OBRAZY ZE ŽIVOTA SLOVENSKÉHO – DOMÁCÍ ŽIVOT
Ačkoliv ve městech pomalu již mizí starootcovské obyčeje, nacházejí se nicméně v slovenských krajích města, kde se dosud zachoval starý mrav. V takovém starosvětském domě nepanuje v ničem ona lichá ukázalost a nádhera nynější módy, ale bohatost při jednoduchosti a důkladnost ve všem a všude. – Ve velikých světlicích vidět nábytek starodávné formy, skříně, lady s těžkým kováním – široké lože zastřené, lípové stoly s
podstolinami
(trnožemi), vycpané sesle s vysokými lenochy a opěradly – almárky se zelenými záclonkami, za nimiž vidět knihy československé a latinské a podobných více. To vše ze dřeva jasanového aneb dubového, pěkně vykládané – a jako na věčnost dělané. – V největší izbě, kde se pracuje a jí, nesmí chyběti
kozub,
při němž rád sedí, fajčí a s přáteli si porozpráví pán i sedlák. – Jako nábytek léta letoucí potrvati musí a se nemění, tak i oděv, zčásti doma robený, zčásti za drahé peníze koupený, šitý dle národního kroje, nemění se každým novým měsícem, jak to žádá nynější svět. – V dlouhých zimních večerech viděti domácí dcerky seděti pod přeslicemi a přísti na vřetánko aneb za krosnem (stavem) tenounké plátno tkáti, i závodí mezi sebou, která nejvíc příze napřede, která větší kus plátna utká. – V létě zabývají se dohlížením při gazdovstvu, vařením, šitím a vyšíváním, pletením krajek, pěstováním v zahradách květin a ovociny. – Tomu všemu naučí se děvčata doma při matce, – neboť není tam dosud v módě posílati děvčata do ústavu – a že by muselo znát děvče, aby se zalíbilo, francouzsky hovořit, fortepiano hrát, zpívat jako divadelní zpěvačka, tančit jako první tanečnice. I bez těch parád jsou děvčata vážena a moudrý šuhaj rád si vezme dceru ze zachovalé takové rodiny, neboť se obyčejně potvrzuje přísloví: „Jaké dřevo – taký klín, jaký otec – taký syn, jaká matka – taká Katka!“ A kdyby i zpanštilé,
malované
takové děvče bohaté bylo, myslí si šuhaj: „Načo mi, načo, tvoje role, luky, keď něvedia robiť tvoje biele ruky!“ Synky ale, mladé
šarvance,
sotva nižším školám odrostli, zaveze otec do některého slovenského města do vyšších škol, aby se
učlověčili.
Když se člověky stali, vrátí se domů a gazdují buď při otci, neb se rozejdou každý za svým povoláním. Všechny slavnosti a svátky výroční přísně se zachovávají dle starého způsobu, jakož i neslyšet v domě takovém jinou než slovenskou mluvu a slovenský zpěv. S čeledí zachází se dobře a považuje se jako patřící k rodině; obyčejně stráví hodná čeleď celé své živobytí při takové rodině, vědouce, že i v stáří opuštěni nebudou. U Maďarů zřídka v kterém domě aby s čeledí dobře se zacházelo. Poměr manželský je u Slováků mnohem upřímnější a čistší než mezi Maďary, kde panuje při veliké zdvořilosti, jakáž i mezi manžely ve zvyku je, lichost a sprostota. Neníť to nic neobyčejného, když se manželé rozejdou a rozděleně žijí, aneb když pán si
pobočnici
drží a paní frajera, což je v slovenských krajích neslýchaná věc. Tam si toho ale nikdo nevšimne, aniž to má za špatné, poněvadž tam vůbec větší svoboda v tomto ohledu panuje.
