a s tým ta panenskéj slobody zbavujem.
Daj z hlavy, daj dolu tu partu perlovú,
ktorú nesmieš klásti viac na svoju hlavu.
A keď ti rozpletu žité tvoje vlasy,
buděš sa zvát ženou na budúce časy.
Nevěsta pláče. Když široká a družba vlasy jí rozpletli, stočí je široká do kontíku (uzlu); přes kóntik uváže bílý plátěný čepeček do půl hlavy sahající a přes čelo položí bílý vínek, který vzadu na smyčku zaváže. Tak je nevěsta zavitá, začepčená. Stužky z vlasů vezme si družba, nevěsta mu je ale vždy odkoupí, obyčejně za dvacetník, a rozdá je družičkám, jimž spolu děkuje za všecku lásku, kterou jí kdy prokázaly, prosíc jich, aby na ni i v manželství nezapomínaly. Po rozloučení odejdou všickni z komory, přejíce mladoženstvu dobrou noc. Ráno jak se rozbřeskuje, přijdou svatebčané s gajdošem k domu vyhrávati „hejnam“. Později jde nevěsta provázena širokou a svatkami (někde s družbou) do kostela na vádzku. S nimi jde některý z chlapců domácích, nesa na holi nastrčený veliký koláč a jazyk z dobytčete zabitého na svatební hody. V kostele odříkává kněz nad nevěstou modlitby z knihy, požehná ji a potom jdou okolo oltáře ofěrou. Za to dostane kněz veliký ten koláč, jazyk a mimo to od nevěsty červený šátek. Obyčej ten, pokud mi známo, panuje v Novohradě, Zvoleni i v Gemeru. V Novohradě druhý den po svatbě odpoledne nesou svatebčané nevěstě darem kohúta a koláč, někde mrvánik, někde pletěněc zvaný. Obyčejně kohouta zařežou, upekou a potom ho společně i s koláčem snědí. V Nitransku když je po sobáši, jdou svatební či k obědu k nevěstě, po obědě sebere se mužská chasa a chodí po ulici s kohútem, kterého jeden z nich na žerdi přivázaného nese. Před každým skoro domem zastanouce zpívají a tancují, začež je hospodář vínem počastuje. Před domem představeného zatknou žerď s kohoutem do země, družbovi zavážou oči a se zavázanýma očima musí kohoutovi hlavu stí ti. Když ho třetí ranou nezabije, musí platit pokutu, která se dá hudebníkům. Ale žádný nedá se zahanbit; jakmile ví, že družbou bude, cvičí se tajně tlučením po něčem s zavázanýma očima, že potom i na první, druhou ránu kohouta dočista zabije. Se zabitým kohoutem jdou zpátky do domu nevěstina, kde se potom hoduje a tancuje do bílého rána. Třetí ráno vedou nevěstu do domu ženichova. Všecek její nábytek i peřiny naloží se na vůz, a dostala-li krávu, vedou ji ověnčenou za vozem. Svatky po cestě tancují a zpívají až k domu. Na prahu, když se po dlouhém čekání do domu dostali, vítá nevěstu mužova rodina a matka podává jí přeslici, bochník chleba a vpíchnutý v něm nůž, což znamenati má, zejí bude svobodno chleba si ukrojiti, když bude pracovati. V Horní Lehotě ve Zvolenské stolici jde nevěsta po sobáši s belušnicemi (ženy na svatbu pozvané) do svého domu a mladý zeť se svaty též do svého. K jídlu dostanou každý bílý chlebík (beluše). Potom jde mladý zeť se svaty nevěstu pytat (prosit o ni). Když přijdou do mladušina dvoru, zavrou belušnice dvéře a zpívají:
Eh čože to, matka, za ľud idě?
eh jest pravda, za ľud idě? –
Ani s koníčka něsadajú,
len Marišku diouku von pítajú.
Eh veď sa to páni dolničane atd.
