PĚNKAVA. Vám? To bych snad musel panně Terezce udělat?
TEREZKA. I – já nepotřebuju žádných důkazů; já to věřím.
JAHELKOVÁ. Mlč, ty nerozumné house, – a děkuj Pánu Bohu, že máš matku, která o tebe pečuje. Nepotřebuješ důkazů! A víš, jaké bys měla živobytí, kdybysi mužskému věřila? Čtrnáct dní by tě nosil na rukou, to bysi byla jeho cukroušek – potom by tě začal hrýzt, hleděl by si kamarádíčků, skleničky a kartiček, a kdyby sis chtěla postěžovat, zamračil by se, jako by chtěl vypálit, a konečně by ti snad utekl do světa.
PĚNKAVA. Vzácná paní mlynářko, proti tomu musím ve jménu celého mužského pokolení slavně protestýrovat! O ženské lásce daly by se také divné kroniky vypravovat – ale proto bych byl přece blázen, kdybych Terezce nevěřil. A ostatně – jaké chcete důkazy?
JAHELKOVÁ. Jaké! Co je mně do toho? Vyhledejte nějaké. Vždyť prej jste tak vtipná hlavička – jak mi onehdy pan správec povídal.
PĚNKAVA. Pan správec mě chválil? To bude dělat brzo kšaft.
JAHELKOVÁ. Tuze veliká chvála to nebyla a rozumná matka si to musí dobře rozložit.
PĚNKAVA. Ah!
JAHELKOVÁ. Že prej strkáte mezi lid nebezpečné čtení – noviny a plátky.
PĚNKAVA. Oh!
JAHELKOVÁ. Že prej se hryžete s naším starým farářem; dětem prej cpete zbytečné věci do hlavy – hrajete s nimi na vojáky – a chcete prej z nich malou Svornost udělat.
PĚNKAVA. To patřím arci na Špilberk! Svornost, to je jádro rebelantství, a kde panuje svornost v národu, tam se třesou nespravedlivé koruny. Ale nebojte se mě tuze, vzácná paní mlynářko, já budu tím nejmírnějším občanem a budu v bázni boží loupat brambory. Terezka se mě dozajista nebojí.
TEREZKA. Ani dost málo, panímámo, to mi věřte – a až pana Pěnkavu poznáte, tedy –
JAHELKOVÁ. – mu řeknu, aby šel svou písničku jinam zpívat. Naposledy a dost! Jděte svou cestou: holku nedostanete.
PĚNKAVA. Paní mlynářko, já umím také vážné tváře dělat a mužné slovo mluvit. Nečiňte mě nešťastným.
TEREZKA. Panímámo!
JAHELKOVÁ. Mlč! Žádnému tě nedám, kdo mě nepřesvědčí, že tě miluje.
PĚNKAVA. A když vás přesvědčím?
JAHELKOVÁ. To nedovedete.
PĚNKAVA. Dovedu, a kdybych měl strážního ducha našich Krkonošů na pomoc zavolat.
JAHELKOVÁ (s ousměchem). To vám dovolím!
ZLATOHLAVŮV HLAS (venku). Slovo platí! VŠICKNI. Co to?
JAHELKOVÁ. Kdo si to dělá ze mne blázna?
TEREZKA. Já se celá třesu!
PĚNKAVA. Nebojte se, drahá Terezko! Srdce mé je plno vysoké víry, že mi nějaký dobrý duch cestu do vašeho náručí proklestí. Já vás miluju a budu milovat, dokud mě nevynesou na pole, kde láska věnce na pahorky klade, pod nimiž její nejdražší památka práchniví. Mějte se dobře, denice mého doufání, a sviťte mi na všech cestách mého života. (Odejde)
TEREZKA. Ach, počkejte! Kvůli mně nemusíte na cesty –
JAHELKOVÁ. Budeš-li pak mlčet?
TEREZKA. Ach, panímámo! On se třeba usouží – a já –
JAHELKOVÁ. Co ty? Dáš mi hlavu vzhůru! Tohle by mi scházelo, abych tě byla tolik let před neštěstím zachránila – a teď abysi mu měla do pazourů vběhnout.
TEREZKA. I nebojte se o mne! Ono se mi nic nestane.
JAHELKOVÁ. Nynčko máš čas, abysi táhla a vzala jehlu do ruky. Mysli na práci a ne na daremné hračky.
