Ženský kroj liší se poněkud od kroje slovenského v sousedních stolicích. Ženské mají na sobě jedinou krátkou sukni z bílého hrubého plátna. Tílko košile přiléhá těsně k tělu, rukávy mají v letě pólo, v zimě zcela dlouhé, do pásku všité. U rukou, na ramenou a při hrdle je košile červeně a modře vyšitá. Před sebe vezmou úzké fěrtušky tmavomodré, uprostřed s červeným páskem, děvčata ale k muzice a do kostela mají též bílé plátěné. – Okolo boku otočí si strakatý vlněný pas, od něhož vzadu i po stranách střapce a stuhy dolů visí, u svobodných čím strakatější, tím lepší. – Přes tílko nosí ženy „oplecko“, lajblíček to bez rukávů a šušků, zpředu vystřihnutý, na dvě sponky sepjatý. Je ze sukna, v letě lehký, v zimě kožešinou podšitý. – Děvčata nenosí oplecko, ale v neděli vezmou přes hrubé tílko košile tenúnké, pěkně vyšité, jež ale nezastrčí do pasu, jen tak okolo těla vlát nechávají. – V letě berou do kostela „ručníky“ úzké dlouhé (jako echarpesa) z bílého plátna, při koncích červeně vyšité. V zimě nosí děvčata bílé vlněné kabáty, ženy kožichy po kolena dlouhé, bílého svrchu, černě vyšité. Za tureckého panování nosívaly se prý ty kabáty i ručníky ze sukna červeného a byly žlutými a modrými šňůrami vyšité. Za pasem prý nosívaly ženy nože jako ten, na nějž jsem se dívala. —
Vlasy nosí děvčata v týle svázané, ve dva pletence spletené, stuhami propletené. Při konci pletence je mašle. – V neděli mají děvčata na hlavě partu vysokou, zlatem vyšívanou; vzadu je růže ze stužek udělaná, od níž vlaje množství končoků po plecích dolů. – Ženy mají vlasy v jeden drdol shoulené a přes ně dynko, které zadní díl hlavy celkem přikrývá; dynko to je z bílé látky, složené v záhybky, které musí tvořit hvězdu. – Nad čelem uvážou si úzký bílý vínek, jehož konce v týle v smečku svážou. Okolo vínku jsou čipky, které poněkud čelo zakrývají. Starší mají ty vínky i barevné neb barvy světlé (barva modrá zove se světlá). V zimě nosí přes ně plénu. – Na nohou ženské vesměs černé korduánové boty s podkůvkami nosí. Celkem vyhlíží kroj ten pěkně, zvlášť když více děvčat v neděli ve vysokých partách, které se zpředu řeckým čepicím podobají, do kostela jde. V ruce nese si každá kytici, což vůbec způsob po Slovensku, a v zimě, když nic kvetoucího, alespoň si ulomí struček muškátu, který si každá proto již v „čeriepku“ za okny chová.
Mužský kroj neliší se od ostatního mnoho. V zimě vlněné nohavice přilehající, v letě široké plátěné gatě; okolo těla kožený pas, na němž mnoho knoflíků a řetízků mosazných pro ozdobu. – Vrchní díl těla přikrývá košilka, která nezasahá až zcela k pasu, aniž k tělu přiléhá. Rukávy jsou široké, červeně vyšité. – Muži nosí oplecko kožešinou podšité, šuhajci jen v zimě. – Přes sebe nosí pod kolena dlouhé bílé vlněné, černě vyšité kabanice, které přes ramena lehce přehozené, u krku šňůrou přidržené mají. Po boku nesmí chybět na řemeni zavěšený kožený vaček (torba, taška), do něhož, jde-li se přes pole, chléb, slanina a volačo k potřebě se dá, a čutora naplněná slivovicou neb vínem. – Klobúky mají udělané se širokými střechami a okolo dynka červenou šňůru zatočenou. V neděli ovšem octne se tam i piero, které vždy děvče svému šuhajci chystá. – Místo opánků nosí se boty. – Konečně sedli jsme na koce; já ještě s jedním z spolucestovníků sedla do vozu rychtářova. Byl úzký, dlouhý jako bedna, jak je tam obyčejně mají, ale tak měkce bylo v něm nastláno, že nám dobře bylo. – Paní rektorka měla starost, abychom než na stacii dojdeme, hladem nezemřeli, rozkrájela nám celý bochník chleba a mně dala do vozu plnou mošnu hroznů a jiného ovoce, pro něž schválně do vinice poslala, a ještě litovala, že nejeděm „nazpak“ přes Moravce, že by nám dala hrnčok „lekváru“. – Já činila námitky, ale soused můj kynul mi, abych neodpírala, že by nepřijatí dárků hostinnost urazilo. – Nechala jsem tedy paní rektorku do vozu „pratať“, co sama chtěla. – „No, lenže daj pozor, syn muoj!