umět nic nemusí, jen všecko věřit,
co se mu seshora ráčí vyměřit;
tak bude spasení mít jako v pachtu,
kacíř se dostane v pekelnou šachtu:
to by byl třetí punkt základních práv,
kdyby byl šedivý Metrník zdráv.
Volně zazní lidské slovo,
přelom pouto tyranovo,
svobodna buď řeč i víra,
nepokaz ji ouzká míra;
před Bohem jsme jedny děti,
žádné perle, žádné smeti:
to je třetí paragraf
v zlaté knize lidských práv.
(Odejde)
PROMĚNA
Sednice ve mlejně
Výstup třetí
TEREZKA, JAHELKOVÁ
TEREZKA. Ne, to není možná, panímámo! To jste se přeslechla.
JAHELKOVÁ. I ty kotě! Já přeslechla? Právě jdu ze vsi – teď mi to správec povídal – ještě bručel, že mají lidé štěstí, kteří ho nezasluhujou. Učitelem bude tvůj ptáček a vezme si komornou – haha!
TEREZKA. Ty můj bože, kdo by to byl v něm hledal!
JAHELKOVÁ. Copak jsem ti to neříkávala? Žádný mužský nestojí za hrst bramborové natě. Já je znám. S holkou zamilované faxy dělat a potom jí straku na vrbě okázat – to uměj.
TEREZKA. Je-li to pravda, že Jan na mne zapomněl, tedy do nejdelší smrti na mužského ani nekouknu. (Odejde)
JAHELKOVÁ. Chválabohu, že se to tak brzy přetrhlo! Mně by to bylo srdce utrhlo. Teď je po všem. Holka je mladá – ta rána se ještě zahojí.
Výstup čtvrtý
KUBA, napilý. Předešlá
KUBA. Pán Bůh rač pozdravit, panímámo!
JAHELKOVÁ. Co je?
KUBA. Já – já vám něco nesu.
JAHELKOVÁ. To pozoruju, nestydatý člověče!
KUBA. Že to poruzo – či pozoro – eh! pozorujete? Oh! tu politiku znám! Ale já vám přece řeknu – že je to od vás špatný kousek.
JAHELKOVÁ. Co tě napadá?
KUBA. Já vás mám tak rád – ona vás má tak ráda – a vy jste taková – taková infám osoba! Ani trochu politiky! Co vám to děvče udělalo?
JAHELKOVÁ. Jaké děvče?
KUBA. Může ona za to, že jste takový brumbál? Že se mužského bojíte, jako by byl drak?
JAHELKOVÁ. I ty bídný větrníku, – o kompak to kokrháš?
KUBA. Ale stará politiko! O kompak jiném nežli o té krkonošské růži? O mém balšámu – o naší Maří Majdaleně! Vy ji chcete vyhnat – není-li pravda? Styďte se, panímámo! To není politika!
JAHELKOVÁ. I ty nestydatý ochlasto!
KUBA. To vám někdo řek!
JAHELKOVÁ. Není-li to mužské pokolení zrovna bič na ubohé ženy? Z milosrdenství mám toho člověka v domě –
KUBA. To je politika!
JAHELKOVÁ. – a on se mi opováží takovéhle věci!
KUBA. To je politika!
JAHELKOVÁ. Já ti dám politiku, až se oblízneš! Táhni – a chceš-li orodovat za tu hubatou falešnici, tedy vem ranec na záda a dělej to za cizími dveřmi.
Výstup pátý
MADLENKA. Předešlí
MADLENKA (rychle). Ne, to je láska – jako naše hory! To můžete všem svatým děkovat, že dostanete takového zetě. Já bych si radostí oči vyplakala!
KUBA. Mně už lezou!
MADLENKA. Jsi ty zde taky? (Všimne si ho lépe) A cos to dělal?
KUBA. Já jsem – za tebe orodoval!
MADLENKA. Oroduj sám za své hříchy – ja svoje unesu a jsem ráda, že všechno tak dopadlo. (K Jahelkové) Nu, neměla jsem dobře, že jsem ty lidičky k sobě pouštěla? Nebude to mužíček?
