Moderní básníci angličtí

V den, když jsem dovršil 36tý rok života svého

 
Již čas, by srdce našlo klid,
když nemůž’ jiné v neklid hnát,
ať nemohu milován být,
chci milovat!
 
 
Mé dny jsou žlutých listů změť,
mé lásky květ i plod ty tam,
a hoře, červ, rak zbyly teď —
jsem s nimi sám!
 
 
Plam, který háral nitrem mým,
jest jako sopka ostrovní,
ne pochodeň lze vznítit ním —
žár pohřební.
 
 
A naděj, žárlivost a strach,
trud i moc lásky prchly již,
díl její lepší – zbyla ach!
jen kruhů tíž.
 
 
Ne zde teď srdce ani skráň
vzpominek nesmí tížit tlum,
kde vavřín skráně rakve daň
jest hrdinům.
 
 
Zde prapor, meč a boje řež
a Sláva, Hellas hledí sem,
volnější nebyl Spartan též
na štítu svém.
 
 
Vstaň, Řecko! – Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
a domů spěj!
 
 
Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
i úsměv, zjev!
 
 
Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
tam slední dech!
 
 
Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
a vstup v svůj mír!
 

XL. CHARLES WOLFE

Pohřeb sira Johna Moorea

 
Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,
když na valy jeho jsme vynesli tělo,
ni z jediné pušky se nemihl blesk
nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.
 
 
Byl pochován v šeru a v pochmurný den,
drn bodáky v chvatu byl obrácen, válen,
zřel zmíraje měsíc mhou k práci nám jen,
byl třaslavých pochcdní žeh temně zkalen.
 
 
A zbytečná rakev jej nekryla, šat
ni rubáš mu nezakryl na prsou rány,
on ležel tu, bojovník, který jde spat,
jen válečným pláštěm svým hrob maje stlaný.
 
 
Jen krátce zněl modliteb stručných náš kvil,
ni slovíčko nepadlo smutku a hoře,
z nás v mrtvého obličej každý zrak vryl,
snil, jak bude zítra, až zaplane zoře!
 
 
Tak snili jsme, jeho hrob vyvršen když
a pahrbek uhlazen ze všech stran kolem
jak nepřítel u hlav mu stát bude již,
a daleko v moři my se svojím bolem!
 
 
O zmizelém bude znít cizáka hlas
a urážet bude snad prach jeho schladlý,
však po tom co jemu jest? Pro věčný čas
spí v hrobě, kam Briti jej, přátelé, kladli.
 
 
Však z půle jen úkol náš vykonán jest,
hlas znovu nás k návratu svolávat pílí,
a hřímavých pušek již hlásá tu zvěst,
že nepřítel blízko a k útoku střílí.
 
 
Tož zvolna a truchlivě složen byl v rov
na krvavém poli po rekovném boji,
a nevztýčen kámen ni řádek ryt v kov,
my odešli – ať spí tam se slávou svojí!
 

XLI. PERCY BYSHE SHELLEY

Západ slunce

 
Žil kdysi jeden, v jehož něžném těle
jak světlo s větrem v jemném oblaku,
jenž taje v modru nebes poledních,
smrt v boji byla s geniem. Ba nikdo
slast jeho plesu nestih’, jakým dech
mu ustal, vzduch jak v žáru poledním,
když s paní lásky své, jež poprv bezdnou
slast sloučeného žití okoušela,
on cestou procházel se u pole,
jež hájem zastíněno na východ
se volně v obzor táhlo k západu…
Tam slunce zhaslo teď, však prouhy zlata
se třásly v popelavých mracích, v trávě
na drnu, v klonících se květinách,
na bílém vousu starých pampelišek
a v stíny soumraku se mísily,
na lesů hnědých spoustu které lehly.
Zved’ na východě měsíc znícený
se z kmenů zčernalých ve stromů houšti,
co nad hlavou vzplál promyk bledých hvězd. —
Zda divné, Isabel, to není, děl,
že nikdy neviděl jsem východ slunce?
Tam projít zítra půjdem se a slunce
ty se mnou uvidíš…
 
