STOLICE ZVOLEŇSKÁ
Baláže
Baláže jsou as hodiny cesty od Zvoleňské Eupči vzdáleny. V hornatém tom, množstvím pramenů protékaném kraji našli na jednom vrchu tamější cikáni náhodou zrezovatělý kotel, plný bronzových věcí. Mezi těmito byla kytice stočená z drátu bronzového, elastického, as 1/4 palce širokého, potom neelastické kusy, jež vyhlížely jako písmeno T. Tyto šperky, dráty, růže podobny jsou bronzovým věcem, jež se i jinde po Slovensku nalézají. Věci ty v kotli nalezené odevzdány byly panu Fr. Kubinimu. —
K těmto zápiskám pana Reusza připojuji opis Hrádku hornolehotského, který jsem sama před dvěma lety navštívila.
Horní Lehota je vesnice ve Zvoleňské stolici as 11/2míle od Března vzdálená; stranou od silnice, která vede hronským údolím od Bystřice k Březnu, leží v malé dolině pod holou, t. j. horou Babou, obklíčena samými vrchy a vysokými horami. Severovýchodně vypíná Baba svou holou hlavu, za ní k severu ční do oblak vysoký Ďumbier 6240' a od Ďumbiera k západu táhne se řada vysokých hor, vrchol přes vrchol, Magura 2578', Čertová, Peklo, Králův laz, na němž král Matyáš, miláček to lidu slovenského, rád medvědy a kance loví val, a j. K jihu jsou menší vrchy, mající jména od druhů stromoví, jímž ponejvíce porostlé jsou, aneb od podoby, ku př. Okosená, Chvatimech, Javorina, Dúbrava, Březová a j. Hned při Horní Lehotě je Březová, která se táhne až k samému Hronu, kde strmo dolů padá; s té strany je nejvíc zarostlá, a ačkoliv rozličným stromovím, přece každý, kdo vidí nahoře ty silné krásné břízy stát, v sličném jich roštu, jak celé hoře světlejšího rázu dodávají, přisvědčí, že jí to jméno jen přísluší. Proti Březové je Chvatimech, Javorina a dole mezi nimi úzké údolí, jež protéká Hron. Pod samou Březovou u Hronu je železná huť, kde se dělají siny a plechy. Při dílně vzrůstá nová dědina, již pojmenovali dle vrchu Březová.
Na západ je nízká návršina, dílem zoraná, dílem pažitem porostlá, a za návrším leží Dolní Lehota. Mezi těma dvěma dědinami, na mezi při rozcestí, viděti kámen as na čtvrt lokte nad zem vynikající, mechem porostlý; pod tím kamenem prý leží Prdimucha, který býval vlkodlakem. Když po smrti, pochován jsa na hřbitov, z hrobu vstával a pokoje nedával, vykopali ho vesničané, hlavu sryli rejčem, položili mezi nohy, srdce probili osikovým kůlem a tam k rozcestí na mez pochovali, kde se posud říká „Prdimuchův hrob“. Musel by to být hodný chlap, kdo by tamtudy v noci šel; toho prý by to tak pomátlo, že by se na jednom místě do rána motal, a přece domů netrefil, navzdor že dědina před očima. – Pod samou holou Babou vidět při sobě tři vrchy, jež svou homolovitou formou patrně od ostatních se liší. Prostřední z těch tří nazývá okolní lid Hrádek, má jej v jakési vážnosti a rozličné báje si o něm vypravuje. – Hostitel můj, ctihodný pan farář J. Ch. K., povídal mi jen to, že je pro starožitnosti zajímavý. – Poněvadž mne vše, co jsem v tamějších krajinách viděla, velice zajímalo, umínila jsem si jíti na Hrádek a pan Ch. K. slíbil ochotně mne doprovoditi.