Mezi selským lidem panuje život patriarchální. Otec, někdy
starý otec
(děd), je hlava rodiny. Když
odumře
rodině, je po něm opět nejstarší úd rodiny, buď syn, buď bratr, koho po sobě ustanoví. Otce poslouchat a pro něho pracovat musí děti i
dětné dětí,
nevěsty, svokruše i všecka čeleď. On vše obstarává, nařizuje, na jeho hlavě vše leží. Stará matka je zase plnomocnou hospodyní, vedouc správu domu pomocí dcer a nevěst, které jak do domu přijdou, jejím rozkazům se podvoliti musejí a dle ní učiti se gazdovat. Trefí-li mladá nevěsta na zlou
svokruši
neb
těstinu,
není divu, když si naříká: „Ta já puojděm, ta já, do cudzieho kraja, kde by mně svokruša něrozkazuvala“ – neboť má očistec. Někdy je to také opačné, že přijde do rodiny nevěsta, která byla, jak Slovák říká, v partě andělem, ale v čepci čertem je. Musí to být vždy velmi
poriadná
nevěsta, které matka záhy
kluče
odevzdá. Dcera když se vdá, jde s mužem do jeho domu; stane-li se po čase vdovou a nemá-li dítěte, aniž se může čeho dobrého od mužovy rodiny nadíti, vrátí se domů, a nemůže-li doma býti, jde sloužit. Synové i ženatí zůstanou při otci, leč by si který vzal dceru
jedinačku
a na její statek
přistál
(se přiženil).
Bylo ve zvyku mezi selským lidem a je posud, ač se to nyní od úřadů zapovídá, že se velmi záhy ženili; děvčata obyčejně patnácti- šestnáctiletá, chlapci o tři čtyry roky starší. Nezřídka stává se, že děvče dvanácti- třináctileté se vdává, když totiž rodičům
hrdé zaťovstvo
(bohatý zeť) se naskytne, jež si ujistiti chtějí. V takovém případu spává
mladucha
u těstiny, dokud není
za muž súca.
V Chyžném, dědině v Gemerské stolici, jak se děvče narodí, pošle matka do domu, kde synka malého mají, jehož by ráda někdy za zetě měla,
piaro
(kytku). Když je matka
parobkova
přijme, posílá jí každou neděli čerstvé, červenou pentlí obvázané. Nemá-li zahrádku, koupí je, nechť by začkoli bylo. Když se po nějaký čas piaro ze strany dívčiny posílá do domu rodičů parobkových a vždy přijmuto bývá, koupí matka parobkova matce děvčete o jarmoku
jarmočnuo, ručník
(šátek), střevíce neb fěrtušku, vždy něco jiného. Dokud se ty dary obapolně vyměňují, dotud jsou děti svěřeny,
oddanica
a
oddaněc;
jak se přestanou posílati, jsou rozloučeny, což se mnohdy stane pro neshodu rodičů. Když zůstanou svěřené a děvčeti je čtrnácte neb patnácte let,
sobáší
se (mají svatbu). Časné ty vdavky jsou příčinou brzkého sestárnutí žen. Když se mladé, nedospělé ještě děvče vdá, potom těžce pracovat musí, několik dětí má – a Slovenky mají dětí jako letorostí – sestárne. Žena pětadvacetiletá vyhlíží již velmi sešlá, kdežto muž o několik let starší v plné síle je. Dokud nemá žena dítě, volá se nevěsta,
mladucha
(ve městě mladá paní), muž
mladý žat.
Maďaři a v doleních krajích i Slováci jmenují mladé ženy
nénička
(maď. néne). Jak se děvče vdá, kdyby i pramladinké bylo, musí nositi
kápku
(čepec). Modlitbu prý takové ženy, která nemá kápku na hlavě, ani Pánbůh nevyslysí a do
postělkyně
(šestinedělky), kdyby kápku neměla, tu chvíli by hrom udeřil. V manželství je to jako všude jinde; někteří žijou jako zrnka v klásku, někteří jako děti pod stienkou (hned se perou, hned se líbají); nejvíce nešťastných a nepořádných manželství je v krajinách, kde se mnoho pálenky pije. Muž
korhel
(piják) uvede obyčejně rodinu do bídy a s bídou i nešváry do domu se přistěhují, jak přísloví slovenské praví: Keby něbolo biedy, něbolo by jedy. Hospodářství rozumí lépe Slovenka než Maďarka, je i obratnější v práci a musí i více pracovat než tato. Maďarka a Srbka na Dolení zemi tak si to zavedly, že za ně muži krávy dojí, všechny hrubé práce odbývají, i někdy vaří. Maďar v tamější krajině i lože ponechává ženě a dětem a sám, zaobalen v kožichu, leží v letě venku na zápraží, v zimě na peci. Největší otrok mužů je Valaška, která dvakrát tolik práce podělati musí než její
koridon,
který se bez ní ani ustrojiti nedovede. Také děti přidržuje Slovák záhy již k domácí práci. Otec gazda pošle v létě malé ještě chlapce ven na
obnuocku,
kde musejí na louce celou noc koně neb voly pásti. Při orání musí chlapec pohánět, musí s koňmi na brod, zkrátka jako velký šuhaj robit. Vozka když jede do světa, vezme chlapce s sebou; chlapec sedě na předním koni řídí celý povoz a tatík si na voze bezpečně spí. Drotár když jde do Čech, vede si chlapce s sebou, aby si nějaký groš vyprosil a drátovat se naučil. Horníkův synek provází otce v 8.—10. roce s kahancem do dolů a pltník učí ho po bystrém Váhu
kermenovat.
