OKOLÍ A HOSPODÁŘSTVÍ
Půda okolo Ďarmot pozůstává z homoku drobného, místy červenou blinou smíchaného, a jest velmi úrodná. Temperatura je též vyšší než v okolních údolích; v letě vystupuje teplo až na 30 stupňů, že lidé za slunečního vedra v polí pracovati nemohou. Chráněno je údolí se všech stran nižším a vyšším pohořím. Na západ modrá se krásné pohoří Janovské, severozápadně od Janovských vrchů sklánějí se do stolice Honťanské vrchy Bereženské (Bórzsóny maď., Plzeň slov.). – Severně od Krupiny dolů táhnou se hory Hrušovské, nejnižší to výběžek Fater; severovýchodně od hor Hrušovských zdvihá se pohoří Javorovské, jehož nejvyšší vrchy Javorov, Ostrocký a Malý Kriváň hranice tvoří stolic Novohradské a Zvoleňské. – Jihozápadně od hor Janovských táhne se pohoří Novohradské, kde v malém jednom údolí nedaleko hlavní silnice, od Vacova k Ďarmotům vedoucí, leží pěkné zříceniny zániku Novohradu (Neograd), od něhož stolice jméno má. Jedna větev zabíhá k Vacovu, kde se končí nejvyšším vrchem Nasálem (Naszál), od něhož zponenáhla do roviny se sklání; druhou větví spojeno je s pohořím Cerhátským, jež zase s Karančským se spojuje, a tím s Matrou. – Na jih je krajina od Ďarmot nejotevřenější a v tu stranu viděti je zdaleka osobitý, vysoký, velmi špičatý vrch Szanda, nejvyšší to horu Cserhátu, pod níž výborné, daleko pověstné víno váraljaské roste. Na jihozápadní straně, skoro až k samému městu, táhne se návrší dílem porostlé břízou, dílem zorané. – Na nejvyšším místě ční vála ještě do nedávná šibenice o čtyřech sloupech, což bylo dříve u každého stoličného města první, co cizímu do oka padlo, poněvadž byly vždy buď na nejbližším vrchu u města, bud před branou postavené. Severovýchodně, za levým břehem Iple, zdvihají se vrchy porostlé na severní straně nejvíce cerem, a straně úslunní vinnou lozou. Jsou to nejnižší výběžky Javoriny, od Modrého Kamene dolů se táhnoucí. – Každý z těch vrchů má své jméno, tak je: Biely vrch (od vápence), Čeřina, Calman, Mankov, Budkov, Iliašovo čili Gerecký vrch a j. – Pod Čeřinou v Podlužanech j e minerální zřídlo a při něm koupel pro sprostší lid, noblesa městská jezdí do koupele as půl druhé hodiny dále do Želovec (maď. Zsély), kde je silně železitá voda na koupání a k vínu, štavica, která nedaleko u Sklaboně (Szkíabonya) na louce vyvěrá. —
Širokou dolinu ohrazenou těmi vrchy protéká Iple, vyvěrajíc na hranici Gemerské stolice pod Vysokým dielem. – Znásobená mnohými potůčky přijímá pod Filekovem Lučenku s Tuharkou, přicházející od hradu Haliče (Gács) a od Lučence, dále Strehovú, Dobródu a Krtíši (Kürtos), přitékající od Modrého Kamene, Lokoši pod Ďarmotami; zesilněná plíží se svěžími lučinami k Sahám, od Sáh pak velikými zákrutami vstupuje do roviny a u Szobu do Dunaje padá. – Slováci nazývají Iplu pľuhavá, že voda její, vždy rmutná, mezi nízkými břehy tiše se plíží. Po lukách podél břehů stojí mnoho močálů, zarostlých dílem vrbinou a sítím, v jehož houští z jara se ukrývá vodní diouka (Nuphar luteum), dílem šarinou, nad níž se bělí chumáče vodní fialy (Butomus). Břehy řeky obrostly jsou hustým vrbovím, okolo jehož proutků rozličné svlačcovité květiny se otáčejí, v jejich houští hledají baby kopřivu mrtvicu co vzácný lék a chlapci myší chvostík (vrbka) co ozdobu na klobouk. – Tu zelení a červení se kus louky kvetoucím česnekem lučním porostlý, jejž lid hadí koreň zove a v pálence vařený co lík proti zimnici užívá; tu opodál bujní jen konítrud, cikánkám známý, a u nejpěknější zelené pažiti pastvina husí, porostlá jedině stříbrozeleným strieborníkem (Potentilla anserina), který se také co lék od lidu užívá proti zrádce, zlé chorobě (padoucí nemoc). – Při cestách celé houštiny korduonu (Carduus crispus, štětka), s kterým se v Uhřích obchod vede, a mezi přerozličným bylinstvem i bujné