 
Té noci jun a dívka leželi,
v spánku i v lásce – tu když přišlo ráno,
byl mrtvý, chladný její milenec.
Ať nikdo milost Boha nezří v tom.
A dívka neumřela, nesšílela,
leč mnoho roků žila, – ač si myslím,
že trpělivost, něžnost, smutný úsměv
a vůle pevná neumřít’, však žíti
pro otce kmeta, byly šílenstvím,
když šílenstvím jest jiný být než svět.
Jen vidět ji, jakbys čet’ povídku,
již důmyslný básník stkal, by tvrdá
hnul srdce v bol, jenž matkou moudrosti.
Jí víčka slzy spálily, rty její
a bledé tváře byly jako mrtvé
a ruce tenké, tak že bludnou spletí
žil jemných snadno viděl’s prokmitat
dne třpytné světlo. Tak tvůj vlastní hrob,
v němž ve dne, v noci duch dlí mučený,
je vše, co zbylo, bědné dítě, z tebe!
 
 
„Jenž zdědil’s víc, než může dáti zem,
bez vášně klid a ticho bez výčitky, —
mají-li mrtví spánek ne – jen oddech,
a jsou-li v skutku tím, co být se zdají,
bez nářku věcmi, aneb jestli žijí
skanuvše v moře lásky hluboké, —
kéž nápis můj zní stejně jak tvůj: Mír!“
 
 
To pouze její vzdech byl jediný!
 

Hymna na duševní krásu

 
Stín jakés moci, kterou nevidíme,
vlá nezřen mezi námi, pustý tento svět
nestálých křídel jeho navštěvuje let
jak vánků dech, jejž v květy z květů těkat zříme.
Jak luny paprsky dští za hor svah, který jíme
hvozd sosen, padá zvukem prchavým
na každou tvář i srdce, zachví jím
jak souzvuk, barvy, večer když k nám slet’;
jak mračno rozložené v svitu hvězd,
jak ztichlé hudby sladká zvěst,
jak vše co drahé gracií můž’ být
a dražší tím, že v taj se musí krýt.
 
 
Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ
svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,
ať myšlenka, ať lidský tvar, kam’s lít’?
Proč opustil’s nás, proč se oddaluješ,
proč z husté strže našich slz a nářků pluješ?
Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří
svit slunce věčnou duhou nehoří,
proč mnohý znikne zjev, jen sotva že se kmit’?
Proč bázeň, strach, smrt, porod jen
na této země jasný den
dští tolik tmy, proč určen člověk lásce
a záští, naději i ochablosti vrásce?
 
 
Ze světů vyšších odpovědi nedal
ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,
tož jména Démon, Nebesa a Duch
jen svědky citů jsou, jež člověk hledal,
jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal
a nemoh’ odstraniti z všeho, co zem hostí,
nestálost, osud, pochybnosti.
Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh
neb hudba větrem zvučící
strunami loutny mlčící,
svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,
dá pravdu s gracií snu neklidného žití.
 
 
Neb Láska, Naděj, ba i Úcta k sobě
jak mrak se dálí, na krátko se vrací zas’,
moh’ člověk všemocný by žíti v příští čas,
by neznám, tajemný, jak ty’s, v své zdobě
se slavnou druží svou v něm trůnil’s v každé době.
Ty posle sladkých sympatií,
jež v očích milenců se rodí, míjí,
ty lidské myšlenky, jenž’s potrava i kvas,
jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,
neprchej, stín jak přišel tvůj,
ó neprchej, by nebyl hrob jak strach
a jako život skutečnosti v tmách.
 
 
Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv
jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,
krok plachý při hvézdách nes’ v lesní tiš,
že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,
já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.
Však nic jsem nezřel, neslyšel,
a o životě když jsem přemýšlel
v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš,
by všem nes’ noviny
co hnízda dělají a květiny,
tu rázem stín tvůj na mne kles’,
já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!
 
 
Já přísahal své zasvětiti síly
tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!
s tlukoucím srdcem, oči v slzách, ještě teď
stých drahých hodin volám fantom milý
z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly
ať v práci, v lásce, v tíši snivé
po mnohé dlouhé noci závistivé
a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily
bez naděje, že jednou svět
z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,
že, velká Kráso, vše nám dáš, co slovy
on celý nikdy nevypoví.
 
