OBECNÉ ŘÍZENÍ
Právo pánů na svých gruntech záleželo v následovním: – právo šenkovat víno, pivo, pálenku, užívání mlýnů, sekání masa i stavění kupeckých krámů po vesnicích. Jen pán stavěl jatky, hostince, krčmy, krámy a dával do árendy; koho pán nechtěl, nemusel na svém grunte trpět, a každý, kdo přišel, musel se u pána hlasití. Všechny grunty v jednom chotáru patřily pánu a byly rozděleny na urbariální (selské) a na kurie. Urbární grunty byly majetností sedláků. Bez povolení pána nesměl ale sedlák grunt ani prodat, ani rozdělit. Když chtěl prodat, vyšetřil dříve pán, zdali mu majetník nic dlužen není; byl-li dlužen, musel mu dříve zaplatit, a potom teprv směl prodat. Jestli takový urbárník špatně hospodařil, takže pánu dávky neodváděl, dostal napomenutí, aby lépe hospodařil, jestli se ale nepolepšil, vzal mu pán grunt; nechati si ho ale nesměl, nýbrž dáti jej musel jinému. Z kuriálních živností vyhnal pán majetníka, kdy chtěl, a zaplatil mu jen stavení, a to jen v té ceně, jakou sám ustanovil. Roboty měl každý sedlák 104 dní, aneb s potahem 52 dní, počítaje den od slunce východu do slunce západu. Ve žních se robotní dni zdvojnásobily; za každý zanedbaný den platil sedlák 10 kr., s potahem 20 kr.; majetníci domů měli 18 dní a želiarové 12 dní práce do roka, což se ale v čas potřeby zvýšilo. Za palivo musel každý sedlák sáh dříví poraziti pro pána a do panského dvora odvézti. Mimo robotu musel každý sedlák odváděti ze všeho obilí i sena i vína devátý díl pánu a desátý biskupu. Biskupský ten díl vybírali k rukoum biskupů faráři, dostávajíce za to z desátého dílu šestnáctý díl. Jiný desátek farář neměl. Poněvadž ale takovéto vybírání biskupům veliké obtíže činilo, měli ten desátek z většího dílu páni od biskupů pachtovaný, platíce jim to v penězích, farářům odvádějíce šestnáctý díl již vymlácený. Takových práv užívala i svobodná města, ale bylo jich v Uhřích málo. Mimo to musel sedlák vrchnosti devátý díl z konopí neb lenu, jehňat, vajec, másla, medu i část drůbeže odvádět. – Když se pán ženil neb paní vdávala, musel každý poddaný něčím do kuchyně přispěti. Právo statek si koupit měl jedině šlechtic. – Šlechtic neplatil žádnou daň a neměl jiných povinností než v čas nebezpečenství vlast hájiti. Šlechtice nesměl nikdo v jeho vlastním domě zatknouti ani jeho domácí jmění exekvovati. Jak by se byl kdo ze soudních osob s úmyslem takovým k jeho domu blížil, vzal jen hůl do ruky a postaviv se mezi vrata zahrozil; na takové znamení neopovážil se nikdo do domu vstoupiti. Když by se ale byl skutku dopustil, za nějž by ho k smrti odsoudili, měl tu přednost, že ho nikoli provazem, jako sprostého vraha, ale mečem odpravili. – Notáře volily si předešlé časy obce samy, potvrzení ale záviselo vždy v místech poddanských od gruntovního pána aneb jeho úředníka, poněvadž pán právo měl trpěti na svých gruntech jen toho, koho chtěl. V menších místech si toho páni mnoho nevšímali, ať byl ten nebo ten notářem, jen když lid proti němu nepopouzel, když hleděl, aby foršpon (přípřež) byla včas na místě a sedlák na robotě. Notářem byl obyčejně nějaký poběhlík aneb učitel, když ale pán nechtěl míti učitele notářem, neměl jím býti. – Byl vždy první osobou v místě, jakožto nejučenější. Nepodléhaje kontrole šidil, jak mohl. Práva neměl žádná, byl jen obecním písařem, oznamoval obci všecka nařízení a vykonával, co mu od služného (szolgabíró) nařízeno bylo. Rychtář vykonával místní policii, vybíral s notářem porcie a ustanovoval přípřež, jiná práva neměl. Koho szolgabíró a pán ustanovili, ten musel býti rychtářem. Plat měl skrovný, více než 10 fl. ročně měl málokterý, anť obce skoro žádného vlastního jmění nemají. Právní znamení rychtářovo byla hůl (palica), bez které z domu nevyšel, proto říká také Slovák: „Kňaz hrozí peklom a richtár palicou.“ V Gemeru kladou podnes právní znamení. Znamení to jmenuje se kosiba a je to hůl tlustá, as dvě stopy dlouhá, všelijak kroucená. Kdo se, pohnán jsa, před rychtáře nepostaví, tomu pošle tento kosibu, kterou mu obecní posel položí na okno aneb na práh. Pakli pohnaný kosibu k rychtáři nepřinese, následuje přísný trest.
