„Přináším vám dnes radostnou zvěst. Tento den je konec vašich útrap “
Byl v tom dvojsmysl; ale já ho v tu chvíli nepostřehl. Jen radost ve mně vybuchla. Ta pekelnice, uvedši mne z tuposti, její pomstylačnosti nepříznivé, v naději, srazila mne hned v propast.
„Kdo je tedy mým vrahem?“
„Pořád nevím – bohužel… Dal jsem pátrat. Detektivové – z Paříže, z New-Yorku. Nenašli. Ale dopsal jsem i Sherloku Holmesovi. Dosud neměl čas přijít, ale až ten přijde –“
„Není ho třeba. Vím to už sama.“
„Ale jakpak byste mohla –“
„Rozpomněla jsem se jasně na jeho tvář… Byl malý jako pes; bezvousý; bezzubý; vodové oči; výraz kapří; mopslí nosíček; celkem nepodařený šimpanz.“
Zavyl jsem hrůzou. „Dovtipujete se už, pane kníže?“
Bezděky sepjal jsem ruce…
„Co děláte?“ zachechtala se. „Aha! jste dosti podoben tomu padouchovi, bratrovi svému, generálovi – vrahu mému…“
Oh, jak jsem vylít! „Cože?“ zařičím metaje očima blesky. „Ten že by se byl odvážil toho černého skutku?… Nu ovšem, ten ničema je všeho schopen, jen ničeho dobrého ne; je to tygr lítý. Vždyť jsem ho z té duše nenáviděl, vrabce! Čimčarara –. A on vždy nenáviděl vás, choti má! Byl proti našemu sňatku; říkal, že je to mesaliance. Teď je mně vše jasné. Ale jako blesk rozdrtí jej pomsta vdovce –“
„Velmi dobře. Řekněte: jaký trest zasluhuje takový lotr?“
„Smrt,“ zařval jsem.
„Vyřkl jsi svůj ortel. Tys to byl – ty!“
Spatřil jsem ještě její známou, namodralou dýku, pomalu k mému krku se blížící, – a mé ubohé vědomí mne opustilo. –
A pak – vidím nad sebou nebe. Bylo tiché jako hrob. Nikoho nablízku… Sednu si. Tu spatřím, že za mandelem žita opodál vystupuje modrý kouř. Vstanu. Daemona tam sedí, kouří, něco píše. Chci utéci. Otočila se – vybuchla ve smích:
„Vzpamatuj se, pane kníže! Haha! Jak se mně to všechno vydařilo! Dost už komedie, ubožáku! Jsem živá, skutečná Helga, nekoukej jako ryba! Nepošla jsem ve tvé hladomorně!“
„Nemožno – nemožno –“
„Jste to kus vola! Tak dlouho se nechat takhle vodit za nos, hahaha!“
„Ale – vždyť jsem vás – tam viděl – ležet – mrtvou – v prosinci“ –
„Babko! Kdybys byl měl kuráž aspoň kopnout do toho šatu, byl bys uslyšel – zašustění slámy! Byl by sis uspořil boby a zeleninu, Kuhmistku, pohlavky, řemeny policajtů, blázinec –“
„Pane bože, ty šaty, ty Šaty!… Ale – ten mrtvolný zápach tam –“
„Stuchlina. Zápach po obětech tvých ušlechtilých předků. A snad i zápach tvůj.“
„Ano – zápach můj – prosím, prosím. Ale vždyť jste přicházela ke mně – klíčovou dírkou – tenkrát, když jste mne zpohlavkovala jako koně, – nebo v koupelně –“
„Kdybys tenhle snop zde viděl v horečce na své peřině, následovalo by z toho, že neleží zde na poli? – Navštívila jsem tě, skutečná, celkem devětkrát. Po prvé na dvorním plese; vystrašivši tě tam, maskovala jsem se za muže a vyšla řadou sálů; ti dva paederasti mne viděli, ale měli důvody mlčet. Po druhé v prosinci v lese. Po třetí v městečku s lékařem. Po čtvrté na Štědrý večer. Po páté v parku, v březnu. Po šesté v kočáře. Po sedmé na skříni u stropu. Po osmé v altáne. Po deváté – zde! – Co je mně na př. do dámy, která tě, pohůnku, zfackovala, když jsi na ni pičil zadek? Co do halucinací, které stvořilo tvé špatné svědomí? Pravda, na jejich vznik měla jsem i já, telepaticky, určitý vliv –“
