Třásl jsem se tak, že jsem do bláta až ulehl. „Já – já – nevím – – –nejspíš proto, že jste se – při obědě příliš najedla –“
„Hleďme, jistě tomu tak bude. A co se stalo se mnou potom?“
„Já – já – nevím –“
„Co jste přece dělal, pane choti, když jsem omdlela?“
„Aha! Já běžel pro lékaře –“
„A když jste se vrátil?“
„Já – já jsem už zapomněl –“
„Tak málo jsem pro vás znamenala, že na něco takového jste mohl zapomenout?“
„Aha! Vy jste tam už nebyla. Zmizela jste mezitím – nejspíš jste vyšla, v polomrákotě, hradním parkem – do sousedícího lesa –“
„Aj, aj! To by mohlo být. A v lese jsem patrně zase klesla – usnula – a vše následující jest jen můj sen, který v tom lese snad jen krátkou dobu mám, třebaže zdánlivě trvá věčnost. A i to, že teď s vámi hovořím, je asi jen můj sen …“
„Ano, jistě je to vše jen váš sen!“ zvolal jsem horlivě, potěšen, že tomu věří.
„Nejste sice kompetentní o tom rozhodovat, jsa sám jen produktem tohoto snu, – ale kdo by se s tím motal! Upřímně řečeno, nepřišla jsem k vám ani tak v naději, že se od vás něco kloudného dovím, jako pro ukrácení chvíle, pro rozptýlení se v mém hrozném stavu. Přejete-li si, budu vyprávět, co se mně všechno zdálo.“
„Bude mne nesmírně těšit.“ „Ó ta nešťastná!“ zalomcovalo mně duší, „neví, že je mrtva, narkotisuje se vírou, že spí a sní … Neboť myšlenka „jsem mrtev“, je podstatně nesnesitelná … Ale nejsme my všichni žijící – mrtvi? není toto vše pouze náš posmrtný sen? a nejsme my ještě slepější než Daemona? Ona považuje svou smrt za sen, my, idioti, za bdění! …
„Nuže, nejdříve se mi zdálo, že ležím v malém sklepení; bez okénka, osvětleném lucernou; kol mne – ztrouchnivělé kosti. Já spoutána; nade mnou muž. Mnoho bych za to dala, kdybych se rozpomenula, jak vypadal a co ke mně mluvil. Vím jen, že mne strašně zmrskal, až jsem omdlela. Když jsem k sobě přišla, byla kol absolutní tma. Stále spoutána do krve. na rukou i nohou; nějaký hadr, potřený lejnem, v ústech; tvář, nos, oči – samý výkal; skoro nahým, v jednu ránu proměněným tělem na ostrých kamíncích, ostrých, ztrouchnivělých kostích lidských. Černé ticho, tma, hučící šílenou hudbou času. A hlad stále se vzmáhající a horší nad něj žízeň; zima. Šílený vztek a nenávist a pomstychtivost a bezmocnost a nuda a hrůza z přítomnosti; hrůza a lítost z minulosti; a hrůza před blížící se smrtí, která se neskonale trpící duši teprve teď jevila v celé své děsnosti. A beznaděje, neboť věděla jsem, že ten, kdo mne sem uvrhl, nechá mne zde zajít, třeba byl v sebe větším pokušení propustit mne. Než proč líčit nevylíčitelné? – stále jen kutálela jsem se s hroznou námahou sem tam tmou, hledajíc svou nečistou tváří po stěnách nějaký vyčnívající kámen, abych se pokusila přeříznout oň svá pouta: marně. Oh, oh – – – Avšak dost! Vždyť byl to jen sen. Jak dlouho trval, podle pozemského času, nevím; ale myslím, že 14 dní. Konečně nastal blahý klid. –
A pak nový druh snu; tak zvláštního. Cítila jsem se bez těla. Ale místo něho nevýslovná tma tížila mou duši. Přetěžký, dusivý, obludný aformní sen, ale znatelně jiný než všechny, které jsem snila v nocích před 19. srpnem. „Tak asi mohlo by vypadat vědomí po smrti,“ řekla jsem si, „kdyby po smrti vědomí vůbec mohlo existovat.“ Nebudu se o tom šířit – –. Měl však vedle své základní černě a tíhy i chvíle světlosti a lehkosti; vzpomínky na minulý můj život, ba snad i na životy dřívější blýskaly občas intensivně jeho nocí; někdy jsem viděla, v plném smyslu, místa známá mně od dřívějška, dlela jsem v nich zcela tak, jako teď vedle vás; neboť tato má schůzka h vámi jest jen jedním z těchto zablesknutí v mém černém snu. Nebyl by tak zlý, kdyby se nestřídal, mathematicky přesně každých 24 hodin, se snem jiným –“ Zmlkla na chvíli a zatřásla se. Mně se ježily vlasy. „Tedy teď slyším, snad první z lidí, něco o tom, co bude po smrti…“ Ač jsem toužil zvědět o tom něco bližšího, scházela mně odvaha ptát se. A Helga pokračovala:
