Zápisky z mrtvého domu

Představenstvo se divívá, že ten neb onen trestanec strávil několik let mírně a vzorně, že byl i dozorcem jmenován pro své chvalné chování, a najednou, rozhodně pro nic za nic, jako by běs do něho vjel, zadovádí, rozhýří se, natropí hluku, ba časem se odváží i těžkého zločinu; buď schválně nahrubjání některému z vyšších představených, nebo zabije někoho, učiní mu násilí a pod. Hledí na něho a diví se. A zatím možná dost, že celá příčina takového nenadálého výbuchu v onom člověku, od něhož méně než od koho jiného bylo možno se ho nadíti, jest úzkostné, křečovité projevení své osobitosti, instinktivní tesklivost po sobě samém, touha, aby se ukázal, aby projevil svou sníženou osobitost, touha, jež se vyskytla z nenadání, vyrostla do rozezlení, do zběsilosti, do zatmění rozumu, do ochrnutí nervů, do křečí. Tak asi za živa pohřbený člověk, když procitne ve své rakvi, bije do jejího víka a namáhá se, aby je shodil, ačkoli rozum by ho mohl ovšem přesvědčiti, že všechno jeho namáhání zůstane marno. Ale to je to, že člověku není při tom pranic do rozumu: nastal křečovitý záchvat. Uvažme i to, že skoro každé samovolné projevení osobní vůle počítá se trestanci za zločin; a tu je mu pak přirozeně lhostejno, je-li ono projevení už větší, nebo menší. Hýřiti-li, tedy hyřiti, až se hory zelenají, odhodlati-li se na něco, tedy se odhodlati už na všechno, třebas i na vraždu. A vždyť potřebuje jenom začíti; jakmile se člověk jednou opojil, pak ho neudržíš! A proto na všechen způsob by bylo nejlépe, kdyby k tomu nedošlo. Všickni by měli pokoj.

Ano; ale jak to zařídit?

VI

První měsíc.

(Dokončení.)

Když jsem vstupoval do káznice, měl jsem u sebe něco peněz; pohotově jsem měl nemnoho, neboť jsem se bál, aby mně je neodebrali. Ale pro všechen případ jsem měl uschováno, totiž zalepeno v deskách evangelia, jež bylo dovoleno vzíti s sebou do káznice, několik rublů. Tuto knihu s penězi, do ní zalepenými, mně dali ještě v Tobolsku darem ti, kteří také trpěli ve vyhnanství a trvání jeho počítali už celými desetiletími a kteří dávno již přivykli v každém „nešťastném" viděti svého bratra. Jest v Sibiři několik lidí, kteří nikdy nevymrou, a kteří, jak se zdá, položili si za úkol svého života, ošetřovati bratrsky „nešťastné". Jejich soucit a útrpnost k nim, skoro jako k svým vlastním dětem, jsou čistě nezištné, svaté. Nemohu si odepříti, abych se zde aspoň stručně nezmínil o jednom takovém setkání.

Ve městě, u něhož se nalézala naše káznice, žila jistá dáma, Nastasja Ivanovna, vdova. Rozumí se, že nikdo z nás, pokud jsme se nalézali v káznici, nemohl se s ní seznámiti osobně. Zdá se, že si zvolila za svůj životní úkol pomáhati deportováným, ale nejvíce se starala o nás. Snad se přihodilo v její rodině nějaké podobné neštěstí, anebo někdo ze zvláště drahých a jejímu srdci blízkých lidí trpěl za podobný přestupek; nevím. Ale ona pokládala jako by za zvláštní štěstí, směla-li učiniti pro nás vše, co bylo v jejích silách. Mnoho ovšem činiti nemohla; bylať velmi chudá. Ale my v káznici jsme pociťovali, že tam za ohradou trestnice máme nejoddanějšího přítele. Mimo jiné podávala nám často zprávy, jichž jsme měli vysoce zapotřebí.