„Ó choti má! vy tedy žijete?… ó jaké štěstí, že mne netíží strašný hřích – vražda…“
„Tíží. Není tvou zásluhou, že jsem vyvázla. Co by na tebe bylo přišlo, dnes bych tam hnila…“
„Ne, ne! Šíle, přiběhl jsem do věže 2. září, odhodlán pustit vás, i kdybyste mne na místě probodla. Ale – vy jste se už neozývala…“
„Sláma nebude s tebou mluvit. Babo! Nemohl jsi tenkrát aspoň otevřití dvířka?“
„Jsem baba, jsem… Tak tedy – vy nejste v tom – šarlatovém institutu?“
„Všecko o tom, všecko, co jsem ti povídala, byl výmysl. Součást mého plánu: připravit tě pomalu, rafinovaně o rozum.“
„Podařilo se vám to – už dvakrát… Ale – prosím – chcete pokračovat i do třetice?“
„Ne! Jsi potrestán dost! Bylo by příliš ordinairní takového červíčka ještě dále mučit. Nic lehčího pro mne, než rozšlápnout tě – tak či jinak – pomalu nebo okamžitě… Ale ponechám osudu, jak tě, ty k smrti přišlápnutý, došlápne. Žiti dále – toť pro tebe největší z trestů. – Ale ode mne máš už pokoj. Jsme zcela vyrovnáni.“
„Je to jen můj blažený sen?“ rozplakal jsem se. „Stále ještě nechápu, že možno, abyste tu byla živá… Jak jste se jen mohla dostat ven?“
„Nu, povím ti to.“ Přivalila se blíž. „Tak: –
Když jsem po tvém odchodu nabyla opět vědomí, počala jsem se v nejčiřejší tmě kutálet sem tam, snažíc se tváří, zaneřáděnou, nahmatat nějaký ostřejší kámen ve zdi, abych se pokusila přeřezat oň svá pouta. Aspoň 24 hodin trvalo, než jsem něco takového našla. Daleko déle, než přeřezala provazy rukou a nohou… Oh, oh!… Pak, vědouc, že ve starých hradech bývají tajné chodby s dvířky, které se otevrou jen při určitém dotyku, ploužila jsem se kolem dokola, mačkajíc nazdařbůh všude stěny a podlahu… Oh, byla to práce!… Tři dny trvala. Zblbla jsem z toho. Konečně, hladem, žízní a hlavně hrůznou tmou vyčerpána, veškeré naděje se vzdavši, zůstala jsem ležet, jako bych už byla mrtva… Ale konečně zase, z pouhé nudy, začnu makat, – a za okamžik zarachotí něco ve zdi – ta povoluje – – – a já se vpotácím do chodbičky, blažená jako bůh – – –“. Pokračovala sušeji, úsečněji:
„Slézám po příkrých, uzounkých, točitých schodech. Po zadnici. Dlouho, dlouho. Konečně mně zatarasí cestu vlhká stěna. Nahmatám na ní hák, zatáhnu. A spatřím opět světlo.
Slabounké bylo, ale oslepilo mne. Slunečním kotoučem zdálo se mně šero sklepa, dobře mně známého. – Nebyl v něm nikdo. Prošla jsem jím – dveře ven byly otevřeny – byla jsem volná. Ale vrátila jsem se do sklepa. Byly tam spousty uzeného a naloženého masa, vína, džbery mléka a jiné potraviny… Měsíc hladovějící hyena nevrhne se na ovci zuřivěji, než já na ty poklady – –. Konečně někdo přicházel. Vklouzla jsem nazpět do chodby, přivřevši dvířka, a, blahá v pocitu nasycení a zachránění a i – trochu opilosti, lehla jsem si tam a přemýšlela, co chvíli dvířka pootevírajíc a k světlu si přivoňujíc.
A přemýšlela jsem o Pomstě. Pekelný plán si vymyslila. Hrát si na strašidlo a strašit tě až k zešílení a smrti.