„Po skončení snu v temném sklípku trval tento můj právě popsaný, těkavý, mlhavý sen podle pozemského počítání 24 hodin. Tak slyším slabý, ale nevýslovně příšerný hukot, jako by se někde za obzorem zdvihal metafysický uragan. Záchvějů se do nejhlubší duše, vědouc předem, že platí mně a že mi přináší něco nejhrůznějšího. Vzmáhal se, – a náhle cítím, že divý vichr mne zdvihl, teď jakýmsi polotělem oblečenou, a zběsilou rychlostí mne kamsi unášel. Úplná tma kol mne. Ale zanedlouho vidím před sebou malou rudou hvězdu. Ta roste rychle, nabývá čtyřhranné formy; konečně rozeznám, že se skládá z nesčetných rudých skvrn. Roste – až vidím, že je to nesmírná budova, jejíž okna jsou prozářena červenými plameny, uvnitř hárajícími. Délka její fasády asi 1000 m, výška stejná. A již mne uragan vmetl do jednoho z přízemních oken. Octla jsem se v pekelně osvětlené místnosti. Hrůzné obludy přivázaly mne za vlasy ke stropu, a jakýsi stroj, opatřený asi 200 silných prutů, koldokola mne obklopujících, dal se v úžasně rychlý pohyb. Všechny pruty současně mrskaly celé mé tělo, i hlavu; za okamžik byla jsem krvavou kaší. Pozbyla jsem vědomí, či zemřela?… Ale hned přivedly mne k sobě obrovské kleště, uchopivše mne za krk a vtáhnuvše stropem do prvního poschodí. Tam mnou mrštily – s tělem náhle opět zdravým, do bedny plné včel a vos a zavřely ji nade mnou. Mrtvou vytáhly mne zas a vzkřísily a dopravily do patra druhého, kde jsem byla vstrčena do sudu, jehož nitro oslnivě zářilo tisíci do běla rozžhavených jehel; a sud jal se rychle kutálet… V oddělení dalším byla mi hlava zavázána do pytle, napěchovaného nejhnusnějším hmyzem: šváby, housenkami, pavouky, atd., též ropuchami, krysami… O poschodí výš přivázaly mne obludy za malíky nohou ke stropu, hlavou dolu, a teď počala jedna z nich píchat mne dlouhými jehlicemi vzhůru do nosních dírek, že hroty vrývaly se až do mozku; současně vytrhla mně druhá zvláštním přístrojem najednou všechny zuby, třetí rozpárala břicho, vyrvala střeva a vlila do dutiny džber vařícího se olova; čtvrtá vnořila mi do lůna a konečníku do běla rozpálené železné tyče; pátá tříštila ohromným kladivem kolena; všechno současně. Pokračovala bych v popisu, ale zdá se, že byste mně tu omdlel. Krátce: prošla jsem za šest hodin všemi 200 pokoji od země do stropu, poté rovněž za šest hodin dalšími 200, které se táhly podél stropů, – jeť budova ta pravidelnou krychlí. Poté šlo to zas dolů podél protější stěny, a mé tortury v každém dalším pokoji byly krutější, – je zajímavé, že dovedou se tam stupňovat přímo do nekonečna. Posléze šlo to zas podél podlahy přízemní. A zde bylo to nejhorší. Ne již tělesné: čiře duševní, metafysické hrůzy, naprosto nepomyslitelné, které jsou jen pro bohy, pro Bohá… – Přesně za 24 hodin po vstupu do této hostinné budovy, octla jsem se zas v místnosti, kde jsem byla na počátku. A tu mne obludy vyhodily ven, uragan uchvátil a odnášel mne, teď vědomí na dlouho zbavenou, do temna. –
Pak následovalo zas, po 24 hodin, pásmo oněch snesitelných snů, – až konečně poznovu zaduněl ten uragan a odnesl mne do kilometrového paláce. Teď mne vmetl do okna, sousedícího s tím, do něhož jsem byla vržena předevčírem, – a šlo to stejně řadou pokojů vzhůru a podél stropu atd., až jsem si odeřvala zase 800 čísel. A tak to jde dodnes; v každé komoře jiná muka a stále hroznější; a já neotupuju, naopak stávám se stále citlivější. Poněvadž od počátku do dneška uplynulo skoro sedm měsíců, řekněme 200 dnů, tedy násobme 800x100 = 80.000 pokojíčků. Zábavné, že ano, pane kníže?“ zasmála se – ale hned poté se hrozně zalomcovala.