kříčky pánbohova chlebíčku (také ziliz—sléz), v němž matky krtičnaté děti koupají. Okolo křovin při cestách a na stráních, okolo plotů, pozůstávajících oby čejně z turecké vrby (kustovnice, Lycium), ze šípku, modrého bezu, všude otáčejí se a celé loubi tvoří byliny svlačcovité, zvlášť divoký chmel, psí víno, zdivočelá vinná loza a svit (Clematis), který celé křoviny dělá. – Po odkvetu trhají chlapci chumáče pýřitých holenek a místo per za klobouk si je dávají. – Mnoho je také v okolí města jedovatých bylin, o nichž ale bohužel lidé nevědí, že jsou jedovaté, a tak se stává, že se do roka nejedno dítě otráví, zvlášť belianem čili mašlakem, jak ho také zovou. Kočové a vozkové potírají v letě koně mašlakovou bylinou, aby na ně ovadice nesedaly. – Na vesnicích, když nemocný dlouho skonati nemůže, obkedí ho mašlakem. Cikánky ho prý potřebují k jistým traňkům. – Roste velmi bujně, nejvíc po rumištích, okolo domů, při plotech, na mnohých místech celé prostranství jím pokryto je. Když palice uschnou a se rozpukají, chudé děti, které obyčejně při takových místech hrávají, vysýpají sladká semínka na dlaně a jedí. Které se jich mnoho najedlo, nedojde obyčejně ani domů a za pár hodin je mrtvé. – Obyčejně se myslí, že ho chytil ošial od slunce (zapálení mozku).
Lesy jsou nejvíce listnaté, světlé, zvlášť lesů cerových mnoho, dílem čistých, dílem s hrabem (habr), javorem, klenem, jelší, břízou a jedlemi smíšených. Dub cer je strom sličný, vysoký, mnohem vyšší našeho dubu, kmene štíhlejšího, při vrchu košatý. List je tmavější dubu obyčejného, užší, ale delší, drobnějších a ostřejších výkrojův. – Žaludy též menší má než dub, tři i čtyry v jedné hraně shloučené, misky jako mechem porostlé. – Zrají druhý rok a slouží za výborné krmivo vepřovému dobytku. Duběnkami silný se vede z Uher obchod a z imelia (jmelí), jímž jsou větve obaleny, dělá se lep. – Dříví cerové se hodí nejlépe k stavění lodí, soustružníkům a truhlářům. Z jara je cerový les nejkrásnější. Pod stromy svěží pažit, mechem prorostlá, a na pažiti květin nejkrásnějších. – Tu vine se břečtan okolo kmene, tu pařez oplétá černica (ostružina), opodál bělí se mýtiště jahodníku a vedle něho modrokvetoucího barvínku (brlien) jak by nastlal. – V stínu libě páchnoucí konvalinky, fialy, hyacinty, lilie zlatohlavá, lýkovce a vzácné dentarie. Každý pařez, každý kámen obrostlý je mechem a lišejníkem, podivné arabesky tvořícím. V houštinách těch kryjí se ale ještěřice a hadi, jichž uštknutí se lid bojí. – Též i křovin hojnost: čilimník (kozí jetel) pěkně kvetoucí, ranostoj (Cytisus nigricans), horní ribez, lesní višnička, dřín, mišpuloň, břek, oskoruch, mukyně a j. a j. viděti v stínu i na pokrají lesa. V křovinách pak na sta hnízdí slavíků, jichž líbezný zpěv po celé jaro lesem se ozývá. – Na pustých vrchách kdouloň se rodí, morušeň všude roste a sladkého kaštanu je u Modrého Kamene (Kékkó) celý les. Když se urodí kaštany, bývá jich i přes 100 kil (prešpurská měřice). Mimo vinnou lozu rodí se ve vinicích i hojně ovoce, zvlášť peckového, baracka, marule, švestka, slívy, méně hrušek a jablek. – Na rolích daří se pšenice, kukuřice a zvlášť výborné žito (řež) okolo Ďarmot, takže vždy o trhu ve vyšší ceně stojí. Jarec (ječmen) se málo seje. – Hrách v Uhřích se neseje, šošovica (lenča u Rusínů) zřídka kde, to dvoje přiváží se z Moravy, žitá kase (proso) a tatarka ze Spiše. Zato se ale sází mnoho bobu. Zeleniny se daří rozličné. Len tam neroste, ale pěkné dlouhé konopí. – V zahradách, i těch nejmenších, viděti alespoň jeden, ne-li více keřů ricinu, který jako by tam byl zdomácněl. Děvčata pěstují si tubirozňu (Polyanthes tuberosa) a z jara, když kvete, není děvčete, aby ji v neděli nemělo v kytici. Dohánu (tabáku) sází se doposud dosti, ačkoliv se ho před revolucí více sázelo.
