Maruška se ulekla; zůstala chvíli v udivení státi, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ludie boží, dajtě sa mi zohriať pri vatre, zima mňa triase.“
Velký sečen pokývna hlavou, otázal se děvčete: „Načože si prišla, diouka moja, čo tu hľadáš?“ – „Iděm na fialky“ -odpověděla Maruška.
„Nie je čas chodiť na fialky, veď je sněh!“ – řekl Velký sečen.
„Ej, veď ja viem, ale mi sestra Holena a macocha přikázaly doniesť fialiek z hory. Keď ích nědoněsiem, zabijú mňa. Pěkně vás prosím, báčikovie, povedztěže mně, kdeže ích najděm?“ – Tu se zdvihl Velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíci a dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Brezne), posadni hor!“ – Měsíc Březen sedl hor na kámen a máchl batykem nad vatrou. V tom okamžení vzplanula vatra výše, sníh začal roztávati, stromky začaly pučeti, pod bučkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvětaly fialky, a než se Maruša nadálá, bylo, jak by modrou plenu prostřel. – „Chytro sbieraj, Maruša, chytro!“ – kázal jí Březen. Maruša radující se trhala, až měla velikou kytici fialek.
Potom měsíčkům pěkně zaděkovala a vesele pospíchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, že přináší fialky; šly jí dvéře otevříti a vůně fialek po celé chýži zavanula. – „Kdeže si ích natrhala?“ ptala se urputně Holena. – „Nuž vysoko tam v hore rostú, pod kríčkami; dosť ich tam veru,“ pravila Maruša. Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, dala matce přivoněti, ale sestře neřekla: „Privoň si!“ – Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. – I zavolala si hned na sestru řkouc jí: „Choj, Maruša, a dones mně z hory jahuod!“ – „Jaj bože, sestro milená, kdeže najděm jahody? – Či to kdo slýchal, aby pod sněhom jahody rostly!“ – pravila Maruša.
„Eh ty švandro, ty gryňo, ty, čo budeš vraveť, keď ti ja rozkážem. – Chytro choj, a jak nědoněsieš jahuod, zabijem ťa!“ – zahrozila zlá Holena. Macecha chopila Marušku, vystrčila ji ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla. Tu vidí zpovzdálí to samé světlo, co viděla před tím dnem. S radostí se k němu pustila. – Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků.-Velký sečen seděl hor. „Dobrí ľudie boží, dajtě sa mi zohriať pri vatre, zima mňa triase,“ prosila Maruša. Velký sečen pokývna hlavou, tázal se jí: „A načože si zase prišla, čože tu hľadáš?“