Tak i děvčata záhy ke vší domácí práci se přidržují. Když je mu čtrnácte let, začne teprv
pod partou
choditi:
Pod tou zlatou partou s dlhými stužkami,
ktoré jej lietajú chrbátem, bokami.
Pod tou zlatou partou s tým strieborným klasom,
ktorý sa ligoce v slniečku jasnom.
Parta je znak panenství,
prespanka
(nepoctivá) nesmí partu nositi. Způsob, který panuje i v Čechách i v jiných zemích, že chodí chlapci k děvčatům v sobotní večer na
zálety
(volání), panuje i všude po Slovensku. Jmenují to choditi
v ohľady
(vohľady). Dokud nemá děvče
frajera,
chodí k ní více chlapců (vohľačův) v sobotu večer pod
obloček
(okno); zpívají rozličné příhodné písně, prosejí, aby jim otevřela aneb k obločku přistoupila; a když přijde k oknu, zabavují se s ní a každý se jí chce zalíbit, dokonce je-li hezká. Někdy pískají také na fujary. Jak vyjde měsíc a děvče okénko zavře, odejdou. Ačkoliv se ona všem líbí, nelíbí se jí mimo jeden. Vidí-li, že i ona jemu se líbí, uchystá si na sobotu pěkné
pero
(kytku), a když chlapci přijdou, podá je tomu, kterého si byla oblíbila. On jí pěkně poděkuje a podávaje jí širáček prosí, aby mu ho
opeřila.
Když mu to udělá a dovolí přijíti si za týden pro čerstvé, je frajerem jejím, a od toho večera nesmí k ní mimo něho žádný na ohlady přijít, nechce-li, aby ho odnesli v „krvavé košielce“. V Trenčínsku v jedné dědině přinese děvče tomu, kterého si zvolí, kousek chleba, hrneček mléka a podá mu pravé líčko k pobozkání. Jeť to velmi pěkný způsob u lidu slovenského, že miluje květiny a rád se jimi zdobí. V létě při hrách, při slavnostech vijou si děvčata věnce na hlavy a v neděli nejde žádná bez
voňačky
do kostela. V některých místech, na příklad v Ďarmotech, i ženy jdouce do kostela voňačky v rukou si nesou. Není-li při domě zahrádka, pěstují si děvčata květiny v
čriepikách,
v létě za oknem, v zimě v chlívě, aby měly po celý rok pro frajera péro na klobouk, pro sebe voňačku, a kdyby to jen několik listů muškátu, struček rozmarýny aneb zimozel byl. Z jara dělají se péra z lesních a polních květin, promíchané barvínkem. „Ach ta zlatá sobotička a ta milá neděle, kdyby jen již přiletěly,“ přeje si po celý týden každé děvče, které má frajera. A která byla by bez něho: „veď je ptáča maluo zviera a preca je nie bez frajera!“ A když přijde ten sobotní den, jaký to úchvat těch děvčat, aby všude vymeteno, umyto, vše spořádáno bylo, než večerná zornička vyjde! I stienka pod obločkem od dětí umazaná se
vykalí
(obílí) a lavička, na níž děvče s milým sedává, musí býti jak křída bílá. I slunce jim v sobotní den pomalu zachází a děvče pobízí je, aby již
sádlo
dolů za zelenu horu, hrozíc mu, „ak neskoro sadněš, stiahnem ťa za nohu!“, a když jí měsíček štítem do komory zasvítí, kde milému perečko váže, káže mu, aby jí nesvítil do komůrky, ale raději milému posvítil na cestu, až půjde horou (lesem). „Jde šuhaj horou, horou javorovou, v bílé košilce, v opasku novém, bílá kabanka přes plece visí, v ruce valašku vycifrovanou a na širáčku švadle perečko.“ Jde si prosit nové, měsíček svítí mu na cestu, slavíček v háji zpívá, a šuhaj zvřtaje valaškou nad hlavou, přizvukuje mu:
„Spievaj si, slavíčku, v zelenem hájičku,
aj já si zaspievam k milej po chodníčku.