Jednoho rána, když jsme viděli, že nemá Baba kápku a hory že jsou jasné, vybrali jsme se na Hrádek. Starý Blažo, soused lehoťanský, šel s námi. Jdouce dědinou, upozornil mne Blažo na jedno z posledních stavení řka, že je to nejstarší v dědině a že v něm straší (mace). Je už velmi chatrné, dřevěné a se všech stran podepřené, aby nespadlo. Vskutku ve světnici toho stavení slyšeti v jisté doby divný jakýs hukot a hřmot, který jako by z podzemí vycházel. Ne vyzkoumalo se posud, co by to bylo, nejspíše nějaká dutina neb pramen v zemi na těchto místech. Obyvatelům to již zevšednělo; více se báli, když před několika lety stará nájemnice, kopajíc jámu v světnici pod ložem na brambory, aby jí nezmrzly, vykopala lidské hnáty neobyčejné velikosti, jako z obra prý. Z dědiny vyšli jsme na zorané dílem, dílem křovím a mlázím porostlé návrší. Chudé ženy a děti sbíraly tam trnky, z nichž se mocná kořalka pálí. Z návrší toho vešli jsme do lesa a lesem jdouce sešli jsme hlubokým hvozdem do nízkého údolíčka k potůčku Riavka zvanému, pod samý Hrádek. Potůček ten se žene od Baby dolů pod Hrádek, děle jej od západního vrchu, pak dále údolím na lehotský mlýn, od mlýnu k Lehotě a dále k Březové, kde u železné huti do Hronu padá. Pod Hrádkem odděluje se od toho potůčku malý pramen a o dva kroky dále pod protějším od Hrádku vrchem náhle mizí. Toto mizení pramenů pod vrchy jmenují trativody a takových trativodů jev tamějších horách mnoho. O některých pramenech, které se tratí, nevědí, zdali a kde opět ze země vyvěrají, ale o mnohých to již vyzkoumáno. Znamenitá je v tom ohledu říčka Bystrá; ta se temeni na Ďumbieru, pod Babou se tratí a dvě hodiny cesty as, u vesnice Valaské, mezi Březnem a Lehotou, ze země vyvěrá tak mocně, že hned nedaleko mlýn žene a šumným proudem do blízkého Hronu se valí, kterému takové teploty přidává, že na kus ještě od přítoku jejího i v největší zimě otevřen zůstává, kdežto nahoře i dole zamrzlo je.
Z úzkého toho údolíčka stoupá se již pomalu lesem strmou cestou nahoru k Hrádku, až se přijde na přehybinu, která je mezi východním vrchem (Okosená) a Hrádkem. Z přehybiny té je vidět Hrádek co zvláštní okrouhlou homoli, nahoře plochou; přehybina je odpola zorána, odpola porostlá pažitem, jímž se vine dolů malý pramének, u paty Hrádku se vyprýšťující. Po zorané i trávnaté půdě viděti plno střepů z popelnic, některé neobyčejné tloušťky, některé s okrasami, i bez okras. Z přehybiny od strany východní je na Hrádek nejvolnější přístup, také tu není zarostlý, a zdá se, jako by se po třech tarasech nahoru vstupovalo. Hrádek je z těch tří vrchů nejnižší, nahoře plochý; od západního vrchu dělí jej potůček Riavka, na východ, kudy jsme přišli, je přehybina, kterou je spojen s vrchem na východ ležícím; na sever vypíná se vysoká holá Baba; na jih otvírá se výhled do nízké dolinky, kde vidět lehotský mlýn, na kostelíček, který nejvýše v dědině stojí, na Březovou a okolní menší vrchy. Na sever padá Hrádek strmě dolů a ohromné žulové skaliska z něho vystupují; na nich pnou se do výše mohutné buky a smrky, zakotvené jsouce v jejich rozpuklinách. Jako síť svalstva opíná mocné jich kořání stěny skalisk. S té strany byla prý kdys brána a šance. —
„Eh, jaký to pěkný výhľad, samá horvať (horstvo)!“ zvolal Blažo, když jsme na vrch vystoupli, máchna valaškou okolo hlavy, potom ale hned šel naklást hranici, by rozdělal oheň, neboť Slovák bez ohně dlouho být nemůže. Když hranice vzplanula, sedl na kámen a začal pípu nacpávat, my šli s panem Ch. K. po vrchu se podívat. – Prostranství na vrchu je velké a trochu prohlubené; na severní straně jako by někdy byly náspy bývaly a na východní straně široká cesta dolů vedla. Staří povídají prý i o studni a bráně, ale nyní žádné památky toho. Vrch je celý zarostlý, nejvíce bukem, dubem, smrkem; slunce sotva skrze hustě spletené koruny proniknouti může. Prsť je velmi tučná a rostlinstvo neobyčejně bujné. Mnoho tu leží setlelých kmenů, porostlých mechem a břečtanem. Pravil mi pan Ch., jak mu otec jeho vypravoval a jak nám i Blažo dosvědčoval, že tam rostly švestkové stromy i ribez, a starší ještě lidé povídají, že tam byla zahrada. To i pan Ch. pamatuje, že za jeho pacholetských let lehotské dívky každou sobotu jarního času na Hrádek pro piera (kytice) si chodily (v neděli sobě za oplecka a svým hochům darem za klobouk, jak tam způsob). Rostly prý tam krásné lalije, fialy, cyprusy a takové květiny, kterých jinde nevidět; Blažo dosvědčoval, že děvčata jen na Hrádek pro kytice si chodily.