 
Den slavnější i jasnější se stává
po poledni; jest jistá harmonie
v podjeseni, zář s oblohy se lije,
jíž léta doba nemívala žhavá,
jak nemohla by být’, jak nebyla by smavá!
Kéž síla tvá, jež sestoupila
v mou línou mladost a ji posvětila
jak pravda přírody, v můj příští život sije
mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,
i každou formu, jež tě skrývá,
jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,
jen sebe báti se, však milovat vše lidi!
 

Otázka

 
Já snil, že, jak jsem ondy cestou šel,
v ráz nahá zima v jaro změnila se,
mé kroky vůně dech sved’, jenž se chvěl
kol v šeptajících, šumících vod hlase,
po trávníku, nad nímž se lesík tměl,
jenž zelené své páže v jarní kráse
div nevrh’ mu kol šíje políbení
jen dal mu, prch’, jak ty mne líbáš v snění.
 
 
Tu rostly fialky a svlačců směs
i chudobka, perlový Arktur země,
terč slunečnic, jenž nespočine, les
dál petrklíčů, modrých zvonků plémě,
jichž zrozením se trávník sotva vznes’,
i štíhlý květ, jenž matky své tvář jemně
slzami zrosí sebranými v ráji,
když vánků, druhů hlasy kol ní hrají.
 
 
A v teplém houští šípek plál a dřín,
chmel s hlohem, do nějž měsíc zář svou vlil,
a květy třešní s číškou vzácných vín,
tož rosy, již den ještě nevypil,
pak růže, břečtan tmavý v lesa klín
své vinoucí se listí rozvěsil,
směs květů, azur, temno, zlato v nich,
že neviděl zrak bdící krásnějších.
 
 
A blíže, kde se bystřiny břeh třás’,
plál kosatec na květech sníh a nach,
a blatouch mezi sítím, v jehož vlas
čalounem květů velký leknín sáh’,
jich odlesk rozházel mdlý luny jas
na tmavý dub, jenž k vodě rámě vztáh’,
na sítí, třtiny, jejichž zeleň sytá
zrak zkájí, v němž se tolik barev kmitá.
 
 
Dál snil jsem, z těchto květů vysněných
jsem kytku udělal, ji svázal tak,
že plály stejně, jak můj zrak je stih’
v svých tónech, barvách, ladu, naopak,
ty děti Hór vězněny v rukách mých,
a radost v oku, hrdý šel jsem pak
s tou kyticí, odkud jsem přišel domů,
bych moh’ ji darovati. – Ach, jen komu?
 

Mrak

 
Mnou čerstvý déšť slet’ na žíznivý květ
ze proudů i mořských tůní,
já dávám stín svěží, lístkům jež leží,
v poledním žehu se sluní.
S mých křídel bohatá dští rosa v poupata,
je vzbouzí luzná k žití,
co klid je spjal sladký na ňadrech matky,
jež kol slunce v rej se řítí.
Bič krup v ruce držím, nivám též i stržím
zeleným dávám šat bílý,
jej tavím v dešti zas, co hromů bouří hlas,
se smíchem krok můj dál pílí.
 
 
Do horských já ryh podsívám svůj sníh,
až vzdychají sosny jich tmavé,
to poduška bílá, kam skráň má se skryla,
co v klínu spím vichřice dravé.
Na oblačné mé věži valy moje střeží
blesk, kormidelník jasný,
a v sluj sklepní schován, na řetěze skován
hrom zmítá se a řve hlasný.
Nad mořem a vzduchem ušlechtilým ruchem
ten kormidelník mne vodí,
láskou duchů tažen, jejichž zástup blažen
se v purpuru mořském brodí.
Nad potoky, svahy, nad strmé skal práhy,
nad jezera i háje,
pod řekou i strání, kde dlí v zadumání
duch milující, hraje,
já se zhřívám v tichu v nebes modrých smíchu,
co v pršce on splývá a taje.
 