Cesta, milá cesta, či ta skoro prejděm,
frajerečka moja, či ťa zdravú najděm?“
„Zdravú ju ty najdeš, něverí ťa dočkat,
zažiadalo sa jej tvoje líčka bozkať“
a šuhaj přál by si míti křídla jastrabová, aby
priatn
(ihned) byl u milé. A již je u domu – u vrátek a
Pod obločkom při mesiačku
sedí holub s holubičkou.
Něni to holub s holubičkou,
je to frajer s frajerečkou.
Sladko spolu štěbotajú,
líčka si bozkajú
na lavičke.
Když se dovůle nabozkali, všelicos si rozprávějí; vždyť nebyli týden spolu
na zhovorce.
Když pak
biele zore
den oznamují, sáhne děvče do obločku pro pero a opeří milému širáček. Milý jí pěkně poděkuje, ale nechce se mu ještě odejíti, a kdyby měl
kluče od svítání,
nedal by svítati kromě o polední, a děvče ho nevyhání, přála by si, aby ta sobota rokem byla. Ale již kohouti zpívají – darmo je – podají si ruce na rozlúčky; on ticho vrátkami do pole, ona ticho do komůrky se ubírá. V neděli ráno jdou děvčata oblečena v bílých sukních v steré záhyby složených, zlaté party na hlavách, voňačky v rukou, do kostela, ne tak pro kněze ani pro kázeň, jako pro šuhajce, aby je viděly a po kostele domů doprovodit se nechaly. Odpoledne scházívá se dědinská chasa
vedno
(v jedno, dohromady) na luka neb do hájů při dědině; tam hrají a zpívají do večera. Ve Zvoleni, v některých horních dědinách, scházejí se děvčata jmenovitě v postní neděle na lukách a tam uchytivše se za ruce při pozvolném točení se dokola zpívají rozličné pěkné písně. Je jich někdy i do padesáti, samých děvčat. Když několik písní vyzpívají, zastaví se a jedna, která uprostřed kola sama stojí, volá: „Málo nás, málo nás, poďtě medzi nás!“ Obyčejně stojí nedaleko chlapci, dívajíce se na utěšené to kolo – a na slova ta mezi děvčata se vmíchají. Chvíli za nimi dle jednozvučného zpěvu chodí okolo, ale potom vpadnouce do veselé noty rozrazí kolo a začnou s děvčaty po louce tancovat. Večer vyprovodí si frajer děvče domů, ale nedělní ohlady netrvají dlouho: jak vyjde zornička, rozloučí se a frajer odcházeje slibuje děvčeti, že přijde v sobotu večer, a kdyby sedmdesát hromů tlouklo.
Některé děvče pustí frajera i do komůrky, dokonce chodí-li k ní delší již čas, což nejvíce v chudších krajinách, jako v Trenčínsku, kde si musí děvče i šuhaj prv pár zlatých zagazdovat, než za sebe jíti mohou. Někdy se jeden s druhým rozsrdí a více se neudobří; někdy dělají rodiče z jedné neb druhé strany překážky; není-li ale ani toho ani onoho, je obyčej, že se po čase vezmou. Rodiče vědí o těch záletech, ale nebrání tomu, ani když si děvče frajera do komůrky pustí. Spoléhajíce na počestnost jak panenskou, tak jinošskou, spí klidně, jako někdy jejich rodiče spávali, když 'oni pod týmiž oblokami
do vidna
sedávali. A při vší té volnosti mladého lidu zřídka které děvče se podnese, čili jak se tam říká,
prespí,
zvlášť v horních stolicích. Když to ale která dokáže, trestá ji otec nevážností a ponižováním. Padlé děvče nesmí již prostovlasé choditi, nýbrž s hlavou zavitou jako žena, od čehož se i
závitka
nazývá. Vdá-li se, neohlašuje ji kněz co
poctivou,
nýbrž co
uctivou
pannu. Nejvíce
prespanek
je ve větších městech a mezi služebnou čeledí v doleních stolicích. Snad to tím, že tam lid neposuzuje přestupek ten přísně a že prespanka, když žije při frajeru, o děti se stará a jinak pořádná je, co žena se považuje, s tím jedině rozdílem, že se nazývá žena
nepřisahaná.