– Dohán potřebuje dobrou a dobře připravenou zem. Sedm- i osmkrát musí se každá sazenička okopat, než trochu povyroste. – Když začíná do výše růsti, odlupují nejdřív listy nejspodnější, největší sice, ale nikoli nejlepší. Později druhé listy a po odpadnutí květu odlupují se listy nejhořejší, nejmenší sice, ale nejlepší ze všech.
– Listy zavěsí těsně jeden k druhému na šňůry a šňůry pověsí obyčejně pod krov okolo stavení; v čase sušení dohánových listů některé chyže celé zelenými věnci ověšeny jsou. – Usušené skládají do hromádek a přes čtyry hůlky svazují, aby se nerozmrvily; tak přijdou do prodeje. – Druhy dohánu jsou hlavně: tabák obecný (Nicotiana tabacum), N. rustica čili dohán turecký, N. glutinosa čili vojenský a N. fruticosa. – Nejlepší druhy dohánu jsou dobročský (Dobroer), verpelétský, kóšpallagský, lettingský, pereslénský, žitnický v Gemerské a rybářský i fuzešdarmotský v stolici Novohradecké. – Okolo Tisy sází se nejvíce dohánu; má velký mastný list, ale je velmi mocný. Dělá se z něho tabák vojenský a šňupavý.
Každé jaro, obyčejně v dubnu, vylije Iple rozvodněná rmutné svoje proudy na lučiny podél břehu se táhnoucí a zaplaví celou dolinu. – Po mnoho dní nemožno z města do vinic, ani když voda odpadne, neboť neodnesla-li i velký most, dva mostky přes močály vedoucí odnesla jistě, což není divu. Vždyť je i přísloví: Uhorský most, německý puost a polská modlitba věc nestála!
Jakmile voda odpadne, viděti v stojatých kalech cikány a chudé lidi se broditi a řidicemi chytati číky (piskoře) a jiné ryby, kteréž tam zůstaly. – Dříve než se díry v cestách zanesou a mosty trochu nalíčí, vysuší horké slunce homokový nános a vítr rozmete ho na vše strany aneb do hromad svěje, a než se naděješ, luka se zelenají. Travička skokem roste, „trávička zelená povýše kolena“, jak si děvčata zpívají, a co nevidět nastane
KOSBA
V Uhřích není též scelení polí, ale neníť to ani jako u nás, aby si gazda na svoje pole, co by chtěl a kam by chtěl, zasadil neb zašil. Majíť pole na dvě strany rozdělená, na jedné straně seje se jen obilí, na druhé sází se rozličná sadba, a tak se to ob rok mění; kde bylo obilí, sází se sadba, a kde sadba, obilí. Stranou dědiny na úsluní sází se dohán. – Tak i luka celého chotáru (dědinský okruh) v jednotě jsou, mietami jen rozdělené, jež si gazdové kladou na znamení. – Jak nastane čas senoseči, přicházejí Slováci z dědin Hrušovského pohoří na kosbu. Celé řady jich stávají v hlavní ulici, kde si je gazdové najímají. – Některý gazda má už své jisté kosce rok co rok, kteří mu přijdou v určitý čas, aniž by se jich dohledávati musel. – Než se počne kosba, chodí hajduk s bubnem po městě a ohlašuje, že se počíná kosba; tak se ohlašuje i žatva, sklízení kukuřice a sadby, dobývání krumpolí (brambor) i vinobračky. —
Na svěžích lučinách nastane veselý život. – Tu jde dvanáct kosců jednou řadou, chlapi jako hory; kulaté klobouky na hlavách, okolo těla široké opasky, krpce na nohou, plátěné nohavice a krátké košile jest všecek jejich oblek. Krátké fajky v ústech držíce kráčejí krok /a krokem kupředu, a když se jim lehce kosí, libují si, že je travička povolná, že se jim pěkně pod kosu přikloňuje. – Hrabačky hrabou, dávají do kup, podávají na vůz a při vší té práci jim hrdélce jako zvonky zvoní. – Celé rozhovory vedou ve zpěvu; co jedna neví, druhá poví. – Tu chválí si děvče svého šuhaje, jak je pěkný, že by ho nedala ani za „výsypok trávy“, a jiná odpovídá šuhajovi, který jí hrozí, že se dá na vojnu: „Tak já ťa, šuhajko, zabudněm lahúčko, jako by do vody zahodil jablčko!“ – a opodál zpívají děvčata v chóru smutnou baladu „O krásné Heně“.
