OVOCE
V horních stolicích Slovenska není taková hojnost ovoce jako na Dolení zemi, ba v některých místech ani švestky neuzrají, ale stromy se více pěstují a viděti pěkně zřízené sady. V doleních krajích o čistění stromů, rozsazování, očkování, zkrátka o štěpařství ani znaku, vyjmouc zahrady panské, kde mají učené zahradníky. V roku 1854 ohlašoval jednoho dne v Ďarmotech po městě hajduk, že se poroučí lidem z rozkazu vládního, aby obírali housenky se stromů pod pokutou 5 zl. stř. Vybrali se tedy lidé do vinic a obírajíce housenky házeli je živé na zem, až jeden úředník, jda okolo a vida ničemnou tu jejich práci, je poučil, že se musí housenky zničit. A co by mohlo stromoví, co orné půdy po těch holých vrchách býti, kde tráva a bylinstvo v tučné prsti bujně vyrůstá a zase hnije, nikým nepokosené! Ale na to se nedbá a vše se nechá růsti, jak Pánbůh dá. – Ovocné stromy jsou obyčejně ve vinicích vysázeny. – Čerešně jsou sladké, ale malé; větší jsou višně. – Sliv je mnoho a zvláště dobré jsou zelené durandzie a červené vešelénky. – Sľúvek (švestek) rodí se mnoho; jsou sladké i velké. Vyhlášené jsou bystřické, s nimiž Krupinčanky po dědinách jezdí, vyměňujíce je za obilí. Ze švestek vaří se lekvár (povidla), ze sušených dělá se pověstná slivovica, kterou před obědem ani paní neopovrhnou. Meruněk a broskví tolik se rodí, že si každá selka lekváru z nich navaří; více jich tam dostane zadarmo než jinde za peníze. Meruňky jsou pěkné, ale broskve malé. – Jádro broskvové zasadí do země a za dvě léta nese stromek ovoce. Z jader broskvových pálí se rosolka persika. – Jablek a hrušek mají jen obyčejné druhy a letní. Dělají také z jablek štěpánky (křížaly) a přinášejí je pradlenám v zimě na poslinku. Ale vůbec je málo jablek, a jak pominou, nevidět je, až zase nastanou; v zimě musel by mnoho za ně dáti. – Kdouloň roste na pustých vinicích a má pěkná velká jablka. Paní nekupují je pouze pro vůni, ale zavaří je i do cukru. – Také vlaský ořech se dobře daří; mladé, nezralé ještě oříšky za varují paní do medu jako lahůdku. – Též i rybízu, malin, egrešu (angrešt), z čehož se i omáčky dělají na masa, mnoho roste ve vinicích. – Lesního ovoce, jahod, černic, oskeruší, břekyň, mišpulí, šípkového lekváru přináší venkovský lid sílu na trh a za laciný peníz prodává.
