Czcionka:Mniejsze АаWiększe Aa
XIX.
Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobně vrásky,
mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světů závratně vířivém honu
od věků přes věky do časů skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.
Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy —
zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!
XX.
(Mluvíval člověk:)
Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, —
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
Já Slunci a Siriu říkám „Ty“,
a ony? – Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.
XXI.
(A mluví člověk:)
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
XXII.
Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.
Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je „Světa krtky“.
Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.
Tedy že, řekněm pro příklad
– věříme-li v ty krtky —,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.
Rozmluvil se pak o Slunci
– žáby jsou divem němy —,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.
Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.
O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.
Nejsou snad všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubný všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:
sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.
O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.
Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm nálezném kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.
Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráči.
„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“
XXIII.
Že skály již Země plameny
v nezdolná pouta kují?
Vždyť já je zřím, ty plameny,
vrch Země poskakují!
Vidím je svítit po keřích
ve vonných růží tvaru,
slyším je v ptačích hrdélcích
klokotat v plném varu.
Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.
A když si lidstvu nahlédnu
do vzníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboká;
do oka, ježto v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
volá-li voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása;
v něž při slově lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha:
cítím, jak vlastní plamen můj
vzhůru až k nebi šlehá.