Výstup jedenáctý
ANIČKA, STÁREK, MLÁDEK, potom JAHELKOVÁ. Předešlí
STÁREK. Bere tu ďábel někoho na podávky?
KUBA. Tuhle stojí!
MLÁDEK. Kuba blázní!
ANIČKA. To peklo bych ráda viděla, kde se takoví ďábli roděj.
JAHELKOVÁ (přijde). Co je to zde za povyk?
KUBA. Čert se dobejvá do mlejnice!
JAHELKOVÁ. Co to blaboníš?
ZLATOHLAV. Dejte mu pustit žílou – ona se ho chytá fantas! – Jsem počestný krajánek a přináším pozdravení od –
JAHELKOVÁ. Nelam si hubu, větrníku! Zde není místa pro mladé povalovače.
ZLATOHLAV. A kdybyste mi celý plot takových kopřiv, jako vy jste, před nos postavila – pro mne tady musí bejt místo.
JAHELKOVÁ (k čeledi). Okažte mu cestu!
MLÁDEK. Nynčko seber kosti, jikavče! (Jde na něj, najednou nemůže ale dále a počne sebou trhat) Ah! – ah, já jsem přimrazenej!
ZLATOHLAV. Já vás naučím hrát s muzikanty – vy trpaslíci! (Zatočí holí; mlýn začne jít, dobytek bučí, pes vyje, kohout kokrhá a mezi to fučí vítr)
ČELEĎ. Soudný den! Soudný den!
JAHELKOVÁ. Kdo vytáhl stavidla? Co se to stalo dobytku! Podívejte se po drůbeži!
ČELEĎ (se rozběhne)
KUBA (se třese). Čert se utrh ze řetězu a běhá po zemi! (Utíká)
JAHELKOVÁ. Copak jsme se najedli bolehlavu?
ZLATOHLAV. Chcete ještě nějaký kousek, panímámo?
JAHELKOVÁ. Člověče, – nemaťte mi mozek! Či myslíš, holečku, že bych věřila –
ZLATOHLAV. – že musí řádný mlynářský více umět nežli kroupy dělat? To jste právě viděla.
JAHELKOVÁ (couvne na krok, ale nutí se do smíchu). Ah – hahaha, to se mi líbí, když takové holátko slepou náhodu za rohy popadá, aby ze sebe naposledy Librcouna udělal.
(Zhluboka zahřímá)
JAHELKOVÁ (sebou trhne) Copak – copak dostaneme bouřku?
ZLATOHLAV. Librcoun se hněvá, matičko! A já vám radím – to jméno nevyslovujte; on ho nerad slyší. Ono se vetřelo Čechům do ust, když se jim vůbec cizozemčina do země vedrala a potom tak roztáhla, že jim samotným kus místa nezbylo. Teď si ale začínají sklíčené oudy zase protahovat a cizí slupky shazovat: a protož, matičko, jmenujte pána hor svých zase Zlatohlavem – jako to vaše babičky dělávaly.
JAHELKOVÁ. Třesky plesky – jsem já zde proto, abyste mi držel kázání?
ZLATOHLAV. Ani mi nenapadlo! Já přicházím ve jménu svého dobrého přítele, pana Pěnkavy, ženicha vaší dcerušky, kterou bych rád pozdravil.
JAHELKOVÁ. Teď máte vrchovatý čas, abyste vandroval!
ZLATOHLAV. Vy prej mu ji nechcete dát, až vás přesvědčí, že vaši dceru miluje?
JAHELKOVÁ. Tak jsem řekla a při tom zůstane! Ale copak je vám do toho?
ZLATOHLAV. Já chci s vámi smlouvat, abyste na tom svém ustanovení něco slevila – sice vás bude mrzet jako mnohého pátera slib klášterní.
JAHELKOVÁ. I ty bídný větrníku! Ty mi budeš něco předpisovat?
ZLATOHLAV. Ano – budu! nevezmete-li rozum do pěsti! Odvolejte! sice budete litovat.