“ volala matěra na Michala, který s námi jel, když ženičce své ruku podal a na koč vyskočil. – Rozloučili jsme se s hostinnými lidmi, doktor úr pokynul děvčatům a gazdinkám milostně rukou, čemuž se hlavy sestrknuvše zasmály, á již ujížděli jsme s vršku dolů. —
Nad Moravci jsou po vrších vinice a na jednom z nejbližších vrchů, as čtvrt hodiny od dědiny, vidět zříceniny hradu súdovského, o němž ale neslyšela jsem více, než že ho Turek zrútil. – Dále mezi vršinami je Lysovec, kde prý za panování Turka ze všech nejukrutnější „pašalik“ sídlel. – Mnoho zůstalo pověstí v ústech lidu o jeho ukrutnostech. – Jednu z nich povídal nám Michal. Chudá jedna vdova měla švarného syna, který ji živil a opatroval, neboť byla slepá. Měl ten šuhaj frajerku, která byla krásná, že nemohla více být. Pašalík slyšel o kráse děvčete a poslal hned pro ni hajduky, by mu ji předvedli. Šuhaj tomu bránil a mnoho hajduků zrubal „baltou“, ale chytli ho, svázali a pašalík kázal k smrti ho ubičovat, což se i stalo. Když to jeho nevěsta slyšela, vrazila do sebe nůž a matka nariekala „ako sirá holubica“ na jich hrobě tak dlouho, „až sa jej srdce od žalosti rozpuklo“. —
„Znají u vás děvčata vela rozprávek?“ ptám se Michala, když dokončil.
„Jaj,“ pohodil si hlavou, „misel by to byť arch papieru viačší ako ten vršok, co by sa aj naň sprataly všecky rozprávky, co ich dieuky znajú!“ – přitom ukázal na vrch, k němuž jsme dojížděli.
„Ako se v neděli odpoledne zabáváte?“ ptal se ho můj soused.
„Eh hocako sa zabávame; sobášení ludia besedujú, šuhajci s dioukami hrajú, a keď gajdoš přídě zagajdovať, tancujú,“ odpověděl.
„A což ženatí netancujou?“ ptám se.
„Eh volaktorý tancuje, volaktorý nětancuje. Už sa len preca tie ženy ,jedia', keď muž inšej buočky stiská,“ usmál se potměšile mladý manžel.
Když jsme přijeli do Nádasu, ptám se Michala, zdali tam Slováci. On ukazuje bičem na několik ženských v temném šatu, povídá: „Sak věr to člověk zdaleka pozná, že Maďaři sú. – Maďarka lúbi čierny šat, Slovenka veselý.“ —
Až do Elesfalu je krajina rozmanitá. Vršiny porostlé révou a ovocnými stromy střídají se s březovými hájemi, s holými vrchami, kde sotva pastvina, a s lesy rozmanitého stromoví, ceru, habaru (habru), javoru, košatého klenu a j. – Mezi vršinami je pole a sviží lučiny. Přijedouce na vrch k Elesfalu, viděli jsme tu pojednou věnec Sťávnických vrchů a v dolině městečko Bátovce, naši nejbližší stacii. Nad Bátovcemi (Bát, německy Frauenmarkt) mezi vrchami leží městečko Pukanec (Pukantz), kde se robí hrnčířské nádobí, daleko široko známé i oblíbené. – V Bátovcích jsme se rozloučili s milými Moravčany. —
V Bátovcích, kde již samí Slováci, byl pan richtár ochoten zaopatřit nám přípřež a sliboval nám napřed již, že dostáném dobré koně, že pošle pro ně do nejbližší dědiny Almášu, kde jsou velmi zámožní sedláci a odkudž prý i pro „pána cisára príprež došikoval, keď v Uhorskej jezdil“. – Trvalo to dvě hodiny, než selský šuhaj s čtyřmi koni se dostavil. – Koně byly opravdu pěkný, dobře chovány. – Když náš nový kočí (mladý ještě hoch, syn sedlákův) do koču zapřáhl pár za párem, nikoli v jedné řadě, a my všickni ke koči přistoupli, začal se škrábat za ušima a škaredit. – „No, akože?“ ptal se doktor, pozoruje mrzutost jeho.
„Eh!“ udělal si kočí.