Když jsem vyšel z káznice a odebíral jsem se do druhého města, podařilo se mně býti u ní návštěvou a seznámiti se s ní osobně. Bydlela kdesi na předměstí u jednoho ze svých blízkých příbuzných. Nebyla ani stará, ani mladá, ne hezká, ale také ne ošklivá; ba nebylo ani možná seznati, byla-li rozumná a vzdělaná. Bylo jen při každém jejím kroku pozorovati její nekonečnou dobrotu, neukojitelnou touhu zavděčiti se, uleviti nám, učiniti nám něco příjemného. Vše to jí přímo hledělo z tichých, dobrých očí. Strávil jsem u ní skoro celý večer ještě s jedním ze svých soudruhů z trestnice. Stále nám hleděla do očí, smála se, když my jsme se smáli, honem souhlasila se vším, ať jsme tvrdili cokoliv; stále se činila, jen aby nás uhostila něčím, co bylo její možností. Přinesla čaj, zákusky, jakési cukroví, a kdyby byla měla tisíce, těšily by ji, zdá se, jen proto, že by se nám lépe mohla zavděčiti a ulehčili osud našich soudruhů, kteří zůstali v káznici.

Když se s námi loučila, dala nám káždému na památku tobolku na papirosy. Tobolky ty zhotovila pro nás sama z lepenky – sám pánbůh ví, jak byly slepeny – polepila je malovaným papírem, právě takovým, jakým se polepují desky cvičební knihy početní pro národní školy – a kdo ví nepadla-li na tobolky vskutku nějaká „početnice". Kolkolem byly obě tobolky polepeny pro krásu tenounkým prýmkem ze zlatého papíru, pro který snad schválně musila jiti do krámu. „Vždyť vy kouříte papiroskv, tedy snad se vám to přihodí," pravila, jako by se ostýchavě vymlouvala za svůj dárek. …Říkává se, (slyšel i čítal jsem to) že nejvyšší láska k bližnímu jest zároveň i největším egoismem. Kde tu však mohl býti egoismus, toho nijak nechápu.

Ačkoli jsem za svého příchodu do trestnice neměl mnoho peněz, nicméně jsem se tehdá nemohl jaksi náležitě mrzeti na ty trestance, kteří hned za prvních hodin mého pobytu v káznici, ač mne už jednou oklamali, přicházeli zcela naivně podruhé a potřetí, ba i po páté, dlužit si ode mne peněz. Ale k jedné věci se přiznávám upřímně: mrzelo mne velice, že všechen ten národ se svým naivním chytráctvím, musel mne nezbytně, jak se mně zdálo, pokládati za blázínka a hlupáka, vysmívati se mne, a sice právě proto, že jim půjčuju peníze po páté. Muselo se jim rozhodně zdáti, že se dávám chytiti na jejich klamy a chytrosti a kdybych jim odepřel a počal je vyháněti, jsem naopak přesvědčen, že by si mne počali mnohem více vážiti. Ale jakkoli mne to mrzelo, odepříti jsem jim přece nemohl. Mrzelo mne to proto, že jsem v ty první dni vážně a pečlivě rozvažoval o tom, jaké postavení zaujmu v káznici, či lépe řečeno, v jaký poměr se mám vpraviti k nim. Cítil a chápal jsem, že celá ta společnost jest pro mne zcela nová, že zde tápám zcela jako ve tmách a že ve tmě nelze stráviti několik let po sobě. Bylo tedy zapotřebí se připravovati. Rozumí se, že jsem se rozhodl, že především musím jednati přímo, tak, jak mně káže vnitřní cit a svědomí. Ale věděl jsem zároveň, že je to jen aforismus, kdežto přede mnou vyvstává nejneočekávanější praxe.

A proto přese všechny drobné starosti o tom, jak se zařídím v kasárnách, o kterýchžto starostech jsem se už zmínil, a k nimž mne nabádal hlavně Akim Akimyč, přes to, že mne z části též zabavovaly, přece mne víc a více trápila strašná, hnětoucí tesklivost. „Mrtvý dům!" tvrdil jsem sám sobě, pohlížeje časem za soumraku se schůdků naší kasárny na trestance, vrátivší se z práce a přecházející, sem tam po nádvoří káznice, z kasáren do kuchyně a nazpět. Všímal jsem si jich pozorně a z tváří a z pohybů jsem se snažil uhádnouti, co jsou to za lidi, a jaké mají povahy? A oni bloudili přede mnou se zamračenými čely, anebo zas úplně veselí (tyto dva druhy vyskytují se nejčastěji a jsou charakteristickými pro káznici), nadávali si, nebo prostě rozmlouvali, anebo se konečně procházeli ojediněle, jako by v zádumčivosti, pomalounku, plavně, někteří na pohled unavení a apatičtí, jiní (i zde v trestnici!) s výrazem hrdé vynikajičnosti, s čapkami na stranu, s plášti přehozenými přes ramena, s drzým, chytráckým pohledem a drzým úsměškem.