„Jsi v pekle, přenešťastná Helgo!“ zavylo to ze mne. Ale hned jsem se lekl. „Ne, ne, zdá se ti to jen v lese –“ ‚ „Jedno nevylučuje druhé, naopak: peklo může existovat jen ve snu, sen je podstatou svou jen peklem; nic nemůže existovat mimo sen. Ale třeba sen, jsou to muka po čertech reální – ha!“ Zkroutila se jako ocelové péro a taková hrůza jí zahřměla z tváře, že se mně zdálo, že jí budu usmrcen jako hlavou Gorgony. „Cožpak je něco takového pro ubohou ženu?“ rozplakala se děsně. A já ji svým brekotem doprovázel –
Ale vzmužila se rázem. „Fuj! Nezlomilo mne to a nezlomí! Zůstanu, hrdě vztyčena, tím, čím jsem!“
„Nech se zlomit, klekni, změň se!“ vzkřiklo zase něco ze mne. Lituj, kaj se! Bůh ti snad odpustí, jistě nejsi v pekle, jen v očistci…“
„Jsem tak špinavá, aby bylo třeba mne očišťovat?
Litovat? jak mohu, když musím vše, co jsem kdy učinila, schvalovat?“
„Zavraždila jsi spoustu lidí, dokonce i své dítě a svého otce!“
„Bagatelles! Všedění není nic jiného než vraždění, vraždění totéž, co rodění. Zabít člověka je totéž a méně, než zabít myšlenku. Zabiju-li myšlenku, mohlo se to stát jen tím, že jsem jinou, silnější, t. j. vyšší dosadila na její místo; co je to poznávání? Jen zabíjení in rebus psychicis. Stejně, zabiju-li živou bytost, eo ipso umožnila jsem život jiné: uprázdnila jsem místo, kam se vývoj řítí se stejnou nutností, jako vzduch do vzduchoprázdně prostory. „Vražda“: nic jiného než idiotský, prazbabělý sociální předsudek. Nevytýkám si, že jsem zabila mnoho lidí, ale to, že jsem jich zabila příliš
málo; a pak že jsem je zabíjela z pohnutek,
ne vždy právě božských…; a zde je kořen mého zla – –. Dříve jsem ovšem věřila v první slabošskosti svého snu, že mne někdo za cosi trestá; avšak později mi vysvitlo, že pojem trest nemá nejmenšího smyslu vzhledem ke mně, která chci vše nejhroznější, protože chci Vše, vidouc ve všem jen Svou Věčnou Záři; může Bůh býti trestán?… Ale přece jen bych ráda věděla, proč právě nyní jsem navštěvována nejpodivnějšími ze snů… Slouží asi tomu, aby mne připravily, zesílily pro nesmírné úkoly, které jsem si uložila. S Ním… Ale nevídám ho teď nikdy; a to je to nejhorší… Avšak jen myšlenka naň udržela mne nezlomenu. Pane kníže, špehoval jste nás tenkrát na pahorku, znáte jej, nezapírejte! Můžete mně o něm říci něco nového?“
„Já – já – nevím nic, vlastně vím. Vede se mu dobře. Ztloustl, je jako mazanec. A – a – dbá teď více na sebe. Vždyť to byla, milá Helgo, ostuda pro tebe, ty jeho francle na kalhotách. Já ho budu podporovat, chceš?“
„Mám největší strach, že, až se z toho snu probudím, budu šedivá jako bába, a že on mne – – jak vypadám, pane kníže?“
„Špatně, přímo děsně; aspoň o deset let starší.“
„Pane kníže, jste sprostý pohůnek!“ Osopila se na mne, dnes po prvé. „O deset let starší!…“
„Pardon, já se přeřekl – chtěl jsem říci o deset let mladší.“
„Tedy jako 13letá, děkuju pěkně. Jste hloupý jako vepř, pane kníže. Vůbec nevím, proč jsem k vám přišla… Jste-li hňupem jako skutečná bytost, aspoň jako fantom mého snu mohl byste snad být duchaplnější. – Adieu! Uvidíme se opět. Bude mně milé, podaří-li se vám vyzvědět, kdo byl onen muž ve sklepení; musím s tímto gentlemanem, který se vykálel spoutané, bezvědomé ženě na tvář, vyrovnat ještě své účty!“ Povstala k odchodu. „Beztoho se mých 24 hodin chýlí ke konci, – neslyším dosud svůj uragan?… Ano, už to hučí z dálky zas – óh – – óóóh“ –
Vlasy se jí ježily, obličej zbělel jako křída, a s hrůzným skřekem zhroutila se na mokrou zem. „Ta nekonečná hrůza, copak je to snesitelné? Och, není žádné, žádné možnosti, abych to přemohla? Proč jen, proč ztrácíme ve snu svou vůli?… Má pak – nějakou cenu? – Hučí to stále strašidelněji – Bože, bože ukrutný, ne: milostivý! zbav mne toho! slyš! vyslyš! Aspoň jednou, teď, odvrať ten rudý dům ode mne, – a odpřisáhnu vše! Výhost dám vůli! Přelomím se, pokorným červem budu před tváří tvou!… Duje to už zcela nablízku“ –
Vzchopila se a vrávorala odtud; a slyšel jsem ještě slábnoucí slova:
„Óh vím, óh vím, co ode mne chceš, bílé, měkké strašidlo, polype! … Abych sebe vyškubla, jako zub … Abych zničila svou největší sílu: svou nenávist a zlobu a hnus a pomstu! … Proto ono sklepení, že bylo mně nemožno překonat nenávist – políbením – a proto ten šarlatový dům, že nemohu překonat – pomstychtivost – něčím těžším, strašnějším ještě – nemožnějším, nemožnějším… Neubíráš, zhovadilý bože, člověku nikdy pranic z břemene jeho, přidáváš k němu ještě, tím víc, čím víc klesá, kate, kate – óóóóó – už mne to chvátí – –“
Zazněl řev strašlivější než tygra, zápasícího se smrtí – Polo v mrákotách vidím, jak mizí ve smrkovém lesíku jako chumáč modravé mlhy vlnící se, jako by byla větrem zmítána – – Rozplývaly se její obrysy, – či míhalo se mně jen vše před očima? Zmizela, ztichla. A já sedím dál v blátě a pláču, pláču –
Tu cítím, že se něco dotklo mého ramene. Cosi jako by podivně bylo se mne spadlo. Hledím nejapné kol sebe, – a rozeznávám svého zahradníka.
