„Iděm na jahody!“ – odpoví Maruška.
„Eh veď je zima a na sněhu jahody nerostů,“ pravil Sečen.
„Veď ja viem,“ smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena aj macocha přikázaly doniesť jahuod; jak ích nědoněsiem, už ma zabijú. Pekne vás prosím, báčikovie, povedzte mi, kdeže ích najděm?“ – I zdvihl se Velký sečen, popošel k měsíci, který mu seděl naproti, dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Červne), posadni hor!“ – Měsíc Červen sedl nahoru na kámen a máchnul batykem nad vatrou. Vysoko vyšlehla vatra; žárem jejím roztál sníh ve chvilce, země se zelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovati, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo – a bylo léto. – Pod bučkami bílých hvězdiček, jak by našil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahôdky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadálá, bylo jich, jako by krve rozlil. „Chytro sbieraj, Maruša, sbieraj!“ rozkázal měsíček Červen. – Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěru. Potom pěkně měsíčkům zaděkovala a vesele domů pospíchala.
Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruša vskutku domů jahody, plnou zástěrku. – Běžely jí dvéře otevříti a vůně jahod hned po celé chyži zavanula. – “Kdeže si ích nasbierala?“ ptala se urputně Holena.
„Vysoko v hore, dosť ich tam rostie pod bučkami,“ pravila Maruša.
Holena vzala jahody, najedla se dosyta, i macecha se najedla, ale Marušce neřekly: „Vezmi si jedinú!“ – Zmlsala se Holena na jahodách a třetího dne zachtělo se jí červených jablek. „Choj, Marušo, choj do hory, dones mi červených jablk!“ – rozkázala sestře.
„Jaj bože, sestro milená, kdeže by sa v zime jablká vzaly?“ – namítala ubohá Maruška.
„Ty švandro, ty gryňo, čo budeš vraveť, keď ti ja rozkážem. Chytro iď do hory, a jak nědoněsieš červených jablk, veru, že ťa zabijem!“ – zahrozila zlá Holena. – Macecha uchopila Marušku, ze dveří ji vystrčila a dvéře za ní pevně zavřela. – Děvče pospíchalo hořce plačíc do lesa. – Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale již nebloudilo, upřímo pospíchalo na vrch hory, kde veliká vatra hořela, okolo níž dvanácte měsíčků sedělo. Seděli tam, seděli, Velký sečen seděl nahoře.
„Dobrí ľudie boží, dajtě sa mi zohriať pri tej vatre, zima mňa triase,“ prosila, přistoupíc k ohni. Velký sečen, pokývna hlavou, tázal se jí: „A načože si prišla, čože tu hľadáš?“