Vše to jest moje společnost, můj nynější svět – pomyslil jsem si – v němž chtěj nechtěj musím žíti. Pokusil jsem se vyptávati a dověděti se o nich něčeho od Akiina Akimyče, s nímž jsem rád píval čaj, abych nebyl sám. Mimochodem podotýkám, že čaj za těch prvních dob byl skoro mým jediným pokrmem. Čaje se Akim Akimyč neodříkal a sám topil náš směšný, samodělný, malinký plechový samovar, kterýž mně zapůjčil M… Akim Akimyč vypil obyčejně jednu sklenici (mělť i sklenice), vypil ji mlčky a slušně, pak mne ji vrátil s poděkováním a hned se dal do šití mé pokryvky. Ale to, čeho jsem měl zapotřebí, sděliti mně nemohl, ba ani nechápal, proč mne tak zajímají povahy obkličujících nás a nejbližších nám soudruhů trestanců, i poslouchával mne dokonce s jakýmsi chytráckým úsměvem, jejž si velmi dobře pamatuju. „Nikoli, je patrno, že musím sám pátrati, a ne se vyptávati," pomyslil jsem si.

Čtvrtého dne podobně jako tehdá, když mně zaměnili řetězy trestnickými okovy, sestoupili se trestanci časně z rána do dvou řad před strážnicí, na prostranství před vraty káznice. V popředí, tváří k nim, jakož i v pozadí postavili se vojáci s nabitými ručnicemi a nasazenými bodáky. Voják má právo střeliti po trestanci, usmyslí-li si tento od něho utéci; ale je spolu odpovědným za svůj výstřel, vypálil-li jej v případě, jejž nelze pokládati za krajně nevyhnutelný. Totéž když by se trestanci zjevně vzbouřili. Ale koho pak napadne dáti se zjevně na útěk ?

Přišel ženijní důstojník, průvodčí a ženijní poddůstojníci, jakož i vojáci, kteří byli dozorci při konání práce. Počali vyvolávati jména. Část trestanců, kteří chodili do krejčoven, odešli dříve. Do nich ženijnímu důstojníkovi nebylo nic; pracovaliť pro káznici, šili na ni. Pak odešli dělníci do dílen a po nich ostatní na obyčejnou nádennickou práci. Spolu s dvaceti jinými trestanci šel jsem i já. Za pevností na zamrzlé řece byly dvě erární bárky, které, poněvadž se již k ničemu nehodily, bylo zapotřebí rozebrati, aby aspoň staré dříví nepřišlo darmo na zmar. Ostatně, veškeren ten starý materiál, zdá se, měl pranepatrnou cenu, měl-li vůbec jakou. Dříví se ve městě prodávalo za babku a kolkolem bylo hojnost lesů. Posýlali nás tam skoro jen proto, aby trestanci neseděli doma bez práce, což i trestanci sami dobře chápali. Do takové práce dávali se vždycky mdle, s nechutí; něco jiného bývalo, když práce sama měla smysl, stála za to a hlavně, když bylo možno vyprositi si určitý úkol. Tu jako by na ně padlo nějaké nadšení, a já sám viděl, jak pracovali ze všech sil, ač i tenkrát neměli z toho pražádné výhody, pracovali jen proto, aby byli dříve hotovi; ba i ctižádost jejich hrála při tom jakousi úlohu. Ale při této práci, jež se konala více pro formu než z potřeby, těžko si bylo vyprositi úkol, a proto bylo nutno pracovati, až se ozve buben, jenž svolává domu v jedenáct hodin ráno.

Den byl teplý a mlhavý; sníh div netál. Celý náš houfec se odebral za pevnost na břeh, řinčel lehce okovy, které ač byly skryty pod oblekem, vydávaly přece při každém kroku tenký a ostrý kovový zvuk. Dva nebo tři trestanci odešli do skladiště pro nevyhnutelné náčiní. Já šel spolu s ostatními a bylo mi dokonce, jako bych oživnul: chtělo se mi co nejdříve poznati a uviděti, co je to za práci? Čemu se říká káznická práce, a jak budu já sám poprvé ve svém životě pracovati?

Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností. Cestou jsme potkali jakéhosi měšťáka s nevelkou bradou, jenž se zastavil a vstrčil ruku do kapsy. Z našeho houfu ihned vystoupil trestanec, sňal čapku, přijal almužnu – pět kopejek, a spěšně se vrátil ke svým. Měšťák se poznamenal křížem a šel dále svou cestou. Těch pět kopějek projedli téhož rána v preclíkách, rozdělivše je po stejné části mezi nás všechny.

