VÝSTUP 10.
Alamír se svým námořním lidem ve zbrani. Předešlí.
ALAMÍR: Kde je ten strůjce omamných písní, který se opovážil naplnit plamenem sladké touhy květinu mé lásky, zřítelnici mé duše, že se nyní po něm obrací a prahne?
VOCILKA (s poklonami): Co vlastně ráčíte poroučet? Koho to hledáte?
ALAMÍR: To ty jsi ten černokněžník, který mi svou proklatou hrou odloudil princeznu Zuliku, že by teď i její slabý otec zrušil dané slovo – nebýt mého meče? Jsi ty ten český dudák?
VOCILKA (skočí za Švandou): S dovolením, já jsem jen chudák. Ale tohle je ten čarodějník s dudama. Vemte si ho! Seberte si ho! – Mně po něm nic není.
ALAMÍR (ukáže na Švandu): Toho se chopte! Však já mu vykážu rezidenci, že mu zajde chuť svádět sladkým toužením panenské růže naší země. Odveďte ho!
ŠVANDA: Počkejte, pane princi, nejsem váš, abyste mě –
ALAMÍR: Vojáci!
ŠVANDA: Cože, pane princi! Já pán – vy pán! Já vás chytím – tak ne tolik najednou – potluču vás všechny! Vocilko! Cekretáři, pomoz! (Ozbrojenci jej přemohou a mezi křikem odvedou.)
VOCILKA (stojí vpředu s rukama nazad přeloženýma): To by se mi chtělo!
ALAMIR: A ty, který jsi bezpochyby jeho pomocník a otrok – běž a navrať se k lidem vašich krajin a pověz tam, co se tu stane každému, kdo se opováží k nám přijít a pytlačit! Běž!
VOCILKA: Servitore – já to vyřídím! (Utíká za smíchu prince.)
VÝSTUP 11.
Proměna – vězení
Alamírovi oděnci vhodí Švandu do vězení. Švanda sám.
ŠVANDA: To se to se mnou zatočilo – teď jsem dodudal! Teď jsem ze vší slávy v louži – i s tisíci! Ty jsi měl pravdu, Kalafuno, když jsi mi říkal, abych zůstal doma. Ale já měl zabedněnou palici a nevěděl jsem, jaká skluzavka je ten velký svět. Doma jsem měl aspoň jednoho kamaráda – a tady jsem padl do rukou obyčejným i vznešeným darebákům. Doma jsem měl Dorotku – ach, na tu nesmím ani vzpomenout, nebo bych se hned oběsil a ještě k tomu abych se vypohlavkoval oběma rukama. Dorotka má ke mně lásku jako trám – a já – já! Ale to vše zavinil ne můj kozlík, ale ten darebák, ten Vocilka! Dostanu-li toho chlapa ještě jednou mezi pěstě – ale to je daremná myšlenka! Tady mi snad chystají lněný obojek. A také jsem ho zasloužil. Já měl říci: Princezno, takhle a takhle, to nejde! Ale to mě posedlo furiantství a já jen jak bych udělal Dorotce naschvály. Hlavu bych si strhl! Věru, já jsem ten nejmizernější chudák; snad je to tím, že stojím ve světě tak sám a sám, odmalička jako kůl v plotě. – Rodiče jsem nikdy nepoznal – ach, na ty nechci vzpomínat! – Moje matka! Zrovna jako by to byla nějaká vlčice!
VÝSTUP 12.
Zjeví se Rosava.
ROSAVA: Mlč, nerouhej se, neposkvrňuj jméno své matky!
ŠVANDA: Kdo je ta postava? Kdo jste? Co mi chcete?
ROSAVA: Přicházím ve jménu tvé matky.
ŠVANDA: Znáte ji?
ROSAVA: Jako své srdce.