Tam na vrchu také všude střepy z popelnic se nalézají, ne však tak zhusta jako doleji pod vrchem na přehybině. Pan Ch. K., jakož i jeho pan otec na mnoha místech kopati dali, ale ničehož nenalezli; sedlák ale jeden náhodou, vykopávaje pařez na vrchu Hrádku, celou úplně zachovalou popelnici našel. Na to pan Ch. nyní zřetel obrací, posud však ani tam kopání očekávaného výsledku nemělo. Chtivost po zlatě také nejednoho již zavedla hledat tam pokladů. Povídá se, že prý jednou před velikou nocí valach pod Hrádkem ovce pásl. Tu prý se najednou otevře před ním skála a ovce mu tam všechny vběhly. Pečliv o ně, aby mu tam nezhynuly, pustí se za nimi do otvoru, ale tu viděl prý jizby ověšené drahou zbrojí a plné skříně zlata a stříbra. Třesa se na celém těle spěchal, by ovce vyhnal, ničehož se ani nedotkna; sotva byl venku, skála s třeskotem za ním se zavřela, div mu prý paty neurazila. Báje ta zavdala příčinu k víře, že tam poklady leží, a že jich hledají. Ale mimo staré věci od železa, klíče, kusy zbroje, svícny nenašlo se ničeho.
Obešedše vrch vrátili jsme se umdleni k Blažovi, který seděl u plápolající hranice, že by se byl mohl nad ní vůl upéci. Sedli jsme k němu do trávy a on nám začal rozprávět o rozličných věcech, také o Hrádku. Za dávných, dávných prý časů přebývali na Hrádku obríni. Když se v těch krajinách lidé osazovati a lesy kolčovati počínali, také pod Hrádek přišli, lesy kolčovali a na vykolčených místech orati začali. Tehdáž prý obrín, co na Hrádku bydlel, jedinou dceru (samoduočku) měl, a ta vyj douč si jednou na procházku, orající ty lidi pod Hrádkem našla. Neviděvši nikdy cos podobného, nemálo se podivila; nemeškajíc sebrala jednoho rataje (oráče) i s pluhem a volkami do ruba (plátěné sukně) a nesla tatíkovi, chtíc zvěděti, co by to bylo. „Ľaľa tato, jaké to červíky nás podrývajú!“ zvolala vstupujíc do světlice. Jak prý starý obrín to viděl, zasmál se dceři řka: „Len ty ích zaněs ta, moja dcera; kdě ryjú, tam na léto chlebík bude ruosť!“ Mladá ob řinka tedy zanesla rataje bez všelikého ublížení na vyrobenisko a pomáhala jim napotom sama lesy kolčovať. Tak byla prý mocná, že jedle a smrky jako konopí vytrhovala a do hlubin metala. Potom prý ti obři byli zahnáni od psohlavců. Také se povídá, že na Hrádku, když Tataři do země vtrhli, jedna paní bydlela a tu že Lopejané či Predajníci (obyvatelé dvou dědin v okolí) ve svých pálenicích (uhlíři) v hoľách (horách) před Tatary ukryli. Za to že dostali svobodu tam salašom stávať (na Hrádku totiž že jen oni smějí pásti svoje stáda a salaš si udělat). Hrádek prý nejspíš Tataři zrútili.
Že bylo na Hrádku někdy pohanské pohřebiště, lze se domýšleti dle nalezených pozůstatků popelnic, byl-li však obydlen a od koho, těžko říci, an není historických pramenů. Tradice lidu ale dlouho ještě mu budou dodávati báječného lesku, a i pro zkoumatele starožitností je zajímavý.
Znamenitou sbírku slovanských starožitností na Slovensku nalezených mají pánové Radvanští z Radvanic ve svém zámku v Radvani blíž Báňské Bystřice.
Též pan profesor Zipser v Báňské Bystřici má podobnou sbírku starožitností, z níž mnohé museum cizozemské již obohatil. Zvláště vzácné jsou prý starožitnosti nalezené na hoře Sitně u Sťávnice, kde prý stával kdysi chrám Svatovítův. Tam prý se nalezly peníze z časů Svatopluka a Mojmíra (?) a velmi vzácný a drahý meč.
V Novohradské stolici znám je co sběratel starožitností baron Balassa, pán na Modrém Kameně (maď. Kékkó). Jmenovitě má znamenitou sbírku popelnic, nejvíce v sousedních dědinách v Hontu okolo Pribelců, Prikleku a v poblízkém okolí nalezených. – Slyšela jsem sama od lidu v ďarmotském okolí povídati, že tam u Pribelců stojí na vršku kostelíček starý a nedaleko že je zase vršíček a pod ním potok a do toho potoka že se ten vršek sesypává (půda tam písčitá). Že jsou v něm staré hrnce zahrabány, ty že také padají do potoka a že je v nich popel a peníze a rozličné věci, ale že prý již do toho nic není. Tedy se to zahází, rozbije aneb do vody padati nechává. Snad si toho pan baron všimnul. – Ten ale zasílá znamenitější věci do museum pešťanského.
Záhodno bylo by podobných sbírek privátních si všímati a znamenitější věci v nich okresliti neb popsati.