„Eh viem já, viem,“ usmál se doktor, zavolal na krčmára, a když krčmář přiběhl, poručil, aby dones kočišovi „žajděl vína“. —
Mišo – tak se jmenoval ten junek – vyprázdnil pohár naraz, ale škaredit nepřestal. —
„Eh Mišo, věr pozeráš, ako by ťa vybili, cože, vrav?“ ptal se richtár, klepna ho palicou svojí na rameno.
„Eh,“ vzdychl si Mišo, a pošoupna klobouk, začal se ve vlasech nad nízkým čelem prohrabovat, „eh – třeba bolo vziať šesť koní, ťažkuo to, něbuděm muocť ztuha jecť.“
„Eh tyblázon, ty!“ hněval se doktor, „čo ťažkuo – koč lahký – len ty ječ – dostaneš dobru diškreciu.“
„Má on doma mladú ženu, preto chce prícť skuor nazpak,“ smál se rychtář. —
Mišo trochu tvář vyjasnil, shodil kabanicu s ramenou na koč, torbu si šoupl s boku nazad, klobouk na hlavě připevnil si podhradním řemínkem, vzal do ruky bič, vyskočil na podsedního koně prvního páru zlehka do maličkého dřevěného sedla, na němž byla kožešina prostřena, sedl, nohy strčil do třmenů z provazu udělaných, uzdy zatočil si okolo levé ruky, pravou vzal bič a začal ním točit koňům nad hlavami. – Vida, že jsme usazeni, pozdvihl se trochu v sedle, nahnul tělo kupředu, po salaši ozvalo se táhlé „Ňéééé!“ – a v okamžení zmizeli jsme rychtářovi i krčmářovi s očí. Jedním letem uháněl s námi Mišo přes louže, jámy, kameny a hrbolce po „hradské“, jako by nás byl ukradl. —
Když jsme jeli nedaleko dědiny Almášu, zdvihl se z příkopu u silnice polonahý chlapec, u něhož ležely dvě plné vrecka. Jedním trhnutím uzdy Mišo koně zastavil, chlapec hodil vrecka, v nichž byla píce pro koně, za naše záda na koč, s hbitostí cvičeného tělocvikáře vyšinul se na ně, a již zase cítili koně nad sebou v povětří fičet osudný bič jako Damoklesův meč a Mišo, polosedě, polostoje v sedle, uháněl s námi dále. Kaštanové vlasy vlály mu okolo snědých lící, krátká košilka nad nahými plecemi, a když chvílemi „nazpak pozrel“, zdali nás některého neztratil, a bílé zuby zpod černých „bajúzů“ (kníry) na nás vycenil, nebyla to již ta trucovitá, počerná tvář, ale rozháraná tvář vášnivého jezdce. – Taková jízda jev Uhřích obyčejná a jedině takovou Maďar lúbí. —
Chlapec za námi byl pacholík od zadního páru, přední patřil Mišovi; bála jsem se o něho, aby hoře s vrecka nespadl, nabídla jsem mu tedy, aby sedl k nám, ale nechtěl. „Dobré mi tu hore, něviděu by som na koně,“ povídal, nespustě očí svých s koňů. —
Slunce pálilo, jako by oheň padal; přijeli jsme na vrch za Bohunice (Bagonya), chlapec rozhlížel se po obloze a začal: „Budě daždiť!“ – „Akože to vieš?“ ptám se ho. – „Eala!“ ukázal prstem na oblohu, „slunko vlasy rozpúšťava.“ – Chlapec mluvil pravdu; sotva jsme dojeli na osamělou poštu do Steinbachu, dvě hodiny cesty od Bátovec, začalo pršet. Mišo pravil, že nebude „dlho padať“, zastavil pod košatým dubem u cesty a rozvěsili koňům na voj kúšťok sena. My také slezli, pánové šli do stavení na žajděl vína, já zůstala pod dubem s Misou a Jankem. Mišo vytáhl z torby kus chleba, pořádný zavírák a podal mi, abych si ukrojila. Když jsem si já ukrojila, zakrojil kus Jankovi, pak začal jíst sám. – Chleba byl dobrý, bílý, jak v Uhřích u sedláků, výjmouc chudé kraje, bývá, dokonce na Dolení zemi. – Doktor přinesl sám víno Mišovi; bylo ale velmi kyselé a nechutnalo žádnému, – i Janko liboval si více vodu ze studánky, která se nedaleko nás ze země prýštila, čistá jak křišťál. —
Mílo se nám to sedělo pod zelenou střechou košatého dubu; pošta steinbašská leží u paty hory Hliníku, o samotě v lese. – Pánové v otevřené síni kouřili, krčmář přecházel z místa na místo, okolo stavení obcházel kozel, a domácí pes Dunaj – tak zvaný vlčí, obyčejný to pes v celém Uhersku – vida nás jíst, přidružil se k nám. – Ticho bylo vůkol, jen padání krůpějí na list a naše hlasy bylo slyšet. – Ale již se zase obloha sem tam modrala a Janko ujišťoval, že budě priam slunko svietiť (vyčasí se).