Notář byl též špatně placen, 40 zl. šajnů ročně byl velký plat. K tomu měl kus pole a kus louky, co mu sedláci zdarma vzdělávali, a psal všelijaké žádosti (instance). To byly jeho příjmy. Když nebyl spolu i učitelem, dost zle se mu vedlo; v městech ale a městečkách byl dobře placen a mnohem lépe se měl. —
Soudní řízení neprovozovalo před revolucí ani po ní žádné město v Uhřích samostatně, vyjmouc město Pešť. Svoboda svobodných měst záležela jen v samostatném užívání regálií. Civilní i kriminální soudy vedla výhradně jen stolice. Ouřednictvo stoliční pozůstávalo ze dvou viceišpánů, stoličního fiškála, vrchního notára, vrchního písaře a několika přísežných (táblabíró), pak výběrčího (perceptora) a pro okresy ze služných (szolgabíró). Ti byli, vždy na tři léta, při stoličních reštauráciích od šlechty a ze šlechty voleni. Vrchní išpán byl od samého krále doživotně ustanoven a přicházíval do úřadu jen při reštauráciích a někdy k stoličním kongregáciím. První viceišpán byl nejvyšším úředníkem v stolici, v okresích služný (szolgabíró). Tito byli neobmezení páni, jednali v soudních i politických záležitostech, byli i stavitelé, slovem vším. Soudní řízení se vykonávalo dle zvláštních uherských zákonů (ius tripartitum), dle kterých se ale málokterý soudce řídil, neboť stálo při každém paragrafu: Ostatek se ponechává náhledu soudcovu. Toho každý použil a rozsoudil dle vlastního náhledu. Bylo tam vůbec „mnoho práva, ale málo spravedlnosti“, jak je přísloví o tamějším řízení. – Fiškálové také lid dřeli bez milosrdenství; za šťastného se pokládal, když mu proces za deset let ukončil. Některé pře se rozhodovaly při stoličních kongregáciích a měl při nich hlas každý šlechtic, byť nebyl ani zákonů vědom býval. Pro selský a obyčejný lid byly jen menší soudy, sedlák nevyhrál ale nikdy na pánovi proces. Pro panstvo byla tak nazvaná druhá stolice (septemvirum tablo) v Budíně. – Kriminální soudy držívaly se od času k času, obyčejně ve 14 dnech. K tomu byli zvláštní přísežní, volení ze šlechty (assessores). Když byl soud ustanoven, sešli se a dostávali denně diety po 2 zl. stř. Pro každý okres byl jeden vrchní služný (Oberstuhlrichter), jeden služný (Unterstuhlrichter) a jeden přísežný (Geschworener). Ti si rozdělili okres mezi sebe, každý několik vesnic; přísežný, jakožto nejmenší úředník, nejméně měl vesnic. Každý vládnul docela samostatně. V procesech mohl vrchní služný až do 3000 zl. sám rozsuzovat, větší procesy odevzdaly se komitátu. Kriminální soud se jmenoval sedria.