Krásné a dobré mají dýně (melony), žluté i červené (Zucker-, Wassermelone, srb. ľubenice). Žlutá dýně není tak oblíbená jako červená, ač je sladší a větší než u nás. Za 6 kr. dostane tam žlutou dýni, za niž by u nás musel kolik zlatých dát. Červené dýně jsou o něco dražší; velká, desíti- patnáctiliberní stojí 10, 12 i 20 kr. stř. Potřebují dobrou zem, více pěstování a nedaří se všude. Je to krásné, lahodné ovoce. Povrch hladký, tmavě zelený, forma jako jablko. Vnější okraj je tvrdý, zelený, as na dva prsty široký, vnitřní dužnina je růžová, černými jádry protkaná, sladká a plná šťávy. Když se z pole přinese, dá se do sklepa, aby uležela a vystydla; kdo věděti chce, zdali je dosti zralá, vezme ji do obou rukou, zatřese jí, a když jádra drkají, je dosti zralá. Rozkrajuje se vždy napříč, dužnina vyjídá lžící, aby se všechny šťávy užilo. Pro lepší strávení polévá se červeným vínem, žlutá posýpá se cukrem a pepřem, obecný lid ale jí je oboje beze všeho. Je to lahodné občerstvení za letního vedra a na Dolení zemi se jí ochlazují namísto nezdravé tam vody. Osmi-, desíti-, patnáctiliberní jsou nejlepší, jsou ale i třicetiliberní. Vyhlášené co výborné jsou děnděšské v Hevešské a strážské v Novohradské stolici. Vnější zelený okraj se nejí, obecný člověk ho zahodí, ale paní, oloupavše s něho vrchní slupku, vypíchají rozličných pletek a do cukru je zavářejí; též i žlutá se zaváří a oboje jsou dobrou lahůdkou v zimě, když nemají jiného ovoce než zavařeného. Také moruše se dobře daří a mnoho jich roste po vrchách. Před revolucí zavedlo se v Ďarmotech, přičiněním jednoho z tamějších kupců Srbů, hedbávnictví. Kapitál byl uložen, stavení připravené, ředitel z Itálie zjednán, vše bylo v pořádku, an tu, když se již pracovati začalo, revoluce vypukla a všecko vniveč přivedla. Bylo by podniknutí toto zajisté prospěšné bývalo, ale bohužel nenašel se od té doby nikdo, který by je znovu do života uvedl, a prvního podnikatele již není.
VINNÁ LOZA
Ač vzdělání vinic mnoho peněz i práce stojí, věnuje se přece vinné loze největší péče. „Co loza dává, lepší než voda,“ říká se. Každý měšťan, jak jen trochu může, koupí si viničku; patří to k nóbl tónu jíti v neděli do svého borházu, pozvati si kamarády a v předsklepí s nimi poseděti a popíti. Dokud je úroda, vyplatí se každému náklad, ale jak padne po dvě tři léta neúroda, již mysli ochabují, a kdo má více vinic, nevzdělává jen tolik, co by pro domácí potřebu stačilo, nechaje ostatní zpustnouti. Zelí ovšem, když potom právě úroda padne. – V pozdní jeseni, když začíná mrznouti, přihrabe se dole okolo vinného kmene (palice) země, aby kořen nezmrzl. Tak se nechá až do konce března neb začátku dubna, jak začíná teplejší počasí. Tehdáž zem se odhrabe a loňské pruty se odřezají u samé hlavy (u kořene), jen několik ok se nechá na nové pruty. Když vyrazí a na kus vyrostou, kmen se okopá a všecka tráva kolem se vypleje; to děje se dva- i třikráte, neboť vinohradu netřeba prý tak modlitby jako motyky. Když pruty půl druhého neb dva lokte do výše vyrostly, svazují se u vrchu lejčím, aby pohromadě držely, a přitom protrhuje se listí, kde ho mnoho, aby na hrozny slunce svítilo. Keře jsou nízké, ale nesou mnoho těžkých hroznů a sladkých. Je mnoho druhů (fajt) vína a rozličného pojmenování, ku př. hrozny drobných, sladkých bobul jsou krupinčina, s modrými, řídkými a velkými bobulemi dyňky, s podlouhlými kozí cecy, muškátové, biharčina a j. více. Z vinic ďarmotských sklízívá se v úrodném roce 5 000—6000 věder vína. Nejlepší druhy vína v stolici Novohradské jsou váraljaské pod horou Szandou a pencké pod Naszálem, stranou Vacova. V Pencu má každý sedlák vinici, poněvadž se tam po vrchách ve vápenné půdě lépe víno než obilí daří. Sklízívají i do stotisíce věder v úrodném roce. Jsou tam samí Slováci. Vůbec se rodí ve vápenné půdě nejohnivější vína, jako tokajské, jagerské a j.