– Mišo mi byl zatím vypravoval o své ženičce, kterak ju lúbi a kterak je pěkná, čemuž Janko přisvědčil. I ptám se chlapce, kolko roků čítá? – „Něviem,“ odpověděl krátce. – „Prečo něvieš? Něvravela ti matěra ani otec?“
– „Němal som já matěru aj otca,“ odpověděl chlapec.
– „Sirota si ty?“ – „Něviem, zemreli nezemreli, len má tak zaněhali,“ řekl chlapec, pokrče rameny. – „A kde ťa zaněhali?“ – „Tam kdesi u káply v hoře (v lese). Tam má baniari, dobrí ludia, našli a chovali do telko rokov, až som narástol. Potom mi vraveli, aby som išol službu hladať.“ – „Prišol do našej dědiny a slúži u suseda, len robiť musí ako ktorý statečný chlap,“ pravil Mišo. – „Máš dobru službu?“ ptám se ho. – „Nie věru, gazdina dobrá je, iba gazda je mrchavý chlap. Špatnú strovu a jedny háby do roka. Pýtal som i peňazí, vravel, že dá, a nědau. Šak mu něbuděm slúžiť dlho, věru něbuděm.“
„Narastieš, puojděš za husara,“ řekl Mišo, podávaje mu ještě kus chleba.
„Věru puojděm, keď ma vezmu,“ odpověděl hoch odhodlaně, ukrojil kúšťok chleba, podal ho Dunajovi, pak se šel podívat ke koňům. – Mišo vypravoval mi, že Janko vskutku mnoho zkusí, ale že súsedé brání, aby ho gazda nebil tuze. – Ti malí pacholíci, husiari, voliari, kraviari a koniari ve vesnicích, jsou obyčejně děti chudých rodičů aneb čeledínů neprisahaných. Od malička povaluje se takový chlapec neb děvče v domě, upotřebuje se kde k čemu, až naroste a statečný kus práce zastat může, pak teprv dostane něco na penězích, dříve slouží za stravu a šat, který ovšem velmi jednoduchý je. – Jestli chlap vojákem být nemusí, může, když se mu nelíbí, ovšem do jiné služby vstoupit, ale musí být velmi zlý gazda, když mu „čelaď „ v domě chovaná odejde; byť i naříkali, přece je poutá zvyk k stavení, kde je zná každé zvíře domácí od koně až ke kuřeti. Materielně zle se málokde mají, o čemsi lepším nevědí; chováni v ustavičném poddanství, zvykli poslouchat otce gazdu, byť i s palicou do nich mlátil, jakož i gazda zvykl poslouchat šlechtice, svého pána, – kdyby ho i sebevíce trýznil. – „Kdo sám otrok, nezná vážit svobodu jiného.“ – Ale velice jsem se podivila, když mi vypravoval Mišo, že otec jeho pacholíka má, kterého si přivezl odkudsi z jarmoku, koupiv ho tam od vlastního otce (ovšem chudého a bezpochyby opilého) za pět zlatých šajnů! – „Bože,“ myslela jsem si, „to jsou v Evropě laciní otroci!“
A není to jediný příklad! – Ostatně se takový koupený čeledín nemá hůř než jiný, ten jedině rozdíl je, že koupený chlapec nesmi od gazdy jít, leč by musel za vojáka, kdežto jinému slobodno odejít, kam se mu líbí. – Je-li mu dobře, ovšem netouží jinam, ale když mu zle je, pak zají stě těžce břímě nevolnictví nese. – Ovšem že v nynějších dobách pomalu všelijaké neřády hrubé nevzdělanosti pominou. —
Přestalo pršet. Mišo seděl zase na koni, my ale šli za vozem pěšky, neboť šla silnice příkře nahoru; stupali jsme tedy v stínu dubů a javorů, které se nad námi klenuly, výše a výše. – Po deštíčku okřálo kvítí, jež podle cest i pod stromy všude dost kvitlo, čerstvou vůni vydychujíc. – Doleji viděli jsme mnoho žlutého náprstníku, výše jsme ho již nenašli. – Vyjdouce na Hliník, měli jsme před sebou vyšší horu Kainů. – Mezi Kalnou a Hliníkem rozstupují se poněkud vrchy, a tu vidět až k Sahám a vrch Szandu za Ďarmoty. – Slunce již se pomalu schylovalo k západu, když jsme stupali na Kainů; jediný doktor úr, který co pravý Maďar nerad pěšky chodil, dokonce na vrchy, ležel na kočí. —
