidám trošku plynu a moje mašina se rozjede ze strmého kopce, stále ještě celá od sněhu a pokrytá větvičkami.
K asfaltové silnici to mám asi padesát metrů, ale sjíždět po svahu zdejšími lesy může být zrádné. Motorka klouže a i když šlápnu na brzdy, skoro ji nedokážu ovládat. Je to spíš takový řízený smyk. Kloužu kolem stromů a jen těsně je míjím a celá motorka se se mnou kodrcá, když přejedu velkou díru nebo najedu na kámen. Modlím se, aby mi nepraskla pneumatika.
Po zhruba třiceti vteřinách té nejdrsnější jízdy, kterou si dovedu představit, konečně opouštím hlínu a motorka s velkým bouchnutím dosedá na asfaltovou silnici. Zatočím a přidám plyn, a motor je velmi živý: po strmé asfaltové horské silnici jako bych letěla. Je to paráda.
Začínám nabírat velkou rychlost, motor burácí a vítr mi sviští kolem helmy. Venku mrzne jako nikdy a jsem opravdu ráda, že jsem si vzala ty rukavice a bundu. Nevím, co bych bez nich dělala.
Přesto však nemůžu jet moc rychle. Tahle silnice má ostré za- táčky a nejsou tu svodidla. Stačí jedna příliš ostrá zatáčka a poletím desítky metrů vzduchem přímo ze srázu. Jedu jak nejrychleji to jde, ale před každou zatáčkou brzdím.
Je to skvělý pocit, znovu řídit. Už jsem zapomněla, jak chutná opravdová svoboda. Moje nová bunda se ve větru plácá jako šílená. Sklápím si černý průzor a zářivě bílá barva zasněžené krajiny se mění na tlumeně šedou.
Proti těm otrokářům mám jednu výhodu: znám zdejší silnice lépe než kdokoli jiný. Jezdím sem už od dětství a vím, kde se silnice stáčí, jak je strmá a znám i zkratky, o kterých by nikdy nemohli vědět. Teď jsou na mém území. A i když na ně ztrácím možná míli nebo dvě, věřím, že najdu způsob, jak je dohnat. Tahle motorka je sice stará, ale bude přinejmenším tak rychlá jako ty jejich sporťáky.
Také jsem přesvědčená o tom, že vím, kam mají namířeno. Pokud se z hor chtějí dostat zpět na dálnici – což určitě chtějí – pak mají na výběr jen jednu cestu, a tou je silnice číslo 23, která vede na vý- chod. A pokud se chtějí dostat do města, nemají jinou možnost než přejet přes řeku Hudson po mostě Ripa Van Winkla. Je to jejich je- diná cesta ven. A já jsem odhodlaná tam být před nimi.
Začínám si na svou mašinu zvykat a nabírám značnou rychlost, a to takovou, že kvílení jejich motorů už je hlasitější. To mě po- vzbuzuje ještě více a ženu motorku rychleji, než bych měla: podí- vám se na tachometr a vidím, že jedu 60 mil za hodinu. Vím, že je to nebezpečné, protože tyhle vlásenkové zatáčky mě nutí zpomalit až na 10 mil za hodinu, pokud nechci vymést sníh na kraji silnice. Po každé zatáčce tedy přidávám plyn a před každou další brzdím. Konečně jsem je dohnala natolik, že je před sebou vidím, mají ná- skok asi míli a nárazník jednoho z jejich vozů právě zmizel za za- táčkou. To mi dodává další vzpruhu. Já tyhle chlápky chytím – nebo při tom umřu.
Projíždím další zatáčkou, zpomalila jsem zhruba na 10 mil za ho- dinu a chystám se znovu přidat plyn, když v tom vidím někoho stát uprostřed silnice, přímo přede mnou. Objevil se z ničeho nic a ne- stihnu vůbec zareagovat.
Jedu přímo na něj a nemám jinou možnost než dupnout na brzdy. Naštěstí nejedu moc rychle, ale moje motorka i tak na sněhu dostala smyk a nemůžu získat trakci. Dvakrát se otočím kolem dokola a na- konec se zastavím o žulový masiv horského úbočí.
Mám štěstí. Kdybych se roztočila na druhou stranu, vytočila bych se přímo ze srázu.