JAHELKOVÁ. Byla jsi také ve vinopalně, že mě chceš poznovu dopálit? Víš, co kdákáš?
MADLENKA. O – tuze dobře. Pan Pěnkava dokázal, že má Terezku rád – líp, než kdyby byl desetkrát přisahal.
KUBA (stoje vedle pořad ještě s těžkou hlavou). Samá politika.
MADLENKA. Už si skládá věci – už chce odejít – měl bejt učitelem; ale radši nebejt nežli si vzít jinou, nežli na Terezku zapomenout. Rozumíte? Víte, co to obnáší? Ze samé lásky pustit místo!
KUBA (plačtivě). Samá politika.
JAHELKOVÁ. Nebo naopak – ty krůto! Já vím, že bude učitelem.
MADLENKA. A já vím, že nebude!
Vystup šestý
ZLATOHLAV. Předešlí
ZLATOHLAV. A já povídám také, že nebude!
JAHELKOVÁ. Jsi ty, holobrádku, zase tady?
KUBA. Není to ten čert?!
ZLATOHLAV. Jsem tady a chci, panímámo, abyste nám slovo držela! Pěnkava dokázal, že Terezku miluje.
MADLENKA. Není-li pravda, holečku? O vy jste mužíček, aby vás do zlata obalil.
KUBA. He – Maří Majdaleno! Chceš-li něco zahalovat, máš tady mne!
MADLENKA. Vari z cesty, nabobtělá cibule! – Prosím tě, mužíčku! Jen jí hodně domluv! jen jí zatop!
JAHELKOVÁ. I zavřeš-li pak tu svou šlejfírnu? Jsem váš blázen nebo co, že si dovolujete –
ZLATOHLAV. Nic, nic, panímámo! Jen pamatujte, co jste slíbila. Amant vaší dcery dokázal –
JAHELKOVÁ. Starého čerta – Bože mi hříchy odpusť! – kozla dokázal. A kdyby i nebyl učitelem, že nechtěl osobu, kterou mu nabízeli: udělal to jen z lásky k Terezce? Že se mu jedna nelíbí – že jednu nechce: to není důkaz, že má druhou rád.
MADLENKA. Ne, to je tvrdohlavost! To bych učila raděj berana polku tancovat – ten by to spíše pochopil nežli vy.
JAHELKOVÁ. I ty nestydatá!
KUBA. Samá politika!
MADLENKA. No, no, jen se zas nenadýmejte! Já toho mám už dost. A chcete-li Terezce mermomocí plačtivou polívku nadrobit – dobře! Drobte si, až předrobíte! Ale já vám povídám, že je to tvrdohlavost, že je to – proti konstituci! ( Odejde )
KUBA. A proti politice k tomu. Nynčko to víte – dělejte, co chcete, ale nezapomeňte na politiku. (Odejde)
JAHELKOVÁ. Já to všecko vyženu! To není už k vydržení!
ZLATOHLAV. Pročpak? To děvče má pravdu, paní mlynářko, a já vás jen nechtěl před ní zahanbit, sice bych začal jinou písničku.
JAHELKOVÁ. I ty tajtrlíku!
ZLATOHLAV. Vy tedy ještě nevěříte, že Pěnkava Terezku miluje?
JAHELKOVÁ. Snad proto, že si nevzal komornou?
ZLATOHLAV. A necháte ho odtud odejít?
JAHELKOVÁ. Mám ho snad proboha prosit, aby se mi posadil na střechu?
ZLATOHLAV. Rozmyslete se – sice přijde na vás lítost!