Znajíc tvou zbabělost, věděla jsem: odvážíš-li se vůbec do hladomorny, postačí ti úplně, spatříš-li, jen na okamžik, můj oblek; ty barevné skvrny budou tě fascinovat… I vzala jsem otep slámy a svíčku ze sklepa, vrátila se, zázračně zesílena, do hladomorny, svlékla se, vycpala oděv slámou a sestoupila zas. A čekala za dvířky tak dlouho, až světlo sklepa pohaslo. Více lidí tam bylo mezitím, ale o paní hradu se nemluvilo. Soudilo se samozřejmě: odlétla znenadání někam do ciziny, jako již mnohokráte dřív. Všichni lidé bez výjimky v to věřili; pouze mé kočičky v parku věděly pravdu – –
Hodivši na sebe pytlovinu, opustila jsem sklep. Šla temnými chodbami do svých komnat. Nikdo mne nepotkal. Oblekla jsem se, vzala si hodně peněz, jako duch opustila hrad a – k Němu..
Zaštkala děsně… „On – odešel…; jen o den dříve.. Avšak ihned pokračovala strašně chladně: „Ty jeho smrtí vinen nejsi. Jinak bych s tebou –. Od toho dne nežiju, mrtva jsem, nevěř, že jsem na živu!… Byla bych se zabila, kdyby mne Msta nebyla rozžhavovala. Msta – velká Zachovatelka života. Jen myšlence na pomstu jsem nyní žila. – Ale – tebe rozšlápnout?… Fuj! – Časem jsem se uklidňovala, až uklidnila…
Od počátku jsem tě sledovala a stopovala krok za krokem. Měla jsem detektivy. Ale zhnusilo se mně to konečně, jako vše na světě. – Chci dožiti tento rozkošný život pokojně, krotce, v ústraní. Bydlím nyní v jisté vesnici, chovám králíky, píšu veselohru a stanu se snad ještě herečkou. Ale peníze mé jsou na sklonku: – Pane kníže, přišla jsem dnes vlastně proto, abych tě pumpla! Takto: žádám tě, abys mně dával ročně 5000 marek, – nevyskakuj! víc nepotřebuju! a až budu známou autorkou, heřeckou, pěstitelkou králíků ve velkém, zřeknu se i toho.“
Rozplýval jsem se v temné, spalující slasti. „Helgo, pro pána krále – 5.000 – – 5,000.000 vám budu dávat! Kdybyste věděla, kdybyste věděla! Vy nevíte, co jsem protrpěl –“
Usmála se, tak milostivě a milostně – – mávla maličkou rukou – a zatřásla se. Ubohá! co ta také zkusila!… A odcházela.
„Helgo!“ nemohl jsem ji nechat jen tak odejít, „může to všecko být?… Ano, vše, jak jste mně to vysvětlila, je tak přirozené, všecko krásně klape. A přece – není to sen, že – žijete?“
Zastavila se. „Jste to trulant! Dosud se mu nevykouřila z hlavy ta blbost! – Ostatně – můžeš se jít kdykoli přesvědčit do – věže. Slona a Lva jsi, dobytče, zavraždil; ale vem si s sebou skutečného lva a ty ostatní z parku! Zaručuju se ti, že s tebou půjdou jako psi, a že se tvého hnusného těla nedotknou!“ Odcházela zas k lesu.
„Helgo – cožpak – se už – neuvidíme?“ Otočila v chůzi ještě hlavu a zvolala takovým divným hlasem:
„Uvidíme se, ještě jednou se uvidíme!“ – Sedím. sedím. Za chvilku vzhlédnu. Už jí tu není.
Zmizela v lese – – –
Hajhaj! 5000 marek ročně, pane na nebesích! Tak to tedy zbylo ze všech těch hrůz!…
Jsem blažen, že jsem z toho blázen, jsem bůh, jsem bůh – – –.
12. srpna.
V Berlíně. Šťasten. Piju zas a líbám a jásám. Ó jaká krása, býti zbaven strašlivé, dusící tíže, s níž si resignovaný člověk už navykl spojovat nerozlučitělně celý svůj život! Kdo tento pocit nepoznal, štěstí nepoznal, nežil.
Nechápu jen, ale v smíchu teď, jak jsem mohl býti tak dlouho tak ohromný blbec. Myslit, že umrlec by mohl pořád a pořád být u člověka na táckách, ne, ale tohle! Řádné strašidlo má přece aspoň tolik slušnosti, že se najednou vynoří a hned je fuč, jako jiskra, vyskočivší z kamen.