Šli jsme mlčky, každý byl svými myšlénkami zaměstnán, sám v sobě se těše nad krásnou přírodou. —
Kolem cesty vysoké keře planých růží, jejichž rudé ovoce zdálí se již červenalo, husté loubí plaménku, v jehož tmavozeleném listu bělely se jednotlivé květy, a mezi nimi odkvetlé již, jejichž nitky z holínky vycházející v chumáč shoulené jako svítící péra vyhlížely. – Janko mi také řekl, že to zovou „svit“, a hned si kus utrhl a střechu klobouku rozedraného okrášlil. Mně ale natrhal kytici „lesních klinčoků“. – V stínu lesním bujné listí kapradí a brlienu, jímž si rády děvčata hlavy krášlí, na paloucích růžověla se jesienka; ať se podíval člověk kam podíval, všude radost a krása. – Vyšli jsme na horu Kainů, aniž bychom byli koho potkali. Ale tu přišel proti nám mladý chlapec, tak krásný, že by si ho fantasie malířova krásněji vymyslet nemohla. Oblek jeho byl čistý, kabanice strakatě vyšitá, okolo klobouku věnec svitu, v ruce valašku. —
„Kdeže iděš?“zastavil ho Janko.—„Do Děkýšadolu,“ odpověděl chlapec, ukazuje prstem do hluboké doliny, kde se páslo stádo a několik stavení vidět bylo. „A kdeže vy idětě?“ ptal se navzájem zase nás. – „Do Šťávnice.“
– „No, dobrého zdravia, Pánbuoh vám daj štěstia!“ přál nám hoch a obrátil se na lesní stezku, která vedla dolů do dědiny. —
Z Kalné vezl nás Mišo zase jako na tátošech, koč jen tak od země odskakoval, koně letěli jeden na tu stranu, druhý na druhou stranu, div že je ty provázky, s nimiž jen lehce spřežení byli, pohromadě udržely. Když jsme se mžikem podívali po stráních dolů, na sraze, do hlubokých dolin, zavřeli jsme oči a poručili se do vůle Páně.
– Já ale nabyla tolik důvěry v Mišu, že mne odvážnost jeho nelekala; smělému prý Pánbůh přeje! – Dědina Vysoká zůstala nám vlevo a vyjížděli jsme opět do vrchu na horu Vartu. Vždy výš a výše stoupáme, a tu najednou otvírá se překrásná vyhlídka, před námi leží daleká krajina; do Nitranské stolice až k Prešporku vidět, věnec Budínského pohoří, hory Janovské. Nad námi kupí se hory, hlava nad hlavou, nejvýše ční temeno Sitna; vrchol jeho skví se v zlatě, líbán od loučícího se slunka, jež poslední svůj pohled jemu posílá. – Zajde; zůstanou jen zlaté, růžové upomínky. – Až druhé strany vychází na čisté obloze melancholická tvář měsíce, provázena třpytící se hvězdou večernicí.
V údolinách lesknou se zrcadla malých jezírek aneb rybníků, jako by je příroda byla k potřebě dala těm mladým vrbám a břízám, co vůkol něho stojí, a vždy se v něm zhlížejíce. „Jaj bože, ako je to peknuo!“ povídal si Janko.
Kdož je s to takové okamžení slovy líčit, krásy, jež oko jeho zří, popisovat? – Nemožno! – Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření, tomu darmo mluvit! —
Z Varty sjížděli jsme již dolů jen k Siegelbergu, na Vindšacht (vlastně „Windische Schacht“), ale Janko povídal, že se tam „Na pecinách“ říká, a já proti jeho opravě nemohla ničeho namítat. – Bylo osm hodin večer, když jsme po špatné dlažbě šťávnické k hostinci dojeli. Rozloučila jsem se s Misou a Jankem jako s přáteli, a zajisté chlapec pravdu mluvil řka: „Veru by som s vámi šiel kraj světa!“ —
UHERSKÉ MĚSTO
(ĎARMOTY)
Národopisný obrázek
Ďarmoty Balašovské jsou stoliční město Novohradské stolice a leží mezi Vacovem a Lučencem na levém břehu Iple v pěkném údolí. – Od Vacova přes Rétság, Vadkert na Ďarmoty a od Ďarmot přes Lučenec vede silnice do horních stolic Slovenska.
