Všickni vesměs dřevorubarové, jak černohrončanští, tak beňušští, nepodléhají žádné jiné vrchnosti, ani stoliční ani zemanské, jedině komoře; žádnému jinému úřadu kromě c. k. hornicko-lesnickému. Zavázáni jsou smlouvou poslušnými býti komoře a po celý život obírati se rubáním dřeva, potřebného k pálení uhlí, k zhotovování a prodeji šindelů a dask (prken). Řemesla provozovati nesmějí handělci, aniž řemeslníkův mezi sebou trpěti, mimo ty, kterých jim nevyhnutelně třeba, jako kováče. S druhé strany ukládá smlouva komoře povinnost vykázati handělčanům půdu erariální na vystavění domků a na obsetí, platiti jiní každoročně jistou sumu peněz za práci přes určený úkol vykonanou a dávati jim v čas potřeby obilí za laciný peníz.
Všickni drvoštěpové rozděleni jsou na osm tříd. – Třída první sestává z mužů přes 20 let starých, nejsilnějších, k práci nejschopnějších; ti rozděleni jsou na osmimužové spolky. Každý takový spolek má svého vůdce, kterého si ze svého středu vyvolí. Obyčejně je to nejzkušenější. Ten je řídí, když jsou potom v lese, toho musejí poslouchat, jinak ale pracuje zároveň s nimi na jednom rubanisku po celý rok. Každý takový spolek povinen jest každoročně nejméně 40 mil (milířů) sáhového štěpného dřeva vyhotoviti. Každá taková milá obnáší deset sáhů. Co výše 40 mil narubají, za to dostávají 2 zl. stř. od jedné milý; – který spolek by ale výše 64 mil dřeva vystavil, ten dostane 4 zí. stř. odměny. Mimo to je každý ten spolek povinen do roka jeden pár koroptví šťávnickému panu komornímu hraběti do kuchyně donésti a šest dní do roka k jeho užitku polovati. Dozorci brezňanskému musí každá gazdina do roka jedno slepičí vejce odvésti.
K druhé třídě náležejí muži, kteří sice mužům první třídy v práci postačiti nemohou, ale ještě dosti silni jsou. K těm přidáni jsou mladíci od 15—20 let. Povinnost jejich jest vystaviti za celý rok 65 sáh dříví.
Třetí třída sestává z nastávajících invalidů a učňů, chlapců od 10—15 roků starých. Ti musejí do roka 30 sáh dříví narubati.
Do čtvrté třídy patří poloviční invalidé, k rubáni dřeva již neschopní, a malí chlapci. Povinnost jejich jest při plavačce dřeva pomáhati a děláním šindelů neb čeho jiného se zabývati.
K páté třídě počítají se skuteční vysloužilci, muži těžší práce zcela neschopní. Těm ponecháno ukrátiti si čas dle vlastní vůle.
Šestá třída sestává z pastýřů v zimě svobodných. Z těchto musí každý v šesti týdnech od listopadu do prosince 12 a během velkého a malého sečana 8 sáh dřeva narubati a od početí plavačky až do Jura po 2 o dní při shánění dřeva po vodě pomáhati.
Sedmá třída jsou pastýři, kteří musejí i v zimě ovce na mraznicách opatrovati; ti nepotřebují jen 6 sáh dříví do roka vystaviti, jež rubají okolo Martina. To se jim jen proto ukládá, aby se zbůhdarma mezi handělce nerátali (nepočítali).
Osmá třída konečně sestává z žen, služebných a řemeslníků. Tito zavázáni jsou též k obecní práci, a sice v čas shánění štěpného dřeva, když voda tak malá je, že se musí polena griecpalami potiskovati, což jejich je prací.
Mimo to je handělcům od c. k. komory zakázáno: 1. Statkem bez ohlášení nekupčiti, aniž čariti. 2. Statek koupený a dohnaný šest týdnů osobitě pásti a kontumáciu vydržeti. 3. Kolčovati něslobodno. 4. Komorní grunty a užitky nezakládati. 5. Cizího člověka a zběha nepřitulovati. 6. Atestátův dokonale proukázati. 7. Ohně klásti a statek pásti na zahájených baněch se zakazuje. 8. Nebrati ničeho na záloh. 9. S fajkami a lúčemi po budovách nechoditi. 10. Každý čtvrtek komíny vymetati.
Tresty za přestupky byly zavření do klády, již posměšně i katrla zvali, a pověšení huslí na hrdlo. (Viz popis v Musejníku číslo 4, ročník 1858.) Oba tyto nástroje stávaly až do r. 1848 před obydlím polesného na výstrahu neposlušným handělcům.