STAROŽITNÉ PAMÁTKY V PODHOŘÍ BUKU V STOLICI BORŠÓDSKÉ
Stará Huta
Když se vystoupí na Avas, vrch to nad Miškovcem, stoličním městem v Boršódské stolici, strmící, viděti na skupení krásných vrchů podhoří Buku (maď. Bükkhegyalja), odvětví to Mater, které se táhne od Tapolce (Teplice) k Diósgyóru (Diošděr) mezi Miškovcem a Apátfalvou k Harsányi, kde se potom náhle do rovni Slané (Sajó) a Tisy sklání. Nejvyšší jeho hřeben táhne se od Teplic k Diósgyóru a tu jsou vrchy, ač nepřesahují 1 200 a 1 500', velmi strmé, těžko dostupné a hustým lesem zarostlé. – Mezi nimi čnějí nahé skaliny s hlubokými rozpuklinami a mezi vrchy hluboké kotliny travou porostlé a úzké dlouhé údoliny s potůčky.
V tomto pohoří nalézá se mnoho starožitných památek, jmenovitě v okolí Staré Huty. Překvapilo mne velmi, když jsem tamtudy r. 1850 chodil a v Staré Hutě, uprostřed Maďarů, Slováky našel, kteří v tmavém Buku skrytě žijíce věrni zůstávají řeči a mravům svým. – Stará Hutá leží hluboko v Buku; když se tam jde z Miškovce, jde se hodinu cesty pod nízkými vrchy révou porostlými, za těmito přijde se do utěšeného lesa, potom do údolí Tatarárok zvaného. Údolí toto jest pusté, malým potokem kříž na kříž rozervané. Na pravém boku táhnou se několik sáhů vysoké skaliny, v nichž vidět malé jeskyně a rozpukliny; nad nimi je les, s druhé strany strmina lesem porostlá. Uprostřed táhne se údolí z počátku široké, ale čím dále tím více se úží, až tvoří prosmyk, jímž sotva jeden vůz by projel. – Skaliska na pravém boku vystupují až do 100 sáhů výše. – Tím prosmykem přijde se opět do úzkého dlouhého údolí a do dědiny Stará Hutá zvané, která se po jedné straně údolí as půl hodiny do délky táhne. Potůček podél ní tekoucí sotva jeden kámen (mlýn o jednom kamenu) hnáti může. Okolo dědiny je celé skupení vrchů; hned za ní je vrch Bučina zvaný, pak Repisko, Polána, Žabica a nejvyvýšenější hřeben mezi ústím Tatárka a Starou Hutou jsou Velké šance a Malé šance. O těchto posledních chci něco více povědíti. – Od Staré Huty když se stoupá cestou jihovýchodně vzhůru skrze bučinu, přijde se as třicet sáhů zvýší na prostranství, ježto lid zove Velké šance. Prostranství toto tvoří trojúhelník, mající as hodinu cesty v obvodu. Na východ Šanců je údolí Tatarárok, na západ Stará Hutá, polohu k severu se táhnoucí zovou Pod hroby a tu pod ní jest hřbitov a na jih je malá dolinka. Země na celém tom prostranství je černá, tučná, dílem zoraná, dílem pastva; malé křovinaté háje jsou po ní roztroušeny jako kytice a tu a tam stojí několik stromů. – Malé šance leží výše Velkých, k jihu, podobají se polooblým, několik sáhů širokým, náspům a zarostlé jsou bukem. Mezi Malými a Velkými šancemi leží ona malá dolinka, do níž se svah obou Šanců snižuje; – dolinka ta je uprostřed velmi prohlubena, tvoříc kotlinu, která 30' délky, 15' šířky a 15' hloubky má. Kolem toho kotlíku jsou as na sáh vysoké a na dva tři sáhy široké náspy. Vnitřek kotle je zorán. Okolí Šanců je hustým lesem zarostlé, ale vnitřní prostrannost jen zřídka kde. Po celé té prostrannosti, vyjmouc lesy, je vidět po zemi roztroušené střepy z popelnic; někdy jsou kusy zšíří dlaně i víc. Viděti na nich ještě okrasy; nejvíce jich je na poloze řečené Pod hroby. Tam se následující věci nalezly: i. bronzový drát, svinutý do kola; 2. kus bronzu, zdá se, že od něčeho odlomený; 3. bronzový celt, uvnitř dutý, velmi těžký; 4. opět kus bronzu od něčeho ulomený; 5. bronzový nůž 2' dlouhý, šířka čepele má uprostřed 21/2', rukověť též není dlouhá; 6. popelnice z bílé hlíny 2' vysoká, vydutá část má též 2' v objemu; 7. bronzový kus v podobě podkovy a obroučka z bronzu.
