XLVII. THOMAS HOOD
Balada
To v chmurné zimě nebylo,
kdy zkvetla láska v nás,
to bylo, víte, růže,
kdy trhali jsme vás.
Nevlídným zimním počasím
neklíčí lásky vznět,
svět celý kvítím věnčen byl
kdy poprv jsem tě zhled.
Byl soumrak, já děl, abys šla,
tys objala mne v ráz,
to bylo, víte, růže,
když trhali jsme vás.
Mé tváře hořely nachem
slz zrosené perlemi,
já prosil tě o symbol lásky,
tys dala poupě mi.
To bylo otevřené
a dýchalo vůni a jas,
to bylo, víte, růže,
kdy trhali jsme vás!
Já mám tě rád!
Já mám tě rád, já mám tě rád!
To vše, co mohu říc,
to jesti snění mého dne
v noc jas mých zřítelnic.
To srdce mého modlitba
jen tobě žehnajíc,
já mám tě rád, já mám tě rád!
to vše, co mohu říc!
Já mám tě rád, já mám tě rád!
Dí každičký můj hlas,
toť chor, jenž v poesii mou
se vrací každý čas.
Ty můžeš to číst v zraku mém,
co mládí kol, co krás,
já mám tě rád, já mám tě rád,
z tisíců vždy a zas!
Já mám tě rád, já mám tě rád!
Lesk hnědých očí tvých
a sladkou melodii rtů,
co hudby splývá z nich,
však nejvíc srdce ze všeho —
hlas přemožen již ztich…
Já mám tě rád, já mám tě rád,
až do dnů posledních!
Ruth
Až k výši ňader stála skryta
ve záři jitra, v klasech žita,
jak drahé dítě slunce stála,
polibek jeho mnohý znala.
Jí v tváři jeseně nach plál
tak hluboký, na čílku zrál,
a zažíhal jí tmavý zrak,
jak v žitě hoří rudý mák.
Kol očí rozpuštěný vlas
ten nejčernější chvěl se, třás,
svit jejich dlouhým obrvím
jen zpola stlumen háral jím.
S širokým klobouk okrajem
jí stínil čílko před žárem,
ve středu klasů stála tak,
modlitba sladká její zrak.
Já děl: To nebe nemůž’ chtít,
bys sbírala, kde já mám žít,
pusť klasů snopek, pojď blíž sem!
a moji žeň i můj dům vem!
XLVIII. ALARIC WATTS
Docela sám
Ne docela sám! Pokavad
lze s moudrým, svatým spolek mít,
a drahé perly vzácných rad
ze svatých stránek věštců pít
sen dětství, stáří paprsk zlatý,
i pěvců čár, ten drahokam,
když mluví vše to, jak v své ztráty
se můžeš cítit zcela sám?
Ne, nejsi sám. Čím vlna nyje,
čím šumí les, čím hvězda žhne,
má vše své zvláštní harmonie,
tvé srdce zajme ztrápené!
Čím vánek v letní večer dýchá,
tě zkolébá zas v sladký klam,
že s díkem šeptneš k nebi zticha:
co dí ti: Nejsem zcela sám!
Ne, nejsi sám! Zde oko bdělé,
jež počítá i vrabce pád,
dlaň, jež se k tobě vztáhne směle,
noc, jež tě slyší napořád,
svou nejjasnější sešle záři
do noci tvoji v náruč tmám,
zdroj těchy její všecky daří,
jej hledej, nejsi zcela sám!
XLIX. ROBERT POLLOK
Byron
Sáh’ v harfu svou. S údivem naslouchali
kol národové. Proud, jenž bez mezí,
tak hřměla jeho divá, hlubá píseň
si v srdcích lidských zdroje hledajíc.
Kde jiných obraznost již v letu zmdlela,
tam jeho nesla se jak jitro svěží
ku výším neschůdným, tam byla doma
kde andělů sbor plaše couval před ní.
Též jiní velcí s hmotou vedou boj —
on s hůry přišel, smělé myšlenky
on navrh vysoké – pak náhle ztich,
jak hrdý byl by, spínati je v slova.