Země mají handělčané od komory 1695 jiter, polí a luk. Při dobré úrodě mají obilí řeze a jarca 1140 měr, ovsa 6320 měr, sena 5525 centů, mládzy 284 centů, což na nynější počet obyvatelstva již nestačí. Proto dává jim erár od dávných již časů žito a pšenici z určených k tomu sypáren za cenu vždy stejně levnou, nechť by zboží (obilí) na trzích o mnoho dražší bylo. Kdyby se ale státi mělo, že by tržní cena menší byla než erární, je každému svobodno koupiti si obilí buď na trhu, aneb je eráru tak zaplatiti, co trh platí. Dělníkům zvláště usilovným, potom ženatým a kteří mají mnoho dětí, dává se více obilí. Peníze za obilí srážejí se jim po částech z platu za rubáni. Je při tom pro ně ta výhoda, že mají i v čas drahoty laciný a dobrý chléb, že nepadnou úžerníkům (lichvářům) do rukou, a kdyby i který peníze promarnil za pálenku, že rodina přece chléb má.
***
Co se hospodářství týče, zůstává všecko při starém pořádku; kdyby se pole lépe vzdělávala, snad by i úroda větší byla; ale muži jsou skoro po celý rok v lese a od žen nemůže se to žádati, neboť leží na nich beztoho všecka starost o domácnost i vnitřní hospodářství. Nejvíce seje se ovsa, který ale krásou a vydatností oves jižnějších krajin převyšuje. Sejí ho tři druhy: rychlík, černý a obyčejný bílý. Réž daří se méně a ne tak pěkná, jarec ale též je pěkný. Pšenici na Hronci nesejí, jen místy okolo Března. Také hrách seje se, který když zraje, mládež k přestoupení sedmého přikázání láká. Sošovice se seje jen někde, pohanka jen pro včely, více ale žité kaše (prosa), kterou každý Slovák i handělec rád jí, jenže si nedá žádný rád od jiného do ní foukat. V zahradách sází se fazol i bob, jakož i kapusta (zelí), již gazdiny zakvašují jako u nás. Největší starost jsou krumpachy (brambory), jak jim handělčané říkají, nejhlavnější část jejich výživy, kterou pekou i vaří a na rozličný způsob připravují, které se kutálejí do žaludku handělců ročních i storočních, do žaludku ošípaných i do brezňanských pálenic. – Ovocné zahrady pěstuje jen farář a představený a těm urodí se jen jablka, hrušek méně a švestky neuzrají. Smějí se handělčanům, „že prý pálívají pod stromy slámu, aby jim švestky uzrály.“ – Lenu seje se méně, konopí ale bujně vyrůstá. – Ovce poskytují krom brynzy, oštěpků a žincice i vlnu, z které ženy sukno tkají mužům na kabanice, kolosně, huně na cedila a sobě na huňačky, jakož z lenu a konopí plátno na košile, gatě i sukně předou, tkají a šijí.
Domácí riad drevený, okříny, koryta, mažiary a podobné věci a nábytek v izbách robí si muži sami z dřeva osikového, javorového, bukového, lípového a vozíky obyčejně z javorového neb jasanového. – Hrnčoky přinesou jim hrnčiari z Českého Březová (z Novohradské), jehly a kalouny handrár, kanafas Rusín, plátení k ze Sumiaca (v Gemeru), krajce pletařky z bani; krpce, klobúky a některou tu parádu koupí si na čtvrtročních jarmokách v Březně, což tvoří vždy velikou epochu v jejich živobytí.
Domky mají dřevěné, ale viděti již i zděné tu a tam. V zimě bývá okolo těch domků někdy ze dvou, někdy i ze tří stran široká zeď, vyrovnaná ze šindelů a dříví, že jen okna z toho viděti. V Horní Lehotě mají na staveních pavláčky při vrchu hezky vyřezané; nazývají je trnác.
Co se stravy týče, žijí na hrubé strově a nemají v čem vybírati. Ovsíkem se nejen koně a hyd (drůbež) chovají, nýbrž kde žitná mouka nevystačí, peče se z něho chlebík, i postruhně se z něho dělají. Je to sice černé, drsné a mlandravé pečivo, ale šuhajci při něm až milo rostou. Mimo ovesný peče se ječný a režný chléb, obyčejná strava je hrách, bob, kapusta, fucka z mouky černé neb krumplí a strabačky. O svatbách a svátcích bývá kaša s mliekom, koláče, halušky s brynzou, národní to slovanské jídlo; klobásky ale, braučovina, slaninka, uděná baranina, brynza a oštěpky jen co lahůdky, hockody. Handělec nehledí tak na jakost jídel, jako na mnohost; jakost nahradí mu požehnaný apetit, a jakkoli „o hladě a smedě dlouho vydrží, když se potom k míse dostane, není konca kraja, a akuo jest, takuo zjest. Pálenku nepije často, neboť nemá k tomu příležitosti v lese, ale když se mu příležitost nahodí a má peníze, opije se „na matěru“. Bohužel že se jim mnohdy od ziskuchtivých lidí příležitost k propití peněz a rozumu poskytuje; snadnoť nezkušeného lesního synka namluviti k vyvedení takového chlapstva. Obyčejně se pije dobrá vodička, o niž tam nikde nouze není, a o svatbách a křtinách „hriato“.