Také peníze se našly. Jeden drobný peníz měděný, na jehož jedné straně viděti vlčici s hlavou svěšenou a pod ní při cecách leží dvě nahé děti (Romulus a Remus). Nad nimi jsou dvě hvězdy. Pod čarou na penízi jsou neznačné již písmeny, jak se zdá S. N. K. E. Na spodní straně je hlava šišákem přikrytá a pod ní zřetelné psáno: V. R. B. S., a neznatelně: ROMa. Jiný peníz pochází z dob císaře Domiciána. Je měděný, velkosti tolaru. Na jedné straně viděti lva s velkou hřívou a okřiveným chvostem, an v tlamě krátký nese kyj; na druhé straně hlavu, břečtanem otočenou, a okolo ní následující čtení: IMP. CAES. DOMIT. AVG. GERM. COS. XIIII. CEN. P.ER: P. I.
To vše našlo se nejvíce „Pod hroby“ a chová se v archivu evangelické školy v Miškovci.
Mimo to našli tu 500 kusů peněz najednou, blízko prohlubně oné dolinky mezi Šancemi. Peníze ty jsou z velmi čistého stříbra a jako vyduté s jedné strany (brakteáty?). Na jedné straně viděti hlavu, na druhé koně, jemuž od hlavy jako by paprsky šly; nad ním je měsíc a hvězdy. Peníze ty se prodávaly po 25—30 groších v. č. – Náhodou se mi také ještě jeden dostal, který posud mám.
Gazda, u něhož jsem v Staré Hutě byl, povídal mi, že byl na Šancích nalezen zlatý prsten, který se skládal ze tří obrúček, vespol skroucených; onen sedlák, co ho našel, dostal zaň v Miškovci 60 zl. stř.; od koho, nemohl jsem se dopídit. Dále mi vypravoval, že se na Šancích často hrnčoky vykopávají, ale že bývají roztřepány; také peníze, ale po jednom dvou kusech jen; povídal, že ono tam všelicos bude skryto, ale že nikdo neví kde. R. 1853 se tam našlo opět bronzových věcí 51/2 libry, ale dostaly se do rukou miškoveckým židům, kteří bůhví kam jich zanesli. Byla mezi tím i zlatá obroučka. – Bohužel že nikoho není, kdo by se té věci náležitě ujal k prospěchu národnímu.
Kdo by na Šancích kdy byl přebýval, neví se; mezi obyvateli koluje následující pověst: Za dávných časů prý dva králové mezi sebou vojnu vedli. Jeden z nich v ústí Tatarároku ležel a druhého, na Šancích ohrazeného, zahubiti hodlal. Myslil, že mu to těžko nebude, an na Šancích jen psota a bída vládla, kdežto oni dosti stravy i obilí měli. Avšak této psotě na Šancích panující pomáhal jeden tátoš (kůň báječný okřídlený). Ten přivlékl z řeky Slané (Sajavy) „ozrutnou“ rybu, a když poslové z nepřátelského tábora přijíti měli vyjednávat o vzdání se, rozsekali rybu na drobné kusy, do beček (sudů) nasypali písku a navrch jen trochu obilí, co by se zakryl. Poslové viděvše to množství masa a plné bečky obilí, kde se byli jen psoty nadali, vrátili se nazpět. Byl konec vojny, neboť se bál nepřítel, že by sám do psoty padl, než by ti na Šancích všecku tu zásobu snědli.
Nejlepší úrodnost chotáru starohutského je v Šancích, jmenovitě v prohlubni oné dolinky mezi Šancemi, neboť je prsť všude černá a sypká. Odkud tamější obyvatelé přišli a kdy se tam usadili, neví se. Já se vyptával nejstarších lidí, každý mi odpověděl: „My od paměti světa tu přebýváme; naši pradědové a pradědov otcové vždy tu přebývali.“ – Nářečí jejich nesrovnává se s žádným na Slovensku zcela; nejspíše ještě podobá se turčanskému a trenčanskému. Hutnictvo se tu ovšem od prastarých časů provozovalo a možná, že ač nyní okolo Staré Huty železa není, přece někdy zde se dobývalo, jako doposud v nedalekém Diósgyóru, nač i jméno Stará Hutá ukazuje. Možná i to, že nynější obyvatelé potomkové jsou pozůstalých tu husitů. Než nalézané starobylé památky, celé i rozbité popelnice, důkazem jsou, že tu kdysi jiný ještě národ vládl, mocný a důmyslný. Neřád jsem se loučil s obyvateli Staré Huty a zajímavým okolím Šanců; výhled jest s nich utěšený. Na jih a západ porostlé vrchy, Bučina, Repisko, Žabica, s množstvím malých čistin (polí uprostřed lesa) a dolinek, na východ Miškovec, hernádské pobřeží, Tokajský vrch a rovina Potiská. Na sever dióšděrské vrchy a miškovské chlumy! Krásný to pohled! – Škoda, že mně okolnosti nedovolily déle tam pobýti, snad bych mohl zajímavější zprávy podati; tak ale podávám jen poukázky; snad si jich všimne, kdo k takovému badání i schopnosti i času má.
