Hned z počátku, když Gejza král a potom Béla Němcův do země povolali, přišlo jich tolik a ještě za těmi ustavičně přicházelo, že konečně práce v báních pro ně nedostačovala. Ustanovilo se tedy, že jedni k zhotovování potřebného nářadí, druzí k stavění sliváren a hamrů, jiní opět k pálení uhlí a rubáni dřeva ustanoveni budou. Tito poslední posláni jsou výše Bystřice do lesů, „hore Hronom“, aby tam dřevo rubali a k Bystřici dolů spouštěli, tak aby i z lesů osoh byl a příležitost k badaní po zlatě. Započali tedy drvoštěpové tuto jim vykázanou práci v 13. století od místa, kde nyní most lučatínský přes Hron vede a kde úzkým prosmykem skrze Železnou bránu do Eubietové viděti, „hore Hronom“. Zaopatřovali dřívím a uhlím jak Bystřici, tak Eubietovou, královské to svobodné město, které svá práva od Ludvíka I. obdrželo. Že první tito dřevorubaři v lesích hronských a bánící Němci byli, dokazuje dosud užívané názvosloví banické i dřevorubařské, ku př. hámrik, klufta, ding, šichta, šlog, zinkholc, griecpal a j. Tak i některá ještě německá jména rodinná, jako Auxt, Schwandtner, Taxneraj. —Jména vesnic jsou ale z většího dílu poslovenčena, ku př. vesnice při Bystřici ležící, odkudž se dřevorubařům a baníkům strava donášela, jmenovala se dle starých listin Kostfuhrerdorf, nyní se jmenuje Kostiviarska; Deutschdorf – Německá, Eichdorf – Dubová, Granfurt – Medzibrod, Schleifdorf – Brusno (kde se nářadí brousilo), Kaufdorf – Predajná (kde se trhy týdenní držívaly). Vrch jeden jmenují Komov a povídá se, že tam bydlel jistý Stuhlreiter, a když prý zimního času nebo za velkého sucha od níže bydlících sousedů Fojtovců do Hronu pro vodu chodili, volával prý na ně: „Kom of, Vetter Veit, kom of!“ – totiž aby k němu šli pro vodu. Jiní ale název vrchu jinak vykládají, totiž od husitů, kteří po vypovědění z Čech nejvíce v Malém Hontu, Gemeru, Zvolensku se usadili. Ti dali prý jméno vrchu tomu ale Chotnov, na památku podobného v jich domově.
***
Dlouho bránili se Němci proti poslovenčení a zakladatelově baníctva i měšťané tak o zachování sebe a své národnosti pečovali, že do 17. století žádného jiné národnosti člověka mezi sebou trpěti ani řemeslům vyučovat nechtěli, což často k veřejným stížnostem, ano i k bitkám příčiny zavdalo. Avšak daremné bylo toto namáhání; jakkoliv se jim poštěstilo až do 17. století národnost a přednost ve městech a dědinách horních udržeti, déle nemohli, a to z následujících příčin: Když vojnami v předešlých stoletích zuřícími celé dědiny vypleněny byly a obyvatelů prázdny zůstaly, našlo se ihned Slováků, kteří na těch místech nové dědiny stavěli, je osadili a zalidnili. Kde ještě pozůstalých Němců našli, těch nikoli násilím, ale pěkným způsobem, davše jim poznat krásu jazyka a dobrotu srdce svého, na svou stranu dostali, vzdorující tomu vymřít nechali. Tak stávalo se i s Maďary za prvních dob vlády uherské. První králové uherští mnohým zasloužilým Maďarům ve slovenských krajích, jako v Oravě, Turci, Liptově a j., statky darovali. Když potom na statcích těch bydleli mezi poddanými, bylo jim potřebí naučiti se i jejich řeči; to stalo se, i naučili se jí tak dokonale, že svou vlastní zanedbali i zapomněli a Slováky se stali. Proměna taková potkala mnohem častěji Němce v báňských městech bydlící. Práce jejich v báních byly požehnány; každý tedy, když bohatství svoje natolik rozmnožil, že nemusel sám pracovat, přestal pracovati a najmul do práce cizích, jak do bání, tak pro dům. Tu usilovní kolem bydlící Slováci nejprve co dělníci, sluhové, nosiči, pastýři do měst báňských povolaní se osadili, napotom povolavše za sebou i rodiny, v krátkém čase se rozmnožili, měšťany stali a časem i hodností dosáhli, k čemuž jim i zákony napomáhaly, nařizující, že se musí každému bez rozdílu národnosti a řeči právo měšťanstva, mistrovství atd. dáti. Protivili se tomu ovšem Němci, však ale peněžitými pokutami bývali k plnění zákona přinucováni. Tak r. 1608 Bystřičtí nechtěli jednoho Slováka za měšťana