A příroda ve majestátu svém
svůj ráda před ním odhrnula závoj.
On v moře zasáh hřívu divokou
a hrál si důvěrně se kšticí pěn,
na Alpách stál, na Apenninu snil
a s hromem mluvil jako s druhem druh.
On verše plet si z blesků perutí
a s křídly rudých blesků žertoval,
jež jako bohů rozhněvaných kroky
se zdály, v bouři když se mstitel zjeví,
a opět s cvrčkem tiše hovořil,
jenž v trávě cvrlikal mu pod nohou,
a slunce, měsíc, hvězdy, bouř a mračna
a skály, hory, moře jako bratry
mu byly, sotva jemu sourodnými.
On všecky vášně lidské duše znal,
ty žhavé, dravé, i ty sladké, něžné,
jich smýšlení ať nízké, vznešené,
vše počasy znal, věčnost znal i čas,
ba vše co srdce doufá, čím se děsí,
co nenávidí a co miluje.
On ve vír hnal to jako listí v bouři
a s úsměvem to hnití zanechal.
Jak děsně námi zatřás jeho zpěv,
jak srdce hned zas vzdouval k rozkoši!
Však on – se nesmál, on se nechvěl s námi.
Dál jeho duše zašla v samotu
a nezřel, co mu pod nohami vře,
tak hrdý s vodstvem couvne ocean
od lučin, které náhle zatopil,
a v slávě moci svojí spočívaje
na zhoubu nepomýšlí, již sil kol.
Jak vlasatice krásy nádherné,
před níž se bledé hvězdy uklánějí,
on obrazností šleh a věděním
ve smělém letu k vrchům nejvyšším,
jež lidská sláva má, ne mdlý a v prachu,
on nevznesl se země zrozenec,
leč rajský pták, jenž na nebeských křídlech
se slunných výšin přišel, tiše sed
a po kouli se světa rozhlížel,
jež pod ním dole v hloubi hluboko.
L. THOMAS BABINGTON MACAULAY
Horatius
1.
Při devíti bozích přísahal
Lars Porsena z Clusium,
„Víc bezpráví nemá trpěti
Tarquina veliký dům!“
Při devíti bozích přísahal,
den určil pro sněmu sbor
a poslů vyslal jízdeckých
na západ, sever, východ, jih
se vřadit pod prapor.
2.
Na západ, sever, východ, jih,
vyjeli posli v ráz
a věží, městem, strání, chatou
zněl polnic břeskný hlas.
Etrusku hanba klamnému,
jenž doma zůstává,
když v pochod Porsena z Clusia
se na Řím vydává.
3.
A pěšáků i jezdců
proud valný trhne blíž,
z mnohého hřmí sem náměstí
i z žírných polí již,
i z mnohé tiché vesničky
ve buků skryté stín
jak orlí hnízdo kdes, které by v klíně nes
růžový Apennin.
4.
Z mohutné Volaterrae,
kde pověstný hrad hrozí,
jsa stavěn páží obrů
pro krále, kteří bozi,
od přístavu Populonie,
jejž stráže vidí plát,
ze Sardinie sněžných hor,
jih vroubí jejich řad;
5.
Z hrdého trhu Pisy,
královny západních vln,
kde přístav Marsilie
jest každý otrokův pln,
kde sladký Clanis kvítím
a revou, obilím běží
a ztad, kde zvedá Cortona
do vzduchu diadem věží.
6.
Zdar dubům, jejichž žaludy
v Auseru bystřeň padají,
i jelenům, již haluze
Ciminských chlumů žvýkají;
ze všech řek pastýřovi
Clitumnus nejdražší jest,
z všech jezer Volsinskému vzdává
největší ptáčník čest.
7.
Však teď víc břehy Ansera
ran seker neznají,
a sotva hory Ciminské
teď lovce vítají,
u Clitumnu se pase skot
a těká prostý pout
a volně drůbež potápí
se ve Volsinský proud.
8.
Žeň Aretia letos
požíná kmetů dav,
a v Umbru hoši koupají
teď capající brav
a letos v Luně v kádích
mošt kypí v rudý nach
kol dívčích nožek, zní žert a smích,
však otec na Řím táh.