Všechno se to stalo tak rychle, že jsem v šoku. Sedím na mo- torce, křečovitě se držím řídítek a podívám se nahoru na silnici. Můj první instinkt je, že ten muž je otrokář, který mě má vykolejit. Jed- ním rychlým pohybem vypnu motor, vyndám pistoli a namířím ji přímo na muže, který tam pořád ještě stojí, zhruba šest metrů ode mě. Odjišťuju zbraň a natáhnu kohoutek, jak mě to táta tolikrát učil na střelnici. Mířím mu přímo na srdce místo hlavy, takže když minu, stejně ho někam trefím.
Ruce se mi třesou i v rukavicích a cítím, jak jsem nervózní, když mám stisknout spoušť. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila.
Ten muž náhle zvedne ruce do vzduchu a udělá krok směrem ke mně.
„Nestřílej!“ volá na mě.
„Zůstaň, kde jsi!“ volám na něj zpátky a pořád nejsem úplně při- pravená ho zabít.
Poslušně se zastavil.
„Já nejsem jeden z nich!“ volá na mě. „Pokouším se přežít. Stejně jako ty. Vzali mi bráchu!“
Říkám si, jestli to není past. Potom ale zvednu průzor a pořádně si ho prohlédnu, má na sobě obnošené džíny plné děr, stejně jako já, a má jen jednu ponožku. Podívám se na něj lépe a vidím, že nemá žádné rukavice a že má modré ruce, nemá ani žádnou bundu a má na sobě jen šedé termo triko, ve kterém jsou také díry. Hlavně vidím jeho vyzáblou tvář, ještě propadlejší, než je ta moje, a koukám, že má tmavé kruhy pod očima. Také se dlouho neholil. A také se ne- mohu nevšimnout toho, jak je přes to všechno hrozně hezký. Vy- padá zhruba na můj věk, možná 17 let, a má hustou kštici světle hnědých vlasů a velké, světle modré oči.
Očividně říká pravdu. Není to otrokář. Přežívá. Jako já.
„Jmenuju se Ben!“.
Pomalu skláním pistoli a trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem ne- klidná a naštvaná, že mě zastavil, a chci pokračovat dál. Ben mě stál drahocenný čas a málem jsem kvůli němu spadla ze skály.
„Málem jsi mě zabil!“ křičím na něj. „Cos dělal uprostřed sil- nice?“
Zapnu motor, nakopnu motorku a jsem připravená jet dál.
Ben ale udělá několik kroků směrem ke mně a zběsile mává ru- kama.
„Počkej!“ křičí na mě. „Neodjížděj! Prosím tě! Vem mě s sebou! Maj mýho bráchu! Potřebuju ho dostat zpátky. Slyšel jsem tvoji mo- torku a myslel sem, že jsi jedna z nich, tak jsem zatarasil silnici. Ne- věděl jsem že jsi jedna z nás. Prosím tě! Chci jet s tebou!“
Na chvilku je mi ho líto, ale pak se ozve můj instinkt, který mi velí přežít, a jsem teď trochu zmatená. Na jednu stranu by mi mohl pomoci, protože víc lidí má větší šanci, ale na druhou stranu toho člověka vůbec neznám a neznám ani jeho povahu. Rozbrečí se při boji? Umí se vůbec prát? A pokud ho vezmu s sebou v sajdkáře, bude mi palivo docházet rychleji a nepojedu tak rychle. Chvíli se zamyslím a nakonec se rozhodnu, že ho s sebou nevezmu.
„Promiň,“ řeknu mu, sklopím svůj průzor a jsem připravená vy- razit. „Jen bys mě zdržoval.“ Protáčím motor, když v tom na mě znovu zakřičí.
„Dlužíš mi!“
To mě na chvilku zarazilo a snažím se pochopit, co mi právě řekl.
Dlužím mu? Za co?
„Ten den, kdy jste poprvý přijely,“ pokračuje. „S tvojí malou ses- třičkou. Nechal jsem vám jelena. Bylo to jídla aspoň na tejden. Dal jsem vám ho. A nic jsem za to nechtěl.“
Jeho slova mě zasáhla. Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera, a kolik to pro nás znamenalo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych někdy mohla narazit na člověka, který nám ho tam nechal. Musel tam být celou dobu, tak blízko – schovával se v horách, stejně jako my. Přežíval. Staral se o sebe. A o svého malého bratra.
Cítím, že mu něco dlužím. Měním proto svůj názor. Nemám ráda, když někomu něco dlužím. Možná je přeci jen lepší, když nás bude víc. A vím, jaké to je: vzali mu bratra, stejně jako mně sestru. Možná je to jeho motivace. Možná spolu dokážeme udělat větší škody.