Práce ve vinicích řídí a k nim dohlíží vinař (Winzer). Kdo má mnoho vinic, má svého vinaře, aneb jich několik jednoho drží. Když víno zapalovati se počíná, najmou gazdové varovčíka (hlídače), aby vinice před zloději varoval a vrabce, kterým sladké bobulky chutnají, řehtačkami z vinic plašil. Dostává za to od gazdů týdenně po jednom chlebu a po skončení hlídky obilí. Vinice jsou obyčejně na sklonech vrchů, buď řadou, buď roztroušeně založené, živými ploty aneb jen cestami oddělené. Mezi vinnou lozou nasázeny jsou ovocné stromy a zelenina. V popředí vinic jsou vinné sklepy; u některých je předsklepí, kde je nářadí, jehož při sklízení potřebují, a kde gazdové sedí, když v neděli do sklepa přijdou. Nad některým sklepem jsou domky (borházy), v nichž izba pro hosty, předsíň s ohništěm a lisovna (v Mělníku čeřen). Vchod do sklepa je buď zvenčí, buď z předsíně. Poslední hospodářská slavnost, obyčejně v říjnu, je
VINOBRAČKA
Na vinobračku přicházejí nejvíce ženské z Hrušovského pohoří, tak zvané krekáčky, mladé ženky a děvčata, mající zvláštní kroj, nosí vesměs bílé plátěné sukně, velmi krátké, a modré zástěry; děvčata je mají zpředu červenou přízí vyšité. V neděli ale nosí zástěry bílé, též tak vyšité. Pod sukní mají rubáš, košili bez rukávů z hrubého plátna, přiléhající k tělu, přes ni krátkou jen po pas košilku z tenšího plátna, v neděli z pamukového (bavlněného) s polodlouhými rukávcemi, na ramenou, u ruky a krku červenomodře vyšitou. Okolo těla stáhnou se pasem z barevné vlny tkaným, od něhož vzadu i po bocích množství rozličnobarevných stužek dolů visí. Košilka se za pás nezastrčí, ale se volně nechá vláti. Okolo krku má každá černou šňůrku, zpředu na smyčku uvázanou. Ženy nemají tílka tenkého, protože přes ně mentiek (lajblíček bez rukávů) oblékají, a také nemají u pasu tolik stužek. Vlasy mají děvčata do vrkoče vpletené, stužkami proplítané, přes záda dolů viset. Do kostela berou partu a přes ramena ručník bílý plátěný, červeně okolo krajů vyšitý. – Děvčata nosí boty, ženy boty i kapce. Vlasy mají ženy dozadu sčesané a malinkým bílým čepčokem přikryté, který ani do půl hlavy nezasahá. Přes čela mají bílé vínky, dozadu vázané. V zimě berou přes hlavu plachetku a na tělo kožich. Jsou naskrze nevelké, driečné (pěkného vzrůstu a těla), ale záhy stárnou. Příčina je dílem těžká práce, dílem časné vdávání. Od čtrnáctého do sedmnáctého roku dávají rodiče děvčata za muže. Je-li děvče starší o rok o dva, zovou ji „starou pannou“. Zato jsou z nich v třicátém roku baby. K vinobraní najímají se za plat, poněvadž trvá obyčejně jen den; kdo málo vinic má, snadno je hotov, a kdo velké a víc jich má, najme více lidu a tak se to vyrovná. Jak před sklízením obilí a vší jiné poživy hajduk po městě ohlašuje, který den se počne sklízeti, tak děje se i před vinobračkami, V určitý den kde kdo, staří mladí, pěší i na voze táhnou do vinic, kde čilý život od časného rána panuje. Zpěv oběraček rozléhá se po vinicích, neboť kde Slovenka, tam zpěv, a raději – říkají robotnice – máme pána, který méně platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati, a kdož chtěl by brániti, aby si děvče svobodné nezazpívalo:
Dobré mi je, dobré, věru mi dobré je,
chodím po slobodě jak rybka po vodě.
Sloboda, sloboda, či je ona dobrá,
eště lepšie šťastie, komu ho Pánbuoh dá.
A když začnou děvčata pěkným nápěvem zpívati píseň:
Rastie da javor, javore,
tej mojej mamke vo dvore,
rozpúšťa lístok z široka. –
Prikryda mojho milého,
co mi je viera u něho, –
tu se i Maďaři pozastaví a rádi poslouchají pěkné zpěvy mladých robotnic a nemrzí je ani to, když jim Slovenky zazpívají:
Maďaři, Maďaři, co spievať neznátě?