přijmout, odvolávajíce se na články svoje, dle nichž nejsou povinni jiného mimo Němce mezi sebou trpěti, ale nic platno – museli 2 000 zl. pokuty platit a prohráli. I osazovali se Slováci pomalu mezi nimi, a počet Němců se menšil a městečka, dědiny, dříve jen Němci obydlené, stávaly se slovenskými. To stalo se s celým téměř Malým Hontem, Zvolenskem, hoření částí Gemeru, se všemi báňskými městy, Rožňavou, Ružomberkem, vyjma Kremnici, kde se ještě slabé stopy Němectva udržely. Osud ten potkal i dřevorubaře černo-hrončanské, a snad nejdříve. Nemohouce stačiti, aby dostatečnou potřebu dříví dodávali, nuceni byli jiných ku pomoci volati. A kdo rychleji chápe se výrobku nežli Slovák! Ihned byli hotovi vyměniti pluh za sekeru. Četným počtem se přihrnuli a ukázali Němcům, seč jsou. Ku konci 16. století a na počátku 17. celé rodiny, jako Belko, Berčík, Bukovec, Medvěd, Tažký, Muránsky, Caboň, Javorčík, Zemko, Kováč a j., když založené od Němců dědiny nepostačovaly, nových si pozakládali. Tak založili prvně Závodu, Medvědovu, Krškovu Dolinu a j., a v krátkém čase tak se rozmnožili, že Němce počtem dalece převyšovali, neboť ubývalo Němcův, takže v oné době jen deset rodin pozůstalo: Auxt, Dekret, Gürtl, Kliment, Schön, Schwandtner, Taxner, Schwarzbacher, Stuhlreiter a Thurn, a ti byli již poslovenčeni. Od té doby ještě i z těch několik vymřelo, takže jen pramálo německých jmen slyšeti jest. Má tedy pravdu maďarský spisovatel Fejér, když při popisu uherské země mluvě o Slovácích na ně žaluje: „Weh' dem ungrischen Dorfe, weh' dem deutschen, wo sich Slovaken einnisten, denn die würgen and're Nationen rein heraus!“
***
Lesy od hamrů černohrončanských po levém břehu Hronce přes Viepor klenovský se táhnoucí a část lesů vysoké Polány jsou pralesy, jak Slovák říká, staré hory tisícileté. Tam nikdy ještě se neozýval buchot seker, tam dosud nebylo dřevorubarství. Tam kmeny stářím jen a bouřnými větry vyvrácené a polámané padají a ležeti zůstanou, až zbútlejí (zpráchnivějí), jak to leckdes na vývratech a polomech viděti.
Vysoké tyto lesy sestávají nejvíce z jedlí, smrků, buků a částečně na jižních stranách smíšeny jsou s javorem a jasanem. Místy je samá jehličina, místy čistá bučina. – Beňušský revír nemá pralesů a málo jasanů, má ale více kosodřeviny po holech, které na Černém Hronci není.
Buk ve vysokých těch lesích vyrůstá vedle smrku a jedle do stejné s nimi výšky, do 100—120', v průřezu 5—6'. Stává se při nich i štíhlejším. Jako nádherný sloup z kamene vykřesaný vypíná se hlaný (rovný) jeho kmen vysoko do oblaků a nad ním rozprostírá se široká koruna, složená z mohutných, klikatých, vzhůru se vypínajících konám (větví), ozářená paprsky slunečními, pronikajícími lesklým, tuhým, krásně zeleným listem, z něhož hlavně sestává černá, vysoko okolo kmene ležící prsť, neboť lístek bukový kde odpadne, tam zahyne. Kde jich více pohromadě stojí, tvoří vysoké jeho kmeny ozorná sloupořadí. – Někde, jako v lesích Viepru klenovského, stojí osamělý na zápole skály, upoután na tvrdý kámen mohutnými, jak z železa ulitými kořeny. Skalní orel staví své hnízdo ve vrcholu jeho a rozličná dravá a bukvic milovná ptač, kanúr (káně), jastrab, kršiak (Falco lagopus), krahulec, sojka, oblétá jeho hlavu a odpočívá na širokých jeho ramenech. A pod ním v zápolách skalních kotí (kotia) se a zimují medvědi i jazvec. Když se mnoho bukvic urodí, medvědí to pastvy, těší se myslivci, že bude i mnoho medvědů a že budou dobré polovačky. Z jara, když vyhánějí buky bluosť, zpívá si valach:
Rozvíjaj sa, bůčku, zhusta poľahúčku,
až sa ty rozviješ, valachov přikryješ. –