ŠVANDA: Tedy jí vyřiďte, že ji pozdravuju – že si mohla na mne vzpomenout dřív – že jsem už vystál pro ni dost, že ani nevím, čí jsem – že mě našel slouha!
ROSAVA: Ustaň! Kdyby tě slyšela, srdce by jí žalostí puklo.
ŠVANDA: Žalostí? Tak proč mi nedala o sobě vědět ani slovíčko?
ROSAVA: Nesměla. Ačkoli ji to k tobě táhlo dnem i nocí, přece musila svoji lásku potlačit a podrobit se tajemné vyšší moci.
ŠVANDA: To je mi čistá láska! Směl jsem se já přiblížit k Dorotce? – A přece jsem byl pořád u ní. Ach, kdybych měl teď alespoň Dorotku!
ROSAVA: A tvá matka tě tolik miluje!
ŠVANDA: Co je mi to platno, když o tom nevím! Být moje matka jako jiná, alespoň by se byla někdy zeptala, zdali to nebolí, když jsem viděl, jak si jiné děti hrály s matkou, a já musel zalízt do křoví a tam plakat a vyplakat ze sebe, že nemám tu, která na světě nejlíp pohladí a pomiluje. I mlčte mi o lásce mé matky! Kdyby byla jako jiná, musila by vědět, co já sám viděl u jiných – že je matka nejšťastnější, když může své dítě přivinout k srdci.
ROSAVA:
Při svitu nebes, pryč s mým poutem!
Chci, synáčku, tě obejmout jen,
navzdory slibu, lásko má!
Ať vzbudím běsné hněvy skryté,
alespoň jednou zlíbám dítě:
pojď, drahý, já jsem matka tvá!
(Temné zahřímání.)
ŠVANDA: Cože to pravíte?
ROSAVA: Ty jsi mé dítě!
ŠVANDA: Ó, můj bože! A já jsem hrůzou jako zkamenělý.
ROSAVA:
Pojď, ó pojď a nenech matku žebrat;
brzo vyprší má chvíle. Nech mne, smutnou,
jedinkrát se těšit z nejsladšího
zvuku úst tvých, volajících: matko!
ŠVANDA: Maminko! (Obejmutí.)
ROSAVA:
Ty mé draze zaplacené dítě,
teď tě držím, sladkou kořist,
po které jsem léta prahla,
vzdychala – a nyní do loukotí
osudného kola sáhla.
(Temné hřímání.)
Slyšíš, dítě? Krutý hlas mne volá
od tebe snad navěky.
Sejdeme-li se však ještě jednou,
běda, odvrátíš se, nepoznáš mě,
hrůzou zapudím tě bezděky.
(Hřímání stále roste.)
ŠVANDA: Nikdy, maminko! – Ach, co se děje?
ROSAVA:
Pryč, jen pryč, mé dítě, jen se zachraň,
než se země pod nohama zboří!
Píseň tvá tě chrání, hrej – ó hrej!
ŠVANDA (hraje, cesta se mu otevře, on odchází. Hřmění dále roste.)
VÝSTUP 13.
Lesana se zjeví v doprovodu divých žen. Rosava.
ROSAVA (klekne před Lesanou):
Orteluj mě, paní – jenom jednu
milost, poslední, mi prokaž:
vyveď mého syna s věrnou
jeho dívkou z nebezpečí!
Pak mi pokutu dej sebevětší.
LESANA:
O syna již nepečuj, ten sebe
osvobodí sám – i věrná dívka
bude propuštěna z vazby.
Ty však poznáš, kam že vede cesta,
když se naše síla míchá do drah
lidských osudů,
nám i lidem je to na škodu.
Ty jsi promarnila věčnou mladost,
teď tě odsuzuji ve sbor divých žen.
(Divé ženy plesají hlasitým smíchem.)
Odnímám ti všechnu moc tvých kouzel,
kde jsi dříve vládla, služkou budeš jen.
ROSAVA:
Děj se podle vůle tvé, má paní,
synu neškodí, co matku raní.