„Pro pět ran Krista Pána, co tu dělá Jasnost? V hromadě bláta! Ouvej, ouvej! Kdyby si Jasnost zráčila do něho sednout takhle v červenci, byl by v tom rozum, ale v březnu? Jistotně se jasná zadnice nachladí, ouvej, ouvej! Račiž Jasnost jít se mnou do zámku, já tam Jasnost laskavě převléknu, samé bláto, bláto, to je neštěstí, to je neštěstí…“
„Viděl jsi tady na lavičce sedět dámu?“
„Jakou dámu? Já nic –“
„Nu Daemonu přece, trulante!“
„Tu já neznám, Jasnosti! –“
„Jak dlouho jsi v parku?“
„Nu od rána přece, Jasnosti; já vím, co je má povinnost.“
„Viděl jsi tu dříve aspoň mne?“
„Jo – viděl jsem, zpovzdálečí, něco jako na tom blátě, ale nevěděl jsem, že to ráčí být Jasnost; ráčí mít šedivý oblek, jako to bláto, tak jsem myslel, že Jasnost je bláto. Teprve když jsem slyšel, že to bláto pláče, přiběhl jsem.“
„Poslyš, ty osle, slyšel jsi před chvíli strašné zařvání?“
„Slyšel, Jasnosti. Tak ukrutně ty bestie dosud nezařvaly, krev ve mně ztuhla. Běžel jsem se podívat, nesežrala-li se ta holota navzájem, ale nic. Řvaly ostatně už celou hodinu, bůhví proč; žrát mají co, kdyby našinec měl tolik masa – –“
„Že by to byly zařvaly ty bestie?“ děl jsem, zahradníkem polo tažen k domovu. „Tak tys, troubo, na té lavičce opravdu nikoho neviděl?“
„Hm, hm – abych pravdu mluvil, některou chvíli se mně zdálo, že je ta lavička tak jakoby nějak modrá, a je přece hnědá. Ale bůhví, co to bylo, možná že to bylo nebíčko, jak se na tom laku odráželo –“
Tak jsem se od toho pitomce vlastně nic nedověděl. – Ale konečně – i kdyby byl viděl její modrý oblek a slyšel její zařvaní, bylo by to důkazem její skutečnosti? Proč by nemohlo více lidí současně míti totéž vidění? Halucinaci ovšem ne; pojmu jejímu, jakožto něčemu naprosto planému a subjektivnímu, by to odporovalo. Ale hlouposti všecko. Naprosto jisté jest jen to, že je mrtva.
Svléknuv se sebe bláto, ulehl jsem do postele. Nejdivější myšlenky mně kolotaly hlavou. Zase se mně zdálo, že se blíží šílenství. Ale vypil jsem půl litru cognaku; to mne rozveselilo a uklidnilo, a za hodinu jsem spal jako dřevo. Teprve večer jsem se probudil s duší pitomou, však dosti zdravou.
Nejdůležitější je: strašidelná hrůza před objevením se Helgy úplně zmizela; skoro bych si teď přál, aby se mně zjevovala častěji. Cítím k ní pouze nekonečnou soustrast i něhu. Neprochvívá mnou již hrůza z ní, jen z jejího pekla, – kam snad já budu ji též následovat, svatý bože!
Ale mimo to mám také strach, že si vzpomene na toho gentlemana, a že pak jednou přijde a zmlátí mne jako koně – –
31. března.