Ze v takovémto nepřisahaném manželství žije větší část služebných, jmenovitě v Ďarmotech, byla jsem již dříve podotkla.
SVATBY
Svatby
(sobáš, veselí)
držívají se nejvíce o
fašankách
(masopustě) a v jeseni, okolo Kateřiny. – „Dočekáš sa mladej ženy na jeseň, až odpadně drobný lístok z čerešieň,“ – těší matka syna. – Někdy vyhlídnou rodiče synovi nevěstu, z většího dílu ale vezme si šuhaj tu, ku které na chlady chodil. – Více podléhají vůli rodičů dcery, a často musí děvče vzíti si, co se jí nelíbí: „Koho v srdci nosím, opustiť ho musím, koho v podkovičkách, toho lúbiť musím,“ naříkají. „A ktorá sa zle vydá, jako by zomrela, jako by ta nikdy na světě něbola.“ Nejtklivěji ozývají se vzdechy nešťastných takových žen a žaloby na rodiče v písních národních. Také nemají rádi rodiče, když se pýta (prosí) mladší dcera před starší, sdokládajíce, „že
samládza
(votava) cez seno nebere“. – Prve než jde šuhaj na námluvy, pošle matka některou babu, buď z rodiny, buď známou, do nevěstina domu
ohnisko obzerať,
aneb jak se v okolí Března říká,
na dovedy.
Musí totiž vyzvěděti, zdali by rodiče dceru šuhajovi dali a kdy směl by přijíti na námluvy, přitom musí se poohlédnouti po domě. Obyčejně dá se jí nějaký dárek pro matku s sebou. Když přijde baba do domu nevěstina, vědí tam již, odkud vítr ducha, a jsou-li srozuměni, ihned ji vítají, za stůl sázejí a hostí. Když potom baba po mnohých vytáčkách řekne, proč přišla, a dar odevzdá, neřeknou jí ani ano, ani ne, ale že si to přes noc rozmyslí. – Když se takto poví a dar přijme, je dobře a baba spokojeně domů odejde s vyřízenou. – Druhý den pošle zase nevěstina matka babu s malým dárkem a odpovědí příznivou k matce ženichově, – aby tedy jen přišli v ten a v ten den. – To jsou
prípovedi. —
Po přípovědi poprosí ženich dobrých známých, aby mu šli na svatbu. – Musí míti ze své strany
starejšího, pytače,
který místo něho o nevěstu prosí a při všem ho zastává, –
starosvata
(místo otce), družbu, zástavníka, mládence;
staré jsi
a
starosvat,
dospělí muži, volí se obyčejné z rodiny a družbou bývá kamarád. V určitý den jdou neb jedou s
rumíkom
(šátkem). Napředku jede zástavník, maje v ruce bíločervenou zástavu, za ním, je-li svatba bohatá, hudebníci, pakli obyčejná, jen
gajdoš
(dudák), nejmilejší to jejich hudebník. – Za gajdošem družba,
mladý žat
(ženich) a mládenci na koních, kvítím a stužkami okrášlených, v bílých košilkách, klobouky ozdobené kytkami. – Vzadu ve voze sedí starejší a svat, v svátečních
mentiekách. —
Když se chladní ten průvod k nevěstinu domu blíží, vyjde mu rodina na dvůr v ústrety; všickni smeknou, mimo ženicha. Když se byli vespolek pozdravili, ptá se otec, proč přišli? – Starejší předstoupí a s velikými oklikami, začínaje od stvoření světa, od Adama a Evy, až konečně po dlouhé řeči k pravému jádru se dostane, že mladý ten šuhaj (ukazuje na ženicha) společnici si hledá pro celé živobytí, že slyšel o kráse a statečnosti jejich dcery a že se tedy přišel ptáti, či by mu ji za ženu dali. – Otec ptá se nejdřív ženicha, zdali zná jeho dceru? Ženich obyčejně přisvědčí. – Potom zavolá teprv dceru, ukazuje na ženicha a ptá se jí, zdali šuhaje toho zná. Děvče sklopí oči, začne
mrviť