Zvoní na mne Eulenburg… Krása! Sláva! Chvála budiž Bohu Přelaskavému a Baccho Liberatori!
13. srpna.
Jisté pochybnosti počínají pod mou radostí nepěkně hlodat, jako myš pod podlahou… Mám absolutní jistotu, že nebyla posledně zase jenom – strašidlem?… Řekla, že si všechno o tom červeném institutu atd. vylhala; kdo mně za to ručí, že si nevylhala i to všechno, co mně onehdy vyprávěla o svém útěku z hladomorny –?…
Všelicos minulého těžko lze vysvětlit – byla-li živá; ale byla-li mrtvá – ještě nesnadněji.. A pak v tom lese onehdy tak příliš brzo zmizela… Byla by musila běžet jako kůň. Byl jsem ovsem zasněn, zpitomělý, a tu ztrácí člověk snadno smysl pro čas. Snad se také ukryla za mandel žita…; je plná uskoků – –.
Určitého nevím vlastně zase nic. Je to – děsné faktum… Co příšerného to mnou zatřáslo?… Huhuhu –
Ale to je všechno nesmysl, absolutní. Žije, a mám od ní pokoj na vždycky. Probatum est. – Jen to se mně nelíbí, že se z ní stala králíčkářka, spisovatelka a herečka. Je sice chvalitebné, že se místo s jaguáry obírá užitečně s králíky, ale aristokratická passion to není. Aspoň koně, psy kdyby chovala! Avšak herečkou chce se stát má choť? A dokonce spisovatelkou? Bože, ochraň mne této hanby! Já to trpět nebudu!…
Než mé myšlenky se vracejí stále k tomu absurdnímu… Je východisko: jít poznovu do hladomorny. Buď tam uvidím slámu, nebo – – ale na toto „nebo“ nesmím ani pomyslit…
Zvoní na mne Moltke. – – Proč jen to zakvílelo jako umíráček?…
14. srpna.
Psáno večer. Teď se mně snad zdaří sepsat něco rozumného. Musím však dělat rychle, za chvíli mne zas zavalí ta tma. V ten okamžik jsem neobyčejně světlý, jak to bývá, když je nejtemnější noc polknuta bleskem.
Nic jiného se nestalo, než že jsem měl na dnešek sen – či byl to vision? či skutečnost? Bylo to všechno to, a ještě více. Byl to blesk pekla, který jsem polkl, který mne polkl – – O půlnoci se probudím ze sna – či bylo to probuzení jen snem, snícím o probuzení? Ale to je vedlejší, protože totéž –: spatřím ji vedle postele na podlaze. Spoutanou, polonahou – krev a bláto. Hrůzný, kostlivcovy, zblblý obličej koulel mrtvolnýma očima, rty rozkousány v cáry, rozhryzána i kolena, která jí sloužila za potravu. Svíjela se a nepředstavitelně, z hloubi pekel řvala, – a slyším slova: „Čtrnácte dní, které byly nocmi, jsem čekala, že přece se smiluješ – a ty ses nesmiloval… A já tam zemřela – –“
To hlavní při tom je: ten strašlivý blesk, ten strašlivý hrom, kterými byl tento vision a jeho slova. Ale to nelze vyjádřit; proti takovému snu, nebo jak to pekelnictví nazvat, je celý Goethe impotentním idiotem.
Vše trvalo jen okamžik; ten by však stačil roztrhat alderie a mozky, nezeslabené tak, jako moje. – Zhasl blesk. A když jsem k sobě přišel, jakási nová, neznámá noc ležela nade mnou… Šílenství. Teď teprve, chápu, vskutku mne má – – –.
