Lator je od Malého Důra as ix/2 hod. cesty vzdálen a leží u kořene vrchu Kecete zvaného, v hluboké kotlině, která též trojúhelník tvoří. Čára od západu k severu se táhnoucí je rovná, úbočí její jsou strmé, shora až do doliny křovím zarostlé. Západní úhel je tak snížen, že vysokost jeho jen as 70 sáhů obnáší; západní čára k východu běžící, z počátku strmá, křovím zarostlá, náhle se mění v ozrutná skaliska, které až do 100 sáhů výše vystupují a až k samé dolině se kloní. Délka té čáry obnáší 172 sáhů. Bok od severu k východu volno se sklání. Obvod celého prostoru činí 412 sáhů. V kotlině samé je malá návršina, 15 dlouhá a 6 sáhů široká, od úhlu západního as 2 o sáhů vzdálená. Proti ní vodorovně je druhé návrší 12 sáhů dlouhé, 6 sáhů široké, od severního úhlu 100 sáhů vzdálené. Prostor kotliny obehnán náspy 11/2 sáhu zvýší, náspy ty jsou na straně severovýchodní vyzděny. Kde se čáry západní a severní sbíhají, vybíhá kotlina v úzký, 52 sáhů dlouhý chvost, který se k východu zatáčí. S obou stran skoro kolmo vzhůru vysoké skaliny se vypínají a západní strana strmě do doliny padá. Prostor mezi skalinami je někde i sáh a nejvýše 3 sáhy široký. Ku konci náhle dolů spadá a naproti němu je kulatý vršek zděnými hradbami obtočený. Při vrchu je zeď do kulatá stavěná, as 3 sáhy vysoká, snad věž, bašta či co někdy bylo. Hradba dolejší i horní zeď jsou na jižní straně otevřeny, právě naproti východu ze skalního prosmyku. V prohlubině, která je mezi skalinami, od kotliny vybíhající, a mezi oným kulatým vrškem, na němž ona bašta stojí, viděti je posud kusy zdí, a bezpochyby že tam byly spojeny. Vršek ten kulatý, jehož kořen až po dědinu Lator zasahuje, s jedné strany potokem Vízfött a s druhé strany cestou je otočen. Potok Vízfött vytéká ze sedmi studniček, které se v západním úhlu pod vrchem Kecetem ze země prýští nad kotlinou ve výšce as 70 sáhů. Cesta na severovýchodní straně vede od Důra do dědiny Latoru a od té odděluje se jedna krátká, ale velmi strmá a již zcela zastaralá, která vede do samého hradu dolů.
Při první návršině v kotlině v severním úhlu jsou náspy rozkopány; tam vydobyly se popelnice, ale ovšem z neopatrnosti se potloukly. Kopalo se ještě výše, než celé popelnice nevydobyli; střepů ale tam leží všude dosti. Mimo to našel tam farář ze Sály, kamž Lator kostelem patří, zlatý peníz s nápisem Caesar Augustus, a v samém hradu nalezen byl pancíř a peníze velkosti dlaně.
Dědina Lator počítá asi 30 domků a je čistě slovenská; stojí teprv asi od 50 let. Historického neví se o Latoru ničehož, jen mezi obyvateli v Sály se povídá, že na Latoru Čechové byli a v skalinách že se proti nepříteli zatarasili.
Majorvár leží v té samé úzké dolině co Malý Dur. Od Malého Důra na jih se ustavičně jde dolinou až k patě příkrého vrchu, na němž Majorvár stojí. Jako Halomvár, Děvín, má i Majorvár onu podlouhlou formu, má též ohradu a náspy, ale je mnohem menší než onyno, maje jen 120 sáhů v objemu, a jde směrem od západu k východu. Na západ je velmi strmý a skalnatý. Hradiště, uprostřed je prohlubené, stromovím a chrastím zarostlé, ale o zdech žádné památky. Na západní straně nad Majorvárem strmí vrch zvaný Kis-Dobrák (Malý Dobrák). O Majorváru se též povídá, že ho Čechové vystavěli a že v něm jeden z Jiskrových soubojovníků přebýval. Více se o něm neví. O Kecskevám, Somváru a Hársasu, ježto všecky tři na vysokých vrších v chotáru malodúrském stojí, též historie mlčí. Na posledních třech jsem ale nebyl.