Dle zákonu měly se držeti reštaurácie každý třetí rok. Kdo chtěl býti stoličním pánem, hleděl před volbou získati si přátel; dával hostiny, platil a chudší šlechta dostala jíst i pít i něco do kapsy. Kdo chtěl býti úředníkem, vystoupil co kandidát. K volbě přijel vrchní išpán, všecka šlechta sešla se, i okolní šlechta se pozvala; faráři měli též hlas při stoličních záležitostech. Když viceišpán do rukou vrchního išpána stoliční pečeť, klíč od archivu a tím svůj úřad složil, odstoupil do řady šlechty a přikročilo se k volbě nového viceišpána a ostatních úředníků. Jména zapsaných, od vrchního išpána potvrzených kandidátů vyvolávala se, a kdo měl nejvíc hlasů, stal se tím neb oním úředníkem. Bylo při tom obyčejně mnoho křiku a někdy i bitky; obyčejně vyhrál, kdo byl silnější. Takovéto reštaurácie stály nového stoličného pána mnoho peněz, a proto nemohl jím ani býti jiný než bohatý šlechtic. – Na reštaurácie v Gemeru r. 1839, když byl Draskóczy Samuel beze všeho odporu podruhékráte za viceišpána volen, strávilo se 47 volů, 186 beránků, 28 telat, 36 centů slaniny, 380 sudů vína, 4000 chlebův z 200 kablův žita a 20 kablův pšeničné běli na halušky. Pět dní i s cestou trvala ta slavnost a každý den stál Draskóczyho a jeho rodinu výše 5000 zl., a to jen pro obecný lid; co panská tabule stála, nepočítáno.
Ke královským úřadům počítaly se úřady horní, při solnicích a solních dolech, úředníci hospodářští na královských korunních panstvích a úřady třicátkové. —
Tresty. Jakž to i v jiných zemích bylo předešlá století, tak i v Uhřích panovaly tresty nelidské, ukrutné. Hrůza člověka pojímá, když slyší o popravách zrádců, buřičů, zbojníků, jak toho na kůl narazili a na kole upekli, s onoho pasy drali, jiného za žebro pověsili. V jedenáctém a dvanáctém století byly boží soudy (ordálie) v obyčeji a odbývaly se nejvíce v kostelích velkovaradínském, prešpurském a nitranském. Za sv. Štěpána krále byla žena dostižená při třetí krádeži prodána. Sedláku za první krádež uřízli nos, za druhou uši, za třetí ho oběsili. Nos a uši mohl si vyplatit za šest volů. V pozdějších časích trestali smrtí jen krádež značné sumy peněz; menší část peněz musel zloděj, chtěl-li ujíti trestu, dvanácteronásobnou cenou okradeným nahradit. Kdo otce neb matku zabil, toho zašili do pytle a hodili do vody. Cizoložnici i se souložníkem jejím za živa do země zakopali. Uličná děvčata (nevěstky) zavírala se do drátěných klecí a na veřejná místa vystavovala. Děvče když se přespalo (nepoctivě zachovalo), muselo za trest v kostele pod kazatelnou státi se slaměným věncem na hlavě a v rukou držíc černé svíce. Muži zase na pohanu před kostelem na dřevěném koni seděti museli. Jestli dlouho pršelo aneb zase dlouho sucha trvala, jestli potlouklo aneb dokonce kara na statek přišla a mor na lid, byly vším tím vinny strigy (čarodějnice), jimž obecný lid moc přičítal, že umějí i déšť rozhánět i vykonat, že znají porobit (učarovat) i lidem i statku. Jak tedy některá taková nehoda, kterou si nemohl nevědomý lid vysvětliti, dědinu potkala, zvedl se lid, a kde kterou starou ženu dopadl, sebral a do vody vehnal. Která se nad vodou udržela, to byla striga, a všechny ty potom na hranici upálili, dříve ještě jich mučíce, aby vyzradily, kde komu porobily. Za strigy držány byly jen starší ženy, dokonce byla-li která rozumnější než jiní lidé. Již v r. 1100 vyšel dekret, v němž nařizuje se úřadům, aby strigy před soud nepoháněly, a lidem, aby je neodsuzovali, an žádných strig nestává. A přece pálili strigy až do osmnáctého století. Poslední spálili v Satmárské stolici v r. 1745. Víra v ně panuje ale podnes mezi obecným lidem.