Balašovské jmenují se proto, že patronem jejich byli páni Balassové, mocný to někdy rod, nyní držitelé hradu a panství Modrý Kámen řečeného. Od koho město Ďarmoty založeno a jakou mělo historii, udati nemohu, nemajíc k tomu dostatečných pramenů. Povídá se, že bylo již za časů Jiskry opevněné. Když Turci tamějších krajin dobyli a v nich se osadili, bylo v Ďarmotech sídlo pašalika a město bylo prý dle starých pověstí dvakrát zdmi obehnáno a po turecku vystavěno, jakož se i o jiných městech povídá, jichž Turci dobyli a osadili. – V Ďarmotech se dosud jmenuje horní část města Velký a dolní část Malý Tában, což se udrželo ještě z dob tureckých a tolik co oddíl znamená. Posavad za jednou postrannou ulicí, blíže břehu Iple, viděti kus staré bašty. Ďarmoty počítají 8000 obyvatelů, mezi těmi dva tisíce židů, deset rodin Srbů, malou část cikánů; ostatní obyvatelstvo jsou Slováci. – Náboženství je míchané, katolické a luteránské. – Město je dosti výstavné proti jiným městům na doleních Uhřích. Široká hlavní ulice, táhnoucí se uprostřed města, je spolu i náměstím; od ní vybíhají ulice a uličky vpravo k Iple, vlevo do polí. Horní část města je výstavnější. Na horním konci ulice je dům stoliční, výše něho čtyřpatrová, do čtyrhranu stavěná temnice (vězení), zřízená dle pennsylvanského systému, dle něhož se ale nikdo nespravuje. Je tu na 300 vězňů. – V téže části horní ulice je kostel katolický, zastíněn vysokými akáciemi, fara, škola katolická, městský dům, pěknější krámy kupecké, hrdé sklepy, jak je Slováci nazývají. – V pobočních ulicích jsou dvorce zámožnějších měšťanů a pánů, též ústav dívčí, v němž mnišky vyučují; je zřízen jako klášter. – V poboční jedné ulici je kostel luteránský, stojící na zvýšeném místě, stavěn v slohu gotickém, okolo něho jsou staré lípy a zelená pažiť; při něm je i fara a škola luteránská. – Uprostřed hlavní ulice je kostel řecký; vystavěli si ho i udržují tamější Srbové, nejvíce zámožní kupci. – Také židé mají svou modlitebnu. – Nejzáze v ulicích jsou chýše gazdovské.
V seřadění domů nepanuje dokonce žádná symetrie, každý stavěl, jak se mu líbilo, na to se nebralo pražádného ohledu, zdali jedno stavení o kus dále do ulice postaveno než druhé a je-li vyšší nebo nižší o kus; je viděti nejbídnější baráky i v hlavních ulicích. – Domy za posledních let stavěné bývají jednopatrové s většími a více okny do ulice, starší domy měšťanské i panské jsou ale naskrze nízké a nemají mnoho oken do ulic ani veliká; na oknech všude okenice bud' starodávné, nebo žaluzie, které obyčejně po celý den v létě zavřeny bývají a teprv večer se otvírají. Také zhusta u oken do ulice mříže vidět. Jizby bývají velké a nábytku mnoho a někdy skvostného; v starších domech viděti nejvíc dubový, začasté i pěkně vykládaný, dle starého způsobu. – V jizbě, kde se jí a přes den sedává, nesmí chyběti krb; obyčejně je u velikých kamen ve zdi. Bez ohně v krbu by v zimě ani v jizbě veselo nebylo. Před každým panským stavením je na straně do dvora, kde se obyčejně do obydlí pánů vchází, předloubí na sloupech spočívající; dle toho se každé panské stavení pozná. Ve dvoře jsou komory pro dvorní čeládku, konírny, chlévy, kolna atd. Obyčejně je takový dvorec kolkolem ohrazen a při něm zahrada ovocná i květná. Dřevnější časy páni na zahrady mnoho obětovali, i zahradníky si drželi. Nejvíc se o zahradu paní stará. Krom některých panských domů a dvorců z cihel a kamene stavěných jsou všecka stavení jen z měkkých těhel (vepřovic). Selské chalupy a menší baráky bez základu, jen na nízké podzídky; střecha buď šindelová, buď došková. Komíny u selských stavení nejvíce dřevěné. – Mnohý gazda, když si chce novou chýši stavět, dá si narobit od čeládky nebo koupí od cikánů těhly a vystaví si ji sám, třebas nebyl zedníkem. Okna mají maličká, obyčejně jednu dvě tabulky skla nebo čtyry malinké, do rámce vsazené. K otvírání tato okna nejsou. Při stavění chýše se hned s rámcem do zdi zasazují, dvéře se také o jarmoku hotové již kupují, a tak je taková chýše brzy celá hotova. Uvnitř je pitvor (předsíň) s ohništěm a po stěnách visí sprostší riad (nádobí hliněné). S jedné strany pitvoru je izba, s druhé srub čili komora, kde hospodyně šaty, poživu a rozličné věci mají. V izbě je veliká pec, která bezmála třetinu izby zajímá a z hlíny jen uplácána je. Kdo ji pořádně staví, udělá nejdřív z dřevěných obručí formu pece, obyčejně je jako vysoká, nahoře trochu plochá homole; tu obručovou vazbu postaví na nízkou podzídku a potom ovaluje hlínou s plevami smíchanou, každou jednotlivou obruč tak tlustě, jak třeba. Když je dřevěná vazba dosti tlustě hlínou oplácána a při vrchu zavřena, urovná se, ještě jednou potře hlínou, očistí a naklade do ní oheň, který v ní dva i tři dni hořeti musí, než hlína vyschne a ztvrdne. – Po vytopení se pec uvnitř vymaže a zevnitř obílí. Topení je zvenku. V peci té peče se chléb a v zimě topí. Drží dlouho teplo. – Mimo pec je v izbě lože, strakatými poduškami pyramidálně vy stlané, jedna neb dvě malované lady (truhly), sudeň (police), stůl a několik židlic, někdy jen hrubě stesaných. – U katolíků po stěnách v průčelí obrázky svatých a při polici nádobí visí, u luteránů jen velmi čistě chované nádobí rozličného druhu, ve zvláštní almárce pak neb stolku aneb i za příčním trámem ve stropu bývá bible.