JAHELKOVÁ. Neodvolám!
ZLATOHLAV. Ženich vezme Zlatohlava na pomoc!
JAHELKOVÁ. Hahaha! Přijďte povídat pohádky, až budeme v zimě příst.
ZLATOHLAV. Tedy se nepoddáte?
JAHELKOVÁ. A kdybyste mě krájeli!
ZLATOHLAV. Neslevíte?
JAHELKOVÁ. A kdybyste mě smažili! Já vím proč.
ZLATOHLAV (s obzvláštním výrazem). Myslíte, opatrná ženo, že jsou vsickni muži takoví, jako býval – váš?
JAHELKOVÁ (zprudka). I ty bídný – co víte vy o mém muži? (Počíná se blížit večer)
ZLATOHLAV. To se jednou okáže! Ale dříve musíte, panímámo, změknout – zkřehnout musíte, že vás bude moct o malíček otočit – zdrobnout musíte, že vás bude moct skrze řešeto prosejt – potom si o té historii povíme. Zatím vám nechám čas na rozmyšlenou; ale potom konec kapitulace; potom začnu střílet, a kdybych měl na vás kanóny vystrčit. O ty pomůžou! To jsou slavní pomahači osvíceného století a pověstní vyvolávači lidské svobody! Před těmi zkrotne každé vzpouzení – a kdybyste jako nová Vlasta všechny ženské do boje vyhnala a ze samých pytlů okolo sebe barikád nadělala! (Odběhne )
JAHELKOVÁ. I půjdeš-li pak někam do horoucí – ne, co se to nynčko za lidi na světě toulá, to je hrůza! Člověk nebude moct pomalu hlavu z boudy vystrčit, aby se mu takový mladý rebelant na nos neposadil. (Odejde)
(Zatím se přiblížil soumrak. Červánky. Zvoní se ve vsi klekání. Z blízkých hor slyšeti zvonce stáda. Mlejn mele. Vše provází jemná hudba. Na dvoře slyšeti zpěv MADLENKY:
Červenaj se kopce,
stádo běží z obce,
ptactvo zpívat přestává –
Ostatní zpívá bez textu. – Nyní se počne krajina tmít; pak vyšlehne sem tam po horách světylko a opět zmizí; později vyskakuje leckde níže, až pak)
Výstup dvanáctý
ZLATOHLAV (v původní postavě uprostřed se objeví a zvolá). Honem, druzi, okolo mne spějte, na mou vůli pilný pozor dejte!
SKALNÍ DUCHOVÉ (objeví se na všech stranách velmi ochotně). Jak zní vůle tvoje, pane? Objev ji a mžiknutím se stane.
ZLATOHLAV. Vzal jsem divnou práci před sebe! Chci dvoum milým pomozt do nebe.
MATINOHA. Do nebe? Haha! To zrobíš krátce! Svaž jim ruce a již konec práce.
ZLATOHLAV. To je to – jen kdyby vázat bylo lze, a jiný nechtěl kázat jinák; ale jsou tu slova matky a z těch pocházejí zmatky. Já jí ale sednu na kobylku!
DUCHOVÉ (se smíchem). To my budem také jezdit chvilku!
ZLATOHLAV. Babka měla také jednou muže – jenže dlouho nehříla mu lůže! On jí práskl do boty a prch!
MATINOHA. Tím si arci ocet u ní zvrh.
ZLATOHLAV. Já bych teď rád věděl, kde ten chlapík celou dýlku seděl, je-li ještě živ, co tropí asi – vůbec, jaké má teď časy. Proto na vše strany leťte, běžte, lezte, neposeďte, až mi najdete buď jeho strop, nebo travou pokládaný hrob.
DUCHOVÉ. Jak jsi velel, učiníme, jistoty se dopídíme!
(Měsíc vystoupí z mračen. – Duchové se chytnou do kola a provádějí dovádivý tanec, přitom zpívají)
SBOR. Hopy, hopy přes ty hory, hopy, hopy dolinou; proletíme temné bory, poskočíme lučinou!
