ŽIVNOST
Jako vůbec v nižném Uhersku domácí lid více hospodářstvím než obchodem a řemesly se živí, tak i v okolí dármotském. – Obyvatelstva na prostrannost půdy není mnoho, na 759/10 D mil, jež Novohradská stolice má, počítá se 190 310 duší; – země i při špatné správě dává přece hojnost všeho, – že kdyby i popel zašil, říkají lidé, žito z něho vzroste, a tak každý tolik poživy má, kolik na rok potřebuje, i odprodati může, pakli by chtěl. – Nádhera mezi obecným lidem nepanuje v ničem, jak praděd jejich bydlel, tak posud vnuci bydlí, jak on se nosíval, nosí se oni, co on jídal, jedí oni, a co on dělával, dělají také doposud. Majíce tedy tolik, co potřebují, necítí nutnost vyhledávat si prostředků k lepšímu všeho zužitkování, a protož také nepracují leč tolik a to, čeho jim nevyhnutelně třeba k živobytí. Maďar už dokonce jen tolik, co musí. – Proto také obchodníci a řemeslníci nejvíce cizí jsou, zvlášť některá řemesla a živnosti. – Tak mají hostince (vendégfogadó) skoro všude po Uhřích Němci a Slováci, krčmy a vinopalny jen židé najmuté (v árendě). – Za minulých časů měli páni na svých gruntech následující práva: vaření a vyprodej piva i pálenky, hostince a krčmy, krámky kupecké po dědinách, sekání masa a užívání mlýnů. Jen páni stavěli pivováry, vinopalny, hostince, krčmy, mlýny a jatky a ty pak pronajímali (do árendy dávali) tomu, kdo dal víc. Tudy skoro všeobecně vinopalny, krčmy a krámky kupecké do rukou židů se dostaly, hostince najímali Němci a Slováci, na pivováry Češi neb Slováci přišli, mlýny Slováci, a nejspíš ještě jatku Maďar najmul, neboť řemeslo řeznické jediné je, na které se dá. – Ďarmoty od mnoha let již patřívaly pod patronát dvěma pánům, hraběti Zichymu a baronu Balassovi. Prvnějšímu připadla polovice co dědictví po ženě, rozené Balassové. – Proto se jmenují také hostince v hlavní ulici, naproti sobě stojící, jeden podle Zichyho, druhý podle Balasse, a tak dělily se o všechna práva. – Jatky jsou též jen dvě, což málo je na tolik obyvatelstva, když se pomyslí, že i chudý skoro denně maso jídá. – Nejlépe to viděti každé ráno, když se čeleď sejde pro maso, obyčejné všickni najednou. Do půl ulice jich stojí před jatkou a jeden křičí víc než druhý a každý chce býti první. – „Tri funty hovedziny!“ křičí Slováčka, a hned ji překřikuje Maďarka: „Hét font bárányhús!“ – a takový křik a rámus je každý od boha den a někdy se pranicí končí. – Toho si mesiar pranic nevšímá, pomalu odsekává maso kus za kusem, odbývá, koho chce, a když se na něj s košíky dobývají, položí sekeru a neseká, dokud neumlknou, anebo začne teremtetovat a hrozit, že zavře jatku a odejde.