S pokrokem civilisace pominuly i v Uhřích mnohé z ukrutných trestů a jen několik nástrojů zůstalo na postrach neposlušným sedlákům, jako kláda (kaloda maď.), která vždy před rychtářovým stavením stála a do níž sedláky zavírali. Ve zvolenských lesích, na císařských handlech, stávala před stavením pelešného, uchystaná k sevření hlavy a rukou vzdorných dřevorubařů. Tam ji nazývají posměšně katrla. Také se husle na krk věšely, s nimiž musel buď před kostelem stát, neb po dědině chodit. Byl to nástroj ve formě houslí, v širším konci byla díra pro hrdlo, v úzkém konci dvě díry pro ruce; mohly se otevřít na dvě strany, a když je odsouzenému na hrdlo zavěsili a ruce do děr strčili, zavřeli je a zamkli na zámek. Také sloupy stály na veřejných místech a na nich na řetízkách zavěšené železné kruhy; u takového sloupu vystavováni byli zloději a poběhlíci, jsouce kruhem tím za hrdlo k němu přikováni. Na prsou měli černou tabuli zavěšenou, na níž napsáno bylo, co udělali, aby si to mohl, kdo by chtěl, přečíst. Jinde vodil je biřic s černou tabulí na hrdle po městě a sám to lidem vyvolával. Sloup takový stál ještě v r. 1852 na tržišti v městysi Modrém Kamenu; klády bylo viděti skoro před každou rychtou a šibenici o čtyřech sloupech před každým komitátním městem. Nejobyčejnější trest bylo bití holí; 25, 50 i 100 ran se vysázelo, když páni rozkázali. Zavření do temnice (vězení) nepovažovalo se ani za hanbu, neboť se tam mohl dostat, aniž věděl proč. V tom panovala velká libovůle, nejen pán že dal poddaného zavříti, jak se mu zlíbilo, ale i každý měšťan, jak čeledín dost málo provinil aneb mu sloužiti nechtěl, dal ho skrze hajduka odvést a zavřít do temnice. A „těmnica zlá izba!“ říká Slovák. To ovšem za nynější doby vše jinaké! —
ŠKOLY
Školy v Uhřích byly ve špatném stavu, zvlášť školy obecné. Majitel panství nedal na školu nic, aniž měl hlasu při volení učitele. Obec platila si učitele, ale také neměla při tom hlasu; jedině farář ho dosazoval. Mohl dosaditi na školu, koho chtěl, nemusel to býti ani pedagog, jen když uměl číst, psát, počítat; více se beztoho ani ve farních školách neučilo. Ve vesnicích bylo to ještě hůře, tam byl mnohdy učitelem vysloužilý voják nebo nějaký poběhlík, někdy i švec, obyčejně ale notář. Platy byly tak mizerné, že nemohl za ně vzdělaný učitel žíti, neboť v některých dědinách měl učitel ročního platu méně než obecní slouha, 20 zl. šajnů jen a kousek pole. – Obce nevšímaly si škol ani učitelů, nechť byl učitelem kdo byl, jen když nějaký byl; vyšší úřady se toho také neujímaly. Vůbec se málo o vzdělanost ducha dbalo a dokonce nic o vzdělání lidu selského. I stavení školní byla málokde pořádná. Viděla jsem v dědině Herenčanech v Novohradské stolici školu, která byla na spadnutí; všude byly podpory, aby stavení se nezbořilo. Okna malinká byla papírem zalepena, podlaha cihlami dlážděna. Uprostřed jizby stůl z nehoblovaných prken, okolo něho též takové lavice. Na stěně visela černá tabule. Učitel, bývalý voják, spolu notář a veliký piják, nebydlel ve škole, protože jeho jizba již sesuta byla. Takových škol našlo se více po zemi. —