Na požaté louce hrají děvčátka „Hoja, ďunda, hoja“, chlapci lámou kolesa a větší chasa přináší robotníkům vody neb kyselého mléka v krčahách pro občerstvení. Pacholci na nízkých žebřinových vozích seno bud odvážejíce, bud pro ně přijíždějíce bičemi práskají, neustále na koně a voly křičíce: „Ej Róza! Šárman! (strakatý pták, maď. jméno koňů) – Hoj, Beťár, Bogár (maď. jména volů: flamendr, chroust), věeee!“ – byť i dosti utíkali. Když přijde gazda na louku, sběhnou se hrabačky okolo něho a jedna ho obváže šátkem neb kalounem okolo pasu; – musí jim dáti něco na propitnou, aby si mohly urobit „dobru vuolu“. Jeť ten způsob i jinde na Slovensku, gazdu vázati. — Když je vše sklízeno, udělají děvčata věnec ze sena, jeden z chlapců nastrčí si ho na tyčku a v čele ostatních, kteří nesou hrábě a podávačky, nesou věnec do gazdova dvora, kde na ně s večeří čekají. – Seno dá se bud do stohu, buď se uloží do pájet; mládza (také košienok, otava) když se klidí, dá se též do stohu. Že dobré nezůstane, jsouc několik měsíců na větru, slunci i dešti, netřeba povídati. – Po senoseči vrátí se horané domů, aby svoje práce odbyli, než přijde.
ŽATVA
Říká se o uherské půdě, že vzejde rež, kdyby i popele zašil! – Proto snad gazdové, spoléhajíce na úrodnost půdy, která i při špatném vzdělávání hojnost všeho rodí, nedbají o zdokonalování svých hospodářství. – Všecko se tak vede, jak se před sty léty vodívalo. Nejlepší mrva zůstane ležet na dvořích, po ulicích a mnohem špatnější vyveze se na pole a té nemnoho. – Když se pole ledabyle zoralo, vláčí se roštím, jež přidělané je ke dřevu, při němž připřáhnuti jsou voli. – Kamení, všeliká burina (Unkraut), kříčky chabzí, jehož mnoho po polích roste, to se vše nechá, takže zorané pole jako u nás starý úhor vyhlíží. – Ale přece obilí hojnost vyrůstá. Když dozrává žito, těší chudý Turopolčan synka: „Eh synku, neboj ty sa hladu, už nám žitko zraje niže Novohradu!“ – Z pohoří Javorinského, z horských, chudých dědin přicházejí na žatvu do okolí Ďarmot, ale níže na Dolení zem jdou celé karavany chudých Oravců a Trenčanů na žatvu s ženami i dětmi, majíce s sebou vozíky na zboží. V poli, když není příhodného stromu, aby na větve dítě v plachtě založené zavěsila, vezme matka čtyry silné hole, zarazí je křížem do země, čtyry konce plachty k nim přiváže a doprostřed položí dítě jako do keltsky. Tak je má všude při ruce, kdekoli pracuje. – Mnohý vzdychá: „Ej dole, nadole, krvavé mozole, kdo robiť něumie, nadole sa dozvie!“ Ale cože, přece jen co rok nadol se vypravují, aby si obilí domů přivezli. A Maďar, co by počal bez Slováka, kdyby mu luka nepokosil, obilí nepožal, víno neobral, ve všem a všade mu nepomohl?