Dolnozemské chlumy
Na nížinách uherských množství chlumů se nalézá, od Maďarů halmok zvaných. Nejvíce jich mezi řekami Tisou a Dunajem, Tisou a Körösem (slov. Karasa). Tak od Tiszafüredu až po Mindszent, kde Koros do Tisy padá, 14 chlumů se nalézá. Některé z nich svá vlastní jména mají; tak se chlumy u Földváru zovou Bárta a Foldvárihalmok; nedaleko Kúnhegyesa Garahalom, výše něho Torok a níže Ketteshalom, při Csibakháze Egyeshalom, Sidóhalom, Kenyérvárihalom. Ostatní jsou u Orvényu, kdež má jeden jméno dědiny, Orvényhalom, na pustině Szent-Gyórgy (Svatojiřské) a u Szent-Miklóse. Dva chlumy jsou na pustině Šakaltašské.
Korabinský naznačil ve svém díle Geographisch-historisches Wörterbuch, str. 646, o chlumech u Szarvase následující:
„Tak řečené halom, halmok jsou v okolí Szarvase (v Bíkešské stolici) pamětihodné. Jsou zčásti přirozené, zčásti uměle nasypané, homolovité a o něco větší než chlum u Hainburka nedaleko Vídně. Počet oněch chlumů obnáší několik set a některé mají svá vlastní jména.“
Dorner ve své „Topografisch-naturhistorische Beschreibung des Banats, Pressburg 1839“ pod článkem Die banatischen Sandhiigel takto píše:
„Poříčím Karasů (Koros) rozkládá se rovina as 7 d mil velká, větším dílem sypkým pískem pokrytá. Na této rovině viděti množství chlumů, od Valachů bielo brda zvané. Od Palanky až výše Karlsdorfu takměř v stejném rozestavení vynikají; směr jejich jde od jihovýchodu na severozápad, V polích alibunárských se ztrácejí. Tyto tak rozsáhlé chlumy skládají se z písku, jsou dílem holé, dílem travou porostlé, některé i lesem. Uvnitř těchto chlumů nalézají se kosti zvířecí, volů, jelenů, mezi těmi inkrustované sulky jedlové a smrkové, trupele z lip, z buků a železné i měděné střely, ježto starobylost pískových vrstev podivuhodně označují.“
Aradské chlumy (viz Perecsényi Nagy László v Tudom. Gyiijt.). Na aradských chlumech zdaleka viděti, že jsou uměle dělány. Tamější lidé jmenují je tureckými a tatarskými. Mají také ale mimo to svoje vlastní jména, na př. Vér, Csauz, Katar, Leél, Halga, Csorsz a j. Mnoho romantického si lid o nich bájí.
Vzhledem původu jejich platí tam mínění, že jsou trojí: chotárské, strázní a hřbitovní chlumy čili mohyly.
Již Anonymus vzpomíná, že Arpád chotárem naznačil vybojovanou krajinu; možná tedy, že v dolejších rovinách, kde ani potoků ani vrchů a dolin, ani kamene k naznačení mezí není, ze země je nasypali. Takové jsou Iratos, Lölköház, Bankuta, Kakuc, Kamara a jiných více. V uherských starých listinách se cumuli regii nazývají.
Strážní čili tak zvané tatarské, turecké chlumy nalézají se v Pešťanské, Stolnobělehradské stolici, u Gyuly a jinde.
Palatinalia iudicia až po Matyáše krále se na chlumech odbývala; ty chlumy zovou podnes Bíróhalom. V Novohradské stolici je nalezneš okolo Mohory, Romhánye a jinde.
Hřbitovní chlumy povstaly pohřbením velkých mužů, vůdců bitev. Anonymus, Koza a Thurócz o nich praví, že jsou nasypány pagano more. Takových chlumů se mnoho nalézá v Bělehradské stolici, v Batajském chotáru a v okolí jeho, kdežto Ethel nad Římany zvítězil. V chlumech těch nalézají se lidské a koňské kosti a podnes se jich tam sto nalézá. To samé značí chlumy orodské a chlum dombeďházský.