Ďarmotská katolická škola vystavěla se znovu v r. 1834. Žebralo se na ni po celé zemi. Také kupec jeden, Srb (onen, co hedbávnictví zavésti chtěl), sbíral příspěvky; když byl zemský sněm v Prešpurku pohromadě, šel tam mezi šlechtu a ta dala nejvíc, ale jen proto, aby se stala nemzeti (národní maďarskou). Z příspěvků těch vystavěla se školní stavení, ale na zlepšení platu učitelů nemyslil nikdo, to zůstalo při starém. Až dosavad čistě slovenská, stala se škola ta od té doby zcela maďarskou, jen v druhé třídě učí se děti německy číst! O slovenčině ani muk. – Dřevnější časy chodívali učitelové katoličtí o vánocích koledovat, nyní ale pekou místo koledování oplatky, posílajíce je po domech o Štědrý den po školních dětech svátečně přistrojených. Každý, kdo oplatky dostane, dá za ně peněžitý dar, zlatý, i více neb méně, jak kdo může. K chudým, kteří ničehož by nedali, se nepošle. Na vesnicích dávají místo peněz poživu. —
Evangelické školy jsou naskrze lépe zřízeny a mají vzdělanějších učitelů, mnohdy takových, kteří na některém lyceum evangelickém theologii vystudovali. Platy nemají ale o nic větší, ne-li snad někde i menší než katoličtí učitelové, ale je větší obětivost u nich pro vzdělanost. V Ďarmotech mají evangelíci školu pro sebe; učí se v ní jen slovensky a trochu maďarsky. I Srbové drží pro svoje děti učitele, který je spolu zpěvákem v kostele. – Slovák se raději učí a bystřeji pochopuje než Maďar, který neřád hlavu učením namáhá. Mezi evangelíky málo je sedláků, aby neuměli číst a psát; za předešlých časů učili se mimo slovenčinu i v menších školách latině, takže doposud nejen mezi šlechtou, ale i v měšťanských domech latinské hovory slyšet. I mezi selským lidem udrželo se některé latinské slovíčko a staří sedláci, když si na léta školní vzpomenou, říkají: „Ej bodaj toho rechtora vlci zjedli, co sa nás namučil s tými latinkami!“ —
Evangelíci mají svá gymnasia a lycea v Prešpurku, Levoči, Modré, Dobšiné, Gemeru a j. Ač záložní jistiny evangelických vyšších škol velmi malé byly proti jiným, byla u nich největší obětavost pro udržení jich. Tak byly při každém gymnasium a lyceum tak zvaná alumnea, kde dostávali chudí studenti stravu. Povinnost nejmladších studentů (mendikantů) byla jíti zrána s hrnečky do těch domů, na kterých řada byla jídla dávati. Zazpívá vše krátkou píseň nechali hrnečky tam a po jedenácté šli si zase pro plné. Studenti dostali dvě třetiny z toho a mendikanti ostatní. Mimo to chodili menší žáci po vesnicích pýtat (prosit) pro alumnát vejce a jinou poživu. Když byly svátky školních patronů, šli s přáním (festinatum gratulatum), a co z toho vyplynulo, dalo se do všeobecné kasy. Jednu sbírku měli, caliscatum zvanou, kde žáci s kalichem po domě chodili prosit na podporu školy. To vše již pominulo. – Kalvíni mají tři kolegia, v Debrecíně, Pápě a v Sarišském Potoku, a několik gymnasií, mezi nimiž i lučenské za kolegium se počítá. Školy ty jsou maďarské. Někde je i luteráni navštěvují, mají ale svého učitele pro náboženství. Žáctvo těchto kolegií dělí se na dvě třídy, menší a větší žáky. Větší žáci opět na dvě třídy jsou rozděleni, na togati, kteří ke kněžskému neb učitelskému stavu vstoupiti chtějí, a na puklici, kteří k veřejným úřadům se připravují. Togáti mají svobodná kolegia, svobodný byt, na světlo ročně 3 zl. šajnů, na chleba 2 měřice zrna. Každý může si nechat vařiti, u koho a kde chce, a pro jídlo služebného chlapce poslat, který mu je musí do jeho jizby přinésti. O topivo se musí každý sám postarati. O každé Boží hody chodili togáti s odporučujícím listem od kolegium do blízkých i vzdálených osad kázati, začež od osadníků dary na penězích i poživu dostávali. Který pěkně kázal, přinesl si mnoho zlatých domů, i dosti poživy, kterou nesl za ním mendikant, jejž si každý takový dak (také legát) s sebou vzal. Mimo to dávají togáti privátní hodiny menším žákům, což jim velmi přispívá. Dvanácte prvních togátů jmenují se