***
Děvčata nosí světlobarevné sukně, ženy modré; v letě boty, v zimě kapce; košile vystřihnuté, složené do pásku červeně vyšitého, rukávce pěkně vyšité, oplecko, vlasy do vrkočů spletené, stuhami propletené; party nenosí. V zimě mají modré krátké kožíšky. Zeny nosí bělavé kožichy, strakatě vyšité, černou kožešinou lemované a delší než děvčata. Zpředu je mají zahrnuté dozadu, kožešinou ven, jako by měly frak. Kápky mají plátěné s podbradkou; vzadu je do záhybků složena, širokou krajkou obšita, která u uší v záhyby složena až pod bradu padá. Pod pazuchou (paží) nese si každá žena bílou plátěnou plachtu, uprostřed a po kraji červeně vyšitou, složenou jako u nás kopa plátna – deštník to handělčanek, bez něhož žádná nejde přes pole. Na beňušských handlech je tentýž kroj, jen Bacúšanky mají kápky, jakých nikde jinde nevidět. Podobají se zcela čepci, v jakovém se obyčejně Maria Stuartka vyobrazuje. Muži nosí v letě krpce a v zimě obouvají přes ně kapce jako ženy. Košile z hrubého konopného plátna, s otevřenými rukávci, mají pod hrdlem mosaznou spinkou spjaty. Z téže látky mají letní gatě; v zimě nosí přiléhající vlněné nohavice, kološně. Kabanici z bílého sukna, černými šňůrkami vyšitou, viseti mají v letě přes plece. V zimě vezmou pod ni kožušok pestře vyšitý, černou kožešinou lemovaný, krátký, bez rukávů, jen pod krkem zapjatý. Pod otevřené rukávy košile navléknou v zimě rukávce, pletené z bílé vlny, černě vyšité, od ruky po loket dlouhé. Okolo pasu mají široký opasok, na němž zpředu čtyry mosazné pracný jsou, jež oni obránka nazývají. Na opasku viseti má každý vreckos dohánem. Dlouhé černé vlasy mají nad čelem rozdělené a za uši sčesané aneb s obou stran hlavy do vrkočů spletené. Na hlavě široký plstěný klobúk aneb nízkou čapicu s okrajem nahoru vyhrnutým, buď z kožešiny, buď z vlny pletenou, buď z trudu. Nejhlavnější díl oděvu Hronce je cedilo, hrubá bílá huně, 3 lokte dlouhá, 11/2 lokte široká. Na všech čtyřech rozích jsou přišity dlouhé silné šňůry z černé a bílé vlny (frumbiery). Takové též jsou dlouhé třísně při jednom konci; nad nimi as tři čtvrtě lokte vysoko vyšity jsou černé cifry. Huni tu složí Hronec ve troje a udělá z ní širokou kapsu, kterou po straně tak pevně šňůrami proplete, že je jako zašitá. Uvnitř má dvojí oddělení. Cifrovaný konec s třísněmi přehodí se navrch. Když jde Hronec do hory, naklade si do cedila stravy na týden i na čtrnáct dní, i co mu koli jiného třeba, potom přehodí si je přes plece a frumbierami pod hrdlem na pěkně vázaný uzel pevně zaváže. V hoře slouží mu někdy za hlavnicu, v zimě za pokrovec. Poraní-li se který z handělčanů aneb jinak ochorí, svážou dvě cedila dovedna, chorého položí na ně a tak snesou ho chlapi s hory dolů. Huně na cedila i třísně k nim dělají ženy, jakož skoro celý mužův oděv i čapicu i kapce i rukávce.
Cifry ale, jak na cedilách, tak na rukávech, vyšívají si chlapci sami, nakreslíce si je dříve uhlem. Některý šuhaj má pěkně vyšité cedilo a třísně visí mu do samé kyčle. V ruce nese si každý sekeru (těžkou valašku), a krátkou dřevěnou fajku, nedrží-li ji v ústech, zastrčenou má za klobúkem aneb čapící. Hrdla mají v zimě v letě holá a prsa taktéž.