Ženci najímají se na konvenciu, jak se tam všeobecně říká. Dostanou poživu a díl zboží (obilí), obyčejně devátou kilu. I slámu dostanou; peněz nedostávají. – Paní vydá jim obilí na chléb, mouku, sůl, masť (sádlo), mléko, bob; na maso dostanou peníze. Jedna z žen převezme to, i nádobí, co jí paní k tomu půjčí; taje gazdinou a musí za to stát. Nejstarší zmůžu je pořadatelem nad ostatními, gazdou. Kde má pán pole daleko od statku vzdálené, jako na Dolení zemi (dvě i tři míle), tu se vypraví i všecka čeládka do pole, mimo gazdinu, děti a staré lidi, a na poli zůstanou, dokud není vše sklizeno. – Když se žnice a ženci po poli rozejdou, tu věru se „obveselí pánova role, neboť ji obveselí dobrá jejich vůle“. —Modlitbou, aby jim dal Pánbůh šťastně žatvu dokonat, a přežehnáním začínají robotu. O chvíli zahlaholí po širých polích zpěv pilných znič, že je radost na ně se dívat, jaké hrstě valí. „Hraj mi, srpok, hraj, daleko muoj kraj, jak nebudeš hráti, budeš tu bývati!“– zpívá si mladá, rychlá žnečka, a na druhém konci ozývá se jiná:
Žnica som já, žnica, spievam pěkné noty,
ach, ale sa hanbím zajtrajšej soboty,
medzi něchty vuosta, prsty popichané,
akože mně, milý, dáš prstienčok na ně?
Které práce od ruky neodpadá, hned na ni ukazují: „To je ta, co nerada robí, len na síňce pozerá, či skoro zachodí.“ – V neděli nepracují; jdou do kostela a odpoledne staří besedují a mládež zpívá a hraje, až vyjde večerní zornička. – Když je obilí póza té a svázané, udělá se na poli humno, snopy se na ně rozprostřou a dva neb tři voli se po něm dokola tak dlouho vodí, až zrna vyšlapají. – Sláma srovná se potom do stohů a nechá na poli. Na několik kroků od humna prostřou se veliké plachty na zem; řídí se při tom dle větru a na ty plachty velikými lopatami obilí se přehazuje. Tak se věje. – Pro váté obilí sype se do vozu na prostřenou v něm plachtu. – Shonky (také garazdy, plevy) shrabou se na hromadu a též zůstanou na poli. – Že se takovýmto hospodařením mnoho zrna zmaří, každý uzná, a jeť to i patrně vidět v jeseni, když pozůstalé zrní okolo mlatů a na hromadách plev bujně vzchází. – Když je konec žatvy, upletou žnečky z klasů obilních a z polního kvítí pěkný věnec a jeden z šuhajů uváže na žerď bílý šátek jako zástavu. – Zpívají přitom: „Ktorejže dnes, ktorej, uvijeme veniec? – Tej, ktorú vybere najkrajší mládenec.“ – „Komuže dnes, komu, dáme niesť zástavu? – Tomu, co jej podá svoju ručku právu.“ – Obyčejně vybere se nejhezčí párek; děvče nese věnec, chlapec zástavu. Ti dva jdou napřed, ostatní za nimi. – Když přijdou do gazdova dvoru, začnou zpívati:
Hotuj, páně, oldomáš,
zrobili smě, kde co máš,
hotuj, páně, večeru,
dvanást funtov pečeňu.
V nášho pánovom dvore
kvitně ruža na stole;
pán se na nu pozerá,
že on peknú paniu má.
Naša pani něpyšná,
na vrata ku nám vyšla,
Bohu se pomodlila,
že žnivo dokončila,
oldomáš, páně náš! Atd.
