10. Výstup
Arnošt a Pešek
Arnošt (vyjde, pro sebe) To celkem dobře vymyšleno! – Jak jen nyní odstranit pana Peška! Třeba, aby královna stála na stráži v předsíni ložnice královské. Pešek mi překáží. Co plátno, musí s cesty, musí se rozstonat.
Pešek (pro sebe) Ano, to se řekne pod lipou na shledanou! Ale jak se jen dostat z předsíně ložnice královské – to je jiná a trochu těžší otázka – kdyby mě jen něco napadlo. – Rozstonat se – starý prostředek, ale vždy dobrý, lež rodí lež, musím být nemocným. (Spatří Arnošta) Aj, arcibiskup, dobrá, řeknu mu to hned.
Arnošt (spatřil v téže chvíli Peška) Hledal jsem tě právě, Pešku. Jako na zavolanou vběhl jsi mi do cesty.
Pešek Přeješ si, důstojný otče?
Arnošt Záleží ti, pane šenku, na získání ostruh rytířských?
Pešek Otče – jak by ne? Toť aspoň teď jediný a první cíl mé ctižádosti.
Arnošt Pak poslechni mého rozkazu a ručím ti za ně.
Pešek Hořím touhou…
Arnošt Dnes musíš stonat, pane šenku. Dnes nebudeš nalévati večer Jeho Milosti, ani míti stráž v předsíni jeho ložnice.
Pešek (stranou) Sláva, vyhráno! (Nahlas) Ale můj úřad, otče… (Stranou) Proč bych teď nedělal trochu drahotu?
Arnošt Nenamítej ničeho, chceš-li vůbec přijati můj návrh, aniž se ptej po příčinách a důvodech toho. Předstírej chorobu a nevycházej z bytu purkrabího.
Pešek (stranou) Tato podmínka se mi právě nelíbí. (Nahlas) Věru nevím, otče…
Arnošt Mohl bych raditi něco k tvému neštěstí nebo škodě tvojí?
Pešek (po krátkém rozmýšlení) Rád poslechnu rozkazu tvého, otče!
Arnošt Ty dnes tedy stůněš, ale nezapomeň na to, nezapomeň! (Odcházeje obrátí se) Nezapomeň! (Odejde)
11. Výstup
(Po jevišti rozprostřena záře zapadajícího slunce)
Pešek (sám) Teď vězím ve dvojí pasti. Od císaře se mohu sice vzdálit, ale k Aleně nemohu. Však vyhráno mám v obém případě. Buď se povede plán Aleny a jest mou následkem sázky otce jejího, nebo se plán nepovede a jest opět mou následkem získaného rytířství pomocí arcibiskupovou. Buď jak buď, Pešku, máš více štěstí, než zasloužíš. Nepřijdu-li pod lípu, bude se ovšem Alena zlobit, ale co na tom, bude aspoň potrestána za lehkomyslnost, jakou zosnovala celou tu hru. – Či lépe snad vyhledati dříve Alenu mezi čeledí – a dát jí zprávu? To nemohu, od této chvíle již jsem nemocen. – Tedy do purkrabství! – (Po chvíli) Snad kdybych se přece jen na chvilku v noci k Aleně podíval. Kdo to bude vidět? – A co jen arcibiskup má za lubem! (Zvuky trub stále bližší) Ovšem, teď je pozdě na všecky rozvahy – císař přichází! Stůňu tedy, nic platno. Dobrou noc, Alenko! (Odejde)
12. výstup
Karel IV., Arnošt, Purkrabí, Petr, Štěpán a Družina.
(Na jeviště hrnou se za hlaholu trub pážata, stráže a pánové čeští, v jejich středu císař Karel IV., za ním purkrabí karlštejnský, Arnošt, král Petr, vévoda Štěpán, komonstvo, v němž několik kněží a církevních hodnostářů. Trouby utichnou)
Karel IV. (rozhlíží se kolem) Konečně opět volně dýši! Bohu a svatému Václavu chvála! – Můj Karlštejn!
Purkrabí (předstoupí) Je mi plesem a radostí vítati vznešeného vladaře po době tak dlouhé.
Karel IV. Děkuji ti, pane purkrabí. Zde rád se nechám vítati. Zde dýchám v srdci svého národa. Zde jsem mezi svými! (Rozhlíží se kol po všech a kyne všem vlídně, jak spatří vévodu Štěpána, zachmuří se) Pan vévoda? Buď vítán! (Vévoda mlčky se ukloní) Doufám, že jen přátelská návštěva tě zavedla na Karlštejn! (Uvidí krále Petra) A tu náš vzácný a milý host, král Petr! Nu, prohlédl jsi sobě hrad, pane bratře – a pak, upřímně, jak se ti líbí? Víš, je to ještě nehotové, je to teprve začátek mé myšlenky, a prosím, bys soudil shovívavě. Karlštejn jest celý dílo mé, zde provádím své vlastní návrhy, (usmívá se) a věř, že často i k nelibosti stavitelů svých i vzácných mistrů cechu malířského.