9.
Vybraných věštců třicet,
ti nejmoudřejších v kraji,
ve službách Larsy Porseny
den i noc vytrvají,
těch třicet věštby luští
dnem nocí každý rys,
již z levé strany k pravé dlaň věštců v době tmavé
na plátno vryla kdys.
10.
A divě jedním hlasem
těch třicet volá hned:
„Miláčku nebes, Porseno,
jen hni se, hni se v před!
Jen jdi a vrať se v slávě
v Clusia královský dům,
kol oltářů Nursie zlaté vtkni štíty,
jež urveš Římanům.“
11.
A nyní každé město
mu poslalo dav mužů svých,
pěšáků skoro sto tisíc
a deset tisíc na koních
a tak před branou Latia
se sešel velký ten sjezd,
v ten věru den se říci mohlo,
jak velký Porsena jest.
12.
Neb tenkrát Etrusků voje
v šik spjaté zrak jeho zhlíd,
v nichž mnohý Říma vyhnanec
i čacký spojenců lid,
a s věru mohutnou druží
se k řadám jich připojil
sám z Tuscula Manilius,
jenž kníže Latinských byl.
13.
V ten čas na žluté Tibeře
shon, úžas byl a jek,
neb k Římu z dálné krajiny
vše dalo se na útěk,
na míli kolem města
vše cesty ucpal ten proud,
dva celé dny a noci dvě,
až děsno pohlednout.
14.
O berlích zástup kmetů
a těhotných žen sbor,
a matek, jichž sten padal
ve smavých nemluvňat zor,
a chorých na nosítkách,
jež otroků dav nes,
a s holemi a se srpy
brunatných ženců směs.
15.
A s měchy plnými vínem
tu mezků i oslů dav,
koz, ovcí přečetná stáda
a dlouhé řady krav,
vůz mnohý praskající
bez rovnováhy hnán,
pod tíží obilí, nářadí
stál v ústí hřmících těch bran.
16.
Teď z tesů tarpejské skály
krvavé v noční klid
hořící vesnice z dáli
moh římský občan zřít.
Dny, noci otcové města
se v rádní scházeli byt,
neb stále posli jezdili sem
zmar nový ohlásit.
17.
Kde východ jest i západ,
Tusk okolo hor se rojí,
v Crustumeriu holubník
ni dům, plot neobstojí.
Až ku Ostii Verbenna
krajinu zpustošil,
na Janiculus Astur stoup
a silnou stráž tam zbil.
18.
Nebylo hrdého srdce,
vím, v celém senatu,
jež nezvedlo by se vzpourou tou zlou
v bolesti záchvatu.
V ráz povstal konsul z křesla,
a každý otec vstal,
své togy podkasali
a spěchali, kde val.
19.
Odbyli radu v stoje
u říční brány v ráz,
tu k hovoru, jak rozum dá,
byl věru malý čas.
Rozkázal ihned konsul:
„Pryč s mostem, dolů s ním!
neb Janiculum když padlo,
jen to můž zachránit Řím!“
20.
Speh prchaje sem vrazil,
tvář hrůzou schvácená,
„Již zbraní chop se, konsule,
již táhne Porsena!“
Na západ k nízkým pahorkům
obrátil konsul zrak,
a viděl nebe jako v bouři,
jen samý prach a mrak.
21.
A rychle blíž a blíže
dým rudý táhne sem,
a z něho, kam se zrak zadívá,
kde kraj ten černý mrak přikrývá
se třeskný polnic zvuk ozývá,
tep kopyt, hlasů sněm,
a zřetelně teď, zjevně
se z mraku rozletěl svit,
a v levo i v pravo jak zlomený let,
a modravým světlem ocele kvet,
to lesklých je přilbic nepočet,
to kopí lze legie zřít!
22.
A zřetelně teď, zjevně
nad lesklou čarou těch řad
měst dvanácti krásných zástavy
zřels v ohně odlesku plát.
Však hrdý prapor Clusia
se nade všecky vznes,
ten, který naháněl Umbru
i Gallovi stejný děs:
23.