Po skončeném zpěvu odevzdají paní věnec a dostanou jist a pít dost a dost, a hodný pán i cikána jim objedná, aby si zaskočili od zeme. Věnec ten pověsí se na trám do pitvoru a z jara, když jde gazda sít, první hrst zrna vzíti musí z toho věnce. – Když je po žatvě, seberou se ženci, naloží zboží, co který vyžal (výžin), na vozíky a jedou vesele domů. – Ne každý ale vrací se zdráv a vesel z Dolení země; mnozí sklíčeni jsou zlou zimnicí, která není k odbytí. Dílem dostanou ji, jak se myslí, ze špatné vody a nezvyklé stravy, dílem z nezdravého vzduchu stávajících tam močálů. – Nejednoho viděti zpátky se vraceti žlutého jak svíce, s oteklými nohami, jedva se vleče. Obilí čisté nedává se ani do sýpek, ani do komor, nýbrž do zemnic. — Zemnice mají formu baňatých láhví s úzkým dlouhým hrdlem. Zakládají se buď před stavením na ulici, buď v sadu, buď ve vinicích. Jsou již jistí k tomu kopáči, kteří dostávají za jednu zemnicu 2—3 zl. stř. Jámy tyto jsou tak prostranné a hluboké, že se do nich i 150—200 kil vejde. Jak je jáma vykopána, vycpe se slámou; sláma se zapálí a nechá hořet kolik dní, až se hlína hodně vypálí a utvrdí. To prý obilí tak lehko nevzklíčí. Potom se jáma teprv suchou slámou vyloží a zrno se do ní vysype až po hrdlo; hrdlo pak vyplňuje se vrstvou popele, vrstvou písku, a to tak až po sám vrch. Někteří i kamenec přidávají, aby se obilí nevzklíčilo. Otvor zamaže se hlínou a nad otvor udělá se malý pahrbek, aby tam sníh ani déšť nepadal, ani tam slunce nesvítilo. Z jara, když se obilí vyndává, musí se pojednou ven vzíti. Bývá ale obyčejně ztuchlé a musí se vysušovat; nevím, jestli i u sedláků, ale v měšťanských domech, než dají obilí do mlýna, vyperou je, neboť v něm bývá mnoho smetí a prachu. Někteří přidržují se hospodářství, jaké na horním Slovensku je, lépe vzdělávají pole, seno nemají venku, ale na půdách, mají stodoly a mlaty a schovávají obilí v komorách. Při prvním hospodaření je snad ta jediná výhoda, že v čas ohně nic více neshoří než holé stavení, a obilí jim přece zůstane.
SADBA
V horních stolicích nesází se tolik kukuřice jako na Dolení zemi, kde jsou nepřehledné kusy země jedině kukuřicí posázené. Vyrůstá tam ještě bujněji, že se v ní jezdec skryje. Velmi pěkně vyhlíží pole takové. Kukuřice sází se vždy tři zrna při sobě; obyčejně vyroste jedno bujně, druhé dvě zakrní. Děje se to proto, aby se prostřední, v čas větru sama stojíc, nezlámala. – Musí se kolikrát okopávat, a když začíná již do výše růsti, udělá se dole okolo stvolu každé sazenice vysoký růvek. Na Dolení zemi slouží kukuřice nejen co krmivo vepřovému dobytku, ale i co poživa lidem. – Chléb kukuřičný je pěkný bílý a vysoký, jak ho Maďar miluje, ale záhy vyschne, a proto se musí každý třetí den čerstvý péci. Když sulky kukuřičné dozrávají, viděti je každý den na panských stolích co desert. Uvaří se v slané vodě, uvařené pak a v ubrousku zaobalené, aby nevystydly, přinesou se na stůl. Vezme se sulka do ruky, posolí a zrnka se okusují. Je to oblíbená pochoutka a chutná někdy i cizím. – Také se sulky v horkém popeli opékají, což nejlépe pasáci umějí. Druhá lahůdka jsou vařená kukuřičná zrna, medem politá, mákem posypaná. Mele se také kukuřice na kaši a dělají se z ní též pukance. Zrna se navlaží a nechají se pučeti; napučená dají se do horké pece aneb na drátěná síta nad oheň, až se rozpukají. – Prodávají je gazdiny o trhu na míru a slouží za lahůdku o přástvách, jako v Čechách pučálka z hrachu. – Mimo to se kukuřicí výborně krmí vepřový dobytek a hyd (drůbež). Na Dolení zemi nechávají pro vepřový dobytek zvláštní kusy kukuřicí posázených polí, na něž ho vyženou a pasou, až se vykrmí; aneb nasypou do koryt čistá zrna, nechají navlhnout a potom celé stádo k tomu pustí. – Listy žerou krávy i voli, a kde nouze o palivo, stvolem se topí. Bílé listeny ze sulek stelou si děvčata do loží, neboť se na nich měkce leží. – Kukuřice sklízí se ku konci září se sadbou. Když je čas sklízeti sadbu, ohlašuje určený k tomu den hajduk, chodě s bubnem po městě. Naráz se musí síti a sázeti, naráz kliditi, ať se to komu líbí nebo ne; musí se proto naráz sklidit, že se potom vyžene na pole dobytek. Nejdříve sklízí se kukuřice, a to jsou pro čeleď veselé dni při vší práci. Na polích nakladou se ohně a v horkém popeli pekou se sulky kukuřičné, tykve i krumple (brambory) a veselý zpěv ozývá se po všech polích. – Když se domů sveze, bielí se, to jest odtrhují se ze sulek listeny až na dva, které se přehrnou, a jsouce hebké jak lejčí, svážou se jimi dvě a dvě šulky k sobě. To je robota čeledi. Při bielení jedna čeleď druhé pomáhá; kde mají méně kukuřice, jdou pomoci tam, kde jí mnoho mají. – Gazdiny jim navaří kukuřice, neboť je to naposled, dostanou i pálené neb víno, zjednají se cikáni a při zpěvu a hudbě bielí čeleď až přes půlnoc. Někdy si i zatančí. Noční to veselí trvá po kolik večerů. Svázané sulky rozvěsí se na ponebí aneb zvenčí pod střechu na bidla, aby uschly. Když zrna ztvrdnou a do zlatová sežloutnou, mrví se (zrna se odtrhnou); potom teprv se může na mouku upotřebit. Odtrhnuté čutky se pálí.