Z dříví bukového dělají se klatý, též potřebuje se k vodním stavbám, nejvíc ale k topení a pálení uhlí. Nejvíce je jak na Černém Hronci, tak v beňušském revíru stromů jehličích, jimiž porostlé jsou skoro celé Tatry. Jedla, kterou okolo Března a v Gemeru také háštrazovou, a smrek jedné jsou rástvy a vyrůstají obyčejně do výšky 120—150'; našly se ale již jedle a smrky 160' a 186' vysoké v objemu 6—7'. Ovšem co vzácnost. – Když se přijde ze světlého lesa javorového a jasanového, oživeného zpěvem ptactva, do lesa jedlového a smrkového, má všecko jiný ráz. Tu vypínají se štíhlé kmeny s kůrou rozpukanou do náramné výše a okolo nich rozkládají se tuhou štětí porostlé větve, oddola až k vrchu, tvoříce krásné pyramidy, v zimě v letě zelené. Silné kořeny na povrchu rozložené pokryty jsou vysoko kluzkou štětí, po níž nechodí se tak měkce jako po pažitu mechem prorostlém v lesích listnatých. Někde jen při potůčkách a mokradlinách pokryto je kořání mohutných těch stromů vysokým mechem a bujně rostoucím paprutěm. V temnu větví hnízdo má veverka a v sousedství jejím, na větvičce, zlatohlávek. Zpěv drozda plavého, na jmelí se popásajícího, jednotvárné tesání zobáků žlun a datlů, hledajících podkorní hmyz, čvikot sýkor, krákání harvanů a chřest padajících sulek (šišky) jedině přerušuje tichost zasmušilého lesa. Tu a tam viděti zpráchnivělý kmen ležeti, porostlý mechem a houbou fialovou, a kolem něho vyráží mladá sihlina. Na světlejších místech jsou polštáře hadího mechu (Lycopodium clavatum) a ploníku, a houby jedlé i nejedlé, hřib, ryzec, modrák, lišky, mlieče (Agaricus lactifluus), smrž, kuřátka, sivienka (Agaricus violascens), hřib penčurák (Boletus esculentus), jelenice, fukavica, muchotravka a jiných více kysají pod jedlemi i bukem. Tu a tam viděti vedle světlokoré jedle a tmavozeleného smrku starý strom s opršelou hlavou, s kůrou drsnou, rozpukanou, na jehož uschlých větvech dlouhé svitky šedého mechu visí. V máji a červnu prodchnuty jsou jehličí lesy silnou vůní pryskyřice, již lid živica nazývá. Na Ďumbieru vystupují smrk a jedle do 4500', ve vyšším pásmu řidnou již, zakrňují, a kde kosodřevina začíná, zcela přestávají. Kosodřevina (kleč) nalézá se tu i tam v podholních lesích na holých vrchách, také v beňušském revíru; po vrchách černohrončanských ji nevidět. Na Viepru klenovském, porostlém nejvíce jedlí a smrkem, na samém vrchu je pěkná zelená louka. Sosna borovice je nejvíce po hranicích Liptova a sosna červená v Gemeru a na Fatrách, kde vystupuje do 3 000'. Modřín (skverk v Gemeru), červený smrek je nejvíce v Gemeru, jakož i tis, kterého není ve zvolenských lesích. U Tisovce – který zajisté jméno má od tisu, jako Jelšava od jelše, Klenovec od klenu, Jasenová od jasanu a pod. více – bývala asi někdy tišina, jak o tom i lidé povídají, nyní ale je tam jediný jen strom nedaleko města, u sklonu vysokého vrchu nad minerální studánkou. „Ten pametá istě starého Bebeka.“ Má asi 40' výšky, kůru rozsedalou, červenohnědou, opadající, větve velmi stěsnané, jehliny velmi dlouhé, lesklé, tmavozelené, vespod bělošedé. Ovoce jeho jsou červené jahůdky, květe v březnu a máji. Pěkné merhované jeho dříví potřebují nejvíce soustružníci, i jest velmi vzácné. Domácí lid šetří ho jako památky po pradědech zděděné, a někdy jen že si z něho vyřeže některý z gazdů pohárik, když jde na polovačku, aby se měl z čeho napít. – Jalovec nízký (Juniperus nana) nejvíce mezi kosodřevinou, ale jalovec obecný (borovčia) všude po suchých holech a vrchách hojně roste. Z bobulek jeho dělají pálenku (borovička), a také je rády zobají čvíkoty (kvíčaly). Z mladých výhonů kosodřeviny dělá se z jara olej, známý pod jménem karpatského balzámu, který se dříve i v lékárnách potřeboval a jejž olejkáři doposud po krajinách roznášejí. Dříví jedlové a smrkové potřebuje se k budování (stavění), k topení, na prkna, na šindel, latě, klatý, dužiny a rozličné jiné věci. Z mazoru dělají si handělčané pučky (klíny) na štípání dříví. U Valachů moravských je mosor oblitina na jedli, která se stane vytékáním mízy (mizgy), když se byla jedle nařízla. Nechá se potom buď vyhníti nebo se vypálí a z mosoru dělají si valaši rozličné nádobí k salašnictví potřebné, gelety, črpáky a pod., které jmenují mosorky. Tamtéž mají pro jedli čtvero pojmenování; mládka je tlustá jedle, mláčina prostřední, krova slabá a lata nejslabší.