Z celého tohoto houfce trestanců jedni byli jak obyčejně zasmušilí a nemluvní, druzí mdlí a lhostejní, třetí líně klábosili mezi sebou. Jeden měl z čehosi hroznou radost, byl vesel a div netancoval cestou, cinkaje při každém skoku okovy. Byl to týž nevysoký, ramenatý trestanec, jenž se za prvního mého jitra v káznici pohádal s druhým u vody, když se myli, za to, že tento druhý si dovolil nesmyslně o sobě tvrditi, že je pták „kahan". Tohoto rozveseleného chlapíka zvali Skuratov. Posléze zazpíval i jakousi bujnou píseň, z níž si pamatuju refrén:

Beze mne mě ženili, já byl tenkrát ve mlýně…

Scházela jen balalajka.

Jeho neobyčejně veselá nálada způsobila ovšem ihned v některých z naší skupiny rozmrzelost; někteří ji měli dokonce za urážku…

„Rozhulákal se!" prohodil vyčítavě jeden trestanec, jehož se věc ta ostatně ani netýkala.

„Měl vlk jedinou písničku, i tu mu vzal Tulak!" poznamenal chochláckým nářečím druhý, ze skupiny zamračených.

„Já jsem ovšem z Tulské gubernie," odsekl bez prodlení Skuratov; „ale vy jste se ve vaší Poltavě haluškou udávili".

„Plácej! A ty co's jídal? Láptěm šči jsi nabíral".

„A nyní jako by ho čert koulemi krmil," dodal třetí.

„Inu, je pravda, braši; jsem člověk rozněžený," odpověděl s lehkým povzdechem Skuratov, jako by litoval své rozněženosti a obracel se při tom ke všem dohromady ale k němu zvlášť. „Od samého dětství byl jsem vychován suchými švestkami a francouzskými houskami" – vtipkoval Skuratov, překrucuje při tom schválně jednotlivá slova; „vlastní pak bratři moji i nyní ještě mají v Moskvě svůj vlastní krám. V průchodních krámech vzduch prodávají; jsou kupci přebohatí."

„A co's ty prodával?"

„Nu všelijaké druhy jsme prošli. Tehdáž jsem, braši, dostal svých prvních dvě stě…"

„Snad rublů!" vskočil mu do řeči jeden zvědavý, jenž skoro zachvěl, uslyšev o takové sumě.

„Ne, milý človíčku, ne rublů, ale ran holí. Luko! poslouchej

Luko!"

„Pro někoho jsem Luka, ale pro tebe Luka Kuzmyč," ozval se s nechutí malinký, tenoučký trestanec s ostrým nosíkem.

„Nu, Luko Kuzmyči, nu třebas, vzal tě čert."

„Pro někoho jsem Luka Kuzmyč, ale pro tebe strejček."

„Eh, vzal tě čert i se strejčkem; nestojí za to, s tebou mluvit!

A vidíš, takové hezké slovíčko jsem ti chtěl povědit. Tak vidíte tedy, braši, jak se to přihodilo, že jsem se tak krátce zdržel v

Moskvě. Dali mně naposled patnáct karabáčem a poslali mne pryč.

Já tedy…"

„A zač tě poslali pryč?" vpadl mu do řeči jeden, jenž bedlivě sledoval jeho vypravování.

„A nechoď – prý – do karantén, nepij špunty, nehraj na biliáre; a tak mně, braši, nedali ani času, abych mohl v Moskvě náležitým způsobem zbohatnouti. A vždyť tuze, tuze, tuze rád bych byl bohatým. Nu, tak jsem si toho přál, že ani nevím, jak vám pověděti."

Mnozí se zasmáli. Skuratov byl patrně jedním z dobrovolných komiků, či lépe řečeno z bláznů, kteří jako by pokládali sa svou povinnost obveselovati své zasmušilé soudruhy, začež ovšem kromě nadávek neutržili ničeho. Přináležel ke zvláštnímu, pozoruhodnému typu, o němž – možná dost – budu ještě vypravovati.

„Vždyť i nyní by se vyplatilo, stříleti tebe místo sobolů," prohodil Luka Kuzmyč. „Jen šatů, hlele, nabere se na sto rublů."