A zřetelně, teď zjevně
poznával měšťan dobrý
po šatu, po líci, po koních, přilbici
Lucuma bojovné obry.
Tu z Aretia Cilnius
hbitého ryzáka bod,
tu s dvojitým štítem Astur stal,
s tím mečem, jejž on pouze vzpjal,
tu s pásem zlatým Tolumn zjevný
a z hradu Verbena tam hněvný
od Thrasimenských vod.
24.
A pod korouhví krále,
zkad přehlíd boje šum,
na voze seděl ze sloně
Porsena z Clusium.
Na pravé Manilius jel,
latinské moci pán,
na levo Sextus zrádný spěl,
jímž hanby té čin stkán.
25.
Jak Sextovi v tvář hledli,
že s nepřítelem jest,
tu ryk se vznes až do nebes,
řev, vytí, kletby zvěst.
Kde jaká žena na střeše jest,
ta plila, klnula,
kde jaké dítě, malá pěst
se v kletbu zvednula.
26.
Leč konsulův zor kalný
a němý byl jeho hlas,
když na val posupný patřil
i nepřítele pás.
„Jich přední voj zde bude,
než snesete vy most,
a ten když jednou mají,
co dá nám budoucnost?“
27.
Tu vykřik Horatius,
jenž u bran stráží bděl:
„Buď dřív anebo později
los člověka, by mřel.
A může lépe umřít muž
než nebezpečím v boji,
za svatý popel otců svých,
za oltář bohů, vlast svoji?
28.
Než za svou matku něžnou,
jíž v sen byl zkolébán,
za ženu, k jejíž ňadru
jím kojenec byl dán?
Za panny, oheň Vesty
jež živí v noc i den,
před Sextem ochránit je, jímž
čin hanby proveden?
29.
Consule, most jen strhni,
jej strhni a spěch měj!
Já s dvěma ještě soudruhy
nepřátel vyčkám rej.
Nechť úzký brod, jich tisíce
my tu je zarazíme,
nuž, kdo chce v útoku mně státi po boku,
my ten most vydržíme!“
30.
Spurius Lartius tu křik,
byl z Ramnu hrdý muž,
„Ti pravém po boku stát chci v tom útoku,
most udržíme juž!“
A vykřik Herminius,
Titiův krve muž:
„Ti levém po boku stát chci v tom útoku,
most udržíme juž!“
31.
„Horaci,“ pravil konsul,
„jak děl jsi, jděte v boj,“
tři smělci takto vytáhli
na ohromný ten voj.
Neb Říman v bojích pro svůj Řím
nešetřil zlato, zem,
ni syna ni žen a život mu sen
v tom dobrém čase pradávném.
32.
Jen pro stát všichni byli,
ne pro stran zápasy,
a velký s malým vzájemně
se v pomoc přihlásí,
Dle práva lup tu rozprodán
i rozdělena zem,
jak bratři byli Římané
v tom dobrém čase pradávném.
33.
Teď nenávidí sebe víc
než svého nepřítele,
rve tribun patricia
a ten lid šlape směle;
v stran boji stále prudším
moh v boji s cizincem
tak divoce se neválčí
jak v dobrém čase pradávném.
34.
Tu přitáh sobě každý z tří
své dobré brnění,
do ruky vzal svou sekeru,
i konsul nelení,
tu otci jako sprostí
a háku, tyče vzmach,
na hoře trámů nezbylo,
pilíře na vlnách.
35.
Co Tusků valné vojsko
kol rozvlnilo v slávě
šik za šikem svou nádheru
jsouc rovno zlatému jezeru
v poledních paprsků lávě,
tu čtyři sta trub válečných
vydalo k nebi svůj ryk,
když velký voj ten s prápory
a kopí lesem táh od hory,
se k mostu hnal těm na vzdory,
na tři ty smělce vnik.
36.
A mlčky ti tři stáli
a chladně zřeli v boj,
když ve srdečný, hlučný smích
tu vypuk’ přední voj.
Tři vůdci v před se dali,
voj zůstal v dálce dost,
a slezli, každý tasil meč
a zvedl štít a začla seč,
ten získat průsmyk: most.