 
Slunce v svém zoru, jas meteoru,
své peří strouc kol žhoucí,
na proudný můj bok se vyšvihne v skok,
když bledne jitřenka mroucí.
Jakoby orel slét’ na hrotný skalin hřbet,
jenž chví se otřasy země,
ono tak popílí, spočinout na chvíli
v jas zlatých křídel svých jemně.
Z tůně, jež vzplála, slunce když sálá,
po klidu, po lásce dýše,
plášť večera v rubín když hořící v hlubin
tmu zapadá s nebeské výše,
ve vzdušném hnízdě svém křídel svých spojím lem
jak holub líhnoucí tiše.
 
 
S paprsky pílí, žár v sobě bílý,
dívka, již měsícem děli,
přes mé tvary mhavé rouno kadeřavé
jak noční vánky by střely;
kde krok jejich nohou, který nad oblohou
jen andělský sluch slyší,
stanu svého střechu strhne ve svém spěchu,
hned hvězdy hledí s výší.
Já se hlasně směji víru jich a reji,
jenž zlatých včel rovný roji,
v svém větrném stanu zvětším onu ránu,
až plesá s klidnými zdroji,
rovny nebes tříšti, spadlé skrz mne blýští
se lunou a hvězdami rojí.
 
 
Slunce trůn jasem jak žhoucím pasem,
trůn luny perlami tkávám,
zatmí se sopek žeh, zachví se planet běh,
když praporem větrů svých mávám.
Od mysu k mysu v dál se jak most vzdušný vzpjal
můj oblouk nad moři,
před slunce pablesky, dóm visím nebeský,
mé sloupy – pohoří!
Můj oblouk vítězný, jímž vichr bezmezný
s mým ohněm a sněhem spěje,
když moci vzduchu jaty jsou k mému stolci spjaty
se tisícem odstínů skvěje,
sféra ta, jež hoří, něžné barvy tvoří,
co vlhká zem dole se směje.
 
 
Zříš dceru ve mně vody a země,
kojence nebes nad zemí,
skrz póry řek, moří, můj běh se noří,
měním se, mřít však nelze mi.
Po lijavce útoku když v nebes hluboku
vlá čistá vlajka jich,
když z větrů v nebesku ze záře odlesku
se modrý, vzdušný dóm zdvih’,
já směji se tiše z hrobní své skrýše
jak z lijavce slují se nořím,
jak z lůna dítě, duch z hrobu hbitě
se zvednu a opět jej zbořím.
 

Sloky psané v chvíli stísněnosti blízko Neapole

 
Je slunce teplé, čistý je vzduch,
a vlny třpytné tryskem hrají,
ostrovy modré, sněžných hor kruh
v nach poledne se oblékají,
dech vlhký země krouží v taji
kol poupat snících posavad,
sta hlasů, jež se proplítají,
pták, vítr, moře, města hluk a chvat
jak sladkost Samoty jsou plny luzných vnad.
 
 
Dno nedotknuté propasti zřím,
nach, zeleň mořských travin tam
jak vlny tříští se pobřežím,
jak světlo v lijavci hvězd v klín tmám,
na písek stranou sedám sám.
Třpyt oceanu ve polední chvíli
plá kol a souzvuk, naslouchám,
se z rhytmů jeho sladkou něhou chýlí —
Kde srdce, v chvíli té jež pohnutí mé sdílí?
 
 
Ach, nemám pokoje v nitru svém,
ni klidu kolem, ani zdraví,
ni nad statky dražší, jež má zem,
jistotu, mudrc přemítavý
s níž kráčí s vínkem vnitřní slávy.
Moc, jmeno, láska, prázdeň – dým,
těch, již to mají, vidím davy,
jeť život smích a rozkoš jim,
číš tuto pro sebe já s jinou mírou zřím.
 
 
Mé zoufalství však mírné jest dnes
tak jako vlny, větru jak let,
jak děcko zemdlené rád bych kles’
a plakal nad žitím plným běd,
jež nesl jsem, nést musím doposled,
až jako spánek smrt mne skloní,
až v teplém vzduchu tvář má led,
až v mroucí mozek můj se vroní
hlas moře poslední tak sladce monotonní.
 