***
Chlapi jsou vesměs vysokorostlí, pět až šest střevíců vysocí; těla, kostí a svalů zdravých, rázných tváří, přívětivého výrazu. Každý chodí trochu rozkoleněný, což si navyknou při řezání dříví. Otuženi jsou od nejútlejšího mládí. V nejtužších zimách viděti po dědinách malé děti sotva se vlekoucí s vyhrnutými košilkami, polonahé, bosé sáňkovati se po ledě a v sněhu se batoliti, a je jim přitom dobře, jako rybkám ve vodě. V robotě je handělec usilovný a vytrvalý, v nebezpečenstvích neohrožený, při polovačkách smělý. V chůzi po lese nevyrovná se mu ani polovný pes. Zná dlouho stražit, dlouho i spát, neohlížeje se po tom, či tvrdě, či měkce lehá. Divý je, ale přitom poslušný, uctivý a hostinný; jen když se opije, bývá odporný, srditý a bezočivý. Druhý den neví nic o tom, co dělal, a tiše se ubírá zas do práce. Pobožný je, ale rád si zakleje, takže se již příslovím stalo říkati: „Němuož ten bez toho byť, jako Hronec bez čerta!“ Jakkoli neohrožen a smělý, bojí se matoh. Umí je ale také klamati; když ho pronásledují, prekabátí se a tu oni myslí, že to není on, a nechají ho. Slovák, zvlášť obyvatel hor, oživuje rád celou přírodu vůkol sebe, a nemoha si přirozeným způsobem vysvětliti mnohé neobyčejné, někdy i hrozné úkazy přírodní, přičítá je nadpřirozeným bytostem, zlým neb dobrým. Poklady zemskými vládne Kovlad, Runa a permoníčkové škádlí neb pomáhají horníkům; ve vodách vodní muž vládne a po lukách a hájích tancují v bílých plachtách víly a bosorky, a běda chlapci, který by do jejich kola se přilákati dal, tomu by nohy po kolena utancovaly, do smrti ho ulechtaly. Na šarkana věří trenčínský horan a povídá, že obývá štítné skály a tam že za sedm let jedno veličizné vejce klade, z něhož za sedm let mladý šarkan se vylíhne. Šarkana prý jen černoknižník opanovati může, který pod zemí bývá a jedno jen oko v čele má. Ten že ho někdy vyčituje ven, sedne na něho a v povětří s ním letí kraj světa, a to prý všecko na cestě ničí a hubí; jak na to národní píseň poukazuje:
Ľala dětí, děti,
černoknižník letí
v ohnivom oblaku,
sediaci na draku;
beda tomu lesu,
kadial vezme cestu!
Všetky vody skalí,
celuo pole spáli.
V pověstech slovenských vzpomíná se starý ježibabě!, jak letí na černém oblaku s burkou a ladovcem, div že všecku pšenicu něvydrvil, a po druhé na sivém oblaku se sněhem a zimou.
O krádeži není mezi handělci slyšeti, vyjma že si někdy trochu bramborů vykopají nebo petreněc trávy nasekají, o čemž se nikdo nezmíní. Chorob je mezi nimi málo a naskrze žádné syfilitické. V r. 1855 zuřila cholera (zlá choroba, úmornica) i mezi nimi a mnoho jich tehdáž umřelo, zvláště ženských. Bylo by jich bezpochyby ještě více umřelo, kdyby neměli tak rozumného a ve svém povolání neúnavného lékaře a tak dobrého, lidumilovného faráře, který dnem a nocí z domu do domu chodě nemocné sám ošetřoval, čím mohl, jim pomáhal, dohlížeje, aby se nařízení lékařovo svědomitě plnilo. Někteří z chlapů, když je bolest chytla, napili se dehtu a někteří zase vypili plnou láhev léků najednou, aby to prý skorej pomohlo. Obyčejně dočkají vysokého stáří 80—90 i 100 let.
Co se vzdělání týče, to je chatrné; dílem mají daleko do školy, dílem bývá učení plavačkami a pasením hus a tělců (telat) přetrhováno. Číst umí každý, neboť se modlí z knížek, ale psaním se neobírají, a jestli který jednou za čas jméno svoje podepsati musí, je vidět, že umí lépe sekerou než perem zacházeti.
Ženy nejsou tak pěkny ani tak čistotny jako muži, což bezpochyby od toho pochází, že musejí mnoho a tvrdo robit. Ale silný jsou jako muži, a děvče naloživši na chrbát dvě kily krumplí a nese je přes vrchy pět hodin cesty do brezňanských pálenic, a ještě si cestou zpívá. Ale jakkoli těžce pracují po celý rok, přece, když je nějaká svatba, tancují tři dni a tři noci, aniž si která vzdechne, že ji nohy bolí. Děvčata velmi skoro zakvítají, ale zřídka která se přespí, což si za velikou hanbu pokládají. Co ženy jsou věrné, ale najde se i lehkomyslných, jako všude jinde.