Petr (se uklání) S podivem prohlédl jsem, veden vzorným výkladem otce Arnošta, tvé dílo, a mlčím-li, je to jen hluboký úžas, nenalézající vhodných slov k chvále a velebení.
Karel IV. Jsem rád že se ti to jen trochu líbí, pane bratře. Přepych východu zde ovšem nenajdeš – je to jen útulek samotáře, jen pevná schrána pro svaté naše klenoty korunní. Ach, pánové, jak se to volně dýchá po vykonané práci! Jedu z Prahy, pracuji jak obyčejně celou cestu ve voze, v tom kmitnou se mi v zrak drahé ty stráně nad Berounkou. Marně! Musím vyhlížeti z okna vozu, kraj stokrát procestovaný novou mne láká lahodou a tisícerými dýše půvaby! Chlumy rostou, rozeznávám šikmý hřbet “Ostrého” a zadumanou stráň „Plešivce“, stopuji břeh řeky, znám každou trhlinu ve skalách, kde hnízdí jiřičky! Nevidím posud svůj hrad, tak jsem jej ukryl sám před sebou, ale tuším jej nablízku, pánové, čekám, kdy ustoupí poslední zelená záclona lesnatých vrcholů a kdy kmitne střecha kostela svatého Palmatia mezi stromy! Konečné jsem tady, kde všecko jest moje, tak konejšivé, tiché, v klid vybízející! A dále Beroun – Verona mia… Nuž buďte všickni vítáni na mém hradě! Pravím na mém, neboť Čechy patří Čechům, ale Karlštejn je můj, mou prací i myšlenkou! Rád bych, aby zde ovládal všecky týž pocit klidu a blahé spokojenosti, jako mne a tebe – můj Arnošte! (Podá mu ruku) Ať je veselo u stolu, pane purkrabí, ať ocení moji hosté moje mělnické, jako můj hrad! – Pojďte, pánové!
(Karel, Arnošt, pážata a dva kněží odejdou. Ostatní odejdou do strážnice)
13. Výstup
Vévoda Štěpán, král Petr a Purkrabí
Purkrabí (k Štěpánovi) Nu, neměl jsem pravdu, pane vévodo?
Petr Císař se zasmušil, sotva tě uzřel, pane vévodo.
Štěpán Musím však dostat slyšení, musím.
Purkrabí Řekl jsem ti, pane vévodo, zde nechce Jeho Milost ani slyšet o věcech politických.
Štěpán Veliké služby mi prokážeš, pane purkrabí, jestliže mi vymůžeš přece slyšení. Nezapomenu ti toho a bohatě se ti odměním.
Purkrabí Což mohu já? Ale viděl jsi, co může arcibiskup. Jestli ten ti, pane vévodo, nevymůže slyšení, je všecko marné. Teď odpusť, musím dbáti o stůl a sklep svých hostí. (Odejde do hradu)
14. Výstup
Vévoda Štěpán a král Petr
Štěpán Tedy k arcibiskupovi! (Chce odejít)
Petr (ho zadrží) Jsi mi pěkným spojencem, pane vévodo, jsem na stopě a ty mne opouštíš…
Štěpán Mám důležitější starosti, pane…
Petr Ale slyš jen – dívka je zde.
Štěpán V tvé hlavě?
Petr Jak jsem ti pravil – v šatech panoše.
Štěpán Tedy přece – zákaz císařův!
Petr Jako všecky jiné zákazy, aby se neplnily, aby se lépe provedlo, co zakazují. Nu, chceš být mým spojencem?
Štěpán Jen slyšení dostat u císaře, ještě dnes —
Petr Promluvím s arcibiskupem, dá si říci. Zde má ruka!
Štěpán Dobrá, tedy k arcibiskupovi!
Petr (tiskne mu ruku) A pak – na lov za dívkou – za pážetem!