Otevře se jim a vejdou do izby. Starejší nese pod paží nevěstě dar, čižmy. V jedné je dvacetník, v druhé fěrtuška. Podávaje jí to praví: „Já jsem starejší a nesem ti čižmy, abys bosá nechodila. Ale dar za dar. My žádáme toto lůžko, aby tvůj muž měl kde hlavu sklonit.“ Když jde z domu, zpívají belušnice:
Zaďakuj, Mara, z toho bieleho domu von,
kdě si trpela daromných řečí vela v ňom,
zaďakuj ty matěri, už máš čas,
už ty sa od něj odberáš.
Nevěsta se poděkuje rodičům a vedou ji k mladému. Ona s družbou jde napřed a svatové tancující za nimi. Ženich jde při vozu, na němž naložen nevěstin nábytek. Belušnice jdouce za vozem zpívají:
Pošibaj koně, vozáre,
ďalekú cestu němáme,
pošibajže ich po hrive,
ať nám nestanu na mlýně.
Pošiba že ich po chvostě,
ať nám nestanu na mostě.
Když přijedou k domu a dvéře, které zavřeny jsou, na zpívání a volání jejich, že vezou nevěstu, se otevrou, vjedou do dvoru. V pitvoru (předsíni) je prostřená huňačka, přes niž nevěsta přejíti musí, aby prý ráda huňačku nosila, a matka podá jí medu, aby měla sladké řeči jako med. Potom ji vede družba do chyže, obvede třikrát okolo stolu a sednou za stůl; mladý zeť k ní a svatové okolo nich. Po jídle tancují a po tanci jdou nevěstu ukládat. Družba vezme jí partu, napíchne na vidličku a zabodne do hrady; potom vedou ji s dudami a zpěvem do komory. Když ji začepili a uložili, rozejdou se svatebníci domů. Ráno časně přijdou budit mladoženstvo. Nejdřív zazpívají nábožnou píseň a pak začnou:
Keď som išla hore briežkom,
zapadla mi hlava sniežkom.
Keď som išla hore druhým,
zapadla mi velmi tuhým.
A tu přijde nevěsta z komory s hlavou zavitou; zaobalíc si ruku do bílého šatu, podává ji jednomu po druhém a dává se jí do ruky dar, obyčejně na penězích. Po snídaní jdou svatebníci bií kohúta. Kohout vecpaný v hrnci postaví se na zem, starejší drží ho za provázek a družba musí mu cepem hlavu zroniť. Když mu ji zroní, nastrčí na žrď jdou k nevěstě. Ta mu dá pěknou šatku, z které si udělá zástavu. Potom se poskládají (udělají sbírku), jdou do hospody a světí Hajnala. Tím ukončí se svatba. – Některé obyčeje při svatbách rozličně se různí. Někde po oddavkách rozdělí se svatebnictvo a každý jde se svými hosty do svého domu, někde pohromadě jsou prv u nevěsty, potom u ženicha, a v okolí Ďarmot jde po sňatku nevěsta se svými hosty do ženichova domu a ženich se svými do jejího domu, a někde dokonce i v hospodě se muziky odbývají. V některých dědinách očepí se nevěsta ráno po příchodu do domu ženichova, v některých před půlnocí. V Novohradě vezme si družba nevěstin věnec při čepeni, v Gemeru v některých dědinách musí jej v noci chytrým způsobem z ložnice, kde nad ložem mladé nevěsty na klinci visí, dostati. V Novohradě a též Rusínky mají o svatbě hlavy brlienem (barvínkem) ověnčené. Velmi pěknou mají píseň v okolí Ďarmot, kterou při čepeni družice zpívají:
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
věru jej on dolu spadol.
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
kdeže jej on dolu spadol?
Oj vienok, pěkný vienok brlienový,
v matěrinom dvorci – atd.
Když je nevěsta sirotek, zpívají družice, než jdou na oddavky, velmi truchlivé písně, zvlášť oblíbená je následující:
Ta Marina matka tam po ráji chodí,
tam po ráji chodí, od Boha si prosí:
Pustiž ty mňa, Bože, na jeden biely svet,
mám tam jednu dceru, za muž mi ju beru.
Veru (a nepustím, čo by ti tam bolo.