Okolí maloďurskév Buku
Malý Ďur (Jur, Jiří, Kisgyör) jest velkými a skalnatými vrchy k Buku přilehajícími zavřen. Řetěz vrchů těch táhne se od Mater po Jager a Miškovec a vysokost jeho až do 1 500' nad moře vystupuje. – Kdyby pro nic jiného, je chotár maloďurský pamětihodný již proto, že se v něm sedm starých hradů nalézá, a sice: Leányvár (Děvín), Halomvár (Chlumní hrad), Hársasvár, Majorvár, Alsó- a Felsökecskevár a Sotnvár. Dědina Malý Dur leží v úzké dolině a domky rozestaveny jsou skoro po samých skalinách; počítá se jich do 320. Obyvatelstva je as 1 200 – 1 400 Maďarů. Jsou-li čistého původu a zdali tam vůbec dříve Maďaři bývali, pochybno, když slyší člověk jména rodin, dědin, vrchů, lesů, studánek; a sama výřečnost lidu neukazuje na čistý maďarský původ. Vyslovují z na konci jako u, místo jol řekne jóu; e široce vyslovují jako a, rét jako rdt, místo vegy – vagy, jako Slováci okolo Revúce v Gemeru zkädě, kläk, mäso a pod. Jména obyvatelů: Hes, Kováč, Pop, Györgyi, Kun, Demeter, Liptai, Fejér (bílý), Szívós, Barsi, Szolnok, Veres (červený), Vysoký, Török, Paták, Szabó, Tollos, Bihar, Oros, Cegléd a j. Orosovci jsou katolíci, ostatní všickni vyznání helvetského.
Jména vrchů a lesů ve směru severovýchodním k Děvínu jsou: Vajlakatag (vrch a dolina), Sáros Vajlakatag (cesta na Děvín vedoucí); výše Gerec (Gerec, Görög jmenují Maďaři i Srba) a Hársas (lesy; v posledním hrad téhož jména). Jihovýchodně od Důra k Latoru jsou vrchy Valjagallya a Klágagallya a mezi nimi doliny Somos a Ivánka; vrch nad Ivankou zove se (maď.) Ivánkagallya, to jest Ivanovy konáry, ratolesti. Dále jsou lesy Tistany (od stromu tisu), Békeny, Cupreť, Orbanc-Gomoca (srov. Obrúbanec v Gemerské stolici, vrch), Pusztafalu (ukazuje na zpustlou vesnici, je ale les), Vazka-Pulapa (les i dědina; srov. Vajsková ve Zvolensku), Udúsek, Cigányfertö, Remetevölgy, Agyagos (lesy). – Studnička, do níž Maloďurčané pro vodu chodí, an vody k pití nablízku nemají, je 1/2 hod. cesty vzdálí a nazývá se Sövénykút (Sevéna = studnička, či Živena?). V okolí maloďurském ukazuje se posud místo, kde stával kostelíček od husitů prý vystavěný. V nynějším kostele je starý zvon, jejž má z toho kostela. Jsou na něm staré gotické písmeny vyryty. – Z toho všeho patrno, že Maďaři nejsou praobyvatelé tamějšího okolí; – než ohlídněme se na okolní hrady. – Leányvár (to jest: Dívčin hrad čili Děvín) leží v chotáru maloďurském, asi půl druhé hodiny vzdálí, jihozápadně. – Od vysokého vrchu, Kömazsatetö zvaného, odvětvuje se vysočina na východ běžící a tam se do roviny sklánějící. Na této vysočině zdaleka viděti Dívčí hrad. Strana oné vysočiny k východu obrácená jmenuje se Görömböjska (pod ní dědina slovenská téhož jména), západní strana zove se Csehvolgy (Dolina česká) a strana k jihu obrácená Lencsés (lencse je čočka, šošovice). Z Miškovce vede cesta na Děvín podle potoka Hejova k Tapolci (Teplící). Potok ten je odtok pramene, který se v Teplici velmi silně ze země vyřinuje, skoro pod samou strmou vápennou skalou, a přes Csabu, kde velký mlýn žene, do Slané teče. – Nad Teplící vyjde se hned mezi vrchy a vápencové skály a pustou, ale romantickou krajinou se přijde na Děvín. Nevidíš tu ani kouska zdi a překvapí tě Děvín svou formou. Skládá se z ohradí venkovského, náspů a vnitřního zvýšeného prostoru, tak zvaného hradu. Forma náspů i ohradí jest podlouhlý kruh, skoro elipsa, a jde směrem od západu k východu po hřbetu vysočiny dolů. Na západ je