(Odejdou)
Opona spadne
Druhé dějství
Ložnice na Karlštejně. Síň prostranná ve slohu doby, bohatě vyzdobená, na stropě zlaté a stříbrné květy na tmavorudé půdě, mezi nimiž hvězdám podobné zlaté hřeby. Za oponou pod nebesy lože. Vedle něho stůl, pokrytý svitky pergamenu. Na levé straně nádherné klekátko, na kterém otevřený misál. Napravo menší stolek, na němž bohatě ozdobená stříbrná konvice a zlatý pohár. Stranou vchod do domácí kaple císařovy, zakrytý portiérou, na které jsou na zlaté půdě vetkány svatováclavské orlice. V kapli jest skvělé osvětlení, které proniká i portiérou. Právě naproti vchodu do domácí kaple jiná portiéra, za níž je vchod do předsíně, kde stojí páže na stráži.
1. Výstup
Alžběta
(Při vyhrnutí opony je slyšet, jak doznívá v kapli zpěv večerní pobožnosti vždy slaběji a slaběji; při jeho posledních zvucích objeví se na prahu královna Alžběta v oděvu pážat barvy pana purkrabího; vyjde z předsíně a rozhlíží se plaše kolem)
Sbor
(zpívá za dveřmi, kterými padá světlá záře na jeviště)
Nedej zahynouti
nám i budoucím,
svatý Václave,
Kriste elejson!
(Ztichne)
Alžběta (vyjde ze dveří) Již stalo se. Nelze více ustoupiti. Strach svírá mi ňadra. Teď teprve cítím, jak jsem se prohřešila svou nedůvěrou. Císař je tu každým okamžikem, a mne síly opouštějí. Ó, Bože, Bože, jak velká jsou to muka milovati tak horoucně, tak plamenně, jako já miluji! Vždyť mne pozná, musí mne poznati, jak vejde. Jak budu zahanbena před ním! (Pomlčka) Ale což, miluje-li mne vskutku? Má pravdu Arnošt, že láska má této zkoušky zapotřebí – či naopak, má pravdu hlas mého srdce, který praví, že tato zkouška je hříchem proti lásce? Kdo mi poví pravdu? – Však buď jak buď, já miluji a milovat budu – i oklamaná! Slyším kroky Bože, stůj při mně! (Jde do pozadí vpravo)
2. Výstup
Karel IV., Arnošt a Alžběta.
(Ze dveří kaple vyjde Karel IV., za ním arcibiskup Arnošt; Alžběta ustoupí až k portiéře a uklání se hluboko před vstupujícím císařem)
Karel IV. (přicházeje) A co se stalo našemu milému Peškovi? Jest nebezpečné jeho onemocnění?
Arnošt Ne právě; obyčejné nachladnutí, Tvoje Milosti. Doufám, že již zítra bude zase k tvým službám zdráv i ochoten.
Karel IV. (s pokynem na Alžbětu) A zastává ho?
Arnošt Mladý Olbramovic, syn purkmistra Novoměstského. Dávno toužil přiblížit se k slunci tvojí velebnosti.
Karel IV. Jak umíš lichotit, milý Arnošte! Však z tvých úst zní to jinak než obyčejné, všední pochlebenství ješitných a samolibých dvořanů! (K Alžbětě) Tedy první noc na stráži, hochu, před komnatou císaře! Nu, neuvidíš tu nic zvláštního, aby ti snad nedočkavostí a napětím srdce bušilo. Karel IV. pomodlí se k Bohu a lehne jako poslední sedlák jeho říše – snad umdlen víc – to celý ten rozdíl!
Alžběta (se hluboce uklání, aby ukryla své rozpaky) Císařská milosti!
Arnošt Chvěje se celý, proniknut vahou svého nového úřadu.
Karel IV. Brzy tomu odvykne, milý Arnošte! (Postoupí do popředí a více si Alžběty nevšímá; ta ustoupí těsně k portiéře na prvnější své místo) Nu, teď teprve jsem doma! (Usedne za stůl na židli) Buď tak laskav, Arnošte, a nalej mi trochu vína, musíš již zastati našeho nemocného číšníka!
Arnošt (nalévaje) S radostí, pane můj!
Karel IV. Zde dobře jest! Nu, a jak pokročily, Arnošte, práce na Karlštejně? Obdivoval prý se jim král jerusalemský?
Arnošt Skutečně stál překvapen před divy tvého ducha a důvtipu, a jeho úsudek platí dvojnásobně.
Karel IV. Proč, milý Arnošte?
Arnošt Jest král Petr světák, baví-li toho věci posvátné a umělecké tou měrou, nejlepší to vysvědčení o jich ceně a hodnotě… A král byl vskutku nadšen, ba unešen.