 
Tak mnohý smrt mou opláče snad
jak já, ten vida prchat den,
tak sladký, hořkost z jeho mám vnad,
stár záhy, lkám proň otráven.
Nuž ať zní jejich pláč a sten,
jsem z těch, k nimž lásky nemá svět,
jen soucit, kdežto nezkalen
on po západu bude v sled
těm, kdo jej užili jak radost v duši tkvět.
 

Óda větru západnímu

I.

 
Ó divý větře, podjeseně dechu,
jenž nezřen mrtvé listy ženeš v dál,
jak duchů vír před čarodějem v spěchu
 
 
Bled, žlutý, černý, zimničně ten vzplál,
dav morem zbitých! Lehkých semen stoh
jenž’s do tmy zimních loží k spánku svál,
 
 
By v chladu, pohroben tam ležet moh’
jak mrtví v hrobech, než tvá sestra Vesna
ta azurová zaduje v svůj roh
 
 
Nad snící zemí, tíseň poupat plesná
jak stádo k pastvě vedouc vzdušnou v říš
až barvám, vůním údolí jsou těsna.
 
 
Ó volný duchu, který všady hřmíš,
bys ničil nebo chránil, slyš, ó slyš!
 

II.

 
Ty, který nebes rozháraných změtí
jak země listím pln jsi mraků vřavy,
jež střeseny jsou s nebe, s moře snětí.
 
 
Andělé dešťů, blesků: Na modravý
jenž povrch vzdušných proudů tvých se lijí
jak lesklé kštice pozdvižené hlavy
 
 
Maenady divé a do kola bijí
od krajů obzoru až ku zenitu
vrkočem bouře blízké; Symfonií
 
 
Jenž's hrobní roku, jemuž ve svém skrytu
Noc tato schystá dóm a hrobu skrýš,
vše valné páry jíž se sklenou k štítu.
 
 
A jejíž pevná sfera, než to zvíš,
dešť, blesk a kroupy vychrlí: Ó slyš!
 

III.

 
Ty, kterým vzbuzeno jest z letních dum,
v nichž hovělo si, modré Středomoří,
křišťálných proudů jež kolébal šum,
 
 
Kde ostrov z Nemesy z Bajských vln se noří,
jenž viděl’s paláce, krov starých věží
se chvěti v světle, jímž proud silněj hoří,
 
 
Mech modrý na nich a květ sladký, svěží,
že malovat je, smyslům schopnost zmírá,
ty, jemuž Atlantická pláň, když běží,
 
 
Své hlubé tůně, strže otevírá,
co mořských květů, vodních hvozdů tiš
s bezmízným listím moře k nebi zírá.
 
 
Tvůj poznává hlas, děs ji schvátí, tíž,
že sinajíc se sama rve: Ó slyš!
 

IV.

 
Kéž bych byl mrtvý list, jejž můžeš nést;
kéž lehký mráček s tebou dát se v let;
kéž vlna mocí tvou se chvět, dát vést;
 
 
A sdílet vliv tvé síly, třeba hned
bych míň byl tebe volný, bez uzd všech!
Kéž bych byl aspoň v květu mladých let;
 
 
Moh’, druh tvůj, nebesy tvůj sdílet běh
jak v době, nebes rychlost předstihnouti
kdy snem se zdálo! Modlitby mé vzdech
 
 
V mé tísni nesnil by se tebe tknouti.
Ach, jako oblak, vlnu, list mne nes!
Na hloží padám! Krvácím v své pouti!
 
 
Pod tíží hodin tobě rovný, věz,
duch nespoután a hrdý v jho zde kles’.
 

V.

 
Jak hvozd jest, lyrou svou mne udělej:
Vždyť jako jeho moje listí padá!
Tvých mocných harmonií proudný rej
 
 
Nás oba naučí, jak jeseň skládá
své písně sladké v smutku. Hrdý duchu,
mým duchem buď! Mou nezdolná tvá vláda!
 
 
Mé mrtvé myšlenky sij v širém vzduchu
jak svadlé listí, zrychlit příchod jaru,
a rozptyl v mojich veršů vírném ruchu
 
 
Jak popel, jiskry z krbu v stálém žáru
má slova v lidstvu! Ať se dále valí
nad zemí ještě spící, v rtů mých páru.
 
