VÝSTUP 12.
Dorotka se vrací. Rosava.
DOROTKA: Odešel za hory, a kdybych celou noc vzdychala, přece nic nevyvzdychám. To vím – ale což je mi to platno, když srdce pokoje nedá? A jen kdybych věděla, že se mu nic nestane. Kdybych jen mohla s živou duší o něm porozprávět.
ROSAVA:
Jen ho věrně v mysli uchovávej,
jiným starostem se nepoddávej.
DOROTKA (pro sebe): Kdo je ta podivná postava? (Hlasitě.) Co víte vy?
ROSAVA:
Znám tvou bázeň i tvé naděje,
ale věrnosti tvé mohu věštit,
když tvá láska pomůže mé lásce,
že tvůj milý cíle dospěje.
DOROTKA: Že dospěje?
ROSAVA:
Tam pohleď, jak i lůnem noci bledé
zástup strážných duchů kroky jeho vede!
Pokyne nazad; v popředí se docela setmí. Hudba. V pozadí jako prosvícené zjevení je vidět.
VÝSTUP 13.
dalekou vyhlídku na rozkošnou krajinu, která je jasně ozářena měsícem; uprostřed cesta, kudy jde Švanda. Nad ním i okolo něho se vznášejí zpívající lesní panny.
Svou čaromoc
prostřela noc,
z bílého kapradí
jdeme ti na pomoc.
Síla duchů plane,
něžné ticho vane
a čaromoc,
jak vzplála noc.
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
VÝSTUP 1.
Krátká ulice v městě ideálního slohu. Po pravé straně hostinec se zahrádkou, nad ním nápis „Vítáme vás, poutníku“. Vocilka v lehounkém kabátku přichází a obhlíží hostinec. Zpívá už za scénou:
Celý svět je jako koule,
těžko na něm stát jen nohama;
nechce-li mít člověk boule,
musí se ho chytat rukama.
Tu to klouže,
tam se boří,
tu je louže,
tam to hoří:
člověk má se jen co točit,
nechce-li si uši smočit;
kdo však umí chytře hrát,
dovede tu pevně stát.
Ano, chytrost žádné čáry. Já to zkusil už v těch nejzamotanějších pleteninách života; chytrá hlava se neztratí. Kdybych měl vypravovat, co jsem všechno tropil od té chvíle, když jsem jakožto řádný študent spal poslední noc na biliáru – kdybych to měl vypravovat: to by byla kronika, tlustší nežli Hájkova a strakatější nežli Enšpígl. Teď budeme zkoušet ještě jedno. Zkusíme získat místo sekretáře, kasíra, nebo něco podobného k cestujícímu koncertistovi. Proč ne? Vždyť podle toho vypadáme, a to nynčko vynáší nejvíc. Já už dávno po jednom pasu a teď mu sedím na patách. Tuhle se prý uhostil. Vederemo! (Čte nápis.) Vítáme vás … Ah, to je mudrc hospodský. Jen jestli také říká: Na shledanou, když nemá poutník prášky. – Holahó!
VÝSTUP 2.
Mikuli. Vocilka.
VOCILKA: Má služba, mnohovážený – bezpochyby panovník nad tímto tělo– i dušekojným ústavem?
MIKULI (vážně): Jsem hostinský.
VOCILKA: To mne těší. Já si přál už dávno hostinského nakrmení. Račte dovolit – nehostíte také slavného koncertistu?
MIKULI: Co je to?
VOCILKA: Zvíře, co dělá muziku.
MIKULI: Ah, to je ten český dudák?
VOCILKA: Ano, ta strakonická chlouba.
MIKULI: Ten je tady.
VOCILKA: To mne těší. A nemohl bych s ním rozprávět?
MIKULI: Proč bys nemohl? Jak vidím, máš dobře proříznuto.
VOCILKA (stranou): No počkej! To poznáš teprve, až se dostanu do hrnců. (Nahlas.) Já jsem totiž jeho krajan.
MIKULI (prohlížeje si ho): Taky Čech? To musí být divná zem, ta česká.
VOCILKA: Můj laskavý napáječi poutníků, to víte, že je svět už tuze starý, a proto je už taky leckde děravý. Jenže pánbůh takové díry nemůže trpět, a když něco pukne a udělá se díra, vezme pánbůh pokaždé nějakého Čecha a takovou díru jím zalepí, aby stavení nezhrklo. Proto máte po světě tolik Čechů.
MIKULI (hledí na něj a vrtí hlavou): Nu, pro mne – uvidíme, co tady dovedete.
VOCILKA: Tady?