Jako v celém tom okolí mnoho ještě starých zvyků a obyčejů se zachovalo mezi lidem, tak i mezi nimi panují rozličné zvyky a pověry na jisté dny v roce, o některých svátcích a slavnostech ročních, na př. na vianoce, o velké noci, na turíce (na Ducha), o Janě, na Jakuba, o fašankách, o svatbách, krstinách, pohrabech, po nichž se kary slaví, a jiných příležitostech. Hudba jejich jsou husle a gajdy – jež také barbora jmenují a gajdoše barboráš —, při nichž se dovůle vykrútějí.
***
Počátkem měsíce máje nastává handělčanům nový rok roboty jejich v lese. V ten čas sejdou se všecky osmimužové spolky dovedná a spořádají se. Některý spolek volí si nového vůdce, některý přistane k tomu, který mu vůdcoval v předešlém roku. Také si vyvolí každý svého gazdu, který, když ostatní dnem a nocí robotí, o žaludky jejich pečuje. Na místě nedostatečných robotníků volí se jiní z silnějších, mladších chlapů.
Když se byli spořádali, jdou do kostela na mši (omšu); po mši, přejíce domácím dobrého zdraví, ubírají se do lesů na rubaniska, vykázaná jim od c. k. baňsko-lesnického úřadu šťávnického. První jejich práce, když do hory přijdou, je naklásti ohně (zavatriti). Dokud jsou v lesích, nenechají ohně vyhasnouti, živíce jej stále velikými drúkami, okleskami a zvonovinou. Potom vystaví si búdy z hrubých dřevců, letorostí a kůry, podobné stanům; uvnitř mají ložiska ze suché trávy a mechu, poživu a ostatní potřeby, co si byl každý v cedile s sebou přinesl. Potom přistoupí spolky k obvyklé práci, počínajíce stínali (porážeti) vysoké mohutné kmeny buků, jedlí a smrků, z nichž skoro každý, jak ze zkušenosti vědí, 8 i 10 sáhů čtyřstřevíčného dřeva dá. Stromy uvnitř rubaniska nejsou značeny, jen stromy hraničně, až pokud se rubat má. Odznaky na stromy se dělají sekerou, na jejímž obuchu vyryt je úřední znak, totiž: BF a SF, a nad literami je buď koruna, buď písmeny k. k. Ostřím sekery okreše se kůra do živého a potom se na okřesané místo udeří obuchem a vtlačí červenou hlinkou natřený znak. Kupci, když jich více koupilo stromy, dělají si do nich zářezy, aby napotom každý svůj kmen poznal.– A počne na rubaniskách veselý život; buchot seker, vrzání pil ozývá se lesem od svitu do mraku. Tu jedni stínají stromy, druzí je oklesťují, opět jiní oklesky do kup, carajchy zvané, rovnají; podál rozřezují kmeny na klatý, dle sáhovice dlouhé, někdy i delší, jichž všude jak snopů po rubanisku leží. S prací tou obírají se handělčané od počátku máje až do konce července – od Jakuba do Jakuba. Po celý ten čas nejdou domů jen jednou za týden neb za čtrnácte dní, když se jim strova mine, aby si novou zásobu přinesli; jinak jsou dnem a nocí v lese.
Co se rozměru času týče, řídí se dle slunce a některých hvězd, jimž zvláštní jména dávají. Že v nejkrásnějším jaru, od Jakuba do Jana, když v lese rubají, síňko včas ráno po čtvrté aj o čtyř hodinách zpoza hory vyskakuje a večer po sedmé teprv sedává, v jeseni pak a v zimě, když na mrazy rýznují, že skoro zachází a ráno dlouho spává, ví každý. Biele zore jim oznamují východ slunce, ráno. Že je poludnia, vědí, když jim tuoňa (stín) slunce vpravo padá. Když slunce zajde a večernic zore zhasnou, zaligoce se na nebi večerná zornička a s ní vyjde mesiačok. Je-li v poslední Čtvrti, říká se: je na votoch. „Jaký votoch, taký nov“ (první čtvrt). Den před novým měsícem prednov děň. Měsíc se zaobkrúžil, když je v úplňku. V polovici měsíce je na priesvitu. Jaknáhle zornička vyjde, vycházejí vpravo nad ní Kuriatka a Kosti. Něbožiec když přímo nad ně vyjde, je půlnoc. Po půlnoci vykrútí se navrch Velký a Malý vůz vpravo od nich. Kuriatka a Kosci zapadají k ránu.