Avšak – snad přece jen není úplně definitivní. Vždyť jsem si ho vědom, aspoň tento okamžik. V té mé noci kmitá se po celý dnešní den malinká hvězdička…; a zazářila dvakrát jako meteor. Vzpomínám si, že se tomu říká lucida intervalla. Cítím se být, co toto píšu, dokonce jakousi nebývalou září, a rekem, jakým jsem nikdy nebyl. Nil desperandum; stal jsem se ke všemu, vidíte, i latinářem, jako kluk. Věříte, že jsem se dovedl přetvařovat tak, že na mně nikdo nezpozoroval bláznění? K tomu cíli jsem se po celý den zavřel. Toť důkazem zdravého pudu po sebezáchovám. Bojujme!… Však, ha! ta noc se valí zase se všech stran na mne. – Sebrat rozum! schovat musím rychle toto lejstro do zdi – – Než – chtěl jsem ještě něco – něco –.
Už vím. Do hladomorny! Stůj co stůj to musí být! Cítím určitě: v tom je má spása, ještě teď! Skutečná jistota může mne ještě, do propasti již letícího, zachytit! A jen ona!– Hned zítra do – Rattentemplu!
Ach – Slone – Lve – že vás nemám!… Mimo vás není psů, není mých přátel na světě; já – váš vrah – pykám za svůj bídný čin – a co – co – noc – lehnout si – –
15. srpna.
Šťastně jsem se dostal do Rattentemplu. Obzvláštní lucida intervalla jsem dnes neměl, ale zato tá má noc nebyla dnes už tak příliš černá…, byla skoro příjemná. Štěkám sice a bučím, koušu trochu a trkám, musím se však při tom stále smát.
A víte proč? Poněvadž jsem spasen! Definitivně!
Mou spásou je totiž Podex romanus. Jít do věže se přesvědčit? Nesmysl! To přece nejde! Šel jsem dnes až do modrého pokoje, ale už on mne poděsil tak, že jsem s křikem vzal nohy na ramena. Což teprve, kdybych se podíval do těch šatů…! Blbost!
Ale Ořech! A já jej budu mít, ačkoli Esmeralda bručí. Víte, co jsem dnes našel, křesťané věrní? Jdu dnes hradní zahradou – a najednou vyskočí pode mnou žába –. Kouknu – a co spatřím? Tam, kde dříve seděla, byl brk! Moc pěkný; slepičímu podobný. Běžím za žábou, je-li krásná jako úsměv panny; ale už ji nenajdu. Jelikož však vytrousila pírko, je samozřejmě krásná jako úsměv panny. Jest jasné, že je to žabí královna, jež vyplašena, utrousila brko, které jednou za 100 let jí z řiti vyroste.
Hurrá! Mám nejvzácnější součást Podex romanu! a to ostatní zaopatří si už má energie – Co – věž – blbost!… Docela jsem na ni zapomněl. Věž – taková konina!
16. srpna.
Dnes jsem rozvinul činnost hodnou Friedricha Velikého. Hned ráno jsem dopsal Hagenbeckovi, aby mně, třeba za miliony, zaslal gorillí slzy. Pak jsem poslal pro sklenáře. „Chlape, dovedeš zhotovit skleněnou past na chytání paprsků planety Aldebaranu?“ houkl jsem naň. „A dodat mně za den pot diamantu? Jsi sklenář, ničemo, sklenáři mají diamanty k řezání skla!“
„Jasnosti, to nedovedu!“ zakoktal. – „Sauhunde,“ zařvu, „a to jsi sklenář? Buďto obé do zítřka dostanu, nebo tě dám císařem vlastnoručně rozčtvrtit a oběsit.“ – „Jasnosti – já to – udělám“ – breptal, šouraje se ke dveřím, a už vylít.
Tedy i paprsky mám zajištěny. Pak jsem šel hledat lejno zmije na kapradině. V hradní zahradě roste také kapradí pod borovičkami. – A brzo vidím takový bělavý koláček; trochu podobný vrabčímu trusu. Není pochyby, že jsem našel i třetí ingredienci. – Mám lejno zmije, mám žabí brk, Aldebaran zajištěny, – a na toho bych se podíval, kdo by řekl, že budoucí německý císař nedostane od mizerného Hagenbecka gorillí slzy. Hurá! jsem spasen!
17. srpna.