Kupci mající pěkné krámy a rozličný tovar, na váhu i na míru, jsou naskrze Srbové; – obecný lid nazývá je Raci (Maďar je Gorog jmenuje). Panuje přísloví, že „žid přelstí křesťana, cikán žida, ale Rác že přelstí deset cikánů“. – Jsouť co kupci věhlasní a naskrze lidé zámožní, požívají vůbec veliké vážnosti u všeho obyvatelstva. – Ačkoliv každý jak maďarsky, tak slovensky a mnohý i německy umí, přece mluví mezi sebou jen srbsky. Také děti po srbsku vychovávají. Jak jim synové odrostou, posílají je do Pěstě, do Zomboru do učení na kupectví, a kteří do škol jdou, mimo Pešť do Karlovic neb Nového Sadu. V krámech mívají za pomocníky Srby. Také v manželství nevstupují s jinými, při čemž by dokonce i náboženství jim překáželo. —
Mimo kupce jsou i holiči (barbíři) Srbové; barbír je velmi důležitá osoba, druhý po lékaři, neboť on neholí jen hlavy a brady, ale zastává i službu hojiče dle práva starodávného zvyku. Trhá zuby, sází pijavice, baňky, sází dětem drobnice (neštovice) místo lékaře, zavazuje rány, jichž nejvíc od potlučení koňů bývá, a o jarních trzích si lidé dvéře podávají, aby jim žílu sekal. Je víra u obecného lidu, a ba i mnohých moudrých lidí netoliko v Uhřích, že si má každý člověk dát krve pustit, zvlášť na jaře, aby předešel rozličné nemoci, které všechny od krve pocházejí. – Protož z jara staří mladí, neptajíce se, či to dobré, či nedobré, pospíchají jen k barbírovi, aby jim sekal žilu a krve pustil dovůle, čím víc, tím lépe. Byla jsem očitým svědkem, že holič v Ďarmotech mladému muži, který všecek kvetoucí k němu byl vešel, tolik krve pustil, že omdlel. Když ho vzkřísil, povídal mu, aby si z toho nic nedělal, že to neškodí, že nedostane alespoň žádné nemoci. – Toho si nikdo nevšimne, ač se to děje před očima krajského lékaře; je to již zvyk, – a kdyby i některý sedlák z toho smrt měl, nevídáno, byl to jen sedlák. Dle zákona holičského pořádku v Levicích (Levenz) od r. 1 700 musel každý tovaryš, který chtěl za mistra přijat býti, udělati dříve mistrovský kus, uvařiti šestero mastí, a sice: 1. dryák Villum magnum, 2. Sperment ranarum, 3. máz dobrého Aegyptiacum, 4. – 5. zelenou a žlutou mast a dryák malinový, 6. mast bílou. – K vyvedení mistrovského toho kusu dostal lhůtu 14 dní. Mezi tím časem kdykoli k vaření těchto lekvarů přikročiti chtěl, dříve pořádek svolati musel a pořádným obědem mistry uctíti. Jestli se mistrům obědem nezachoval, musel zaplatit 12 zl. pokuty. Za nepodaření mistrovského kusu také 12 zl. Potom musel vystrojit hody a co možná nejlepšími jídly mistry uctíti; za nepodaření hostiny musel dát pokuty 24 zl. Druhý den po hostině složil přísahu na zákon cechovní a musel každému mistru dáti dukát. Pomocník musel vždy býti mistrovi k poručí a pod pokutou 3 zl. nesměl z domů vzdáliti se bez povolení mistrova. Při pořádkových schůzkách byla povinnost nejmladšího z mistrů dávati pozor na starší mistry, když by se opili, aby nedělali křiků; a druhý den musel jim o všem zprávu podati. Také bylo všem mistrům i tovaryšům přikázáno každou neděli do kostela jíti, pod pokutou mázu vína. Také určitou taxu měli za některá léčení. Když byl pacient těžce raněn, nesměl se ho mistr dotknouti pod pokutou 4 zl., dokud nesvolal celý pořádek; k těžkému léčení patřilo porouchání čelistí, plecí, uřezání ruky neb nohy. Když si netroufal holič pacienta léčiti a pořádek k němu svolal, musel pacient pořádku 1 zl. platiti. Při porušení mozkové blány svolal se také cech a pacient musel hned za rozštípení lebky tolar zaplatit a druhý den při ohledání zase tolik (totiž jestli pod katovskýma jich rukama nezemřel). Když raněný od jednoho zavázati si dal ránu, nesměl ho už druhý do léčení přijmouti pod pokutou 2 až do 12 zl. Taktéž za vábení k sobě pacientů platila se pokuta od 2 do 4 zl. Kdo při otevřené pokladnici (ladě) zaklel, zaplatiti musel 2, kdo při zavřené, 1 zl. pokuty. Mistry do cechu zváti chodil jeden z tovaryšů a na znamení, že od staršího poslán je, musel břitvu při sobě nositi a každému mistru ji předložiti. Doposud se barbír k honorací města počítá.