TEREZKA. Nu – když poroučíte, já se přičiním; ale nevím – jestli to půjde. (Odejde po straně)
JAHELKOVÁ. Tohle jsou mateřské radosti! Když přijde takové house na svět, myslí člověk: Teď mám terno! Ale jen počkej! Sotva dostane house peří, už je po ternu. To aby ho zavíral a s očí nepouštěl – jen aby ho luňák neodnes. Arci – kdyby bylo mužským co věřit, bylo by to něco jiného; ale kdo to pokolení zná – jako já, ten si dá srdce na zámek, a kdyby mu mělo scvrknout jako zimovaný šípek. (Odejde)
PROMĚNA
Před mlýnem. U dveří lávka; vedle hospodářské stavení, zahrady. Vše musí vypadat po venkovsku. – V pozadí hory.
Výstup osmý
KUBA přichází ze stájí a protahuje se.
KUBA. To pacholčení je přeci jenom sekatura – zvláště pro člověka jako já, co má ňákou politiku. (Vyndává dýmku a křesání) Z roboty do roboty! – a potom chtějí mluvit o zrušení poddanství. Sotva nakrmím – abych zas čuměl tuhle u dveří a dával pozor, aby sem žádný mladý chasník nevlezl. Divná osoba, ta naše stará, že se tak mladých chasníků bojí; máme příklady, že… (pořád ještě křesal) že to přece chytlo! A čemu se divím – že udělala stará se mnou výminku. (Kouří) Jsem přece člověk, že by mohl pohledat. A co může ze mne ještě bejt! Náš pan Johanes ze školy strčil mi onehdy mordiánského brouka do ucha. Teď jenom lituju, že jsem se už do říšského sněmu nepřihlásil. Měl jsem už hotovou šikovnou petlici, ale tu mi zavřou dveře před nosem.
Výstup devátý
MADLENKA z mlejna. Předešlý
MEDLENKA. Není tady Anče?
KUBA. Já ji nevidím.
MEDLENKA. Kde zas lítá? Jestli ji uvidíš, aby šla za mne na trávu.
KUBA. Aj, aj, Mařenko, copak to znamená? Tyť vypadáš jako devět mladých hromů!
MEDLENKA. Nekdákej – a vylož svou moudrost, až přijde jiná místo mne.
KUBA. Ale Maří Majdaleno, copak to kokrháš?
MEDLENKA. Že mě stará dopálila a že se budu stěhovat.
KUBA. Ty? Hehe!
MEDLENKA. Co se ceníš? I tohle by mi ještě scházelo, aby se takový pazderník po mně ošklíbal.
KUBA. Ale holka, kampak jsi dala politiku? Kolikrát jsi chtěla už odejít – a vždycky zůstalo jen při chtění. Však ona tě stará nezakousne – a ty nemůžeš paty vytáhnout.
MEDLENKA. Proč bych nemohla?
KUBA. On tě tady drží magnet – hehe!
MEDLENKA. Magnet?
KUBA. Oh – a jaký! Jen se dělej! Ty jsi přimražena; darmo všechna politika.
MEDLENKA. Není-li zde pravý očistec! S takovými makovicemi má tady řádná holka zůstávat! A ten je ještě mezi ostatními jako granát mezi oblázkem. – Abys viděl, chytrý Kubo, že jsi za proroka zkažený, tedy ti řeknu, že jsem si už věci složila.
KUBA. Hehe, vždyť je dobře. Však ty nepovandruješ!
MEDLENKA. Snad mě nebudeš chtít ty zdržovat?
KUBA (kývá hlavou a směje se). Jen politika!
MEDLENKA (jde naň s opřenýma rukama o boky). I ty suchá hruško, copak si ty myslíš?
KUBA. Že se beze mne nevystěhuješ!
MEDLENKA (dá se do smíchu). Ne, k tomu je přece větší kus hlouposti potřeba, nežli kdyby krkonošské hory na sebe postavil! Bez tebe? Copak si myslíš, Kubíčku?
KUBA. Že mám politiku.
MEDLENKA (klepe mu na čelo). Že máš plevy, kde má jiný člověk mozeček!
KUBA. Ale jdi a nedělej se, jako bys nic nemerčila. Na mně si to mohla dávno poznat, že bych se dal pro tebe zabít.
MEDLENKA. A potom snad vycpat, aby tě okazovali jako cizozemské zvíře.
KUBA. Ale Maří Majdaleno, měj politiku! Lepšího osla beztoho nenajdeš, a kdybysi chodila v poledne s lucernou. Několik zlatých mám taky – a – vidíš – já tě budu krmit perníkem.
MEDLENKA. Já mám dobrý žaludek a snesu ovesný chleb – a kdybych si dala říct – kdybych jedno oko zamhouřila –
KUBA. Zamhuř obě! Jenom politiku!