(Měsíc jasně svítí. – Tanec ukončí se velikým skupením, jehož prostředek Zlatohlav zajímá)
Opona spadne
JEDNÁNÍ DRUHÉ
Oupravný pokoj
Výstup první
HRDOPYŠKA, VYDŘIDUŠKA
HRDOPYŠKA. Tedy myslíte, pane správce, že si nechá ten človíček říct?
VYDŘIDUŠKA. Hehe, račte milostivě dovolit, všech deset oblízne. Chuděra v těsném fráčku! Školu a nevěstu najednou – to je ambo, na které si pan kandidát ani vsadit nemůže.
HRDOPYŠKA. A víte jistě, že nemá nikde jinou známost?
VYDŘIDUŠKA. Nic nemá – on nemá vůbec prachnic. A kdyby měl! Před slovem Vaší Milosti rozpadne se všecko v prach a popel.
HRDOPYŠKA. Ale copak je vlastně takto za člověka? Já bych nerad, aby mládež nebo děvče do nejistých rukou – je pořádný člověk?
VYDŘIDUŠKA (neví, co má říct). Já bych nevěděl – že by – aby – co by
HRDOPYŠKA. Není tulák?
VYDŘIDUŠKA (s ousměškem). To sotva! On musí vyjít půl leta s podrážkou.
HRDOPYŠKA. Karbaník?
VYDŘIDUŠKA. Také bych nevěděl; leda by hrál o knoflíky. Co vydře, dá za knihy.
HRDOPYŠKA. Za knihy? (Vrtí hlavou)
VYDŘIDUŠKA. Oh, co já se už hlavou navrtěl! co namluvil! Ale jako by hrách na stěnu házel.
HRDOPYŠKA. Jaké knihy?
VYDŘIDUŠKA. To je právě jádro hlouposti! České! Nač potřebuje učitelský vůbec knihy – ale české! To je hloupost jako babylonská věž!
HRDOPYŠKA. Ah – on bude tedy jeden z těch bláznů, co si přezdívají vlastenců?
VYDŘIDUŠKA. O, ten je kovanej! A největší kříž mám s ním od té chvíle, co chodí čert po zemi.
HRDOPYŠKA. Jak to myslíte?
VYDŘIDUŠKA. Ach, prosím Milosti, copak je ta nešťastná konstituce něco jiného? Vždyť je to zmatek a nepořádek, neposlušnost a neuctivost – že může poctivý ouřadník o rozum přijít! A zvláště tenhle patent od 7. září! Já bych se lítostí propad, když na to pomyslím. Žádné poddanství. Načpak stvořil Pán Bůh panstvo a ouřady, když nemá bejt poddaných? Ten sněm musel bejt zrovna slepotou poražen, když to dekretýroval!
HRDOPYŠKA. Nechme toho – a pošlete mi kandidáta, abych tu věc spořádal.
VYDŘIDUŠKA. Pošlu, Milosti! Věc bude snadno v pořádku. On se chytí stropu radostí. Račte mu jen přitom takhle nějakou pilulku stran těch kněh a daremných řečí mezi zuby strčit, to mu vyčistí mozeček. On nasazuje našim sedlákům všelijaké vrtochy do uší – a kazí daremně lid. Já bych ho rád zklepal, ale ode mne už máloco přijme; když ale Vaše Milost vznešená usta rozváže: to mu zatřese osrdím. (Odejde)
HRDOPYŠKA. Panáček bude bezpochyby jeden z těch třeštěnců, ježto si pro své bláznění hru na demokracii, na svobodu atd. vymyslili! Nu, však my najdeme brzo ruce, které jim ty titěrky poberou. (Klepe se na dveře) Jen dál!
Výstup druhý
PĚNKAVA. Předešlý
PĚNKAVA. Pan baron ráčil poručit –
HRDOPYŠKA. Ah – bezpochyby –?
PĚNKAVA. Jan Pěnkava, školní pomocník.