37.
Tu z Tiferna byl Aunus,
kde vinohrady kynou,
tu, Scius, jehož otroci
ve dolech Ilvy hynou,
a Picus, dlouho Clusiu
jenž sloužil v boji i míru,
jenž Umbry svoje vede k boji
od srázu, šedá stráž kde stojí,
hrad Nequinum v svých věží roji,
do Narských bledých zří vírů.
38.
Rek Lartius tu Auna zbod,
jej hodil ve vln rej,
ťal Seja pak Herminius,
až s bradou rozčís jej,
Horatius ranou jednou
na Pica v let se vrh,
a Umbra hrdého zlatý zbroj
v prach krvavý tím strh.
39.
Trysk Oknus z Faleria
na tři ty smělce v mžik,
a z Urga Lausulus za ním,
ten mocný loupežník.
A z Volsinia Aruns,
ten druhdy kance zbod,
jenž kosmatý, kde Cosy lom,
se v sítí válel, kácel strom,
lid dávil, luh, řval jako hrom
Albinských podél vod.
40.
Herminius Arunse ranou,
Lartia Oknus kles,
v Lausula srdce lesknavý
se Horácův meč snes,
„Zde lupiči lež bídný,
víc nesmí dítě“ – děl —
„z Ostie výší nesmí choť
vyhlídat v strachu tvoji loď,
a nesmí sedlák z Campanie
v les prchat, hledat, kde se skryje,
tvou kletou vlajku jak zřel.“
41.
Však ustaly již smíchy
na pláni, kde vřel boj,
jen divý ryk až k nebi vnik,
jej spustil přední voj.
O délku šesti oštěpů jen
byl vzdálen soků dav,
v té chvíli nikdo nevystoup,
by získal most i splav.
42.
V tom zazněl pokřik: „Astur“
a otevřel se šik,
sem kráčí kníže z Luny,
ten hrdý válečník,
na valné pleci čtverý
mu zvučel obrovský štít,
meč jeho letěl vzduchem a fičel bouře ruchem,
tím on jen moh se bít!
43.
On smál se na Římany,
byl vznešený to smích,
leč pohrdáním zrak mu plál,
když Tusků zástupy stih.
Děl: „Cení plémě vlčice
své zuby krvelačné,
leč kdo jen za tím půjde, dráhu
když Astur klestit si začne.“
44.
Meč v obou rukách třímal
a vysoce jej vzpjal,
a ze všech sil po Horatiu
se divým vztekem hnal.
Ten dýkou však i štítem
odvrátil jeho hněv,
přílby se chytil, nohu ťal,
a Tusků křik se k nebi vzpjal,
jak zřeli téci krev.
45.
On zachvěl se, na Herminia
se opřel pro oddech,
jak divá kočka ranami vzteklá
v tvář soku mečem šleh.
Skrz zuby, přilbu a lebku
meč jeho zasyčel,
a o celou dlaň za Astura skráň
ten dobrý meč ven vjel.
46.
Pad velký kníže z Luny
tou ranou udolán,
jak na Alvernu kácí se
dub hromoklínem sklán,
jenž olbřímí páže zvedá
bez listu, uhel v hvozd bratří,
co Augurů druž s tichým šepotem
na zdrcenou skráň jeho patří.
47.
Na Astura šíj patu
klad Horác opojen
a třikrát, čtyřikrát táhnul,
meč z pochvy nechtěl ven.
Děl: „Také přivítání
vás zdraví u Tibru vod,
kterého z Lucumských zachce
si náš ten římský hod?“
48.
Na vyzvání to hrdé
šept tichý šikem táh,
šept úzkostný a temný,
v něm hněv a stud a strach.
Dost rytířů zde čackých
zde bylo i reků jistě,
neb Etrurie celá šlechta
zde stála v hrůz těch místě.
49.
Však z Etrurie šlechtě
již došla zmužilost,
když zřeli v prachu ty mrtvoly
a tři, již hájili most,
od děsného vchodu zpátky,
kde tří těch zuřil hněv,
již couvli, ve tváři děs,
jak chlapců lovících zajíce směs
v sluj nahledne mimo nadání kdes,
kam s bručením starý medvěd vlez
a zří kol kosti a krev.