Skuratov měl na sobě nejhorší, nejvíc obnošený plášť, pokrytý se všech stran záplatami. Prohlédl si svůj plášť dosti chladnokrevně, ale pozorně s hora dolů a pokračoval:

„Za to hlava zač stojí, braši, hlava! Když jsem se i s Moskvou loučil, to mně bylo jedinou útěchou, že hlava půjde spolu se mnou. S bohem Moskvo, zaplať Pánbůh za lázeň, za volný vítr, slavně mně nalupali! A na můj plášť, milý človíčku, nemáš proč koukat…"

„Mám se snad na tvou hlavu dívat?"

„E, vždyť ani hlava není jeho, nýbrž darovaná," ozval se opět

Luka. „V Tumeni mu ji dali almužnou, když ho sem vedli."

„A pověz nám, Skuratove, uměl jsi nějaké řemeslo?"

„Jaké řemeslo! Průvodčím byl, slepé vodil a jim kradl peníze z měšce," poznamenal jeden ze zamračených. „To bylo celé jeho řemeslo."

„Ne, opravdu jsem zkusil boty šíti," odpověděl Skuratov, docela si nevšímaje kousavé poznámky. „Ale ušil jsem všeho všudy jeden pár."

„Nu co, kupovali?"

„Ano, trefil se takový, jenž se Boha patrně nebál, otce, matky v úctě neměl; za to ho potrestal Hospodin – koupil."

Všichni kolem Skuratova div se smíchy nepováleli.

„Nu a potom jsem pracoval ještě jednou, to bylo už tady," pokračoval neobyčejně klidně Skuratov. „Štěpánu Fedoryči Pomorcevu, panu poručíkovi, jsem podšíval boty."

„Což on, byl spokojen?"

„Ne, braši, nebyl. Na tisíc let mně vynadal, a k tomu ještě kolenem do zad drchnul. Hrozně se tenkrát rozzlobil. – Eh, selhal můj život, selhal kátoržný!

Potom v krátké době na to Akulinin přišel muž…"

spustil neočekávaně znova a podle taktu počal poskakovali a cupati.

„Vida nezvedu!" bručel jdoucí okolo mne chochol, vrhnuv na něho se strany hněvivý pohled.

„Darebný člověk," poznamenal druhý rozhodným a vážným tonem.

Nemohl jsem nikterak pochopiti, proč se na Skuratova zlobí, a vůbec proč všichni veselí lidé, jak jsem za oněch prvních dnů již mohl pozorovati, se nacházejí jaksi v opovržení? Vztahoval jsem hněv chochlův i ostatních k záležitostem soukromým. Avšak nebyly tím vinny osobní záležitosti, nýbrž zlobili se proto, že Skuratov nebyl dosti zdrženlivý, že si nedodával onoho líčeného vzezření vlastní důstojnosti, jímž byla až pedantsky nakažena celá káznice, slovem zlobili se na něho proto, že byl, jak se vyjadřovali, „darebným člověkem". Ale nezlobili se na všechny vtipkáře bez výjimky, neodbývali tak s vysoká všechny, jako Skuratova a některé jiné, jemu podobné. Přišlo na to, jak kdo dovoloval s sebou zacházeti. Ukázal-li se člověk dobrosrdečným a prostým, ihned se stal předmětem opovržení. To mne dokonce i překvapilo.

Byli však i mezi vtipkáři tací, kteří uměli odseknouti a rádi to činili, nikomu nic neodpouštějíce; takových si vážili z přinucení. Byl i v našem oddílu jeden takový kousavý, jinak člověk veselý a rozmilý, jehož jsem však s této stránky poznal až později. Byl to hezký, vysoký chlapík s velikou bradavicí na tváři a velice komickým výrazem obličeje, jinak dosti příjemného a rozumného. Říkali mu pionér, protože sloužíval druhdy u pionérů; nyní se však nalézal ve zvláštním oddělení. O něm se ještě zmíním.

Ostatně ani všichni „vážní" nebyli tak nedůtkliví, jako chochol rozhněvaný na veselí. V káznici bylo několik osob, jež činily nároky na prvenství, na znalost všech záležitostí, na vynalézavost, pevnou povahu a chytrost. Mnozí z nich byli opravdu lidé rozumní, pevné povahy a vskutku dosahovali toho, oč se ucházeli, totiž prvenství a značného mravného vlivu na své soudruhy. Tito chytří lidé byli mezi sebou nepřáteli a každý z nich měl mnoho odpůrců. Na ostatní trestance shlíželi s důstojností, ba i se vznešenou laskavostí, marných sporů nepočínali, u představených byli oblíbeni, při práci určovali jaksi, co kdo má konati a ani jeden z nich by neprojevil na příklad svou nelibost pro zpívání: k takové malichernosti by se nesnížili. Ke mně se všichni tací chovali ku podivu zdvořile po celou dobu mého vězení, ale do řečí se mnoho nepouštěli, také jaksi z vážnosti. I o nich promluvím ještě podrobněji.