Mezi kukuřicí sází se bob cukrový (vlastně fazol); hebounké jeho proutky otáčejí se okolo jejího stvolu a bílé, růžové a purpurové jeho květy odstiňují se pěkně od sytě zelených jejích listů. Jeť kolikero druhů bobů; bílý, v kříčkách nízkých rostoucí; bob cukrový, červený, pnoucí se vzhůru, jehož lusky se nejvíce v letě vaří s beraninou, kyselou smetanou a rajskými jablky zaprávané (zadělávané); bob rejžový (drobný jak rejže); bob šparglový čili masný – pne se velmi vysoko, má purpurový květ, černé drobné semeno a dlouhý masitý lusk. Mladé lusky jsou žluté a připravují se jako špargle; jsou velmi dobré. Mimo ty jsou ještě i jiné druhy, jež se zelené i suché vaří.
Na straně, kde kukuřice, sázejí se i brambory, kapusta (zelí), tykvice, okurky, brukve, cvikla (červená řepa), cibule, bob, parádičky (rajská jablka), cibule, paštrnák, všecko v jedné směsici. Jaká to spletenina proutků, květů a listů; a nejvíce roztahuje se po zemi drsný stvol těkvice. Široké její listy klenou se nad nižší zelinou jako střecha a mezi nimi se prodírají na povrch žluté veliké kalichy květu jejího. Nad houštinou listů, mezi nimiž sotva ostatní sadbu viděti, šumí list vysoké kukuřice. Za sadbou strakatí se záhon máku a za ním bramborové pole, vroubené věncem konopí.
Náš lid nemiluje „tú travinu“, jak všeliké ty zeleniny jmenuje, milejší mu jsou moučná jídla a luštiny, ale v Uhřích taková jídla rádi jedí, a co se jím na podstatě nedostává, doplní se masem a chlebem. – Jak brukev, cvikla hodně lupenů má, otrhají se spodní a vaří se připravené jako špenát k masu ( podlupky ). Z mladičkých vinných a rybízových listů dělá se salát. – Jak lusk bobů trochu jen povyroste, těkvice jak dozrává, vaří se kolikráte za týden. – Tykví je kolikero druhů, hlavně ale tři se rozeznávají: panské, zimní a svinské. – První mají tvar elipsový, jsou zelené neb bíle pasované; maso pod tenkou slupkou je měkké. Ty se jedí. Oloupají se, vpolo rozkrojí, od jader očistí a na zvláštní k tomu drhli (kružátku) na tenké nudle skrouží; potom se osolí, nechají as hodinu kvasit a teprv se připravují, obyčejně s beraninou, rajskými jablky a kyselou smetanou. Je to chutné, lehké jídlo. – Také se pekou v popeli a nakládají jako u nás vodnice. Zimní jsou též podlouhlé, šedozelené barvy, tvrdého masa; svinské jsou žluté, kulaté, povrchu bradavičnaté; vepřový dobytek se jimi dobře krmí. – Panské tykve jsou největší, osmi-, desíti- i víceliberní, jak je tučná zem. Za času poslední uherské války vypěstil měšťan jeden v Báňské Bystřici tykev, která vážila 130 liber. Ještě jeden druh tykví jsou tak zvané jurgety čili tykve gerecké. List jurgety je málo větší okurkového, bílý prut pne se vzhůru; proto zastrkují se k němu tyčky aneb se sází k stavení, kde se až na střechu vypne. Chuť ovoce je tatáž co panské tykve, barva bělozelená a tvar rozmanitý: hrušky, láhve, trubky atd., až lidem k žertům příčinu dávají. Co jídlo libují si je jen Srbové. Nejobyčejnější forma je válcovitá a ty se jedí. Rozkrájejí se na krátké kusy, jádra se vydlabou, kusy se v slané vodě uvaří a míchaninou rej že s masem naplní a omáčkou z rajských jablíček polijí. Z ostatních