HRDOPYŠKA. Slyšel jsem, slyšel. Bylo mi o vás povědíno, že jste svému stavu s velikou láskou oddaný.
PĚNKAVA. Poctivý člověk dělá, co může, když chce mít pokoj se svým svědomím.
HRDOPYŠKA. Jste také mezi kandidáty, co se o zdejší školu ucházejí?
PĚNKAVA. Jsem, pane barone! Supliku jsem zadal, ale nedělám si velké naděje.
HRDOPYŠKA. Proč?
PĚNKAVA. Jsem zrozen na nešťastné planetě – pak nemám protekci; a bez toho portýra je těžko vejít do paláce vyslyšení.
HRDOPYŠKA. Což nejsou zásluhy lepší orodovníci než protekce?
PĚNKAVA. Pan baron ráčí být v rozkošném rozmaru! Zásluhy? Můj bože, to jsou peníze – jen tak mezi přáteli, to jdou; ale kde jsou místa na zadání, tam se neberou.
HRDOPYŠKA. Jste na omylu, mladý člověče, a já bych měl chuť vás o něčem jiném přesvědčit – kdybych se mohl na vás spolehnout.
PĚNKAVA. V čem ráčíte o mně pochybovat?
HRDOPYŠKA. Slyším – že se poddáváte vlnám, kteréž nyní celým světem, tak řečeným novým věkem, zmítají.
PĚNKAVA. Vždyť nejsem z kamene, aby mě takový proud nepohnul.
HRDOPYŠKA. Já vám dám školu i bez protekce; ale –
PĚNKAVA. Děkuju z celého srdce, pane barone, – ale žádné: ale! Nechte mi to potěšení bez porušení.
HRDOPYŠKA. Ne! ne! Výminka musí být, pod kterou vás učitelem udělám. Však to bude jen k vašemu prospěchu.
PĚNKAVA. Již poslouchám.
HRDOPYŠKA. Musíte se oženit.
PĚNKAVA. I proč ne! Když to půjde – já si nechám říct.
HRDOPYŠKA. Já mám pro vás děvče – hezké děvče –
PĚNKAVA. O – pěkně děkuju!
HRDOPYŠKA. Ono je teď v mém domě –
PĚNKAVA. Ve vašem domě? Ah!
HRDOPYŠKA. Komorná – společnice mé paní –
PĚNKAVA. Aha!
HRDOPYŠKA. Já jí dám dva tisíce zlatých věna –
PĚNKAVA. O – pěkně děkuju.
HRDOPYŠKA. A vy se mi tím ještě zavděčíte – jen aby byla svatba – čím dřív, tím líp.
PĚNKAVA. Čím dřív, tím líp! Arci, arci – ale já jsem už zaopatřen.
HRDOPYŠKA. Jak to?
PĚNKAVA. Já si už také něco vyhlíd, a kdybych i nebyl vyhlíd: musel bych se přece poděkovat. Nevěsty z rukou milostivých patronů mívají – mrzuté přívěsky.
HRDOPYŠKA. Co vás napadá?
PĚNKAVA. Že se musím za nevěstu poděkovat.
HRDOPYŠKA. Vy si ji musíte vzít.
PĚNKAVA. Že musím? Ten paragraf bych rád viděl, podle kterého bych si musel něco na krk pověsit – co by mě uškrtilo.
HRDOPYŠKA. Jinak školu nedostanete.
PĚNKAVA (se pokloní a odchází).
HRDOPYŠKA. Jak? Vy pohrdáte mou dobrotou?
PĚNKAVA (vrátí se). Pane barone! Jsou věci na světě, o kterých je prospěšněji mlčet nežli orace dělat, – a já se bojím, že je vaše výminka, respektive moje nevěsta, také taková. K čemu ta starost o rychlé zaopatření vašnostpaniny komorné? „Sedávej, panenko, v koutě, jsi-li poctivá, najdou tě.“
HRDOPYŠKA. Bravo, bravo! To je uznalost nového věku! Kdybych vám byl řekl, abyste si do každé dírky takovouhle mašličku pověsil (okáže pohrdavě na červenobílou stužku na jeho kabátě) – to by vám byla milejší výminka. Není-li pravda?