nejvyšší bod, k východu se níží a tu jsou hradba i náspy otevřeny. Zevnější hradba může v obvodu míti 340 sáhů, hloubky as 3 sáhy a šířky 9 sáhů a jest jen nasypána, jakož i vnitřní náspy. Prostora mezi nimi obnáší as 25 —30 sáhů do šířky a je dubinou porostlá. Vchod do náspů je též od východu jako u ohradí venkovského a ta sama podlouhlá okrouhlost. Obvod vnitřních náspů obnáší as 72 sáhů. Hrad má něco přes 3 sáhy šířky a 9 sáhů délky a je též obdlouhlý, než to připomenouti sluší, že jde směrem od severu k jihu. Porostlý je dubem a bujným pažitem. Ačkoli forma náspů i sám ten hrad nápadné jsou, přece by nebylo nikomu napadlo, co onen hrad vlastně je, kdyby nebylo chtivosti lidské. Obyčejně věří lid, že jsou pod každým starým hradem poklady skryty, a tak si to i o Děvínu lidé povídají. – Několik odvážlivců umluvilo se, že budou tam kopati, což i vskutku udělali. R. 1845 zarazili jako havíři celou štolu a skoro na 30 sáhů hluboko do hradu kopali, až přišli doprostředka pod samý dvůr a v klenutí as 4' vysokém se octnuli. Já tam byl r. 1847 a ti slidičové byli se mnou nahoře; vešel jsem do štoly s nimi, kdež mne náramný puch zarážel, jako od mrtviny. Klenutí to je z kamene vápencového na tři vrstvy stavěno, který pěkně soustředně poukládán není maltou vázán, nýbrž jen zemí zasypán. I ptal jsem se těch mužů, co tehdáž našli, a tu mi vypravovali, jak se v naději své zmýlili. V klenbě té našli čtyrúhlový kámen, pod ním popel a kosti; mimo to leželo tam as dvacet kusů zlatých peněz, zlatý had tloušťky husího brka, granáty, jakési zelené kaménky, provrtané k navlečení, vlna, kotvice a kříž, kterýž dle jejich vypodobnění takto vypadal: ‡. Ty zlaté věci a granáty byly tuze od řezu chyceny. Já bych jim to ani nebyl věřil, ale oni mi velmi mrzutě si žalovali, že jim všecko královský fiskus, dověděv se o tom, vzal a že jim dal malou náhradu.
O původu Děvína ani pohádky; přehlídl jsem všechny spisy v miškoveckém archivu, kde bych se čeho dopídil, ale o Děvínu jsem nic nenašel, jen o Důru, Miškovci a Teplici. Nejstarší zmínku o tomto okolí našel jsem u „Anonyma Belae regis notaria“ tuto: Ibi etiam dux Arpád dědit Bungernec patři Borsu terram magnam, a fluvio Tapolucca (nynější Hejó potok, který z teplické koupele vytéká a doposud i „tapolcai víz“ – teplická voda – se zove) usque ad fluvium Sonyou (Slaná, Šajava), qui nunc vocatur Miskoucy (Miskověc), et dědit ei castrum, quod didtur Geuru (Gyor, nynější Diósgyor, hodinu cesty vzdálí od Miškovce), et illud castrum Jilius eius Borsu, cum suo castro, quod dicitur Boscod, unum fecit comitatum.
Jestli tomuto možno věřiti, tedy obydlení těchto krajů již do dávné předmaďarské doby patří, nebo by se ani Teplice ani Miškovec, Slaná a Dur nevzpomínaly. Možná, an Děvín jen as hodinu od Teplice vzdálen jest, že též Bungerovi náležel.
Ku konci 13. století (1281) Štěpán, z krve rodiny Ákos zvané, vládnul Miškovcem. Tento vystavěl dióšďurský a szentlélecký klášter; možná že také vystavěl avašský kostel v Miškovci. – V 14. století se Miškovec do rukou Secích (Széchy) z rodiny Bolug dostal. R. 1325 – drželi ho Petr a Dénes Seči. Z listiny jedné od krále Ludvíka I. r. 1364 viděti, že tehdáž Aranyos i Malý Dur patřily k Miškovci, avšak r. 1368 Miškovec pod Dióšďur příslušel; snad že Velký Ludvík na výměnu ho zastavil. R. 1^19 Bot Ondřej bán a po něm jeho vdova v záloze drželi Miškovec. Od této ho Marie, žena Ludvíka II., vyměnila a v dióšďurském hradě přebývala.