Vysoko stojí mesiačok,
chodže už domu, Janíčok,
Kosci zapadajú,
eh zore znamenajú,
domu ťa, Janíčok,
ej domu ta volajú –
zpívá děvče chlapcovi, posílajíc ho z ohledu. Raňajšia zornica den zvěstuje. „Obsypalo sa nebo hviezdičkami,“ říkají, když je obloha hvězdami poseta. Když hvězdy padají, říkají: „Hviezda sa vysiakla“ (vysmrkla). Je ale také pověra, že když hvězdy padají, lidé mrou, neboť prý má každý člověk svoji hvězdu, a když ta spadne a zhasne, i on umře. Kometu jmenují božia metla, a jak ji kdo vzpomene, neopomine přidati: „Nach Pánboh chrání“; když se někdy ukáže v jasné noci na severu světlá zář, říkají Slováci v Gemeru a Zvoleni, že je nebe otevřené, a že kdo by v ten čas pod ním stál, vzhůru by byl vytažen. Blesk jmenují jasná střela, což i často v řeči co výraz podivení neb hřešení se užívá: „Ej jasná strela.“ – „Bodaj ťa jasná strela párala.“ Hrom je studený a horúci. Studený nezapálí, i kdyby do slámy uhodil, horúcí ale podpaluje. Rusíni okolo Miškovce říkají blesku „paromova strela“ a hromu „parom“ a mají také „paroma suchého“, který nezapálí, a „paroma ohňovitého“, který zapaluje.
Když na jar (z jara) hřmí, dokud se les nerozvil, je to prý zlý znak zbojníkům. Povídá se: „Zahřmelo na suchu horu, nebude chlapcom štěstia slúžiť,“ a junáci zpívají:
Oj zahrmel Pánboh z něba
na suchú, holú horu,
nědaj sa, šuhaju, na zboj,
najdeš si tam pomoru.
O duze povídají, že vodu pije, a kdyby člověk na tom místě, kde pije, stál, že by ho také vypila. Také prý mnoho žabiček vytáhne z vody, které potom s deštěm dolů padají. Za pravdu podávají tamější lidé, že jednou, když duha svítila, množství žabiček s deštěm dolů padalo. I jedna národní píseň začíná: „Hore Hronom, dolu Hronom duha vodu pije,“ a korbeľovi vytýkají: „Piješ jako duha.“
***
Také mají zvláštní některé přírodní průpovědi a pranostiky o povětrnosti, dle nichž se někdy řídí. Oblaky od jihu donášejí teplu chvíli a dážď. Od Tater (severu) přinášejí zimu a suchotu, od západu pěknou chvíli, ale nezřídka i chladný déšť, od východu skoro vždy pěkný čas. Když někdy na západ zasvitne, jako by oblohu blesk přelítl, říkají: „Budě pěkná chvíla, něbo sa mluní,“ a beránky když po nebi běhají, praví: „Oblaka sa sejú, azda něbude glho pěkná chvíľa.“ Obloha mrakami zatáhnutá je zaoblačena. Mahla když hoře Hronom běží a z dolin do vrchů, následuje déšť; když dolů dolinami, pěkná chvíle. Totéž platí o zimě. „Ažda sa vyčasí, mahla padá z huol do dolin,“ říká se. Když se páry dolinami gúlajú a na hole vstupují, – déšť. Když má hole Baba kápku, nědaždí-li, alespoň poromoní. Když hory (lesy) kuří aneb se černí, buď odmek, buď déšť následuje. Laštovičky vylietajú déšť, když nízko lítají a muchy lapají. Pinkava déšť cvrká. Králík (Zaunkónig) když nízko v carajchu (roští) zpívá, následuje špatná chvíle, když ale zpívaje výše vyletuje, pěkná chvíle. Divoké kačice, když se hoře Hronu ukazují, déšť přinášejí; ryby, když za muchami vyskakují, pěknou chvíli; zvonů hlas, když se daleko nese, déšť a odmek. Pastýři ovec a statku vědí: když se ovce striasajú, že nastane čluha (slota). Statek (voli a krávy) když se ježí, srst se mu štiepá, že znamená popršku, a voli když večer vyskakují a chutě žerou, následuje zima, ku př. o Janě na holach. „Vlk zimu nězje“ (přijde, třebas pozdě). Každoročně okolo Doroty bývají chujavice, metelice, sloty. Není-li mráz na Petra stolování, znamená to zimy trvání. Keď se v únoru zima nevysílí, na velikú noc čekej zimnou chvíli. Na hromice raděj vlka ve svém dvoře vidí gazda jako slunce na obzore. Když pěkně jasno na Romana, vtedy žatva požehnána. Jak dlouho škorvánok přeď hromicemi spievá, tak dlouho po nich mlčívá. Je-li o fašankách (masopustní dni) mnoho hvězd na nebi, budou sliepky mnoho vajec nésti, slunce-li svítí – mnoho řeže se urodí. Na Gregora idě sněh do mora. Sněhy top, zimě hrob. Přídě ledylom, zabije zimu hrom. Prišol marec, poberaj sa, starec (starý sněh). Březnový prach nad zlato. Kolik žab přeď Jurom vřeští, tolik jich po Jurovi mlčí. Na pravidlo ale: „Do Ducha něspúšťaj sa kožucha, a po Duchu máj sa ku kožuchu“ handělčané nanejméně dbají.