MIKULI: Tvůj krajan chce hrát před naší princeznou.
VOCILKA: Princeznou?
MIKULI: Naše princezna je nejroztomilejší na světě, nejí než broskvová jádra a nepije než mošusový květ, ale asi od jednoho roku na ni padl tak hluboký smutek, že ani nemluví; nadarmo pro ni strojili všelijaká obveselení. Tu přiletěla pověst o divné hudbě tvého krajana, a otec smutné princezny vypravil za ním posly, aby ji svojí hrou potěšil. Dudáček přišel, a já se nyní půjdu poptat, kdy smí přijít do paláce. (Odejde.)
VOCILKA: Náš dudák přišel rozveselit princeznu? Viktoria, pšenice kvete, budeme sklízet koláče! Ale teď se, příteli Vocilko, řádně seber a prezentýruj se. Moje garderoba je sice trochu sešlá – tuhle z levého šosu bude brzy cedník, a kolena se derou na čerstvé povětří; ale vždyť máš ještě jednu rukavičku – vytáhneš si límec – a jsi hotov. Tak, jen chutě do toho, a mysli na sekretářství. Arci, když se máš přiznat, zdali se k tomu hodíš? Pah, proč by ses nehodil! Nebudeš první, kdo se vydává za něco, k čemu se vůbec nehodí. Beztak se ledaco po vrchu leskne, ale uvnitř je to dým. (Zpívá.)
Mnohý vstane sotva z lože,
modlí se hned: Pane Bože,
potom začne pilně smekat,
na ulici třebas klekat,
pobožným chce mužem slout;
chudého však honí z domu,
hází po něm tisíc hromů,
nájemníka utiskuje,
čeledínu utrhuje –
běda, kdo by se chtěl hnout!
Proto dím:
Po vrchu se mnoho leskne,
ale uvnitř je to dým.
Mnohý mistr pošle dílo
na výstavu, až je milo,
dostane i medálii,
jako v ňáké batálii,
potom chodí jako páv.
Doma zatím pilně píchá
tovaryš a hořce vzdychá;
on to dílo vyhotovil,
mistra svého přiozdobil,
sám je sotva živ a zdráv.
Proto dím:
Po vrchu se mnoho leskne,
ale uvnitř je to dým.
U klavíru slečna sedí,
do francouzské knihy hledí,
na vídeňské jezdí bály,
romantické zleze skály,
domovem je tu i tam.
Ale po našem se bavit,
jehlu vzít a něco spravit,
oběd chystat, prádlo pařit,
dobře péci, chutně vařit,
ach, to neví kudy kam.
Proto dím:
Po vrchu se mnoho leskne,
ale uvnitř je to dým.
Mnohý vzdychá: Milí bratři,
milujme se, jak se patří,
nouzi rádi pomáhejme,
smutku slzy utírejme,
lásku k bližním káže bůh!
Tajně zatím dře a šidí,
tloustne potem chudých lidí,
stovku ze sta požaduje,
špejchary si naplňuje –
hladový ten vydřiduch!
Proto dím:
Po vrchu se mnoho leskne,
ale uvnitř je to dým.
VÝSTUP 3.
Vejde Švanda. Vocilka. Švanda v černém fraku, ale aby na něm visel, má bílý šátek s notným límcem na krku atd.; pohybování jeho v tom obleku je sebevědomé a směšné.
ŠVANDA (přicházeje zívá a protahuje se): Ah – tohle je veselé živobytí – jako o Štědrém večeru při prázdné míse. Nic než dlouhá chvíle. Někdy mne to arci strhne do proudu – tu se jí a pije; ale potom je zas, jako by vypálil. A nejhezčí na tom je, že nemám posavád žádných tisíců. Ty peníze jdou u mne, jako na dračku.
VOCILKA (který stál stranou, předstoupí s mnohými poklonami): Servitore, signor musicanto – poníženě ruce líbám.
ŠVANDA: Co vás to napadá? – A jakýpak vy jste pták?
VOCILKA: Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl nejslavnějšímu krajanovi složit svou nejhlubší poklonu.
ŠVANDA (živě): Vy jste Čech?
VOCILKA: Oh – a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydržet a radili mi, abych se podíval trochu do světa.
ŠVANDA: A co nyníčko děláte?
VOCILKA: Chodím za vámi a poslouchám vaši nebeskou muziku. Roztrhal jsem tím takřka své poslední boty – všecko z pouhé lásky k umění.
ŠVANDA: To jste blázínek.