primářové. První z nich vede hospodářství celého kolegia, z čehož účty kurátorům a profesorům skládati musí. Má za to platu 1000 zl. v. č. Každý rok volí se nový z dvanácti primářů. Druhý primář (contrascriba) je soudcem nad togáty. On přijímá všechny žaloby od primářů na togáty a odevzdává školnímu soudu (sedes scholastica), při němž i primářové co přísedící jsou. Dostává za úřad ten jen 50 zl., má ale naději na seniorát a smí co legát po dědinách kázati. Ostatní primářové jsou dozorci a učitelové menších žáků; z nich se volí učitelové menší třídy, kteří mají po 400 zlatých příjmů. Někteří také docírují, začež dostávají ročně 30 zlatých a 3 měřice zrna. V ostatních třídách jsou řádní profesoři s platem 500 zl., 10 měřic žita, 12 měřic pšenice a 3 okovů vína. Togáti deset i dvanácte let v ústavu stráví, publici čtvrtým rokem studia ukončují a napotom co patvaristé (praktikanti) u některého advokáta aneb u stoličního úřadu do práce vstupují. V polovici července drží se hlavní zkoušky, k nimž se celé okolí sjede. Trvají pět dní. Prázdniny trvají od zkoušek do konce srpna; v září začnou zase školy, ale v čas vinobraček je 12 a každé Boží hody 14 dní prázdnin. Plat školní je pro bohaté 9 zl., pro střední stav 6 zl., pro chudé 3 zl. šajnů. Vyjma šarišskopotocké kolegium byly u všech gymnasií i kolegií alumnea, některé dny ustrojili ale bohatší lidé studentům hody, na něž se prý těšívali. V ustanovenou hodinu šlo potom několik silných mendikantů a na sochorcích, v měděných kotlích, jídla přinesli a doprostřed kolegiálního dvoru kotle složili, kde je žáci s talířky v ruce, ve dvě řady postaveni, čekali. Senior, nabíraje velikánskou lžicí, dělil je. K večeři dostávali čistou hovězí polívku a kus chleba. —
Místa ve škole rozdělena byla dle hodnosti žáků – hodní seděli napřed. Nebyl-li s tím některý ze zadních spokojen, bylo mu dovoleno hlásili se, načež učitel oběma žákům některé otázky dal, které mu hned zodpovídat museli. Jeden z ostatních žáků odpovědi zapisoval a učitel je potom prohlížel. Který měl nejvíce chyb, ten musel ustoupit. – Jak to všude bylo a doposud ve zvyku je ve mnohých školách, že se děti ve škole tělesně a dosti surově trestají, tak to bylo i v tamějších nižších školách. Za každé malé provinění dostávali ferulí, kterou se nejvíc trestalo. Za chybné písmo dostávali žáci na hruštičku. Musel dáti žák všech pět prstů špičkami dohromady a na složené ty špičky dostal ferulí, což prý velmi bolestné bylo. Také na ostrém týlu klády klečeti museli, na hrachu, a lískovou mastí byli také mazáni. —
Poslední léta staly se změny veliké ve všech školách a mnohé věci zcela pominuly, tak i alumnea. —
POVAHA LIDU
Jak Slovák štíhlým vysokým tělem svým, jasným okem a přívětivou tváří od Maďara nevelkého, zavalitého, počerné, zasmušilé tváře se liší, tak liší se i povahou. Maďar zabývá se nejraději jen chovem dobytka a hospodářstvím a mimo to rád je husarem, a když se mu poštěstí, pánem. – Slovák zná chovati dobytek, zná i dobře hospodařit, zná řemesla, je obchodníkem, je horníkem, je polníkem, vozkou, dřevařem, voják je neohrožený, pána dělati také dovede, zkrátka hodí se do vozu i do kočáru. – Maďar pohodlí milující vydrží celého půl dne ležet na zápraží, dohán kouřit a na nic nemyslit. – Slovák, pohyblivý, chvíli nevydrží, aby se něčím nezaměstnával. – Maďar neřád mnoho pracuje a jen co se mu líbí; Slovák rád a mnoho pracuje, a když nemá doma co robit, jde si hledat robotu mimo dům. – Maďar neřád z místa se hne, dokonce pěší, Slovák daleko do světa cestuje