Po muháčské bitvě se Miškovec do moci Zápolského dostal a ten jej daroval Sigmundovi Balassovi. Tohoto vdova, Borbála Fancsi, panství ďurské spolu i s Miškovcem Ferdinandu I. testamentaliter poručila. Tak se dostalo do moci královské, až je Maxmilián r. 1564 Gabrielovi Perényimu poznovu za 63 000 uher. zl. zastavil. Po jeho smrti padlo na Gúthi Ország Honu. Tato byvši bez dětí poručila je sestře Borbále, za Františka Tóróka vdané, která měla několik dcer. Po ní drželi panství: Štěpán Homonay Druget, Nyári, Vesselényi Štěpán, Jan Kemény, František Rákóczi, Chermelek, Bosányovci a j. Konečně r. 1702 od Samuele, syna Samuele z Nyári, z Borbály Hallerové zrozeného, advokát Jan Dvornikovich pro král. komoru celé panství vy vadil, od kteréhož času je až dosud král. komora v držení má.
Z těchto zápisků nevysvítá jen to, že Děvín, patřiv bud* k Teplící, bud k Důru neb Miškovci, jedněch s nimi pánů míval, že ale bezpochyby neobydlený byl, jako dosavad je. Ze Slované v okolí tom přebývali, patrno z názvů čistě slovanských: Česká dolina, Teplice, Malý Tokaj (od toku?), Sajó-Lada, Dubicsány, Kaza (zkáza?) a j. V Görömbölyu, v Hamrech oddávna Slováci přebývají, v Staré Hutě, jak sami říkají, od paměti světa; v Latoru a Močoliaši usadili prý se ale Slováci teprv od 50 let. Pověst lidu praví, že na Děvíně a na Halomváru (viz o něm dále) poludnice přebývaly a ze si prý házely z Děvínu na Halom čili Chlum loptu (lopta, boka, míč). Pravilo se mi, že na Avasi, vrchu nad Miškovcem, též takový hrad stával; já Avas ohledal, to však nejsou takové náspy, je ale z Avase nejkrásnější vyhlídka na Děvín; též jest domněnka, že sloužil k vojenským potřebám, jmenovitě husitům. Tomu všemu odporuje položení vrchu k okolní krajině, vzdálenost vody, okrouhlá forma náspů, kdežto husité obyčejně náspy do úhlů stavěli, jak to vidět u Vadný, a pak i to, že by si nebyli zbytečně tak nákladných náspů vystavěli, neboť se nemýlím, pravím-li, že na tyto náspy 10 000 kubických sáhů země naveženo. Prsť na prostranství v hradě leží zvýší lokte, sypká a černá, to a síla dubů tam rostoucích ukazuje na starší dobu Děvína. Na pravdu není tu žádných důkazů, zde platí jen domnění. Mohlo se tu kdys obětovat některé bohyni, načež by poukazovala pověst lidu o poludnicech a samo jméno Děvín? Když podobu náspů, směr východozápadní, okrouhlost, že západní část zvýšená a že zdí není, povážím a to srovnám s formou chlumů potiských, s Pokoradzou, Latorem, Spaním Polem, Nitrou a jinými, mám za to, že je Děvín prastará slovenská mohyla, což i klenba pod dvorem hradu a vykopaný v ní popel, kosti a ostatní věci dokazují.
Halomvár (maď. doslovně Chlumní hrad). Dívajíce se s Děvína na jihovýchod k Jagru, pozorujeme oddělený od Buká vrch a od toho vrchu vysokou výšinu na východ se klonící; na této výšině strmí Halomvár. Od Děvína je v/dálen 11/2 hod. cesty; od Malého Důra dělí ho jen úzká dolinka Birákréti zvaná, která se kolem severního boku jeho táhne k Harsányi, kde se s dolinou haršáňskou stýká. S té strany je Halom velmi strmý, ale k východu dolů se rychle snižuje a v rovině ztrácí, dílem poorán, dílem les, dílem mokřina beze stromů, kde se nalézá vzácný Ranunculus nodiflorus. Tato část jmenuje se Halomlaposta a odtud se jde na hrad. Složení náspů je všecko stejné s Děvínem, jenže je menší, obvod ohradí obnáší asi 300 sáhů. Sám hrad záleží z prsti, hlíny, písku a červeného kamene. Tam však ještě nikdo nezkoumal. Mezi hradbami rostou duby a na jižním svahu nachází se Aster amellus, Amygdalus nana a Orobus albus, jinde tam nerostoucí.
Od Halomlaposty na jih je strmý lesnatý vrch Kékkóto (Modrý) zván a pod ním dědina Geszt, od Gesztu 2 hod. vzdálí dědina Sály. Dolinu Birákréti mezi Halomem a Ďurem přetéká potůček Remetefolgasa, pole k Důru se táhnoucí zove se Hintosmezo a menší dolinka jedna Melek. V Meleku je louka zvaná Tötkútjarek (Slovenská studánka), ač tam již studánky není. K západu pod samým Halomem je slovenská dědina Močoliaš (od močálu), od Madarů Pojď sem přezvaná. Nedávno, as od 50 let teprv, vznikla, snad spolu s Latorem. Odtud se rozprostírají polohy až k Latoru.