MIHULICE:
Synáček tvůj, je-li pravda,
to je krásy květ?
Hi, hi! až jen zrejdí svět,
ten nám musí v lese, jak se vrátí,
o nejbližším novoluní hráti.
Zkusíme tu sílu jeho!
ROSAVA: Nedopouštěj, paní!
LESANA: Na tobě jest, ty jej ochraň zlého. (Zmizí s průvodem.)
ROSAVA (sama):
Užijte všech násilí!
Když je se mnou láska v spolku,
marné vaše úsilí;
berte všechny živly ku pomoci,
láska odolá i čaromoci!
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
VÝSTUP 1.
Vesnická hospoda, několik stolů a židlí.
Franěk a Váša sedí u stolu a mají džbánky před sebou. Nalejváček. Vocilka, mnohem zpustlejší nežli v druhém jednání, vejde s truhličkou na zádech.
VOCILKA: Bon jour vespolek! Salvete, carissimi! Mám to potěšení s panem hospodským?
NALEJVÁČEK: K službám.
VOCILKA: Je tady jisto? Stojíte mi za to, že se tady člověku nic neztratí?
NALEJVÁČEK (si ho prohlíží): Vám se toho asi málo ztratí, že máte strachy. Vypadáte podle toho.
VOCILKA: Oh, toho si nevšímejte. Vy také vypadáte jako hospodský, který neumí pětku místo dvojky napsat, a možná, že se oba mýlíme.
NALEJVÁČEK: Člověče, jste blázen?
VOCILKA: Ještě ne, ale (odepíná truhličku a staví ji na stůl) neručím za nic, kdyby se něco přihodilo tuhle mým skvostným věcem. Po této přátelské ekšplikaci bych prosil o džbáneček od čepu.
NALEJVÁČEK: To se může stát.
VOCILKA: A máte-li tam nějaký zbytek telecí kejty – nebo krejcarový syreček – a půl bochníku chleba – sem s tím!
NALEJVÁČEK: Podíváme se. (Odejde.)
VOCILKA: Kdybys ty věděl, že je v mé kapse zatmění slunce, však by ses nedíval. Nu, vederrremo! Chytrá hlava se neztratí, dokud je na světě hloupost.
VÝSTUP 2.
Švanda. Potom Nalejváček. Předešlí. Švanda je podnapilý.
ŠVANDA: He, hospodo!
CHASA: I hlehle – Švanda! To bude švanda!
VOCILKA (trhne sebou): Kýž tě klíště!
NALEJVÁČEK (přináší talíř a džbánek): Hned jsem tady, jen to fikne. (Dá to Vocilkovi a běží zas ven.)
ŠVANDA: Dobrého zdraví, hoši, dobrého zdraví. I kýho ďábla! Jakpak ty sem přicházíš, ďábelská podšívko?
VOCILKA: Svou vlastní ekvipáží. Služebníček – těší mě –
ŠVANDA (obejde hrozivě Vocilku, dlouho si jej měří): Hoši, vyvalchujte mi tenhle měch, já vám budu za to celou noc hrát zadarmo!
CHASA: I proč ne – to se může stát. (Vstávají na Vocilku.)
VOCILKA: Lidé, mějte rozum! (Couvá za stůl a chopí se své truhlice.) Zpátky, já tu mám nabité kanony a nerozumím žertu!
ŠVANDA: Anebo – nechte toho! On to naposledy přece nejlíp se mnou myslel – ačkoli se to neokázalo.
VOCILKA: To je moudré slovo. Arciže jsem to nejlíp myslil. Copak je princovství nějaká maličkost? Že to sklaplo, za to nemohu.
NALEJVÁČEK (přinese džbánek).
ŠVANDA (sedne ke stolu): Šsst! – Slyšeli jste? Princovství! Vy mi to nechcete nikdy věřit, když povídám, jaký jsem měl kříž s princeznami. Tenhle člověk je svědek.