50.
Jít v čele nikdo nechtěl
v útoku na život. „V před!“
ti zadní ještě křičeli,
však přední křičeli: „Zpět!“
a do předu hned a ve mžiku zpět
kolísal celý šik
a vlnící železa ve příboj
se potácel korouhví sem a tam roj,
to údery matnými v poslední boj
trub vítězných zhasínal ryk.
51.
Však v okamih tu vystoup muž,
spěl chvatnou nohou sem,
jej poznali, jej vítali
ti tři svým pozdravem.
„A budiž vítán, Sexte,
na břehu vlasti,“ zahřímá —
„co čekáš? Slyš. Se obracíš?
Zde cesta do Říma!“
52.
On upřel na místo třikrát
a třikrát na mrtvé zrak,
a třikrát se ve vzteku vrátil
a třikrát dal na útěk pak,
a do průsmyku bušil,
ve tváři vztek a děs,
kam z Tusků květ nejvzácnější
bled do své krve kles.
53.
Však sekery a páky
ty nelenily též
a most se houpal hroze
spět v zkypělých vln věž.
„Pojď zpátky, Horatie,“
sbor otců těžký křik,
„zpět Lartie, Herminie,
již most se sřítí v mžik.“
54.
Couv hned Spurius Lartius,
couv Herminius v chvat,
však prchajíce cítili
pod nohou mostu již pád,
když obrátili hlavu,
Horáce zřeli, sám
zbyl na nepřátel břehu,
jak vrátit chtěl se tam.
55.
Však s hromotřeskem nyní
se skácel po kmenu kmen
a trámy a mostu kostra
jest hříčkou ve víru pěn,
a velký jásot vítězný
od valů Říma se vzpjal
když nejvyšší až ku střeše
trysk vody divoký val.
56.
Jak oř, jenž cítí úzdu
v své tlamě poprvé,
se vzpjala řeka divoce,
svou hřívou v dál vše rve,
svá strhši náhle udidla,
svou šťastna svobodou
se v divém vzteku rozzuří
a žene římsy a cimbuří
hřmíc k moři drahou svou.
57.
Sám Horatius nyní stál
a pevné mysli byl,
zde stotisíc kol nepřátel,
tam proud se rozvlnil.
„Jej sesekejte!“ Sextus řval
ve bledé tváři smích.
„Teď vzdej se!“ křičel Porsena.
„Na milost vrahů svých!“
58.
Obrátil se, jak zhrdal by
kol podlým vojskem tím,
ni slovo neřek Porseně,
nic Sextu šklebem zlým.
Na Palatin on pouze hled,
kde bílý jeho dům,
k ctné řece děl, jež u Říma
provádí vln svých šum:
59.
„O Tibře, otče Tibře,
k němuž se modlí Řím,
teď zbroj i tělo Římana
svěřuju vlnám tvým.“
To pravil, v pochvu zarazil
meč velký nazpátek
a s krunýřem na zádech svých
se vrhnul v proudů jek.
60.
Ni plesu ryk ni zármutku
se břehem neroznes,
stál sok i druh tu hrůzou jat
do kořen ústa a zrak vzpjat
na místo, kde on kles.
Leč sotva přilby chochol zved
se z varu plných vln,
tu jásotem Řím celý křik
i etrurského vojska šik
zdar jemu, plesu pln!
61.
Však dlouhým deštěm valný
byl proud, hřměl děsný řev,
a rány jeho bolely,
z nich vytékala krev;
a ranami byl zemdlen,
jej tížil krunýř zle,
již myslili, že klesá,
však vzchopil zas oči mdlé.
62.
Tak věru plavec žádný
ve případu tak zlém
proud nebrázdil kdy zrádný
za spasným přístavem,
však pevnou hruď mu drželo
to čacké srdce dál
a dobrý otec Tiber
jej v plavbě podpíral.
63.
Naň kletbu zařval Sextus:
„Což nepojde ten