v ruce zástěrku a zašeptajíc že ano – odběhne do komory. – Když dcera odešla, ptá se otec starejšího, z jakého domu ženich je, může-li mu dceru svěřit, aby se jí křivda nestala. – Tu začne starejší povídat, mnoho-li má ženich sám aneb otec jeho koňů, statku, země, mnoho-li peněz, jak velká je rodina, a konečně chválí statečnost ženichovu. – Otec vyslechnuv ho míní, „když to takové, že není proti tomu, a jestli dcera na to přistane, že také z domu prázdna nepůjde,“ a hned vykazuje, co jí dá. Poté pošle pro dceru, a když přijde, povídá jí, že mládenec onen za ženu ji žádá, jestli by i ona vůli k němu měla? – Když děvče přisvědčí, ptá se jí ještě, má-li nějaké znamení od něho? Tu ona ukáže na stříbrný prsten na ruce, a když se ptá ženicha, má-li nějaké znamení lásky od ní, ukáže též stříbrný prsten na ruce. – Potom tedy je otec požehná a nevěsta, odstranivši se na chvíli, přinese v pěkném, vlastní rukou vyšívaném
ručníku
(šátku) jablka, ořechy, slívky sušené a pěkné péro, což dá ženichovi jako
záručnuo.
Ženich se poděkuje a dá jí též pěknou
hrdou
(drahou hedbávnou) šatku a starejší dává zase v jeho jménu – matce čižmy, otci klobouk a v tom několik kusů stříbrných neb zlatých peněz. – V Gemeru dává starejší i nevěstě šatku místo ženicha. – Po
sdání
je oběd a po obědě zahraje gajdoš a družba zatancuje několikrát kolem s nevěstou, potom děkujíce za vše ubírají se domů. – V Gemeru dostane ženich od rodičů nevěstiných koláč
(veniec, caltu)
na cestu, který mu dají na koně; je to veličizný koláč, který se péci musí ve zvláštní peci. – Koláč ten, když přijede domů, rozdělí v polovice, jednu polovici pošle zpátky nevěstě, druhou si nechá. Jedna i druhá strana rozkrájí poloviny na tolik kousků, kolik chce hostů pozvat, a potom každému po kousku pošlou do domu a to platí za pozvání na svatbu. – Ženich pozve si ještě s vaty a svátky (muže a ženy), nevěsta starejšího
(oddávače), širokou
(starosvatku), družice a ostatní družinu svatební. – Obyčejně pozvou celou dědinu. – Mezi ohláškami dějí se veliké přípravy k svatbě z obou stran a hosté posílají do domu nevěstina i ženichova
pocty
(dary). – Po třetí ohlášce, hned v pondělí, sejde se svatební družina z ženichovy strany v jeho domě, všickni v oděvu svátečním. Na dvoře stojí vůz pro nevěstu uchystaný
(korjuha).
Zpředu na voze stojí pěkný smrček, na jehož haluzkách červené stužky a bílá husí péra přivázána jsou, koně též stužkami, kvítím a peřím jsou okrášleni. Když jsou všickni pohromadě, dají synovi požehnání a přejí, aby se vybral v šťastnou hodinu pro dobrou gazdinu a Pánbůh aby jim pomáhal veselí počínat. – , ,Pánbuoh daj!“ odpoví starosvat a za ním všickni. – Potom vynese jiní matka na vozy koláčů a
hriato
, aby měli po cestě co rozdávat. – Svatové a svátky, starejší se starosvatem posedají do vozů, mladý zať, družba a mládenci na koně, zástavník jede před korjuhou. Jak se pohnou ze dvora, začnou mládenci střílet, gajdoš hrát a ženy zpívat, což přes celou cestu trvá. – Koho na cestě potkají, tomu dají jíst a pít dosyta, ať je kdo je. – Když přijedou k domu nevěstinu, najdou dvéře zavřené. – Družba zaklepe na dvéře a začne zpívat:
Otvárajtě dvere, novotná rodina,
iděme zdaleka, věru nám je zima,
pusťtěže nás, pusťte, aspoň pred čeľustě,
ak nás nepustíte, zvalíme ohniště;
otvortě, otvortě, vari nás neznáte,
vari nám to diouča ukázať nedátě? – Atd.