Dal som já jej ľudí dobrých,
dary odberati, svatov privítati. –
Když byla nevěsta velmi chudá aneb sirotek a byla pořádná a počestná, chodila před svatbou prositi na poctivou krásu a dávalo se jí plátno, peníze i obilí. – Způsob ten býval v krajích slovenských, nevím ale, zdali se dosud udržel. —
U Rusínů panoval ještě v předešlém století obyčej, že si chodívali pro nevěsty na pouti a trhy k účelu tomu zvláště zřízené. Takový dívčí trh (maď. leányvásár) držíval se dvakrát za rok v Krásném Brodě u basiliánského kláštera, kamž se děvčata a vdovy s příbuznými svými a ženichové též se svými rodinami sešli. Mladé nevěsty prostovlasé, ověnčené věncemi z barvínku a stužkami, vdovy ve vínkách. Kolik tisíc lidí se tam vždy sjelo a sešlo. Někdy věděl již mladý parobek napřed, kterou si vybere, a děvče vědělo, kdo pro ni přijde, ale mnoho jich bylo, kteří se po prvé viděli. Obyčejně přistoupil ženich k děvčeti, které se mu líbilo, a podávaje jí ruku řekl zcela krátce: „Keď ti třeba chlopa, pod' do popa,“ – a když mu děvče podalo ruku, smluvil se s rodinou, co by za ni chtěli, a po smlouvě šli do kláštera a pop je oddal. Potom pili, jedli, tancovali a jeli domů. Někdy strhly se při takových trzích a poutích rvačky, když děvče ženicha nechtělo, příbuzní při její straně byli a ženich upustit od ní nechtěl. Byl-li ale ženich bohatý, přinutila rodina děvče, že si ho musela vzít, byť i nechtěla. Někdy byli zase mladí srozuměni a rodiny bránily, tu si obyčejně ženich nevěstu mocí unesl – a potom mu ji museli dát. Takový obyčej panoval až do roku 1720, potom se to zapovědělo a od té doby drží se i mezi nimi námluvy a svatby solidněji s některými rozdíly jako u Slováků. Nejdřív pošlou bábu na zkumy, zdali smějí přijít, a potom jde starosta na obzory. Smluví se s rodiči, a když je po úmluvě, musí mu nevěsta, která je zatím ukryta, přinést sklenici vody, při čemž si ji prohlíží, záhadné otázky jí dávaje, na které když chytře odpoví, za hodnou uznána je. Obyčejně vědí i nejhloupější, Jak odpovědít mají. Potom jsou svatánky (námluvy). Ženich přijde večer k nevěstě se starostou; nevěsta je schována. Na stůl položí matka bochník chleba a jde pro nevěstu; když ji přivede, postaví se obě strany proti sobě ke stolu, rodiče představí dceři ženicha, kterého ona ale dobře zná, a přes chleba podají si nevěsta a ženich ruce a spolu i pěkné šátky co záručí. Rodiče jim dají požehnání a jde se k jídlu. Za dva neb tři týdny pošle ženich po některém známém nevěstě dary a kulatý velký koláč, který na žerdi nastrčený nese. To samé stane se ze strany nevěstiny a chystají se k svatbě. Večer před svatbou vijou děvčata věnce v obou staveních a dělají zástavu z červeného a bílého šatu, květinami a pentlemi ozdobenou. Na vršku je kytka a v ní zvonek, aby mohl družba svatebčanům znamení dávat.
Trhy takové držívaly se také v Marmarošské stolici; v Satmárské stolici držely se na den svaté Máří Magdaleny a v Biharské drželi je Valaši na den sv. Petra a Pavla, až do začátku nynějšího století. V Sabolčské stolici chodili na odpusty do Máriapócs, kde se též hned námluvy a svatby odbývaly. Obyčej ten musel být tenkráte mezi Rusíny, Valachy i Maďary rozšířen a draho musívali ženichové nevěsty platiti, neboť rozkazuje kníže Rákóczi satmárskému koroandantu zámeckému, aby nedovolil prodávati ženy za tak mnoho peněz, poněvadž když ženich tolik za ni dá, potom v hospodářství nedostatek mají; má tedy určiti, aby žádná žena za více peněz se nekupovala než za třicet zlatých. – „Za jidášský peníz,“ smávali se prý lidé. Nyní není o tom jen památky.