Pocit, že strašidla se už nebojím, namluvil mně, že jsem od něho vysvobozen, i kdyby nepomáhaly čáry Esmeraldy Carmen Kuhmistové. Již teď vidím, že jsem si vyměnil jedno peklo za druhé. Strach před strašidlem nemám sice žádný nebo skoro žádný, zato tím větší hrůzu z trestu božího; mohla by mě znovu přivésti k šílení jako dříve strach před Přízrakem. A čím dále, tím více se bojím, že najednou vpadne ke mně jako lítice a zřláká mne. Ona je všeho schopna.
A mimo to mě trápí zase nejistota… Je to komické – ale často se mně zdá, že Helga přece jen žije. Všecko je tak nějak pochybné. Kdyby aspoň ten můj zahradník nebyl takový ťulpas…
Napadá mne stále, že duše pomstylačné, zavržené ženy vodí mne rafinovaně za nos, že si jen ďábelsky vymyslila vše, co vyprávěla, že sleduje jakýsi pekelný plán, že si se mnou hraje jako tygr s ukořistěným človíčkem…
Apropos: ty čtyři bestie, jak dosvědčuje všechen personál v zámku, děsně řvaly po celou dobu, co jsem s Daemonou mluvil.
Musíte vědět: vždycky dříve, dokud byla ještě živa a dlela mimo zámek, byli ti netvorové smutni a neřvali. Ale když – svatý bože! vrhl jsem tuto nádhernou bytost do hladomorny, – ač byli 200 km vzdáleni, co dělali? Na hodinu cesty kol dokola nemohli rolníci usnout pro jejich řev!… Slzy padaly těm hovádkům z očí, – tak aspoň vyprávěli jejich strážcové. – Když jsem z hradu, kde umírala, 25. srpna prchal do Berlína, přenocoval jsem v Sausteinu. Nespal ani minutu. Zdálo se mně, že toužný, zoufalý řev, žíznící po osvobození té tygřice, vychází přímo z mé ložnice. Příštího jitra si dodám odvahy a přiblížím se k jejich oboře. Spatřili mne z hloubi umělých džunglí a několika skoky byli přede mnou. Řvali tak, že jsem několik dní poté nedoslýchal. Pekelné kočičí oči, – Její oči, probodávaly mne, že jsem až omdléval. Jejich tlapy třískaly do mohutného mřížoví tak, že se tlusté železné pruty ohýbaly, jako by to byly rákosky. Hrůzou zkamenělý, dodal jsem si přece odvahu a prchal o překot pryč, křiče o pomoc.
Bože, co by byli ze mne udělali, kdyby se byli dostali ven!… Běsnili až do 2. září. Pak je ovládla záhadná apathie. Skoro měsíc nežrali, neřvali; zdálo se, že pojdou. Ale začli zase žrát; smutni však byli od té doby, zařvat je nikdo neslyšel. Leželi jen a spali. Bylo nutné, házet jim kusy masa, – nebyli by si troufali zavraždit ani beránka.
Nejraději bych tu pakáž prodal Hagenbeckovi, nebo, ještě lépe, dal to postřílet. Ztrpčují mně pobyt v Sausteinu. Prchnout sice nemohou, ale – přece jen. – Já bych byl první, na kterého by se vrhli… Tygr má rád tygřici. Já jsem jim ji zabil. – A myslím si též: Daemono, pečuji-li o tvé miláčky, jako ty jsi činila, pomsta tvá bude snad méně krutá.
Ještě dnes píšu Hagenbeckovi: Deset nosorožců! Ale – proboha, teď vzpomínám: když jsi ještě žila, objednala jsi pro každou z těchto bestií samičku. Nedošly, utopily se v Oceánu. Píšu hned Hagenbeckovi o čtyry lvice, item tygřice, jaguařice a pardalice. – Jen mne, Helgičko, příliš mnoho nespráskej, až se dovíš . Já jsem hodný, já jsem hodný.
Ale ty bestie tě předevčírem větřily… Bože, byla jsi snad přece jen –? Ale – vždyť mohou cítit i přítomnost ducha; zvířata to jak známo dovedou lépe než lidé. – Zítra uteku do Berlína.
4. dubna, Berlín.
Radovánky, hýření. Ale ani na okamžik mne neopouští Daemona. Není mně však zle. Má trýzeň se aspoň nezvětšuje. Co se nezvětšuje, umírá, třeba sebe pozvolněji. I koza musí chcípnout, – říkají Poláci; chcípne i mé utrpení.
A snad už je po něm. Je mně tak dobře. Hip, hip, hurá! Hlavní věc je přece jen, že mne už ani nenapadne, bát se strašidla! A myslím, že už ani nepřijde; má ze mne vítr. Hip, hip, hurá! Jsem nalitý jako houba, ale tak to má být! Helgo, do pr – – e mně vskoč!
7. dubna.