V Uhřích nejsou řemesla po venkovských městech, zvláště na Dolení zemi, tak hojně zastoupena jako u nás. Příčina snad v tom leží, že tamější lid mnohem méně potřeb má než u nás, vyjmouc možnější a vyšší třídu; zvlášť selský lid mnohem skromněji žije a nedá řemeslníkům a obchodníkům tolik utržiti jako u nás. Co potřebuje pro dům i svou osobu, dílem se doma udělá, dílem na výročních trzích koupí od domácích průmyslníků slovenských. Tak se přiveze na trh všecko dílo kolářské, stolařské, bednářské, skříně, lžíce, vřetena, vařečky i maziary dřevěné ze Zvolenska a Gemerska, z dědin pohořských mezi lesy, kde se to vše dělá a po trzích daleko do země rozváží. Kolářů je mnoho v Novohradské i v Gemerské, kteří kované i nekované vozy zhotovují a rozložené na trh přivážejí. Někdy není na takovém lehkém vozíku ani lot železa a nezřídka si ho gazda sám udělá, jakož i všecku tesařskou a mnohdy i zednickou práci. Murarové (zedníci) jsou jen více pro město. Kovář jev každé skoro dědině, ačkoliv mnoho co dělat nemá, neboť koně se jen kovají, když na delší cestu jedou. Pokrývače také sedlák nepotřebuje, nechť už došky nebo šindelem kryje. Věci od železa, nože, kosy, klínce, lemeše, to vše se přiveze z Gemerské. Hrnčiarů je mnoho v Novohradské, Malém Hoňte, Zvoleni, kteří na Bolení zem jezdí, dílem po trzích, dílem prodávajíce po dědinách na výměnu za zrno. Za žejdlíkový hrnek žejdlík žita neb pšenice. Na ten způsob i ovoce prodávají ovocnářky od Krupiny. Tak i voskáři po dědinách od gazdin vosk za jehly, stužky, prsténky a podobné věci vyměňují a do Pešti zavážejí.
Kůže vydělávají se pěkně v Gemeru a v Trenčínsku, zvláště korduán černý a červený na čižmy. Jeť i mnoho krzniarů (kožišníků) a uzdám, poněvadž sedláci i selky v zimě – někdy i v letě – kožichy nosí, kožená, kožišinou podšitá oplecka a vesměs opasky. Široké selské klobouky, kalapy, přivážejí na trhy kloboučníci radvanští v dlouhých sudech jako v troubách jeden do druhého strčené. – Sukno hrubé, mocné, tak zvané halenové, z něhož sedláci mají kabanice, širice a gatě zimní, dělá se nejvíce v Gemeru a Nitransku. Měří se na siahu. V starých listinách jmenuje se pertyka. Ostatní oděv je u muže i žen, mimo vlněné nedělní sukně a některé dívčí okrasy, jen z plátna konopného, a kde len se daří, jako v Liptovské, z lněného. Toto odvětví hospodářství je úplně v rukou žen, od zasetí až do ušití. Není to řídký úkaz na Slovensku, viděti i měšťanskou dceru za krosnem (stavem) aneb dokonce u přeslice seděti. Doposud smějí se tkáčům, že je chlapa nehodno učiti se ženské robotě. Čípky (krajky) přivážejí zvolenští čipkáři na jarmarky; pěkné tenké plátenko na tílka (hoření díl košile) Liptováci a Oravci, malovaný ručník (strakatý šátek) se koupí třebas u žida. Mnoho se nosí, zvláště ženy, z modrého plátna, jež se také na jarmarky přiváží a druhdy namnoze v bystřickém okolí barvilo. V krajině ďarmotské jmenují takové modré plátno světlo (kupila som štyri rify – lokte – světla na fertušku). Tak i šmolku, modrý kamínek a každou podobnou barvu světlo zovou.