NAROZENINY A KŘESTNĚ HODY
V některých stolicích panuje místy mezi mladými ženami nezpůsob, že neřády mají, ba že se i za to stydí, když zůstanou hned v první době manželství s útěžkem. Nevčasná tato stydlivost zavádí mnohou tak daleko, že si od toho pomáhá a raději zdraví svoje zhubí, než aby měla první rok již dítě. – Nesvědomitých bab najde se všude, které lehkovážným takovým ženám rady dodávají. – Bývá ale často takovéto prohřešení se proti zákonům přírody trpce trestáno. – Na štěstí není zpozdilost tato obecná a nejméně slyšeti o tom mezi Slováky. – Obyčejně těšívá se mladá žena, když zbadá (pocítí), že je matkou, a něj víc naprvodieťa, a muž radostí unesen slibuje jí: „Žena moja, keby si ty chlapca mala, držal bych ti dojku, kuchára, kuchárku, šafára, šafárku!“ – Což by si ona míti ani nežádala. – Když má přijíti žena do polohu, uchystá jí bába lože do kouta jizby a zastře je bílými záclonami, aby na ni cizí lidé neviděli a jí neuřkli. Tam ženu po porodu uloží (zapostělí) a tam drží postielky, jak v Novohradské i jinde říkají. – Porod odbývá se na zemi, na slámě, a sice proto, že se Pán Kristus též na slámě narodil. – Když přijde ženě vojatování, naleje bába svařený malinový kořen na dno převrácené dížky, s níž to musí žena vypíti. – Horší než tento pověrečný, ale neškodný lék je to, že dávají nezkoušené, sprosté tamější báby ženám při porodu pálenku píti, aby se opily a bolest necítily. – Podléhají tam vůbec ženy, zvlášť při rodění, tolika nesmyslným pověrám, škodlivým zvykům a tak nelidskému zacházení nerozumných bab, že se to ani psáti nedá. – Bylo by velmi zapotřebí, aby v každé obci byla dokonale v babictví vyučená bába, by konečně přestaly panující tam hloupé předsudky a nešvary a ženy aby nebyly v nejnebezpečnějších chvílech svého života dány do rukou nevědomým bábám, jejichž ledabylou zkušenost, než jí nabyly, mnohá žena zdravím i životem zaplatit musela, neboť „běda slepici, na které se jestřáb učí“. – Jak se dítě narodí, vykoupá je bába, zavine a položí pod stůl, na němž leží načatý chléb, aby dítě dlouhá léta chléb se stolu toho jedlo. – Potom vloží je otci do náručí, a když je otec požehnal, položí je někam stranou, ale hlavou, nikoli nohama proti dveřím, aby neumřelo a vynášeti se nemusilo jako umrlec. Do první koupele hodí se peníz, aby bohaté bylo, a do plének zavine se mu kousek chleba a soli, aby je nikdo neuhranul. – Narodilo-li se na nov, předpovídá se mu, že bude krásné, na starém měsíci narozené nebývá prý krásné, ale což platno – není každý den nov! – Dítě v čiapce narozené bývá šťastné.– Krst odbývá se záhy po porodu, ale děvčata krstí se obyčejně ráno, aby se též časně vdala. – Před křestem roznáší se radostník kmotrům a rodině a spolu zve bába kmotry, jichž bývá několik. Chlapcova prvního kmotra zovou v Gemeru krstný otec, kmotru děvčete krstná matka. Než jdou ke křtu, postaví se s děvčetem kmotra, s chlapcem kmotr na práh a třikrát přes něj dítě pohoupají, aby vždy vesele přes něj kráčelo. Hned po křtu, v kostele, dávají kmotři dítěti do vínku (do křižmy) a jde se obyčejně do hospody, kde otec kmotry hriatym hostí. Při rozchodu potom zve je na křestní hody, které za týhoden po křtu se odbývají. – Od