JAHELKOVÁ. Lítost? Hahaha, arci, arci! Takové vzácné osoby, jako je pan školní pomocník, to by byla hrozná škoda. – Ne! teď toho mám pod krk! Ať o tom už ani slova neslyším! Mně bručí hlava dost jinou starostí, než abych ještě zamilované pletky polykala. Jdi, konopásku, odkud jsi přišel – a nepůjdeš-li na slovo – okážu ti cestu pěstěma! (Odejde prostředními dveřmi)
ZLATOHLAV. Nuže tedy, ženo tvrdohlavá! Máš-li na ramenou místo hlavy kovadlinu – já najdu kladivo, že ti ji ztluče na měkko. (Zatočí holi. Vítr zaskučí) Matinoho! Černobejle!
Výstup sedmý
MATINOHA, ČERNOBEJL zjeví se propadkem. Předešlý
MATINOHA a ČERNOBEJL. Co žádáš, pane?
ZLATOHLAV.
Seštvěte živly, hromy a třesky,
ať se tu napasou, palčivé blesky!
Mlejnici tuto v oběť jim dejte,
životy lidské v péči však mějte!
Ztrestati musím kamennou ženu,
by znala věrné milosti cenu!
Ty zapal střechy –
(K Matinoze)
ty zadrž děvu –
všecko, jak velím! Chraňte se hněvu!
MATINOHA a ČERNOBEJL.
Neměj péči, slavné kníže,
vůle tvá nám ruce víže.
(Matinoha jde k Terezce do sednice; Černobejl prostředními dveřmi)
Lidský zrak nás neuvidí,
ať si vpřed i vzadu slídí.
(Zmizejí)
(Venku se zmáhá vítr, setmí se, blýská se – hrom hučí zhluboka. Hudba to provází)
ZLATOHLAV.
Již se tedy o to pokusíme!
Tvrdou lebku jistě oblomíme,
škodu bohatě jí nahradíme,
smíření pak v hodech oslavíme!
(Propadne se)
(Hrom udeří – křik a hlomoz ve mlejně – řvání dobytka, štěkot psů – zvonění ve vsi)
Po chvíli
PROMĚNA
Před mlejnem, kterýž stojí v plamenu. Zástupy pomáhajícího lidu; stříkačka, koše, žebříky.
Výstup osmý
ANIČKA, STÁREK, MLÁDEK, KUBA, VÁRA, MADLENKA. Lid. Pak JAHELKOVÁ
ANIČKA (z houfu vyběhne). Kde je moje truhla? Kdo jste viděl mou truhlu? Já ji zde dala podržet – (zaběhne) kdo jste vzal mou truhlu?
MLÁDEK (s uzlem na zádech). No, no! Ta se pro svou truhlu ještě zblázní. (Za ní) Snad v ní má svůj věneček.
STÁREK. Zatočte stříkačku více napravo! Háky sem!
LID. Háky! Háky!
KUBA (s plnou nůší peřin). Darmo všecka politika!
VÁRA (s plným pytlem). A tohle je kříž! Sotva že člověk něco vynese.
MADLENKA (plnou náruč sukní). He, kmotře, – kam s tím pytlem? (Strhne mu ho) Jen ho tady složte, abyste nezabloudil! (Kubovi) A ty nečum! Nemáš co vynášet? Seber hnáty! Honem!
LID (vzadu). Pryč! Pryč – tady padají trámy! (Hrnou se kupředu )
JAHELKOVÁ (přiběhne). Kde je mé dítě? Kdo jste viděl mou dceru?
MADLENKA. I ty umučení! Kdo jste ji viděl? Mluv! Běž – podívej se – ona byla v hořejší sednici –
KUBA. Ale to je hloupá politika!
JAHELKOVÁ. Smilujte se, lidé! Pomozte mi hledat! Slyšte ouzkost mateřskou! (Stavení se boří) Milosrdný Bože! Stavení se boří – a mé dítě leží snad v tom ohnivém hrobu! Pojďte, pojďte –
Výstup devátý
PĚNKAVA nese TEREZKU v náruči. Předešlí
LID. Tu je! Tu ji máte!
JAHELKOVÁ. Kde, kde? Oh mé zlaté – nanicovaté dítě! Kde jsi vězelo? Cos mi to udělalo? Terezko, koukni na mne! (Vezme ji Pěnkavovi z náruči)
PĚNKAVA. Mějte strpení; ona přijde k sobě. Leknutí a dým jí zarazily dech. Já ji zahlídl u okna rukama lomící – dostal se šťastně po žebříku nahoru – a zde ji máte, buhdá, zachovanou.