Po chvíli ozve se hlas starejšího z nevěstiny strany
(oddávače),
že co tam hledají a odkud přicházejí? – Starejší ze ženichovy strany odpoví asi v ten smysl: Přicházíme znedaleka, jsme družina mladého zatě, který má svoji mladuchu v tomto vašem dvoře, pro niž si nyní přišel.
– Tu starejší otevře, vítaje uctivě veškerou družinu. Oba starejší podají si ruce a pytač prosí oddávače, aby jim mladuchu dovedl, načež tento odejde. Za chvíli přivede děvče, které kdesi v domě uchytil. „A či to ona?“ ptá se starejšího. „Veru to nie ona, má velké zuby, vela by nám zjedla,“ odpoví starejší. Děvče odběhne a starejší přivede druhou, ale nikoli ještě pravou. „Je maličká, nevládla by robiť,“ praví se mu. Po třetí teprv jde do komory, kde nevěsta s družicemi sedí, a přivede ji pytačovi. Jak ji mladý zať, který byl dosud mlčky mezi mládenci stál, vidí, přiskočí k ní volaje: „To je ona, to!“
– Po tomto přivítání jdou všickni do sednice a následuje oběd. Tuje pečení, tuje koláčů, tuje hriatého! Po obědě
vymetají
stoly na dvůr, začnou tančit a tancují do bílého rána. – Ráno zaplétá v komoře matka dceři naposled vrkoče, a družice při ní stojíce a krášliti ji pomáhajíce, zpívají:
Kukulienka zakukala,
matka diouku zaplétala.
„Nepletže, mamka, nepletže tuho,
už něbuděm vála dlho.“ –
„Čiaže budeš, diouka moja?“
„Šuhajova mladá žena.“
Když je přistrojena v zelené sukni, svatebním kožíšku, partu s rozmarýnovým věncem na hlavě, odvede ji Široká s družicemi do sednice, kde ženich a svatebčané na ni čekají. As o deváté hodině, když byl pytač nevěstu ještě jednou vyprosil od paní matky a pana otce a od rodičů požehnání obdrželi, jdou na
sobáš.
Napřed nevěsta s družbou, za nimi mládenci a družice v bílých sukních, kvítím a stužkami okrášlené, za těmi starejší s ženichem, široká se starosvatem a naostatek svatové a svátky. – Před chrámem zastane průvod a svátky zazpívají:
A té hájske zvony oko smutně zvonia,
tej bielej Aničke vienok z hlavy zronia.
Ten hájsky pán farář peknú kázeň káže,
nejednej paněnke slobodu závlaze. Atd.
V kostele dávají ženy pozor, a jak nevěsta s lavice vstane a k oltáři jde, hned sedne některá na její místo, aby nevystydlo, že prý by tak záhy zchladla láska jejich manželská. – Nevěstě radí ženy, aby vstoupla při oltáři ženichovi na nohu, že bude potom jemu rozkazovat. – Po sobáši když jdou domů, zpívají ženy nevěstě: „Už si ty, Anička, už si naša, už smě zaplatili od tvojho sobáša,“ a již vede si ji mladoženich. – Když se mladoženstvo z kostela domů vrátí, začnou nakládati na vůz nevěstino věno. Pod stromek postaví se
lada,
doprostřed vozu položí se peřiny, které dávají domácí, než je na vůz položí, některým ženám potěžká vat. – Mezitím loučí se mladucha s rodiči a s celým domem, ona vlastně jen pláče a smutně vzdychá, ale družičky, věrné tlumočnice jejího citu, vyslovují v písních to, co ona si myslí, pro sklíčenost srdce ale vysloviti nemůže. – Již je věno vyneseno a družice začnou truchlivou notou:
Zostávajtě zdravy, mojho otcovo prahe,
co vás prekráčaly moje biele nohe.
Zostávajtě zdravy, mojho otcovo kľučky,
co vás otváraly moje biele ručky.
Eště sa vás, mamučička, spýtať mám,
či já s vámi estě ďalej bývat mám? –
Ach ni so mnou, diouka moja, ni so mnou,
koho si si vyvolila, ten s tebou. –
A já som si vyvolila z ruže kvet,
lepší je muoj najmilejší něž ten svet. –
Družice dozpívaly a družba přichází, aby odvedl nevěstu k vozu. Slzíc loučí se s otcem, s mateří, děkuje za dobré vychování, přejíc jim, aby zdrávi zůstávali a za ní
nebanovali.