Bože svatý! Jak jsem včera šílel! Otřásám se při vzpomínce na to vše… Jsem střežen. Hlavně ten sklenář mně dodal. Ale netroufají si, otroci, obrátit se na úřady. Obrátili se jistě na mé příbuzenstvo; a to už to udělá. Bylo by to udělalo už dávno, kdybych u Willyho něco neznamenal…
Je poledne. Od rána cítím se skoro normálním. A něco nového, tak sladkého, tak nějak bílého se ze mne klove
Pereat Podex romanus! Jediná má záchrana je: věž! Bude-li tam sláma, vím, že se ze šílenství vyléčím, i kdybych byl v blázinci, ba i kdyby mne léčili nejslavnější psychiatři světa! Najdu-li místo slámy – – něco jiného – –. Ať na mne mrtvola skočí! anebo ať mne ta živá, někde tam v koutě se chechtající, rozbodá! Lepší konec s hrůzou, než hrůza bez konce…
Jdu tam hned, bez odkladu jdu do věže!
Před půlnocí.
Hihihi! Byl jsem tam. Totiž ve věži; v hladomorně ovšem ne, checheche! První dvířka jsem otevřel; ale ta druhá byla tak rezavá a ošklivá, že, dav se do křiku, utíkal jsem, dokud jsem nebyl ve své ložnici.
Teprve za hodinu jsem si vzpomněl, že jsem nechal všechna tajná dvířka otevřena. A, vidíte, jdu a zavru je všechna. Docela lehce to šlo. Byl jsem jako náměsíčník. Mrzí mne, že jsem tam nevešel. Něco klove, klove…
18. srpna 1 hodina odpoledne.
Ačkoli jsem včera večer zase bláznil, mám dnes od rána lucidum intervallum. Víte proč? Poněvadž jsem pod obraz. Připadl jsem na geniální nápad, klamat všechnu tu holotu kolem sebe tím, že budu stále na mol. Nepříčetnost jako nepříčetnost. Ošidil jsem tím policajty, třeba to můj zadek odsmrděl. Ošidím tím i celou tu svou příbuzenskou gardu bídnou!
Už se slézá. Bratr generál je tu a dvě sestřenice, opice. Ale co si na mně vezmou? Neudržím se ani na čtyřech a řvu jen „Wacht am Rhein“.
Jistě bych teď nedošel do věže, ani kdybych – tentononc – planul po ní touhou, jako po – milence. A – víte – já planu – čím? předně slivovicí, potom strachem, a potom také – takovou nějakou touhou – po té mé polovici… – Jistě je také ožralá jako já, hihi! Táhne mne to tam, táhne
Ale takhle se tam nedostanu. Nesmím tolik pít. Protože, nic plátno, musím tam jít! Podex je blbost. Jenom věž je moudrá – moudrá – a já ožralý – ospalý amen.
Před půlnocí.
Zase luci – lucid – –. Ale nejsem pod obraz. Ale také se mně ještě nechce spát. Jenom zvracet musím.
Tak tedy už je to hotovo. Večer, když jsem se z opice vyspal, navštívila mne in corpore celá ta garda bídná a mimo to tři „bádenští Šlechtici“, smrdící učeností. Uspořádali hostinu. Byl jsem blázen a nebyl; jak se to vezme; jednou se člověku bláznovství zdá rozumem, podruhé zas rozum bláznovstvím. Sen je přece bláznovství jak se sluší a patří, a přece je polovicí člověka. Každým způsobem měl jsem lepší rozum, než celá ta holota kol mne. Umínil jsem si, že si budu počínat jako každý normální Janek, a k tomu cíli jsem tvrdošíjně mlčel a jenom jedl. Slovo ze mne nedostali, ač po tom strašně toužili. Když mne příliš svrběl jazyk, šel jsem na záchod a zvracel tam. – Oh, nikdo se neumí přetvařovat lépe než blázen, a nikdo neví líp, že je blázen, než blázen! Ti, kteří myslí, že blázen o svém bláznovství nesmí vědět, jsou blázni největší. Je to nestydatě domýšlivý předsudek blbců, věřících, že mají rozum pachtovaný, – a mají místo myšlenek v mozku p –y, a odsuzují všechno, co není p – m. Bláznovství je teprve zdravý rozum – sen – pravá skutečnost – Smrt – Život Pravý; „život“–jen kretinské třeštění. Přijď, ó Smrti!… Ze života vyloučený, Utrpením zjasněný, Tvou sladkou, tušenou moudrostí už opojený, touží po Tobě… Ve Tvém náručí nebudu snad mít už pekařské nohy, mopslí nosíček…, – a Ona bude mne tam v Tobě snad – milovat… – – Po večeři však jsem se nezdržel. Strýc se počal příti s mým bratrem, který měsíc je parnější: zda červenec či srpen? Tvrdil, že červenec, a odůvodňoval to tím, že letos v červenci zašpinil více prádla než v srpnu. „Láry fáry!“ zvolal bratr, mávaje rukama jako křidélkama vrabčátko, kterému staří přinášejí v zobáčku červíčky; „srpen! co srpen! ale kavky! kavky! Lítají teď v srpnu vysoko nad věží, hoj, hoj! převysoko, uniknout chtějíce žáru pozemskému – do aetheru – výš, výš! Srpen, povídám!