 
Buď pozoun věštby! Pověz, větře, zdali,
když zima jde, můž’ Jaro býti v dáli?
 

Arethusa

 
Arethusa vstala
se sněhu, kde spala,
hor Akrokeraunských na oblasti,
z mraků a stěn skalných,
z tříště srázů valných
své potoky jasné v důl šla pásti.
Přes balvany v skoku
spěla středem toků,
šla s duhovým na své skrání vlasem,
svěžím vzplála mechem
sráz pod jejím spěchem
se k západu chýlíc, kde plál jasem:
vzpjala se, tu klesla,
zpívajíc se vznesla
hymnu šeptajíc luzný jak sen pěla,
zem k ní láskou plála,
obloha se smála,
co k propasti podél skalin spěla.
 
 
Na svojí kře ledné
Alpheus se zvedne,
svým trojzubcem do hor buší divě,
propast otevírá
ve skalách, že šírá
stráň chvěje se v Erymanthské nivě.
Černý vítr jihu
pozvednul se v mihu
za urnami tichých sněhů skrytý,
zachvěla se země
a hrom zařval temně,
v dví podzemních zdrojů pukly štíty.
Boha vlas i brada
v ručeji jenž padá,
se mihnuly, s vlnou v tom se snoubí,
zařvou stopou víly,
jak spěl ze vší síly
až ku kraji Dórské strže k hloubi.
 
 
Ukryj mne v té strži,
již mne za vlas drží.
„Ó chraniž mne! spas mne!“ žalně kvílí.
V modré hloubce hne se
Ocean a vzpne se
v pláč její se dělí v této chvíli.
Země dcera bílá
pod vodou se skryla,
jak sluneční paprsk znikla skokem,
vlny její za ní
nesmísíly ani
se s dorickým slaným mořským tokem.
Jako skvrna tmavá
v moře smaragd vstává,
hle, Alfeus! za ní dolů sletí,
orel vítězící
jak za holubicí
hřmí zbloudilou vichrů mračných změtí.
 
 
Loubím letí noci,
Oceanu Moci
kde na trůnech z perlí sedí v slávě,
korálů hřmí lesy,
proudy dál v skal tesy,
kde třpytí se drahokamy žhavě;
skrz paprsky šeré,
mezi toky steré,
jež barevné sítě světla tkají,
pod jeskyně siné,
tam kde vlny stinné
jsou zelené jako noc v hustém háji.
Letí před žralokem,
před mečounem, skokem
pod hlubinou mořských spějí lomů,
až hor skulinami
moře pod vlnami
v pláň Dorickou přijdou zase domů.
 
 
Enny na pohoří
z vřídel svých se noří
do údolí, jitrem jež se směje;
druzi rozloučení,
v svorném pochopení
za jediným cílem řek pouť spěje.
Sotva slunce vstává,
již tok v běh se dává,
jde z kolébek v tesích skalných svahů;
o poledni vinou
lesní tiší stinnou
skrz lučiny asfodelem dráhu:
v noci pak spí spolu
v hlubých skalin kolu,
kde duní proud Ortygie divý,
druhové dva, kteří
v azurové šeři
se milují, nejsou však víc živí
 

Noci

 
Ó duchu Noci! Po západní peřeji
ó pospěš a přijď hned!
jenž’s v sluji východní ve mlhy závěji
sám po celý, dlouhý den před
sny radosti, bázně a plesu,
kterými dráh jsi v svém děsu,
svůj zrychliž let!
 
 
Své tělo zahal v plášť, v šedivý mrak,
jenž hvězdami jest tkán,
svým vlasem oslepiž jasný dne zrak,
až mdlý klesne zulíbán.
Pak dotkni se měst, moří, země
svou hůlkou s opiem jemně,
tak dlouho ždán!
 
 
Když s lože jsem vstal a zem kol zřel,
já za tebou lkal;
když na stráních žeh plál, rosy kmit mřel,
žár poledne v trávě nad stromy stál,
den po klidu kdy toužil stále,
host nemilý váhal jíti dále,
já za tebou štkal!
 