My vás naučíme, co nám za to dátě? –
Dáte nám vy, dáte, tri okovy vína,
budě toho roku dobra tokajčina!–
Takto vesele zpívajíce obírají hrozny, vkládají do puten a na hřbetě odnášejí do lisovny, kde je muži do kádí dávají, vytlačují a vytlačené víno do sudů nalévají. Na ohništích vaří se v kotlích guláš, oblíbené to národní jídlo, pekou se pečinky, na pokrytých stolích přichystaná jídla, hromady krásných hroznů a plné poháry vína, červeného í bílého. Gazdina přihlíží ke stolu a gazda vítá příchozí hosti, známé neznámé, zvané nezvané; ten den je každý vítán a každý se musí chtěj nechtěj najísti a napíti, až nemůže. K večeru začne chasa venku hodovat; ačkoliv nemají tolikero jídel jako páni, mají dobrého chleba a masa dostatek, k pití pálené neb víno, a byť i bylo kyselé, přece po něm srdce veselé, a když potom i cikáni hrát přijdou, je veselost ještě větší. Tančí se, zpívá, fajčí a pije, střílí, rozličné figle se robí, a když se stmí, nakladou se ohně a rozsvítí smolnice. Tu připíjí šuhaj svému děvčeti: „Na zdravie ti, abys moja bola!“ „Pánbuoh daj, šuhajko, aby pravda bola!“ odpovídá upřímné děvče a nebrání, když jí šuhaj ruku tiskne. „Pitě, chlapci,“ ozývá se z jiné strany, „kým chlapci píjali, dobré sa mávali, teraz něpíjajú a preca nič němajú!“ Se všech stran zaznívá zpěv, střelba a veselý jásot, a když se gazda mezi nimi ukáže, tu mu žehnají a přejou všeho dobrého, v zimě, v letě i v druhém životě. Páni baráti vedou též v izbě hlučné rozhovory, a připíjejíce jeden druhému na zdraví, vyprazdňují poháry do dna. A když se večer blíží a hosté vstávati chtějí, poručí gazda nalíti z nejlepšího a gazdina má také ještě nějakou lahůdku za lubem – a znovu se hoduje a znovu se zdravkuje až pozdě do noci. Mnohému, když se potom domů ubírá, nestačí ani široká cesta uherská. – Kde je mnoho vinic, jako na pohoří Tokajském, Budínském a velkých panských vinicích, trvají vinobračky dva i tři dni a slavně se vedou. Za času poddanství musel každý, kdo měl vinici, z požitku desátý díl (dežma) gruntovnímu pánu odváděti.
STATEK
V doleních stolicích, kde velké pastvy jsou, chová se všude více koňů než v horních stolicích, nejvíce chová se jich ale na ohromných rovinách Dolení země, kde jich mají sedláci a páni celá stáda. Stáda ta pasou se na ohromných těch pustách, pod šírým nebem, v zimě v letě, pod dohledem čikóšů, kteří v podzemních obydlích tam při nich bydlí. – Stěny obydlí těchto v zemi vykopaných obloženy jsou pleteninou vrbovou neb z rákosů, která se vysmolí. V kulaté, též z proutí spletené, nevysoko na zemi zvýšené a drnem obložené střeše je pří dera, kudy vychází dým, a po stranách malá okna, kudy světlo dolů padá. – Obyčejně jsou obydlí tato přepažena; v prvním oddílu je ohniště a lůžko ze suché trávy pro muže, v druhém oddělení bydlí žena s dětmi prvního čikóše, který bývá obyčejně ženat. – Tam oddělen od světa žije čikóš po celé své živobytí, těkaje po nepřehledných pustách za divým stádem, a nedal by tu svobodu neobmezenou za rozkoše světa. – Na rovinách těch ani Slovák ani Maďar nemohou bez koňů býti, dokonce Maďar zvyklý není ani sto krokův pěšky jíti! Ten musí vždy koně nablízku míti, aby ho jen zavolati mohl, když mu třeba kam jíti. Jak k němu z pastvy přiběhne, neohlíží se po sedle, po třmenu, chytna ho za hřívu vyšvihne se naň, nahne kupředu, máchne rukou a bez sedla, bez uzdy, drže se jen hřívy, letí přes šíré roviny jako vlaštovka, a než se člověk ohlídne, je ten tam. V takové jízdě jen si Maďar libuje a na koni jedině je svůj! Když jen na kousek cesty