Je mně stále překrásně. Ale musím konečně zas jednou navštívit Wilíčka. Ohlásil jsem mu to již. Strašně nerad k němu jdu. Ale on mě má strašně rád. Jsem jistě v Nemilosti; jednak proto, že jsem ho tak dlouho neoblažil, dále, že mé výstřednosti se jistě donesly k Jeho sluchu a k sluchu Augusty. Ovšem, Imperator Rex jest informován – jen o tom nejdůležitějším ne.
Ale nevím, co by mně bylo nemilejší: zda jeho nemilost či milost.
Jsem stále vesel a ochlastán. Helgičko, ty smrade, vyřiď si své věci s Pánem Bohem, jak to dovedeš. Já si je vyřizuju s děvčaty. Herdek, ty holky z berlínských barů jsou štramačky – –
10. dubna.
Tak jsem se tam konečně dostal; odpoledne jsem obdržel suché pozvání k večeři. Třásl jsem se, vystupuje po schodech paláce. Komorník ohlásil můj příchod. Skoro v zápětí zazněla hudba – sit venia verbo! Lze prý poznat každého velkého komponistu dle hluboké svéráznosti jeho muziky. Je-li tomu tak, pak je Wilhelm II. jistojistě největší ze všech: i člověk tak nemuzikální jako já pozná podle absolutní nemelodičnosti a neharmoničnosti, za okamžik, že to „složil“ On. Nemelodičnost a neharmoničnost jsou sice vlastnosti všech moderních skladeb; ale kdežto jinde nemají skladby s melodií a harmonií prostě co činit, jsou komposice císařovy nejfrapantnějším jejich opakem; jinde je to poměr barvy bílé a červené, u císaře bílé a černé.
Tato skladba měla býť vítacími, mé maličkosti platícími fanfárami. Otevřely se dveře, vešel jsem, – hudba zmlkla. V zápětí však zazněla ze sousední síně celým operním ensemblem zpívaná píseň, začínající slovy: „Hoj, hoj do pr – – e, hoj, hoj do pr – – e, do pr – – e skoč!“ Nesporně byl i text duševním dítětem zeměpánovým.
A On sám stál přede mnou; sraziv nohy dohromady, zasalutoval přede mnou, setrvávaje velebně v této pose, dokud nebyly přezpívány dvě strofy, vnímaje kouzlo svého umění. Pak velitelské gesto – zpěv umlkl. A imperator promluvil:
„Nedomnívej se, Sternenhošíčku, že tobě platilo dlouhé salutování caesarovo; nikoli tobě, nýbrž umění, jímž jsme se právě kochali. Buď vítán! Pozdě přicházíš, ale přicházíš přece; třeba jsem se často na tebe zlobil, neztratil jsi mnoho z Mé Milosti. Na důkaz toho hleď, co ti má něžná pozornost připravila!“
Pohlédl jsem, kam ukazoval, a spatřil aspoň desetihektolitrový kotel, plný bobů, kapusty, mrkve atd. v tekutině bělavě zelenavé barvy. Vedle stála vana plná vody, vedle ní špalek, polena, sekera, láhve a krabice plné doutníků.
„Heil dir im Siegeskranz, největší hrdino germánský, Arminie II.!“ pokračoval monarcha. „Celý obsah kotle náleží tobě, a jsme pevně přesvědčeni, že ještě dnes jej zpucneš! A prosí tě caesar, a Augusta, jak se na poslušnou choť sluší, doprovází prosbu Jeho, třeba žárlíc nemá tě v přílišné oblibě, – abys, ovšem v koupacím oděvu, kterého se ti dostane, vešel do vany a reprodukoval nám všechny originelní činy, které jsi onoho věkopamátného lednového dne v své zahradě vykonal!“
Nebylo zbytí. Navlekl jsem plavky, vlezl do vody, bohudíky tentokrát teplé, a v přítomnosti obou Veličenstev, princezen, princů, nejvyšších hodnostářů, za zvuků dalších strof císařovy písně, žral jsem z kotle, současně štípaje dříví, křiče hip, hip, hurá! roztřískávaje láhve s alkoholem a krabice s cigáry..