porodu, až dokud žena nejde k úvodu, přinášejí každý den ženy něco do kouta; ta plný vahančok (okřín) žita neb pšenice, ta žltú kašu, ta hrách, ta zase rozličné pečivo, ona živé sliepky a tak každá, co jen může; dokud postelkyně leží, přinášejí i dobré polívky každý den, a tolik se všeho nanosí, že toho má mnohdy celá rodina dosti. – Hosty na krtiny zve bába. —Je-li chlapec, pozvou se mimo kmotry i ostatní ženatí muži vesničtí; je-li děvče, zvou se jen ženy, z mužů jen starší hlavy obou rodin. Na hostinu sejdou se ženy hned odpoledne. – Bába zastává gazdinu a gazdina šestinedělka sedí na zastřené posteli. Okolo stolu, na němž hojnost jídel, sedí ženy, vesele hovoříce a na jídlech si pochutnávajíce. Hriatého, někde i vína, plné žbány, plné hrnce, jako vody. – Po jídle připíjí se na zdraví postelkyni i dítěti, i kmotrovi i kmotřičkám. – Zpívají se rozličné zpěvy. Rozhárané hriatým, stávají se ženy vždy veselejší a rozpustilejší a konečně jedna s druhou do tance se pustí. – A tu jedna z nejveselejších, zdvihajíc pohár, zazpívá:
Jakže já mám domu iti,
doma kážu vodu piti,
a muoj kmotor víno dává,
od toho já buděm zdravá!
Dozpívajíc napije se, zavýskne si, a zvrtnouc se na opatku, chytne do tance vedle stojícího gazdu, který ji na oba boky v kole vykrútí. – A garazda (vřava) ta trvá celého půl dne. – Když se počíná svečeřívat, tu ženy složí se vespolek, jdou do hospody, a nakoupivše vína, donesou je postelkyni darem. – Večer přibudou muži a jí a pije se znovu, zpívá a rozpráví se, robí se fígle a na zdraví se připíjí kdekomu. A když je všecko snědeno, přijde kuchařka s obvázanou rukou a prosí, že se spálila, aby jí dali něco na bolest; každý dá jí dle možnosti. – V okolí Krupiny je takový způsob, že dávají mužští, na krtiny zvaní, peněžitý dárek dieťaťu na kasu, který se klade na destičku ležící vedle šestinedělky, na níž uhlem vykresleno je dítě. – Pozdě v noci rozejde se rozhárané kmotrovstvo a nejeden z nich jde domů s těžkými krpcemi. — Druhý den jsou zase hody, k těm sejde se ale jen nejbližší rodina. – Třetí neb čtvrtý, u Rusínů šestý týden jde žena k úvodu (na vádzku). Kmotry jdou s ní a jedna nese koláč (bolestník), který dá žena po úvodu knězi. – Jakmile se vrátí ženy domů od úvodu, vezme kmotra dítě, a je-li děvče, rychle je rozvine, aby hábočky neztrácelo, a je-li chlapec, položí se mu pod hlavu knížka, aby se dobře učil. – Kladouce dítě do kolébky, přikládají k němu klíč, aby dobře spalo, a otcovu košili, aby je strigy neukradly, neboť se věří, že mohou strigy a bílé ženy položnici, dokud je v šestinedělí, dítě ukradnouti neb za svoje proměniti. – Takováto premienčata jsou zlá a samopašná a obyčejně i neduživá; jmenují je také kaliky. Odměna za takové premienče stává se prý tím, když se zlé to dítě na záspí tak dlouho mrská, až si je striga, bolestným křikem pohnutá, za pravé vymění. – Obyčejně ale chovají rodičové takové děti s velikou péčí, věříce, že je Bůh pro ně požehnávati bude. – Po úvodu uctí žena kmotry ještě naposled, a teprv přáno jí oddechu. – Před úvodem nesmí žádná šestinedělka z domu vyjíti, sice by se jí zlé povodilo, a za oněch časův:
Za starých bohov,
za boha Paroma,
nesměla žiadna
v dome samotná
byt postělkyňa.