VOCILKA: Ano, já byl při tom. – Pane hospodský, ještě džbáneček! (Sedne si k Švandovi.)
ŠVANDA (se směje): Ale řekni mi, šibeničníku, jak jsi tenkráte vyváznul?
VOCILKA: Oh, tuze dobře. Ti lidé byli ke mně samé komplimenty, chtěli mě pořád ještě zdržovat – ale já, že když vám udělali takový škandál – a ztratil jsem se jako stín.
ŠVANDA: A potom?
VOCILKA: Potom jsem šel zpytovat cizí krajiny – až jsem konečně sehnal celou společnost veselých lidí.
ŠVANDA: Samých cekretářů – ne?
VOCILKA: Oh, prosím. Mezi těmi byli také princezny a princové. Však uvidíte, mám jich několik ještě támhle v truhlici.
ŠVANDA: V truhlici?
VOCILKA: Já měl již v kolíbce hroznou lásku k svobodnému umění, a proto jsem si pořídil konečně celou bandu kunštýřů.
ŠVANDA: Kunštýřů?
VOCILKA: Komedii s pimprlaty.
ŠVANDA: Ha, ha, ha!
VOCILKA: To byste ani neřekl, jaká je to spekulace, když se vydaří; to je ta nejlepší divadelní direkce, protože se nestará o gáže – a hercové nikdy nepokoušejí, nedělají pikle a úklady. Na počátku se mi také dařilo; ale poněvadž nýnčko při tom kunštu jeden druhému na kobylce sedí: tedy se mi živnost také ztenčila, a stala se mi konečně malá mrzutost – na poslední hospodě jsem musil nechat celou společnost i s mašinami v prezónu – sotvaže jsem uplách s malou truhličkou, kde mám ještě princeznu Alcestu, doktora Fausta, Don Šajna a několik čertů. – Ale což to mluvím pořád o sobě. Povězte mi raději vy, jak jste sem přišel, co zde děláte, jak se máte a jak to zde vydržíte?
ŠVANDA: Já? A copak mi zde schází? Neslyšel jsi ještě o strakonickém dudákovi?
VOCILKA: Slyšel; ale nemohlo mně napadnout, že to je můj slavný koncertista.
ŠVANDA: K čertu s koncertistou! Já jsem v tom světě ztratil dost a dost – že mně někdy už ani pít nechutná.
VOCILKA: Ó, jen jsme měli zůstat déle pohromadě – to byste viděl.
ŠVANDA: Možná, že bys mi byl notně vytřel zrak. – V cizině jsem nebyl doma. Já nechal tedy svět být světem a vandroval jsem domů. Kdo mě potřebuje, však mě najde, mým dudám nevyrovná se žádná muzika.
VOCILKA: A tady chcete zůstat?
ŠVANDA: Až do smrti.
VOCILKA: To je škoda.
ŠVANDA: Proč?
VOCILKA: Já bych měl špekulaci.
ŠVANDA: Ty? Už zas?
VOCILKA: Abyste šel se mnou do kumpanie. Vy byste mohl peníze shánět a já rozhánět. Ale vy jste bezpochyby ženat?
ŠVANDA (vyskočí): Chceš abych ti dal jednu od ruky? Nevíš, darebo, že mi na tvé lhaní zavřeli Dorotku?
VOCILKA: No, snad jí nedrží až do dneška v klepetech?
ŠVANDA (smutně): Prý ji pustili, ale to ví bůh, kde bloudí a cestu nalézti nemůže.
VOCILKA: Snad abyste ji dal do novin nebo vybubnovat?
ŠVANDA: A když si na to vzpomenu – tu cítím, že můj život za nic nestojí, a že je nejlíp, když ho probiju; někdy bych si oči z hlavy vytrhal. He, hospodský, nalejte! (Sedne zase.)