Před několika lety dal pan Draskóczy, fiškál v Nyíregyháze (v Sabolčské stolici), jeden z tamějších chlumů do polovice rozkopati, a tu uvnitř mohyly přišli na mnohé vodorovné oddělení a komůrky, v nichž popelnice stály. V popelnicích našli popel a ptačí kosti. Chlum ten a mnohé jemu podobné jsou prostřední vysokosti a mají směr od západu na východ. Vrch je homolovitý, západní bok spadá kolmo dolů jako useknutý, východní se pomalu dolů níží, až s rovinou splývá.
Když před několika lety na slovo vzatý ruský učenec a zpytatel starožitností prof. Srezněvský po Slovensku cestoval, vyjádřil se o níreďházských chlumech a jim podobných, že se zcela podobají chlumům na rovinách ruských, s tím jen rozdílem, že ruské chlumy čelem na východ strmí a že jsou vyšší než níreďházské. Jakkoli úsudky o těchto chlumech velmi rozličné jsou, já srovnávaje podobnost níreďházských chlumů s ruskými mohylami a bera do úvahy i to, že v níreďházském chlumu popelnice, zvířecí kosti, peníze, trupele z lip a buků se našly, mám za to, že nejen ten jeden níreďházský, ale množství jiných podobou a položením mu podobných chlumů nic jiného nejsou nežli mohyly.
Kterého národu popel v nich skryt odpočívá, to ovšem těžko určiti, ale dalo by se vysvětliti otevřením více chlumů na rozličných místech se nalézajících. Bohužel že je málo u nás těch, kteří by se o takové věci starali a si jich všímali. Kdo by vůli měl, tomu překážejí okolnosti. Tudy stává se, že mnoho krásných a důležitých pamětností nazmar přichází aneb v skrytosti ležeti zůstává. Jest u nás velký poklad starožitností a bylo by velmi přáti, aby se našel i u nás muž, který by ho k prospěchu našemu vyčerpati znal.
HRY, HÁDANKY, PÍSNĚ A ŘÍKANKY
HRY
TĚLOCVIČNÉ HRY SLOVENSKÝCH CHLAPCŮ
Jak naši čeští chlapci, tak i mladí Slováčkové tělocvičné hry milují a malým pastýřům ovcí, kteří skoro celé léto na vysokých horách při stádech zůstávají, bývají jedinými. Na př. u nás v Čechách říkají „kotrmelce metat“ a na Slovensku v Trenčínské stolici košúty prevracať; — když naši chlapci „kola v povětří“ dělají, tamější zas kolesa lámajú. — Hru na míč též dobře znají, ale mič jmenují loptu a lopatku k odrážení míče, již naši chlapci palestru jmenují, oni kampa zovou. U nás volají chlapci při hráni: „Odraz palestrou“ – tam „Daj kampu“.
Na pretěky je, co u nás říkají „na dostíhanou, na honěnou“ hrát; chlapci postaví se jedním šikom (do řady), jeden ustanoví cíl, až kam mají běžet, a když na ně zavolá: Pohnitě sa!, dají se v běh. Někdy se také jeden s druhým o něco staví (vsadí) – jestli dříve cíle doběhne; obyčejně jde tu ale jen o slávu, tak jako při pasovaní, čemuž naši chlapci říkají také „chytnout se do křížku“. – Který v zápasu nepřemožitelný, má se nač pyšnit.
Slovenští chlapci umějí se též dobře boriť (pěstmi nabírat), to však mnohdy neblaze končí, když v rozháranosti a dychtivosti po vítězství jeden druhého pěstí do žaludku uhodí, až se druh skoro bez sebe na zem svalí. Při zápasech a boření odhodí chlapci vrchní oděv, široké rukávy u krátkých tílek košil se vyhrnou až po ramena a tak se potýkají.