Čižmy, jež nosí ženy i muži vesměs, šije čižmár; pro pány a paní šije obuv Šuster, obyčejně Čech nebo Moravec. Tak je i hrubý kraj aer, co šije kabanice, širice a gatě pro sedláky, a panský krajčier, co šije oděv pánům a paním; bývá též vždy Čech, jenže se nikdy za Čecha nevydává. Obyčejně, dokud nepochytil trochu maďarčiny, vydává se alespoň za Němce; jestli mu i na rozum padne dát si maďarský štít, přivěsiti k jménu českému maďarskou koncovku, potom je hotový mágy ar ember. Jak je mistrem, již sám nepracuje, ale každý den jde do kávéhazu a robí parády, jak Slovák říká. V společnosti se panský od hrubého kraj čího a šuster od čižmára liší, ale proto patří do jednoho cechu. Za starodávna bylo řemeslo čižmárské v Slavonii v opovržení, že si gombárský tovaryš nesedl v hospodě vedle čižmára. Čižmáři v Staré Ture museli při vstoupení do cechu složiti 20 zl. a poriadnou hostinu přistrojiti, z dvacatera jídel, která se od pořádku ustanovila. Kdyby právě kántry padly na ten den, tedy dvacatero jídel postních, ale prý kdyby ryb právě nebylo, že se může třeba moriak upéct. Také měli přikázáno v cechovním zákonu, aby když o pohřbu rakev nesou, neutíkali, ale zvolným krokem šli. Do schůzek aby vždy učesaní, umytí a pořádně přistrojení přišli, mnoho nešňupali a šátky aby nenechávali z kapsy ven viseti. Musíť tedy ta rychlost od starodávna již v ševcovské nátuře ležeti, neboť i v Čechách přísloví: Běžíš jako švec na jarmark. Také měli v cechovním zákonu, že se musí každý mladý mistr do roka oženiti; který se do roka neoženil, platil 2 zl. pokuty; pokuta se každý rok o dva zlaté zvyšovala, dokud se neoženil. Podobná pokuta byla i u jiných řemesel zavedena a říkali tomu bejčí peníz (maď. bikapénz). Za dřívějších časů ale nemohli asi krejčí parády robit; toť pořádkový zákon krejčů filekovských od r. 1674 ukazuje. Od dvou hodin s půlnoci až zase do devíti večír museli pracovati a dostávali na týden 12 uherských. Šití ale v neděli bylo pod pokutou ^o uherských zapovězeno. Krejčům v Sv. Benediktu zapovídá se v pořádkovém zákonu od r. 1718, aby žádný do cechu bos nepřišel, ani ozbrojen, pod pokutou 4 vídenských.