Než nemám dnes čas šířit se o tom, co vše se při hostině dělo; snad jindy. –
Octl jsem se v císařově ložnici. A tu on, dříve nadmíru veselý, náhle se příšerně zachmuřil a zhroutil na fauteuil. Kleknuv před něj objal jsem jeho kolena. Energicky mne odstrčil a uchopiv se za lebku, viklal jí zuřivě, jako by ji chtěl odtrhnout od trupu a odhodit jako bezcenný brak. Pak se počal ohánět rukama, jako by zaplašoval moskyty od svého čela. Potom vyskočil, rozepjal náruč směrem k východu – poté k jihu – načež k severu a zařvav klesl zase na fauteuil, a dívaje se – jako i dříve – stále na sebe do zrcadla, mluvil:
„Pryč, vy stíny, jež oblétáte skráň caesara! Zmizte černé starosti, pod jejichž tíhou klesá i moje nekonečná síla! Oh! těžké chmury valí se odevšad na Říši, Bohem v léno mně danou! Jak jsem dříve v svých prorockých extasích tušil, jak nyní na základě positivních informací fakticky vím, čínští boxeři pomýšlejí na dobytí, podmanění, zničení Mého dědictví. Denně se dovídám, že se organisují a zbrojí, – proti komu může to čelit než proti Mně? Ó, snad již během tohoto roku zaplaví nivy mé říše nové hordy Džingischánovy, – nemohou Mně odpustit Walderseea, jejž jsem na ně v božském tušení před 12 roky poslal. – A mají spojence, – a to Boery, uražené, že jsem nepřijal Krugra v audienci. Už s nimi uzavřeli spolek na výboj a odboj proti nám, – a pak se k nim připojí i Bemáci. A co nejhoršího, všechny povede Bismarck. Ha! vlastizrádce ohavný…! Čtyři B! to je omineusní… Odolá můj chrabrý národ? Óh, tys netušil, Wilhelme Veliký, že ne zlatou, ale trnovou korunu posadils na nešťastnou leb sirého svého vnoučete!“
Zamlčel se. A já si myslil: „Trojka pytlem praštěná byl jsi odjakživa, a teď, jak se zdá, jsi k tomu ještě dočista zblbnul. Co se čínských boxerů týče, řekl mně přece bratr generál, že se jich nemusíme bát, protože nemají žádnou výzbroj, že třeba byli v boxu sebe větší kabrňáci, kampak se s pěstmi hrabou proti našim Tlustým Bertám! Boerové, to je už jiná omáčka; ti ukázali na John Bullovi, že něco dovedou, ti jsou jistě nejnebezpečnějšími nepřáteli naší říše. Ale Bemáci? Stačilo by, kdyby se na ně střílelo z kanónů místo granáty jejich hnusnými švestkovými knedlíky, dala by se do jejich sbírání, holota žravá, přežrala by se jich, servala se o ně a nechala se pak lehounce potlouci a pochytat jako ožralé slepice. Ale co teprve říci tomu Bismarckovi? Je možné, aby německý císař nevěděl, že je ten chlap už mnohá léta mrtev? Či snad má fixní ideu – měl z něho vždy hrozný vítr – že staroch povstane z hrobu jako Barbarossa z Kyffháuseru?“ A nezdržev se, podotkl jsem:
„Domnívám se nesměrodatně, Veličenstvo, že Bismarcka už dlouho není mezi živými.“
Zakabonil se přísně. „Dixi!“ zvolal, „kdo se odváží hlesnout, kde imperátor tvrdí? Pamatuj si, že vše, co já řeknu, je moudré, proto jen, že já jsem to řekl, třeba to bylo jinak hloupé. Vím, co vím. Německá knížata, cháska vlastizrádná, v dorozumění s nimiž chtěl mne kdysi vsadit do blázince, ukryla jej, živého, kamsi, aby s ním v příhodný okamžik proti mně vyrukovala. Ale quos ego!“ zařičel a svým fauteuilem s námahou mrštil do kouta. „Rozdrceni budete jako tento fauteuil!“ řval dále, ač křeslo zůstalo neporušeno. „Slabí jste proti mně, trpaslíci vy všichni! Bůh mne i nadál ochrání proti vašemu vzteku, Bůh, který mně byl štítem, když zlopověstná Šelma Schnapke mrštila po mém pancéřovém kočáru sekerkou!“
Zdvihl ruce k nebi, pak se hlučně vysmrkal. A mluvil dále:
„K věci! Nutno katastrofě čeliti dříve, než na nás přikvačí. Jen jeden prostředek máme: musíme založit Ligu proti Bebebebe–Gefahr. Tento název stvořil jsem já, a hned dal iniciativu ke stvoření té Ligy. Přemnozí moji manové přispěli k tomu již velkými obnosy. A ty, Hellmutku, budeš, jako vždy, kráčet v čele. Máš asi 800 milionů marek jmění, – neošívej se, přiznal jsi sice jen 300 milionů, abys ošidil erár, – nechvěj se, já, zeměpán – ačkoli mou povinností přede všemi jinými jest, dbát o zachovávání zákonů, chci přimhouřit oči, – buďme k sobě shovívaví, jako k nám otec náš v nebesích shovívavý jest. Nu krátce, když věnuješ 20 milionů na tento posvátný účel, myslím, že to bude bagatelle. Považ, co by se s celým tvým jměním stalo, kdyby Čaočučiao v čele svých hord dobyl Marku braniborskou! Tua res, Romane, agitur!“