A kterakpak hbitě se umějí vyrieštiť (vylézt) na stromy a po haluzích sem tam skákat jako veverky, jako u nás. To ale málokdo dokáže, co jeden mladý valach z vesnice Valaskej (ve Zvolensku). Ten byl v takovýchto hrách mistr velmi silný a odvážný. Jedenkráte v dobré vuoli, dívaje se při pasení na mocný, velmi vysoký smrk, pravil druhým valachům, oč se s ním chtí stavit, že se na tom smrku vydybí na hlavu (postaví na hlavu). Žádný tomu nechtěl věřit, a bača sám řekl, že by se s ním chtěl stavit o berana a nové krpce, kdyby on to dokázal. – Valach neřekl nic, zaskočil do kolihy a přinesl si ruční pilku; pak shodil čapku, huni, rukávy vyhrnul, sekerku i pilku strčil za pas a hajdy začal se nesut pomalu na smrk. – Lezl výše a výše, kde mu haluze překážely, odsekával si je a jen malé zadrápky nechával, aby se měl čeho držet nohou neb rukou. Když byl již velmi vysoko, kde se kmen začal k vrchu oužit, milý valach se pevně nohami a rukou do haluzí zapěl (zapjal) a pilkou začal svršek stromu podřezávat. Podřízna ho, shodil dolů; když šému poštěstilo, oddechl si, pak sekyrku a pilku pověsil na haluze, naplil si do dlaní, křikl dolů na druhy, aby dali pozor, a než se tito nadali, vydybil se na sříznutém vršku stromu na hlavu. Zůstali podivením nad tou odvážlivostí všickni zaraženi, když ale valach zase na nohy se postavil a vezma sekyrku a pilku dolů slézal, šel bača chystat toho berana a druzí čekali pod stromem, až odvážlivec šťastně dolů slezl. Tímto kouskem stal se onen valach známým v celém okolí.
Naši chlapci házejí rádi kamenem do cíle, slovenští svými sekyrkami čili valaškami, také jimi rádi nad hlavami pohazují, čili jak oni říkají, zvrtají, poněvadž když sekyrku vyhodějí vzhůru, s velikou hbitostí a lehkostí se to stává, jako by se jim z ruky vyvrtla. Toto zvrtaní sekyrek nad hlavami je způsob při valašském tanci (hajdukování), kde tancuje vždy buď jen muž neb dva proti sobě. —
Přeskakování šibenic je velmi oblíbená hra. – Jsou-li při ruce, vrazí se do země na několik kroků jedna od druhé – dvě tyčky, které by měly při vrchu rozpole, totiž aby rozštípnuty byly jako vidle; do těch rozpol položí se příční tyčka hezky vysoko a šibenice je hotova. Nyní začnou zpívat:
Hore, chlapci, nohavice,
preskakujtě šibenice!
Bysťusvete, na dva razy
popluj ruky, nezlom vezy! –
Popotáhna si nohavice a naplivna si do dlaní, jeden za druhým se rozbíhá a hop! přes šibenici jak kamzík. Který dobře přeskočí, je chlap; který uvázne, utrží posměchu. Nejsou-li tyče, narovná se chvoje, dřevců aneb i šatstva na hromadu a navrch se dá ještě klobouk a skáče se přes to.
Choj boky naprávať! zavolá jeden chlapec na druhého; ten přiskočí, postavějí se zády k sobě, jeden dá ruce za hlavu (nazpak ruky), chytne za sebou stojícího za rámě u samého paží a vyzdvihne ho co možná vysoko nad hlavu. Když ho pustí, udělá to ten zase onomu – a tak si někdy hezkou chvíli boky napravujou.
Sůl vážit je také jedna tělocvičná hra pastevců slovenských. Jeden silný postaví se čtyrnožky (na ruce i na nohy) na zem; po boku sedne z každé strany jeden a ti dva položí mu nohy na hřbet, rukama ale chytne jeden nohy druhého, pevně se drží a tak se pomalu nahoru dolů převažují. Když ale spodní se natáhne, vážky zdvihnou koty vzhůru. —
Na bič hrajou rádi chlapci v Gemeru; a je to velmi těžká hra, při níž síly i hbitosti třeba. Pět neb šest nejsilnějších chlapců chytnou se za ruce a rozprostrouce se postaví se rovnou radou. Ti dělají dřevce biče. Těch chytnou se zase chlapci, kteří jsou bičem (násadkou), a poslední na konci je švihák. To je vždy buď ten nejhbitější neb nejchytřejší, neboť jak na síle doleních (dřevce) záleží k rozpřáhnutí se a zadržení, tak záleží na hbitosti šviháka, aby mrštným rozběhem udělal dobrou otáčku a bič nepřetrhl aneb sám daleko neodlítl a na nos nepadl.