i s těžkým břemenem na zádech. – Slovák rád rozpráví s lidmi, s domácím dobytkem i s přírodou; když potkáš Slováka, pozdraví tě, pak se tě zeptá, odkud jsi a kam jdeš, a když mu povíš, přeje ti na rozchod dobrého zdraví. – Maďar se na tebe podívá anebo si tě ani nevšimne a jde svou cestou dále. – Hostinný je Maďar i Slovák, s tím jedině rozdílem, že Slovák, a byť ho i Turek o kus chleba poprosil, s přívětivostí mu ho dá, třebas mu slova nerozuměl, kdežto Maďar, byť i štědřeji uhostil, přece jen tenkráte i srdečným a vlídným hostitelem se ukáže, když ho v jeho řeči oslovíš. – Slovák je rád veselý, miluje zpěv, tanec, hudbu, kterou i rád provozuje; Maďara rozveselí jedině hudba cikánská, při té jen tančí zamilovaný čárdáš, při té jen zpívá zádumčivé svoje písně, tou rozhárán do pekla půjde. Vášnivost ta nemá ale u něho trvání a záhy ochabne. Slovák se hned tak nezbrkne, je chladnější, ale když pro něco zahoří, nevykouří se mu to hned tak ani z hlavy, ani ze srdce. – Také lehko popuděn je Maďar: „Psa za chvost a Maďara za bajúz (kníry) nělapaj, oba ťa uhryznú!“ říká Slovák. Maďar vyčítá Slovákům opilství, ale v temnicích na doleních krajích o mnoho více Maďarů sedí pro bitky v opilství spáchané než Slováků, to je dokázaná věc. Slovák když se opije, zpívá, nebo mlčí a jde spát; Maďar kleje a pere se hned do krve.
– Tak teremtovata basamovat nezná Slovák jako Maďar. On si také rád zahřeší, ale on posílá jen paroma a sto hřmených do mateři! – co nikomu neuškodí. – Maďar když krade, krade rád koně a voly a nedělá si z toho žádný hřích; když se za čas jednou některému Slováku zachce na beranu cizého stáda si pochutnat, upřímně si řekne: Vzdychaj, duša – tělo puojdě krásť! Přece uznává, že nepravě jedná. – Maďar je velmi zdvořilý a užívá rád mnoho titulů v řeči, Slovák mluví prostě, ale uctivě, zvlášť s pány, cizinci a starými lidmi. S těmi mluví obyčejně v třetí osobě, a přijde-li řeč na krávy neb ošípané, – zajisté nevysloví ani jedno ani druhé slovo dříve, dokud by se nebyl omluvil, – prepytujem ich poctivů hlavu! Stojí-li druhý u stolu, dodá: i ten poctivý stuol, co na ňom boží dar ležíva! — Maďar miluje nápadný šat, šperky, zlato, barvy ale temné, tak i Maďarka. Slovák miluje barvy veselé, modrou, bílou, červenou, místo péra kytku za kloboukem, místo prymů zlatých pěkné vyšívání, a milou svou když vidí přistrojenou, zazpívá si: „Ani je ta kalina nie taká červená, jako moja milá, keď je připravená.“ – Maďar má rád tlusté ženské, Slovák driečnou, štíhlou jako jedlu, a třebas i neměla zrna, jen když se nosí jako srna. – Maďarka nemá ráda mnoho dětí, Slovenka ale říká: Viac otčenášov, viac chleba! a má raději více dětí, než aby bezdětnou byla. – Ačkoliv je staré přísloví: Němcom zelina, Uhrom slanina, Slovákem kaša s mliekom, není pravdivé: Slovák rád i zelinu i guláš i slaninku, a pohár jagerského aneb budínského také rád vypije, jakož i Maďar zase nepovrhne haluškami s bryndzou, ani kaší s medem, ani sýrem se salašů klenovských – a víno lépe mu chutná se slatinskou šťavicí. —
Co zasluhuje chvály u Maďarů, je národní jejich hrdost, jakoužto ctností aby se každý národ honosil, přáti by bylo, avšak bez ukřivdění druhému národu, neboť tím zatemní se všecek lesk takovéto ctnosti. „Každému je svůj jazyk milý a mně můj,“ měl by si každý pomyslit a nežádat od jiného, co sám za špatné uznává. A přece se dost Maďarů poslovenčilo a Slováků pomaďařilo! – Srb povídá: „Horší jeden poturčenec než deset Turků!“ Zkušenost nás učí, že je to pravdivé přísloví. —