Po rozloučení s rodiči a rodinou odvede ji družba a široká k vozu, na němž naložena malovaná její truhla a vedle ní vysoká hromada strakatých peřin. Nevěsta postaví se pod vysoký smrček zpředu, družice stanou okolo ní a široká, majíc na starosti věno její a dary, sedne na truhlu. Když se byli mladoženich se starejším rodičům poděkovali za nevěstu, chystají se k odjezdu. Ženich veze si nevěstu sám. Mládenci vystřelí, zástava, na jejíž žerdi tři červená jablčka nabodnuta jsou, zavlaje v povětří, gajdoš spustí dudy na tři
húčky,
ženy zpívajíce začnou šatkami nad hlavami točiti a vesele vyjíždí průvod ze dvora. Jen nevěsta smutně zpět se ohlíží po rodinném svém domě. Na konci dědiny zatáhli mládenci cestu, nechtíce propustiti nevěstu; nuž ale když jim ženich za ni dobře zaplatil, nezdržují jich více. Brána u ženichova dvoru je zavřena, nemohou vjeti. Ženich práskne bičem a ženy zpívají:
Otvárajtě bránu pěkné malovánu,
veď vám my vezieme do domu gazdinu;
otváraj, mamuška, otváraj komoru,
veru ti vezieme mladuchu do domu.
Otevře se brána a průvod vjede do dvora. Nevěsta nesleze, až matka k vozu přistoupí a ji vítá, tu teprv skočí dolů, líbá jí ruku a prosí, aby ji za svou přijala a jí neubližovala, že bude dělat všecku robotu v pátek i v sobotu. Potom jde k otci a od otce k nejbližší rodině, kteří ji všickni srdečně vítají. Po uvítání vede ji široká do domu. Obyčejně jí položí na cestu dřevo nebo
metlu
(koště); zvedne-li to, je znamení, že je pořádná, přeskočí-li, je zlé znamení. Obyčejně se nenechá žádná zahanbit. Vstoupnouc do izby musí na chvíli na lavičku pod pícku sednout, aby prý
zvykla.
Zatím skládají ženy nevěstino věno s vozu a odnášejí do komory; družbovi ale naloží na chrbát velikánský koláč, který též na voze byl a rodičům se dá jakožto pocta od nevěsty. Starejšímu dají se dary od nevěsty pro rodinu určené, košile, fěrtušky, kápky (čepce) vlastní její rukou pracované, které on jim ve jménu jejím rozdělí, neopomena pochváliti přitom pilnost a šikovnost nevěstinu. Potom následuje oběd.
Nežli kdo ke stolu sedne, uchopí družba nevěstu za ruku a obejde s ní třikrát okolo stolu, potom teprv sedne každý na své místo. Nevěsta s ženichem vrch stolu, po boku ženichovu pytač i oddávač, starosvat a starší z rodiny. Po boku nevěsty družba, široká, družice a mládenci; ostatní sednou kam kdo chce. Jídel je, až se stoly prohýbají. Než se hostina počne, zazpívá starejší krátkou nábožnou píseň. Povinnost družbova je baviti celou společnost, což některý, nadán přirozeným vtipem, výborně umí, vymýšleje si rozličné veselé a žertovné rozprávky, písničky i průpovědi, kterými společnost rozesměje. Od každého jídla předkládá nevěstě na talíř, ale ona nic nejí, i kdyby hlad měla, ani mnoho nemluví, ani se nezasměje, to by se pro ni neslušelo. V některých dědinách v Gemeru mají nevěsty zvyk, že si přehodí, aby hosté neviděli, že pláčou, všechny stužky, co jich u party mají – někdy i za 20 zl. —, zezadu přes tvář a s zakrytou takto tváří u stolu sedí, až se družbovi podaří trochu jich rozveseliti. Hosté jsou ale veselí, zpívají, zdravkují si, jedí, pijí do „nelze“. Tu nese kuchařka ještě jedno jídlo, poslední to jídlo,
„kasu s medom“
(prosnou). „ Otváraj té ruku vašu, kuchárka prosí za kasu!“ volá družba, a vezma talí