Na koridona hrajou pastýři v Trenčínsku takto: Koridon musí být největší a nejsilnější; ten klekne na jedno koleno, na druhé koleno sedne si mu chlapec (již při hráni tom beranami jsou); koridon chytne ho okolo pasu a drží ho. Tomu chlapci na klín sedne třetí, tomu čtvrtý, pátý, až je jich dlouhý řetěz. Jeden druhého drží okolo pasu. Nyní se začnou pomalinku z jednoho boku na druhý kolébat, při čemž musí dát každý dobrý pozor, aby z klínu se nepošinul. To trvá tak dlouho, jak dlouho koridon vydrží klečet; najednou on ale svého berana pustí, nohu pod ním vytáhne a celý řetěz válí se smějící po zemi; když se seberou berani, honí koridona.
1. HRA NA PANNU
Tři chlapci se vyloučí. Jedno děvče je panna, ostatní její hlídači. Panna sedne, hlídači do půlkola okolo ní. Jeden z tří chlapců je hlasatel, jeden Pardion a jeden Šalomoun. Ti předstoupí před pannu a hlídače, hlasatel napřed, Pardion a Šalomoun trochu pozadu. Začne zpívat hlasatel jednotvárným hlasem:
Jede, jede Pardion,
jede, jede Šalomoun,
jede, jede celé naše rytířstvo!
Hlídači tímtéž hlasem:
Co žádáte, Pardione,
co žádáte, Šalamoune,
co žádáte, celé naše rytířstvo?
Hlasatel:
Vaši dceru krásnou
jako hvězdu jasnou;
ona má tři dvory
o devíti komorách.
Hlídači:
My vám ji nedáme,
my si ji necháme,
ona má tři dvory
o devíti komorách.
Hlasatel:
Poroučí se Pardion,
poroučí se Šalomoun,
poroučí se celé naše rytířstvo!
Tak se třikrát opakuje. Po každém zpěvu hlasatel s Pardionem a Šalomounem odejdou. Když po třetí přijdou a hlídači pannu ještě dát nechtí, neporoučejí se, nýbrž přiskočí, pannu ukradnou a pryč s ní utíkají. – Hlídači je pak honí, a který chytne pannu, je-li děvče, musí být pannou; je-li chlapec, hlasatelem, a hra se znova opakuje.
2. PROPLÉTÁNÍ (PREVÍJANIA) VĚNCŮ
(Hra děvčat na Slovensku)
Děvčata chytnou se za ruce a udělají kolo čili věnec. Nejdřív se několikrát kolem zatočí, pak stanou na jednom místě, kolo roztrhnou, krajní dvě děvčata zdvihnou spojené ruce vzhůru a tak je drží vozvysok, tvoříce bránu. Nyní všechny ostatní, vždy protisebně stojící pár, tou branou procházejí, ale před branou se zase tak postavit musejí, aby se nový věnec tvořil, aby když starý rozvinut, nový již zavinut byl. Jak ze starého jen ty dvě děvčata bránu tvořící zůstaly vstoupí i ony v nové kolo a první dvě, co z kola byly šly a naproti nim stojí, musí novou bránu otevřít a opět se rozvinujou. Tak se proplétají v největším pořádku a rychlosti, a když to je na louce aneb u větší prostoře v dědině, pěkné na ta děvčata podívání. Ve Valaskej, dědině to mezi Horní Lehotou a Březnem ve Zvoleňské stolici, zpívají při tomto proplétání děvčata následovně:
Javor zelený,
šuhaj červený,
něchoď do lesa,
tam ta obesia;
načo tebe les,
sám sa ty obes
Vološinovej
Marieně na vez!
3. HRA NA NEVĚSTU
(Ze Zvoleňské stolice na Slovensku)
Tuto hru hrávají děvčata odrostlejší. – Schytí se za ruce a udělají kolo. Jedna stojí uprostřed. Děvčata začnou se pomalu točiti okolo ní a ona se v prostředku také točí a vrtí. Přitom zpívají monotónním hlasem:
Haj, mamko, mamko,
iděme do poľa žať,
keď nažněme,
dovezieme
ti domu nevěstu
bielu jako holubičku,
červenú jako růžičku.