VOCILKA: Já vím, ale ono je teď mnoho takových muzikantských zfanfrnělců – to je teď jako cholera. Přitom pozoruju, že nemáte u sebe žádného, aby se staral o vaše pohodlí, aby obstarával vaše koncerty, roznášel recenzentům bilety – a já bych byl nejšťastnější člověk, kdybych vám mohl k tomu všemu obětovat svoje mizerné služby.
ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho.
VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší. Každý slavný muž má svého sekretáře, komorníka, důvěrníka – nebo jak ho chce titulovat – a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní.
ŠVANDA: Tak? Já si pomáhal posud sám, nebo jsem si vydlužil číšníka z hospody; arciže mě to všecko dřelo – jak se mi zdá.
VOCILKA: No, to si mohu myslit! Číšníci – to je krásná čeládka! To jsou pobertové! Ale to všecko přestane, když budu já u vás. A jak užijete života! – beze všech starostí. Já se vám budu starat o cesty, o koncerty, o kasu – o všecko. Uvidíte, že vám bude přitom tuze lehko.
ŠVANDA: Nu, když myslíte – můžete u mne zůstat; alespoň se mi nebude tak stejskat.
VOCILKA: Oh – milostpane – poníženě ruku líbám.
ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk?
VOCILKA: Já – ty jemináčku. Jak mě tu vidíte – samá poctivost; kdybyste mě krájel – samá poctivost – a kdybyste mi chtěl milostivě tykat, já bych se neznal pýchou.
ŠVANDA: I pro mne – ale jakpak vám říkají?
VOCILKA: Pantaleon Vocilka.
ŠVANDA: Hezké jméno.
VOCILKA: Já mu dělám také čest.
ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale co za to?
VOCILKA: Ah, ah – kdopak mluví o takových maličkostech! Mně tu jde více o čest, a také vím, že nebudete nikdy koukat na nějakou hrst dukátů, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Copak vám to udělá? Za pár let máte milióny.
ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Víš, kamaráde, vlastně bych se měl už podívat domů.
VOCILKA: I podíváme se, proč ne? Ale potom zarejdíme znovu do světa; teď se budete teprve hejbat, teď se teprve proklubete ze skořápky! Oh, jen mě nechte dělat, milostpane. To bude živobytí! He, sklepníku! – číšníku! – děvčata! (Volá do dveří.) Pro milostpána láhev nejlepšího vína a dvě sklenice! – potom něco rozumného k zakousnutí, aby to šlo hezky do krku!
ŠVANDA: Copak tě napadá? Já už snídal.
VOCILKA: To nic neškodí. Pravý umělec musí mít pořád apetýt – a koncertista žízeň. A pak se obyčejně každá smlouva něčím zavlažuje; musíme to tedy s naší také udělat, třeba už jen proto, abychom nepřišli do lidských řečí.
VÝSTUP 4.
Gulinari a Vanika (přinášejí láhev vína, dvě sklenice a na talíři pochoutky a postaví to na stůl). Předešlí.
VOCILKA: Šlaku, to jsou hezké perličky! (Kouká po nich.) Veritábl Indiánky! Na slovíčko, krajanko! (Bere ji za ruku.)
GULINARI (vyhýbá se mu): Krajanko? Ani se mi nezdá.
VOCILKA: A to je pyšná ťopka!
GULINARI (přistoupí k Švandovi): Líbí se ti něco, pane?
ŠVANDA: Oh – ty celá. (Béře ji ostýchavě za ruku.)
GULINARI: Vezmeš si mne za ženu?
ŠVANDA (se lekne a couvne): Za ženu?
GULINARI: Že ne? Co tedy říkáš, že se ti líbím? (Odejde s druhou.)
VOCILKA: No pěkně děkuju! Zde musí mít muži peklo na zemi, musí-li si hned vzít každou, které řeknou, že se jim líbí. (Nalévá mezitím víno.)
ŠVANDA: Já jsem – jako by do mne nůž vrazil. Za ženu! No, to bych pochodil!
VOCILKA: (zvoní na nože): Ke stolu! (Oba pijí a jedí.)
VÝSTUP 5.
Před vchodem Rosava v oděvu poutnickém. Za ní Dorotka s trumarýnou, plachetku na hlavě; Kalafuna s houslemi ve futrálu, ranec na zádech. Předešlí.
ROSAVA:
Teď jsme u cíle; když vejdete,
koho hledáte, zde najdete.
DOROTKA: A vy nás opustíte?
ROSAVA:
Budu u vás blíž,
nežli ty, má milá, víš,
vzácným poutem s vámi sblížena.
(Zmizí.)