Kmínske kmotričky
přišly do chyžky
s horúcim železom,
a ním v posteli
hladily, trely
matku s dieťaťom.
V Zvolenské a Gemerské stolici povídá se, že postěľkyňa před úvodem zemřelá pokoje v hrobě nemá a že chodívá v noci dítě svoje kolísat (kolíbat). Kolébky bývají obyčejné ze dřeva, některé i vyřezávané, malované, a viděla jsem i visuté kolébky, jako mají leckdes v okolí domažlickém chudší ženy. – Je to plachetka ze silného konopného plátna, na jejímž konci přišity jsou silné popruhy, za něž se pověsí, obyčejně k trámům u stropu, u lože matčina, tak aby na ni matka dosáhla a děcko do ní vložiti mohla. Ačkoliv kolébky v novějších časech u pánů z módy přicházejí a proti kolébání dětí se brojí, nicméně je považuje selský lid za tak nevyhnutelný kus domácího nábytku, že se v mnohých místech nevěstám k věnu dává, jak u nás, tak na Slovensku. A mnohou moudrou hlavu a mnohého švarného junáka vykolébala selská matka na takovéto kodrcavé kolébce! Při kolébání zaznívají z úst ty kolébavky, jimž děti tak rády naslouchají a při jichž zvuku mimovolně očka se jim ukrádají, když matka nad kolébkou nakloněna zpívá:
Hajajže mi, hajaj, puojděme do hajá,
nabereme kvieťa, obložíme dieťa.
Búvajže mi, búvaj, a sa něnadúvaj,
lepšie je ti spáti něž sa nadávati.
Huli beli, usni, prídu za tebou sny,
oj sníčky do hlavičky od tvojej mamičky.
A když se dítě ubere do spánku, přisedne matka ke kolébce a nohou kolébajíc pracuje. A když se děcko ve spaní usmívá, myslí si matka: „Andělíčci s ním hrají.“ – Jako u nás v Čechách selské ženy děti dlouho kojí, tak i na Slovensku ženy dvě i tři léta děti kojí (nadájejí), až si dítě stoličku přinese. – Když dítě dlouho nemluví, dává se mu jísti vyprošený chléb. – Nehty nestříhají matky malým dětem, ale je okusují, aby nekradly (i v Čechách). – Překročit dítě se nesmí, sice by nerostlo. – Když dítě levačkou po něčem sahá, říkají matky v Novohradské: „Nie s tou, to je ruka súsedova.“ – Když vypadne dítěti první zub, káže mu matka, aby ho přes hlavu za pec hodilo a řeklo: „Ježibabo, stará babo, tu máš zub kostěný, daj mi zaň železný.“ – Když pláče, říká matka: „Neplač, dieťa, přídě bobo a vezme ťa.“
ÚMRTÍ, POHŘEB A KAR
Lékaři na Slovensku jsou z většího dílu jen pro šlechtu a měšťanstvo, selský lid zřídka hledá lékařské pomoci, ne že by mu jí třeba nebylo, ale jsouť sedláci fatalisté, věří, že každá nemoc člověku souzena, a má-li se uzdraviti, že se uzdraví i při domácím léčení, třebas i bez léčení, je-li mu ale souzeno umříti, nepomůže tu ani doktor ani bába, ani zaříkání ani latinská kuchyň. – Dělá se obyčejně nemocnému, co kdo radí, jeden den to, druhý den ono; některé nemoci, jako hostec, suchoty (souchotě), dávají se zacitovať od bab, některé zhojí důvěra v zázračnou vodu studánek, což jest ze všech nejlepší prostředek, neboť voda jest nejlacinější lék – kdo mu rozumí. Někdy, u zámožnějších lidí, když chorému ani žádné koření ani zaříkání nepomáhá, hledají přece u lékaře pomoci, bývá to ale obyčejně teprv potom, když chorému smrt již na jazyku sedí. Když vidí