Jak to dozpívají, ta z prostředku běží, uchopí jedno z děvčat v kole stojících a začne s ní dokola tančiti; ostatní postaví se v páry a tančí za ní. – Za chvíli pustí jedna druhou a každá o sobě točí se a vrtí jak vřetánko, a zase schytí se za ruce a postaví v kolo. Která při tom nenalezla páru, ta je nevěsta a postaví se uprostřed. Nyní se začnou ostatní opět okolo ní točiti a monotónním, hlasem zpívati:
Haj, mamko, mamko,
už sme nažaly,
něvestu sme doviezly.
Co nám za to dáš.
Dáš nám, dáš
medíka (medu) na koláč.
4. HRA NA KUŘÁTKO A JESTŘÁBA
(Ze Zvolenské stolice na Slovensku, a nejvíc hraji jen děvčátka tu hru)
Vyvolí se nejdřív jestřáb, pak kvočna a ty ostatní jsou kuřátka. – Kvočna začne kvokat a kuřátka se okolo ní seženou a po zemi jako by zrnka hledala. – Jestřáb nedaleko sedí, kope jamku a ustavičně si říká: „Kopem, kopem jamku.“ – Kvočna jej vidí, běží k němu a ptá se ho: „A načo ti ta jamka?“ – „Vodu zvariť (svařiti),“ odpoví jestřáb. – „A načo ti ta voda?“ – „Kuriatko opariť.“ – „A kde ti kuriatko?“– „Těbe ho uchytím!“ – Vtom jestřáb vyskočí, chtě jedno kuřátko uchytit, kvočna se ale za ním pustí, začne ho tlouci roztaženými rukami (jakoby křídlama), kuřátka se rozplaší a jestřáb s kvočnou se honí, který kterého chytí. Jestli chytí jestřáb kvočnu, musí ona býti jestřábem, naopak zase on kvočnou.
5. HRA NA SVINKU
Na prostranné rovné trati (trávníku, pastvině) udělají si děvčata a chlapci, kteří chtějí hráti, jámu as jako malý kotlík, také ji jmenují kotlic. Okolo toho kotlíku nadělají tolik menších jamek, kolik je svinkovců (hráčů). Jediný zůstane bez jamky a ten je sviniar. Každý drží v ruce hůl, sviniar mimo hůl drží v ruce ještě i okrouhlý kámen a to je svinka. První sviniar zvolí se všeobecným usrozuměním. Když vše připraveno, počne hra (svinkati aneb hra na svinku zvaná). Mimo sviniara vtekne každý svoji hůl do jedné jamky. Sviniar drží svinku a rád by ji buď přímo do kotlíku nebo do některé jamky hodil. – Ale to není snadno, pozornost je na svinku obrácena, a jak kterému do jamky přiletí, v okamžení holí ji odbije dále, druhý, komu do jamky padne, též tak rychle dále ji odbije, nechce-li být sviniarem; neboť kdo by ji rychle neodbil a jen o několik okamžení se opozdil, že by svinka v jamce ležeti zůstala, musí být sviniarem. —
Padne-li svinka do kotlíku, rychle svinkovci z kotlíku ji vybíjejí, kdyby tam déle zůstala, než by deset napočítal, už by museli jamky přeměňovati. Mezitím co svinkovci svinku od jamky do jamky házejí a odbijí, sviniar obchází kolem a dává na vše pozor. Jak se který opozdí a jamku jen okamžení prázdnou nechá, sviniar přiskočí a vtekne rmrdo ní svoji hůl; ten, co zůstal bez jamky, musí pak býti sviniarem a sviniar stane se svinkovcem. Při této hře je potřeba veliké pozornosti, na všech stranách aby měli oči.
6. HRA NA PUKANKU
Při pršce hrají děti na venku rády pukanku. Užmolí a ulapkají kousky hlíny jako ořech veliké a ty hází zpozdálečí buď na vrata nebo na branky, kaní se trefí, volajíce přitom:
Pukanka, pukanka, pukanka,
daj nám, bože, slnca
do novyho hrnca;
veď ti ho my dáme,
kedě sa vyhráme;
príď na naše vrátka,
dáme ti kus, kus blátka –
puk!
Přitom hodí uválenou hrudku na vrata, až se rozpleskne – pukne.
7. VÁNOČNÍ HRA SLOVENSKÝCH CHLAPCŮ
Osoby: Anděl, bača, Fedor, Stacho, Kubo, valaši. Pes Zahraj.