jede, sedne na koně jak ženská, a naopak zase některá ženská obkročmo na něm sedí jako chlap. Vůbec na Dolení zemi každý chlapec s koňmi zacházet zná a ženské na koni jezdí jako muži. Uherský kůň je hubený, chudý, ale rychlý a mnoho vydrží. Chovat ho ale a ušetřit nezná ani Slovák ani Maďar. Hříbě (hače), byť i několik dní staré, musí za matkou, třeba jízda na kolik mil byla; začasté stává se, že je musí gazda na vůz vzít, když slabé ostatním stačit nemůže. Dvou- tříletý koník se již zapřáhne; byť se i taháním nestrhl, zkazí se prudkým během. Ať je s vrchu nebo do vrchu, cesta špatná nebo dobrá, to je vše jedno, vždy jen tryskem přes všecko. A to Slovák jako Maďar. Zaklínej je Pánembohem, zaklínej je ďáblem, přece žádný nepojede pomalu; nedá jim to a za hanbu si pokládají nejeti ztuha. S uhřátými koňmi vjedou do vody a dají se napíti, jestli u některé studně se zastaví, aby sami se napili, zajisté i koně napojí. Když z toho kůň onemocní, říká se: zapojili se! Při takovémto nešetření je kůň za málo let sedřen a konečně dostane se židu neb cikánu, kteří ho dodrou. Mnoho koňů pochází na ochrnutí plic (tályog). Okován bývá uherský kůň jen tenkráte, když na dalekou cestu jede. Obyčejné selské sedlo je malé, dřevěné, na něž při jízdě černá capovice se položí. Třmeny a uzda u mohovitých z řemení, třmeny i železné, u chudších z provázků neb nic. Když si chce gazda někam vyjeti na vozíku, musí poslat pro koně na pastvu. Když je pacholek svolá a schytá, vezme je na oprať a cválá s nimi domů, což někdy hezky dlouho trvá. Sedlák od Debrecína jede obyčejně šesti osmi koňmi, které jsou v jedné řadě vedle sebe zapraženy, jakž to vůbec tam obyčej. Ověšeni jsou strakatými řemínky, kroužky i provázky, což jim při běhu na vše strany poletuje. Maďar rád to má. Obyčejně běží také několik hříbat s sebou a psi. Vozík (koč) je lehký, dřevěný; někdy je v něm deska přidělána k seděni, ale obyčejně dá se do něho slámy nebo sena a navrch prostře se pokrovec (houně). Je-li třeba krytého koce, zastrčí se na čtyřech stranách palice (hole), na ně hodí se rohožka, a krytý koč je hotov, v jakovém i páni jezdí, nemajíce hintovu (krytý kočár pěkný). Při jízdě Maďar i Slovák ustavičně s koňmi se baví, buď na ně pěkně volá, buď je hřeší, buď jim na postrach bičem nad hlavami točí, ač je neuhodí. Sedlák má jen jednu oprať, ale koně jsou již tak naučeni, že při vyhýbání třeba jen křiknouti na ně a dost malého znamení opratí, a hned uhýbá (bočí) celé spřežení vlevo neb vpravo. Každý kůň má svoje jméno, a to velmi pěkné: Růže, Hvězda, Jelen, Beloň a j. Mají také sedláci v některých místech – vyjma pustu – salaše lehce srubené, do nichž koně a voly v čas největší zimy zavírají; v panských dvořích mají konice (maštale). Jak koně, tak i voly, bílé, vysoké, s velkými rohami, chovají ve velikých stádech na pustách. – Voly potřebují k těžším pracím polním a k tahu. – V některých krajinách chová se více volů než koňů. Který sedlák krásné voly má, pyšní se jimi a schválně jede tu a tam na trh s nimi, ne aby je prodal, ale aby „parády s nimi robil“ a divákům laskominy dělal. – Zapražení jsou v jařmu. „Eh volky, štyri volky parné, navěky stě v jařme,“ zpívá jim Slovák. – Při pasení jich mají voliari (volaři) několik velkých bílých vlčích psů, kteří ustavičně stádo ostražitě obcházejí; když který vůl daleko zajde, nazpět ho zvrátí a v noci před vlkem a zlodějem stádo chrání. Bez věrných těch pomocníků bylo by zle pastýřům. – Také volům dávají jména: Sivoň, Beloň; Maďaři: Beťár, Virág (květina), Bogár (brouk) a j.