 
Tvé sestry Smrti slyšel jsem hlas:
„Chceš za mnou jít?“
Tvé dítě Spánek, v mlhách oka jas,
jak včelu v poledne slyšel jsem znít:
„Chceš, abych uleh’ k tobě?“ —
Já odvětil v též době:
„Tvým nechci být!“
 
 
Až budeš mrtev, přijde Smrt v spěch
a záhy dost, jak víš,
a Spánek, před ním dáš-li se v běh,
z nich žádného nechci já číš.
Jen od tebe mír, Noci drahá!
Ó rychle spěj, proč tvůj let váhá?
Přijď, ó přijď již!
 

Aziola

 
„Křik Azioly neslyšíš?
Jest jistě blízko již,“
tak děla Mary, v tmách jsme byli,
než světlo rozžato, než hvězdný zaplál lesk.
Mne schvátil strach a stesk,
že Aziola jakás nudná žena asi,
i ptám se: Kdo to? – V duši se ples chýlí,
že lidský tvor ty nevydával hlasy,
jichž poškleb záštím, strachem v hruď mou cílí.
A Mary, jež mou duši znala:
„Buď klidný,“ řekla s úsměvem, „můj milý,
to sotva opeřená sovička je malá.“
 
 
Ó smutná Aziolo, kolikrát
tvou hudbu slýchal jsem
na horách, lesy, proudy, polem lkát
přes vody dlouhým močálem!
Hlas žádný, loutna, vítr ni pták ze zdáli
mou duši nejali,
to jiný hlas, však mnohem sladší všech.
Ó smutná Aziolo, tebe od těch chvil
i smutný pláč tvůj jsem si oblíbil.
 

Nářek

 
Ach Světe! Žití! Čase!
Já slední chytám krok váš zase,
tam chvěju se, kde pevný dřív jsem stál;
kdy sláva naše zaplá v prvním jase?
Ne víc – a nikdy dál!
 
 
Ba dál za noc a den
má radost prchla, sen;
Máj svěží, Léto, Jeseň, bílá Zima, v žal
tluk mého srdce ztápějí a v sten
ne v radost však – ó nikdy dál!
 

Řádky psané v zálivu Lerici

 
Mne v tiché chvíli opustila,
kdy luna se již unavila
azurnou stezkou nebeských plání
jsouc rovna albatrosu v spaní,
na křídlech světla se kolébala,
nad purpurovou nocí stála,
než našla hnízdo svoje v hradě
kdes na pomoří na západě.
Mne nechala, já zbyl tu sám,
vzdán každým na zvuky vzpomínkám,
jež třeba uchu němé byly,
se v okouzlené srdce vpily
jak nohy ve svém mroucí vzniku
zní v ohlasech hor v každém mžiku;
já cítil – snad až přespříliš! —
ta jemná doteknutí, když
ta její ručka sladká chvěla
jak právě teď se mi kol čela,
a tak, ač dávno zmizela
má paměť vše mi vracela
co obraznost jen může chtíti.
Mé vášně zkojila i cit
jak byla zde a já žil sám
v tom čase, jenž přán v skutku nám,
minulost, příští – v zapomnění
jak bývalé i příští snění.
Však sotva Strážný anděl znik’
na trůn svůj sed’ můj démon v mžik
v mém drahém srdci – těžko říci,
co myslil jsem, mdlý, zoufající!
Já za plachtami upřel hled,
na moři stíhal jejlch sled,
mně okřídlené vozy duchů byly,
jež čistým jakýms živlem pílí
za cílem zvláštním, dálným tam
až elysejským ku hvězdám,
plující pro lék na úkoje
té sladko-hořké tísni, jako moje.
A vítr, jenž je okřídlil,
vál od země a lehký byl
a vůně květin okřídlených
a svěžest hodin porosených
a sladké teplo, den jež zanechal,
se táhlo v záliv třpytný dál
a rybák se svítilnou svou
lez’ vlkým břehem s harpunou,
by v skalách nízkých rybu chyt’,
jež přišla zříti klamný svit.
Ó přešťastní, jimž rozkoš stálá
cit, myšlenku lítosti vzala,
již zanechá vždy plesů vír
jim bera život – ne však mír!