domácí, že se chorý k smrti blíží, složí ho na zem, aby lehčeji umřel, a potom tiše modlí se okolo něho, udušujíce i pláč, aby skonávajícího nezamodlili ani nezaplakali. V Novohradsku okolo Ďarmot, když nemůže nemocný dlouho skonat, obkuřují ho (obkedí) bylinou, a sice, jak jsem z popisu poznala, durmanem (Datura stramonium). Jak nemocný skoná, otevrou (u katolíků) hned okno, aby mohla duše volně odletět, jak říkají (i v Čechách). Potom obléknou nebožtíka do čistých šatů, a když je oblečen, přicházejí sousedé, aby se při něm s domácími modlili a zpívali, což trvá, dokud je nebožtík v domě. Když ho do rakve kladou, dávají pozor, aby na něm ani stéblíčka slámy nezůstalo, neboť by se prý na polích neurodilo aneb že by úrodu krupobití zmařilo. – Pod hlavu dávají se mu třísky, které truhlář z desek na rakev ostrouhal a které vždy k potřebě té v rakvi nechá. Někdy přikládají nebožtíkovi do rakve, co za živobytí rád měl, buď něco z nářadí, valašku, fajku, děvčatům nějaký šperk, patričky (růženec) a do rukou voňačku. V Trenčínsku, Gemeru a Novohradsku dávají umrlému do rukou peníz na prievoz. V těch samých stolicích, pokud vím, dává se, když nebožtíka k hrobu nesou, veliký bochník chleba k hlavám rakve, který se po pohřbu buď v hospodě, buď doma mezi přátele, co na pohřbu byli, rozdělí. V den pohřbu, než kněz do domu přijde, vynese se rakev do pitvoru aneb na dvůr, sejde se rodina a sousedé a tu začne nariekanie, aneb jak se také říká, vykládáme. Umřel-li muž, narieka ho žena, když syn, matka, a nemá-li matku a má sestru, tedy sestra nad rakví jeho vykládá. – Trefilo se mi v r. 1855 býti přítomnu v dědině Rybárech ve Zvolensku pohřbu (pohrabu) mladého gazdy, který byl na choleru umřel, jež tam právě v celém okolí zuřila. – Když jsem přišla do statku, stála rakev již na dvoře přikryta bílou, červeně vyšívanou plachtou. Opodál stál vesnický lid, kolo rakve rodina a nad rakví sehnutá stála vdova, monotónním zpěvem vykládajíc všechny nebožtíkovy ctnosti a svůj žal i ztrátu. Náhle zamlkla, vrhnouc se na rakev s žalostným rykem, po chvíli zase povstala a lomíc rukama dále naříkala:
Ej gazdičku muoj sladký, upřímný – ej –
něnazdala som sa v útorok,
že ťa buděm nariekati vo štvrtok – ej – ej
jak rada bych ťa opatrovala,
božiu pomoc pre těba volala – ej, ej –
ale veď těba už ništ něbolí,
rany tvoje sú výstrábené
a duša tvoja ta von vyletěla – ej, ej –
a tak to šlo, až přišel kněz. Slovo ej se protahuje tak žalostným a tklivým hlasem, že to posluchačům až srdce proniká. – Která nemá pražádného vtipu k vykládání, poprosí za sebe některou z rodiny, aby si nedělala hanbu, neboť se potom o tom rozpráví ve vsi, jak uměla která pěkně nariekať. – Některé ty výklady bývají velmi prostosrdečné, jako nářek matky u hrobu syna:
Snilo sa mi snisko,
ze vyskočilo oknom biele psisko.
Ej Jano – Janičko –
ej ty si to psisko.
Něpuojděš daleko,
něž puojděš hlboko,
kde slnce něhreje
a vietor něvěje.
Ej Janko, muoj Janko,
co ti my tam dáme,
kosák a či jařmo?
Ej veď něbudeš sekať
ani hrazdy orať,
ej Jano – muoj Jano!