„I ty prase!“ pomyslil jsem si. „45 milionů jsi ze mne již vyždímal za to, že – s ohledem na moralitu to nedopovím, – a teď dalších 20 milionu!… Kam to takto dál se mnou povede? Ať si ti, kdož panují, vyssávají dělnickou sběř a zvěř, to je v pořádku, jako brát mléko krávě, ale nás aristokraty?… Hned s počátku jsem věděl, k čemu cílí všechno to jeho cancání. Ta zatracená hohenzollernská lakota, dědičná! Fritz byl ještě horší. – Fricku, s malinkým Pruskem přemohl jsi Evropu, ale tenhle, „prý“ tvůj potomek, s ohromným Německem podlehl by, co by naň přišlo, i samotnému Dánsku. Fricínku, proč jsi plodil ještě děti? Může ten, kdo vystoupil na vrchol Montblancu, stoupat ještě výš? Potomci velkých mužů byli přece skoro vždy úplná prasata… Fricku, co po Tobě přišlo, lejno je! Bismarck, ač není z plemene Hohenzollernů – pouze mystický jejich ocas – je největším neštěstím germánského národa – –.“
Nic jiného mně nezbylo, než říci ano. „V nejbližší době upíšu ty miliony, Veličenstvo.“
Zamračil se strašně. „Upsat? fuj! jaká kramařina! A proč ne hned, Hellmutku? Své cheky máš vždycky u sebe! Beze všeho vyplň jeden z nich – 20 milionů – na jméno svého zeměpána, a to stačí úplně! Hanba muži, který odkládá na zítřek!“
A zajel mně bleskurychle svou rukou do náprsní kapsy. Imperátor si může dovolit vše, i krádež; čemu se říká u obyčejného člověka krádež, jest u Něho jen vznešeným Rozkazem, dobyvatelstvím, samozřejmostí. Vyloví, kůže zlodějská, mou náprsní tašku, okamžitě, jako by se v ní byl odjakživa hrabal, vytáhne z ní mé cheky a praví:
„Přinesu ti péro a inkoust, Sternenhošíčku; nepovažuje caesar za nedůstojno sebe, i takto posloužiti tomu, koho zve svým přítelem!“
Přinesl, a já, – byl bych skřípal zuby, kdybych je měl – vhodil té sani 20 milionů do bezedného jícnu. Věděl jsem, že Bebebebe–Liga nedostane z toho ani pfenik. Ale nemysliž si nikdo, že jeho dřívější povídání bylo vědomým uskokem, podvodem. Ten arcilhář obelhává stále, v gigantickém měřítku, jen sám sebe. Neví už vůbec, co myslí, co chce; pravda, lež, skutečnost, iluse – vše se u něho rozplynulo v jakýsi hnijící chaos, jen jeho bezmeznou ješitností fosforeskující… –
Jakmile vstrčil chek do kapsy, zjasnila se rázem jeho tvář nesmírně. Avšak uvědomil si to ihned; byl dobře v mládí vydresován; Bismarck prý ho řezal jako psa, nic pořádného ovšem z něho nevyřezal. – Zachmuřil se opět. Ještě jednou zacloumal svou hlavou, odehnal od ní neviditelné moskyty – a pak pravil: „Pryč, stíny, skráň mou obletující! – Povelel caesar, – a pryč jsou! Vicit Caesar! A zvítězí s pomocí Boha, Jehož mlýny melou pomalu, všude! Dosti! A nyní chce caesar býti opět jednou také člověkem!“
A pak se jeho obličej vyjasnil už definitivně. A jako obyčejně, když je v dobré náladě, začal improvisovat ve verších (Vydavatel těchto memoárů, neuměje rýmovat, podává tuto báseň v originále.):
Und nun, Hellmutchen mein,
lass uns recht froh und fröhlich sein!
In’s weiche Bett legen wir neder
– e – e – uns wieder“
(nein, besser:)
uns’re arg erschöpften Glieder.
´s ist besser, in den A– zu f – –,
als an der Politik ersticken!
Weg Sorgen, die den Caesar drücken!
Doch halt! ich muss dir früher machen
hübsch Vergnügen – – e – e mit netten Sachen.
Ich will dir nämlich gnädig zeigen,
Fotografien, – die – mir – eigen,
im Lauf von letzten drei Monaten
jemacht – – e – e von fotografierenden
Ratten…
„Hellmutku, viděl jsi takového improvisátora?“ dodal poté, zčervenalý námahou a snad i panickým studem.
Ale já zato zbledl jako křída. Jistě bude těch fotografií aspoň 200! A víte, co to pro mne znamená? Povinnost, abych 200krát padl do extase! já, rozlícený dosud tím vyhozením 20 milionů! Kdybych jen jednou do extase nepadl, padl bych v nemilost. Neboť fotografie, které mně ukáže, považuje on vesměs za umělecká díla, poněvadž Jím jsou schválena, a za svou věrnou podobu; není dovoleno říci ani: nevyrovná se to originálu… Nebýt jen jedinou z nich uchvácen, znamená proň: odsuzovat Jeho vkus a nad to považovat jej za ohyzdu.