PĚNKAVA. Mezi národní pentličkou a manželskými okovy je bolestný rozdíl. Mrzí vás ta nevinná věc, pane barone?
HRDOPYŠKA. Zdá se mi, pane pomocníku, že je už čas, abyste tu hračku zahodil.
PĚNKAVA. Pane barone, já si tu stužku připnul v nejkrásnější chvíli života – v nejradostnější hodině našeho věku – v hodině novorození naší drahé vlasti – já ji tady nechám viset, až vybledne a se rozpadne.
HRDOPYŠKA (s ousměchem). Jenom aby nevypadala brzy jak paskvil na tu nejradostnější hodinu!
PĚNKAVA (prudce). Pane barone, – (svým obyčejným tónem) to není po šlechticku! Nebude-li jinak, položím tuto stužku na hrob naší mladé svobody; ale smát – smát se přitom nebudu. Víme dobře, že se už roztahuje plemeno, které dech nového věku snésti nemůže; ale ono by se mělo držet ve svém bahně a nevylízat na světlo. Jeho kuňkání zhanobuje svatou památku hlavy korunované, kteráž jediná věku našeho otcovsky se k národům sklonila, aby hlasy jejich vyslechla. Z vašich rukou nebyli bychme arci takový dar dostali.
HRDOPYŠKA. Člověče, vy se opovažujete –?
PĚNKAVA. Vždyť jste mě vybídnul! Či myslíte, abych stisknul zuby, když mi vjedete nožem do masa? Ty časy pominuly.
HRDOPYŠKA. O jen se odvolávejte na časy, vy pánové od loňského roku, – když svou třeštěností, svou zpupností proti všemu přirozenému pořádku hřešíte! Známe ty výbuchy nových časů; ale víme také, že musejí konečně před zralostí starého věku umlknout. Přál bych si, abyste toto mé mínění všem příbuzným duším donesl, a protož vás z mé školy docela propouštím. Bylo by škoda, aby takový demokratický talent na vsi zakrněl. (Jde do pobočních dveří)
PĚNKAVA. O Metrníku, Metrníku, ty jsi byl fikaný metr! Tys to znal! Tys uměl svou čeládku vychovat! Nic na ujmu všem poctivým a šlechetným jakéhokoli stavu – ale kdyby nás dostali takovíhle krocani (hodí hlavou za baronem) do prádla: to bych rád věděl, jaké by nám právo dali. Ti by nás sešněrovali ještě líp nežli pan ministr, co šel na vejmíněk do Londýna.
Píseň
Všechna moc vychází toliko z trůnu,
šťastný je národ jen v knížecím lůnu;
s trůnem se rozdělej o sílu páni,
ti mají na věky v popředí stání;
ostatní chátra ať v prachu se plouží
a v potu tváří kus chleba vyslouží:
tak by zněl první punkt základních práv,
kdyby byl šedivý Metrník zdráv.
My pravíme: Lidu sláva!
on je pramen všeho práva,
priveleje žádné straně,
jedna obec, jedny daně,
před zákonem všichni rovni,
krále svého vždy milovni:
to je první paragraf
v zlaté knize lidských práv.
Zachce-li drábu se člověka lapnout,
může ho třeba i v posteli chňapnout;
skříně vypáčit a psaní otvírat,
potom bez vejslechu v okovy svírat;
tři čtyři přátelé nesměj se scházet
ani dvě tety ku kávě se sázet:
tak by zněl druhý punkt základních práv,
kdyby byl šedivý Metrník zdráv.
Člověk pošel z ruky boží,
ale ne co panské zboží,
svoboden a vladař domu
nestrachuj se drábských hromů,
volně choď a dělej spolky,
třebas i v to přišly holky:
to je druhý paragraf
v zlaté knize lidských práv.
Psát nesmí člověk, co pravdou zavání,
rozumy hlásat mu censura brání;