KALAFUNA: S kým to věčně hovoříte, panno Dorotko? Hned na našich křižovatkách pod lesem se dáte do řeči, jako by nás měla nějaká ta osoba vést, a pak už táhneme, nevíme ani kam, přes hory a doly rovnou cestou sem. A kde to jen jsme? Tady to vypadá jako v nějaké pohádce o zakleté princezně.
DOROTKA: Pojďte jen dál, Kalafuničko, srdce mi buší jako zvon samou nedočkavostí, pojďte, ať víme, jsme-li konečně u cíle.
KALAFUNA: Nic tak, je-li tu Švanda, přivoláme si ho po muzikantsku! (A již spustí oba národní píseň „Jen ty mi, dudáčku, zadudej“ na housle a na trumarýnu. Švanda poslouchá, žasne, pak vyskočí.)
ŠVANDA: Co je to? – Zdá se mi něco? To jsou muzikanti z Čech – to je strakonická! (Běží ke vstupu.) I ty sladké umučení – Dorotko, Kalafuno! Je-li možná?
DOROTKA (vběhne Švandovi do náruče): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando. Ach, to jsem ráda, že jsme tě přece našli; vždyť jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé laskavé přítelkyně –
KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí –
DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom seděli někde za světem a vyhlíželi, kudy za tebou. No, jak se máš? Co děláš – Myslíš na mě? Schraňuješ hodně? Tak už mluv!
VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka!
ŠVANDA: Jak mám mluvit, když ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit do soudného dne? – Dobře se mám a myslím na tebe – ale co tě napadlo, pustit se do světa?
KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Když jsi nešel za čtyři neděle, začala věšet hlavu – a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.
DOROTKA: Já to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím – a potom jsem si pořád myslela, že se ti něco stalo.
VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika – to bych mohl potřebovat!
KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí –
DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla.
ŠVANDA: Jaké neštěstí?
KALAFUNA: Že jí otec ulehl a už nevstal.
ŠVANDA: Tvůj otec?
DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.)
ŠVANDA: A chudák!
VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho…
KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zdali prý bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám. Ale pak jsem si to rozpočítal – he, he. Vidíš, jářku, – stará beztoho pořád bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka – snad přitom ve světě něco utrhneš – vždyť nejsi šumař, aby tě hodili pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá – he, he, zlořečenou lázeň, až se navrátím; ale já si nemoh pomoci. Ta holka tě má ráda – až mě to celého pomátlo.
DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů.
VOCILKA: I ty sojko!
ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic.
DOROTKA: No, jen když to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.
ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic.
DOROTKA: Nic?
ŠVANDA: To jest – peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono – pak jsem musil dávat traktace – a tak mi všechny peníze zas vylítaly!
DOROTKA: Ale Švando!
ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všechno jináč. Teď mám svého sekretáře a komorníka –
DOROTKA: Ty?
ŠVANDA: Ten mi bude dávat na všechno pozor. Není-li pravda, Vocilko?
VOCILKA (rychle vstane a blíži se s mnohými poklonami): Oh, dozajista. A poněvadž moje péče o milostpána – když se vezme ohled na lásku a služebnost, kteráž je vždycky chvalitebná – tedy také ohledem na moje ponížené –
ŠVANDA: I vždyť je dobře. Já vím, co si myslíš –
VOCILKA (pořád se ještě klaní, pro sebe): Ten je vševědoucí. – Já to nevím sám.
ŠVANDA: Abys věděl, jak se také jinde zachovat – tohle je Dorotka, moje nevěsta.
VOCILKA (stranou): I hrom do čepice! – (Hlasitě.) Oh, že se nemůže k něčemu takovému mně gratulírovat. (Střílí zdaleka očima po Dorotce.)
ŠVANDA: Já ti dám gratulírování! – Ale jemináčku, teď mě teprve napadá, vy jste asi hladoví a ušlí – posaďte se. He, Vocilko – poruč, aby nám dali něco jíst a pít!
VOCILKA: (Odejde.)
DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj sekretář se mi nelíbí.
ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá. On je od kosti dobrá duše – ale ty nejsi zvyklá velkému světu – a my, co jsme umělci a páni – víš, my máme docela jiné oči než obyčejný lid.
VOCILKA (se vrací se sklepníkem, kterýžto jídlo a pití přináší): Tuhle je, co hrdlo a žaludek ráčí. Račte si, milostslečinko, pohovět – a tenhle dobrý pán bude bezpochyby také –
KALAFUNA: Ano – he, he, ten si bude také hovět. (Sedá.)
ŠVANDA: Jez, Dorotko, a pij, jako doma!
DOROTKA (se posadí.)