Co prádlo!… Ale kavky, hoj, to je jinčí kafe! Láry fáry!“ Tu jsem se nezdržel a vyhrkl: „Bratře, ničemo, nestydíš se odporovat ctihodnému starci? Jsi blbec jako ty tvé kavky, ale úctu máš mít! Tak zachováváš čtvrté přikázání? Cti otce svého a matku svou! Neboť strýc tvůj je totéž, co otec tvůj a co matka tvá – ano, – on s bolestí porodil tebe a odkojil –“. Nastalo hrobové ticho. Tváře celé té gardy bídné vzplanuly radostí a otočily se k bádenským šlechticům… Vím, teď, a věděl jsem hned, že jsem řekl pomateninu; neztratila se, ach! v blbostech mého bratra a strýčka!… Ale už se stalo – a staly se teď věci ještě jiné. Na př. lil jsem si dlouho po lžičkách víno pod košili na prsa a hřímal při tom: Deutschland, Deutschland über Alles –.
Krátce: byl jsem zcela jistě badenskými šlechtici uznán za blázna a zaslechl jsem tichá slova: „Zítra, hned s východem slunce –.“
Vy mne tam vyléčíte, šílenci! Vytrpte, co já, teprve potom strkejte do mne své blbé prsty! Je už blbé, mluví-li někdo o alkoholismu, kdo ho sám neprožil do posledního stadia; oč blbější, mluví-li o šílenství ten, kdo k němu ani nepřičichl!…
Nikdy, já, šílenec, neměl jsem tak jasný rozum, jako v tuto chvíli. Teprve teď stal se ze mne filosof. A to dělá: touha po Tobě, Daemono! Ty nepřirovnatelná! Jediná mezi ženami! Ty Nejnešťastnější!… Jak jsem Tě byl nehoden! Jaká drzost ode mne, učiniti Tebe, chotí mne – mrzáčka!… Pykám za to po právu. Blbý beránek, zaslepen, vzal si za ženu Tygřici – a k tomu hladovou… Nemohlo to jinak dopadnout… – Očisti mne, srovnej mne, povznes mne, Helgo–Daemono! Učiň Lva z beránka! – – (Zde rozstříknutý inkoust, jako by byla násadka vypadla z ruky na papír)
19. srpna 1 hod. v noci.