Přišli jsme na břeh. Dole v řece stála zamrzlá v ledu stará bárka, kterou jsme měli rozebrati. S druhé strany řeky modrala se step; pohled byl zasmušilý, jednotvárný. Čekal jsem, že se všichni honem vrhnou do práce, ale na to nikdo nepomýšlel. Někteří si usedli na trámy, jež se válely po břehu; skoro všichni vytáhli z bot měšce s domácím tabákem, jenž se prodával na trhu v listech po třech kopejkách za libru, a kraťoučké troubele s malinkými dřevěnými dýmkami vlastní výroby. Zapálili si dýmky, vojáci nás obstoupili řetězem a s nejnudnějším výrazem ve tváři nás počali hlídati.

„Koho to jen napadlo, rozbírati tuhle bárku?" prohodil kdosi více jen pro sebe, aniž se obracel ke komu. „Štěpin se mu zachtělo, či co?"

„Kdo se nás nebojí, toho to napadlo," dodal jiný.

„Kam to táhnou ti mužíci?" promluvil po krátké pomlčce zase první, nevšímaje si – toť se rozumí – odpovědi na svou otázku a ukazuje do dálky na tlupu mužíků, beroucích se kamsi husím pochodem ve hlubokém sněhu. Všichni se lenivě ohlédli v tu stranu a z dlouhé chvíle se jim počali posmívati. Jeden z mužíků, nejposlednější, kráčel jaksi neobyčejně směšně s roztaženýma rukama a se skloněnou na stranu hlavou, na níž jako koláč seděla dlouhá mužická čepice. Celá jeho postava odrážela se úplně a jasně od bílého sněhu.

„Hlele brach Petrovič, jak se oblík'!" poznamenal jeden, nápodobě mužickou výslovnost. Stojí za povšimnutí, že trestanci na mužíky pohlíželi trochu s vysoka, ač dobrá polovina jich pocházela ze stavu selského.

„Poslední, hleďte braši, kráčí, jako by ředkev sázel."

„To je těžkodum, peněz má mnoho," prohodil třetí.

Všichni se zasmáli, ale taky jaksi lenivě, jako by se jím nechtělo. Zatím přišla prodavačka s pečivem, smělá a hbitá babka.

Koupili u ní preclíků za peták, jejž dostali almužnou, a rozdělili se ihned o preclíky.

Chasník, jenž vedl v káznici obchod s preclíky, koupil jich dvacet a začal se neústupně příti, aby dostal nádavkem tři místo dvou preclíků, jak se slušelo dle obyčejného pořádku. Ale prodavačka nesouhlasila.

„Nu a toho nedáš?"

„Co bys ještě rád?"

„Nu, čeho myši nejedí."

„Aby hrom do tebe!" vzkřikla prodavačka a dala se do smíchu.

Konečně se ukázal i dozorce nad pracemi, poddůstojník s hůlkou.

„He, vy! Co sedíte! Začínejte!"

„A co, Ivane Matvějiči, uložte nám dnešní úkol," ozval se jeden z náčelníků, vstávaje pomalu s místa.

„Proč jste tam při prohlídce nepožádali? Rozeberte bárku, tu máte úkol."

Konečně se sebrali a sestoupili k řece, jedva nohy vlekouce. V tlupě se ihned vyskytli rádcové, ovšem jen na slovech. Bylo ustanoveno, že se bárka nemá sekati jak se hodí, nýbrž že se břevna měla dle možnosti zachovati v celosti, a zvláště příční trámce přibité podél celé bárky ke dnu dřevěnými hřeby – práce to dlouhá a nudná.

„Nejdříve by se mělo odtáhnouti tohle břevno. Chopte se hoši!" mínil jeden trestanec, jenž nebyl ani pořadatelem, ani náčelníkem, nýbrž prostý robotník, pokorný, tichý člověk, jenž mlčel až dosud; i sehnuv se, objal rukama tlustou kládu, čekaje, že mu někdo přijde na pomoc. Ale nikdo mu nepomohl.

„Ano, zdvihneš, počkáš si! Ani ty nezdvihneš, ani děd tvůj, medvěd, kdyby přišel, i ten by ji nezdvihl," zabručel kdosi skrze zuby.