Vyučení stolaři, zámečníci (šlosiar), soustružníci (tokár), klempíři (plechár) a hřebenáři jsou nejvíce Češi a Moravci. Medovnikár (pernikář) je v každém městečku, obyčejně i cukrář; Maďar má rád sladké lahůdky a Slovák medovinu, kterou zvláště dobrou v Gemerské dělati umějí. – Také medovníky gemerské jsou vyhlášeny a špatný by to jarmark byl, aby nebylo medovnikárů. Pekařů je zato málo, zvlášť v Ďarmotech, protože se v domácnostech větších denně čerstvé bílé pečivo peče a obecný lid má dostatek chleba. Maďar má rád chléb pšeničný, vysoký, bílý a měkký, Slovák raději žitný. Obojího je každodenně na trhu dostatek. Ob den přijíždějí vacovské pekařky (selky) a přivážejí na voze chléb, krásný, bílý jako žemle, který buď v celosti, buď na kusy na voze prodávají. Černý chléb přinášejí okolní selky; po celý den mají ho na lávkách vyložený, a když neprodají, zůstanou na voze přes noc, až druhý den doprodají. Každý, kdo chléb koupiti musí, koupí od těchto žen, a proto mají pekaři malý odbyt. Nesmím zapomenouti oblokára, osoby to někdy velmi žádoucí. Jeť i sklenářů ve městech, ale jsou to nejvíce židé, a více obchodníci se sklem než řemeslníci, ač i za dobré zaplacení okna zasazují. Ale gazdinky, když se okno rozbije, raději je papírem zalepí a čekají, až slyší na ulici volati: „Dajtě spravovať obloky!“ Tu z oken a dveří na něj volají a on každému poctivě poslouží, pánům i sedlákům. Jsou to nejvíce Oravci, ježto do Novohradské i dále na Dolení zem chodí. Krosnu se sklem na hřbetě, hůl s sekerou v ruce, krpce, plátěné nohavice, hnědou halenu na bedrách, kulatý klobouček s bílou šňůrkou na rusé hlavě, tak chodí po městech a po dědinách až na Dolení zem. Drátaři nejsou v doleních stolicích Trenčané, co do Čech chodí, ale Rusňáci; mají celý hnědý oblek jako kapucíni. Když se za čas jednou roznese po dědině pronikavý hlas píšťalky, shánějí gazdinky kdejaký hadr – a na dvoře octne se handrár, píšťalku na šňůrce kolem hrdla zavěšenou, na hřbetě vrece (pytel) a v tašce jehly, nitě, náprstky, olověné prsténky pro děti, začež hadry vyměňuje. Mlynářství jev Uhřích na nízkém stupni, a takých mlýnů, jako u nás v Čechách, v Uhřích nevidět. – Mlýny i na velkých vodách, Tise, Dunaji, jsou na jeden dva kameny. – Namnoze jsou ještě mlýny ve městečkách, jež kůň táhne, a leckdes po dědinách i ruční. – Mlynáři jsou obyčejně sedláci a vždy jen nájemníci mlýnů, poněvadž mlýny pánům patří. – Tak jsou i větší pivováry jen na komorních panstvích a ve velkých městech, ostatně jen malé, na tři čtyry sudy. – Větší obyčejně Bavoři v nájmu drží, malé židé a někdy Čech neb Moravec. – Vůbec je ale pivo špatné a málo se pije, dokonce na Dolení zemi, kde víno panuje. Mnoho pálenky se pálí, želbože přemnoho! – Arendátoři velkých pálenic jsou naskrze židé, jakož i všechny krčmy v nájmu drží. – Běda sedlákům, kde žid krčmářem, kramářem, páleníkem! – Také se mnoho pálenky po domácku pálí, zvláště po dědinách; – kdo si ji chce doma dělati, žádá za dovolení u své vrchnosti, a složiv 2 zl. daně, dostane dovolení tolik, co by pro dům spotřeboval, si napáliti.
Právo to doposud trvá, jenže musí nyní u berního ouřadu se ohlásiti, akcíz zaplatiti a smí jen z vlastního obilí páliti a nic více než dvě vědra. – S pálením pálenky zabývají se nejvíc slovenské gazdiny a dělají pálenky ze žita (nejobyčejnější), ze sliv (slivovica), z broskvových jader (persika zvanou), z chabzí (Sambucus ebulus), z boroviček (jalovce) a z trnek, velmi trpkou, která se pro vytrávení žaludku pije. – Je to veliká čest pro gazdinu, když umí dobrou slivovici, persiku a jiné ty pálenky upáliti. Slovenky jsou vůbec velmi pracovité a vtipné. Nejenže hospodářství tak rozumějí jako jich mužové, s kterými zároveň pracují, a že skoro celý oděv samy si napředou, utkají, ale ony si ho i ušijou a naresi (ozdobí) velmi pěkně, zvlášť košile. – V Novohradské je mnoho mokřin zarostlých sítinou; z toho pletou (též nejvíce ženské) pěkné košíky malé, jež šiatriky zovou. – Také dyňové láhve (čutory) oplétají sítím a jiné ještě věci k domácí potřebě.