„Prosím tě,“ žádá mě. „Musím zachránit svýho bráchu.“
„Dovnitř,“ říkám mu a ukazuju směrem k sajdkáře. Bez váhání naskočil dovnitř.
„Druhá helma je uvnitř.“ O vteřinu později sedí uvnitř a snaží se nasadit si mou starou helmu. Už nečekám ani vteřinu a zprudka vyrážím pryč.
Motorka je o něco těžší, než byla, ale také je lépe vyvážená. Za chvilku znovu točím 60 mil za hodinu a letím po strmé horské cestě přímo dolů. Tentokrát už nezastavím kvůli ničemu.
*
Ženu se po klikatých cestách, zatáčka za zatáčkou, a za jednou ta- kovou zatáčkou se mi naskytne panoramatický výhled na celé údolí. Odsud vidím všechny silnice a v dálce vidím dvě auta otrokářů. Mají ná- skok aspoň dvě míle. Pokud nabrali takovou rychlost, museli se už dostat na silnici číslo 23, což znamená, že vyjeli z hor a jedou po široké, rovné silnici. Pálí mě pomyšlení na to, že vzadu v jednom z těch dvou aut sedí Bree. Myslím na to, jak je asi vystrašená. Jestli ji nějak svázali, jestli ji něco nebolí. Chudinka je asi hysterická. Doufám, že neviděla Sašinu smrt.
S novou energií přidávám plyn, zatáčky beru až příliš ostře a když se podívám vedle sebe, vidím Bena, jak se křečovitě drží okraje sajdkáry a vypadá vystrašeně, jako by visel nad propastí.
Po několika vlásenkách opouštíme horskou cestu a letíme po sil- nici číslo 23. Konečně jsme na normální dálnici a jedeme po rovině. Teď můžu z motorky vyždímat maximum.
A to taky dělám. Řadím a přidávám plyn, co to dá. Nikdy jsem se na téhle motorce – ani na ničem jiném – neřítil takovou rychlo- stí. Sleduju, jak tachometr ukazuje 100, pak 110, pak 120… Na sil- nici je pořád sníh a létá mi do tváře, kde se odráží od helmy, ale cítím, jak mě sněhové vločky píchají do kůže na krku. Vím, že bych měla zpomalit, ale to neudělám. Musím ty chlápky dohnat.
130… 140… Jedeme tak rychle, že skoro nemůžu dýchat, a vím, že pokud z nějakého důvodu budu muset brzdit, tak to nepůjde. Do- stali bychom smyk a převrátili se tolikrát, že bychom neměli šanci. Nemám ale na výběr. 150… 160…
„ZPOMAL!“ křičí Ben. „VŽDYŤ UMŘEME!“
Cítím to stejně: my opravdu umřeme. Vlastně si tím jsem docela jistá. Ale už je mi to jedno. Všechny ty roky skrývání a opatrnosti si konečně vybraly svou daň. Nemám ve zvyku se schovávat, mno- hem radši věci řeším přímo. To jsem asi zdědila po tátovi: radši stát a bojovat. Teď, po všech těch letech, mám konečně šanci bojovat. A to pomyšlení, že Bree je někde před námi, tak blízko, se mnou něco udělalo: naštvalo mě to. Nemůžu se přinutit k tomu, abych zpo- malila. Už vidím jejich auta a to mi zase dodává odvahy. Určitě je doháním. Už jsou ani ne míli před námi a poprvé mám opravdu pocit, že je můžeme dohnat.
Dálnice se stáčí a ztrácím je z dohledu. Když znovu najedeme na rovný úsek, už na dálnici nejsou, jako by zmizeli. Jsem zmatená, ale když se podívám před sebe, dojde mi, co se stalo. A proto rychle šlapu na brzdy.
V dálce vidím, že napříč dálnicí leží poražený strom a zatarasil ji. Naštěstí mám ještě čas zabrzdit. Vidím, jak se stopy aut otrokářů odklánějí ze silnice a vedou kolem stromu. Když se pomalu blížíme ke stromu a sjíždíme ze silnice ve stopách otrokářů, všimnu si, že je kůra čerstvě posekaná. A je mi jasné, co se stalo: někdo ten strom musel před chvílí pokácet. Hádám, že někdo z těch, co přežívají, jeden z nás. Musel vidět, co se stalo, a pokácel ten strom, aby je za- stavil. Aby nám pomohl.