Krav se drží v poměru na velká hospodářství málo. – Zámožnější sedlák drží jednu dvě a v panských dvořích pět šest nanejvýše. Je to tím, že se skoro všechna jídla sádlem mastí. Drží se tedy jen pro mléko; ale i toho se tolik nespotřebuje jako v horním Slovensku, kde kaša panuje. – Nádoby na mléko jsou vysoké jako žbánky, nahoře úzké, dole baňaté, právě naopak našim krajáčům, které dole úzký a nahoře široký jsou, aby se hodně smetany ustálo. Proto se také v těch žbánkách málo smetany ustojí, ale zato je mléko dobré; také nepotřebují tolik sladké smetany, an silné pití kávy, jako u nás, tam ani mezi pány nepanuje a obecný lid „černou polívku“ jen dle jména zná. – Poněvadž se málo másla mútí, mají i zbenky (máselnice) malé. Liptovanky když nemohou dlouho stlouci, užívají následujícího prostředku: gazdina neb služka vezme máselnici na hřbet a chodí s ní po návsi a jdouc hýbá tělem ze strany na stranu, „aby šlo máslo do guly (kule)“. Dokud je pastva, jsou krávy jako jiný dobytek celý den na pastvě, v zimě pak zavřené v chatrných chlévech; o patřičném jich ošetření není ani řeči, proto také mnoho mléka nedávají.
Ovce mají dvojího druhu: ovce capovice, z jichž vlny se dělají krátké, huňaté uherské kožichy, čuby (guby maď), a ovce pěkné vlny (birky), Prvnějších drží se jen s potřebu, druhých ale mnoho se chová; na Dolení zemi jen kvůli vlně, v horních stolicích na Slovensku je i salašnictví zavedeno.
Veliký poklad tamějšího hospodářství je vepřový dobytek; každý hospodář hledí tolik bagounů do roka vykrmiti, mnoho-li masti (sádla) a slaniny pro domácnost potřebuje. Obyčejně se krmí dobytek vepřový kukuřicí, tykvemi, a kde lesy dubové jsou, vezenou jej do lesa a nechají pásti na žaludech, až se vykrmí. Dovolení k tomu stojí v Ďarmotech 3 zl. stř. Někdy vykrmí bagouna na mnoho centů. Masa z tak tučných prasat není ani mnoho, aniž je chutné. Tuk dílem se rozpustí, dílem na poltiny rozdělí, nasolí a udí. Sádlo i slanina jsou velmi dobré. O masopustě (fašankách) bije se nejvíc prasat a tu slaví se svinské kary (hody). Maso vepřové nepeče se v kusech, ale na tenké řízky se rozkrájí; mladé vepřoviny tam nevidět. Klobásy, uděná jelítka, huspeniny, co vše při zabíjení naše hospodyně dělají, tam nedělají ani v domácnostech, ani řezníci, mimo hůrky (jaternice) a jelita rejží naplněná. – Ještě jedno domácí zvíře musím připomenout, totiž osla (somár), kterého obyčejně viděti při dvoukolové karici (taliga) zapraženého. Kdo nemůže koně koupit, koupí jednoho neb dva osly. Za 3—4 zl. stř. dostane silného oslíka a vyživení jeho nestojí mimo zimu nic; pustí se na pastvu a bodláků najde všude dost. Volají ho Sychra.