***
Jsouce s porážením a řezáním dříví hotoví, ku konci července jdou domu. Vatriska (ohniště), z nichž dnem i nocí modravé sloupy dýmu vystupovaly, vyhasnou a pusté zůstane rubanisko, jako bojiště po bitvě. Těla velikánů, jejichž témě hrdě do oblaků se vypínala, jimiž žádná bouře nepohnula, na jejichž ramenech orlové a sokolové se houpali, ti sekerou sťatí po zemi leží, holé, mrtvé drúky, a okolo nich zutínané jejich mohutné údy, zbaveny krásného zeleného roucha, jež složené na hromadách ošumělo a vyrudlo.
A když se neozývá po lese buchot seker a vrzání pil, přilétá z okolních lesů drobná chasa opeřenců, sýkory, zlatohlávkové, pipišky, uhelníček, čížíci, obveselujíce zpěvem opuštěné rubisko, kde předtím od nepamětných dob rok co rok svoje hnízdečka stavívali pod přístřeším padlých velikánů. Také datel černý, drozd plavý, křivka (křivonos), orešnica přilétají někdy na bývalá bydliska; ale na oloupaných kmenech nemůže datel drevovrty, červotoče a rozličný hmyz podkorní hledati; na okresané jedličce nevisí sulky, aby křivka semena vybírala; imeľové jahůdky na konárech smrkových, lahůdka to drozda plavého, obrány jsou na lep, a není lísek ani lískovců, aby si orešnica na jádrech pochutnala. A proto nepozdržují se dlouho v pustém rubanisku, odletujíce do okolních vysokých lesů, kde mají všeho hojnost. A k nim se druží věštice kukačka, kukajíc děvčatům s vysokého bucka, když se jí ptají, za kolik let se vdají.
Přes měsíc srpen a září zůstávají handělci doma. Za ten čas sklidí si každý osení z pole, pomalu si připravují zimní potřeby, obírajíce se mimo to domácí prací. Ku konci září a v říjnu bývají medvědí polovačky, nejmilejší to handělčanů zábavka, vesměs dobrých a jistých střelců. Mají obyčejně pušky dlouhé, jednačky neb dvojky, někdy staré, motúzami svázané, proto je ale přece silně nabijou tenkým prachem a banštiakem. „Ten vraj už potom horí, keď z rúry vyndě,“ říkají. Stává se ale, že jim tolik prachu i pušku roztrhne, což se již nejednou stalo. Na důkaz, jaké nebezpečenství při takových polovačkách bývá a jak se handělci při tom chovají, podávám následující doslovní rozprávku handělců a horárů při ohni na kýčerňanském. gruntě po medvědí polovačce. – Na smrku visí zastřelený medvěd, okolo ohně sedí a stojí patnácte střelců handělčanů, polesný, dva horárové (myslivci) a honci.
Polesný. Dajže tu kapsu, Máco, už by sa veru aj zedlo!
Maco. Ej veď už od rána hen! Já som už aj mohol za plnu kapsu naspať.
Horar. Nuž a teraz by ťa bol medvěd na spaní vzel.
Polesný. Už ten reku, Máco, dojel (dojedl), keď stě mu taký olovený motúz cez zuby pretiahli.
Jano Koncošovie (k pelešnému). Eh ale je to záhybel, vaša milosť! Oh len má tak napínalo, ako som počul (slyšel): durk! durk! – jedno za druhým. A veď to aj šlo, len tak vřely tie zápače.
Polesný. Nuž akože preca bolo, Martině?
Martin. Nuž akože bolo, vaša milosť! Já tam sedím konec takýho klatá, popod takým smrečkom, a už má aj věru driemoty začaly preberať, čvo to vše počujem honcov a vše zasa nič.
Stef. Dančiarovie. Ah veď to aj glho bolo, čím smo sa z tých srazov vykrútili.
Martin. Hiba ti raz počujem, ako keby volačo zašúsťalo; vytrčím sa ponad klát, a uon (on) ti už míhá popod takú vyskyd proti mně. No len, reku, pod! Ale má on hned opáčil (spatřil), postál a ako by sa mi bokom obrátil. No len, reku, počkaj, a tie časy pritisněm k líců a na milého medvěďa – škrk!
Cibra. No veď stě mu kupili krpčoke (krpce)! Aby skameněl!
Martin. Nědajbože! Ako to škrknutie počul, vrhol sa odo mňa, ako by ho placol, a tie časy Jano Koncošovie bac a starý Kondáš durk!
Máco. Veď mu Jano zaprášil!
Polesný. Tak je, na prvom strelcovi všetko záleží, ak ho prvý dobré nětrafí, už mu druhý málo urobí.