Karel IV. (pije) To mne velice těší. A což kaple svaté Kateřiny? Trochu se to protahuje s jejím vyzdobením, věru nevím, proč mistr Dětřich tak otálí… (Pokyne Arnoštovi, aby se posadil)
Arnošt (sedne na židli) Obyčejná to vlastnost všech mistrů cechu malířského i sochařského. Dávají si všichni trochu na čas; však buďme spravedliví, Milosti, myšlenky naše letí ovšem rychleji než práce jejich namáhavá, v podrobnostech se ztrácející. Ty vidíš v duchu svém vše zářící a skvělé, mezi tím co oni pracně kladou barvu k barvě a kamének ke kaménku. Ty pojmeš bleskem myšlenky vyzdobení celého stropu, co mistr stráví několik dnů zlacením záře kol hlavy svaté Panny nebo vykládáním lemu jejího roucha. Tak my jsme jen netrpěliví, co oni jsou pracovití.
Karel IV. Máš pravdu, jako vždy, milý Arnošte. Nebudu již více dotírati na mistry.
Arnošt Dětřich dokončil právě tvůj obraz nad vchodem kaple svaté Kateřiny. – Zbývá ještě obraz císařovny.
Karel IV. Nu?…
Arnošt Mistr váhá, mluvil jsem s ním včera, nechce malovat zpaměti; snažně mne prosil, abych vymohl aspoň jedno sedění Její Milosti císařovny.
Karel IV. Jak to, Arnošte – to by bylo trochu divné překvapení pro císařovnu! Má seděti obrazu, který jí má býti tajemstvím až do poslední chvíle? Je mi líto, že mistr Dětřich nemůže trefiti její podobiznu zpaměti. Věru, je to škoda. Mám zkaženou radost. Chtěl jsem tím Elišku překvapit! (Zadumá se)
Alžběta (v pozadí k sobě) Ó, Bože, on myslí na mne! – Jak jsem šťastna!
Karel IV. (v snění) Ano, chtěl jsem ji překvapit. Na místě, kde chci jediné sám ve vážných dnech posvátného téhodne mluviti s Bohem svým, tam v modlitby mé má svítiti drahá její tvář, to jediné, co mne může vedle štěstí a zdaru mých Čech poutati k této bídné zeměkouli. (Pije, – hlasitěji) Arnošte, řekni mistru Dětřichovi, ať dokončí ten obraz zpaměti, chci vésti jeho štětec, kde chvěti se bude v rozpacích, znám každý tah jejího obličeje, každý vlásek jejích skrání, každý záhyb jejího úsměvu! Povedu ruku jeho a vytvoří velké dílo, před nímž se zastaví budoucnost, nebo nebude malovati on, ale sama láska! Jsem snad dětinský v očích tvých, Arnošte, ale já nestvořil lásku, já ji jen vděčně přijímám z rukou velikého Boha.
Alžběta (v pozadí k sobě) Ó, Bože, ó, Bože!
Karel IV. Ale teď toužím již po odpočinku, Arnošte, dobrou noc!
Arnošt (vstane) Odpusť, královská Milosti – smím vznésti prosbu k tobě?
Karel IV. A ty se ptáš – ty pochybuješ?
Arnošt Díky za důvěru tvou! Chci mluviti krátce. Jednej, jak za dobré uznáš, zamítni třebas prosbu mou, mne tím nezarmoutíš.
Karel IV. Jsem dychtiv; vidím však spolu, že nejsi své věci přímluvčím příliš horlivým. Přeješ si…
Arnošt Ničeho pro sebe, ale vévoda Štěpán…
Karel IV. Chce slyšení – dovedu si to již domyslit. Nemám však chuti, milý příteli. Nerad bych, by po vzpomínce na mou Elišku se mísil mezi ní a mezi Boha nějaký stín světských záležitostí.
Arnošt Však vévoda předstírá důležité politické poslání…
Karel IV. Jehož jádrem jako vždy bude jen zisk a prospěch jeho domu. (Po chvíli přemýšlení) Budiž tedy. Nemohu ti ničeho odepříti, Arnošte, a snad přece něco důležitého bych mohl propásti svou umíněností. Vždyť nemusím, vyslechnu-li vévodu, přistoupiti k jeho návrhům. Ať tedy vejde. Ale prosím tě, ať rychle přednese, co chce, jsem unaven a pak se obávám, že bych řekl vévodovi své mínění příliš ostře, kdyby měl prodlévati a státi se příliš dotěrným. Ať tedy vejde, ty laskavě počkej s pážetem v předsíni.
Arnošt Děkuji jménem vévody.
Karel IV. Ještě něco. Arnošte, chtěl jsem ti ukázati dar, skvostný pás, který chystám královně.
Arnošt Ale vévoda…
Karel IV. (rychle řeč obrátí) Máš pravdu. – Ať tedy vejde!
Arnošt (odejde)