– Podlaha je z hlíny utlučena jako mlat; na svátky se postele senem. U možnějších viděti i desky. Při stavení je chlév na krávy, chlívek na ošípané, otevřená kolna na pluh a vozy a leda ještě studně s váhou a okovem; stodol není, poněvadž se obilí nemlátí. Ohrazeno je každé stavení nízkým bud“ z hlíny splácaným, buď živým plotem.
– Bývají také i u sedliackých chýší sady, ale želbože, jak pěstěné! Pod okny u přístěnku lávka buď jen z hlíny splácaná, ani drnem neobložená, aneb kus klády. Ve městě jsou pořádné lavičky přede dveřmi, neboť je to způsob, jak se setmí, že vycházejí gazdiny ven a na lávkách sedíce zhovárají. — Velmi čistotné jsou gazdiny cikánské, a největší nepořádek a nečistota panuje mezi židy. V ulicích pobočných jsou baráčky, které se pazdernám podobají a nikoli obydlí lidskému, a přece v nich mnohdy četná rodina bydlí. V čas pľúšťe (dešťů) stává se, že takový hliněný barák rozmokne; není to řídký úkaz. Máj etnik nechá tu hromadu hlíny ležet a vystaví si vedle ní jiný barák, to ho nestojí tolik práce, jako kdyby měl tu hlínu odvážeti. V staveních z těhel drží se velmi rádi mravenci a nedají se vypudit. Obyčejně jich není vidět, ale jak se přinese něco sladkého, ovoce, cukr a dokonce med, v okamžení se hemží až černo, že neví ani člověk, odkud přišli.
Ďarmoty jsou po Uhersku známy, že je tam mimo Debrecín nejvíc bláta, což vskutku pravda. V čas plúští bláta po kolena, v čas sucha prachu nad kotníky; člověk neví, co je horší. V Debrecíně jsou alespoň lávky podél
domů, aby lidé v bahně neutonuli, ale v Ďarmotech si takovéto všeobecné potřeby nikdo nevšimne; nechť každý hledí přebroditi se, jak může. Proto musí i ženské vysoké boty nositi, jinak by za mokrého počasí ani přes ulici nemohly. Že tolik bláta, toť jest pro velkou nečistotu v ulicích, že se nikdy staré bláto nevyváží. Všecka smetí, stará sláma, makoviny, plevy, zeliny i zdechlina hodí se jen na ulici. Vidíš po ulicích celé hromady smetí a na nich roste brambor, klas obilný, bob i někdy okurky; všude i v hlavní ulici tu jáma, tu kámen, že by jím ani chlap nehnul; to vše se přejede a obejde. Každá ulice má také svou obecnou kaluž, obyčejně vprostřed ulice. Do té louže vtéká mnohonácte stružek a struh z okolních domů, a když delší čas neprší a louž nemá žádného odtoku, stojí zkažená voda v ní, až se celá zelenem potáhne a zapáchá; ale to nikomu nevadí, ani kuňkání žab v uličních kalužích.