„Tak kterak, braši, jak začneme? Opravdu už nevím.." promluvil samovolný náčelník, nevěda kudy kam a zanechav břevna, opět se vzpřímil.

„Vší práce nepoděláš… což se ženeš?"

„Třem slepicím zrní zasypat – přepočítá se, a tu se žene první – hejlové!"

„Vždyť já nic, braši," omlouval se zkrušený; „já jen tak.."

„Tak což, mám na vás čechly navlékat, či co? Anebo chcete, abych vás na zimu nasolil?" vzkřiknul opět dozorce, jenž s podivením pohlížel na dvacetihlavý zástup, jenž nevěděl, jak se chopiti práce. „Začínejte, zčerstva!"

„Čerstvěji než čerstvý to neuděláme, Ivane Matvějiči."

„Vždyť beztoho nic neděláš, hej! Saveljeve! Tlučhubo Petroviči!

Na tebe volám. Co stojíš a oči prodáváš!.. Začínat !"

„Co pak já sám svedu?.."

„Radši nám uložte úkol, Ivane Matvějiči." „Řekl jsem – bez úkolu. Rozeberte bárku a půjdete domů. Začínat!"

Pustili se konečně do práce, ale mdle, s nechutí, jaksi neobratně. Bylo až protivno dívati se na ten zástup zdravých, silných pracovníků, kteří jako by rozhodně nevěděli, co mají počíti se svou prací. Sotva počali vyndavati první, nejmenší příční trámec, ukázalo se, že se láme, „sám se láme", jak oznamovali k svému ospravedlnění dozorci; takovým způsobem tedy nebylo možno pracovati, bylo nutno chopíti se věci nějak jinak. Nastala dlouhá porada mezi trestanci, jak se věci chopiti, co mají dělati? Pomalu došlo ovšem ke spílání, a bylo se co báti, že dojde ještě dále… Dozorce opět křiknul a zamával hůlkou, ale následující příčnice se zlámala opět. Vyšlo konečně na jevo, že je po ruce málo seker a že je nezbytno dojiti ještě pro nějaké náčiní. Poslali tedy ihned dva chlapíky v průvodu vojáka do pevnosti pro náčiní, a zatím než se vrátí, usedli si ostatní klidně v bárce, vyndali své dýmky a opět si zapálili.

Dozorce si odpliv': „Nu před vámi práce nezapláče! Eh cháska, cháska!" zabručel mrzutě, hodil rukou a šel do pevnosti, mávaje hůlkou,

Za hodinu přišel správce. Vyslechl klidně trestance a oznámil, že jim dává za úkol vytáhnouti ještě čtyři příčnice, ale tak, aby se již nelámaly, nýbrž zůstaly celé, a mimo to jim uložil, aby rozebrali značnou část bárky; potom prý se již budou moci vrátiti domů. Úkol byl značný, ale však měli byste vidět, jak se pustili do práce! Kam se poděla lenost, kam nejapnost! Ozvaly se rány seker, počali vytahovati dřevěné hřeby. Ostatní podkládali silné topory, opírali se o ně dvaceti ruka mi, čile a dovedně vyvraceli příčnice, jež k mému podivení vytahovali nyní úplně celé a neporušené. Práce jen kynula. Všichni jaksi nápadné zmoudřeli. Nebylo zbytečných slov ani nadávek; každý věděl, co říci, co dělati, kam stoupnou ti, co poraditi. Zrovna o půl hodiny dříve, než se ozval buben, byl uložený úkol hotov, a trestanci se vraceli domů unavení, ale zcela spokojeni, ačkoli získali všeho všudy asi půl hodinky z té doby, kterou měli pracovati.

Co však se týče mne, zpozoroval jsem jistou zvláštnost. Ať jsem se obrátil kamkoli, chtěje jim pomáhati při práci, všudy jsem byl zbytečným, všudy jsem překážel, všudy mne odháněli div ne s nadávkami.

Lecjaký poslední otrapa, jenž byl sám jedním z nejhorších pracovníků a nesměl ani muknouti před ostatními trestanci, kteří byli smělejší a obratnější než on, i ten se měl za oprávněna křiknouti na mne a odehnati mne, přistoupnul-li jsem k němu, a sice pod záminkou, že mu překážím. Konečně jeden ze smělých zvolal přímo a hrubě: „Kam lezete, jděte pryč! Nač se pletete, když se vás nikdo neprosí."