Nižší lesy od Polány a Viepru lubietovského a podél Hronu jsou více listnaté a smíšené z rozličného stromoví. Jihovýchodně v rozsáhlých lesích víglašských okolo Detvy, Očové staré krásné jsou lesy dubové (dúbravy), smíšené s habrem (krabem), klenem, jasanem, javorem; výše na Polaně jsou buky a stromy jehličnaté. Javorem porostlé jsou celé vrchy, jako Javorov na hranici Novohradu. Na Fatře vystupuje javor do 3000'. Javor dosahuje 100' i více, jasan přes 100', v objemu 5—6', brest až do 90', tak i habr. Dříví jasanové, javorové, jakož i brestové nazývají dřevo fládrovuo a rozeznávají dle tvaru žilek trojí druh: vlasáč je nejvzácnější, očkáč nejkrásnější, kvetáč nejobyčejnější. Dříví potřebují hlavně truhláři, ale domácí lid bere je na rozličné věci; z jasanu a javoru mají obyčejně vozíky, domácí a kuchyňské nářadí z buku, lípy, osiky. Z černého klenu (babyky), který při svahu nižších vrchů roste co nízký, ale košatý strom, dělají se rúry k dýmkám i dýmky. Slovák má rád les javorový a říká, že les bez javora jako děvče bez frajera; v jeseni, když les ožlutní a listy padají, smutně se naň dívá ptaje se ho: „Ej javor, javor zelený, co si tak smutný v jeseni?“ a javor mu odpovídá: „Jakže já nemám smutný byť, keď zo mna spadol květ i list!“ – Podél Hronu a Hronce ve vlhčinách roste jelša černá (Alnus glutinosa), vysoko na vrchách družná jelša bílá (Alnus incana) a v pásmu kosodřeviny jelša zelená (Alnus viridis). Břízou bílou i ovislou porostlé jsou některé nižší vrchy, viděti ji ale také vysoko v lesích, kde mezi jedlemi rostouc, světlým svým kmenem, okolo něhož lístky na hebkých větvičkách ustavičně pohrávají, dává pěkný pohled. Drobná, keřnatá, po zemi rozvlečená bříza karpatská roste v pásmu kosodřeviny. Z břízy dělají si pastýři dlouhé trouby, břízu staví chlapci prvního máje před okna svým děvčatům k poctivosti brezovicu chasa ráda zjara pije a březovou húžvou prý čerta vážou.
Osika obecná jev lesích i na podholech a z dříví osikového dělají se vahančoky (okříny), koryta a podobný domácí riad. Tu a tam po stráních polná čerešeň, hruše, plánka, jejichž ovoce děvčata sbírají a na poslinku k zimním přástvám suší, nemajíce nic lepšího. I břeků, oskoruchů a na skalinách podholních mukyň je dosti a oskorušky i břekyně a mukyně uležené donášejí ženy do města na prodej. Z břekyň pálí ženy i pálenku, jakož i z trnek a chabzy; trnkovou užívají proti mrchavému krčí (žaludeční křeči). Jarabina (jeřáb) roste více na jižních stranách. Mnoho druhů je vrboví a bujného vzrostu. Podél břehu Hronu a Hronce nejvíce vrba široka (Salix amygdalina), žltice (vitellina), červeníce, kosiarka, rokyta, zlatolýčí (helix). V močarinách a žumpách údolí podholních vrba křehovka (fragilis), hluchá (triandra), hořká (pentandra) a dievča, čili jak se také nazývá, híva (caprea), na níž roste houba anýzem vonící. Po suchých vrchách a úbočinách okolo lesů rozličných křovin hojnost drieňu, jehož květ mají při sobě nositi děvčata, které rády driemajú; trnoslivka, z jejíhož dřeva si chlapci topořiska k valaškám robí, hloh, šípek, z něhož ženy dobrý letkvar na prodej vaří. Líska, radost to chlapců, veverek a sojek, nejvíce v nižším pásmu po rubiskách rostoucí, vystupuje ale až do 3400', kde menší keř tvoří. Čtyry lieskovce při sobě srostlé jmenují děti hránočka, a na hvizdálke (vyškeřené oříšky) chlapci hvízdají. Sousedkou její bývá na rubiskách kalina, kterou lid sbírá a suší pro zastavení krve. V světlých lesích na skaliskách a suchopárech keře biriučiny (ptačí zob), svídy, dříštělu (drakovo jahodia), zimolezu (psie trpče), keříky hoľního ribezu, polského egrešu, růže hoľní (Rosa alba) a při potůčkách mezi křovím korošina bujně vyrůstá. U stavení všude viděti keře černého bezu (baza), z jehož dřeni děti skákavé pikulíčky dělají a jehož léčivý květ v žádném domě chyběti nesmí.