MADLENKA. O můj zlatý mužínku! Nehněvejte se – ale já bych vám dala s chutí hubičku – až by to bylo v nebi slyšet.
KUBA. Máří!
MADLENKA. Nu, panímámo, co myslíte? Je-li pak to láska? Teď mu ji přece dáte?
JAHELKOVÁ. Ne, ne, ne – nic! Žádnému své dítě nedám! Já jsem žebrácká, ale o poslední poklad se nedám připravit. Terezko! Děvečko!
MADLENKA. Ne, ta má hlavu, že by mohla šance bourat.
KUBA. To je moje stará řeč! Štěpiny by mohl na ní štípat.
MADLENKA. Tedy nemáte ještě dost důkazů?
JAHELKOVÁ. Co pan Pěnkava učinil, je skutek křesťanského milosrdenství, ale žádný důkaz lásky. Já vím, že by byl i jinou osobu z ohně vynesl. – Ale teď mi dejte pokoj! Mé dítě otvírá oči – Terezko!
TEREZKA. Ach, panímámo, – kdepak jsem? (Ohlíží se) O můj Jene! Můj ochranče! (Padne mu okolo krku)
JAHELKOVÁ. Dítě, dítě!
MADLENKA. No, no – aby vám ji nesněd!
KUBA. Ale Maří Majdaleno, copak ty tomu mladému tak nadržuješ?
TEREZKA. Jak se vám kdy odsloužím? Já už myslila, že musím zahynout! Z místa jsem nemohla – zrovna jako bych měla olovo v nohou –
(Chechtání neviditelných duchů. Všickni se ohlížejí)
PĚNKAVA. Kdo se to směje v tomto okamžení?
KUBA. To není politika!
MADLENKA. To musí bejt zrovna škůdný Luciper.
JAHELKOVÁ. Ba, na mou hříšnou duši, mně se zdá, že tu všecko není jak by mělo bejt.
PĚNKAVA (k Terezce). Nemluvme o věcech minulých. Já děkuju nebi, ze vás držím v náruči –
MADLENKA. A budu držet na věky!
TEREZKA. Ach, panímámo!
JAHELKOVÁ. No – pročpak ne! Chceš-li cizímu více věřit nežli vlastní matce – chceš-li matku opustit – tedy se mu pověs na krk, dři s ním nouzi, s vypovězeným školním pomocníkem – dři, až tě opustí. Já seberu své zbytky a půjdu do světa – abych neviděla tvé neštěstí.
TEREZKA. Ne, ne, panímámo! Vy mě neopustíte, a já neopustím vás!
MADLENKA (utírá si oči). Ne, to by se člověku zrovna srdce utrhlo!
KUBA. No, no, měj politiku!
TEREZKA. Já vím dobře, že je psáno: Cti otce svého a matku svou – a poněvadž otce nemám, tedy musím ctít matku dvojnásobně.
JAHELKOVÁ. Tak, mé drahé dítě, tak – to jsi hodná – to tě bude Pán Bůh milovat – třeba se na zemi někdo škaredil! (Objímá ji) Třeba matka všecko ztratila – když jí zbyde poslušné dítě, je dost bohatá! (K Pěnkavě) Vy, holečku, – vy si z toho nic nedělejte – vy máte zaplať Pán Bůh už ve svém svědomí, a nebudete chtít žebračku o poslední potěšení připravit! Ne – ne, to nesmíte! Dítě je moje – a já je nedám žádnému! (Vášnivě ji objímá)
(Přiměřené skupení všech přítomných)
(Mezi touto scénou, která se musí arci velmi živě hrát, je vzadu lid s hašením ještě pořád zaměstnán, arci aby dialog nerušil. Poslední skupení je osvíceno ještě jednou vyšlehujícím plamenem)
Opona se shrne