Rohože přivážejí se od Tisy a také sapún (mýdlo) od Debrecína, s jehož vařením se též ženské tam nejvíc obírají.
Židé vedou obchod v rozličných věcech; jim je vše dobré, jen když dost malý osoh z toho vyplývá. Nejvíce vedou obchod s tovarem rozmanitého druhu, v obilí, víně, v koních, a který má dosti peněz, půjčuje na územ, jak Slovák říká, nejraději ale jsou árendátory krčem a vinopalen. Řemeslu se žid neučí, leda sklenářství, vůbec něčemu lehkému, aby se neztahal. – Maďaři se též řemeslu neučí, leda řezníkem; nejraději je Maďar gazdou a husarem, a musí-li sloužiti, čikóšem neb kondášem (pastýři koní a sviň). —
Není tomu ani sto let, co se v Uhřích hudebnické umění za nepočestné zaměstnání považovalo. Roku 1785 dostali kameníci a zedníci levočští od cechu příkaz, aby se v zimě, když je méně práce, žáden nezanášel prací nepočestnou, jako vyhrávání po krčmách, při svatbách atd.
Doposud není způsob mezi Maďary učiti se hudbě; teprv poslednější léta, co fortepiano mezi zámožnými trochu do módy přichází, ale chléb si tím vydělávati považoval by Maďar za snížení. K čemu by se měl sám s učením, lopotit, k tomu je cikán! – Slováci mají mnohem více smyslu pro hudbu, ale ani mezi nimi se tak nepěstuje jako v Čechách. Mají ale Slováci kolikero krásných varhan od znamenitého stavitele varhan Podkonického Michala. – Kostelní hudby není, mimo hlavní města a kde biskupové svoje vlastní kapely drží. – Obyčejně se při mši píseň zpívá s průvodem varhan i v katolických kostelích a jen na velké svátky zavolá se na kruchtu několik cikánů, aby zatroubili a zabubnovali intrády. – Tak i v Ďarmotech na varhany hrával cestář, Čech, dosti špatně, ale jiného nebylo. – Přechody jeho byly obyčejně melodie čárdášů. – Poslední léta přišlo tam několik Čechů úředníků a pomocí cikánů zřídili přece trochu muziky na kruchtě. —
Hudebníci po celých Uhřích jsou cikáni. Národní muzikant Slováků, nejvíce pastýř, je gajdoš (dudák). – Cikán je rozený muzikant; hoch jen odzemek, a již začíná se učiti na některý nástroj pískati, potom na housle hráti, na troubu troubiti a tak pokračuje, až se z některých stane umělec, aniž by noty znal. Mimo fortepiano a varhany naučí se cikán všem nástrojům sám od sebe a bez znání not; z partesů nikdy nehraje, jen dle sluchu. Jednou zazpívej před ním píseň, jednou zahřej pochod, už ti to bude hrát, a na píseň nejpěknější variace. – Nejmilejším nástrojem jsou mu housle; jsouť mezi cikány znamenití mistři na ně, jako bývali před lety Bihar v Jagru, Barna v Pešti a znamenitá houslistka Czinka Panna, na něž Maďaři s nadšením vzpomínají. – Poslední léta pověstným se stal Buňko. Houslista obyčejně vede sbor a udává thema. Sbor záleží obyčejně ze čtyř, osmi neb dvanácti hlav. – Takové sbory hrají obyčejně v lázních a na bálech ve větších městech. A byť i nehrál uměle, každý houslista hraje čistě a s výrazem. – Zvlášť líbezně znějí cikánovy housle večer, kdy všecek v hru pohroužen melodie z nich vyluzuje, tu plné vášně, hned zase plné sladkosti, jako by s nebe padaly. – Člověk poslouchá sladkým tím kouzlem omámen a poslouchati by nepřestal. Maďar neslyší žádné hudby tak rád jako cikánské, a dokonce když mu hraje pochod Rákócziho a čárdáš, tím ho může do pekla vésti; k smrti zarmoucen kdyby byl, jak cikán zahraje, jak by mu ohně do žil nalil, a housle cikánovy přivábily již nejednoho matiččina synáčka „na vraného koníčka“. – Bez cikána neskončí se žádná slavnost, nižádná hostina. —