Horár. Kdeže si ho zadržal, Jano?
Jano. Rovno na komoru, aj hněď tam na oba boke kru vybryzgla.
Starý Kondašov. A toto je, ľa, muoj šúst, vaša milosť! Tu mu prešla gula cez šiju.
Kuba Tomajov. Ej už je toto mamuna, keď on taký dobitý eště mohol tak chlapov miesiť.
Tafira. Ej veď sa mi závidělo (zdálo), vaša milosť, že má tito budu brániť, veď nás tam bolo peť či šesť na tej odrážke. Tu ti medveď valí proti nám, a tito – pod přec! – Ani som ništ nevěděl, chima keď mňa mal, a to mně vertě, tak mi sekeru z hrsti vylúčil, len tak zahvízdala – a mna vpoly za pasy!
Horár. A či stě někričali ako zajac, keď ho pes chytí?
Tafira. Ba ozdaj (jisté) ti vo večšom strachu bolí, čvo sa na nás dívali, ako já. Veď som ani němal času báť sa. Potom kedy tedy přiskočí aú Maco švagor zozadku a medvěda obuchom bac po ladvoch (ledvinách)!
Máco. Nuž já som sa veru osmelil. Majtě sa – reku – chlapi! Bysťužebohu prabohu! Ľaľa – sedem ti bohov do matěri, či necháme chlapa zahubiť – ništ. Ako som sa já ovalil tým obuchom, pustil švagra a mna chvat za nohu. Tu zase švagor mik ho po zadku, a vše, čvo jednyho popustil, druhý po zadku ho bil.
Jano Koncošovie. Ej bola to bursa medvedia!
Cibra. Ani gajdoša vám treba něbolo, sak to boly hodné gajdy, keď vám u uší mačko reval!
Tomáš Ryzankovie. Viděl som já tu miešaninu zdaleka, ale som sa bál stiahnuť, že z týchto dakotryho obkaličím. Tak já k nim a tu som au rúrou do boku zaprel a hned bolo po ňom.
Polesný. A či vás pošpintal (poranil) volaktorýho?
Tafira. Mna ništ, hiba aú obránku odtrhol.
Máco. A mňa hiba cez opasok jedným zubom štrajchol.
Pacera. Eh veď ani němal stihu hlbšie začierať, keď stě mu vše zo zadku voške treli.
Kondáš. Na moj' dušu, by vás ten bol naučil po kostole hvízdať, nach by mu já nebol mojími cány klovy vyšparchal.
Horár. Nuž Kuba, či sté vy bolí voľakedy v takom páci?
Kuba. Jaj pán horár, keby vám chcel rozprávať, takto by vám vlasy hore dubkom vstávaly!
Horár. Eh co tam po vašom cigánstve, veď vieme, že viac cigáníte, ako pravdu hovorítě.
Polesný. No už sme sa len dosť nabesedovali. Bertě, chlapci, toho medveďa. Poďme.
***
Počátkem měsíce října jdou handělčané zase do lesů na popravky; to jest opravovat a vyčisťovat od kamení, ráždí, sucholistů a všelikých sparušin (smetí) brevnami vyložené žleby, flúdre po nichž se plaví štěpné dřevo (klufty) s vysokých dolin dolů do Hronce a Hronu. Druhá robota je obraceti na druhou stranu z polovice uschlé klatý, poházené sem tam po rubisku, a ukládati na místa, odkudž by se v zimě potom nejpohodlněji do dolin rýznovati mohly. Potom chystají se ryzny (suché žleby), po nichž se klatý do dolin spouštějí. Kde mají vrchy příliš strmý svah, nevedou se ryzny prosto do dolin, ale dva – i třikráte se přetrhují, čemuž zmetačke říkají, poněvadž se na místech těch dolů letící klatý zastavují a dále postrkovány čili zmetávány býti musejí.
S opravováním flúdrů a děláním ryzen ujde jim celá jeseň, neboť za čas, co jich neupotřebují, mnoho se jich nehodami počasí vyvrátí a rozmete. Když se již bylo na horách sezimilo, hole sněhem se osypaly a země mrznouti počíná, tu nastává handělčanům nejtěžší a nejnebezpečnější práce, spouštění totiž klát do dolin. Na mrazy ryznujú —jak oni říkají – v noci, při měsíčku, za nejtužších mrazů. Ale handělčan od mládí otužen nedbá na zimu, a v největších těch mrazech, aby mohli pohodlněji pracovati, posvlékají si kabaně a tak polo ošatrení válejí klatý sněhem zaváté k ryznám a buď celé, buď rozpilované dolů po ryznách spouštějí, ustavičně jsouce v nebezpečenství, aby klát ze žlebu se vysmekna údy jim nepřivalil, což se snadno státi může.