NALEJVÁČEK (odejde se džbánem.)
VOCILKA: Tak vy jste odešel z té indiánské země docela sám?
ŠVANDA (dá se do smíchu): I ba – skoro nevím, jak jsem vyvázl. Mně se zdá, že mi tam chtěli skrze tu plačtivou princeznu vystrojit šibeniční houpačku; ale v noci mě navštívil někdo tak krásný a dobrý, že to takový ničema jako ty nesmí ani slyšet – a já si pak hrál svou zamilovanou, a vězení se samo otevřelo a vojáci z dešperace, místo co by mě lapli, začali poslouchat, smát se a tancovat, a já jakoby nic skrze ně dál a dál, a nežli jsem si pomyslil, byl jsem za městem. (Vzdech.) Ale bez Dorotky!
VOCILKA (vyvaluje oči): Cože? A to všechno jenom skrze dudy? Ne, to by jaktěživ člověk neuvěřil, co takový měch a ta nepatrná píšťala umí.
ŠVANDA: I co píšťala! To můžeš do jiné dejmat, až ti oči potečou – to, co já z téhle, z ní nevydejmáš. Aha! To ty koukáš, viď? Oh, já také dlouho nevěděl, co to je; ale když mě drželi v pasti, přišel jsem tomu na kloub. Když já chci, musí podle mne tancovat každý!
VOCILKA: Kýho ďábla! (Vstane, stranou.) Aby to byly nějaké divotvorné dudy? – Za našich časů – pardieu! Na mne přicházejí taškářské myšlenky.
ŠVANDA: No, copak tam obcházíš, jako když tě někdo kousl? Pojď pít! Či nemáš chuť?
VOCILKA: Oh, a jakou! – kdybys věděl nač.
ŠVANDA: Pij, je ti přáno – a chceš-li, zůstaň u mne; beztoho nemám nikoho, aby to se mnou upřímně myslel, a já jsem přece rád veselý.
VOCILKA: Na mne se můžete spolehnout.
ŠVANDA: Já vím!
VOCILKA: Hrady můžete na mně stavět.
ŠVANDA: Dorotka se mi nevrátila – a já pospíchal domů jen kvůli ní.
NALEJVÁČEK (přinesl zatím džbánek a postavil se k oknu): Ale to jsem blázen! Mám cink nebo nevidím?
ŠVANDA: Copak?
NALEJVÁČEK: Tuhle mi bylo právě, jako bych ho byl na kopečku viděl.
ŠVANDA: Kohopak?
VOCILKA: Šenkýřské svědomí s konývkou?
NALEJVÁČEK: Kalafunu s tou holkou.
ŠVANDA: Cože povídáte? Kalafunu? – Vocilko, drž mě, ať neupadnu! A viděl jste dobře?
NALEJVÁČEK: Alespoň se mi to zdálo.
ŠVANDA: Ach, kýž se vám to vyjeví!
VOCILKA: To by bylo ambo – a mně k tomu – terno.
ŠVANDA: Vocilko, dej mi hubičku! Je-li tady taky Dorotka – já nevím, co ti udělám – ach, já se držím sotva na nohou!
VOCILKA: Já se půjdu zeptat.
ŠVANDA: Ne, ne, já si musím tu radost udělat sám. Ty se zatím raduj také – skákej, tancuj, cekretáři. Hospodský, nalejvejte – já dnes všecko platím! Ať se to opije – mně tancuje hlava už také vrtáka. (Odběhne.)
VOCILKA: A tohle by teď scházelo, aby se mi zase pletla ta Dorotka do řemesla. Já si dělal už královské plány. Ty dudy musím mít! – jen kdybych mohl dudáka dostat někam stranou – nikdo mě tu nezná – dal bych mu ťafku… a pan Vocilka by najednou byl pánem nad všechny pány. Že je to taškářství? Eh co, jen když se vyplatí. (Odejde.)