(Fedor spí; anděl se objeví a zpívá:)
Sem, sem, pastýři, k jesličkám Páně,
sem pospíchejte, krále vítejte;
v městě Betlémě, v tom sprostém chlévě
zplodila panna krásného syna
a do jesliček ho položila. Gloria!
(Anděl odejde.)
Fedor (se probouzí, mne si oči a kolem se ohlíží): Kdeže to spievajú? Či to žiačkove, či to ptáčkové? (Zpívá:)
Chodil som, blúdil som
po betlémských horách,
fujaru som stratil.
Kdo by mi ju vrátil,
drahně bych mu zaplatil,
taký dukát bych mu dal,
čo by zhola nič nestál. –
Ale čo mám robiť? Či na brata Stachu volať? Hej, poď sem, brate Stachu, som u velkom strachu!
Stacho (přiběhne): Preboha, bratku Fedore, čo voláš? A snáď ti zabehly ovce po horách?
Fedor: Ej veru zabehly, a či si ich neviděl?
Stacho (zpívá):
Ej tak sa mně počalo chutně spáti,
že sa mně něchcelo hore vstáti,
ptáčkové spievali, kukačky kukaly
pri salaši! –
A keď som sa prebudil, taká jasnosť mna zašla, že som nic neviděl.
Fedor: Ej brate Stachu, něznám, čo máme robiť?
Stacho (zpívá):
Puojděme my za šuhaji,
co na horách prebývají.
Fedor: A či si neviděl dakdě nášho baču?
Stacho: Tamhla sa poza bůčky vlečie a plno syrá v cedile vlečie.
Fedor: Choď preňho!
(Stacho jde k bačovi a bača s ním se vrací; za nimi přichází Kuba, pískaje na fujaru, a pes Zahraj chodí okolo, jako by ovce za ním hnal. Když přiženou, dělá Fedor, jako by košiar otevřel, a Kuba, jako by tam ovce vehnal.)
Bača: Keď sme sa tak poschodili, dlho sa něobmeškávajme, ale si posedajme a napime sa z tohoto kulača (vytáhne kulatou láhev z dýní) a zajedzme z tutoho chliebca ovseného, tri dni, tri noci na mraze pečeného. – Na zdravie ti, Fedorko! Na zdravic ti, Stachajko! Aj tebe, Kubo! (Když všem třem připije, podá láhev Fedorovi.)
Fedor: Eh, bodaj babu vlci zjedli, čo tento trunk varila! – (A otřásaje se, podá druhým.)
Bača: No keď sme sa napili, najedli, políhajme trochu spať, bystrý Fedor bude ovce pásť.
(Všickni ulehnou na zem a dělají, jako by spali.) Fedor (obchází chvíli košiar, potom se zastaví a povídá): Tri dni, tri noci som nespal, musím si za málo pospať a na Zahraj a ovce zaněchať. No, nože hlídaj, starý pes! – (Lehne a usne; pes obchází košiar. Objeví se po chvíli) anděl (a zazpívá):
Vstávejte, valaši, vstávejte,
ovečkám pokrmu dávejte,
oznamujem vám vesele,
že se narodil syn Boží v Betlémě, na slámě!
Gloria in excelsis Deo! –
(Anděl zmizí; Fedor zaslechna hlas andělův, vyskočí a volá:)
Vstávaj hore, bača náš,
narodil se pastýr náš! –
(Bača i valaši vyskočí; Fedor povídá, co byl slyšel, a radují se všickni a začnou zpívati:)
Dobrý pastýr se narodil,
nás ovečky vyslobodil,
radujte se, valaši,
na betlémskom salaši.
Bača: Keď sme vyspievali, puojděme na oferu k Jézuškovi. A či ty, bratě Stachu, znáš cestu do Betléma?
Stacho: Znám.
Bača: A ty, Fedorko?
Fedor: Znám.
Bača: A ty, Kubo?
Kuba: Eh veru znám.
Bača: A ty, starý Zahraju?
Pes: Ako by já neznal, moja hlávka stará, múdra, v děviatich školách vycvičená.
Bača: Nuž dobré, ale keď my k Bohu puojděme, cože my mu vezmeme?