MEDLENKA (prohlíží si ho). Umíš-li pak poslouchat?
KUBA. Oh, vždyť mám politiku!
MEDLENKA. Ale co to máš pořád s tou politikou? Co je to za osobu?
KUBA. Hehe – žádná osoba, beruško! To jsou fiňáry! Lidské chytrosti!
MEDLENKA. Ah, to máš arci velikou politiku.
KUBA. Teď je na ni čas! Teď nesmí krejčí knoflík přišít a švec botu přikrojit, aby neměl politiku.
MEDLENKA. Uvidím, co s tvou politikou začneš, až odejdu.
KUBA. Ani z místa! – Mařenko, nekaž mi politiku.
MEDLENKA. Já nedám staré dobrého slova! Ta by mi za to stála! Pomysli jen: štírů mi nadala!
KUBA. Štírů? Ah, to není politika.
MEDLENKA. Tedy musíš ty s ní promluvit.
KUBA (škrábe se za ušima). Já?
MEDLENKA. Chceš-li, aby z nás dvou něco bylo.
KUBA. No, vem to nešť! Vždyť mám politiku. (Stranou) Musím se na to opít.
MEDLENKA. Uvidím, co dovedeš! Já se budu podle toho řídit. Ukaž tedy, že jsi – Kuba.
KUBA. Hehe – a jakej Kuba!
MEDLENKA. A že máš taky filipa! (Odchází)
KUBA (nadchází jí). Oh – a jakého filipa! Jen počkej! Já bych rád něco pro posilněnou. (Špoulí ústa a mlaskne) Něco sladkého!
MEDLENKA. Aby sis pokazil žaludek? A já nemám zvyk řemesníka dříve vyplácet, až dílo odvede. (Zpívajíc) Počkej, můj Kubíčku, dostaneš hubičku – až uvidím, co umíš! (Odejde do mlýna)
KUBA. Ta má politiku! Ale takovou si nechám líbit. To je ono teď jiné politiky na světě – že počne člověku v břiše kručet, když na ni pomyslí.
Píseň
Mnohý nynčko vytrubuje,
jak už dávno Čechem sluje,
v lásce k vlasti nezná žerty,
to prej by se popral s čerty.
Zatím myslí: Trochu chválit,
nemůže mě nikde spálit,
beztoho se karty zvrátěj
a těm Čechům rejdy zkrátěj,
přijde na ně metla zas!
To je také politika, ale patří na provaz.
Národům se něco zdálo,
vyšlo ale hrozně málo;
pod kanóny, bajonety
hnijou jejich svobod květy.
Jenom sprosťák s bratry všemi
velebí ten pokoj v zemi,
přeje, aby obležení
nedosáhlo ukončení,
to že prej je zlatý čas!
To je také politika,
ale patří na provaz.
Národům všem stejná práva,
malým, velkým čest a sláva!
To se čte teď v manifestách
po vesnicích jako v městách.
Zatím ale na vší straně
sháněj lid a brousej zbraně,
by se jedni pokořili,
druzí potom umořili,
až pak všem se zlomí vaz!
To je také politika,
ale patří na provaz!
(Jde do mlýna )
Výstup desátý
ZLATOHLAV, pak zase KUBA
ZLATOHLAV. To je tedy klec, do kteréž holubičku mého mladého přítele zamykají? No, uvidíme, nechá-li se stará holubářka oblomit. (Chce do mlýna)
KUBA (vstoupí mu mezi dveřmi do cesty). Ouha! Kampak, pane audiat?
ZLATOHLAV. Nevidíš, kdo jsem? Nesu pozdravení od pana otce z Červeného mlejna –
KUBA. I mlč s tou politikou! Tys Červený mlejn ani neviděl, sice by ti tam byli řekli, že sem jdeš nadarmo. Takové smetáky tady nepotřebujem.
ZLATOHLAV. I ty sukovitá štěpino! Ty děravá košatino! Ty odřená opálko! Ty chceš takhle mluvit s poctivým krajánkem? Nynčko běž a oznam mlynářce, že máte dnes o jedlíka víc. Ať napeče dobré buchty.
KUBA. A já ti povídám: Jdi o vantroka dál! Sice dostaneš buchtu, že ti huba oteče. (Vtom je slyšet tlesknutí, Kuba se chytne za tvář) I ty politiko! Co je to? kdo je to?
ZLATOHLAV (se směje). Ty jsi myslím dostal placku, že bysi rád polovičku přepustil.
KUBA. I ty posměvavý střízlíku! (Jde na něj, ale dostane zase neviditelnou facku) Ah – to je s čertem! Spaste duši, kde jste kdo!