Když jsem v zanícení psal poslední slova, spatřím náhle u stěny – Jej, – Jejího. Ruce na prsou zkříženy, ušklíbal se bezstarostně jako nějaký bůh, a při tom, ani dolů nehledě, kopal do jakéhosi těla, pod jeho nohama se svíjejícího, ruce spínajícího. Kopal, valčíkovým rythmem, že to dunělo jako rány do největšího bubnu, až to tělo odkopal ke mně. „Hleď naň, jak je teď krásný!“ zahřměl v tu chvíli. A Ona pohlédla, od temene až k patě jakoby jen z ustydlé krve zhnětená, – vymrštila se, objala mne, líbala – „Ale Ty mne zase za okamžik zvrátíš, mne, ropuchu!“ zaštkal jsem. „Ne – neboť jsi Seraf! a já byla slepá!“ zašeptalo to z ní vznešeně… A – ano! po celou tu dobu plálo za mnou jakési ohromující bílé světlo…, a to, v tento okamžik, zatřesklo jako slunce a pohltilo mne, Ji, Jej! –
Ale nebylo to vidění, jaká jsem míval dříve, taková smrtivě jasná. Nějaké mlhy obestíraly celé to zjevení, jako by to byl jen obraz příliš živé fantasie. Ale cítím: je to Předzvěst něčeho ohromného. A to přijde – přijde ještě dnes. Je mně, nejubožšímu, jako bych dnes všemocně diktoval, jako osud sám! –
Jsem přeblažen. Ne už člověk. Šel bych ihned do věže, ale údy nedovolí. Až červánky zaplanou, jsem tam. Bude to už lehké. Ať sláma tam, ať hnijící, červy se hemžící bláto: vše jedno mně teď. Vše žije; Nic není!… – A vše, co je, jest Bůh. Ona nechce pochopit, že ropucha není nic jiného než čistý, zlatý oblak nebeský… Nechápe to nikdo, jenom já, z červů nejnižší, nejneslýchanějším utrpením povznesený, Šílenstvím Rozumu došedší. Střízlík, jenž vylétl nad orla, nad Tebe, Helgo ubohá, stopená, pro svou zpupnost, ve větší noc, než v jaké jsem já, krteček ubohý; tím více mučená, čím božštější jsi, čím více Bůh od Tebe vyžaduje!… Nevysvobodíš Ty mne, já, pokorný šílenec, vysvobodím Tebe, – Nejpyšnější, Nej bolestnější, Svatá, Bohyně má!…
Budíček nařídit! Bude to nejlehčí už, jen hračkou už, jen rozkoší už. Jsem Jiný, chci Smrt, neboť chci, ve Věčnosti, Tebe, ó Daemono! – – –
19. srpna v půl páté ráno.
Tři hodiny jsem tvrdě spali Zázračně čilého probudil mne budíček. Ne již má bývalá, ubohá duše: nebeská moc oživuje mé tělo. Září Jitřenka, zsinalý úsvit východu kalně začíná rudnout.
Jsem teď šílený? Zajisté, ano! A úplně! jak vy, lidičky pode mnou, to budete nazývat. Jinak jsem – to nejsvětlejší na světě. Všechny záře Věčností, hřímavě se ke mně blížící, vyšlehují ve mně, – ale vy, krtkové podzemští, jste pro ně úplně slepi. Je to Sen?… Ale tím je málo řečeno… Ve snu se přece všechno nějak plete, ve bdění ovšem ještě víc, ve mně teď naprosto nic! – Nadzemským jasem stala se má duše. Ale ty, z temnoty zrozené, netopýří člověčenstvo, jsi ovšem nuceno považovat můj Den za zlořečenou noc. Nebdím, nesním, nemám rozum, nešílím, – – jsem prostě – tam – Tam.
Utrpením stal se z červíčka Sternenhocha Ubersternenhoch!
„Pohleďte na mne“, praví Virgo Maria, „a řekněte, zda bolest vaše rovna je bolesti mé?“ Utrpení mne, pokorného, právě proto vyvoleného, povzneslo, abych triumfoval konečně nade všemi Caesary – i nad Tebou, titanská Ženo, i nad Tebou – Ty Její
– Neznámý! –
Intensivně hoří už červánky, Jitřenka umírá v nich. Nuže – –
Pudí mne to ještě říci: Za nic na světě nevzal bych vás teď s sebou, Lve, Slone… Odpusťte, miláčkové, na smrt jdoucímu!… Jen vás, v celém životě jsem zavraždil. Helgu ne! Tu zabil Bůh… Ale snad žije dosud? Snad tam přece jen bude sláma… Ale jak směšné to vše!…
Bez meškání tam! Hoj, hoj! Od západu valí se na červánky černé mraky, vykřikl blesk, Hlas Nebe zařval. Řvete nebesa, stejně jako tenkráte, právě rok je to dnes! Hasnou červánky, pod divými mraky, pod divými blesky, v noc mění se jitro…
Spal jsem v modrém pokoji. Strážcové bdí v pokoji vedlejším i na chodbě. Musím to dělat co nejtišeji. Ale jsem jasnovidný jako somnambul.
– Tak – tak –. Neslyšitelně odsunuta skříň, otevřena dvířka – ani se nehnuli ti ubožáci. Svítilna rozžata. Běsní hromy a blesky. Jdu. Za Tebou, Choti má – ve Věčnosti! Tam je tento ubohý červ – věčně Tvůj!
Bože, vím, že milostiv budeš červu. Svému!