Mezi plemenem cikánským je muzikant za aristokrata považován, poněvadž si čistě chodí, svou chýši má, pořádnou domácnost vede a s pány zachází. V Ďarmotech je jich také několik rodin, mají velmi čisté chýše, gazdiny cikánské se čistě nosí, jenže mají vždy něco na sobě, čím se od jiných liší, jakož i cikán nad jiné miluje červenou barvu, nápadný šat a na něm hodně šňůr a lesklých knoflíčků. Říká se, že je cikán nejpyšnější, když má červený plášť. Jsouť mezi nimi velice krásní mužové, též i mladá děvčata některá jsou rozkošná, co ženy ale záhy krásu tratí. V stáří jsou někdy opravdové strigy, na něž strach se podívati. Nejeden krásný cikán požívá přízně velkomožných pánů a hraje v jejich společnosti nejen co muzikant, jakož i chytré, pěkné cikánky. Toulaví cikáni jsou pro lenost, nečistotu a ošemetnost v opovržení. Na Slovensku se vůbec říká místo lháti a lež cigánit a cigánstvo. Takovému tuláku bys mohl vystavěti zlatý palác a v něm, co srdce ráčí, on přece uteče pod šíré nebe a bude raději žít bídně jako uliční pes, než by zůstal mezi čtyřmi stěnami zavřen. V Ďarmotech vystavěli rodině, ježto u hřbitova své ležení mívala, barák a zřídili jí to. Šli tam cikáni, ale večer lehli všickni na dvůr a ráno odešli na své staré místo a rozbili šiator (stan) při starém ohništi. Několik hrnčoků, somár (osel) nebo stará herka, taliga, psisko jsou jejich jediným jměním, a několik kousků šatstva rozličného vzoru, jak se říká, každý pes z jiné vsi. Tak jezdí po dědinách, otrhaní, polonazí; děti v letě zcela nahé po městě běhají. Když něco vyžebrají, a kde co mohou, ukradnou, vrátí se na svoje staré stanoviště. – Od jara do jeseně netrpí nouzi; drůbež zabíhá do polí, zeliny všude na polích a vinicích hojnost a cikán nemá velkou úctu před právem vlastnictví. Po dobývání bramborů napaběrkuje si jich do zásoby, ale když i ta vyjde, slunce nehřeje, požerné větry dúchati začnou, zem sněhem zapadne, tu cikánu zle! A přece nehledá ochranné obydlí, ale raději všelikde se skryje navenku. Kde veliké stohy slámy na polích stojí, v těch udělá si útulek, a v podzemnicích žije přes celou zimu jako sysel. Podzemnice jsou hluboké díry v zemi, padolistím, mechem a slámou vystlané. Vchod do nich jde kolmo dolů; zavřen je dveřmi jen z desk sbitými a zvnitř slámou ucpanými. Když se uvnitř topí, dvéře se odšoupnou, aby dým mohl ven vycházeti. Obydlí to podzemní je prý velmi teplé. Mnoho jich viděti u Edelénye. Také čikóši na pustách potiských taková obydlí mají, jenže důkladněji zřízená, poněvadž v nich někdy i kolik let bydlí v letě v zimě. Někteří z těch toulavých cikánů jsou kováři, nejvíce v Trenčanské. Kují klínce (hřeby) rozličného druhu, řetězy a podobné věci, což potom po dědinách prodávají. Ti prý rádi kradou železo. Z kovářů není žáden muzikant. Ženy rády těží z pověrečnosti lidu, neboť věří lid, a nejen obecný, že cikánka umí pohádat a více než jiní lidé zná.