ČELEĎ
Patříválo to v Uhřích k panské domácnosti, držeti mnoho služebníků, ať jich třeba bylo nebo ne. V panských domech bylo obyčejně k posluze u stolu několik junošů (inašů), u stoličního úředníka i několik hajduků, a pří hostinách přibrala se někdy i dvorská čeleď k posluze. – V každé jen trochu zámožnější domácnosti měšťanské mají ne-li sluhu, tedy fraucimorku (chyžná, panská), neboť by si to paní za hanbu pokládala, kdyby vstáti musela od stolu a sama si posloužiti. Mimo fraucimorku jev maďarské domácnosti nevyhnutelně potřebná kuchařka, an se žádná paní vařením nezabývá, vyjmouc zaváření a nakládání ovoce, což jejich libůstka a v čemž vskutku mistryně jsou. Je-li větší hospodářství a jsou-li děti, je i varovkyňa (chůva) neb dojka (kojná) v domě a služky k hrubé práci. K této podomní čeledi patří i kočí, který, že pána vozí, za více než dvorská čeleď se považuje. Dvorská čeleď záleží z oráčů (ratajů), co při koních, a z volařů (bíreš), co při volích jsou. Tito mají obyčejně ženy při sobě, s kterými v manželství nepřisahaném, totiž neoddaní zákonně, svobodně jen a do vůle obapolné žijí. Takových manželství je v Ďarmotech mezi služebnou a vůbec chudší třídou lidu skoro tolik jako přisahaných (zákonně oddaných). Někteří žijí svorně a sestárnou spolu, někteří, nemohouce se jeden s druhým srovnati, rozejdou se; on hledá si jinou frajerku, ona jiného frajera. Mají-li děti a rozejdou se, buď se o ně rozdělí, aneb si je nechá otec; vidí-li ale matka, že druhá žena špatně na ně dohlíží, a našla-li sama lepšího muže, vezme i děti k sobě. Takové roztržky ale málokdy bývají mezi nimi, zvyknouce jeden s druhým, žijí obyčejně tak jako ti v pořádném sňatku, a též obecný lid drží ženu nepřisahanou za tak poctivou jako přisahanou, jen když při muži je, statečně se při něm. chová a dítek svých opatruje. Je-li muž takové ženy ve službě, bydlí při něm ve dvoře i s dětmi a všecko se to tam živí. Pánové proto dovolují čeledínům ženy míti a obydlí proto jim dávají, aby měli při ruce jistého dělníka v čas súrné (náhlé) práce, kde za drahý peníz dělníka dostati nelze.
Dokud muž v službě, i žena jinému pánu pracovati nesmí, ani kdyby jí více platil. V letě, v čas senosečí, žatvy a podobných prací, dostávají takový plat jako příchozí dělníci. Když v domácnosti mnoho roboty, musí pomáhati ženy i děti, jsou-li toho schopny; za to dostanou stravu. Když není mnoho práce, mohou dělati pro sebe. V některých staroměšťanských domech žije gazda s čeledí zcela patriarchálně a o děti jejich stará se jako o své.
Obyčejně slouží čeleď na konvendu (dle úmluvy). Dvorská čeleď dostává obilí, sádlo, pole na brambory a na konopí; plat od 20—40 zl. v. č. Kuchařka a podomní služky dostávají místo obilí týdně velký bochník chleba, který prodají, poněvadž mají celou stravu a té dosyta se najedí. Platu mají též od 28—40 zl., vyjmouc kuchařku, která mívá 60 i přes 60 až 70 zl., mimo plat dvě košile, fěrtušku a čižmy. Také dostává ještě zároveň s ostatní čeledí jarmočnuo. To bývá plat průměrní všude, a jen od okolností a dobré vůle pánů závisí, platí-li se více. Hmotně má se služebnictvo v Uhřich zřídka kde zle. Čeleď ta jsou z většího dílu jen Slováci, zčásti z okolních míst, zčásti ze vzdálenějších stolic.