„Idem pre červené jablká!“ – odpověděla Maruška.
„Zima je; nerostů v zime červené jablká“ – odpověděl Velký sečen.
„Veď ja viem,“ odpověděla smutně Maruška, „ale mně sestra Holena aj macocha přikázaly, aby som doniesla z hory červených jabĺk. Keď ich nědoněsiem, zabijú ma. Pekne vás prosím, báčikovie, povedztěže mně, kdeže ich mám hľadať.“
Tu se zdvihl Velký sečen, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Září), posadni hor!“ – Měsíček Září sedl hor na kámen i máchnul batykem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden lísteček po druhém opadával a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky, v údolích jesenka, pod bučkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. Maruška se dívala jen po červených jablkách a tu vidí vskutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka.
„Chytro, Maruško, ráňaj, chytro!“ rozkázal měsíček. – Maruška radující se zatřásla jabloní; spadlo jedno jablko. Zatřásla po druhé, spadlo druhé. „Chytro, Maruška, spiechaj domou!“ – volal na ni měsíček, a Maruška hned poslechla, sebrala spadlé dvě jablka, měsíčkům pěkně zaděkovala a vesele domů pospíchala. – Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruška domů jablka. – Šly jí rychle otevříti a Maruška jim dvě jablka podala. – „A kdeže si ich natrhala?“ – ptala se Holena. „Vysoko v hore rostú tam, a dosť ich tam. eště,“ pravila Maruška.
„A prečože si ich viac nědoniesla? Či si ich zjedla na cestě?“ – osopila se na ni Holena.
„Jaj, sestra milená, nezjedia som ja ani len kúšťok. Keď som najprú stromom zatriasla, spadlo jedno, keď som podruhýkrát zatriasla, spadlo druhé a viac mně triasť nedali. Volali, abych išla domou!“ – pravila Maruška.
„Bodaj ťa parom ubil!“ – hřešila Holena a chtěla Marušku bít. Maruša se pustila do hořkého pláče, prosíc Pána Boha, aby ji raději vzal k sobě a nedal od zlé sestry a macechy ubíti. – Utekla se do kuchyně. Holena mlsná nechala prozatím hřešení a začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že jistila, takovou dobrotu že jaktěživa neokusila. I maceše zachutnalo. – Snědly obě a zachtělo se jim více. – „Daj mi, mamo, kožúšok, idem sama do hory!“ řekla Holena, „tá švandra by nám ich zase po cestě zjedla. Však ja najděm to miesto a všetky ich zráňam, čo by ma aj volali!“ – Darmo matka odmlouvala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. – Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ale poháněl ji dál a dále. – Tu viděla vpozdálí světlo. – Pustí se k němu. Přijde na sám vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech sedí dvanácte měsíčků. Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, přistoupí blíže k vatře a vztáhne ruce ohřáti se. Neptá se měsíčků: smím se zohriať či nesmím, ani na ně nepromluví.