Jakmile zima pomine a jaro se probudí, objeví se s ním po lesích, bolech, vrchách a dolinách hojnost rozmanitého květenstva: čistiny, hole, louky pokrývá svěží ruič. Tu v světlých lesích květe jaterník, klučíky (Primula veris), krvavník, lataj, žluťucha a na vlhčích skalách Ďumbiera žlutý a bílý pryskyřník, koníklec alpinský, růžová sitná (Primula minima) a ve výši 5 000' drobounká silenka (Silene acaulis). V stínu listnatých lesů květe vonná fialka, něžný perlokvítek, bibolenka, kokorík, medvědí česnek, hlaváček a na travnatých čistinách fialový peruník. Vlčí lýko (Daphne mezereum) roste až po kosodřevinu a tvoří pěkné keře. Na Ďumbieru, v nižších údolinách a podle potůčků kvetou šafrán, zvončok karpatský a holní, medvědí úško, mák žlutý, fiala žlutá, kyseláč, vstavač, dobronika, bezvršec, česnek planý a na skalinách hol hydozel, kamenná růže, hrmotřesk a lupkameň; na Kozím hřbetu Ďumbiera ve výši 4000' len alpinský, na bolech klinčok (karafiát) holní a na pažitnatých místech ve výši 4600' roste klinčok kartuziánský. Na pastvinách vysokých hol plesnivec a květ sv. Jana, biele králíky a ve výši 5 000' nalézá se Arnica doronicum. Na místech úslunních křes, harmún, kopretina bílá a na pastvinách holních turanka, kterou pastevci při sobě nosí proti mátohám, kterou se vykropují znečištěná od mátoh místa a kterou mají v Novohradsku gazdové ve všech čtyřech úhlech izby i nad prahem zastrčenou, aby mátohy dovnitř nemohly. A po vrchách, lukách a lesích hol a podhol plúcnik, všivec, čistec červený, bílý a žlutý, šalvěj, ambružka, křížový květ (vítod), dobra mysl, polní polej, na suchých stráních divizna velkokvětá, sláměnka, lubovník, ve kterém matky dcery koupati mají, aby se chlapcům líbily, a krásné trávy: perlička, milota, lipnice a jiných více. Ve tmavých lesích jehličích kapradiny bujní: rebrinie, paprutka, v zápolách skalních osladič a na skalách sleziník. Tu a tam korytem Hronu leknín žlutý kvete mezi sítinou aneb rákosím a po močarinách a mlékách lesů podholních a holních je hojnost rozličných trav, trsť, bezkolenec, riznačka, pohánka, suchopýr, ostrica, sítina, skřípina, na pastvinách horních lesů bika obecná (maxima), spadicea a v lesech jedlových albida. V zápolách Ďumbieru u holních potůčků a na pastvinách holních Juncus trifidus, Juncus silvaticus, Agrostis alpina, Phleum alpinum, Festuca varia. Vrchol Ďumbiera pokryt je plúcnikem (Cetraria islandica). V močarinách obyčejná močiarna chvojka a leckdes i vodní bolehlav a vodní opich se najde. V tmavých lesích blyštěk kopytník, který až do 4 500' vystupuje, krasavica (Belladonna), na světlejších místech po stráních náprstník žlutý, brambořík, okolo kmenů živých i po zetlelých kmenech a po zemi vine se zízoleň a na pokrajích lesů vysoké keře větviny bílé; na holech modrokvetoucí kručinka (pichlavá žltačka). Na neúrodných nevzdělaných místech burana se plemení a větrník, a na rolích písčitých chundele siroty diouky vlasy. Místa rašelinná v lesích a na horách (traseniska) porostlá jsou nejvíce vřesem (riasa), pastvou to včel. A v jeseni viděti po zelených holech kvésti krásných hořců, žlutý, uherský, kropenatý, křížový, zeměžluč (hlístník), na holních loukách v okolí kosodřeviny Swertia perennis, tmavofialově kvetoucí, a v lesích malin, černic (ostružin), čučoriedek (borůvek) a místy i jahodiček (brusnic) dost a dost lidem, ptačině i medvědům, když nemají právě nic lepšího. V některých místech mají ženy a děvčata na trhání jahod, borůvek, brusnic a jalovcových bobulek hrabky (malé hrábě), kterými je s keříků strnují, a dětem dělají z březové aneb jiné ohebné kůry kapsičky (korčubky), do nichž si strhané jahody dávají. A když konečně všude v pohronských dolinách i na vysokých holech na zelené pažiti mrazová sestrica vykvitne, je cáká, že se zanedlouho i hole sněhem osypou, a Valaši moravští říkají, že kážou naháčky děvčatům přásť.
Krčiny (pařezy) na rubiskách se nevykolčují, ale vyhnít se nechají; je tam dosud takový dostatek dříví, že se to považuje za zbytečnou práci.