Vykládá se obyčejně doma nad rakví, u hrobu, někde i po cestě k cintěrínu. – Němá ho kto nariekať, tím vyrozumívá se největší opuštěnost člověka. Když umře sirotek, je-li šuhaj, vykládá obyčejně jedno z vesnických děvčat, je-li starší muž, jedna z žen; buď se k tomu zvolí, buď samy nabídnou. U jedné dědiny též ve Zvolensku vyhodil jednou Hron neznámého utopence. Když ho sedláci našli, odnesli ho do dědiny, vystrojili mu pohrab a nejkrásnější děvče nad rakví jeho naříkalo a tak prý pěkně, rozprávěla mi stará žena jedna z toho okolí, jako by to její rodinný brat býval, až se při tom všickni lidé rozplakali. – Obyčej tento, pokud vím, zachoval se nejvíce u katolíků, jako se vůbec pohanských, národních starých mravů a obyčejů a pověr více zachovalo u katolíků než u evangelíků, jimž se to od duchovních i světských představených přísně zakazovalo pod pokutou vězení a bíršágu. — Po obrácení lidu gemerského na evangelickou víru vydal cech štelařský r. 1585, v řeči slovenské, artikule Muráňské, pečetí stvrzené od pana Juliusa z Herbersteina, téhož času nejvyššího kapitána na Muráni. V art. XVII přikazuje se rychtářům a obcím: „Pohanské nad mrtvým tělem, naříkání, davíkání, kvílení, rukoma lámání, které bývá s vyčitováním kdejakých skutků a účinků mrtvého spojeno, má se přec zanechati, krátce—“
Ale přes zápovědi se přece mnoho pohanských zvyků udrželo mezi lidem, dokonce mezi obyvateli lesů a hor. – Tak na př. ještě v r. 1643 pochoval sedlák v Helpe v Gemeru, Důro Hanin, ženu svoji pod strom, bez kněze. Když se to proneslo, musel udělat 600 skverkových (modřínových) šindelů, on ale pravil, že jeho otcové též tak pochovávali, proč by on to učiniti nemohl! V některých krajích je způsob, že šuhaje děvčata a děvče šuhajci k hrobu nesou a pochovávají, načež ukazuje i pěkná národní píseň:
Na zelenej pažiti
leží Janík zabitý.
Kto ho zabil? – My něznáme,
avšak mladěnca my panenky pochováme!
Po pohřbu slaví se kar, ať již zemře svobodný neb ženatý. – Kar slaví se vždy v domě a zváti na kar chodí po dědině hrobaři, co mrtvého do hrobu kladli. – Je-li pohřeb ráno, ustrojí se oběd, je-li odpoledne, večeře; každý dá dle možnosti, chudý alespoň chléb a pálené.– Před jídlem modlí se všickni za mrtvého. – Než se potom domů rozejdou, zaděkuje nejstarší z hostů za všechny ostatní, zavíraje obyčejně děkování přáním, aby je rozveselil Pánbůh ten, co je byl zarmoutil. —
V Trenčínsku v okolí Bytče, když přijdou z pohřbu domů, vejde nejprv do izby, kde mrtvý byl ležel, nejstarší z rodiny, a když byl dvéře i okno otevřel, začne valaškou do všech čtyř úhlů izby štochat volaje: „Kdě si? – Tu-li si, iď von!“ – Tak volá do třetice. – Když se mu nic neozývá, je znamení, že se duše nikde neukryla, ale že odletěla, kam ji Pánbůh povolal. V témže kraji je způsob, když umře děvčeti matka neb otec, že musí býti celý rok na pokoře (v smutku), musí totiž nositi černou kasanicu (sukni), černé nohavičky (punčochy), nesmí se řešiti (zdobiti), ani helékati (zpívati). Syn nosí na znamení smutku černou stužku okolo klobouku.
„Něbuděm banovať, ani horekovať, kúpim čiernu stužku, buděm pokorovať,“ zpívá si želiar, jak tam nazývají šuhaje, který nosí smutek po otci neb matce; děvče zovou želiarica. Po roce jdou na omšu (mši), dají na modlení a jsou prosti pokory. – Mši za mrtvé jmenují zádušnica. —