Před Božím tělem obyčejně zasypou služky močály, alespoň v hlavnějších ulicích, pískem a shrabou ulice, ale za dva tři dni starý nepořádek. Kdyby uliční psi, jichž je v Ďarmotech množství, smetí neroztahali a volové je nezašlapali a vítr neroznosil, musel by člověk, chtě po ulici jíti, dříve se prokopávati. Když potom několik dní prší, je po všech ulicích moře bláta. Největší močál je pod luteránským kostelem, odpola zarostlý sítinou. Okolo něho jsou nejvíce baráky židů a nejchudšího lidu. Tam panuje zimnice celý rok. V lete vidíš tu před chýšemi u samého kalu choré na slámě ležeti a na slunci se vyhřívati. Že kaly tyto a nečistota po ulicích hlavní jsou příčina panujících tam zimnic, tomu nikdo nevěří, a proto se to také ne vysuší. Když bývají již příliš veliké výmoly na hlavní ulici, kudy i silnice k Lučenci vede, vysílají se rabové (vězňové) na správu cest. Ti nakladou do jam čečiny (chvůje), vyplní je pískem a to je celá správa; jak přijde deštíček, spláchne písek a holá chrastina vyčnívá z jam, že si v tom dobytek div nohy nepoláme. Co ulice ďarmotské poněkud krášlí, jsou akácie porůznu rozsázené, zvlášť v máji, když kvetou.
U samého města, konec Cikánské ulice za luteránským kostelem, jsou cintěríny (hřbitovy), luteránský a katolický. Mezi oběma vede cesta do polí do dědiny Patvarce. – Při katolickém hřbitově u samé cesty měli svoje ležení diví cikáni. My u nás zvykli jsme viděti svaté pole v každé malé obci ošetřované a ozdobené s všemožnou pečlivostí; hroby svých milých zemřelých má každý v úctě. Tak tomu není v doleních stolicích Uherska, a málo v kterém místě najdeš hřbitov tak opatřen jako na horním Slovensku nebo u nás. Aby hřbitov trochu dále od města byl a na příhodném místě, na to se nebere žádného ohledu. Tak i v Ďarmotech je při samém městě nablízku velkého močálu, že pro mokrost na některých místech ani pochovávat se nemůže, a jen dvacet kroků výše bylo by nejpěknější položení bývalo. Ohrazeny jsou hřbitovy, jakož i všude jinde, příkopem (járkem), který místy není ani tak široký ani hluboký, aby dobytek okolo chodící aneb se pasoucí na hřbitov se nedostal. Ovšem strana od hřbitova je osázena kustovnicí (Lycium), z níž tam obyčejně ploty se dělají, které lid živá paseka jmenuje, ale kusem je hustá jako plot, kusem nic. Hřbitovy ty podobají se hájům; tu stojí hromada stromů (skoro samé robinie), pod nimi chrasť, takže člověk prolézti nemůže; tu zase stojí jednotlivý strom neb keř, a zase kus prázdného místa, na němž obyčejně nejvíc hrobů. O seřadění rovů není řeči, a jako na ulici, tak i tam tu pahrbek, tu jáma. Je tam vidět i několik kamenných pomníků a železných křížků, ale z dřevěných křížků a vroubení obyčejně jen kusy, neboť ty před cikány neobstojí, záhy se jim to hodí na oheň. Vzpomene-li milující srdce a ověnčí-li hrob kvítím, je-li krásné, zajisté na něm nesvadne; jestli si je pasák za klobouk nedá, ozdobí se jím cikánka. Příroda jedině zdobí nejpěkněji opuštěné tyto hroby. Časně z jara obloží je zeleným pokrovcem a na ten sází jiné a jiné kvítí od jara do jeseně. Tu na nízkém rovu místo pomníku keř šípkový, na jiném orgován (modrý bez) neb husté loubí svitu (Clematis), jehož hebké větviny od keře ku keři se pnouce pěkné oblouky tvoří. Tu zase pokryt jest rov kvetoucím brlienem (barvínkem), ozdobou to nevěst; a kde ani kříčku zeleného, kde i tráva uvadla, tam červená se vysoký bodlák aneb dzievana (divizna) šedý svůj list rozkládá po rovu, štíhlý zlatokvětý prut vypínajíc do výše na místě křížků neb studeného kamene. Vysoko pak nad hroby klenou se ratolesti pěkných robinií, obsypaných v máji tisícerým bílým a růžovým květem. – Na luteránském hřbitově je dřevěná bouda, měla to snad býti márnice, ale prozatím slouží v čas nechvil cikánské rodině za skrov, kostnic jsem nikde neviděla, bezpochyby že se kosti nevykopávají. Ptáš-li se, proč se hřbitovy neohražují, odpoví ti Maďar: „Jest to způsob židovský – ale Maďar miluje volnost a svobodu i po smrti!“ – Slovák poví: „Ne proto, ale že by se mu nechtělo o soudném dnu přes zeď lézt.“