V letě, v čas velkých paren, dělají toulaví cikáni těhly. Sejde se jich více rodin a u břehu Iple rozloží se táborem. Ženy sedí okolo ohňů, vaří a záplatují, nahé děti prohánějí se po trávě; muži, na hlavách čepice, okolo kyčlí opásáni, jinak nazí, dělají cihly. Jeden vynáší písek z řeky v opálce, druhý v jámě u samé vody hlínu šlape, třetí sečku (řezanku) chystá, čtvrtý do truhliček vtlouká, pátý v malé pyramidální hromádky rovná k vyschnutí. Když se na to člověk dívá, zdá se mu, že se někde v Kalifornii octnul mezi ryžovníky. Vyschlé prodají gazdům k stavění; pět set za zlatý je obyčejná cena, ale někdy jim také zůstane z celé práce hromádka bláta, jestli náhodou déšť na ně padne.
Také šerhou je cikán a povinnost jeho jedině ta, aby o velkých trzích na uliční psy pozor dával, by se neštěstí a škoda nestala, neboť je v Ďarmotech, jakož vůbec v městech na Dolení zemi, mnoho psů pánů nemajících, kteří celý rok ve dne v noci po ulici běhají, se válejí i na ulicích plemení. Je to nejvíce plemeno chrtí. Co se vyhodí, seberou, celý den se potloukají okolo hostinců a jatek, do pole běhají, co mohou, odnesou a na ulici spí, dva i tři pohromadě. Kde dostanou jednou žrát, přijdou po druhé zase. Psů těch nevšímá si nikdo po celý rok; jen o výročním trhu je šerhova povinnost choditi za nimi. Máť na ten den zvláštní šat, celý červený, a bývá to obyčejně mladý cikán. Chodí sice za psy a psi za ním, ale jeden nevšímá si druhého a každý si hledí svého. Psi hledají, kde by co ulovili k zahnání hladu, a „cigán chodí okolo voza, kde by utrh kus železa,“ říká Slovák.
K stálé těžké práci se cikán nehodí, aniž při ní vydrží, a proto těch, kteří se hospodářstvím zabývají, posud málo. V Novohradské stolici je malá osada cikánů v Szakále a v Boršódské v Sv. Petru, dědiny to pověstné pro krádež koňů. Tam, praví se, koně pod jezdcem že ukradnou. V koních rádi obchod vedou. Před lety byl na Dolení zemi bohatý cikán, kterýž silný takový obchod vedl, člověk prý poctivý a vážený. – Toulavý cikán kupuje koně nejraději za pět prstů a chmat. Když prý žid hory doly slibuje a cikán žerty pro vádí, tenkrát, Slováku, utekaj! Žid mluví slovensky, jen když musí, nejraději ale německy a kvůli prospěchu maďarsky. Každý cikán zná slovensky, maďarsky a svou hantýrku. Věrným manželem je cikán, pokud má ženu rád, ale laskavým otcem vždy a neopustí rodiny. Jak se dítě narodí, pohrouží je do studené vody, aby se otužilo. Náboženství jsou nejvíce katolického, i toulaví dávají děti křtíti. Na Dolení zemi k hranici sedmihradské jsou ještě sbory a osady cikánů, kteří mají svého vajdu a posud staré zvyky a obyčeje svoje zachovávají.