Divoké zvěře je v lesích těch dosti, medvědi, vlci, lišky, jazevci, rys, který na dobytku velké škody dělává, divoké mačky (kočky), ranostaje, kuny, lasice, veverky, zajíci a na vysokých vrchách a holech na Ďumbieru, na Prašivé hvizdáry (sviště, Murmeltiere). V beňušském revíru není tolik jezevců ani kun jako na Hronci, divokých maček ale stejně. Králem nade všeckou tou čtvernohou zvěřinou je v lesích těch starý mačko, který má svoji hlavní residencí v zápolách a jeskyních Viepru klenovského a kuřeti neublíží, jen když ho lidé nechají na pokoji. Ale handělec jak ho potká, nemůže odolat, aby s ním nešel v zápasy, a byť i napřed věděl, že se mu zle povede. Nejeden handělec může se pochlubiti jizvami od medvědích tlap, když se spolu potkali buď v lese, buď na ovsíku. Když je ale v jeseni dosti bukvic, nevšímá si mačko ani ovsíka ani volů a v letě krmí se borůvkami, malinami, jahodami, šípky, a když se mu poštěstí, medem. Jedenkráte přišel medvěd v noci k osamělé v lese kolíbe. Valach, nevěda, co to venku šramotí, otevřel, ale jakmile vystrčil hlavu, trkli s medvědem do sebe jako dva berani. Medvěd hned se obrátil a peloval do lesa, valach zavřel kolíbu a ošíval si hlavu. Takovýchto komických výjevů vypravuje se mezi lidem mnoho.
„Urobme si medvediu zábavku!“ navrhl přítel Samko, když jsme vešli na vrch vysoké strmé zápoly a oheň nakladli, neboť Slovák jak kde chvilku postojí, již si naklade oheň. „No urobme!“ zvolali druzí, a Samko hned odskočil, urval od země velikánský kámen, zdvihl oběma rukama nad hlavu, a stoupna na samý kraj skály, dolů jej hodil. Po chvíli slyšeli jsme temné zadunění a bylo ticho. „Dobré sadol!“ zvolali šuhajci, jdouce si pro kameny. „Nuž hľa, taká je medvedia zábavka, a či sa vám lubi?“ ptal se mne Samko. Mně se líbila, ale myslila jsem si, že by se nehodila pro vyškrobeného, slabonohého šviháka.
Černé zvěře, divokých kanců, na něž král Matyáš polovával a jichž prý nejvíce okolo Viepru klenovského bylo, není již viděti. Před několika lety vidí váli prý lidé ještě jednoho starého kance v lesích Viepru klenovského.
Vlků je pro strach a škodu lidu až mnoho; při velkých zimách přejdou jich celá hejna z Haliče přes hory, přepadají stáda a strašné jejich vytí ozývá se v noci i po dědinách. Běda člověku, který jim přijde do cesty, dokonce když jsou hladovi! Co nesmějí sedláci zbraň míti, rozmnožili se, ač jich dosti potlukou klícky a sekerami. V doleních stolicích, kde jich mnohem více je, drží sice páni honby na ně s velikými hostinami spojené, ale místo vlků střílejí se obyčejně zajíci a srnci. Vysazen jest od ouřadů plat za kůži starého vlka 4 zl. stř., za kůži mladého 2 zl. stř., za medvědí kůži 8 zl. stř.; stává se ale někdy, že je vlk ještě v lese a kůže už je propita. Nejlítější jejich nepřátelé jsou příbuzní jim psi ovčáčtí, z nichž mnohý nosí na těle znaky krutých s nimi bojů při hájení stáda. Chytávají se také do jam na újest. Kde v lese mnoho vlků je, říká lid: tam je vlčno.
Lišek je „jako plev“ a tamější lišáci jsou tací chytří ferinové jako u nás: „Každý lišák nejprv na led klopka, potom teprv přeseň hopká,“ a proto nesnadno je chytiti. Ale někdy dají se chtivostí oklamati a při vší chytrosti padnou do pasti.
Vysoké zvěře, jelenů a srnců, je více v lesích listnatých světlých a v zahájených panských oborách. Srnce jmenují roháč, mladého srnce kolúch, laň jelcnica, mladou jelenca.