„Dostal se do pytle!" dodal ihned jiný.

„Vezmi raděj pokladničku," obrátil se ke mně třetí, „a jdi sbírat na kamenné stavení, spáleniště tabáční, a tady nemáš co dělat."

Nezbylo mně, než státi stranou; ale státi stranou, když se ostatní namáhají, je jaksi nesvědomité. Ale když jsem opravdu poodešel a stanul na konci bárky, ihned volali: „Hle, jaké dělníky posýlají! Co s nimi začít? Ničeho s nimi člověk nesvede!"

Vše to se dělo ovšem schválně, protože to působilo všem potěšení. Jakž pak si nezavtipkovati nad bývalým šlechticem! A proto byli ovšem rádi, že se naskytla k tomu příležitost.

Nyní je zcela srozumitelno, proč jsem si, jak jsem už výše podotknul, postavil první otázku, když jsem vstoupil do káznice: Jak se mám chovati, v jaký poměr se mám vpraviti k oněm lidem? Tušil jsem, že ,budu míti s nimi často podobné srážky, jako nyní na práci. Ale nechať ony srážky budou jakékoli, rozhodl jsem se, že nezměním svého plánu, jejž jsem za té doby měl z části již promyšlený; vědělť jsem, že jest správný. A sice, rozhodl jsem se, že jest nutno chovati se co možná prostě a nezávisle a nikterak neprojevovati zvláštní snahy po sblížení se s nimi; avšak také jich neodmítati, budou-li sami vyhledávati sblížení. Nebáli se jejich hrozeb a nenávisti a podle možnosti se tvářiti, že toho nepozoruju. Nesbližovati se s nimi na některých určitých bodech a neschvalovati některých jejich zvykův a obyčejů; slovem neucházeti se úmyslně o jejich přátelství. Dovtípil jsem se na první pohled, že oni první by mnou za to opovrhli.

Avšak dle jich ponětí – později jsem se o tom přesvědčil úplně – bylo přec jen mou povinností nezahazovati se před nimi a dbáti svého šlechtického původu, to jest býti choulostivým na práci, kroutiti se, opovrhovati jimi, ušklíbati se při každém kroku, vůbec hráti si na pána. Tak si totiž představovali šlechtické chování. Spílali by mně ovšem za to, ale při tom by měli ke mně úctu. Taková úloha nebyla mně však po chuti; nikdy jsem nebýval takovým šlechticem, jak si ho oni představovali; za to jsem si dal slovo, že nižádným ústupkem nesnížím před nimi svého vzdělání, ani svého přesvědčení. Kdybych, abych se jim zalíbil, počal jim lichotiti, s nimi souhlasili, bratříčkovali se s nimi a napodobili různé jejich vlastnosti, abych si tím získal jejich přízně, ihned by si pomyslili, že to činím ze strachu a zbabělosti a chovali by se ke mně s opovržením. Na A…va ukazovati se nesmí; on docházel k majorovi a trestanci se báli jeho.

S druhé strany však nechtěl jsem se uzavírati před nimi v chladnou a nepřístupnou zdvořilost, jako činili Poláci. Viděl jsem nyní zcela jasně, že mne přezírají za to, že jsem chtěl konati hrubou práci, jako oni, že jsem se neukázal choulostivým, že jsem se nevymlouval před nimi; a ačkoli jsem byl přesvědčen, že budou později nuceni změniti své mínění o mně, přece myšlénka, že mají nyní jaksi právo mne přezírati v tom domnění, že jsem si je chtěl při práci naklonili – ta myšlénka mne hrozně zarmoutila.

Když jsem se večer po ukončení odpolední práce navrátil do káznice celý unavený a ztýraný, opět se mne zmocnila strašná tesklivost. „Kolik tisíc takových dní mne ještě očekává," pomyslil jsem si, „právě takových a pořád stejných! Chodil jsem již za soumraku mlčky sám za kasárnami, podél ohrady a náhle jsem spatřil našeho Šárika, jenž běžel zrovna ke mně. Šárik byl náš pes v káznici, takový pes, jaké mívají setniny, baterie, škadrony. Zdržoval se v káznici od nepamětných dob, nikomu nenáležel, všechny nás pokládal za pána, a živil se odpadky z kuchyně. Byl to hlídací pes dosti veliký, černý s bílými skvrnami, nepříliš starý, s chytrýma očima a huňatým ohonem. Nikdo ho nepohladil, nikdo si ho vůbec nikdy ani nevšim