forem dělají se kulače, svícny, poháry, livy (hevery), jak se k čemu která hodí. – Když dozraje jurgeta, utrhne se, a co by při nádobě, na kterou se hodí, zbytečné bylo, uřízne se; potom se dá na slunce, až maso zcela seschne a zdřevění. Potom semena a seschlá tkanina drátem se vyndá a láhev neb cokoliv jiného je hotovo; láhev to lehká, která se neroztluče, dokonce když se lejčím oplete. – Jádra z tykví suší si čeleď na pamlsek, avšak v Stýrsku táhne se z nich olej, který se k svícení i k jídlu upotřebuje. – Okurky (uhorky) nakládají jako u nás, s tím jedině rozdílem, že naspod nádoby, do níž je kladou, kus těsta se položí, aby záhy kysaly, a několik pošviček mladé papriky, aby tvrdé zůstaly. Zkysaných upotřebuje se v zimě co pří varu a k pečením místo salátu; k hovězímu masu se nejedí. – Zelí (kapusty) sází se tam mnoho; nakládá se na zimu jako u nás (kvasná kapusta), ale mnohem lépe k jídlu připravuje. Naši kapustu, již kel jmenují, mají jen v panských zahradách, jakož i karanfiol (karfiol). Brukev (mrkev) se také všeobecně nesází, ani celer; více paštrnáku a cvikly, čehož se jako přívaru potřebuje. – Kvaku (tuřín, bílá řepa) sázejí v hořeních stolicích. Množství se ale seje cibule, papriky a parádiček (rajských jablek), protože se toho ve všech domácnostech mnoho spotřebuje. – Mladou cibuli přikusují syrovou k masu i k chlebu a mimo to se jí mnoho do jídel spotřebuje. – Paprika dává se do rozličných jídel a roztlučená na prášek přináší se vždy zároveň se solí na stůl. Také mladou do octa nakládají a k masu hovězímu na příchuť dávají, ale není to pro každý žaludek. – Parádiček náramná síla všude roste; dílem je lidé sejí, dílem z pozůstalých jablíček na polích a zahradách samy se rodí. – Mnohdy nevědí lidé, kam s nimi, ač se jich množství čerstvých spotřebuje, usuší, naloží a na lekvár (povidla) rozvaří. – Brambory jsou z písečnaté půdy dobré, ale tolik se jich v doleních krajích nesází jako v horních stolicích Slovenska, kde jako u nás v horách za hlavní potravu slouží.
Po sklizení bramborů jdou chudé želiarky (podruhyně) a cikáni paběrkovat. Přesvědčila jsem se, že jediná rodina za týden sedm měřic bramborů, zcela pěkných, napaběrkovala. Neníť to nic neobyčejného, neboť se všechny zemské plodiny s takovou nedbalostí sklízejí, že ode všeho na polích i na stromech část zůstává. „Kdo mnoho másla má, po stěně je maže!“
Při sklizení otav trhají ženské matorné konopí. V ty dny pekou gazdiny konopníky, koláče to nadívané čerstvým roztlučeným a s medem smíchaným semencem. Jídlo to rozpaluje mysl, je mdlé a chroupá v zubech, jako by písek žvýkal. Trháním konopí, močením, sušením a třením, a co se vše s ním dělá, než se na kužel dostane, zabývají se jedině ženské, leč pomohou-li jim šuhajci hrstě do močidla odnésti a ťažidla na ně zavaliti, zpívajíce jim přitom:
Pije, pije na koľaji [:ptáča:],
švárne diouča konopice [:máča:];
pije, pije na kolaji [:druhé:],
aby bolo povesence [:dúhe:] –
píseň to, podle jejíž noty děvčata i rády tančí. Že si ženské čisté konopí nejen spředou, ale z příze i plátno samy utkají, dříve jsem již podotkla. Plátno konopné je hrubší lněného, ale trvanlivé.