Ptactva je v lesích, po vrchách a vodách hojnost všeho druhu, od malinkého střízlíčka, který si hnízdo na zemi dělá, až k orlu skalnímu, který k vrcholu Ďumbiera zalétá a hnízdo svoje na nejvyšších stromech a skalách staví. Strach ptáků, kureněc (kuřat), myší a zemoryjů (krtků) je káně, krahulec, jestřáb, ostříž a kršiak (Falco lagopus), na něhož, když letí, děti pokřikují: „Něvieš koleso krútiť!“ Strašlivý, skuhravý hlas sov a pustovek lekává tmavým lesem jdoucího pocestného, a kuvika když slyší matka, strážíc u lůžka chorého dítěte, strach ji pojímá a smutně na ně se dívajíc myslí: „Už mi ty zomreš, už sa boziposol ohlašuje.“
Tetřevů (hlucháň tětrov) je více v beňušských lesích, tetřívků na rovině mezi březovím, holub hrivniak v lesích hnízdí a prepelička s koroptvičkou v polích. Po hájích a lesích hnízdí a živí se jarabice (jeřábek), orešník (Nusshäher), sojky, žlny, krivonosky, drozdi, datlové, kukačky, glezg (dlask), hýli, blisky, čižíci, sýkory, strnadi, pěnice, stehlíci, konopky, pipišky. Na Ďumbieru spolu s orlem, skalním škorvánok hoľní, v údolích skorvánok polní a v lesích kotvrlka. Daždovnica hnízdí v skalách, lastovica pod střechami, a kdo by lastovičí hnízdo pokazil, toho karha nemine. Cvíkoty přilétají v jeseň; s nimi rády sdružují se prskoty čili trskoty, které skoro tak vyhlížejí jako kvíčaly, jenže jsou jarabější; bývají tam stálé. Volají: trrrrr, trrrrrr, od čehož snad jméno trskoty dostaly. Jedí se místo kvíčal a lapají se jako tyto do osidel. Okolo Bacúchu jich v jeseni mnoho bývá. Straka když na dvoře rapoce, je to paním znamením, že dostanou hosti. V močárech lesních, na bahnitých lukách, v rákosí při břehu Hronu zdržují se sluky, vodní sliepky, divoké kačky, také chrapačke zvané, velcí a malí rybáři. První je černý a má bílá prsa, druhý utěšených barev, kovové modré a zelené. Je to pěkné podívání na ně, když se ponořují do vody a ryby loví. Na Hrone viděti také bočana, černého čápa, a více ještě vodních ptáků.
Ptáci chytají se na vábec, na vějíce, do osidel, jako kvíčaly; aneb se střílejí, jako sluky, tetřevi a j. Nebylo ale dovoleno všude je chytati, jen na jistých vrchách.
Ryb v horských potocích a v Hronu je hojnost, zvlášť v prvnějších jsou pěkní a velicí pstruzi. V Hronu nacházejí se kapři, lipně, mřeny, bielačke (bělice), mieň. Ostatní ryby v Hronu, Hronci a horských potocích známy jsou jen dle prostonárodního pojmenování, totiž: jelce, plže, hlače, hrůzy, jelšovky a ovsenisky. Ve Váhu je ryba hlavatka, podobná lososu, až 70 liber těžká, kterou rybáři obyčejně z jara do Vídně zasílají. Má velmi chutné maso. Řeka Slaná je bohatší na ryby než Hron a o Tise říká se, že má více ryb než vody, ale ryby obou těch řek nemají tak chutné maso jako ryby bystře tekoucího Hronu a Váhu.
Tření se ryb jmenuje tamější lid třelo (něřest, dibu); „ryby idú na třelo“, když přicházejí z velkých vod do menších. Jako u nás říká se i tam kapru samci mlieč a samici ikriňa. Z jara, když se potoky vytierajú, to jest, když se již trochu oteplilo a led prostředkem taje a se trhá, puká (sa vytiera a diery robí), chytají se dobře v místech takových ryby, zvláště s ostnom, kterým, jak ryba na místě od ledu prostém (na vytrenuo miesto) se ukáže, ji propíchnou. Tak chytají se také ryby z jara na Blatenském jezeře. Bílé oblázkové kameny v potocích jmenuje lid kačení mýdlo.
Hadi, pokud mi známo, jsou v tamějších krajinách užovky hladká a obecná a zmije obecná. Povídá se o hadech mnoho báječného mezi lidem. Jsou prý mezi hady takoví, kteří na strom vylezou, jako valach pískají a pastýře i ovce zavádějí, a takový had má prý zlatou korunu. Hada vinného, který člověka uštípne, země více nepřijme, musí zahynout. Povídá se také, že se hadi časem schodí dovedná, a políhajíce okolo jednoho kamene, tak dlouho ten kámen nadúvají, až se celý jedem rozduje. Valach jeden našel prý takový kámen ještě celý rozdutý, a ze samopaše píchaje do něho vatrálom, rozpučil ho a jed zastříknul mu na prst. V okamžení byl celý prst nadutý a valach by byl z toho snad smrt měl, kdyby si byl rychle prst neodťal. Kdo taký kámen uschlý najde, je šťastný, neboť zůstává průzračný jako sklo, a kdo skrz něj hledí, vidí, kde poklady v zemi ukryty jsou. „Kameň duť s niekým na niekoho“ je pořekadlo národní a znamená zradu a zlé s někým na někoho obmýšlení. Slováci (i Čechové) věří, že kde domovní had, tam i štěstí v domě, a kdyby takového hada zabil, že by vyhynul dobytek a všecko štěstí z domu zmizelo. Děvčátko v dědině jedné dostávalo od matky každý den k snídaní mléko s kroupami, i vzalo si vždy svou mističku a šlo jíst na zápraží; jinde jíst nechtělo. Nevěděl otec, proč sedí děvče vždy na dvorku, a chtěje to vyzkoumat zůstal jednoho dne doma a dával pozor. A hle, viděl bílého hada zpod prahu vylézati, šmiknouti se k děvčátku a s ním jísti, a slyšel, jak mu děvčátko povídá: „Jez také kroupy, ne vždy mléko.“ Had se napil a vlezl zase pod práh. – Druhý den dával otec pozor, a jak had vyšel, vzal batyk a zabil ho – a hle – děvčátko umřelo s hadem. Podobný příběh vypravuje se i v Čechách. – Jsou prý i hadi, kteří se kravám okolo nohy otočí a mléko jim cecají. Taková kráva nedá prý se již doma podojiti, kdyby ji tloukl. V povážské jedné dědině měl gazda krávu, kterou cecal had; on to nevěděl, myslil jen, že je svéhlavá, že nechce dojit. Prodal ji přes Vah do jiné dědiny. Ale když přišla hodina, kde k ní had chodíval, utekla z pastvy, přeplavala Vah a v lesíku na staré pastvě čekala na hada; gazda ale šel za ní, a když přilezl bílý, hrubý had ke krávě, zabil ho, „a včulka i kráva skapala,“ dodal starý pastýř, co mi to vypravoval. Lienisko hadí, vařené v pálence, užívá se proti zimnici. S kůží ze zabitého hada hole a dlouhé roury u dýmek se povlékají. O Brtomile (Bartoloměji) hledá si had zimovisko, říká lid, a na to potahuje se i národní pořekadlo: „Premávaš sa ako had o Brtomile.“ Po výslunních vrchách pestré viděti jaštěrice, čili jak jim v Čechách také říkají, hadové panenky, po květinách poletují pěkní letáčhové (motýli), boží kravička; večír na pažiti mezi iskerkami svítí Henka jako hvězdička, v lesích lapky a vosy bzučí a po zemi běhají velicí mravúchové, snášejíce si potravu do vysokých homolovitých obydlí, zbudovaných v lese z jehlin, sparušin a země. Na kmenech lýkožrouti, drevovrty, roháči a rozličná chrobač se živí a ve vodě vodní šťúr a vodní chrust se potápí a hadův sluha houpá se nad vodou na lístku vrbovém. Jak jsem již v předešlém čísle podotkla, patří k handlům černohrončanským čtrnácte dědin, totiž: Krám, Medveďov, Dolina, Jergov, Balog, Vydrovo, Závodia, Jánošovka, Fajtov, Komov, Látke, Pustuo, Dobroč a Sihla. K beňušským handlům, které s černohrončanskými spojeny jsou a všecko s nimi společné mají, patří dědiny Bujakovo, asi hodinu za Březnem na Hronu ležící, v dolince čtvrt hodiny od ní vzdálený Filipov, povýše ní s druhé strany Hrona Gašperovo. Za Gašperovem půl hodiny je Beňuš, naproti za Hronem Puobiš, od Beňuše vlevo naproti holi Bravácuo, výše Podholia a pod samou holí Srnka. Půl hodiny za Beňušem vede cesta vlevo přes vrchy, s nichž viděti vrchol Králové hole, do doliny, v níž leží Bacúch. Naproti Bacúchu přes vrchy, vysoko na Čertové svatbě, v Liptově již je Boča, dědina to, kde prý ani vrabců není, protože se nemají čeho nažrat, – a kam, aby se vdaly, se přeje zlým děvčatům. Čtvrt hodiny za Bacúchem, v úžině na rozhraní stolic Liptovské, Gemerské a Zvolenské, u paty porostlé hory, jest kyselka a při ní koupel. Koupel je chatrná jen, ale voda je velmi dobrá, studená jako led a tak silná, že se oči zalévají, jak jí pohárik vypije, a člověk je potom v stavu hlince (hřeby) strávit. V malém dřevěném stavení jsou koupele pro dvě osoby a před stavením je zděné veliké ohnisko, střechou přikryté, kde si mohou uvařiti hosté, co se jim líbí, třebas guláš na kotlíku, jestli si přinesli s sebou maso, slaninku a cibuli, neboť v dědince by nedostali kromě černého chleba, soli, kyselého mléka a bramborů ničehož, a to by museli přijíti, když nejsou ženy v poli, neboť v takový den je v dědině jako po vymření. O dříví na oheň není nouze, starý Petráš, gazda koupelí, přinese celé j edliny a naklade j e na oheň, aby hodně vysoko hořel. Povýše koupele je kyselka. Když jsem tam byla, byl v studánce nový kadlub a starý kadlub, rzavou usedlinou pokrytý, místy vyštípený, ležel nedaleko pohozen. Starý Petráš povídal nám, že to byl též smrekový kadlub a že byla dle svědectví starých lidí 130 roků ta kysla voda ním zavroubena.